39 Co 23/2017
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: čl. 4 Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 5 Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 7 bod 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012
U s n e s e n í
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce B. R., bytem P-9, P., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Mgr. D. R., občance Slovenské republiky, bytem Ž., K. K., Slovenská republika, o určení neplatnosti právního úkonu, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. srpna 2016, č.j. 18 C 211/2016 - 11,
t a k t o :
I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že se ještě prohlašuje nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9, jinak se v tomto výroku p o t v r z u j e .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O d ů v o d n ě n í
Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 1.6.2016, se žalobce domáhá určení, že uznání závazku žalovanou v podobě notářského zápisu sepsaného dne 3.6.2013 v Praze JUDr. Vladimírou Kotrlíkovou, notářkou v Táboře, pod sp. zn. NZ 84/2013, N 90/2013, je neplatné. Návrh odůvodnil tím, že žalovaná uznala závazek ve výši 1 119 965,74 Kč bez souhlasu a vědomí manžela žalobce. Soud prvního stupně uvedl, že pod sp. zn. 40 C 57/2015 u něho probíhalo řízení o určení neplatnosti notářského zápisu z 3.6.2013, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10.5.2016, č.j. 39 Co 162/2016 52, byla prohlášena nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 k projednání a rozhodnutí věci a řízení bylo zastaveno. Důvodem byl závěr o nedostatku mezinárodní příslušnosti dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23.6.2016. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nyní probíhá řízení mezi stejnými účastníky se shodným předmětem řízení, neboť předmětem řízení je posouzení platnosti úkonu učiněného formou notářského zápisu, proto řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení. V odvolání namítal, že v tomto řízení se domáhá určení neplatnosti právního úkonu uznání závazku žalovanou, v řízení vedeném pod sp.zn. 40 C 57/2015 se domáhal určení neplatnosti notářského zápisu jako veřejné listiny. Znovu uváděl důvody, proč uznání závazku žalovanou považuje za neplatné. Dále dovozoval, že je dána příslušnost soudů České republiky. Půjčka byla poskytnuta účastníkům jako manželům, žalovaná v té době žila v Praze 9. V době podání žaloby k soudu bydlela na Slovensku. Žalobce příslušnost soudů České republiky dovozoval z čl. 5 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. a), odst. 2 Nařízení, podle nichž pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, lze podat žalobu u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, případně lze žalovat u soudu místa, kde došlo ke škodné události ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti. Zdůraznil, že žalovaná vůči svým rodičům uznala neexistující dluh, byla vedena snahou žalobce poškodit, žalobce žije v Praze 9, kde mu vznikla škoda. Ohledně výkladu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 797/2013. V doplnění odvolání ještě odkázal na § 4 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož se platnost právního úkonu, jakož i následky jeho neplatnosti řídí týmž právním řádem jako účinky právního úkonu, dále na § 90 zák. č. 91/2012 Sb., podle něhož se právní poměry vzniklé z jednostranných právních jednání řídí právním řádem státu, v němž má ten, kdo učinil jednostranné právní jednání, svůj obvyklý pobyt nebo sídlo v době, kdy právní jednání učinil, ledaže zvolil použití jiného právního řádu. Zdůraznil, že k 3.6.2013 měla žalovaná bydliště na jeho adrese.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření trvala na zastavení řízení. Nejprve vznesla námitku nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9, který podle ní nemá pravomoc věc rozhodnout. Poukázala na usnesení odvolacího soudu ze dne 10.5.2016, č.j. 39 Co 162/2016 52, a na čl. 4 Nařízení, podle něhož je příslušný soud podle bydliště žalované a na to, že má bydliště v Žilině, v České republice již nemá ani přechodný pobyt. Článek 7 bod 1 Nařízení nelze podle ní použít, neboť předmětem řízení nejsou nároky ze smlouvy, ale určení neplatnosti uznaného dluhu. Předmětem řízení není ani náhrada škody či bezdůvodné obohacení, tudíž nelze použít ani čl. 7 bod 2 Nařízení. Rozsudky, na které žalobce odkazoval, se týkají jiného skutkového stavu. K dluhu uvedla, že smlouvu o půjčce i podle znaleckého posudku žalobce podepsal.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), přezkoumal postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí je v zásadě správné, byť z jiných důvodů.
Podle ust. § 159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn ze stejného skutku.
Řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 20 C 57/2015 se týkalo stejných účastníků, předmětem bylo určení neplatnosti notářského zápisu ze dne 3.6.2013, řízení skončilo vydáním usnesení odvolacího soudu, který prohlásil nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 k projednání a rozhodnutí věci, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že v tomto řízení a v řízení vedeném u něho pod sp. zn. 20 C 57/2015 je stejný okruh účastníků. Není však stejný předmět sporu. V dříve zahájeném řízení se žalobce domáhal určení neplatnosti notářského zápisu, tedy veřejné listiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1012/2000, na nějž bylo odkazováno již v předešlém rozhodnutí odvolacího soudu), nyní se domáhá určení neplatnosti uznání dluhu žalovanou, tedy jednostranného právního úkonu. Předchozí řízení také neskončilo vydáním rozsudku, kterým by soud ve věci samé rozhodl. Jediné, o čem bylo pravomocně rozhodnuto, je mezinárodní příslušnost pro řízení mezi účastníky o neplatnosti notářského zápisu. Závěr soudu prvního stupně, že předmět sporu v obou řízeních byl stejný a že o něm již v předchozím řízení bylo pravomocně rozhodnuto, v důsledku čehož chybí jedna z podmínek řízení, tak není správný.
Účastníci, znaje názory soudu k otázce mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci z předchozího řízení, se ve svých podáních vyjadřovali k této podmínce řízení a dovozovali opačné závěry.
Odvolací soud i v této věci zastává názor, že vzhledem k povaze sporu se příslušnost řídí čl. 4, tj. podle bydliště žalované. Úprava zvláštní příslušnosti upravená v č.l. 7 až 23, ani výlučné příslušnosti, upravená v č.l. 25 Nařízení, na věc nedopadá. Protože žalovaná v době zahájení řízení měla bydliště ve Slovenské republice a příslušnosti soudů České republiky se nepodrobila (čl. 26 bod 1 nařízení), nejsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné.
Žalobce dovozoval příslušnost z čl. 7 bod 1) písm. a) Nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Předmětem posuzovaného řízení ale není spor mezi věřiteli (rodiči žalované) a účastníky jako dlužníky ze smlouvy. Řízení se týká sporu mezi dlužníky (bývalými manžely) o platnost uznání závazku jedním z nich. Předmětem sporu tak není smlouva nebo nároky z ní, ale posouzení platnosti jiného právního úkonu.
Příslušnost nelze dovodit ani z čl. 7 bod 2 Nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Jak správně uvádí žalovaná, předmětem řízení delikt ani kvazidelikt (škoda či jiná újma či bezdůvodné obohacení) není, předmětem řízení je posouzení platnosti jednostranného právního úkonu. Uvedený článek proto na věc nelze použít. Pokud bylo odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 797/2013, na danou věc nedopadá, neboť jeho předmětem bylo řízení o zaplacení částky 12 160 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, nikoli posouzení platnosti právního úkonu.
Pokud bylo odkazováno na čl. 4 zák. č. 97/1963 Sb. a § 90 zák. č. 91/2012 Sb., bylo odkazováno na kolizní normy, které říkají, podle právní úpravy jakého státu má být příslušný právní úkon posouzen, nejde ale o normy, které by upravovaly mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu.
S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že soudy České republiky s ohledem na bydliště žalované ke dni zahájení řízení nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Vzhledem k tomuto závěru rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 221a o.s.ř. změnil tak, že podle čl. 28 bod 1 Nařízení vyslovil, že Obvodní soud pro Prahu 9 není příslušný. Ve výroku o zastavení řízení rozsudek soudu prvního stupně, byť z jiných důvodů, podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť nedostatek příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci je nedostatkem podmínky řízení, který nelze dodatečně odstranit, a pro který je třeba řízení podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit.
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když žalované, která zastavení řízení nezavinila, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V Praze dne 14. března 2017
JUDr. Jiří Cidlina , v.r. předseda senátu
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: čl. 4 Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 5 Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 7 bod 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012
U s n e s e n í
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce B. R., bytem P-9, P., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Mgr. D. R., občance Slovenské republiky, bytem Ž., K. K., Slovenská republika, o určení neplatnosti právního úkonu, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. srpna 2016, č.j. 18 C 211/2016 - 11,
t a k t o :
I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že se ještě prohlašuje nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9, jinak se v tomto výroku p o t v r z u j e .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O d ů v o d n ě n í
Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 1.6.2016, se žalobce domáhá určení, že uznání závazku žalovanou v podobě notářského zápisu sepsaného dne 3.6.2013 v Praze JUDr. Vladimírou Kotrlíkovou, notářkou v Táboře, pod sp. zn. NZ 84/2013, N 90/2013, je neplatné. Návrh odůvodnil tím, že žalovaná uznala závazek ve výši 1 119 965,74 Kč bez souhlasu a vědomí manžela žalobce. Soud prvního stupně uvedl, že pod sp. zn. 40 C 57/2015 u něho probíhalo řízení o určení neplatnosti notářského zápisu z 3.6.2013, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10.5.2016, č.j. 39 Co 162/2016 52, byla prohlášena nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 k projednání a rozhodnutí věci a řízení bylo zastaveno. Důvodem byl závěr o nedostatku mezinárodní příslušnosti dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23.6.2016. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nyní probíhá řízení mezi stejnými účastníky se shodným předmětem řízení, neboť předmětem řízení je posouzení platnosti úkonu učiněného formou notářského zápisu, proto řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení. V odvolání namítal, že v tomto řízení se domáhá určení neplatnosti právního úkonu uznání závazku žalovanou, v řízení vedeném pod sp.zn. 40 C 57/2015 se domáhal určení neplatnosti notářského zápisu jako veřejné listiny. Znovu uváděl důvody, proč uznání závazku žalovanou považuje za neplatné. Dále dovozoval, že je dána příslušnost soudů České republiky. Půjčka byla poskytnuta účastníkům jako manželům, žalovaná v té době žila v Praze 9. V době podání žaloby k soudu bydlela na Slovensku. Žalobce příslušnost soudů České republiky dovozoval z čl. 5 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. a), odst. 2 Nařízení, podle nichž pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, lze podat žalobu u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, případně lze žalovat u soudu místa, kde došlo ke škodné události ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti. Zdůraznil, že žalovaná vůči svým rodičům uznala neexistující dluh, byla vedena snahou žalobce poškodit, žalobce žije v Praze 9, kde mu vznikla škoda. Ohledně výkladu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 797/2013. V doplnění odvolání ještě odkázal na § 4 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož se platnost právního úkonu, jakož i následky jeho neplatnosti řídí týmž právním řádem jako účinky právního úkonu, dále na § 90 zák. č. 91/2012 Sb., podle něhož se právní poměry vzniklé z jednostranných právních jednání řídí právním řádem státu, v němž má ten, kdo učinil jednostranné právní jednání, svůj obvyklý pobyt nebo sídlo v době, kdy právní jednání učinil, ledaže zvolil použití jiného právního řádu. Zdůraznil, že k 3.6.2013 měla žalovaná bydliště na jeho adrese.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření trvala na zastavení řízení. Nejprve vznesla námitku nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9, který podle ní nemá pravomoc věc rozhodnout. Poukázala na usnesení odvolacího soudu ze dne 10.5.2016, č.j. 39 Co 162/2016 52, a na čl. 4 Nařízení, podle něhož je příslušný soud podle bydliště žalované a na to, že má bydliště v Žilině, v České republice již nemá ani přechodný pobyt. Článek 7 bod 1 Nařízení nelze podle ní použít, neboť předmětem řízení nejsou nároky ze smlouvy, ale určení neplatnosti uznaného dluhu. Předmětem řízení není ani náhrada škody či bezdůvodné obohacení, tudíž nelze použít ani čl. 7 bod 2 Nařízení. Rozsudky, na které žalobce odkazoval, se týkají jiného skutkového stavu. K dluhu uvedla, že smlouvu o půjčce i podle znaleckého posudku žalobce podepsal.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), přezkoumal postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí je v zásadě správné, byť z jiných důvodů.
Podle ust. § 159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn ze stejného skutku.
Řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 20 C 57/2015 se týkalo stejných účastníků, předmětem bylo určení neplatnosti notářského zápisu ze dne 3.6.2013, řízení skončilo vydáním usnesení odvolacího soudu, který prohlásil nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 k projednání a rozhodnutí věci, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že v tomto řízení a v řízení vedeném u něho pod sp. zn. 20 C 57/2015 je stejný okruh účastníků. Není však stejný předmět sporu. V dříve zahájeném řízení se žalobce domáhal určení neplatnosti notářského zápisu, tedy veřejné listiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1012/2000, na nějž bylo odkazováno již v předešlém rozhodnutí odvolacího soudu), nyní se domáhá určení neplatnosti uznání dluhu žalovanou, tedy jednostranného právního úkonu. Předchozí řízení také neskončilo vydáním rozsudku, kterým by soud ve věci samé rozhodl. Jediné, o čem bylo pravomocně rozhodnuto, je mezinárodní příslušnost pro řízení mezi účastníky o neplatnosti notářského zápisu. Závěr soudu prvního stupně, že předmět sporu v obou řízeních byl stejný a že o něm již v předchozím řízení bylo pravomocně rozhodnuto, v důsledku čehož chybí jedna z podmínek řízení, tak není správný.
Účastníci, znaje názory soudu k otázce mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci z předchozího řízení, se ve svých podáních vyjadřovali k této podmínce řízení a dovozovali opačné závěry.
Odvolací soud i v této věci zastává názor, že vzhledem k povaze sporu se příslušnost řídí čl. 4, tj. podle bydliště žalované. Úprava zvláštní příslušnosti upravená v č.l. 7 až 23, ani výlučné příslušnosti, upravená v č.l. 25 Nařízení, na věc nedopadá. Protože žalovaná v době zahájení řízení měla bydliště ve Slovenské republice a příslušnosti soudů České republiky se nepodrobila (čl. 26 bod 1 nařízení), nejsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné.
Žalobce dovozoval příslušnost z čl. 7 bod 1) písm. a) Nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Předmětem posuzovaného řízení ale není spor mezi věřiteli (rodiči žalované) a účastníky jako dlužníky ze smlouvy. Řízení se týká sporu mezi dlužníky (bývalými manžely) o platnost uznání závazku jedním z nich. Předmětem sporu tak není smlouva nebo nároky z ní, ale posouzení platnosti jiného právního úkonu.
Příslušnost nelze dovodit ani z čl. 7 bod 2 Nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Jak správně uvádí žalovaná, předmětem řízení delikt ani kvazidelikt (škoda či jiná újma či bezdůvodné obohacení) není, předmětem řízení je posouzení platnosti jednostranného právního úkonu. Uvedený článek proto na věc nelze použít. Pokud bylo odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 797/2013, na danou věc nedopadá, neboť jeho předmětem bylo řízení o zaplacení částky 12 160 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, nikoli posouzení platnosti právního úkonu.
Pokud bylo odkazováno na čl. 4 zák. č. 97/1963 Sb. a § 90 zák. č. 91/2012 Sb., bylo odkazováno na kolizní normy, které říkají, podle právní úpravy jakého státu má být příslušný právní úkon posouzen, nejde ale o normy, které by upravovaly mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu.
S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že soudy České republiky s ohledem na bydliště žalované ke dni zahájení řízení nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Vzhledem k tomuto závěru rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 221a o.s.ř. změnil tak, že podle čl. 28 bod 1 Nařízení vyslovil, že Obvodní soud pro Prahu 9 není příslušný. Ve výroku o zastavení řízení rozsudek soudu prvního stupně, byť z jiných důvodů, podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť nedostatek příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci je nedostatkem podmínky řízení, který nelze dodatečně odstranit, a pro který je třeba řízení podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit.
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když žalované, která zastavení řízení nezavinila, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V Praze dne 14. března 2017
JUDr. Jiří Cidlina , v.r. předseda senátu