3 VSOL 41/2016-A-12
KSOL 16 INS 20365/2015 3 VSOL 41/2016-A-12
Us ne s e ní
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Šternberk, Bezručova 1166/14, PSČ 785 01 a b) anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Šternberk, Bezručova 1166/14, PSČ 785 01, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 23.10.2015, č.j. KSOL 16 INS 20365/2015-A-6,
tak to:
Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .
Odův odně ní:
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci uložil dlužníkům podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili společně a nerozdílně na blíže označený účet Krajského soudu v Ostravě zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že dlužníkům, kteří podali insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, nelze povolit oddlužení a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení jejich úpadku je konkurs, neboť dlužníci mají nezajištěné závazky z podnikání, v návrhu ani v jeho doplnění k výzvě soudu však neuvedli žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jejich závazky vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky nebrání řešení jejich úpadku oddlužením. Dlužníci netvrdili žádnou skutečnost uvedenou v ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) až písm. c) IZ, zejména netvrdili, že mají souhlas věřitele, jehož pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníků, s řešením jejich úpadku oddlužením. Dlužníci nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, jejich návrh na povolení oddlužení proto bude odmítnut a na majetek dlužníků prohlášen konkurs. Za této situace pak soud prvního stupně dále uzavřel, že je nezbytné uložit dlužníkům zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení s tím, že tato záloha umožní v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníků zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Dlužníci v seznamu majetku neuvedli, že by měli disponibilní peněžní prostředky. Soud proto dlužníkům uložil zaplacení zálohy ve výší 50.000 Kč, s přihlédnutím k tomu, že odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem činí minimálně 45.000 Kč, a insolvenčnímu správci vznikají i hotové výdaje.
Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Odvolatelé potvrdili, že některé jejich dluhy pocházejí z podnikání. Poukázali na to, že se zřetelem na jejich současný příjem a na další příjem ze smlouvy o důchodu by byli schopni uhradit svým věřitelům, vůči nimž mají závazky celkem ve výši 557.624,52 Kč, 33,63% jejich pohledávek. Dále namítají, že zálohu ve výši 50.000 Kč nejsou schopni z ekonomických důvodů uhradit, neboť z příjmů, jichž dosahují, nemohou takovou částku ušetřit, s ohledem na výdaje rodiny by byli schopni, za pomoci rodiny, uhradit zálohu ve výši 20.000 Kč. Současně odvolatelé opět odkázali na závěry v usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 4 VSPH 1979/2014-A-16. Navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že dlužníci se insolvenčním návrhem spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 10.8.2015, domáhají zjištění úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedli, že mají vůči šesti věřitelům celkem deset nezajištěných závazků, které nejsou schopni plnit. V návrhu označili jednotlivé své věřitele, uvedli výši jednotlivých závazků a jejich splatnost. Celková výše nezajištěných peněžitých závazků činí 557.624,52 Kč. Dále uvedli, že peněžité závazky vznikly převážně z podnikání, když oba žadatelé v minulosti podnikali, a to s jedním společníkem, který měl na starosti odvody, které však neprováděl, a později uprchl i s penězi, které vydělali, takže zůstali bez finančních prostředků, s dluhy. Ke svým příjmům uvedli, že navrhovatel a) je zaměstnán jako obchodní zástupce, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 11.845 Kč, navrhovatelka b) je zaměstnána jako kuchařka a její průměrný čistý měsíční příjem činí 3.401 Kč, dále uzavřeli smlouvu o důchodu, na jejímž základě jim bude po dobu trvání oddlužení přispíváno částkou 4.000 Kč měsíčně. Kromě vzájemné vyživovací povinnosti mají vyživovací povinnost ke dvěma dětem. K návrhu dlužníci připojili seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužníci označili jednotlivé své věřitele, uvedli výši a splatnost jednotlivých závazků a dále uvedli, že uvedené závazky uznávají co do důvodu a výše. Podle údajů v seznamu majetku vlastní dlužníci pouze obvyklé vybavení domácnosti v odhadované ceně 34.000 Kč. Podle údajů uvedených v seznamu zaměstnanců nemají dlužníci žádné zaměstnance. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23.9.2015, č.j. KSOL 16 INS 20365/2015-A-4 vyzval dlužníky, aby předložili soudu seznam závazků, v němž výslovně označí závazky, které pocházejí z jejich podnikatelské činnosti, a uvedou skutečnosti, z nichž vyplývá, že tyto závazky nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 IZ. Na výzvu soudu reagovali dlužníci podáním ze dne 29.9.2015, došlým soudu dne 1.10.2015, k němuž připojili doplněný seznam závazků, opatřený podepsaným prohlášením o jeho úplnosti a správnosti, v němž jako závazky v podnikání označili závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR republiky-ve výši 82.478 Kč, ve výši 27.909 Kč, ve výši 26.944 Kč, ve výši 63.425 Kč a ve výši 87.031,10 Kč. Uvedli, že Všeobecnou zdravotní pojišťovnu o souhlas s povolením oddlužení nežádali. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.
Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).
Na základě údajů, uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku, neboť mají závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky nejsou schopni plnit, neboť (s ohledem na údaje ohledně data splatnosti jednotlivých závazků, uvedené v seznamu závazků) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).
Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkům nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhují.
Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).
V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že odvolatelé, kteří mají postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (srov. ustanovení § 394a odst. 3 IZ), mají dluhy z podnikání.
Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má-jako v tomto případě dlužníci-dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde (přičemž se nejedná o pohledávky uvedené v § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ), s tím souhlasí.
Námitkám dlužníků, uplatněným již v řízení před soudem prvního stupně (v podání ze dne 29.9.2015, v němž citovali ze závěrů Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí sen. zn. 4 VSPH 1979/2014-A-16) je možno přitakat pouze potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později, s tím, že § 397 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Nicméně tento postup (tj. postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní jen tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, tedy zda splňuje uvedená zákonná kritéria.
Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto dlužník povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, a proto zde není důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (uvedené v ustanovení § 389 odst. 1 IZ), tedy tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo že jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo že jde o pohledávku zajištěného věřitele. V ustanovení § 389 odst. 2, písm. a), b), c) IZ jsou vypočteny výjimky ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení. Při naplnění kterékoliv z uvedených variant není důvod považovat dluh z podnikání za překážku bránící řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.
V posuzované věci dlužníci v návrhu na povolení oddlužení pouze v obecné rovině tvrdili, že některé z jejich závazků pocházejí z podnikání a k výzvě soudu pak doplnili, že se jedná o závazky vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, s tím, že tohoto věřitele s nezajištěnými pohledávkami však o souhlas s řešením úpadku dlužníků s oddlužením ani nežádali.
K argumentaci, kterou dlužníci uplatnili ve svém podání ze dne 29.9.2015, nutno uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, to je na schůzi věřitelů (§ 403 IZ), tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí, a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, nemohl by již dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má předejít právě záloha na náklady insolvenčního řízení.
Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že se jeví pravděpodobným odmítnutí společného návrhu dlužníků-manželů na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jejich majetek (§ 396 IZ).
Soud prvního stupně pak nepochybil, pokud uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužníci nedisponují pohotovými peněžními prostředky, vlastní pouze obvyklé vybavení domácnosti v odhadované ceně 34.000 Kč. Soud prvního stupně správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).
Soud prvního stupně správně stanovil i výši požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci také náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).
Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být ani odvolateli namítaná skutečnost, že nemají dostatek finančních prostředků k její úhradě. Záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, dlužníka jako insolvenčního navrhovatele proto nelze od povinnosti k úhradě zálohy osvobodit, případně její výši snížit, jak odvolatelé navrhují. Při rozhodování o povinnosti zaplatit zálohu soud nezvažuje majetkové poměry insolvenčního navrhovatele, nýbrž pouze to, zda je záloha v konkrétní věci nezbytná.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.
Olomouc dne 24. března 2016
Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. anonymizovano Šlajsová předsedkyně senátu
KSOL 16 INS 20365/2015 3 VSOL 41/2016-A-12
Us ne s e ní
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Šternberk, Bezručova 1166/14, PSČ 785 01 a b) anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Šternberk, Bezručova 1166/14, PSČ 785 01, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 23.10.2015, č.j. KSOL 16 INS 20365/2015-A-6,
tak to:
Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .
Odův odně ní:
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci uložil dlužníkům podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili společně a nerozdílně na blíže označený účet Krajského soudu v Ostravě zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že dlužníkům, kteří podali insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, nelze povolit oddlužení a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení jejich úpadku je konkurs, neboť dlužníci mají nezajištěné závazky z podnikání, v návrhu ani v jeho doplnění k výzvě soudu však neuvedli žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jejich závazky vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky nebrání řešení jejich úpadku oddlužením. Dlužníci netvrdili žádnou skutečnost uvedenou v ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) až písm. c) IZ, zejména netvrdili, že mají souhlas věřitele, jehož pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníků, s řešením jejich úpadku oddlužením. Dlužníci nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, jejich návrh na povolení oddlužení proto bude odmítnut a na majetek dlužníků prohlášen konkurs. Za této situace pak soud prvního stupně dále uzavřel, že je nezbytné uložit dlužníkům zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení s tím, že tato záloha umožní v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníků zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Dlužníci v seznamu majetku neuvedli, že by měli disponibilní peněžní prostředky. Soud proto dlužníkům uložil zaplacení zálohy ve výší 50.000 Kč, s přihlédnutím k tomu, že odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem činí minimálně 45.000 Kč, a insolvenčnímu správci vznikají i hotové výdaje.
Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Odvolatelé potvrdili, že některé jejich dluhy pocházejí z podnikání. Poukázali na to, že se zřetelem na jejich současný příjem a na další příjem ze smlouvy o důchodu by byli schopni uhradit svým věřitelům, vůči nimž mají závazky celkem ve výši 557.624,52 Kč, 33,63% jejich pohledávek. Dále namítají, že zálohu ve výši 50.000 Kč nejsou schopni z ekonomických důvodů uhradit, neboť z příjmů, jichž dosahují, nemohou takovou částku ušetřit, s ohledem na výdaje rodiny by byli schopni, za pomoci rodiny, uhradit zálohu ve výši 20.000 Kč. Současně odvolatelé opět odkázali na závěry v usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 4 VSPH 1979/2014-A-16. Navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že dlužníci se insolvenčním návrhem spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 10.8.2015, domáhají zjištění úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedli, že mají vůči šesti věřitelům celkem deset nezajištěných závazků, které nejsou schopni plnit. V návrhu označili jednotlivé své věřitele, uvedli výši jednotlivých závazků a jejich splatnost. Celková výše nezajištěných peněžitých závazků činí 557.624,52 Kč. Dále uvedli, že peněžité závazky vznikly převážně z podnikání, když oba žadatelé v minulosti podnikali, a to s jedním společníkem, který měl na starosti odvody, které však neprováděl, a později uprchl i s penězi, které vydělali, takže zůstali bez finančních prostředků, s dluhy. Ke svým příjmům uvedli, že navrhovatel a) je zaměstnán jako obchodní zástupce, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 11.845 Kč, navrhovatelka b) je zaměstnána jako kuchařka a její průměrný čistý měsíční příjem činí 3.401 Kč, dále uzavřeli smlouvu o důchodu, na jejímž základě jim bude po dobu trvání oddlužení přispíváno částkou 4.000 Kč měsíčně. Kromě vzájemné vyživovací povinnosti mají vyživovací povinnost ke dvěma dětem. K návrhu dlužníci připojili seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužníci označili jednotlivé své věřitele, uvedli výši a splatnost jednotlivých závazků a dále uvedli, že uvedené závazky uznávají co do důvodu a výše. Podle údajů v seznamu majetku vlastní dlužníci pouze obvyklé vybavení domácnosti v odhadované ceně 34.000 Kč. Podle údajů uvedených v seznamu zaměstnanců nemají dlužníci žádné zaměstnance. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23.9.2015, č.j. KSOL 16 INS 20365/2015-A-4 vyzval dlužníky, aby předložili soudu seznam závazků, v němž výslovně označí závazky, které pocházejí z jejich podnikatelské činnosti, a uvedou skutečnosti, z nichž vyplývá, že tyto závazky nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 IZ. Na výzvu soudu reagovali dlužníci podáním ze dne 29.9.2015, došlým soudu dne 1.10.2015, k němuž připojili doplněný seznam závazků, opatřený podepsaným prohlášením o jeho úplnosti a správnosti, v němž jako závazky v podnikání označili závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR republiky-ve výši 82.478 Kč, ve výši 27.909 Kč, ve výši 26.944 Kč, ve výši 63.425 Kč a ve výši 87.031,10 Kč. Uvedli, že Všeobecnou zdravotní pojišťovnu o souhlas s povolením oddlužení nežádali. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.
Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).
Na základě údajů, uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku, neboť mají závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky nejsou schopni plnit, neboť (s ohledem na údaje ohledně data splatnosti jednotlivých závazků, uvedené v seznamu závazků) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).
Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkům nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhují.
Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).
V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že odvolatelé, kteří mají postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (srov. ustanovení § 394a odst. 3 IZ), mají dluhy z podnikání.
Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má-jako v tomto případě dlužníci-dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde (přičemž se nejedná o pohledávky uvedené v § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ), s tím souhlasí.
Námitkám dlužníků, uplatněným již v řízení před soudem prvního stupně (v podání ze dne 29.9.2015, v němž citovali ze závěrů Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí sen. zn. 4 VSPH 1979/2014-A-16) je možno přitakat pouze potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později, s tím, že § 397 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Nicméně tento postup (tj. postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní jen tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, tedy zda splňuje uvedená zákonná kritéria.
Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto dlužník povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, a proto zde není důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (uvedené v ustanovení § 389 odst. 1 IZ), tedy tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo že jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo že jde o pohledávku zajištěného věřitele. V ustanovení § 389 odst. 2, písm. a), b), c) IZ jsou vypočteny výjimky ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení. Při naplnění kterékoliv z uvedených variant není důvod považovat dluh z podnikání za překážku bránící řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.
V posuzované věci dlužníci v návrhu na povolení oddlužení pouze v obecné rovině tvrdili, že některé z jejich závazků pocházejí z podnikání a k výzvě soudu pak doplnili, že se jedná o závazky vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, s tím, že tohoto věřitele s nezajištěnými pohledávkami však o souhlas s řešením úpadku dlužníků s oddlužením ani nežádali.
K argumentaci, kterou dlužníci uplatnili ve svém podání ze dne 29.9.2015, nutno uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, to je na schůzi věřitelů (§ 403 IZ), tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí, a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, nemohl by již dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má předejít právě záloha na náklady insolvenčního řízení.
Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že se jeví pravděpodobným odmítnutí společného návrhu dlužníků-manželů na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jejich majetek (§ 396 IZ).
Soud prvního stupně pak nepochybil, pokud uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužníci nedisponují pohotovými peněžními prostředky, vlastní pouze obvyklé vybavení domácnosti v odhadované ceně 34.000 Kč. Soud prvního stupně správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).
Soud prvního stupně správně stanovil i výši požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci také náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).
Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být ani odvolateli namítaná skutečnost, že nemají dostatek finančních prostředků k její úhradě. Záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, dlužníka jako insolvenčního navrhovatele proto nelze od povinnosti k úhradě zálohy osvobodit, případně její výši snížit, jak odvolatelé navrhují. Při rozhodování o povinnosti zaplatit zálohu soud nezvažuje majetkové poměry insolvenčního navrhovatele, nýbrž pouze to, zda je záloha v konkrétní věci nezbytná.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.
Olomouc dne 24. března 2016
Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. anonymizovano Šlajsová předsedkyně senátu