38 INS 22271/2011
KSOS 40 (38) INS 22271/2011 KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužnice anonymizovano anonymizovano , narozené anonymizovano , bytem Náměstí Svobody 48, 738 01 Frýdek-Místek, identifikační číslo 74222279, o návrhu dlužnice na osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek věřitelů, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 2. 5. 2017, č. j. KSOS 40 (38) INS 22271/2011-B-34, KSOS 40 (38) INS 22273/2011
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku V. p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud Ostravě (dále jen insolvenční soud ) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), zprostil JUDr. Radima Kubice, MBA funkce insolvenčního správce (výrok II.), rozhodl o úhradě dosud neuhrazené části odměny insolvenčního správce (výroky III. a IV.), dlužnici neosvobodil od placení pohledávek věřitelů (výrok V.) a deklaroval, že právní mocí tohoto usnesení se insolvenční řízení končí (výrok VI.).
V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že usnesením č. j. KSOS 40 INS 22271/2011-B4 ze dne 20. 7. 2012 rozhodl o schválení oddlužení dlužníků, manželů Luboše Lučana a anonymizovano anonymizovano , jejichž insolvenční řízení byla isir.justi ce.cz KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40 spojena rozhodnutím insolvenčního soudu ke společnému projednání, zpeněžením majetkové podstaty. S ohledem na skutečnost, že dlužník Luboš Lučan v průběhu řízení zemřel, insolvenční soud usnesením ze dne 5. 5. 2014, č. j. 38 INS 22271/2011-B10, řízení ve vztahu k tomuto dlužníkovi zastavil a nadále pokračoval v řízení jen vůči dlužnici anonymizovano anonymizovano . Usnesením ze dne 23. 9. 2016 (č. d. B-28) insolvenční soud schválil konečnou zprávu, ze které vyplynulo, že k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nezůstaly v majetkové podstatě žádné prostředky.
V podání ze dne 24. 10. 2016 (č. d. B-29), doplněném dne 31. 1. 2017 (č. d. B-31), dlužnice navrhla, aby ji insolvenční soud osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Poukázala na skutečnost, že řádně plnila všechny povinnosti spojené se schváleným oddlužením plněním splátkového kalendáře, přičemž jí nelze klást k tíži, že zpeněžení nemovitostí zapsaných v majetkové podstatě trvalo čtyři roky, když z důvodu změn na trhu dosažený výtěžek zpeněžení oproti původnímu předpokladu nepostačuje k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v zákonem stanovené minimální výši 30 %. Dlužnice předložila přehled svých příjmů za období od úpadku do zveřejnění konečné zprávy a přehled možných srážek z těchto příjmů.
Po slyšení dlužnice a insolvenčního správce na jednání konaném dne 16. 3. 2014 (č. d. B-33) insolvenční soud uvedl, že o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty rozhodl za situace, kdy se na schůzi věřitelů konanou dne 27. 6. 2012 nedostavil žádný věřitel. Schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nepadalo do úvahy, neboť příjmy dlužnice a jejího manžela byly nedostatečné, neboť dlužnice měla v době schválení oddlužení měsíční příjem ve výši 10.000 Kč. Schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se proto jevilo pro věřitele výhodnější, když znalecké ocenění nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty částkou 3.200.000 Kč odůvodňovalo předpoklad plného uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů (zjištěných ve výši 1.748.719 Kč) a poměrného (nejméně v hodnotě 30 %) uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (zjištěných ve výši 2.541.446,42 Kč). Za popsaného skutkového stavu proto nelze klást k tíži dlužnice, jež po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebyla osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, výsledek čtyřletého zpeněžování majetkové podstaty probíhajícího podle pokynů zajištěných věřitelů. Dlužnici pak nelze důvodně vytýkat ani to, že by znalecký posudek na ocenění nemovitostí, z něhož insolvenční soud vycházel a jehož věrohodnost nebyla v řízení ničím zpochybněna, byl nadhodnocen, a ani to, že v průběhu oddlužení došlo k poklesu cen nemovitostí. Dlužnice tudíž nezavinila žádné okolnosti, v jejichž důsledku se nezajištěným věřitelům nedostalo v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty žádného plnění. V případě kritéria, zda by nebylo řešení úpadku dlužnice konkursem pro nezajištěné věřitele výnosnějším řešením, než schválený způsob oddlužení, je zjevné, že v projednávané věci byl v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dosažen nižší výtěžek než ten, kterého by bylo dosaženo při konkursu. Při řešení úpadku oddlužením zpeněžením majetkové podstaty nenáleží do majetkové podstaty