3 VSOL 56/2011-A-13
KSBR 32 INS 11377/2010 3 VSOL 56/2011-A-13
Usnesení Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Renáty anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Kotlářská 906/43, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o jejím odvolání ze dne 17.12.2010 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2010, č.j. KSBR 32 INS 11377/2010-A-8,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2010, č.j. KSBR 32 INS 11377/2010-A-8, se m ě n í tak, že dlužnici Renátě anonymizovano se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení n e u k l á d á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst.1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen též IZ ) uložil dlužnici Renátě anonymizovano , aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila na označený účet soudu nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.
Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí se dlužnice svým insolvenčním návrhem domáhala rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Po zhodnocení skutečností uvedených v návrhu a listin založených ve spise soud shledal návrh důvodným. Pro účely stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení soud však nejprve zkoumal, zda dlužnice splňuje podmínky pro povolení oddlužení nebo zda lze očekávat, že její úpadek bude řešen jiným způsobem. Z tohoto hlediska soud z návrhu zjistil, že dlužnice má nezajištěné závazky v celkové výši 23.459,-Kč vůči více (dvěma) věřitelům. Tyto závazky by se v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojovaly postupem podle ust. § 398 odst. 3 IZ poměrně tak jako přednostní pohledávky při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce činí v oddlužení plněním splátkového kalendáře celkem 900,-Kč bez DPH a jedná se o pohledávku za majetkovou podstatou uspokojovanou v plné výši kdykoliv po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 2 písm. a/ a odst. 2 IZ). Průměrný čistý příjem dlužnice činí rodičovský příspěvek 3.800,-Kč měsíčně, dále dlužnice pobírá příspěvek na bydlení ve výši 5.237,-Kč, je vdaná a má dvě nezletilé děti. Příspěvek na bydlení nelze pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře použít (§ 398 odst. 3 IZ a § 317 odst. 2 o.s.ř.). Základní částka (§ 278 o.s.ř.), kterou nelze z postižitelného příjmu (rodičovského příspěvku) srazit, činí v případě dlužnice 9.011,-Kč. Z uvedeného vyplývá, že dlužnici není možné srazit z příjmů ničeho a není tedy schopna uhradit ani nároky insolvenčního správce, ani 30% pohledávek nezajištěných věřitelů. Dále ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice nemá majetek, který by nebyl předmětem zajištění, jehož zpeněžením by bylo možné uhradit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů při případném oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Z uvedených důvodů nelze návrhu dlužnice na povolení oddlužení vyhovět. Dále soud prvního stupně konstatoval, že dle ust. § 396 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem a že dlužnice není osobou splňující předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (mj. není právnickou osobou) a současně je vyloučena jakožto nepodnikající subjekt z možnosti reorganizace. Jediným možným řešením jejího úpadku je tedy prohlášení konkursu na její majetek. Dlužnice však vlastní pouze movité věci-vybavení domácnosti, proto insolvenční soud v daném případě považuje za nezbytné, aby dlužnice složila zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť jejím účelem je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat. Složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty. Minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při konkursu (bez hotových výdajů) a bez DPH 45.000,-Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů považuje insolvenční soud složení zálohy za nezbytné, a to v maximální zákonem přípustné výši 50.000,-Kč. Proto insolvenční soud s ohledem na rozsah majetku dlužnice a předpokládané náklady insolvenčního řízení při konkursu postupoval dle ust. § 108 IZ a stanovil dlužnici zálohu v uvedené výši, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Pokud dlužnice navrhla spojení řízení s řízením ve věci jejího manžela, pak takový postup dle názoru soudu prvního stupně insolvenční zákon nepředvídá a při plnění splátkového kalendáře společné hrazení závazků dlužnice a jejího manžela v jednom řízení neumožňuje. Současně soud dlužnici poučil o následcích, pokud nebude záloha v požadované lhůtě a výši zaplacena (§ 108 odst. 3 IZ).
Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že současně s ní podal insolvenční návrh i její manžel, jeho věc je vedena pod sp. zn. KSBR 32 INS 11376/2010 a žádali spojení obou věcí. Tento návrh soud neakceptoval. Manžel byl vyzván ke složení zálohy, kterou zaplatil. Proto dlužnice opětovně žádá spojení obou řízení, stanovení jednoho insolvenčního správce a tím dojde ke splnění zákonných podmínek pro povolení oddlužení. Obdobně bylo Krajským soudem v Brně postupováno ve věci Pavla Zpěváka pod sp. zn. 32 INS 8782/2010 a Romany Zpěvákové pod sp. zn. 32 INS 8783/2010. Proto dlužnice žádá o spojení předmětného řízení s řízením manžela, čímž bude dosaženo hospodárnosti procesu a dále navrhla, aby požadavek na zaplacení zálohy byl zrušen.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.
Pokud jde o skutková zjištění ohledně dlužnicí uváděné výše jejich nezajištěných závazků (23.459,-Kč), jejích příjmů (rodičovský příspěvek 3.800,-, příspěvek na bydlení 5.237,-Kč), odvolací soud v zájmu stručnosti zcela odkazuje na správná a úplná zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného unesení. Se soudem prvního stupně lze souhlasit i potud, že příspěvek na bydlení nelze pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře použít a že s ohledem na zbývající příjem není dlužnice sama schopna uhradit svým věřitelům v rámci oddlužení ničeno, včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. V této souvislosti však bylo třeba dále přihlédnout i k té právně významné skutečnosti, že dlužnice je vdaná (manželství s Romanem Kleinem bylo uzavřeno 21.10.2007), že má ve své výživě společně s manželem dvě nezletilé děti, že závazky dlužnice vznikly za trvání manželství (dle předložených listin z období od listopadu 2007-2010) a že její manžel vyslovil s insolvenčním návrhem dlužnice svůj souhlas, že rovněž i on sám podal samostatný insolvenční návrh, v němž navrhuje, aby i jeho úpadek byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, oba pak požadují, aby řízení o jejich návrzích bylo spojeno, s tím, že chtějí docílit komplexního oddlužení jejich rodiny.
Z insolvenčního návrhu manžela dlužnice, který je u Krajského soudu v Brně veden pod sp. zn. KSBR 11376/2010 dále odvolací soud zjistil, že dle doložených dokladů jeho měsíční příjmy dosahují v průměru cca 19.248,-Kč, že jeho závazky vznikly rovněž za trvání manželství (v období od června 2009-2. pol. roku 2010), z toho závazky vůči nezajištěným věřitelům činí celkovou částku 683.421,-Kč.
Z uvedených zjištění tedy vyplývá, že závazky dlužnice a jejího manžela spadají do společného jmění manželů (opak z dosavadních obou řízení nevyplývá) a že závazky nezajištěných věřitelů představují celkovou částku 706.888,-Kč (683.421,-Kč + 23.459,-Kč).
Soud prvního stupně, s ohledem na vyslovený právní názor, že společné oddlužení manželů insolvenční zákon neumožňuje, nevzal do úvahy ani příjmy manžela dlužnice ani jeho závazky. I když lze soudu prvního stupně přisvědčit, že insolvenční zákon neobsahuje výslovné ustanovení, které by tuto otázku řešilo, nicméně judikatura soudů tuto možnost, vycházeje z podstaty institutu společného jmění manželů, tuto možnost nevylučuje.
Insolvenční zákon v ustanovení § 205 odst. 1 a 3 IZ stanoví, že jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela (dále jen též SJM ).
Dle závěrů formulovaných v unesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2009, sp. zn. KSPL 54 INS 4966/2009, 1 VSPH 669/2009, dále závěrů formulovaných v tomto směru též v usnesení uvedeného soudu ze dne 24.8.2010 pod sp. zn KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010 (se kterými se odvolací soud ztotožňuje) právní úprava majetkové podstaty v ust. § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel respektovat také v režimu oddlužení. I v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád v ust. § 262a odst. 1. Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se všechen majetek v SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení oba manželé. Společné jmění manželů může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (ust. § 143 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí společného jmění manželů není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat již je součástí společného jmění manželů a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle § 320 o.s.ř., jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu u banky. Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají být) příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím. Přitom není a ani nemůže být rozdílu v tom, zda společné dluhy manželů se řeší v rámci insolvenčního řízení, jehož účastníkem je jeden z manželů, který podá návrh na povolení oddlužení a druhý k tomuto návrhu připojí svůj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manželé podají jako navrhovatelé a dlužníci společný insolvenční návrh (popřípadě každý z nich samostatně). Jinak řečeno, ať podají manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení společně, nebo každý zvlášť, anebo jen jeden z nich a druhý návrh spolupodepíše, vždy jde o totéž, tedy za jakých podmínek bude majetek v SJM užit pro účely oddlužení. Podají-li insolvenční návrh každý z manželů samostatně, je zásadně namístě obě řízení spojit ke společnému projednání tak, aby společné jmění manželů náleželo do jedné majetkové podstaty a aby pro oba tyto dlužníky byl ustanoven jeden insolvenční správce. Svým podpisem na návrhu dlužníka na povolení oddlužení dává manžel dlužníka souhlas, aby pro účely oddlužení byl použit veškerý majetek v SJM jeho a dlužníka, včetně příjmů, které budou v budoucnu vyplaceny. Lhostejno přitom, zda půjde o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, či plněním splátkového kalendáře. Jde-li o oddlužení plněním splátkového kalendáře, zavazuje se dlužníkův manžel svým podpisem poskytnout po celou dobu i veškerou součinnost potřebnou k tomu, aby se věřitelům dostalo prostřednictvím insolvenčního správce z jeho příjmů plnění v rozsahu podle § 398 odst. 3 IZ. V rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení, i v rozporu se zájmem věřitelů na hospodárném a co nejvyšším uspokojení (§ 5 písm. a/ IZ), by bylo, kdyby vedle sebe běžela dvě separátní řízení řešící různým způsobem úpadek každého z obou manželů, jestliže úpadek je v obou případech dán neschopností každého z manželů zapravit závazky společné. Odhlédnuto od faktických komplikací vzniklých v důsledku možných střetů úpravy oddlužení s úpravou konkursu nejeví se rozumným ani účelným odepřít oběma dlužníkům-manželům možnost sanovat své společné dluhy v jednom řízení, v němž bude možné k úhradě pohledávek věřitelů ve shodném režimu použít veškerých příjmů dosažených za trvání oddlužení každým z nich či oběma společně.
Jestliže je možno v přezkoumávané věci z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice a jejího manžela (včetně obsahu přiložených listin a povinných příloh) vyjít z toho, že závazky dlužnice a jejího manžela vznikly za trvání manželství (opak doposud zjištěn nebyl), že celková výše společných nezajištěných závazků dlužnice a jejího manžela činí celkovou částku 706.888,-Kč a pro oddlužení obou manželů je možno použít společně využitelnou částku z příjmů manžela dlužnice 7.264,-Kč (z měsíčního příjmu 19.248, Kč, to je po odpočtu nezabavitelné části jeho mzdy ve výši 11.984,-Kč), pak po odpočtu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (to je 900,-Kč měsíčně-§ 3 odst. 2, § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb., event. navýšených o 20% DPH, tedy měsíčně 1.080,-Kč.) se jedná o částku, jež bude postačovat k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů (obou dlužníků-manželů) do výše cca 54% za dobu pět let., event. s DPH pro insolvenčního správce, do výše 52 % za dobu pěti let. Z uvedeného vyplývá, že společné příjmy dlužnice a jejího manžela jsou způsobilé uhradit jejich společným nezajištěným věřitelům za dobu 5 let nejméně 30% (pohledávek) a tedy vyhovět zákonným podmínkám pro oddlužení plněním splátkového kalendáře.
Za dané situace bylo proto namístě obě řízení spojit, vycházet z toho, že všechny závazky, protože náleží do společného jmění manželů, budou dlužnice a její manžel hradit společně (nikoliv každý nejméně 30 %) a že v takovém případě je třeba počítat s ustanovením pouze jediného insolvenčního správce, kterému bude náležet pouze jedna odměna a kterému v takto spojeném řízení vznikne nárok na náhradu hotových výdajů pouze jedenkrát.
Z výše uvedených důvodů byl závěr soudu prvního stupně o nutnosti vyzvat dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení předčasný a ve svých důsledcích nesprávný.
Z výše uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. a odvoláním napadené usnesení změnil tak, že dlužnici se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá.
V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí aktuální majetkovou situaci, včetně současných příjmů obou dlužníků (manželů) a v případě spojení obou řízení opětovně zváží, zda bude postačovat již zaplacená záloha (manželem dlužnice) ve výši 3.000,-Kč, či zda bude třeba i dlužnici uložit, aby rovněž zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké nezbytné výši.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Olomouci dne 10. února 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu
KSBR 32 INS 11377/2010 3 VSOL 56/2011-A-13
Usnesení Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Renáty anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Kotlářská 906/43, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o jejím odvolání ze dne 17.12.2010 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2010, č.j. KSBR 32 INS 11377/2010-A-8,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2010, č.j. KSBR 32 INS 11377/2010-A-8, se m ě n í tak, že dlužnici Renátě anonymizovano se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení n e u k l á d á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst.1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen též IZ ) uložil dlužnici Renátě anonymizovano , aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila na označený účet soudu nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.
Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí se dlužnice svým insolvenčním návrhem domáhala rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Po zhodnocení skutečností uvedených v návrhu a listin založených ve spise soud shledal návrh důvodným. Pro účely stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení soud však nejprve zkoumal, zda dlužnice splňuje podmínky pro povolení oddlužení nebo zda lze očekávat, že její úpadek bude řešen jiným způsobem. Z tohoto hlediska soud z návrhu zjistil, že dlužnice má nezajištěné závazky v celkové výši 23.459,-Kč vůči více (dvěma) věřitelům. Tyto závazky by se v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojovaly postupem podle ust. § 398 odst. 3 IZ poměrně tak jako přednostní pohledávky při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce činí v oddlužení plněním splátkového kalendáře celkem 900,-Kč bez DPH a jedná se o pohledávku za majetkovou podstatou uspokojovanou v plné výši kdykoliv po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 2 písm. a/ a odst. 2 IZ). Průměrný čistý příjem dlužnice činí rodičovský příspěvek 3.800,-Kč měsíčně, dále dlužnice pobírá příspěvek na bydlení ve výši 5.237,-Kč, je vdaná a má dvě nezletilé děti. Příspěvek na bydlení nelze pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře použít (§ 398 odst. 3 IZ a § 317 odst. 2 o.s.ř.). Základní částka (§ 278 o.s.ř.), kterou nelze z postižitelného příjmu (rodičovského příspěvku) srazit, činí v případě dlužnice 9.011,-Kč. Z uvedeného vyplývá, že dlužnici není možné srazit z příjmů ničeho a není tedy schopna uhradit ani nároky insolvenčního správce, ani 30% pohledávek nezajištěných věřitelů. Dále ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice nemá majetek, který by nebyl předmětem zajištění, jehož zpeněžením by bylo možné uhradit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů při případném oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Z uvedených důvodů nelze návrhu dlužnice na povolení oddlužení vyhovět. Dále soud prvního stupně konstatoval, že dle ust. § 396 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem a že dlužnice není osobou splňující předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (mj. není právnickou osobou) a současně je vyloučena jakožto nepodnikající subjekt z možnosti reorganizace. Jediným možným řešením jejího úpadku je tedy prohlášení konkursu na její majetek. Dlužnice však vlastní pouze movité věci-vybavení domácnosti, proto insolvenční soud v daném případě považuje za nezbytné, aby dlužnice složila zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť jejím účelem je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat. Složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty. Minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při konkursu (bez hotových výdajů) a bez DPH 45.000,-Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů považuje insolvenční soud složení zálohy za nezbytné, a to v maximální zákonem přípustné výši 50.000,-Kč. Proto insolvenční soud s ohledem na rozsah majetku dlužnice a předpokládané náklady insolvenčního řízení při konkursu postupoval dle ust. § 108 IZ a stanovil dlužnici zálohu v uvedené výši, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Pokud dlužnice navrhla spojení řízení s řízením ve věci jejího manžela, pak takový postup dle názoru soudu prvního stupně insolvenční zákon nepředvídá a při plnění splátkového kalendáře společné hrazení závazků dlužnice a jejího manžela v jednom řízení neumožňuje. Současně soud dlužnici poučil o následcích, pokud nebude záloha v požadované lhůtě a výši zaplacena (§ 108 odst. 3 IZ).
Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že současně s ní podal insolvenční návrh i její manžel, jeho věc je vedena pod sp. zn. KSBR 32 INS 11376/2010 a žádali spojení obou věcí. Tento návrh soud neakceptoval. Manžel byl vyzván ke složení zálohy, kterou zaplatil. Proto dlužnice opětovně žádá spojení obou řízení, stanovení jednoho insolvenčního správce a tím dojde ke splnění zákonných podmínek pro povolení oddlužení. Obdobně bylo Krajským soudem v Brně postupováno ve věci Pavla Zpěváka pod sp. zn. 32 INS 8782/2010 a Romany Zpěvákové pod sp. zn. 32 INS 8783/2010. Proto dlužnice žádá o spojení předmětného řízení s řízením manžela, čímž bude dosaženo hospodárnosti procesu a dále navrhla, aby požadavek na zaplacení zálohy byl zrušen.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.
Pokud jde o skutková zjištění ohledně dlužnicí uváděné výše jejich nezajištěných závazků (23.459,-Kč), jejích příjmů (rodičovský příspěvek 3.800,-, příspěvek na bydlení 5.237,-Kč), odvolací soud v zájmu stručnosti zcela odkazuje na správná a úplná zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného unesení. Se soudem prvního stupně lze souhlasit i potud, že příspěvek na bydlení nelze pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře použít a že s ohledem na zbývající příjem není dlužnice sama schopna uhradit svým věřitelům v rámci oddlužení ničeno, včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. V této souvislosti však bylo třeba dále přihlédnout i k té právně významné skutečnosti, že dlužnice je vdaná (manželství s Romanem Kleinem bylo uzavřeno 21.10.2007), že má ve své výživě společně s manželem dvě nezletilé děti, že závazky dlužnice vznikly za trvání manželství (dle předložených listin z období od listopadu 2007-2010) a že její manžel vyslovil s insolvenčním návrhem dlužnice svůj souhlas, že rovněž i on sám podal samostatný insolvenční návrh, v němž navrhuje, aby i jeho úpadek byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, oba pak požadují, aby řízení o jejich návrzích bylo spojeno, s tím, že chtějí docílit komplexního oddlužení jejich rodiny.
Z insolvenčního návrhu manžela dlužnice, který je u Krajského soudu v Brně veden pod sp. zn. KSBR 11376/2010 dále odvolací soud zjistil, že dle doložených dokladů jeho měsíční příjmy dosahují v průměru cca 19.248,-Kč, že jeho závazky vznikly rovněž za trvání manželství (v období od června 2009-2. pol. roku 2010), z toho závazky vůči nezajištěným věřitelům činí celkovou částku 683.421,-Kč.
Z uvedených zjištění tedy vyplývá, že závazky dlužnice a jejího manžela spadají do společného jmění manželů (opak z dosavadních obou řízení nevyplývá) a že závazky nezajištěných věřitelů představují celkovou částku 706.888,-Kč (683.421,-Kč + 23.459,-Kč).
Soud prvního stupně, s ohledem na vyslovený právní názor, že společné oddlužení manželů insolvenční zákon neumožňuje, nevzal do úvahy ani příjmy manžela dlužnice ani jeho závazky. I když lze soudu prvního stupně přisvědčit, že insolvenční zákon neobsahuje výslovné ustanovení, které by tuto otázku řešilo, nicméně judikatura soudů tuto možnost, vycházeje z podstaty institutu společného jmění manželů, tuto možnost nevylučuje.
Insolvenční zákon v ustanovení § 205 odst. 1 a 3 IZ stanoví, že jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela (dále jen též SJM ).
Dle závěrů formulovaných v unesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2009, sp. zn. KSPL 54 INS 4966/2009, 1 VSPH 669/2009, dále závěrů formulovaných v tomto směru též v usnesení uvedeného soudu ze dne 24.8.2010 pod sp. zn KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010 (se kterými se odvolací soud ztotožňuje) právní úprava majetkové podstaty v ust. § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel respektovat také v režimu oddlužení. I v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád v ust. § 262a odst. 1. Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se všechen majetek v SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení oba manželé. Společné jmění manželů může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (ust. § 143 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí společného jmění manželů není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat již je součástí společného jmění manželů a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle § 320 o.s.ř., jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu u banky. Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají být) příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím. Přitom není a ani nemůže být rozdílu v tom, zda společné dluhy manželů se řeší v rámci insolvenčního řízení, jehož účastníkem je jeden z manželů, který podá návrh na povolení oddlužení a druhý k tomuto návrhu připojí svůj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manželé podají jako navrhovatelé a dlužníci společný insolvenční návrh (popřípadě každý z nich samostatně). Jinak řečeno, ať podají manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení společně, nebo každý zvlášť, anebo jen jeden z nich a druhý návrh spolupodepíše, vždy jde o totéž, tedy za jakých podmínek bude majetek v SJM užit pro účely oddlužení. Podají-li insolvenční návrh každý z manželů samostatně, je zásadně namístě obě řízení spojit ke společnému projednání tak, aby společné jmění manželů náleželo do jedné majetkové podstaty a aby pro oba tyto dlužníky byl ustanoven jeden insolvenční správce. Svým podpisem na návrhu dlužníka na povolení oddlužení dává manžel dlužníka souhlas, aby pro účely oddlužení byl použit veškerý majetek v SJM jeho a dlužníka, včetně příjmů, které budou v budoucnu vyplaceny. Lhostejno přitom, zda půjde o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, či plněním splátkového kalendáře. Jde-li o oddlužení plněním splátkového kalendáře, zavazuje se dlužníkův manžel svým podpisem poskytnout po celou dobu i veškerou součinnost potřebnou k tomu, aby se věřitelům dostalo prostřednictvím insolvenčního správce z jeho příjmů plnění v rozsahu podle § 398 odst. 3 IZ. V rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení, i v rozporu se zájmem věřitelů na hospodárném a co nejvyšším uspokojení (§ 5 písm. a/ IZ), by bylo, kdyby vedle sebe běžela dvě separátní řízení řešící různým způsobem úpadek každého z obou manželů, jestliže úpadek je v obou případech dán neschopností každého z manželů zapravit závazky společné. Odhlédnuto od faktických komplikací vzniklých v důsledku možných střetů úpravy oddlužení s úpravou konkursu nejeví se rozumným ani účelným odepřít oběma dlužníkům-manželům možnost sanovat své společné dluhy v jednom řízení, v němž bude možné k úhradě pohledávek věřitelů ve shodném režimu použít veškerých příjmů dosažených za trvání oddlužení každým z nich či oběma společně.
Jestliže je možno v přezkoumávané věci z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice a jejího manžela (včetně obsahu přiložených listin a povinných příloh) vyjít z toho, že závazky dlužnice a jejího manžela vznikly za trvání manželství (opak doposud zjištěn nebyl), že celková výše společných nezajištěných závazků dlužnice a jejího manžela činí celkovou částku 706.888,-Kč a pro oddlužení obou manželů je možno použít společně využitelnou částku z příjmů manžela dlužnice 7.264,-Kč (z měsíčního příjmu 19.248, Kč, to je po odpočtu nezabavitelné části jeho mzdy ve výši 11.984,-Kč), pak po odpočtu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (to je 900,-Kč měsíčně-§ 3 odst. 2, § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb., event. navýšených o 20% DPH, tedy měsíčně 1.080,-Kč.) se jedná o částku, jež bude postačovat k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů (obou dlužníků-manželů) do výše cca 54% za dobu pět let., event. s DPH pro insolvenčního správce, do výše 52 % za dobu pěti let. Z uvedeného vyplývá, že společné příjmy dlužnice a jejího manžela jsou způsobilé uhradit jejich společným nezajištěným věřitelům za dobu 5 let nejméně 30% (pohledávek) a tedy vyhovět zákonným podmínkám pro oddlužení plněním splátkového kalendáře.
Za dané situace bylo proto namístě obě řízení spojit, vycházet z toho, že všechny závazky, protože náleží do společného jmění manželů, budou dlužnice a její manžel hradit společně (nikoliv každý nejméně 30 %) a že v takovém případě je třeba počítat s ustanovením pouze jediného insolvenčního správce, kterému bude náležet pouze jedna odměna a kterému v takto spojeném řízení vznikne nárok na náhradu hotových výdajů pouze jedenkrát.
Z výše uvedených důvodů byl závěr soudu prvního stupně o nutnosti vyzvat dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení předčasný a ve svých důsledcích nesprávný.
Z výše uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. a odvoláním napadené usnesení změnil tak, že dlužnici se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá.
V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí aktuální majetkovou situaci, včetně současných příjmů obou dlužníků (manželů) a v případě spojení obou řízení opětovně zváží, zda bude postačovat již zaplacená záloha (manželem dlužnice) ve výši 3.000,-Kč, či zda bude třeba i dlužnici uložit, aby rovněž zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké nezbytné výši.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Olomouci dne 10. února 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu