34 ICm 2771/2012
čj.: 34 ICm 2771/2012-25 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 36 INS 5046/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: Ing. Vladimír Bouček, MBA, se sídlem U Studánky 26, Praha 7, insolvenční správce dlužníka CFI Development, s. r. o., IČ: 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice, proti žalovanému: 1. Development, a. s., IČ: 28080041, se sídlem Revoluční 762/13, 110 00 Praha, o návrhu insolvenčního správce na uložení povinnosti zaplatit částku ve výši určené soudem ve prospěch majetkové podstaty,
takto:
I. Návrh žalobce, aby soud uložil v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 5046/2011 žalovanému zaplatit částku ve výši určené soudem ve prospěch majetkové podstaty dlužníka CFI Development, s. r. o., IČ: 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice, s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
Od ůvo d ně n í:
Návrhem doručeným soudu dne 6. 6. 2012, označeným jako návrh na uložení sankce podle § 178 IZ se žalobce domáhá, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku ve výši určené soudem ve prospěch majetkové podstaty dlužníka CFI Development, s. r. o., 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice v insolvenční řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 5046/2011.
Jak žalobce především uvedl, na přezkumném jednání v dané insolvenční věci popřel přihlášenou pohledávku žalovaného ve výši 54.000.000 Kč s tím, že žalovaný (věřitel) neprokázal existenci této pohledávky. Žalovaný se přes výzvu žalobce nedomáhal zjištění takto popřené pohledávky v rámci incidenčního sporu. Žalovaný následně inicioval rozhodčí
řízení, v němž chce uplatnit svoji pohledávku ve výši 20.000.000 Kč vůči dceřiné společnosti CFI Rezidence Rokytnice, s. r. o, na níž drží insolvenční dlužník obchodní podíl ve výši 100%. Žalovaný tuto pohledávku uplatňuje na základě údajného ručitelského prohlášení ze dne 22. 7. 2009, které však žalovaný přes výzvu správce/likvidátora nepředložil. Účast žalovaného na insolvenčním řízení byla popřením jeho tvrzené pohledávky zpochybněna. Svým procesním postupem, kdy vymáhá svou neúspěšnou pohledávku nyní vůči majetku zapsanému v majetkové podstatě jiným způsobem mimo insolvenční řízení, způsobuje v insolvenčním řízení nedůvodné průtahy, které oddálí uspokojení zjištěných pohledávek jiných věřitelů. Žalovaný prokázal těmito kroky nejen svou pasivní ale i aktivní účast a výkon aktivních práv v insolvenčním řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že je sice pravdou, že jeho výše uvedená pohledávka byla na přezkumném jednání zcela popřena, nicméně v průběhu insolvenčního řízení nevykonával žádná práva spojená s jím přihlášenou pohledávkou. Proto mu nelze podle § 180 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), povinnost navrhovanou žalobcem uložit. Ve vztahu k tomu jsou skutečnosti uváděné žalobcem zcela irelevantní, navíc se týkají postupu vůči společnosti CFI Rezidence Rokytnice, ovšem dlužníkem je společnost CFI Development. K souvisejícím tvrzením žalobce se proto žalovaný nehodlá ani dále vyjadřovat a navrhl zamítnutí návrhu.
V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na návrhu k uložení sankce dle § 178 insolvenčního zákona. Dodal, že žalovaný uplatnil plnění z titulu ručení za závazky, které společnost CFI Rezidence Rokytnice měla převzít podle ručitelského prohlášení ze dne 22. 7. 2009. Toto ručitelské prohlášení žalovaný žalobci ani přes jeho výzvu ani v rámci rozhodčího řízení nepředložil. V insolvenčním řízení se žalovaný domáhal plnění stejné částky, kterou následně výzvou za dceřinou společností CFI Rezidence Rokytnice, s. r. o., vymáhal na základě údajného nároku z ručení od této společnosti. V obou případech se žalovaný domáhal plnění na základě stejného skutkového základu. Existenci ručitelského závazku žalovaný neprokázal. Obchodní podíl na společnosti CFI Rezidence, s. r. o., je zapsán v majetkové podstatě insolvenčního dlužníka. Podle žalobce žalovaný svým procesním postupem vedle insolvenčního řízení vymáháním své pohledávky popřené v insolvenční řízení způsobil ostatním věřitelům škodu, když tak způsobil nedůvodné průtahy v insolvenčním řízení, které oddálily uspokojení řádně přihlášených nepopřených věřitelů. S odkazem na to žalobce tvrdí, že žalovaný aktivně vykonával práva spojená s jeho pohledávkou přihlášenou v daném insolvenčním řízení.
Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 téhož zákona). Účastníci s tímto postupem soudu souhlasili.
Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 5046/2011 především vyplývá, že dne 3. 11. 2011 byl zjištěn úpadek dlužníka CFI Development, s. r. o., IČ: 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice; insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce, přičemž soud současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, čj. KSPH 36 INS 5046/2011-A-10). Dne 2. 11. 2011 byla Krajskému soudu v Praze doručena přihláška pohledávky žalovaného (věřitel č. 5) v celkové výši 59.400.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 22. 7. 2009 (přihláška věřitele č. 5). Dne 20. 1. 2012 se pak ve věci konalo přezkumné jednání, kde insolvenční správce popřel celou pohledávku žalobce co do pravosti i výše. Pohledávku žalovaného (věřitele č. 5) popřel co do pravosti i výše ještě věřitel č. 4. Navrhující věřitel (SUNCAD, s. r. o.) pak popřel pohledávku věřitele č. 2, co se týče výše příslušenství (protokol o přezkumném jednání ze dne 20. 1. 2012). Schůze věřitelů konané dne 20. 1. 2012 se žalovaný nezúčastnil, nehlasoval ani korespondenčně, přičemž zástupcem věřitelů byl zvolen věřitel č. 1 (protokol o schůzi věřitelů ze dne 20. 1. 2012).
Z kopie rozhodčí žaloby ze dne 16. 4. 2012 předložené žalobcem pak plyne, že se žalovaný touto žalobou podanou u Ústeckého rozhodčího centra domáhal vydání rozhodčího nálezu, podle něhož by mimo jiné společnost CFI Rezidence Rokytnice, s. r. o., měla být povinna zaplatit společnosti 1. DEVELOPMENT, a. s., částku 10.000.000 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce ze dne 22. 7. 2009. Ručení za splnění tohoto závazku podle rozhodčí žaloby převzala společnost CFI Rezidence Rokytnice na základě ručitelského prohlášení ze dne 22. 7. 2009.
Uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku do majetkové podstaty dlužníka se žalobce domáhá podle ustanovení § 178 insolvenčního zákona, z něhož plyne, že bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor. Jak se přitom podává z ustanovení § 180 citovaného zákona, povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo § 179 téhož zákona nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával.
Spor je v dané věci veden mezi účastníky v tom smyslu, zda žalovaný v průběhu insolvenčního řízení vykonával práva spojená s přihlášenou nezajištěnou pohledávkou či nikoliv, a zde je tedy na místě v projednávané věci aplikovat výše citované ustanovení § 180 insolvenčního zákona, podle něhož nelze povinnost podle § 178 uložit. Žalovaný má za to, že nevykonával žádná práva spojená s uvedenou pohledávkou, žalobce je ovšem toho názoru, že žalovaný aktivně svá práva spojená s touto pohledávkou vykonával, neboť pohledávku popřenou v insolvenčním řízení vymáhal též vedle toho v rozhodčím řízení vůči dceřiné společnosti insolvenčního dlužníka.
Ve vztahu k výkladu zmiňovaného ustanovení § 180 insolvenčního zákona Krajský soud v Praze předesílá, že smyslem právní úpravy možnosti soudu uložit věřiteli povinnost uhradit částku do majetkové podstaty byla objevující se snaha ovládnout při schůzi věřitelů hlasovací práva a zajistit věřitelům zneužívajícím později popřené přihlášky nebo jim spřízněným osobám postavení ve věřitelském orgánu a možnost rozhodovat o dalším průběhu insolvenčního řízení. Jak plyne z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, snahou této úpravy je předejít (na základě zkušeností s podobnými postupy v konkursním řízení podle stávajícího zákona) účelovým manipulacím s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech.
Ustanovení § 180 přitom stanoví případy, kdy zákon insolvenčnímu soudu odnímá možnost udělit věřiteli sankci v souvislosti s popřením jeho pohledávky. Uhrazovací povinnost nebude věřiteli insolvenčním soudem uložena podle tohoto ustanovení v případě, že věřitel žádným ze způsobů předpokládaných insolvenčním zákonem nevyužil svého postavení daného výší přihlášené pohledávky. Zdejší soud je tedy toho názoru, že pro uložení uhrazovací povinnosti se musí jednat o výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou předpokládaný insolvenčním zákonem. Insolvenční zákon předpokládá výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou v rámci schůze věřitelů (např. pouhá účast věřitele na schůzi věřitelů změní kvora nezbytná pro přijetí rozhodnutí schůze věřitelů o otázkách, které jsou svěřeny tomuto věřitelskému orgánu), případně korespondenčním hlasováním za pomoci hlasovacího lístku postupem dle § 50 citovaného zákona. Dále v rámci volitelného věřitelského orgánu či podáním řádného nebo mimořádného opravného prostředku (podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, především proti rozhodnutím vydaným dle § 54 insolvenčního zákona). Výkon práv spojených s pohledávkou by pak nepochybně představovalo i popření pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání (viz komentář k § 180 in: Budín, P., Dadam, A., Kozák, J., Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související; nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář, Wolters Kluwer, 2. vydání, 2013).
Jak nicméně v projednávané věci plyne ze shora reprodukovaného insolvenčního spisu, žádné z uvedených práv spojených s přihlášenou (popřenou) pohledávkou žalovaný nevykonával (schůzi věřitelů nebyl přítomen, nevykonával ani hlasovací právo, do věřitelských orgánů nebyl zvolen, pohledávku jiného věřitele nepopřel). Nic z toho ostatně ani žalobce neuváděl, upozornil pouze na skutečnost, že žalovaný vedle insolvenčního řízení inicioval zahájení rozhodčího řízení, kde se domáhal přiznání téže pohledávky, která mu byla popřena v insolvenčním řízení. Podle názoru zdejšího soudu však nelze podání rozhodčí žaloby za výkon práv spojených s pohledávkou považovat (a to bez ohledu na to, zda rozhodčí žaloba byla podána vůči insolvenčnímu dlužníkovi či jeho dceřiné společnosti). Tomuto závěru svědčí nejen shora zmiňovaný smysl zakotvení ustanovení § 178 a § 180 do insolvenčního zákona, ale též odlišná povaha a účel insolvenčního řízení na straně jedné a rozhodčího řízení na straně druhé. S ohledem na výše uvedené proto soud dospěl k závěru, že žalovaný v průběhu insolvenčního řízení práva spojená s uvedenou pohledávkou ve smyslu ustanovení § 180 insolvenčního zákona nevykonával, a nelze mu tedy v souladu s tímto ustanovením ani uložit povinnost zaplatit částku podle § 178 téhož zákona. Podanou žalobu proto soud zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 téhož zákona, podle něhož soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, a to proti tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl. S ohledem na to, že ve věci úspěšnému žalovanému náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po uče ní : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu,
který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o. s. ř.).
V Praze dne 12. 3. 2014
JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce
Za správnost vyhotovení: Markéta Kasardová
čj.: 34 ICm 2771/2012-25 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 36 INS 5046/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobce: Ing. Vladimír Bouček, MBA, se sídlem U Studánky 26, Praha 7, insolvenční správce dlužníka CFI Development, s. r. o., IČ: 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice, proti žalovanému: 1. Development, a. s., IČ: 28080041, se sídlem Revoluční 762/13, 110 00 Praha, o návrhu insolvenčního správce na uložení povinnosti zaplatit částku ve výši určené soudem ve prospěch majetkové podstaty,
takto:
I. Návrh žalobce, aby soud uložil v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 5046/2011 žalovanému zaplatit částku ve výši určené soudem ve prospěch majetkové podstaty dlužníka CFI Development, s. r. o., IČ: 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice, s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
Od ůvo d ně n í:
Návrhem doručeným soudu dne 6. 6. 2012, označeným jako návrh na uložení sankce podle § 178 IZ se žalobce domáhá, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku ve výši určené soudem ve prospěch majetkové podstaty dlužníka CFI Development, s. r. o., 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice v insolvenční řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 5046/2011.
Jak žalobce především uvedl, na přezkumném jednání v dané insolvenční věci popřel přihlášenou pohledávku žalovaného ve výši 54.000.000 Kč s tím, že žalovaný (věřitel) neprokázal existenci této pohledávky. Žalovaný se přes výzvu žalobce nedomáhal zjištění takto popřené pohledávky v rámci incidenčního sporu. Žalovaný následně inicioval rozhodčí
řízení, v němž chce uplatnit svoji pohledávku ve výši 20.000.000 Kč vůči dceřiné společnosti CFI Rezidence Rokytnice, s. r. o, na níž drží insolvenční dlužník obchodní podíl ve výši 100%. Žalovaný tuto pohledávku uplatňuje na základě údajného ručitelského prohlášení ze dne 22. 7. 2009, které však žalovaný přes výzvu správce/likvidátora nepředložil. Účast žalovaného na insolvenčním řízení byla popřením jeho tvrzené pohledávky zpochybněna. Svým procesním postupem, kdy vymáhá svou neúspěšnou pohledávku nyní vůči majetku zapsanému v majetkové podstatě jiným způsobem mimo insolvenční řízení, způsobuje v insolvenčním řízení nedůvodné průtahy, které oddálí uspokojení zjištěných pohledávek jiných věřitelů. Žalovaný prokázal těmito kroky nejen svou pasivní ale i aktivní účast a výkon aktivních práv v insolvenčním řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že je sice pravdou, že jeho výše uvedená pohledávka byla na přezkumném jednání zcela popřena, nicméně v průběhu insolvenčního řízení nevykonával žádná práva spojená s jím přihlášenou pohledávkou. Proto mu nelze podle § 180 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), povinnost navrhovanou žalobcem uložit. Ve vztahu k tomu jsou skutečnosti uváděné žalobcem zcela irelevantní, navíc se týkají postupu vůči společnosti CFI Rezidence Rokytnice, ovšem dlužníkem je společnost CFI Development. K souvisejícím tvrzením žalobce se proto žalovaný nehodlá ani dále vyjadřovat a navrhl zamítnutí návrhu.
V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na návrhu k uložení sankce dle § 178 insolvenčního zákona. Dodal, že žalovaný uplatnil plnění z titulu ručení za závazky, které společnost CFI Rezidence Rokytnice měla převzít podle ručitelského prohlášení ze dne 22. 7. 2009. Toto ručitelské prohlášení žalovaný žalobci ani přes jeho výzvu ani v rámci rozhodčího řízení nepředložil. V insolvenčním řízení se žalovaný domáhal plnění stejné částky, kterou následně výzvou za dceřinou společností CFI Rezidence Rokytnice, s. r. o., vymáhal na základě údajného nároku z ručení od této společnosti. V obou případech se žalovaný domáhal plnění na základě stejného skutkového základu. Existenci ručitelského závazku žalovaný neprokázal. Obchodní podíl na společnosti CFI Rezidence, s. r. o., je zapsán v majetkové podstatě insolvenčního dlužníka. Podle žalobce žalovaný svým procesním postupem vedle insolvenčního řízení vymáháním své pohledávky popřené v insolvenční řízení způsobil ostatním věřitelům škodu, když tak způsobil nedůvodné průtahy v insolvenčním řízení, které oddálily uspokojení řádně přihlášených nepopřených věřitelů. S odkazem na to žalobce tvrdí, že žalovaný aktivně vykonával práva spojená s jeho pohledávkou přihlášenou v daném insolvenčním řízení.
Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 téhož zákona). Účastníci s tímto postupem soudu souhlasili.
Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 5046/2011 především vyplývá, že dne 3. 11. 2011 byl zjištěn úpadek dlužníka CFI Development, s. r. o., IČ: 28461061, se sídlem Tulipánová 508, 252 43 Průhonice; insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce, přičemž soud současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, čj. KSPH 36 INS 5046/2011-A-10). Dne 2. 11. 2011 byla Krajskému soudu v Praze doručena přihláška pohledávky žalovaného (věřitel č. 5) v celkové výši 59.400.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 22. 7. 2009 (přihláška věřitele č. 5). Dne 20. 1. 2012 se pak ve věci konalo přezkumné jednání, kde insolvenční správce popřel celou pohledávku žalobce co do pravosti i výše. Pohledávku žalovaného (věřitele č. 5) popřel co do pravosti i výše ještě věřitel č. 4. Navrhující věřitel (SUNCAD, s. r. o.) pak popřel pohledávku věřitele č. 2, co se týče výše příslušenství (protokol o přezkumném jednání ze dne 20. 1. 2012). Schůze věřitelů konané dne 20. 1. 2012 se žalovaný nezúčastnil, nehlasoval ani korespondenčně, přičemž zástupcem věřitelů byl zvolen věřitel č. 1 (protokol o schůzi věřitelů ze dne 20. 1. 2012).
Z kopie rozhodčí žaloby ze dne 16. 4. 2012 předložené žalobcem pak plyne, že se žalovaný touto žalobou podanou u Ústeckého rozhodčího centra domáhal vydání rozhodčího nálezu, podle něhož by mimo jiné společnost CFI Rezidence Rokytnice, s. r. o., měla být povinna zaplatit společnosti 1. DEVELOPMENT, a. s., částku 10.000.000 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce ze dne 22. 7. 2009. Ručení za splnění tohoto závazku podle rozhodčí žaloby převzala společnost CFI Rezidence Rokytnice na základě ručitelského prohlášení ze dne 22. 7. 2009.
Uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku do majetkové podstaty dlužníka se žalobce domáhá podle ustanovení § 178 insolvenčního zákona, z něhož plyne, že bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna; to neplatí, záviselo-li rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; jde o incidenční spor. Jak se přitom podává z ustanovení § 180 citovaného zákona, povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo § 179 téhož zákona nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával.
Spor je v dané věci veden mezi účastníky v tom smyslu, zda žalovaný v průběhu insolvenčního řízení vykonával práva spojená s přihlášenou nezajištěnou pohledávkou či nikoliv, a zde je tedy na místě v projednávané věci aplikovat výše citované ustanovení § 180 insolvenčního zákona, podle něhož nelze povinnost podle § 178 uložit. Žalovaný má za to, že nevykonával žádná práva spojená s uvedenou pohledávkou, žalobce je ovšem toho názoru, že žalovaný aktivně svá práva spojená s touto pohledávkou vykonával, neboť pohledávku popřenou v insolvenčním řízení vymáhal též vedle toho v rozhodčím řízení vůči dceřiné společnosti insolvenčního dlužníka.
Ve vztahu k výkladu zmiňovaného ustanovení § 180 insolvenčního zákona Krajský soud v Praze předesílá, že smyslem právní úpravy možnosti soudu uložit věřiteli povinnost uhradit částku do majetkové podstaty byla objevující se snaha ovládnout při schůzi věřitelů hlasovací práva a zajistit věřitelům zneužívajícím později popřené přihlášky nebo jim spřízněným osobám postavení ve věřitelském orgánu a možnost rozhodovat o dalším průběhu insolvenčního řízení. Jak plyne z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, snahou této úpravy je předejít (na základě zkušeností s podobnými postupy v konkursním řízení podle stávajícího zákona) účelovým manipulacím s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech.
Ustanovení § 180 přitom stanoví případy, kdy zákon insolvenčnímu soudu odnímá možnost udělit věřiteli sankci v souvislosti s popřením jeho pohledávky. Uhrazovací povinnost nebude věřiteli insolvenčním soudem uložena podle tohoto ustanovení v případě, že věřitel žádným ze způsobů předpokládaných insolvenčním zákonem nevyužil svého postavení daného výší přihlášené pohledávky. Zdejší soud je tedy toho názoru, že pro uložení uhrazovací povinnosti se musí jednat o výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou předpokládaný insolvenčním zákonem. Insolvenční zákon předpokládá výkon práv spojených s přihlášenou pohledávkou v rámci schůze věřitelů (např. pouhá účast věřitele na schůzi věřitelů změní kvora nezbytná pro přijetí rozhodnutí schůze věřitelů o otázkách, které jsou svěřeny tomuto věřitelskému orgánu), případně korespondenčním hlasováním za pomoci hlasovacího lístku postupem dle § 50 citovaného zákona. Dále v rámci volitelného věřitelského orgánu či podáním řádného nebo mimořádného opravného prostředku (podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, především proti rozhodnutím vydaným dle § 54 insolvenčního zákona). Výkon práv spojených s pohledávkou by pak nepochybně představovalo i popření pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání (viz komentář k § 180 in: Budín, P., Dadam, A., Kozák, J., Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související; nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář, Wolters Kluwer, 2. vydání, 2013).
Jak nicméně v projednávané věci plyne ze shora reprodukovaného insolvenčního spisu, žádné z uvedených práv spojených s přihlášenou (popřenou) pohledávkou žalovaný nevykonával (schůzi věřitelů nebyl přítomen, nevykonával ani hlasovací právo, do věřitelských orgánů nebyl zvolen, pohledávku jiného věřitele nepopřel). Nic z toho ostatně ani žalobce neuváděl, upozornil pouze na skutečnost, že žalovaný vedle insolvenčního řízení inicioval zahájení rozhodčího řízení, kde se domáhal přiznání téže pohledávky, která mu byla popřena v insolvenčním řízení. Podle názoru zdejšího soudu však nelze podání rozhodčí žaloby za výkon práv spojených s pohledávkou považovat (a to bez ohledu na to, zda rozhodčí žaloba byla podána vůči insolvenčnímu dlužníkovi či jeho dceřiné společnosti). Tomuto závěru svědčí nejen shora zmiňovaný smysl zakotvení ustanovení § 178 a § 180 do insolvenčního zákona, ale též odlišná povaha a účel insolvenčního řízení na straně jedné a rozhodčího řízení na straně druhé. S ohledem na výše uvedené proto soud dospěl k závěru, že žalovaný v průběhu insolvenčního řízení práva spojená s uvedenou pohledávkou ve smyslu ustanovení § 180 insolvenčního zákona nevykonával, a nelze mu tedy v souladu s tímto ustanovením ani uložit povinnost zaplatit částku podle § 178 téhož zákona. Podanou žalobu proto soud zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 téhož zákona, podle něhož soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, a to proti tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl. S ohledem na to, že ve věci úspěšnému žalovanému náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po uče ní : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu,
který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o. s. ř.).
V Praze dne 12. 3. 2014
JUDr. Milan Podhrázký, v. r. samosoudce
Za správnost vyhotovení: Markéta Kasardová