majetek, který dlužnice nabyla v průběhu insolvenčního řízení poté, KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40 co nastaly účinky schválení oddlužení, zatímco při řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužnici patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který nabyla v průběhu insolvenčního řízení, tedy i příjmy dlužnice, a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny předností pohledávky. Ve vztahu k příjmům dlužnice insolvenční soud zjistil, že v období od zjištění úpadku do předložení konečné zprávy, tj. v období od dubna 2012 do srpna 2017 dlužnice převážně nepracovala a pobírala, až na výjimky, hmotné zabezpečení. Po úmrtí manžela v roce 2014 byl dlužnici vyplácen vdovský důchod, jehož aktuální výše činí 6.990 Kč měsíčně. Celková výše postižitelných částek by dle předloženého přehledu příjmů za uvedené období činila (bez přihlédnutí k vdovskému důchodu a bez přihlédnutí k předpokládanému, alespoň minimálnímu příjmu žijícího manžela, který byl dle obsahu insolvenčního návrhu poživatelem invalidního důchodu) částku 44.160 Kč. Po odpočtu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce by míra procentuálního uspokojení nezajištěných věřitelů činila 2,62 %. Při započítání vdovského důchodu, který dlužnice pobírala od února 2014, by částka určená k rozdělení nezajištěným věřitelům vzrostla na 126.234,35 Kč a míra uspokojení jejich pohledávek by činila 11,19 %. Odměna insolvenčního správce a náhrada jeho nákladů za zpeněžování movitých a nemovitých věcí, by byly v případě konkursu obdobné jako u oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, což platí i pro výši výtěžku zpeněžení. Dle insolvenčního soudu tak bylo prokázáno, že hodnota plnění, kterého by se nezajištěným věřitelům dostalo při řešení úpadku dlužnice konkursem je vyšší než ta, kterou obdrželi při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Vedle vyššího procentuálního uspokojení nezajištěných věřitelů, kteří při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebyli uspokojeni vůbec, neboť výtěžek nepostačoval ani na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, by v případě konkursu na majetek dlužnice byly zcela uhrazeny i pohledávky za majetkovou podstatou představující odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a náklady na správu majetkové podstaty. Na základě výše uvedeného insolvenční soud uzavřel, že rozhodnutí o osvobození dlužnice od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a dále od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, není možné vydat, neboť není splněna zákonná podmínka, že částka, které bylo pro věřitele dosaženo řešením úpadku dlužníka oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty, není nižší než částka, jíž by se věřitelům dostalo, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem.
Proti výroku V. tohoto usnesení podala dlužnice odvolání, ve kterém uvedla, že hlavním účelem oddlužení (vedle uspokojení věřitelů) je umožnit dlužníkům s poctivými úmysly, kteří se do finanční tísně dostali vlastní chybou či neopatrností, nový start a vést normální život. Považuje za nespravedlivé, že přestože splnila všechny podmínky schváleného oddlužení, nebyla od placení zbylých dluhů osvobozena. Při řešení úpadku oddlužení zpeněžením majetkové podstaty brání samotná zákonná úprava nepostihující příjmy dlužníka tomu, aby nezajištění věřitelé dosáhli vyššího uspokojení než při konkursu. Toto kritérium splnit by totiž znamenalo KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40 nepracovat a využívat sociální dávky, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Po dlužníkovi nelze rovněž požadovat, aby při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty čerpal pouze tzv. nezabavitelnou část svých příjmů a zbylou část si ponechával jako rezervu pro případ, že pohledávky nezajištěných věřitelů nebudou uspokojeny alespoň z 30%. Takový požadavek by fakticky znamenal kombinaci obou forem oddlužení, což zákon neumožňuje. Dlužnice proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly dosud uspokojeny.
S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Na odvolací řízení aplikoval odvolací soud ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen IZ ).
Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž by nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud má s odkazem na obsah insolvenčního spisu za to, že insolvenční soud správně a úplně zjistil skutkový stav a proto na jeho přiléhavé skutkové závěry obsažené v odůvodnění napadeného usnesení pro stručnost odkazuje, když ani dlužnice správnost skutkových závěrů insolvenčního soudu v podaném odvolání nenapadá.
Podle § 414 odst. 1 IZ, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesením, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
Podle § 415 IZ, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek nebo je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé při postupu podle § 398 odst. 4, nižší než 50 % nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 2 a 3 platí obdobně.
Odvolací soud má shodně jako insolvenční soud za to, že v projednávané věci, kdy je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (resp. je nulová) a k dohodě mezi těmito věřiteli a dlužníkem na nižší hodnotě plnění nedošlo, je třeba na posouzení návrhu dlužnice na osvobození od placení pohledávek aplikovat ustanovení § 415 IZ.
K jeho výkladu Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 77/2013, uvedl, že ustanovení § 415 IZ dovoluje insolvenčnímu soudu přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, bez zřetele k tomu, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. K předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka i tak osvobodí od placení zbytku jeho dluhů a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 insolvenčního zákona): 1) návrh dlužníka, 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil například v usnesení ze dne 30. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, nebo v usnesení ze dne 17. 4. 2017, sen. zn. 29 NSČR 71/2017.
Ze závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sen. zn. 1 VSPH 2161/2014 vyplývá, že přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ), není zcela vyloučeno ani v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
Odvolací soud má v poměrech projednávané věci s přihlédnutím k citované judikatuře za to, že i přes skutečnost, že se při oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty nedostalo nezajištěným věřitelům na uspokojení jejich zjištěných pohledávek žádného plnění, nebrání tato skutečnost tomu, aby při současném splnění všech podmínek uvedených v ustanovení § 415 IZ bylo možné dlužnici osvobození od placení pohledávek přiznat.
Ve vztahu k posouzení naplnění těchto předpokladů sdílí odvolací soud názor insolvenčního soudu v tom, že dlužnice podala řádný návrh na osvobození od placení pohledávek a po nařízeném jednání, na kterém byla slyšena dlužnice a insolvenční správce, lze mít za prokázané, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužnice nezavinila.
Posledním z předpokladů, jež musí být pro rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek dle § 415 IZ splněny, je prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužnice byl řešen konkursem.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 1 VSOL 790/2015, je zřejmé, že při rozhodování o přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 415 IZ je pro posouzení otázky, zda částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi v oddlužení, není nižší než částka, které by se jim dostalo v případě řešení úpadku dlužníka konkursem, rozhodné nejen kritérium výtěžnosti zpeněžení majetku dlužníka, ale také to, kolik by obdrželi věřitelé na uspokojení svých pohledávek z příjmů dlužníka při řádném chodu věcí v konkursu.
Ve vztahu k odvolacím námitkám dlužnice je třeba připomenout, že osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 415 IZ, tj. za situace, kdy je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, představuje výjimku z obecného pravidla pro osvobození dlužníka od placení části neuspokojených pohledávek, které je zakotveno v § 414 IZ a vyžaduje, aby pro přiznání osvobození byla splněna podmínka minimální zákonem vyžadované míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, jež současně kritériem i pro rozhodování o povolení a schválení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ a § 405 odst. 1 IZ). Předpoklady pro její možnou aplikaci spojují zkoumání podmínek majících výrazně subjektivní charakter (toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníka nezavinil) a objektivně formulovaného kritéria, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Rozhodovací praxe insolvenčních soudů se ustálila na tom, že všechny tři předpoklady nezbytné pro osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 415 IZ KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
(tak jak jsou vymezeny ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu) musí naplněny současně (kumulativně) a absence kteréhokoliv z nich pak přiznání osvobození vylučuje.
Pokud insolvenční soud dospěl k závěru, že při zohlednění příjmů dlužnice za období od zjištění úpadku do předložení konečné zprávy (od dubna 2012 do srpna 2017) by míra procentuálního uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů při řešení úpadku dlužnice konkursem činila 2,62 %, resp. 11,19 % při započítání vdovského důchodu, který dlužnice pobírala od února 2014, a tudíž by byla vyšší než bylo dosaženo při oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, kde byla nulová, pak nelze, pokud jde o správnost tohoto závěru, insolvenčnímu soudu cokoli vytknout.
Odvolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Za popsané situace postupoval insolvenční soud správně, když návrh dlužnice na osvobození od placení pohledávek zamítl.
Odvolací soud proto rozhodnutí insolvenčního soudu v odvoláním napadeném výroku V. s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.
Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a insolvenčnímu správci se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 27. září 2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu
KSOS 40 (38) INS 22271/2011 KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužnice anonymizovano anonymizovano , narozené anonymizovano , bytem Náměstí Svobody 48, 738 01 Frýdek-Místek, identifikační číslo 74222279, o návrhu dlužnice na osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek věřitelů, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 2. 5. 2017, č. j. KSOS 40 (38) INS 22271/2011-B-34, KSOS 40 (38) INS 22273/2011
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku V. p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud Ostravě (dále jen insolvenční soud ) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), zprostil JUDr. Radima Kubice, MBA funkce insolvenčního správce (výrok II.), rozhodl o úhradě dosud neuhrazené části odměny insolvenčního správce (výroky III. a IV.), dlužnici neosvobodil od placení pohledávek věřitelů (výrok V.) a deklaroval, že právní mocí tohoto usnesení se insolvenční řízení končí (výrok VI.).
V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že usnesením č. j. KSOS 40 INS 22271/2011-B4 ze dne 20. 7. 2012 rozhodl o schválení oddlužení dlužníků, manželů Luboše Lučana a anonymizovano anonymizovano , jejichž insolvenční řízení byla isir.justi ce.cz KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40 spojena rozhodnutím insolvenčního soudu ke společnému projednání, zpeněžením majetkové podstaty. S ohledem na skutečnost, že dlužník Luboš Lučan v průběhu řízení zemřel, insolvenční soud usnesením ze dne 5. 5. 2014, č. j. 38 INS 22271/2011-B10, řízení ve vztahu k tomuto dlužníkovi zastavil a nadále pokračoval v řízení jen vůči dlužnici anonymizovano anonymizovano . Usnesením ze dne 23. 9. 2016 (č. d. B-28) insolvenční soud schválil konečnou zprávu, ze které vyplynulo, že k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nezůstaly v majetkové podstatě žádné prostředky.
V podání ze dne 24. 10. 2016 (č. d. B-29), doplněném dne 31. 1. 2017 (č. d. B-31), dlužnice navrhla, aby ji insolvenční soud osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Poukázala na skutečnost, že řádně plnila všechny povinnosti spojené se schváleným oddlužením plněním splátkového kalendáře, přičemž jí nelze klást k tíži, že zpeněžení nemovitostí zapsaných v majetkové podstatě trvalo čtyři roky, když z důvodu změn na trhu dosažený výtěžek zpeněžení oproti původnímu předpokladu nepostačuje k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v zákonem stanovené minimální výši 30 %. Dlužnice předložila přehled svých příjmů za období od úpadku do zveřejnění konečné zprávy a přehled možných srážek z těchto příjmů.
Po slyšení dlužnice a insolvenčního správce na jednání konaném dne 16. 3. 2014 (č. d. B-33) insolvenční soud uvedl, že o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty rozhodl za situace, kdy se na schůzi věřitelů konanou dne 27. 6. 2012 nedostavil žádný věřitel. Schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nepadalo do úvahy, neboť příjmy dlužnice a jejího manžela byly nedostatečné, neboť dlužnice měla v době schválení oddlužení měsíční příjem ve výši 10.000 Kč. Schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se proto jevilo pro věřitele výhodnější, když znalecké ocenění nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty částkou 3.200.000 Kč odůvodňovalo předpoklad plného uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů (zjištěných ve výši 1.748.719 Kč) a poměrného (nejméně v hodnotě 30 %) uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (zjištěných ve výši 2.541.446,42 Kč). Za popsaného skutkového stavu proto nelze klást k tíži dlužnice, jež po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebyla osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, výsledek čtyřletého zpeněžování majetkové podstaty probíhajícího podle pokynů zajištěných věřitelů. Dlužnici pak nelze důvodně vytýkat ani to, že by znalecký posudek na ocenění nemovitostí, z něhož insolvenční soud vycházel a jehož věrohodnost nebyla v řízení ničím zpochybněna, byl nadhodnocen, a ani to, že v průběhu oddlužení došlo k poklesu cen nemovitostí. Dlužnice tudíž nezavinila žádné okolnosti, v jejichž důsledku se nezajištěným věřitelům nedostalo v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty žádného plnění. V případě kritéria, zda by nebylo řešení úpadku dlužnice konkursem pro nezajištěné věřitele výnosnějším řešením, než schválený způsob oddlužení, je zjevné, že v projednávané věci byl v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dosažen nižší výtěžek než ten, kterého by bylo dosaženo při konkursu. Při řešení úpadku oddlužením zpeněžením majetkové podstaty nenáleží do majetkové podstaty majetek, který dlužnice nabyla v průběhu insolvenčního řízení poté, KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40 co nastaly účinky schválení oddlužení, zatímco při řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužnici patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který nabyla v průběhu insolvenčního řízení, tedy i příjmy dlužnice, a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny předností pohledávky. Ve vztahu k příjmům dlužnice insolvenční soud zjistil, že v období od zjištění úpadku do předložení konečné zprávy, tj. v období od dubna 2012 do srpna 2017 dlužnice převážně nepracovala a pobírala, až na výjimky, hmotné zabezpečení. Po úmrtí manžela v roce 2014 byl dlužnici vyplácen vdovský důchod, jehož aktuální výše činí 6.990 Kč měsíčně. Celková výše postižitelných částek by dle předloženého přehledu příjmů za uvedené období činila (bez přihlédnutí k vdovskému důchodu a bez přihlédnutí k předpokládanému, alespoň minimálnímu příjmu žijícího manžela, který byl dle obsahu insolvenčního návrhu poživatelem invalidního důchodu) částku 44.160 Kč. Po odpočtu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce by míra procentuálního uspokojení nezajištěných věřitelů činila 2,62 %. Při započítání vdovského důchodu, který dlužnice pobírala od února 2014, by částka určená k rozdělení nezajištěným věřitelům vzrostla na 126.234,35 Kč a míra uspokojení jejich pohledávek by činila 11,19 %. Odměna insolvenčního správce a náhrada jeho nákladů za zpeněžování movitých a nemovitých věcí, by byly v případě konkursu obdobné jako u oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, což platí i pro výši výtěžku zpeněžení. Dle insolvenčního soudu tak bylo prokázáno, že hodnota plnění, kterého by se nezajištěným věřitelům dostalo při řešení úpadku dlužnice konkursem je vyšší než ta, kterou obdrželi při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Vedle vyššího procentuálního uspokojení nezajištěných věřitelů, kteří při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebyli uspokojeni vůbec, neboť výtěžek nepostačoval ani na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, by v případě konkursu na majetek dlužnice byly zcela uhrazeny i pohledávky za majetkovou podstatou představující odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a náklady na správu majetkové podstaty. Na základě výše uvedeného insolvenční soud uzavřel, že rozhodnutí o osvobození dlužnice od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a dále od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, není možné vydat, neboť není splněna zákonná podmínka, že částka, které bylo pro věřitele dosaženo řešením úpadku dlužníka oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty, není nižší než částka, jíž by se věřitelům dostalo, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem.
Proti výroku V. tohoto usnesení podala dlužnice odvolání, ve kterém uvedla, že hlavním účelem oddlužení (vedle uspokojení věřitelů) je umožnit dlužníkům s poctivými úmysly, kteří se do finanční tísně dostali vlastní chybou či neopatrností, nový start a vést normální život. Považuje za nespravedlivé, že přestože splnila všechny podmínky schváleného oddlužení, nebyla od placení zbylých dluhů osvobozena. Při řešení úpadku oddlužení zpeněžením majetkové podstaty brání samotná zákonná úprava nepostihující příjmy dlužníka tomu, aby nezajištění věřitelé dosáhli vyššího uspokojení než při konkursu. Toto kritérium splnit by totiž znamenalo KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40 nepracovat a využívat sociální dávky, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Po dlužníkovi nelze rovněž požadovat, aby při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty čerpal pouze tzv. nezabavitelnou část svých příjmů a zbylou část si ponechával jako rezervu pro případ, že pohledávky nezajištěných věřitelů nebudou uspokojeny alespoň z 30%. Takový požadavek by fakticky znamenal kombinaci obou forem oddlužení, což zákon neumožňuje. Dlužnice proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly dosud uspokojeny.
S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Na odvolací řízení aplikoval odvolací soud ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen IZ ).
Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž by nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud má s odkazem na obsah insolvenčního spisu za to, že insolvenční soud správně a úplně zjistil skutkový stav a proto na jeho přiléhavé skutkové závěry obsažené v odůvodnění napadeného usnesení pro stručnost odkazuje, když ani dlužnice správnost skutkových závěrů insolvenčního soudu v podaném odvolání nenapadá.
Podle § 414 odst. 1 IZ, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesením, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
Podle § 415 IZ, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek nebo je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé při postupu podle § 398 odst. 4, nižší než 50 % nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 2 a 3 platí obdobně.
Odvolací soud má shodně jako insolvenční soud za to, že v projednávané věci, kdy je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (resp. je nulová) a k dohodě mezi těmito věřiteli a dlužníkem na nižší hodnotě plnění nedošlo, je třeba na posouzení návrhu dlužnice na osvobození od placení pohledávek aplikovat ustanovení § 415 IZ.
K jeho výkladu Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 77/2013, uvedl, že ustanovení § 415 IZ dovoluje insolvenčnímu soudu přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, bez zřetele k tomu, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo že nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. K předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka i tak osvobodí od placení zbytku jeho dluhů a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 insolvenčního zákona): 1) návrh dlužníka, 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil například v usnesení ze dne 30. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, nebo v usnesení ze dne 17. 4. 2017, sen. zn. 29 NSČR 71/2017.
Ze závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sen. zn. 1 VSPH 2161/2014 vyplývá, že přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ), není zcela vyloučeno ani v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
Odvolací soud má v poměrech projednávané věci s přihlédnutím k citované judikatuře za to, že i přes skutečnost, že se při oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty nedostalo nezajištěným věřitelům na uspokojení jejich zjištěných pohledávek žádného plnění, nebrání tato skutečnost tomu, aby při současném splnění všech podmínek uvedených v ustanovení § 415 IZ bylo možné dlužnici osvobození od placení pohledávek přiznat.
Ve vztahu k posouzení naplnění těchto předpokladů sdílí odvolací soud názor insolvenčního soudu v tom, že dlužnice podala řádný návrh na osvobození od placení pohledávek a po nařízeném jednání, na kterém byla slyšena dlužnice a insolvenční správce, lze mít za prokázané, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužnice nezavinila.
Posledním z předpokladů, jež musí být pro rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek dle § 415 IZ splněny, je prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužnice byl řešen konkursem.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 1 VSOL 790/2015, je zřejmé, že při rozhodování o přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 415 IZ je pro posouzení otázky, zda částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi v oddlužení, není nižší než částka, které by se jim dostalo v případě řešení úpadku dlužníka konkursem, rozhodné nejen kritérium výtěžnosti zpeněžení majetku dlužníka, ale také to, kolik by obdrželi věřitelé na uspokojení svých pohledávek z příjmů dlužníka při řádném chodu věcí v konkursu.
Ve vztahu k odvolacím námitkám dlužnice je třeba připomenout, že osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 415 IZ, tj. za situace, kdy je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, představuje výjimku z obecného pravidla pro osvobození dlužníka od placení části neuspokojených pohledávek, které je zakotveno v § 414 IZ a vyžaduje, aby pro přiznání osvobození byla splněna podmínka minimální zákonem vyžadované míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, jež současně kritériem i pro rozhodování o povolení a schválení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ a § 405 odst. 1 IZ). Předpoklady pro její možnou aplikaci spojují zkoumání podmínek majících výrazně subjektivní charakter (toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníka nezavinil) a objektivně formulovaného kritéria, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Rozhodovací praxe insolvenčních soudů se ustálila na tom, že všechny tři předpoklady nezbytné pro osvobození dlužníka od placení pohledávek dle § 415 IZ KSOS 40 (38) INS 22273/2011 2 VSOL 637/2017-B-40
(tak jak jsou vymezeny ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu) musí naplněny současně (kumulativně) a absence kteréhokoliv z nich pak přiznání osvobození vylučuje.
Pokud insolvenční soud dospěl k závěru, že při zohlednění příjmů dlužnice za období od zjištění úpadku do předložení konečné zprávy (od dubna 2012 do srpna 2017) by míra procentuálního uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů při řešení úpadku dlužnice konkursem činila 2,62 %, resp. 11,19 % při započítání vdovského důchodu, který dlužnice pobírala od února 2014, a tudíž by byla vyšší než bylo dosaženo při oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, kde byla nulová, pak nelze, pokud jde o správnost tohoto závěru, insolvenčnímu soudu cokoli vytknout.
Odvolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Za popsané situace postupoval insolvenční soud správně, když návrh dlužnice na osvobození od placení pohledávek zamítl.
Odvolací soud proto rozhodnutí insolvenčního soudu v odvoláním napadeném výroku V. s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.
Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a insolvenčnímu správci se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 27. září 2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu