39 Cm 899/2011
Číslo jednací: 39 Cm 899/2011-24 KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobce: RAKOVSKÝ & PARTNERS v.o.s., se sídlem Václavská 12, 120 00 Praha 2, IČ: 271 53 185 proti žalovanému: 1) Lesy České republiky, s.p., IČ: 421 96 451, se sídlem Březnická 5659, Zlín 760 01, právně zastoupený JUDr. Romanem Poláškem, advokátem AK Trojanova 12, 120 00 Praha 2 2) Mgr. Ostravský anonymizovano , anonymizovano , se sídlem Lešetín VI/671, Zlín 760 01 o určení pravosti pohledávky žalobce a nákladech řízení
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho peněžitá nepodmíněná nezajištěná pohledávka za dlužníkem CE WOOD a.s., IČ: 607 45 479, ve výši 1.816.114,11 Kč z titulu poskytnutí právních služeb je po právu, se z a m í t á pro nadbytečnost.
II. Žalovaný č. 1 je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 420,-Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu k žalovanému č. 2, se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení. KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
Odůvodnění:
Dne 14.4.2011 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě žalobce ze dne 15.4.2011. V podané žalobě žalobce uvedl, že v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka CE WOOD, a.s., IČ: 607 45 479 (dále jen dlužník ), přihlásil svou nepodmíněnou nezajištěnou peněžitou pohledávku ve výši 1.816.114,11 Kč, která je evidována v insolvenčním rejstříku jako pohledávka č. 17. Dne 28.3.2011 proběhlo v této věci přezkumné jednání při kterém žalovaný č. 2, tj. insolvenční správce, jeho pohledávku uznal. Žalovaný č. 1 jako další přihlášený věřitel uvedenou pohledávku popřel. Žalobce dále v podané žalobě uvedl, že Ústavní soud nálezem ze dne 1.7.2010 sp. zn. USPL.US14/10 zrušil s účinností od 31.3.2011 část § 192 odst. 1 IZ, která odpírala přihlášeným věřitelům popěrné právo při přezkumu pohledávek. Ústavní soud ve svém nálezu neuvedl, jakým způsobem mohou věřitelé své popěrné právo realizovat. Insolvenční zákon navíc do účinnosti novely č. 69/2011 Sb. účinné ode dne 31.3.2011 upravoval pouze možnost realizace popěrného práva insolvenčním správcem a dlužníkem. Žalobce uvedl, že si je vědom, že podle tohoto nálezu Ústavního soudu nelze však připustit takový výklad předchozích nálezů, kterým by bylo možné petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Podle Ústavního soudu je na obecních soudech, aby naplnily podmínku článku 4 odst. 2 listiny základních práv a svobod, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplní mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Žalobce proto nemůže vyloučit, že soud dospěje při doplňování této mezery o chybějícím postupu při realizaci popěrného práva věřitele v mezidobí od vydání nálezu Ústavního soudu do účinnosti výše zmíněné novely insolvenčního zákona k názoru o analogické aplikaci stávajícího insolvenčního zákona. To by podle žalobce znamenalo, že na popření ze strany věřitele se použijí analogické postupy pro popření ze strany insolvenčního správce. Jelikož proběhlo přezkumné jednání, kde byla jeho pohledávka ze strany žalovaného č.1 popřena, přicházel by při analogické aplikaci § 198 odst. 1 IZ v úvahu závěr, že žalobce jako věřitel s popřenou pohledávkou je nucen uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30-ti dnů od přezkumného jednání. Žalobce dále uvedl, že uzavřel dne 28.1.2009 s dlužníkem smlouvu o poskytování právních služeb. Na základě této smlouvy poskytoval žalobce ve druhé polovině roku 2009 a v lednu 2010 dlužníkovi právní služby v souvislosti s insolvenčním řízením dlužníka vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 INS 325/2009 a dále právní služby související s jednáním dlužníka s věřiteli a přípravou prodeje podniku dlužníka. Konkrétní poskytnuté právní služby není možné zveřejnit s ohledem na to, že jsou předmětem advokátního tajemství. Žalobcem uplatněná pohledávka v rámci tohoto insolvenčního řízení představuje odměnu za právní služby uvedené v předchozím odstavci. Kromě vyfakturovaných částek přihlásil žalobce v pohledávce také zákonné úroky z prodlení, neboť smlouva o poskytování právních služeb neobsahovala žádné ujednání o výši úroků z prodlení. Dlužník jistinu pohledávky nikde nerozporoval a v písemném prohlášení ji co do výše a důvodu uznal. Podle žalobce jeho pohledávka vůči dlužníkovi nebyla splněna, nezanikla z jiného právního důvodu a ani není promlčená. S ohledem na tyto skutečnosti se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud určil, že jeho pohledávka za dlužníkem je po právu. Podanou žalobu žalobce doplnil podáním ze dne 14.1.2013, ve kterém se vyjádřil ke stanovisku žalovaného č. 1 ze dne 8.10.2012, založené na č.l. 6-9 soudního spisu. Žalobce ve svém stanovisku rozebral skutečnosti uvedené žalovaným č. 1 v jeho písemném vyjádření s tím, že podle jeho názoru byla pohledávka žalobce uplatněna v insolvenčním řízení řádně, právní důvody byly řádně popsány a vylíčeny, a popsané právní důvody uplatněné pohledávky byly řádně doloženy. V podrobnostech soud odkazuje KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 na písemné vyjádření žalobce založené na č.l. 13-15 soudního spisu. Při jednání ve věci dne 25.2.2013 žalobce předložil soudu originál uznání jeho pohledávky za dlužníkem a dále navrhl jako důkaz seznam závazků, které zpracoval dlužník pro účely insolvenčního řízení; tento důkaz byl také u tohoto jednání proveden.
Žalovaný č. 1 se k podané žalobě vyjádřil v písemném podání ze dne 8.10.2012 (č.l. 6-9 soudního spisu). Ve svém vyjádření žalovaný poukázal na fakt, že podle jeho názoru přihlášený nárok neexistuje, neboť nebyl prokázán důvod jeho vzniku. Podle žalovaného č. 1 žalobce doložil pouze rámcovou smlouvu a fakturu za údajné právní služby, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1888/2007 a sp. zn. 32 Cdo 24/2010. Podle těchto stanovisek rámcová smlouva je nepojmenovanou smlouvou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku a pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Podle žalovaného č. 1 z dokumentů, které byly žalobcem předloženy, nelze doložit existenci jeho pohledávky za dlužníkem. Při jednání ve věci dne 25.2.2013 žalovaný dále uvedl, že námitku nesplatnosti pohledávky žalobce za dlužníkem uvedl pouze z procesní opatrnosti, neboť v době popěrného úkonu nebylo rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v právní moci. Při jednání žalovaný č. 1 dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce popěrného úkonu věřitele (aniž by však toto rozhodnutí blíže specifikoval).
Žalovaný č. 2 se k podané žalobě písemně nevyjádřil. Tento žalovaný pouze při jednání dne 25.2.2013 uvedl, že pohledávku žalobce uznal na základě jeho přihlášky pohledávky, která byla podle jeho názoru řádně doložena fakturami a přílohami k nim, kde byla specifikace provedených právních služeb a osob které je vykonaly. O této pohledávce žalobce podle žalovaného č. 2 řádně účtováno v účetnictví dlužníka a předseda představenstva dlužníka tuto pohledávku nerozporoval a také uznal.
Při jednání ve věci dne 25.2.2013 přítomný žalobce a přítomní žalovaní shodně uvedli, že nerozporují fakt, že na majetek společnosti CE WOOD a.s. byl insolvenčním soudem dne 11.2.2011 prohlášen konkurs a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21.12.2011. Účastníci řízení dále nerozporovali skutečnost, že v rámci tohoto insolvenčního řízení proběhlo dne 28.3.2011 přezkumné jednání, kde byla přezkoumána pohledávka žalobce a tato byla uznána jako nezajištěná ze strany správce i dlužníka a byla popřena pouze žalovaným č. 1. Insolvenční soud tato shodná tvrzení účastníků řízení vzalo ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. za svá skutková zjištění a další důkazy k těmto skutečnostem neprováděl.
Podepsaný insolvenční soud vyšel dále z těchto listin: 1. přihláška pohledávky žalobce č.17 uplatněná v rámci insolvenčního řízení sp. zn. 39 INS 228/2011, 2. uznání závazku učiněné předsedou představenstva dlužníka Ing. Doubravou ze dne 14.7.2010, 3. seznam závazků dlužníka založený v soudním spise sp. zn. 39 INS 228/2011 jako dokument A-20.
Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 39 INS 228/2011 uplatnil řádně a včas přihláškou pohledávky na částku 1.816.114,11 Kč z titulu poskytnutých právních služeb. Pohledávka byla uplatněná jako nepodmíněná, nezajištěná a vykonatelná. Uplatněné pohledávky žalobce dlužníkovi vyfakturoval na základě uzavřené rámcové KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 smlouvy a dlužník existenci tohoto svého závazku uznal prostřednictvím předsedy představenstva Ing. Doubravy v uznání ze dne 14.7.2010. Existenci tohoto závazku potvrdil dlužník dále v seznamu závazků, který předložil insolvenčnímu soudu v rámci insolvenčního řízení výše zmíněné spisové značky. V rámci přezkumného jednání dne 28.3.2011 ve věci insolvenčního řízení na majetek dlužníka sp. zn. 39 INS 228/2011 tuto pohledávku popřel žalovaný č. 1 když uvedl, že podle jeho názoru nebyl prokázán právní titul pohledávky, když v přihlášce pohledávky byla předložena pouze rámcová smlouva o poskytování právních služeb a faktury. Žalovaný č. 1 ve svém popěrném úkonu, který předložil soudu v písemné podobě při výše zmíněném přezkumném jednání, uvedl, že faktury neobsahují přílohy podle článku 4.2 smlouvy o poskytování právních služeb, tedy stručný popis poskytnutých služeb nebo přehled jednotlivých prací; pohledávka tudíž podle žalovaného č. 1 nebyla splatná, když nebyla řádně vyúčtována. Naproti tomu dlužník ve svém písemném stanovisku připojeném k protokolu o přezkumném jednání konaném dne 28.3.2011 (dokumenty B-27-B-29 insolvenčního spisu 39 INS 228/2011) pohledávku žalobce nepopřel.
Podepsaný insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.
Podle § 192 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném ke dni 28.3.2011, kdy se konalo přezkumné jednání, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.
Podle výroku I. Nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1.7.2010 publikovaném ve Sbírce zákonů pod číslem 241/2010 Sb. se ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zrušuje dnem 31. 3. 2011.
Zákonem č. 69/2011 Sb. byl text § 192 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s účinností od 31.3.2011 upraven takto: (1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. (2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (3) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. (4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání.
Zákonem č. 69/2011 Sb. byl text § 200 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s účinností od 31.3.2011 upraven takto: (1) Věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna. (2) K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží. (3) Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce. (4) Rozhodnutí podle odstavce 3 se doručuje zvlášť věřiteli, který popřel pohledávku, věřiteli popřené pohledávky, dlužníku a insolvenčnímu správci. Osobou oprávněnou k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí je pouze věřitel, který popřel pohledávku. (5) Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil. (6) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
Zákonem č. 69/2011 Sb. byl text § 202 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s účinností od 31.3.2011 doplněn o odstavce 3) až 6) takto: (3) Přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. (4) Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření. (5) Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne. (6) Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky. .
Podle přechodných ustanovení zák.č. 69/2011 Sb. uveřejněných v Čl. II, bod 1. Není-li dále stanoveno jinak, platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
Účastníci řízení nerozporovali skutečnost, že o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek bylo insolvenčním soudem rozhodnuto dne 11.2.2011, tj. před účinností zák.č. 69/2011 Sb.. Na otázku popěrného úkonu učiněného v rámci insolvenčního řízení sp. zn. 39 INS 228/2011 na majetek dlužníka je tedy třeba aplikovat znění insolvenčního zákona před novelou provedenou zák. č. 69/2011 Sb.
Podle § 200 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném do novely provedené zák. č. 69/2011 Sb. Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.
Podle § 201 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném do novely provedené zák. č. 69/2011 Sb. Nevykonatelná pohledávka je zjištěna jestliže ji nepopřel insolvenční správce.
Citovaná ustanovení insolvenčního zákona vedou k jednoznačnému závěru, že v tomto případě je třeba na popěrný úkon věřitele, tj. žalovaného č. 1, v tomto incidenčním řízení, aplikovat ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb. Insolvenční zákon v tomto znění nepřipouštěl popěrný úkon ze strany věřitele. Žalovaný č. 1 při jednání ve věci dne 25.2.2013 poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR k otázce popěrného úkonu věřitele. Žalovaný č. 1 blíže nespecifikoval, které rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, měl na mysli. Insolvenčnímu soudu je však z jeho úřední činnosti známo, že žalovaný č. 1 při jiném soudním roku, který u stejného senátu insolvenčního soudu proběhl dne 18.3.2013, poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2012 sp. zn. 29 ICdo 7/2012, kde byla problematika popěrného úkonu věřitele řešena. Insolvenční soud má za to, že v tomto případě žalovaný č. 1 poukazoval na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl: Jestliže přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. 3. 2011. Obdobně to platí pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od 31. 3. 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem.
Nejvyšší soud ČR v tomto svém rozhodnutí posuzoval stanovisko Vrchního soudu v Praze, vyjádřené v rozhodnutí ze dne 31.10.2011, č.j. 103 VSPH 76/2011-44 ve věci MSPH 94 INS 3902/2010 (94 ICm 2075/2010-24). Podepsaný insolvenční soud musí uvést, že se se stanoviskem Nejvyššího soud ČR zmíněným výše neztotožňuje. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí podrobně popsal důvody, které ho vedly k vyslovení výše citované právní věty. Nejvyšší soud ČR zde poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která se zabývala řešením situace, kdy Ústavní soud ČR vysloví nezákonnost, resp. protiústavnost některých právních norem a aplikací těchto rozhodnutí do rozhodovací praxe obecních soudů. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze zaujaly v přezkoumávaných rozhodnutích nesprávný právní názor na otázku možného popěrného úkonu věřitele provedeného před účinností zákona č. 69/2011 Sb., ale po vydání výše citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 kterým byla zrušena část první věty § 192 odst. 1 IZ.
Insolvenční řízení vedené dle ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., je od účinnosti této právní normy, tj. od 1.1.2008, opřeno o zásady insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 tohoto zákona. Insolvenční soud podotýká, že tyto zásady se po celou dobu účinnosti insolvenčního zákona nezměnily.
Podle § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti.
Vyjádřené zásady kladou velký důraz na rovnost postavení účastníků, především věřitelů, v insolvenčním řízení. Důraz na rovnost postavení věřitelů v insolvenčním řízení je naprosto pochopitelný. Úpadkové řízení bylo vždy, i v historickém kontextu, vnímáno jako kolektivní řízení, respektive kolektivní exekuce , které má za cíl dosáhnout co nejvyššího poměrného uspokojení všech věřitelů, kteří se do tohoto řízení zapojí postupem, který předpokládá konkrétní právní úprava úpadkového řízení. O významu této zásady nelze v žádném případě pochybovat.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 1.7.2010 zrušil část prvního odst. § 192 IZ a považoval za nezbytné poskytnout zákonodárci časový prostor k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy (viz. bod 56 odůvodnění tohoto ústavního nálezu). Zákonodárce na tuto výzvu Ústavního soudu ČR reagoval zákonem č. 69/2011 Sb., který nabyl účinnosti dne 31.3.2011, tj. až poslední den stanovený ve výroku I. zmíněného nálezu Ústavního soudu ČR. V této novelizaci insolvenčního zákona zákonodárce stanovil především v citovaném § 192 a 200 IZ ve znění novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb. poměrně jednoznačná pravidla pro realizaci popěrného úkonu ze strany jiného insolvenčního věřitele. Především § 200 IZ určuje přesně okamžik, kdy může věřitel popěrný úkon učinit (nejpozději 3 dny před konáním přezkumného řízení) a v jaké formě (na formuláři, jehož náležitosti stanoví právní předpis). Na popěrný úkon věřitele nelze vztáhnout ustanovení § 43 o.s.ř., to znamená, že popěrný úkon věřitele musí být učiněn hned na poprvé naprosto perfektně. Věřitel může důvody popření měnit pouze do konce lhůty vymezené pro popěrný úkon věřitele, to znamená, že věřitel nemůže důvod popření změnit nebo upravit až na samotném přezkumném jednání, jak může učinit například insolvenční správce nebo dlužník sám. Podle novelizovaného znění § 202 IZ (viz. doplněné odstavce 3-6 na základě zákona č. 69/2011 Sb.) je účinnost popěrného úkonu věřitele spojena se složením jistoty ve výši 10.000,-Kč. Insolvenční soud má dokonce možnost požadovat po popírajícím věřiteli také další jistotu. Způsobem, jakým zákonodárce upravil podmínky pro popěrný úkon věřitele v insolvenčním řízení, dal jasně najevo, že na popěrný úkon věřitele pohlíží jinak než na popěrný úkon insolvenčního správce nebo dlužníka.
Ve světle těchto skutečností má podepsaný insolvenční soud za to, že mají-li mít všichni věřitelé v insolvenčním řízení stejné podmínky, jak předpokládá § 5 insolvenčního zákona vyjadřující zásady insolvenčního řízení, potom také musí mít všichni věřitelé stejné podmínky pro realizaci svého práva popřít pohledávku jiného věřitele. Věřitel, který se rozhodl popřít pohledávku jiného věřitele v době od vydání výše zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu ČR (od 1.7.2010) do účinnosti zákona č. 69/2011 Sb. (31.3.2011), který stanovil pravidla pro popěrný úkon věřitele, tak mohl činit kdykoliv před přezkumným KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 jednáním nebo až na přezkumném jednání samotném. Jeho úkon nebyl formálně žádným způsobem upraven, to znamená, že nemusel být činěn na žádném formuláři, a musel pouze respektovat obecná pravidla pro popěrný úkon tak, jak jsou upravena v § 193 až 195 IZ a muselo jít o úkon jasný, určitý a srozumitelný, jak zase předpokládají obecná procesní pravidla pro civilní řízení. Věřitel činící popěrný úkon vůči pohledávce jiného věřitele po 31.3.2011 již byl v možnosti učinit takový procesní úkon omezen poměrně striktními pravidly vymezenými ve výše citovaných ustanoveních § 200 a 202 IZ ve znění zákona č. 69/2011 Sb. Podle podepsaného insolvenčního soudu by při akceptaci takového postupu byla výrazně porušena zásada rovného postavení věřitelů vyjádřená ve výše zmíněném § 5 insolvenčního zákona. Nelze dále přehlédnout fakt, že výše citované přechodné ustanovení zák. č. 69/2011 Sb. omezilo možnost popěrného úkonu věřitele pouze na některá již probíhající insolvenční řízení (tam, kde doposud nebylo rozhodnuto o úpadku dlužníka). Při akceptaci výše zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu ČR by došlo k vytvoření další zjevné nerovnosti pokud jde o okruh insolvenčních řízení, kde bude popěrný úkon věřitele akceptován. Nerovnost postavení věřitelů podepsaný insolvenční soud spatřuje především v časovém omezení popěrného úkonu věřitele a povinnosti skládání jistoty, s níž je spojena účinnost takového popěrného úkonu věřitele.
Podepsaný insolvenční soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ČR citovaných Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 7/2012, na které Nejvyšší soud ČR v tomto svém rozhodnutí poukázal, nelze podle podepsaného insolvenčního soudu aplikovat bez dalšího na tuto naprosto specifickou situaci. Ani závěry vyjádřené nejvyšším článkem soustavy obecných soudů a Ústavním soudem ČR nemohou podle podepsaného insolvenčního soudu popřít psané právo, zvláště pokud jde o zásady právní normy na úrovni zákona v tomto případě vyjádřené v § 5 insolvenčního zákona.
Tyto úvahy dovedly podepsaný insolvenční soud k závěru, že popěrný úkon věřitele provedený v rámci tohoto insolvenčního řízení dne 28.3.2011, tj. před účinností zákona č. 69/2011 Sb., který upravil podmínky pro popěrný úkon věřitele v insolvenčním řízení, není přípustný. Předmětná pohledávka žalobce nebyla v rámci insolvenčního řízení popřena ani insolvenčním správcem, ani dlužníkem. S ohledem na řešení úpadku dlužníka konkursem by přitom pro otázku zjištění pohledávky bylo podstatné popření pouze ze strany insolvenčního správce [§ 201 odst. 1 písm. a) IZ ve znění do 30.3.2011]. anonymizovano slovy řečeno pohledávka, která je předmětem tohoto incidenčního sporu, byla v rámci insolvenčního řízení spisové značky 39 INS 228/2011, zjištěna a nebyl zde tedy důvod zabývat se otázkou existence této pohledávky v incidenčním sporu. Podle podepsaného insolvenčního soudu není pro výsledek sporu podstatné, kdo byl v řízení žalobcem a kdo žalovaným. Pro dotčené insolvenční řízení je podstatné, že rozhodnutím o podané incidenční žalobě bude na jisto postavená otázka existence této pohledávky v insolvenčním řízení. Obdobnou myšlenku konečně vyjádřil také Nejvyšší soud ČR ve výše zmiňovaném rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 7/2012.
S ohledem na všechny výše uvedené závěry podepsaný insolvenční soud zamítl podanou žalobu insolvenčního věřitele, jehož pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jako nadbytečnou. Pro podání takové incidenční žaloby nebyl žádný právní důvod.
Přes výše uvedené závěry o otázce důvodnosti podané žaloby insolvenční soud v rámci tohoto incidenčního sporu provedl důkazy vztahující se k pravosti předmětné pohledávky. K této stránce věci insolvenční soud uvádí, že žalobce v průběhu řízení nade vší KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 pochybnost dokázal existenci své pohledávky uplatněné přihláškou č. 17 v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Žalobce především doložil soudu originál uznání závazku, podepsaného osobou oprávněnou jednat za dlužníka. Uznání závazku bylo dlužníkem podepsáno před zahájením insolvenčního řízení a jednoznačně specifikuje uznaný závazek dlužníka vůči žalobci co do výše i právního důvodu, když odkazuje na listiny, ze kterých lze důvodnost této pohledávky dovodit. Takto učiněné uznání závazku splňuje všechny požadavky, kladeno na tento právní úkon § 323 zákona č. 513/91 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném znění. Při jednání ve věci žalobce správně poukázal na skutečnost, že v případě uznání závazku přechází důkazní břemeno o neexistenci uznaného závazku na subjekt, který jeho existenci zpochybňuje; takovým subjektem je v tomto případě žalovaný č. 1. Žalovaný č. 1 přitom při svém popěrném úkonu i v rámci tohoto incidenčního sporu pouze uváděl, že podle jeho názoru žalobce nedostatečně doložil existenci své pohledávky za dlužníkem. Z přihlášky pohledávky čtené při jednání dne 25.2.2013 a z listin doložených v téhle přihlášce však vyplývá, že pohledávka žalobce byla dostatečně doložena. Dlužník sám, nejen před zahájením insolvenčního řízení formou uznání ze dne 14.7.2010, ale také po zahájení insolvenčního řízení v rámci seznamu svých závazků existenci této pohledávky žalobce opakovaně potvrzoval. V neposlední řadě také žalovaný č. 2 jako insolvenční správce potvrdil existenci této pohledávky a její evidenci v účetnictví dlužníka. Podepsaný insolvenční soud tedy může uzavřít, že i v případě, že by popěrný úkon věřitele ve vztahu k pohledávce žalobce byl pro podepsaný insolvenční soud přípustný, musel by dospět k závěru o pravosti předmětné pohledávky žalobce a to z ohledem na výše uvedené závěry.
Podle § 7 odst. 1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu 4), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Podle § 202 IZ (1) Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. (2) Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.
Podle § 142 odst. 1) o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
O nákladech tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ totiž upravují otázku nákladů incidenčního sporu pouze pokud jde o náklady hrazené insolvenčním správcem. Žalobce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud přiznává náklady řízení ve výši nákladů na cestu Praha-Brno a zpět představované částkou 420,--Kč, což představuje cenu jízdného vlakem Český drah (dle ceny jízdného na www.jizdnirady.cz). Žalobce nedoložil doklady, které by umožnily soudu přiznat náhradu za cestu osobním vozidlem. Podle § 202 odst. 1) insolvenčního zákona nelze přiznat náhradu nákladů vůči insolvenčnímu správci. Zde podepsaný insolvenční soud dodává, že insolvenční správce jako žalovaný č. 2 svým jednáním nezavdal žádnou příčinu k vedení tohoto incidenčního sporu. KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 74 odst. 1 IZ); žalobci a žalovaným bude rozhodnutí doručeno zvlášť do vlastních rukou, těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od zvláštního doručení (§ 74 odst. 2 IZ). Odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon prostřednictvím věcně a místně příslušného soudu nebo o exekuci prostřednictvím soudního exekutora.
Výsledek sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční soud v upraveném seznamu pohledávek; učiní tak i bez návrhu. (§ 201 odst. 3 IZ)
Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům. (§ 201 odst. 4 IZ).
Krajský soud v Brně dne 25. 2. 2013
Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková
Číslo jednací: 39 Cm 899/2011-24 KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobce: RAKOVSKÝ & PARTNERS v.o.s., se sídlem Václavská 12, 120 00 Praha 2, IČ: 271 53 185 proti žalovanému: 1) Lesy České republiky, s.p., IČ: 421 96 451, se sídlem Březnická 5659, Zlín 760 01, právně zastoupený JUDr. Romanem Poláškem, advokátem AK Trojanova 12, 120 00 Praha 2 2) Mgr. Ostravský anonymizovano , anonymizovano , se sídlem Lešetín VI/671, Zlín 760 01 o určení pravosti pohledávky žalobce a nákladech řízení
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho peněžitá nepodmíněná nezajištěná pohledávka za dlužníkem CE WOOD a.s., IČ: 607 45 479, ve výši 1.816.114,11 Kč z titulu poskytnutí právních služeb je po právu, se z a m í t á pro nadbytečnost.
II. Žalovaný č. 1 je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 420,-Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu k žalovanému č. 2, se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení. KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
Odůvodnění:
Dne 14.4.2011 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě žalobce ze dne 15.4.2011. V podané žalobě žalobce uvedl, že v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka CE WOOD, a.s., IČ: 607 45 479 (dále jen dlužník ), přihlásil svou nepodmíněnou nezajištěnou peněžitou pohledávku ve výši 1.816.114,11 Kč, která je evidována v insolvenčním rejstříku jako pohledávka č. 17. Dne 28.3.2011 proběhlo v této věci přezkumné jednání při kterém žalovaný č. 2, tj. insolvenční správce, jeho pohledávku uznal. Žalovaný č. 1 jako další přihlášený věřitel uvedenou pohledávku popřel. Žalobce dále v podané žalobě uvedl, že Ústavní soud nálezem ze dne 1.7.2010 sp. zn. USPL.US14/10 zrušil s účinností od 31.3.2011 část § 192 odst. 1 IZ, která odpírala přihlášeným věřitelům popěrné právo při přezkumu pohledávek. Ústavní soud ve svém nálezu neuvedl, jakým způsobem mohou věřitelé své popěrné právo realizovat. Insolvenční zákon navíc do účinnosti novely č. 69/2011 Sb. účinné ode dne 31.3.2011 upravoval pouze možnost realizace popěrného práva insolvenčním správcem a dlužníkem. Žalobce uvedl, že si je vědom, že podle tohoto nálezu Ústavního soudu nelze však připustit takový výklad předchozích nálezů, kterým by bylo možné petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Podle Ústavního soudu je na obecních soudech, aby naplnily podmínku článku 4 odst. 2 listiny základních práv a svobod, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplní mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Žalobce proto nemůže vyloučit, že soud dospěje při doplňování této mezery o chybějícím postupu při realizaci popěrného práva věřitele v mezidobí od vydání nálezu Ústavního soudu do účinnosti výše zmíněné novely insolvenčního zákona k názoru o analogické aplikaci stávajícího insolvenčního zákona. To by podle žalobce znamenalo, že na popření ze strany věřitele se použijí analogické postupy pro popření ze strany insolvenčního správce. Jelikož proběhlo přezkumné jednání, kde byla jeho pohledávka ze strany žalovaného č.1 popřena, přicházel by při analogické aplikaci § 198 odst. 1 IZ v úvahu závěr, že žalobce jako věřitel s popřenou pohledávkou je nucen uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30-ti dnů od přezkumného jednání. Žalobce dále uvedl, že uzavřel dne 28.1.2009 s dlužníkem smlouvu o poskytování právních služeb. Na základě této smlouvy poskytoval žalobce ve druhé polovině roku 2009 a v lednu 2010 dlužníkovi právní služby v souvislosti s insolvenčním řízením dlužníka vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 INS 325/2009 a dále právní služby související s jednáním dlužníka s věřiteli a přípravou prodeje podniku dlužníka. Konkrétní poskytnuté právní služby není možné zveřejnit s ohledem na to, že jsou předmětem advokátního tajemství. Žalobcem uplatněná pohledávka v rámci tohoto insolvenčního řízení představuje odměnu za právní služby uvedené v předchozím odstavci. Kromě vyfakturovaných částek přihlásil žalobce v pohledávce také zákonné úroky z prodlení, neboť smlouva o poskytování právních služeb neobsahovala žádné ujednání o výši úroků z prodlení. Dlužník jistinu pohledávky nikde nerozporoval a v písemném prohlášení ji co do výše a důvodu uznal. Podle žalobce jeho pohledávka vůči dlužníkovi nebyla splněna, nezanikla z jiného právního důvodu a ani není promlčená. S ohledem na tyto skutečnosti se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud určil, že jeho pohledávka za dlužníkem je po právu. Podanou žalobu žalobce doplnil podáním ze dne 14.1.2013, ve kterém se vyjádřil ke stanovisku žalovaného č. 1 ze dne 8.10.2012, založené na č.l. 6-9 soudního spisu. Žalobce ve svém stanovisku rozebral skutečnosti uvedené žalovaným č. 1 v jeho písemném vyjádření s tím, že podle jeho názoru byla pohledávka žalobce uplatněna v insolvenčním řízení řádně, právní důvody byly řádně popsány a vylíčeny, a popsané právní důvody uplatněné pohledávky byly řádně doloženy. V podrobnostech soud odkazuje KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 na písemné vyjádření žalobce založené na č.l. 13-15 soudního spisu. Při jednání ve věci dne 25.2.2013 žalobce předložil soudu originál uznání jeho pohledávky za dlužníkem a dále navrhl jako důkaz seznam závazků, které zpracoval dlužník pro účely insolvenčního řízení; tento důkaz byl také u tohoto jednání proveden.
Žalovaný č. 1 se k podané žalobě vyjádřil v písemném podání ze dne 8.10.2012 (č.l. 6-9 soudního spisu). Ve svém vyjádření žalovaný poukázal na fakt, že podle jeho názoru přihlášený nárok neexistuje, neboť nebyl prokázán důvod jeho vzniku. Podle žalovaného č. 1 žalobce doložil pouze rámcovou smlouvu a fakturu za údajné právní služby, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1888/2007 a sp. zn. 32 Cdo 24/2010. Podle těchto stanovisek rámcová smlouva je nepojmenovanou smlouvou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku a pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Podle žalovaného č. 1 z dokumentů, které byly žalobcem předloženy, nelze doložit existenci jeho pohledávky za dlužníkem. Při jednání ve věci dne 25.2.2013 žalovaný dále uvedl, že námitku nesplatnosti pohledávky žalobce za dlužníkem uvedl pouze z procesní opatrnosti, neboť v době popěrného úkonu nebylo rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v právní moci. Při jednání žalovaný č. 1 dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce popěrného úkonu věřitele (aniž by však toto rozhodnutí blíže specifikoval).
Žalovaný č. 2 se k podané žalobě písemně nevyjádřil. Tento žalovaný pouze při jednání dne 25.2.2013 uvedl, že pohledávku žalobce uznal na základě jeho přihlášky pohledávky, která byla podle jeho názoru řádně doložena fakturami a přílohami k nim, kde byla specifikace provedených právních služeb a osob které je vykonaly. O této pohledávce žalobce podle žalovaného č. 2 řádně účtováno v účetnictví dlužníka a předseda představenstva dlužníka tuto pohledávku nerozporoval a také uznal.
Při jednání ve věci dne 25.2.2013 přítomný žalobce a přítomní žalovaní shodně uvedli, že nerozporují fakt, že na majetek společnosti CE WOOD a.s. byl insolvenčním soudem dne 11.2.2011 prohlášen konkurs a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21.12.2011. Účastníci řízení dále nerozporovali skutečnost, že v rámci tohoto insolvenčního řízení proběhlo dne 28.3.2011 přezkumné jednání, kde byla přezkoumána pohledávka žalobce a tato byla uznána jako nezajištěná ze strany správce i dlužníka a byla popřena pouze žalovaným č. 1. Insolvenční soud tato shodná tvrzení účastníků řízení vzalo ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. za svá skutková zjištění a další důkazy k těmto skutečnostem neprováděl.
Podepsaný insolvenční soud vyšel dále z těchto listin: 1. přihláška pohledávky žalobce č.17 uplatněná v rámci insolvenčního řízení sp. zn. 39 INS 228/2011, 2. uznání závazku učiněné předsedou představenstva dlužníka Ing. Doubravou ze dne 14.7.2010, 3. seznam závazků dlužníka založený v soudním spise sp. zn. 39 INS 228/2011 jako dokument A-20.
Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 39 INS 228/2011 uplatnil řádně a včas přihláškou pohledávky na částku 1.816.114,11 Kč z titulu poskytnutých právních služeb. Pohledávka byla uplatněná jako nepodmíněná, nezajištěná a vykonatelná. Uplatněné pohledávky žalobce dlužníkovi vyfakturoval na základě uzavřené rámcové KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 smlouvy a dlužník existenci tohoto svého závazku uznal prostřednictvím předsedy představenstva Ing. Doubravy v uznání ze dne 14.7.2010. Existenci tohoto závazku potvrdil dlužník dále v seznamu závazků, který předložil insolvenčnímu soudu v rámci insolvenčního řízení výše zmíněné spisové značky. V rámci přezkumného jednání dne 28.3.2011 ve věci insolvenčního řízení na majetek dlužníka sp. zn. 39 INS 228/2011 tuto pohledávku popřel žalovaný č. 1 když uvedl, že podle jeho názoru nebyl prokázán právní titul pohledávky, když v přihlášce pohledávky byla předložena pouze rámcová smlouva o poskytování právních služeb a faktury. Žalovaný č. 1 ve svém popěrném úkonu, který předložil soudu v písemné podobě při výše zmíněném přezkumném jednání, uvedl, že faktury neobsahují přílohy podle článku 4.2 smlouvy o poskytování právních služeb, tedy stručný popis poskytnutých služeb nebo přehled jednotlivých prací; pohledávka tudíž podle žalovaného č. 1 nebyla splatná, když nebyla řádně vyúčtována. Naproti tomu dlužník ve svém písemném stanovisku připojeném k protokolu o přezkumném jednání konaném dne 28.3.2011 (dokumenty B-27-B-29 insolvenčního spisu 39 INS 228/2011) pohledávku žalobce nepopřel.
Podepsaný insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.
Podle § 192 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném ke dni 28.3.2011, kdy se konalo přezkumné jednání, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.
Podle výroku I. Nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1.7.2010 publikovaném ve Sbírce zákonů pod číslem 241/2010 Sb. se ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zrušuje dnem 31. 3. 2011.
Zákonem č. 69/2011 Sb. byl text § 192 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s účinností od 31.3.2011 upraven takto: (1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. (2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (3) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. (4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání.
Zákonem č. 69/2011 Sb. byl text § 200 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s účinností od 31.3.2011 upraven takto: (1) Věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna. (2) K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží. (3) Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce. (4) Rozhodnutí podle odstavce 3 se doručuje zvlášť věřiteli, který popřel pohledávku, věřiteli popřené pohledávky, dlužníku a insolvenčnímu správci. Osobou oprávněnou k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí je pouze věřitel, který popřel pohledávku. (5) Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil. (6) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
Zákonem č. 69/2011 Sb. byl text § 202 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s účinností od 31.3.2011 doplněn o odstavce 3) až 6) takto: (3) Přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. (4) Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření. (5) Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne. (6) Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky. .
Podle přechodných ustanovení zák.č. 69/2011 Sb. uveřejněných v Čl. II, bod 1. Není-li dále stanoveno jinak, platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
Účastníci řízení nerozporovali skutečnost, že o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek bylo insolvenčním soudem rozhodnuto dne 11.2.2011, tj. před účinností zák.č. 69/2011 Sb.. Na otázku popěrného úkonu učiněného v rámci insolvenčního řízení sp. zn. 39 INS 228/2011 na majetek dlužníka je tedy třeba aplikovat znění insolvenčního zákona před novelou provedenou zák. č. 69/2011 Sb.
Podle § 200 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném do novely provedené zák. č. 69/2011 Sb. Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.
Podle § 201 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném do novely provedené zák. č. 69/2011 Sb. Nevykonatelná pohledávka je zjištěna jestliže ji nepopřel insolvenční správce.
Citovaná ustanovení insolvenčního zákona vedou k jednoznačnému závěru, že v tomto případě je třeba na popěrný úkon věřitele, tj. žalovaného č. 1, v tomto incidenčním řízení, aplikovat ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb. Insolvenční zákon v tomto znění nepřipouštěl popěrný úkon ze strany věřitele. Žalovaný č. 1 při jednání ve věci dne 25.2.2013 poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR k otázce popěrného úkonu věřitele. Žalovaný č. 1 blíže nespecifikoval, které rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, měl na mysli. Insolvenčnímu soudu je však z jeho úřední činnosti známo, že žalovaný č. 1 při jiném soudním roku, který u stejného senátu insolvenčního soudu proběhl dne 18.3.2013, poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2012 sp. zn. 29 ICdo 7/2012, kde byla problematika popěrného úkonu věřitele řešena. Insolvenční soud má za to, že v tomto případě žalovaný č. 1 poukazoval na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl: Jestliže přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. 3. 2011. Obdobně to platí pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od 31. 3. 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem.
Nejvyšší soud ČR v tomto svém rozhodnutí posuzoval stanovisko Vrchního soudu v Praze, vyjádřené v rozhodnutí ze dne 31.10.2011, č.j. 103 VSPH 76/2011-44 ve věci MSPH 94 INS 3902/2010 (94 ICm 2075/2010-24). Podepsaný insolvenční soud musí uvést, že se se stanoviskem Nejvyššího soud ČR zmíněným výše neztotožňuje. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí podrobně popsal důvody, které ho vedly k vyslovení výše citované právní věty. Nejvyšší soud ČR zde poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která se zabývala řešením situace, kdy Ústavní soud ČR vysloví nezákonnost, resp. protiústavnost některých právních norem a aplikací těchto rozhodnutí do rozhodovací praxe obecních soudů. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze zaujaly v přezkoumávaných rozhodnutích nesprávný právní názor na otázku možného popěrného úkonu věřitele provedeného před účinností zákona č. 69/2011 Sb., ale po vydání výše citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 kterým byla zrušena část první věty § 192 odst. 1 IZ.
Insolvenční řízení vedené dle ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., je od účinnosti této právní normy, tj. od 1.1.2008, opřeno o zásady insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 tohoto zákona. Insolvenční soud podotýká, že tyto zásady se po celou dobu účinnosti insolvenčního zákona nezměnily.
Podle § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti.
Vyjádřené zásady kladou velký důraz na rovnost postavení účastníků, především věřitelů, v insolvenčním řízení. Důraz na rovnost postavení věřitelů v insolvenčním řízení je naprosto pochopitelný. Úpadkové řízení bylo vždy, i v historickém kontextu, vnímáno jako kolektivní řízení, respektive kolektivní exekuce , které má za cíl dosáhnout co nejvyššího poměrného uspokojení všech věřitelů, kteří se do tohoto řízení zapojí postupem, který předpokládá konkrétní právní úprava úpadkového řízení. O významu této zásady nelze v žádném případě pochybovat.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 1.7.2010 zrušil část prvního odst. § 192 IZ a považoval za nezbytné poskytnout zákonodárci časový prostor k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy (viz. bod 56 odůvodnění tohoto ústavního nálezu). Zákonodárce na tuto výzvu Ústavního soudu ČR reagoval zákonem č. 69/2011 Sb., který nabyl účinnosti dne 31.3.2011, tj. až poslední den stanovený ve výroku I. zmíněného nálezu Ústavního soudu ČR. V této novelizaci insolvenčního zákona zákonodárce stanovil především v citovaném § 192 a 200 IZ ve znění novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb. poměrně jednoznačná pravidla pro realizaci popěrného úkonu ze strany jiného insolvenčního věřitele. Především § 200 IZ určuje přesně okamžik, kdy může věřitel popěrný úkon učinit (nejpozději 3 dny před konáním přezkumného řízení) a v jaké formě (na formuláři, jehož náležitosti stanoví právní předpis). Na popěrný úkon věřitele nelze vztáhnout ustanovení § 43 o.s.ř., to znamená, že popěrný úkon věřitele musí být učiněn hned na poprvé naprosto perfektně. Věřitel může důvody popření měnit pouze do konce lhůty vymezené pro popěrný úkon věřitele, to znamená, že věřitel nemůže důvod popření změnit nebo upravit až na samotném přezkumném jednání, jak může učinit například insolvenční správce nebo dlužník sám. Podle novelizovaného znění § 202 IZ (viz. doplněné odstavce 3-6 na základě zákona č. 69/2011 Sb.) je účinnost popěrného úkonu věřitele spojena se složením jistoty ve výši 10.000,-Kč. Insolvenční soud má dokonce možnost požadovat po popírajícím věřiteli také další jistotu. Způsobem, jakým zákonodárce upravil podmínky pro popěrný úkon věřitele v insolvenčním řízení, dal jasně najevo, že na popěrný úkon věřitele pohlíží jinak než na popěrný úkon insolvenčního správce nebo dlužníka.
Ve světle těchto skutečností má podepsaný insolvenční soud za to, že mají-li mít všichni věřitelé v insolvenčním řízení stejné podmínky, jak předpokládá § 5 insolvenčního zákona vyjadřující zásady insolvenčního řízení, potom také musí mít všichni věřitelé stejné podmínky pro realizaci svého práva popřít pohledávku jiného věřitele. Věřitel, který se rozhodl popřít pohledávku jiného věřitele v době od vydání výše zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu ČR (od 1.7.2010) do účinnosti zákona č. 69/2011 Sb. (31.3.2011), který stanovil pravidla pro popěrný úkon věřitele, tak mohl činit kdykoliv před přezkumným KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 jednáním nebo až na přezkumném jednání samotném. Jeho úkon nebyl formálně žádným způsobem upraven, to znamená, že nemusel být činěn na žádném formuláři, a musel pouze respektovat obecná pravidla pro popěrný úkon tak, jak jsou upravena v § 193 až 195 IZ a muselo jít o úkon jasný, určitý a srozumitelný, jak zase předpokládají obecná procesní pravidla pro civilní řízení. Věřitel činící popěrný úkon vůči pohledávce jiného věřitele po 31.3.2011 již byl v možnosti učinit takový procesní úkon omezen poměrně striktními pravidly vymezenými ve výše citovaných ustanoveních § 200 a 202 IZ ve znění zákona č. 69/2011 Sb. Podle podepsaného insolvenčního soudu by při akceptaci takového postupu byla výrazně porušena zásada rovného postavení věřitelů vyjádřená ve výše zmíněném § 5 insolvenčního zákona. Nelze dále přehlédnout fakt, že výše citované přechodné ustanovení zák. č. 69/2011 Sb. omezilo možnost popěrného úkonu věřitele pouze na některá již probíhající insolvenční řízení (tam, kde doposud nebylo rozhodnuto o úpadku dlužníka). Při akceptaci výše zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu ČR by došlo k vytvoření další zjevné nerovnosti pokud jde o okruh insolvenčních řízení, kde bude popěrný úkon věřitele akceptován. Nerovnost postavení věřitelů podepsaný insolvenční soud spatřuje především v časovém omezení popěrného úkonu věřitele a povinnosti skládání jistoty, s níž je spojena účinnost takového popěrného úkonu věřitele.
Podepsaný insolvenční soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ČR citovaných Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 7/2012, na které Nejvyšší soud ČR v tomto svém rozhodnutí poukázal, nelze podle podepsaného insolvenčního soudu aplikovat bez dalšího na tuto naprosto specifickou situaci. Ani závěry vyjádřené nejvyšším článkem soustavy obecných soudů a Ústavním soudem ČR nemohou podle podepsaného insolvenčního soudu popřít psané právo, zvláště pokud jde o zásady právní normy na úrovni zákona v tomto případě vyjádřené v § 5 insolvenčního zákona.
Tyto úvahy dovedly podepsaný insolvenční soud k závěru, že popěrný úkon věřitele provedený v rámci tohoto insolvenčního řízení dne 28.3.2011, tj. před účinností zákona č. 69/2011 Sb., který upravil podmínky pro popěrný úkon věřitele v insolvenčním řízení, není přípustný. Předmětná pohledávka žalobce nebyla v rámci insolvenčního řízení popřena ani insolvenčním správcem, ani dlužníkem. S ohledem na řešení úpadku dlužníka konkursem by přitom pro otázku zjištění pohledávky bylo podstatné popření pouze ze strany insolvenčního správce [§ 201 odst. 1 písm. a) IZ ve znění do 30.3.2011]. anonymizovano slovy řečeno pohledávka, která je předmětem tohoto incidenčního sporu, byla v rámci insolvenčního řízení spisové značky 39 INS 228/2011, zjištěna a nebyl zde tedy důvod zabývat se otázkou existence této pohledávky v incidenčním sporu. Podle podepsaného insolvenčního soudu není pro výsledek sporu podstatné, kdo byl v řízení žalobcem a kdo žalovaným. Pro dotčené insolvenční řízení je podstatné, že rozhodnutím o podané incidenční žalobě bude na jisto postavená otázka existence této pohledávky v insolvenčním řízení. Obdobnou myšlenku konečně vyjádřil také Nejvyšší soud ČR ve výše zmiňovaném rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 7/2012.
S ohledem na všechny výše uvedené závěry podepsaný insolvenční soud zamítl podanou žalobu insolvenčního věřitele, jehož pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jako nadbytečnou. Pro podání takové incidenční žaloby nebyl žádný právní důvod.
Přes výše uvedené závěry o otázce důvodnosti podané žaloby insolvenční soud v rámci tohoto incidenčního sporu provedl důkazy vztahující se k pravosti předmětné pohledávky. K této stránce věci insolvenční soud uvádí, že žalobce v průběhu řízení nade vší KSBR 39 INS 228/2011-C6-11 pochybnost dokázal existenci své pohledávky uplatněné přihláškou č. 17 v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Žalobce především doložil soudu originál uznání závazku, podepsaného osobou oprávněnou jednat za dlužníka. Uznání závazku bylo dlužníkem podepsáno před zahájením insolvenčního řízení a jednoznačně specifikuje uznaný závazek dlužníka vůči žalobci co do výše i právního důvodu, když odkazuje na listiny, ze kterých lze důvodnost této pohledávky dovodit. Takto učiněné uznání závazku splňuje všechny požadavky, kladeno na tento právní úkon § 323 zákona č. 513/91 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném znění. Při jednání ve věci žalobce správně poukázal na skutečnost, že v případě uznání závazku přechází důkazní břemeno o neexistenci uznaného závazku na subjekt, který jeho existenci zpochybňuje; takovým subjektem je v tomto případě žalovaný č. 1. Žalovaný č. 1 přitom při svém popěrném úkonu i v rámci tohoto incidenčního sporu pouze uváděl, že podle jeho názoru žalobce nedostatečně doložil existenci své pohledávky za dlužníkem. Z přihlášky pohledávky čtené při jednání dne 25.2.2013 a z listin doložených v téhle přihlášce však vyplývá, že pohledávka žalobce byla dostatečně doložena. Dlužník sám, nejen před zahájením insolvenčního řízení formou uznání ze dne 14.7.2010, ale také po zahájení insolvenčního řízení v rámci seznamu svých závazků existenci této pohledávky žalobce opakovaně potvrzoval. V neposlední řadě také žalovaný č. 2 jako insolvenční správce potvrdil existenci této pohledávky a její evidenci v účetnictví dlužníka. Podepsaný insolvenční soud tedy může uzavřít, že i v případě, že by popěrný úkon věřitele ve vztahu k pohledávce žalobce byl pro podepsaný insolvenční soud přípustný, musel by dospět k závěru o pravosti předmětné pohledávky žalobce a to z ohledem na výše uvedené závěry.
Podle § 7 odst. 1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu 4), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Podle § 202 IZ (1) Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. (2) Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.
Podle § 142 odst. 1) o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
O nákladech tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ totiž upravují otázku nákladů incidenčního sporu pouze pokud jde o náklady hrazené insolvenčním správcem. Žalobce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud přiznává náklady řízení ve výši nákladů na cestu Praha-Brno a zpět představované částkou 420,--Kč, což představuje cenu jízdného vlakem Český drah (dle ceny jízdného na www.jizdnirady.cz). Žalobce nedoložil doklady, které by umožnily soudu přiznat náhradu za cestu osobním vozidlem. Podle § 202 odst. 1) insolvenčního zákona nelze přiznat náhradu nákladů vůči insolvenčnímu správci. Zde podepsaný insolvenční soud dodává, že insolvenční správce jako žalovaný č. 2 svým jednáním nezavdal žádnou příčinu k vedení tohoto incidenčního sporu. KSBR 39 INS 228/2011-C6-11
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 74 odst. 1 IZ); žalobci a žalovaným bude rozhodnutí doručeno zvlášť do vlastních rukou, těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od zvláštního doručení (§ 74 odst. 2 IZ). Odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon prostřednictvím věcně a místně příslušného soudu nebo o exekuci prostřednictvím soudního exekutora.
Výsledek sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční soud v upraveném seznamu pohledávek; učiní tak i bez návrhu. (§ 201 odst. 3 IZ)
Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům. (§ 201 odst. 4 IZ).
Krajský soud v Brně dne 25. 2. 2013
Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková