3 VSOL 21/2014-A-48
KSBR 30 INS 18624/2013 3 VSOL 21/2014-A-48
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka Jaromíra anonymizovano , anonymizovano , bytem v Topolné 511, PSČ 687 11, identifikační číslo: 44022930, zastoupeného Mgr. Janem Farkačem, advokátem se sídlem v Brně, Střední 26, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu věřitelů a) Společenský dům, s.r.o., se sídlem v Otrokovicích, Tř. Spojenců 727, PSČ 765 02, identifikační číslo: 25300989, b) S-INVEST, s.r.o., se sídlem ve Strání, Květná 186, PSČ 687 66, identifikační číslo: 60748656, obou zastoupených JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 15, PSČ 635 00, a c) Libora anonymizovano , anonymizovano , bytem v Nedakonicích 252, PSČ 687 38, o odvolání věřitelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.11.2013, č.j. KSBR 30 INS 18624/2013-A-27,
takto:
I. Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í takto:
Insolvenční návrh navrhovatelů a), b) a c) na zahájení insolvenčního řízení dlužníka se zamítá.
Insolvenční navrhovatelé a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši
16.456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka Mgr. Jana Farkače.
Insolvenční navrhovatelé a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice-Krajskému soudu v Brně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč.
II. Insolvenční navrhovatelé a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka Mgr. Jana Farkače.
Odůvodnění:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) na zahájení insolvenčního řízení dlužníka (výrok I.), rozhodl, že insolvenční navrhovatelé a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníkovi náhradu nákladů insolvenčního řízení ve výši 16.456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce dlužníka Mgr. Jana Farkače (výrok II.), uložil insolvenčním navrhovatelům a) a b), aby společně a nerozdílně zaplatili České republice-Krajskému soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč (výrok III.).
V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno návrhem navrhovatele a), který uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 365.882 Kč vzniklou tím, že si dlužník jako jednatel vyplatil bez vědomí zbývajících jednatelů a bez schválení valnou hromadou z prostředků navrhovatele a) dne 16.10.2009 částku 249.882 Kč, dne 20.7.2010 částku 18.000 Kč a dne 15.9.2011 částku 98.000 Kč, tj. celkem částku 365.882 Kč, když výplatu těchto prostředků považuje navrhovatel a) ve vztahu k dlužníkovi za plnění bez právního důvodu. Takto získané finanční prostředky dlužník na výzvu navrhovatele a) nevrátil a pohledávka se tak stala splatnou 31.5.2013. Ve svém dalším podání navrhovatel a) uvedl, že si dlužník tyto finanční prostředky přisvojil z tržeb hospodářských středisek navrhovatele a) ještě předtím, než se tyto dostaly do jeho hlavní pokladny a mohly být řádně zaúčtovány. U jednání soudu pak navrhovatel a) doplnil, že při přípravě
účetní závěrky v roce 2011 zjistil, že v pokladně navrhovatele chybí vyšší finanční částka z neodvedených tržeb z jednotlivých středisek. Tyto tržby měly být k dispozici dlužníka jako jednatele, neboť tento si tyto finanční prostředky převzal v provozovnách navrhovatele a), aniž by je následně předal do hlavní pokladny. Když byl vyzván k vrácení chybějící částky, předložil účelově vytvořenou fakturu č. 106001 a pokladní doklady s tím, že se mělo jednat o úhradu jeho pohledávek jako fyzické osoby vůči navrhovateli a). Navrhovatel a) považuje dlužníkem vystavené pokladní doklady za účelově vytvořené, jelikož k vyvedení finančních prostředků z majetku navrhovatele a) došlo až v roce 2011. Dlužník oponoval, že je nepředstavitelné, aby mu v provozovnách navrhovatele a) byly ze strany zaměstnanců s hmotnou odpovědností bez dalšího vydány finanční prostředky ve výši, kterou uvádí navrhovatel a). Tvrdil, že veškeré prostředky, které od roku 2006 obdržel, mu byly vyplaceny přes pokladnu navrhovatele a) a na výslovný pokyn jednatele JUDr. Jiřího Mikošky, který chod navrhovatele a) v této oblasti zajišťoval. Na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení navrhovatel uvedl, že na existenci neodvedených tržeb přišel koncem roku 2011 v souvislosti s přípravou účetní závěrky, není schopen říci, jakým konkrétním způsobem a kdy přesně k čerpání částek ze strany dlužníka došlo, rovněž tak nebyl schopen označit ke svým tvrzením žádné důkazy. Soud prvního stupně provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku navrhovatele a), ze kterého zjistil, že v předmětném období let 2006 až 2011 byli dalšími jednateli navrhovatele a) také JUDr. Jiří Mikoška a Ing. Petr Valenta, z výpisu z živnostenského rejstříku dlužníka zjistil, že dlužník podniká jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění od 31.12.1992. Insolvenční soud dále provedl zjištění z předložených příjmových pokladních dokladů dlužníka, z nichž zjistil, že je vystavil dlužník a měly se vztahovat k jednotlivým platbám v letech 2006 až 2011, kdy dlužníku měly být navrhovatelem a) vyplaceny konkrétní finanční částky, přičemž jako účel platby byla uvedena částečná úhrada faktury 106001. Podle názoru insolvenčního soudu navrhovatel a) nedoložil, že by mu v důsledku jednání dlužníka, jež si měl v roce 2011 svévolně ponechat část tržeb navrhovatele a), které neodvedl do jeho pokladny, vznikla pohledávka ve výši 365.882 Kč, jejíž splatnost nastala dne 31.5.2013. Dle soudu navrhovatel a) v průběhu insolvenčního řízení nepředložil jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že k jím tvrzenému jednání dlužníka v roce 2011 vůbec došlo. Proto dospěl k závěru, že navrhovatel a) existenci své tvrzené splatné pohledávky vůči dlužníkovi neosvědčil.
Dne 30.9.2013 byl soudu doručen další insolvenční návrh navrhovatele b). Ten uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.863.616 Kč, jejíž splatnost nastala dne 30.6.2013. Dlužník byl v období od 12.4.1995 do 19.3.2013 zároveň jednatelem navrhovatele b). Z účetních dokladů, které předal po zániku funkce, vyplynulo, že dlužník jako jednatel si vyplatil z prostředků navrhovatele b) v letech 2012 a 2013 celkem částku 1.863.616 Kč, když na všech výdajových pokladních dokladech navrhovatele b), které dlužník jako jednatel podepsal, je uvedeno dle smlouvy o půjčce . Výplata posledních dvou částek se pak uskutečnila v době, kdy již dlužník jednatelem navrhovatele b) nebyl, neboť jeho funkce ze zákona zanikla dne 19.3.2013. Výplatu těchto částek považuje navrhovatel b) za nedůvodnou, a proto dopisem ze dne 18.6.2013 doručeným dlužníkovi dne 20.6.2013, vyzval dlužníka k zaplacení částky 1.863.616 Kč do 30.6.2013. Druhou pohledávkou navrhovatele b) vůči dlužníku je pohledávka ve výši 3.500.000 Kč z titulu náhrady škody vzniklé porušením ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, která představuje snížení hodnoty nemovitosti ve vlastnictví navrhovatele b), k němuž došlo z důvodu jejího zatížení zástavním právem dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1.9.2008, a to v důsledku protiprávního jednání dlužníka jako jednatele. Soud zjistil, že dlužník byl jediným jednatelem a společníkem společnosti IPOS-Group s.r.o., u níž byl zjištěn úpadek a na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, a to usnesením ze dne 19.12.2012. Za shodných tvrzení navrhovatele b) a dlužníka a z výdajových pokladních dokladů navrhovatele b) ze dne 26.3.2013 na částku 328.872 Kč a ze dne 29.3.2013 rovněž na částku 328.872 Kč má soud za prokázané, že si dlužník v těchto dnech vyplatil z pokladny navrhovatele b) celkem částku 657.744 Kč. Vzhledem k tomu, že prohlášením konkursu na majetek společnosti IPOS-Group s.r.o., jejímž jednatelem byl dlužník, s účinky ke dni 19.12.2012, došlo k tomu, že dne 19.3.2013 zanikla dlužníkovi ze zákona funkce jednatele navrhovatele b), což znamená, že ode dne 20.3.2013 již dlužník nebyl jednatelem navrhovatele b). Jestliže si dlužník ve dnech 23.3.2013 a 29.3.2013, kdy již nebyl oprávněn za navrhovatele b) jednat, vyplatil z peněžních prostředků ve vlastnictví navrhovatele b) ve svůj prospěch částku celkem 657.744 Kč, je zřejmé, že svým jednáním neoprávněně zasáhl do vlastnického práva navrhovatele b) a v přímém důsledku tohoto jednání mu vznikla škoda, jejíž skutečná výše činí právě částku 657.744 Kč, o kterou se majetek navrhovatele b) zmenšil. Pohledávku navrhovatele b) minimálně z titulu náhrady škody ve výši 657.744 Kč, u které nastala splatnost dne 1.7.2013, považuje insolvenční soud za osvědčenou a z toho důvodu se pak již nezabýval existencí další tvrzené pohledávky navrhovatele b) vůči dlužníku.
Jako další známí věřitelé dlužníka se splatnými pohledávkami byly označeny Československá obchodní banka, a.s. a Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. ČSOB a.s. uvedla, že má za dlužníkem splatnou směnečnou pohledávku s postižními právy, vzniklou na základě směnky vlastní vystavené společností IPOS-Group s.r.o. na řad ČSOB a.s. znějící na směnečnou sumu ve výši 2.601.524 Kč splatnou dne 30.12.2012 a avalovanou dlužníkem. Dlužník k této pohledávce uvedl, že ji považuje za spornou, protože je pro ni u Krajského soudu v Brně vedeno řízení, ve kterém podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, na které odkázal. Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp.zn. 5 Cm 241/2013 soud zjistil, že vydaný směnečný platební rozkaz dne 29.8.2013, kterým bylo uloženo dlužníku zaplatil ČSOB a.s. do 15 dnů směnečný peníz ve výši 2.601.524 Kč s příslušenstvím, napadl dlužník odůvodněnými námitkami, ve kterých mimo jiné namítal, že směnku za výstavce nepodepsal, a rovněž ani podpis coby směnečného rukojmího není jeho pravým podpisem. Ohledně pohledávky ČSOB a.s. insolvenční soud uzavřel, že jde o pohledávku, jejíž existence nebyla pro účely řízení o insolvenčním návrhu osvědčena a tato směnečná pohledávka je předmětem nalézacího řízení, ve kterém byla mimo jiné zpochybněna pravost předložené směnky, bude proto úkolem nalézacího soudu, aby na základě účastníky navržených důkazů v řízení o námitkách mimo jiné posoudil pravost předložené směnky, z níž je existence tvrzené pohledávky vyvozována. Na základě sdělení Raiffeisen stavební spořitelny, a.s. soud zjistil, že poskytla dlužníku tři úvěry, které byly dlužníkem řádně spláceny. Dne 3.7.2013 v souladu s úvěrovými podmínkami bylo rozhodnuto z důvodu ohrožení návratnosti o jejich zesplatnění a dlužník byl vyzván k jejich úhradě do 17.7.2013. Na základě následných jednání s dlužníkem však bylo rozhodnuto, že do výsledku insolvenčního řízení stavební spořitelna jednorázovou úhradu nepožaduje a od dlužníka i nadále očekává plnění v měsíčních splátkách v souladu s příslušnými úvěrovými smlouvami. Z dopisu stavební spořitelny ze dne 25.7.2013 insolvenční soud zjistil, že stavební spořitelna deklarovala, že bude-li insolvenční návrh pravomocně zamítnut, odmítnut nebo vzat zpět, nebude trvat na jednorázové úhradě; v opačném případě, kdy bude úpadek dlužníka shledán, bude požadovat úhradu pohledávek z úvěrových smluv do 14 dnů od nabytí právní moci usnesení o zjištění úpadku. Soud uzavřel, že pohledávky Raiffeisen stavební spořitelny, a.s. vůči dlužníku z úvěrových smluv nelze považovat při posuzování důvodnosti podaného insolvenčního návrhu za pohledávky splatné. Tento věřitel sice využil svého práva a po zahájení insolvenčního řízení jednorázově rozhodl o zesplatnění svých pohledávek, následně však navázal jejich splatnost na podmínku nabytí právní moci usnesení o zjištění úpadku dlužníka s tím, že po případném splnění této odkládací podmínky požaduje zaplacení svých pohledávek z úvěrových smluv jednorázově ve lhůtě 14 dnů. Věřitel rovněž výslovně deklaroval, že až do případného splnění této podmínky považuje za řádné plnění ze strany dlužníka plnění v dohodnutých měsíčních splátkách. S ohledem na všechny skutečnosti soud insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) zamítl, když byla osvědčena toliko existence splatné pohledávky navrhovatele b). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle procesní úspěšnosti podle ustanovení § 142odst. 1 o.s.ř., kdy procesně úspěšnému dlužníku byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 16.456 Kč spočívající v odměně právního zástupce za čtyři úkony právní služby, čtyřikrát režijní paušál, vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty.
Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé a) a b) včasné odvolání, ve kterém namítali, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovali na to, že do probíhajícího insolvenčního řízení přistoupil ve stádiu před vydáním rozhodnutí o úpadku další insolvenční navrhovatel Libor Hromada, takže soud měl povinnost tento další insolvenční návrh projednat a o úpadku rozhodnout při úplném okruhu věřitelů insolvenčního řízení. Tvrdí, že insolvenční soud pana Libora Hromadu nepřibral do insolvenčního řízení, ač se řádným účastníkem stal, a tím zatížil insolvenční řízení vadou, která je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Dále namítali, že soud prvního stupně nesprávně posoudil pohledávku navrhujícího věřitele a). Tvrdí, že mezi insolvenčním dlužníkem a insolvenčním navrhovatelem a) nebylo žádného sporu o tom, že insolvenční dlužník obdržel od navrhovatele a) částku 365.882 Kč, o čemž svědčí vyjádření insolvenčního dlužníka. Sporné mezi nimi bylo, kdy tuto částku insolvenční dlužník obdržel a od koho. Insolvenční dlužník tvrdil, že předmětné částky obdržel z pokladny insolvenčního navrhovatele a) po předchozím schválení jednatelem JUDr. Jiřím Mikoškou v datech uvedených na svých příjmových dokladech jako úhradu úroků na základě faktury č. 106001; ničím však tyto skutečnosti neprokázal. Poukazují na to, že od počátku tvrdili, že si insolvenční dlužník částku ve výši 365.882 Kč sám sobě plnil na zčásti neexistentní a na zčásti promlčený dluh insolvenčního navrhovatele. Podle jejich názoru z dokazování jednoznačně vyplynulo, že se do dispozice insolvenčního dlužníka z finančního majetku insolvenčního navrhovatele a) v roce 2011 dostala hotovostní částka minimálně ve výši 98.000 Kč, o čemž insolvenční dlužník vystavil svůj příjmový doklad ze dne 19.9.2011 na účel platby faktury č. 106001. Podle jejich názoru soud měl vyřešit zásadní právní otázku, zda dohoda o nahrazení původního závazku novým ze dne 30.1.2008 je dohodou platnou či nikoliv. Pokud by insolvenční soud shledal tuto privativní dohodu za platnou, to je původní závazek z faktury č. 02/98 by byl platně nahrazen závazkem novým, pak úhrada úroků z faktury č. 02/98 skrze faktury č. 106001 z roku 2011 ve výši 98.000 Kč prokazujíc se dokladech insolvenčního dlužníka ze dne 19.9.2011 byla by ve prospěch insolvenčního dlužníka plněním bez právního důvodu a jeho bezdůvodným obohacením. Pokud by insolvenční soud shledal tuto privativní dohodu za neplatnou, musel by konstatovat, z jakého důvodu, nicméně při vyslovení neplatnosti předmětné privativní dohody by musel insolvenční soud vždy vyřešit, zda je insolvenčním dlužníkem tvrzená pohledávka na základě faktury č. 02/98 pohledávkou skutečnou, to je existentní. Tvrdí, že insolvenční soud se však právnímu hodnocení platnosti dohody o nahrazení původního závazku novým ze dne 30.1.2008 vyhnul, respektive se jí vůbec nezabýval. Ve vztahu k pohledávce Československé obchodní banky a.s. namítali, že dlužník tuto pohledávku co do pravosti nepopřel, pouze odkázal na to, že ve věci tohoto závazku probíhá nalézací řízení. V předloženém seznamu závazků tuto předmětnou pohledávku dlužník označil toliko za nevykonatelnou. Poukazují na to, že insolvenční dlužník v insolvenčním řízení nikde netvrdil, že by jeho podpisy na předmětné směnce nebyly jeho pravými podpisy. Argumentují tím, že takové tvrzení dlužníka, který účelově popírá zjevně své podpisy na předmětné směnce, aby oddálil výkon rozhodnutí na plnění z této směnky, by nemělo požívat právní ochrany. Namítají, že insolvenční soud by měl vycházet z obrany insolvenčního dlužníka vyjádřené v insolvenčním řízení. Ten v insolvenčním řízení nikdy nenamítal pravost svého závazku vůči věřiteli ČSOB a.s., ale namítal pouze jeho nevykonatelnost. Domnívají se tudíž, že soud při osvědčení pohledávky věřitele ČSOB a.s. nesprávně právně věc posoudil. Rovněž tak podle jejich názoru i nesprávně právně posoudil pohledávku dalšího věřitele Raiffeisen stavební spořitelny a.s. Argumentují tím, že ohledně zesplatnění úvěrů dlužníka bylo v přípise tohoto věřitele ze dne 25.7.2013 konstatováno, že tyto výzvy budou vzaty zpět až v případě, že insolvenční návrh bude pravomocně odmítnut, zamítnut nebo vzat zpět. K datu vydání napadeného rozhodnutí účinky výzvy ze dne 3.7.2013 trvaly, to je úvěrové závazky insolvenčního dlužníka vůči Raiffeisen stavební spořitelně, a.s. byly splatné a splatné jsou doposud. Poukazují na to, že ze sdělení tohoto věřitele ze dne 25.7. se výslovně podává, že insolvenční dlužník je v prodlení se splátkou na stavební úvěr za měsíc červenec 2013 ve výši 7.000 Kč, přitom insolvenční dlužník v průběhu insolvenčního řízení nijak nedoložil a také ani netvrdil, že by předmětnou splátku úvěru věřiteli řádně zaplatil. Podle jejich názoru soud prvního stupně se s těmito skutečnostmi vůbec nevypořádal. Tvrdí, že u dlužníka nastala fikce úpadku, to je že není schopen plnit své peněžité závazky také ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, písm. d) insolvenčního zákona, když dlužník nepředložil na výzvu insolvenčního soudu řádný seznam závazků, protože v něm neuvedl všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, a rovněž tak neuvedl splatnost svých jednotlivých závazků.
Insolvenční navrhovatel c) ve svém odvolání poukázal na odvolací důvody navrhovatelů a) a b), se kterými se zcela ztotožnil. Dále namítal, že vstoupil do probíhajícího insolvenčního řízení ve stadiu před vydáním rozhodnutí o úpadku a za této situace měl insolvenční soud za povinnost tento jeho další insolvenční návrh projednat a o úpadku rozhodnout při úplném okruhu věřitelů insolvenčního dlužníka. Tvrdí, že nebyl přibrán do insolvenčního řízení, ač se stal řádným účastníkem insolvenčního řízení, soud jej opomenul a řízení tak zatížil vadou. Zdůraznil, že ve svém insolvenčním návrhu tvrdí, že má za dlužníkem existentní a splatnou pohledávku ve výši 100.000 Kč, jejíž splatnost nastala již dne 20.12.2012. Navrhuje, stejně tak jako navrhovatelé a) a b), aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.
Podle ustanovení § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Podle ustanovení § 97 IZ, insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu (odstavec 1). Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník (odstavec 5).
Podle ustanovení § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.
Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.
Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel prokazuje ve smyslu § 97 odst. 2 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) a současně zčásti naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, neboť zjištění existence splatné pohledávky navrhovatele má význam jakožto jedno ze zjištění, potřebných k osvědčení úpadku dlužníka.
V této souvislosti však nutno zdůraznit, že insolvenční soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na zjištění úpadku vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele vůči dlužníku. Tyto závěry vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, které je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2, věta první IZ), nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu; zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
Dne 12.11.2013 (zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 13.11.2013), to je v den, kdy bylo vydáno napadené usnesení, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku rovněž 13.11.2013, přistoupil do řízení navrhovatel c) Libor Hromada, který tvrdil, že má vůči dlužníku pohledávku ve výši 100.000 Kč splatnou nejpozději dne 20.12.2012. Uvedl, že tato pohledávka vyplývá z dohody, kterou uzavřel coby zaměstnanec se společností IPOS-Group s.r.o., za niž jednal dlužník v postavení jediného jednatele a společníka. Podle navrhovatele z této dohody vyplývá, že dlužník se osobně zavázal mu zaplatit odměnu ve výši 100.000 Kč, respektive
že dlužník coby fyzická osoba převzal závazek společnosti IPOS-Group s.r.o. zaplatit mu odměnu ve výši 100.000 Kč.
Odvolací soud doplnil dokazování tvrzenou dohodou a zjistil, že tato dohoda je uzavřena na listině, která v záhlaví nese označení IPOS-Group s.r.o., Luční 1867, 686 02 Staré Město a vlastní text této dohody zní: Do 20.12.2012 firma IPOS-Group s.r.o. doplatí mzdu za dlužné měsíce a 100.000 Kč jako odměna bude vyplacena panem Jaromírem Kopečkem, bytem Topolná 511 panu Hromadovi anonymizovano , anonymizovano . Dohoda obsahuje podpis Jaromíra anonymizovano , jednatele firmy a Libora anonymizovano , zaměstnance.
Podle závěru odvolacího soudu z uzavřené dohody nevyplývá osobní závazek dlužníka Jaromíra anonymizovano coby fyzické osoby zaplatit navrhovateli částku ve výši 100.000 Kč. Z této dohody nade vší pochybnost vyplývá, že dlužník při uzavírání dohody jednatel jako statutární orgán společnosti IPOS-Group s.r.o., to je jednal za právnickou osobu, což ostatně také i navrhovatel c) sám tvrdil, když uvedl, že dohodu uzavřel v postavení zaměstnance se společností IPOS-Group s.r.o. Dohoda tedy nebyla uzavřena mezi navrhovatelem c) a dlužníkem jako fyzickou osobou. Z této dohody nelze ani dovodit, že by dlužník-fyzická osoba převzal závazek společnosti IPOS-Group s.r.o. k úhradě odměny ve výši 100.000 Kč, tak jak tvrdí navrhovatel c). Dohoda neobsahuje žádné ujednání o tom, že by dlužník coby fyzická osoba převzal závazek společnosti IPOS-Group s.r.o. zaplatit navrhovateli c) odměnu ve výši 100.000 Kč. Žádná jiná listina ze strany navrhovatele c), z níž by případné převzetí závazku vyplývalo, předložena nebyla, a tudíž nutno uzavřít, že insolvenční navrhovatel c) svou tvrzenou splatnou pohledávku ve výši 100.000 Kč vůči dlužníku v tomto řízení nedoložil.
Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že navrhovatel a) nedoložil, že by mu v důsledku jednání dlužníka vznikla pohledávka ve výši 365.882 Kč, jejíž splatnost nastala dne 31.5.2013. Za doloženou pohledávku je přitom třeba považovat takovou pohledávku, o které nemá soud z věřitelem předložených listin jakékoliv pochyby. Z listin, které navrhoval a) předložil k doložení své splatné pohledávky vůči dlužníku, tvrzená pohledávka nevyplývá. Navrhovatel a) nejdříve tvrdil, že si dlužník jako jednatel vyplatil bez vědomí zbývajících jednatelů a bez schválení valnou hromadou z prostředků navrhovatele a) dne 16.10.2009 částku 249.882 Kč, dne 20.7.2010 částku 18.000 Kč a dne 15.9.2011 částku 98.000 Kč, to je celkem částku 365.882 Kč, což považuje ve vztahu k dlužníkovi za plnění bez právního důvodu. Později ke své tvrzené pohledávce uvedl, že dlužník si finanční prostředky ve výši 365.882 Kč přisvojil z tržeb z jeho provozoven ještě předtím, než se tyto finanční prostředky dostaly do jeho hlavní pokladny a mohly být řádně zaúčtovány s tím, že k vyplacení všech částek došlo až v roce 2011. Jak správně uvedl soud prvního stupně, navrhovatel a) nebyl však schopen blíže specifikovat, kdy přesně a jakým konkrétním způsobem si dlužník finanční prostředky z provozoven navrhovatele a) vybíral; uvedl pouze, že na existenci neodvedených tržeb přišel koncem roku 2011 v souvislosti s přípravou účetní závěrky. Dlužník existenci tvrzené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení získaného tím způsobem, že by si přisvojoval finanční prostředky z tržeb z provozoven v roce 2011, nepotvrdil. Připustil, že částku od navrhovatele a) ve výši 365.882 Kč obdržel, ovšem na základě toho, že mu byla navrhovatelem a) prostřednictvím dalšího jednatele pana Mikošky plněno na jeho fakturu č. 106001. Nutno zdůraznit, že břemeno tvrzení stíhá insolvenčního navrhovatele, který je povinen svou tvrzenou pohledávku doložit; není povinností dlužníka, aby prokazoval on důvodnost své obrany. Soud prvního stupně správně uzavřel, že insolvenční navrhovatel svou pohledávku ve výši 365.882 Kč nejenom nedoložil, ale ani také netvrdil konkrétní skutkové okolnosti ke své pohledávce. Odvolací soud proto nepřisvědčuje odvolateli, že by pouze stačilo vyřešit právní otázku, zda dohoda o nahrazení původního závazku ze dne 30.1.2008 je dohodou platnou či nikoliv.
Pokud jde o pohledávku navrhovatele b), odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně v tom, že navrhovatel b) osvědčil, že má vůči dlužníku pohledávku minimálně z titulu náhrady škody ve výši 657.744 Kč. Odvolací soud proto blíže odkazuje na závěry soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nimiž se zcela ztotožňuje.
Shledal-li soud prvního stupně aktivní věcnou legitimaci navrhovatele b) k podání insolvenčního návrhu, správně se zabýval tím, zda jsou zde případně další věřitelé dlužníka se splatnými pohledávkami.
Tvrzenou pohledávku ČSOB a.s. vzniklou na základě směnky vlastní vystavenou společností IPOS-Group s.r.o. na řad ČSOB a.s. znějící na částku ve výši 2.601.524 Kč splatnou dne 30.12.2012 a avalovanou dlužníkem, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepovažuje za osvědčenou. Dlužník se vůči této pohledávce bránil probíhajícím směnečným řízením, ve kterém vznesl námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu; z hlediska posouzení důvodnosti jeho obrany je zcela nepodstatné, že konkrétní námitky vůči této pohledávce nevznesl v tomto insolvenčním řízení a že pouze odkázal na své námitky, které uplatnil ve směnečném řízení. Jak správně zjistil soud prvního stupně, tato pohledávka je předmětem nalézacího řízení u Krajského soudu v Brně, kdy proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podal dlužník námitky, v nichž mimo jiné namítal, že směnku nepodepsal. Pro účely insolvenčního řízení se jedná tudíž o pohledávku spornou; k prokázání existence by bylo třeba provádět další dokazování, tak jak správně uvedl soud prvního stupně (svědecké výpovědi, znalecký posudek), což by zcela nepochybně překračovalo rámec insolvenčního řízení. Pokud odvolatelé teprve až v rámci odvolacího řízení tvrdili, že podpis dlužníka na směnce je jeho pravým podpisem, k čemuž předložili znalecký posudek zpracovaný soudním znalcem z oboru písmoznalectví dne 10.3.2014, to je až po vydání napadeného usnesení, tak k tomu odvolací soud nepřihlédl, protože by to bylo v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 IZ, podle něhož v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 IZ (to je mimo jiné proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu) se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Nadto, námitka dlužníka, že směnku nepodepsal, byla pouze jednou z námitek, které dlužník ve směnečném řízení vznesl.
Odvolací soud nepřisvědčuje odvolatelům ani v tom, že při posuzování pohledávky věřitele Raiffeisen stavební spořitelna a.s. insolvenční soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že pohledávky věřitele Raiffeisen stavební spořitelny a.s. vůči dlužníku z tvrzených úvěrových smluv nelze považovat při posuzování důvodnosti podaného insolvenčního návrhu za pohledávky splatné. Jak správně zjistil soud prvního stupně, tento věřitel využil svého práva a po zahájení insolvenčního řízení rozhodl o zesplatnění svých pohledávek, současně však také uvedl, že bude-li insolvenční návrh pravomocně zamítnut, odmítnut nebo vzat zpět, nebude na jednorázové úhradě trvat. Splatnost svých pohledávek navázal na podmínku nabytí právní moci usnesení o zjištění úpadku dlužníka s tím, že po případném splnění této odkládací podmínky požaduje zaplacení svých pohledávek z úvěrových smluv jednorázově ve lhůtě 14 dnů.
Odvolací soud i po doplnění dokazování v odvolacím řízení, dospívá ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a to, že v tomto insolvenčním řízení byla osvědčena existence pouze splatné pohledávky navrhovatele b) vůči dlužníku, a proto soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže insolvenční návrh zamítl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud hodnotil pohledávku navrhovatele c), který přistoupil do insolvenčního řízení v době vydání napadeného usnesení, odvolací soud změnil (ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř.) napadené usnesení tak, že rozhodl o zamítnutí insolvenčních návrhů všech tří insolvenčních navrhovatelů, byť ve vztahu k navrhovatelům a) a b) se obsahově jedná o potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. Navrhovatelé nebyli se svými odvoláními procesně úspěšní, a jsou proto povinni nahradit dlužníku náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Dlužník je zastoupen advokátem, podle obsahu spisu náleží dlužníku v odvolacím řízení náklady za právní zastoupení spočívající v odměně právního zástupce stanovené podle vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátního tarifu, a to ustanovení § 9 odst. 4 a § 7 bodu 5, odměna za jeden úkon činí 3.100 Kč, celkem se jedná o dva úkony právní služby, to je účast u odvolacího jednání a vyjádření k insolvenčnímu návrhu navrhovatele c) (ustanovení § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ advokátního tarifu), celkem odměna představuje částku 6.200 Kč, k tomu dvakrát 300 Kč náhrada hotových výdajů (ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu), vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), to je o částku 1.428 Kč; celkem účelně vynaložené náklady dlužníkem v odvolacím řízení představují částku 8.228 Kč, kterou jsou povinni insolvenční navrhovatelé zaplatit dlužníku společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka (§ 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.
Olomouc 1. července 2014
Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu
KSBR 30 INS 18624/2013 3 VSOL 21/2014-A-48
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka Jaromíra anonymizovano , anonymizovano , bytem v Topolné 511, PSČ 687 11, identifikační číslo: 44022930, zastoupeného Mgr. Janem Farkačem, advokátem se sídlem v Brně, Střední 26, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu věřitelů a) Společenský dům, s.r.o., se sídlem v Otrokovicích, Tř. Spojenců 727, PSČ 765 02, identifikační číslo: 25300989, b) S-INVEST, s.r.o., se sídlem ve Strání, Květná 186, PSČ 687 66, identifikační číslo: 60748656, obou zastoupených JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 15, PSČ 635 00, a c) Libora anonymizovano , anonymizovano , bytem v Nedakonicích 252, PSČ 687 38, o odvolání věřitelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.11.2013, č.j. KSBR 30 INS 18624/2013-A-27,
takto:
I. Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í takto:
Insolvenční návrh navrhovatelů a), b) a c) na zahájení insolvenčního řízení dlužníka se zamítá.
Insolvenční navrhovatelé a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši
16.456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka Mgr. Jana Farkače.
Insolvenční navrhovatelé a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice-Krajskému soudu v Brně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč.
II. Insolvenční navrhovatelé a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka Mgr. Jana Farkače.
Odůvodnění:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) na zahájení insolvenčního řízení dlužníka (výrok I.), rozhodl, že insolvenční navrhovatelé a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníkovi náhradu nákladů insolvenčního řízení ve výši 16.456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce dlužníka Mgr. Jana Farkače (výrok II.), uložil insolvenčním navrhovatelům a) a b), aby společně a nerozdílně zaplatili České republice-Krajskému soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč (výrok III.).
V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno návrhem navrhovatele a), který uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 365.882 Kč vzniklou tím, že si dlužník jako jednatel vyplatil bez vědomí zbývajících jednatelů a bez schválení valnou hromadou z prostředků navrhovatele a) dne 16.10.2009 částku 249.882 Kč, dne 20.7.2010 částku 18.000 Kč a dne 15.9.2011 částku 98.000 Kč, tj. celkem částku 365.882 Kč, když výplatu těchto prostředků považuje navrhovatel a) ve vztahu k dlužníkovi za plnění bez právního důvodu. Takto získané finanční prostředky dlužník na výzvu navrhovatele a) nevrátil a pohledávka se tak stala splatnou 31.5.2013. Ve svém dalším podání navrhovatel a) uvedl, že si dlužník tyto finanční prostředky přisvojil z tržeb hospodářských středisek navrhovatele a) ještě předtím, než se tyto dostaly do jeho hlavní pokladny a mohly být řádně zaúčtovány. U jednání soudu pak navrhovatel a) doplnil, že při přípravě
účetní závěrky v roce 2011 zjistil, že v pokladně navrhovatele chybí vyšší finanční částka z neodvedených tržeb z jednotlivých středisek. Tyto tržby měly být k dispozici dlužníka jako jednatele, neboť tento si tyto finanční prostředky převzal v provozovnách navrhovatele a), aniž by je následně předal do hlavní pokladny. Když byl vyzván k vrácení chybějící částky, předložil účelově vytvořenou fakturu č. 106001 a pokladní doklady s tím, že se mělo jednat o úhradu jeho pohledávek jako fyzické osoby vůči navrhovateli a). Navrhovatel a) považuje dlužníkem vystavené pokladní doklady za účelově vytvořené, jelikož k vyvedení finančních prostředků z majetku navrhovatele a) došlo až v roce 2011. Dlužník oponoval, že je nepředstavitelné, aby mu v provozovnách navrhovatele a) byly ze strany zaměstnanců s hmotnou odpovědností bez dalšího vydány finanční prostředky ve výši, kterou uvádí navrhovatel a). Tvrdil, že veškeré prostředky, které od roku 2006 obdržel, mu byly vyplaceny přes pokladnu navrhovatele a) a na výslovný pokyn jednatele JUDr. Jiřího Mikošky, který chod navrhovatele a) v této oblasti zajišťoval. Na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení navrhovatel uvedl, že na existenci neodvedených tržeb přišel koncem roku 2011 v souvislosti s přípravou účetní závěrky, není schopen říci, jakým konkrétním způsobem a kdy přesně k čerpání částek ze strany dlužníka došlo, rovněž tak nebyl schopen označit ke svým tvrzením žádné důkazy. Soud prvního stupně provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku navrhovatele a), ze kterého zjistil, že v předmětném období let 2006 až 2011 byli dalšími jednateli navrhovatele a) také JUDr. Jiří Mikoška a Ing. Petr Valenta, z výpisu z živnostenského rejstříku dlužníka zjistil, že dlužník podniká jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění od 31.12.1992. Insolvenční soud dále provedl zjištění z předložených příjmových pokladních dokladů dlužníka, z nichž zjistil, že je vystavil dlužník a měly se vztahovat k jednotlivým platbám v letech 2006 až 2011, kdy dlužníku měly být navrhovatelem a) vyplaceny konkrétní finanční částky, přičemž jako účel platby byla uvedena částečná úhrada faktury 106001. Podle názoru insolvenčního soudu navrhovatel a) nedoložil, že by mu v důsledku jednání dlužníka, jež si měl v roce 2011 svévolně ponechat část tržeb navrhovatele a), které neodvedl do jeho pokladny, vznikla pohledávka ve výši 365.882 Kč, jejíž splatnost nastala dne 31.5.2013. Dle soudu navrhovatel a) v průběhu insolvenčního řízení nepředložil jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že k jím tvrzenému jednání dlužníka v roce 2011 vůbec došlo. Proto dospěl k závěru, že navrhovatel a) existenci své tvrzené splatné pohledávky vůči dlužníkovi neosvědčil.
Dne 30.9.2013 byl soudu doručen další insolvenční návrh navrhovatele b). Ten uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.863.616 Kč, jejíž splatnost nastala dne 30.6.2013. Dlužník byl v období od 12.4.1995 do 19.3.2013 zároveň jednatelem navrhovatele b). Z účetních dokladů, které předal po zániku funkce, vyplynulo, že dlužník jako jednatel si vyplatil z prostředků navrhovatele b) v letech 2012 a 2013 celkem částku 1.863.616 Kč, když na všech výdajových pokladních dokladech navrhovatele b), které dlužník jako jednatel podepsal, je uvedeno dle smlouvy o půjčce . Výplata posledních dvou částek se pak uskutečnila v době, kdy již dlužník jednatelem navrhovatele b) nebyl, neboť jeho funkce ze zákona zanikla dne 19.3.2013. Výplatu těchto částek považuje navrhovatel b) za nedůvodnou, a proto dopisem ze dne 18.6.2013 doručeným dlužníkovi dne 20.6.2013, vyzval dlužníka k zaplacení částky 1.863.616 Kč do 30.6.2013. Druhou pohledávkou navrhovatele b) vůči dlužníku je pohledávka ve výši 3.500.000 Kč z titulu náhrady škody vzniklé porušením ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, která představuje snížení hodnoty nemovitosti ve vlastnictví navrhovatele b), k němuž došlo z důvodu jejího zatížení zástavním právem dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1.9.2008, a to v důsledku protiprávního jednání dlužníka jako jednatele. Soud zjistil, že dlužník byl jediným jednatelem a společníkem společnosti IPOS-Group s.r.o., u níž byl zjištěn úpadek a na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, a to usnesením ze dne 19.12.2012. Za shodných tvrzení navrhovatele b) a dlužníka a z výdajových pokladních dokladů navrhovatele b) ze dne 26.3.2013 na částku 328.872 Kč a ze dne 29.3.2013 rovněž na částku 328.872 Kč má soud za prokázané, že si dlužník v těchto dnech vyplatil z pokladny navrhovatele b) celkem částku 657.744 Kč. Vzhledem k tomu, že prohlášením konkursu na majetek společnosti IPOS-Group s.r.o., jejímž jednatelem byl dlužník, s účinky ke dni 19.12.2012, došlo k tomu, že dne 19.3.2013 zanikla dlužníkovi ze zákona funkce jednatele navrhovatele b), což znamená, že ode dne 20.3.2013 již dlužník nebyl jednatelem navrhovatele b). Jestliže si dlužník ve dnech 23.3.2013 a 29.3.2013, kdy již nebyl oprávněn za navrhovatele b) jednat, vyplatil z peněžních prostředků ve vlastnictví navrhovatele b) ve svůj prospěch částku celkem 657.744 Kč, je zřejmé, že svým jednáním neoprávněně zasáhl do vlastnického práva navrhovatele b) a v přímém důsledku tohoto jednání mu vznikla škoda, jejíž skutečná výše činí právě částku 657.744 Kč, o kterou se majetek navrhovatele b) zmenšil. Pohledávku navrhovatele b) minimálně z titulu náhrady škody ve výši 657.744 Kč, u které nastala splatnost dne 1.7.2013, považuje insolvenční soud za osvědčenou a z toho důvodu se pak již nezabýval existencí další tvrzené pohledávky navrhovatele b) vůči dlužníku.
Jako další známí věřitelé dlužníka se splatnými pohledávkami byly označeny Československá obchodní banka, a.s. a Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. ČSOB a.s. uvedla, že má za dlužníkem splatnou směnečnou pohledávku s postižními právy, vzniklou na základě směnky vlastní vystavené společností IPOS-Group s.r.o. na řad ČSOB a.s. znějící na směnečnou sumu ve výši 2.601.524 Kč splatnou dne 30.12.2012 a avalovanou dlužníkem. Dlužník k této pohledávce uvedl, že ji považuje za spornou, protože je pro ni u Krajského soudu v Brně vedeno řízení, ve kterém podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, na které odkázal. Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp.zn. 5 Cm 241/2013 soud zjistil, že vydaný směnečný platební rozkaz dne 29.8.2013, kterým bylo uloženo dlužníku zaplatil ČSOB a.s. do 15 dnů směnečný peníz ve výši 2.601.524 Kč s příslušenstvím, napadl dlužník odůvodněnými námitkami, ve kterých mimo jiné namítal, že směnku za výstavce nepodepsal, a rovněž ani podpis coby směnečného rukojmího není jeho pravým podpisem. Ohledně pohledávky ČSOB a.s. insolvenční soud uzavřel, že jde o pohledávku, jejíž existence nebyla pro účely řízení o insolvenčním návrhu osvědčena a tato směnečná pohledávka je předmětem nalézacího řízení, ve kterém byla mimo jiné zpochybněna pravost předložené směnky, bude proto úkolem nalézacího soudu, aby na základě účastníky navržených důkazů v řízení o námitkách mimo jiné posoudil pravost předložené směnky, z níž je existence tvrzené pohledávky vyvozována. Na základě sdělení Raiffeisen stavební spořitelny, a.s. soud zjistil, že poskytla dlužníku tři úvěry, které byly dlužníkem řádně spláceny. Dne 3.7.2013 v souladu s úvěrovými podmínkami bylo rozhodnuto z důvodu ohrožení návratnosti o jejich zesplatnění a dlužník byl vyzván k jejich úhradě do 17.7.2013. Na základě následných jednání s dlužníkem však bylo rozhodnuto, že do výsledku insolvenčního řízení stavební spořitelna jednorázovou úhradu nepožaduje a od dlužníka i nadále očekává plnění v měsíčních splátkách v souladu s příslušnými úvěrovými smlouvami. Z dopisu stavební spořitelny ze dne 25.7.2013 insolvenční soud zjistil, že stavební spořitelna deklarovala, že bude-li insolvenční návrh pravomocně zamítnut, odmítnut nebo vzat zpět, nebude trvat na jednorázové úhradě; v opačném případě, kdy bude úpadek dlužníka shledán, bude požadovat úhradu pohledávek z úvěrových smluv do 14 dnů od nabytí právní moci usnesení o zjištění úpadku. Soud uzavřel, že pohledávky Raiffeisen stavební spořitelny, a.s. vůči dlužníku z úvěrových smluv nelze považovat při posuzování důvodnosti podaného insolvenčního návrhu za pohledávky splatné. Tento věřitel sice využil svého práva a po zahájení insolvenčního řízení jednorázově rozhodl o zesplatnění svých pohledávek, následně však navázal jejich splatnost na podmínku nabytí právní moci usnesení o zjištění úpadku dlužníka s tím, že po případném splnění této odkládací podmínky požaduje zaplacení svých pohledávek z úvěrových smluv jednorázově ve lhůtě 14 dnů. Věřitel rovněž výslovně deklaroval, že až do případného splnění této podmínky považuje za řádné plnění ze strany dlužníka plnění v dohodnutých měsíčních splátkách. S ohledem na všechny skutečnosti soud insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) zamítl, když byla osvědčena toliko existence splatné pohledávky navrhovatele b). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle procesní úspěšnosti podle ustanovení § 142odst. 1 o.s.ř., kdy procesně úspěšnému dlužníku byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 16.456 Kč spočívající v odměně právního zástupce za čtyři úkony právní služby, čtyřikrát režijní paušál, vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty.
Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé a) a b) včasné odvolání, ve kterém namítali, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovali na to, že do probíhajícího insolvenčního řízení přistoupil ve stádiu před vydáním rozhodnutí o úpadku další insolvenční navrhovatel Libor Hromada, takže soud měl povinnost tento další insolvenční návrh projednat a o úpadku rozhodnout při úplném okruhu věřitelů insolvenčního řízení. Tvrdí, že insolvenční soud pana Libora Hromadu nepřibral do insolvenčního řízení, ač se řádným účastníkem stal, a tím zatížil insolvenční řízení vadou, která je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Dále namítali, že soud prvního stupně nesprávně posoudil pohledávku navrhujícího věřitele a). Tvrdí, že mezi insolvenčním dlužníkem a insolvenčním navrhovatelem a) nebylo žádného sporu o tom, že insolvenční dlužník obdržel od navrhovatele a) částku 365.882 Kč, o čemž svědčí vyjádření insolvenčního dlužníka. Sporné mezi nimi bylo, kdy tuto částku insolvenční dlužník obdržel a od koho. Insolvenční dlužník tvrdil, že předmětné částky obdržel z pokladny insolvenčního navrhovatele a) po předchozím schválení jednatelem JUDr. Jiřím Mikoškou v datech uvedených na svých příjmových dokladech jako úhradu úroků na základě faktury č. 106001; ničím však tyto skutečnosti neprokázal. Poukazují na to, že od počátku tvrdili, že si insolvenční dlužník částku ve výši 365.882 Kč sám sobě plnil na zčásti neexistentní a na zčásti promlčený dluh insolvenčního navrhovatele. Podle jejich názoru z dokazování jednoznačně vyplynulo, že se do dispozice insolvenčního dlužníka z finančního majetku insolvenčního navrhovatele a) v roce 2011 dostala hotovostní částka minimálně ve výši 98.000 Kč, o čemž insolvenční dlužník vystavil svůj příjmový doklad ze dne 19.9.2011 na účel platby faktury č. 106001. Podle jejich názoru soud měl vyřešit zásadní právní otázku, zda dohoda o nahrazení původního závazku novým ze dne 30.1.2008 je dohodou platnou či nikoliv. Pokud by insolvenční soud shledal tuto privativní dohodu za platnou, to je původní závazek z faktury č. 02/98 by byl platně nahrazen závazkem novým, pak úhrada úroků z faktury č. 02/98 skrze faktury č. 106001 z roku 2011 ve výši 98.000 Kč prokazujíc se dokladech insolvenčního dlužníka ze dne 19.9.2011 byla by ve prospěch insolvenčního dlužníka plněním bez právního důvodu a jeho bezdůvodným obohacením. Pokud by insolvenční soud shledal tuto privativní dohodu za neplatnou, musel by konstatovat, z jakého důvodu, nicméně při vyslovení neplatnosti předmětné privativní dohody by musel insolvenční soud vždy vyřešit, zda je insolvenčním dlužníkem tvrzená pohledávka na základě faktury č. 02/98 pohledávkou skutečnou, to je existentní. Tvrdí, že insolvenční soud se však právnímu hodnocení platnosti dohody o nahrazení původního závazku novým ze dne 30.1.2008 vyhnul, respektive se jí vůbec nezabýval. Ve vztahu k pohledávce Československé obchodní banky a.s. namítali, že dlužník tuto pohledávku co do pravosti nepopřel, pouze odkázal na to, že ve věci tohoto závazku probíhá nalézací řízení. V předloženém seznamu závazků tuto předmětnou pohledávku dlužník označil toliko za nevykonatelnou. Poukazují na to, že insolvenční dlužník v insolvenčním řízení nikde netvrdil, že by jeho podpisy na předmětné směnce nebyly jeho pravými podpisy. Argumentují tím, že takové tvrzení dlužníka, který účelově popírá zjevně své podpisy na předmětné směnce, aby oddálil výkon rozhodnutí na plnění z této směnky, by nemělo požívat právní ochrany. Namítají, že insolvenční soud by měl vycházet z obrany insolvenčního dlužníka vyjádřené v insolvenčním řízení. Ten v insolvenčním řízení nikdy nenamítal pravost svého závazku vůči věřiteli ČSOB a.s., ale namítal pouze jeho nevykonatelnost. Domnívají se tudíž, že soud při osvědčení pohledávky věřitele ČSOB a.s. nesprávně právně věc posoudil. Rovněž tak podle jejich názoru i nesprávně právně posoudil pohledávku dalšího věřitele Raiffeisen stavební spořitelny a.s. Argumentují tím, že ohledně zesplatnění úvěrů dlužníka bylo v přípise tohoto věřitele ze dne 25.7.2013 konstatováno, že tyto výzvy budou vzaty zpět až v případě, že insolvenční návrh bude pravomocně odmítnut, zamítnut nebo vzat zpět. K datu vydání napadeného rozhodnutí účinky výzvy ze dne 3.7.2013 trvaly, to je úvěrové závazky insolvenčního dlužníka vůči Raiffeisen stavební spořitelně, a.s. byly splatné a splatné jsou doposud. Poukazují na to, že ze sdělení tohoto věřitele ze dne 25.7. se výslovně podává, že insolvenční dlužník je v prodlení se splátkou na stavební úvěr za měsíc červenec 2013 ve výši 7.000 Kč, přitom insolvenční dlužník v průběhu insolvenčního řízení nijak nedoložil a také ani netvrdil, že by předmětnou splátku úvěru věřiteli řádně zaplatil. Podle jejich názoru soud prvního stupně se s těmito skutečnostmi vůbec nevypořádal. Tvrdí, že u dlužníka nastala fikce úpadku, to je že není schopen plnit své peněžité závazky také ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, písm. d) insolvenčního zákona, když dlužník nepředložil na výzvu insolvenčního soudu řádný seznam závazků, protože v něm neuvedl všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, a rovněž tak neuvedl splatnost svých jednotlivých závazků.
Insolvenční navrhovatel c) ve svém odvolání poukázal na odvolací důvody navrhovatelů a) a b), se kterými se zcela ztotožnil. Dále namítal, že vstoupil do probíhajícího insolvenčního řízení ve stadiu před vydáním rozhodnutí o úpadku a za této situace měl insolvenční soud za povinnost tento jeho další insolvenční návrh projednat a o úpadku rozhodnout při úplném okruhu věřitelů insolvenčního dlužníka. Tvrdí, že nebyl přibrán do insolvenčního řízení, ač se stal řádným účastníkem insolvenčního řízení, soud jej opomenul a řízení tak zatížil vadou. Zdůraznil, že ve svém insolvenčním návrhu tvrdí, že má za dlužníkem existentní a splatnou pohledávku ve výši 100.000 Kč, jejíž splatnost nastala již dne 20.12.2012. Navrhuje, stejně tak jako navrhovatelé a) a b), aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.
Podle ustanovení § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Podle ustanovení § 97 IZ, insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu (odstavec 1). Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník (odstavec 5).
Podle ustanovení § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.
Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.
Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel prokazuje ve smyslu § 97 odst. 2 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) a současně zčásti naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, neboť zjištění existence splatné pohledávky navrhovatele má význam jakožto jedno ze zjištění, potřebných k osvědčení úpadku dlužníka.
V této souvislosti však nutno zdůraznit, že insolvenční soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na zjištění úpadku vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele vůči dlužníku. Tyto závěry vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, které je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2, věta první IZ), nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu; zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.
Dne 12.11.2013 (zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 13.11.2013), to je v den, kdy bylo vydáno napadené usnesení, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku rovněž 13.11.2013, přistoupil do řízení navrhovatel c) Libor Hromada, který tvrdil, že má vůči dlužníku pohledávku ve výši 100.000 Kč splatnou nejpozději dne 20.12.2012. Uvedl, že tato pohledávka vyplývá z dohody, kterou uzavřel coby zaměstnanec se společností IPOS-Group s.r.o., za niž jednal dlužník v postavení jediného jednatele a společníka. Podle navrhovatele z této dohody vyplývá, že dlužník se osobně zavázal mu zaplatit odměnu ve výši 100.000 Kč, respektive
že dlužník coby fyzická osoba převzal závazek společnosti IPOS-Group s.r.o. zaplatit mu odměnu ve výši 100.000 Kč.
Odvolací soud doplnil dokazování tvrzenou dohodou a zjistil, že tato dohoda je uzavřena na listině, která v záhlaví nese označení IPOS-Group s.r.o., Luční 1867, 686 02 Staré Město a vlastní text této dohody zní: Do 20.12.2012 firma IPOS-Group s.r.o. doplatí mzdu za dlužné měsíce a 100.000 Kč jako odměna bude vyplacena panem Jaromírem Kopečkem, bytem Topolná 511 panu Hromadovi anonymizovano , anonymizovano . Dohoda obsahuje podpis Jaromíra anonymizovano , jednatele firmy a Libora anonymizovano , zaměstnance.
Podle závěru odvolacího soudu z uzavřené dohody nevyplývá osobní závazek dlužníka Jaromíra anonymizovano coby fyzické osoby zaplatit navrhovateli částku ve výši 100.000 Kč. Z této dohody nade vší pochybnost vyplývá, že dlužník při uzavírání dohody jednatel jako statutární orgán společnosti IPOS-Group s.r.o., to je jednal za právnickou osobu, což ostatně také i navrhovatel c) sám tvrdil, když uvedl, že dohodu uzavřel v postavení zaměstnance se společností IPOS-Group s.r.o. Dohoda tedy nebyla uzavřena mezi navrhovatelem c) a dlužníkem jako fyzickou osobou. Z této dohody nelze ani dovodit, že by dlužník-fyzická osoba převzal závazek společnosti IPOS-Group s.r.o. k úhradě odměny ve výši 100.000 Kč, tak jak tvrdí navrhovatel c). Dohoda neobsahuje žádné ujednání o tom, že by dlužník coby fyzická osoba převzal závazek společnosti IPOS-Group s.r.o. zaplatit navrhovateli c) odměnu ve výši 100.000 Kč. Žádná jiná listina ze strany navrhovatele c), z níž by případné převzetí závazku vyplývalo, předložena nebyla, a tudíž nutno uzavřít, že insolvenční navrhovatel c) svou tvrzenou splatnou pohledávku ve výši 100.000 Kč vůči dlužníku v tomto řízení nedoložil.
Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že navrhovatel a) nedoložil, že by mu v důsledku jednání dlužníka vznikla pohledávka ve výši 365.882 Kč, jejíž splatnost nastala dne 31.5.2013. Za doloženou pohledávku je přitom třeba považovat takovou pohledávku, o které nemá soud z věřitelem předložených listin jakékoliv pochyby. Z listin, které navrhoval a) předložil k doložení své splatné pohledávky vůči dlužníku, tvrzená pohledávka nevyplývá. Navrhovatel a) nejdříve tvrdil, že si dlužník jako jednatel vyplatil bez vědomí zbývajících jednatelů a bez schválení valnou hromadou z prostředků navrhovatele a) dne 16.10.2009 částku 249.882 Kč, dne 20.7.2010 částku 18.000 Kč a dne 15.9.2011 částku 98.000 Kč, to je celkem částku 365.882 Kč, což považuje ve vztahu k dlužníkovi za plnění bez právního důvodu. Později ke své tvrzené pohledávce uvedl, že dlužník si finanční prostředky ve výši 365.882 Kč přisvojil z tržeb z jeho provozoven ještě předtím, než se tyto finanční prostředky dostaly do jeho hlavní pokladny a mohly být řádně zaúčtovány s tím, že k vyplacení všech částek došlo až v roce 2011. Jak správně uvedl soud prvního stupně, navrhovatel a) nebyl však schopen blíže specifikovat, kdy přesně a jakým konkrétním způsobem si dlužník finanční prostředky z provozoven navrhovatele a) vybíral; uvedl pouze, že na existenci neodvedených tržeb přišel koncem roku 2011 v souvislosti s přípravou účetní závěrky. Dlužník existenci tvrzené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení získaného tím způsobem, že by si přisvojoval finanční prostředky z tržeb z provozoven v roce 2011, nepotvrdil. Připustil, že částku od navrhovatele a) ve výši 365.882 Kč obdržel, ovšem na základě toho, že mu byla navrhovatelem a) prostřednictvím dalšího jednatele pana Mikošky plněno na jeho fakturu č. 106001. Nutno zdůraznit, že břemeno tvrzení stíhá insolvenčního navrhovatele, který je povinen svou tvrzenou pohledávku doložit; není povinností dlužníka, aby prokazoval on důvodnost své obrany. Soud prvního stupně správně uzavřel, že insolvenční navrhovatel svou pohledávku ve výši 365.882 Kč nejenom nedoložil, ale ani také netvrdil konkrétní skutkové okolnosti ke své pohledávce. Odvolací soud proto nepřisvědčuje odvolateli, že by pouze stačilo vyřešit právní otázku, zda dohoda o nahrazení původního závazku ze dne 30.1.2008 je dohodou platnou či nikoliv.
Pokud jde o pohledávku navrhovatele b), odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně v tom, že navrhovatel b) osvědčil, že má vůči dlužníku pohledávku minimálně z titulu náhrady škody ve výši 657.744 Kč. Odvolací soud proto blíže odkazuje na závěry soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nimiž se zcela ztotožňuje.
Shledal-li soud prvního stupně aktivní věcnou legitimaci navrhovatele b) k podání insolvenčního návrhu, správně se zabýval tím, zda jsou zde případně další věřitelé dlužníka se splatnými pohledávkami.
Tvrzenou pohledávku ČSOB a.s. vzniklou na základě směnky vlastní vystavenou společností IPOS-Group s.r.o. na řad ČSOB a.s. znějící na částku ve výši 2.601.524 Kč splatnou dne 30.12.2012 a avalovanou dlužníkem, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepovažuje za osvědčenou. Dlužník se vůči této pohledávce bránil probíhajícím směnečným řízením, ve kterém vznesl námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu; z hlediska posouzení důvodnosti jeho obrany je zcela nepodstatné, že konkrétní námitky vůči této pohledávce nevznesl v tomto insolvenčním řízení a že pouze odkázal na své námitky, které uplatnil ve směnečném řízení. Jak správně zjistil soud prvního stupně, tato pohledávka je předmětem nalézacího řízení u Krajského soudu v Brně, kdy proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podal dlužník námitky, v nichž mimo jiné namítal, že směnku nepodepsal. Pro účely insolvenčního řízení se jedná tudíž o pohledávku spornou; k prokázání existence by bylo třeba provádět další dokazování, tak jak správně uvedl soud prvního stupně (svědecké výpovědi, znalecký posudek), což by zcela nepochybně překračovalo rámec insolvenčního řízení. Pokud odvolatelé teprve až v rámci odvolacího řízení tvrdili, že podpis dlužníka na směnce je jeho pravým podpisem, k čemuž předložili znalecký posudek zpracovaný soudním znalcem z oboru písmoznalectví dne 10.3.2014, to je až po vydání napadeného usnesení, tak k tomu odvolací soud nepřihlédl, protože by to bylo v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 IZ, podle něhož v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 IZ (to je mimo jiné proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu) se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Nadto, námitka dlužníka, že směnku nepodepsal, byla pouze jednou z námitek, které dlužník ve směnečném řízení vznesl.
Odvolací soud nepřisvědčuje odvolatelům ani v tom, že při posuzování pohledávky věřitele Raiffeisen stavební spořitelna a.s. insolvenční soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že pohledávky věřitele Raiffeisen stavební spořitelny a.s. vůči dlužníku z tvrzených úvěrových smluv nelze považovat při posuzování důvodnosti podaného insolvenčního návrhu za pohledávky splatné. Jak správně zjistil soud prvního stupně, tento věřitel využil svého práva a po zahájení insolvenčního řízení rozhodl o zesplatnění svých pohledávek, současně však také uvedl, že bude-li insolvenční návrh pravomocně zamítnut, odmítnut nebo vzat zpět, nebude na jednorázové úhradě trvat. Splatnost svých pohledávek navázal na podmínku nabytí právní moci usnesení o zjištění úpadku dlužníka s tím, že po případném splnění této odkládací podmínky požaduje zaplacení svých pohledávek z úvěrových smluv jednorázově ve lhůtě 14 dnů.
Odvolací soud i po doplnění dokazování v odvolacím řízení, dospívá ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a to, že v tomto insolvenčním řízení byla osvědčena existence pouze splatné pohledávky navrhovatele b) vůči dlužníku, a proto soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže insolvenční návrh zamítl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud hodnotil pohledávku navrhovatele c), který přistoupil do insolvenčního řízení v době vydání napadeného usnesení, odvolací soud změnil (ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř.) napadené usnesení tak, že rozhodl o zamítnutí insolvenčních návrhů všech tří insolvenčních navrhovatelů, byť ve vztahu k navrhovatelům a) a b) se obsahově jedná o potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. Navrhovatelé nebyli se svými odvoláními procesně úspěšní, a jsou proto povinni nahradit dlužníku náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Dlužník je zastoupen advokátem, podle obsahu spisu náleží dlužníku v odvolacím řízení náklady za právní zastoupení spočívající v odměně právního zástupce stanovené podle vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátního tarifu, a to ustanovení § 9 odst. 4 a § 7 bodu 5, odměna za jeden úkon činí 3.100 Kč, celkem se jedná o dva úkony právní služby, to je účast u odvolacího jednání a vyjádření k insolvenčnímu návrhu navrhovatele c) (ustanovení § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ advokátního tarifu), celkem odměna představuje částku 6.200 Kč, k tomu dvakrát 300 Kč náhrada hotových výdajů (ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu), vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), to je o částku 1.428 Kč; celkem účelně vynaložené náklady dlužníkem v odvolacím řízení představují částku 8.228 Kč, kterou jsou povinni insolvenční navrhovatelé zaplatit dlužníku společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka (§ 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.
Olomouc 1. července 2014
Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu