33 ICm 3839/2012
Jednací číslo: 33 ICm 3839/2012-60 (KSPH 39 INS 11715/2012)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně RES insolvence v.o.s., IČ 24738115, se sídlem Na Poříčí 1046/24, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníků Pavla anonymizovano , anonymizovano , a Jitky anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Za Oborou 487, 262 72 Březnice, právně zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem ve společnosti DUNOVSKÁ & PARTNEŘI s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Na Poříčí 1046/24, 110 00 Praha 1, proti žalované Bolona a.s., IČ 28568249, se sídlem Jiráskova 81/13, 779 00 Olomouc-Hodolany, o žalobě na určení pravosti pohledávky,
takto :
I. Určuje se, že pohledávka žalované ve výši 225.200,-Kč evidovaná pod č. P 4/2 v insolvenčním řízení na majetek dlužníků vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 11715/2012 není po právu.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 6.776,-Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, Mgr. Davida Urbance.
III. Žalované se ukládá, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatila České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč
na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 4333383912. Odůvodnění :
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 02. 11. 2012 domáhá určení, že vykonatelná pohledávka žalované ve výši 225.200,-Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 INS 11715/2012 z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek půjčky není po právu. Žalobkyně v žalobě uvedla, že při přezkumném jednání konaném dne 03. 10. 2012 popřela pohledávku co do pravosti z důvodu, že žalovaný neprokázal její vznik. Na tom trvá i nadále, neboť ujednání o smluvní pokutě považuje za absolutně neplatné pro obcházení zákona ve smyslu § 39 občanského zákoníku, a to konkrétně zákazu sjednání úroků z prodlení v případě spotřebitelských smluv v jiné než zákonné výši. Podle čl. III smlouvy o půjčce si totiž mohl žalovaný v případě prodlení dlužníků účtovat smluvní pokutu 400,-Kč za každý den prodlení. Toto ujednání je podle žalobkyně současně i rozporné s dobrými mravy s ohledem na výši smluvní pokuty. Smluvní pokuta byla sjednána za prodlení s úhradou jakékoliv splátky, přičemž splátky byly sjednány ve výši 7.381,-Kč. Za rok prodlení se splacením byť jediné splátky by tak smluvní pokuta dosáhla více než 1.978 %. Dle ustálené judikatury reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu (dále jen NS ) ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, je třeba vzít v úvahu výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Smluvní pokuta podle žalobkyně dosahuje přemrštěné výše, jež značně převyšuje výši všech škod, které mohly být v daném případě očekávány a jako taková je absolutně neplatná. To ještě podtrhuje fakt, že závazek dlužníků ze smlouvy o půjčce byl současně zajištěn i zástavním právem a notářským zápisem s doložkou vykonatelnosti. Proto žalobkyně navrhla určit, že předmětná pohledávka není po právu. Žalovaná argumentaci žalobkyně odmítla jako lichou. Poukázala na rozsudek NS ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 335/2000, podle nějž zákon nevylučuje sjednání smluvní pokuty za prodlení se splacením peněžitého závazku, a to ani ve formě procentní částky za každý den prodlení. Pokud totiž vedle sebe existují dva nároky (úrok z prodlení a smluvní pokuta), je třeba pouze posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty. Žalovaná pouze využila svého práva a v souladu se zákonem a s výslovným souhlasem dlužníků smluvně zajistila splacení dlužné částky denní sazbou smluvní pokuty, která odpovídá limitům stanoveným ustálenou judikaturou, podle níž (zde odkazuje na usnesení NS ze dne 28. 04. 2011, sp. zn. 33 Odo 3880/2010, a usnesení NS ze dne 12. 02.2009, sp. zn. 33 Odo 872/2006) lze považovat za přiměřenou i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně. O přiměřenosti smluvní pokuty v podobném případě přímo ve vztahu k žalované již rozhodoval Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, když v usnesení ze dne 29. 12. 2011, č. j. 40 Co 811/2011-75, konstatoval, že smluvní pokuta obdobná jako v této věci nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty a není v rozporu s dobrými mravy. Obdobně rozhodl Krajský soud v Ostravě i v usnesení ze dne 29. 11. 2012, č. j. 33 ICm 1609/2012-21. Za této situace považuje žalovaná postup žalobkyně za rozporný se zásadou právní jistoty. Žalovaná též zdůrazňuje, že nelze k její tíži přičítat dlouhodobé prodlení dlužníků s placením dluhu. Podle žalované sjednaná smluvní pokuta nijak nepřekračuje svůj účel v podobě pohrůžky citelné majetkové sankce vůči dlužníkům pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a dostatečného zabezpečení věřitele proti případným škodám. Pokud by soud toto ujednání posoudil jako neplatné, porušil by tím zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistoty. V případě neplatnosti ujednání by jistě nebyla na základě notářského zápisu nařízena Okresním soudem v Příbrami exekuce na majetek dlužníků. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby a současně navrhla, aby soud o věci rozhodl bez nařízení jednání. V replice žalobkyně také souhlasila s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. K argumentaci žalované však namítla, že odkazovanou judikaturu je třeba posuzovat v kontextu řešených případů. Žalobkyně dovozuje, že mezi dlužníky a žalovanou byl sjednán spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru ), což vyplývá i z výslovné zmínky v čl. II odst. 5 smlouvy o půjčce, a v těchto intencích je třeba soulad ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy posuzovat. Ujednání čl. III smlouvy o půjčce stanovící smluvní pokutu ve výši 400,-Kč by se uplatnilo i v situaci, kdy by dlužníci byli v prodlení s úhradou byť jen jediné Kč, což by představovalo sazbu 400 % denně. I v případě neuhrazení celé splátky ve výši 7.381,-Kč by smluvní pokuta představovala sazbu 5,42 % denně, tj. 1.978,05 % ročně. Takovou smluvní pokutu nelze považovat za přiměřenou a souladnou s dobrými mravy, zejména vystupují-li v tomto vztahu dlužníci jako spotřebitelé. Např. rozsudek NS ze dne 30. 05. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, považuje smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky nájemného za ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy, smluvní pokutu ve výši 0,5 % dlužné částky denně však považuje za přiměřenou. Pokud je poukazováno na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, uvedený soud podle žalobkyně nepřihlédl k postavení dlužníka jako spotřebitele a nesprávně vypočetl procentní sazbu smluvní pokuty. Žalobkyně opět poukazuje na další zajištění dluhu zástavním právem k nemovitostem, jež byly v insolvenčním řízení zpeněženy za částku 800.000,-Kč, tedy na zajištění několikanásobně převyšující půjčku poskytnutou dlužníkům (251.000,-Kč). Za daných okolností podle žalobkyně nebylo smyslem ujednání o smluvní pokutě poskytnutou půjčku zajistit, nýbrž od dlužníků získat bez protiplnění další finanční prostředky. Žalovanému také nevznikla v souvislosti s prodlením dlužníků škoda ve výši popřené pohledávky, není tak naplněna ani uhrazovací funkce smluvní pokuty, resp. funkce paušalizované náhrady škody. Smluvní pokuta tak nenaplňuje ani jeden ze svých účelů a nelze ji proto považovat za přiměřenou. Pokud jde pak o odkaz na usnesení o nařízení exekuce, poukazuje žalobkyně na skutečnost, že soulad nároku přiznaného exekučním titulem již soud v dané fázi neposuzuje. Žalobkyně za těchto okolností má naopak za to, že pokud by soud uznal platnost sporného ujednání, porušil by zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování s ohledem na závěry judikatury o nepřiměřenosti smluvní pokuty přesahující sazbu 1 % dlužné částky denně. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 31. 7. 2012, č. j. KSPH 39 INS 11715/2012-A-14, Krajský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníků, jako způsob jeho řešení povolil oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni. Dne 24. 08. 2012 byla soudu doručena přihláška dvou zajištěných vykonatelných pohledávek žalobkyně v celkové výši 575.604,-Kč (dlužná jistina spolu s úrokem z poskytnuté půjčky) a ve výši 225.200,-Kč (sporná pohledávka tvořená smluvní pokutou za prodlení s úhradou dluhu) s tím, že důvodem vzniku pohledávek byla smlouva o půjčce ze dne 13. 09. 2010 a notářský zápis JUDr. Lenky Vrzalové, sp. zn. NZ 421/2010, NZ 432/2010. Dne 03. 10. 2012 se ve věci konalo přezkumné jednání, během kterého insolvenční správkyně žalované zcela popřela pravost dílčí pohledávky č. 2. V průběhu přezkumného jednání i v upraveném seznamu přihlášených pohledávek jako důvod popření žalobkyně uvedla, že je smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy. Ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 09. 2010 uzavřené mezi dlužníky a žalovanou jako věřitelkou, soud zjistil, že dlužníci prohlásili, že společně a nerozdílně převzali půjčku ve výši 251.000,-Kč určenou v částce 33.423,-Kč na náklady související s uzavřením smlouvy o půjčce (poplatky katastru nemovitostí související se zástavní smlouvou, cestovné a sepis smlouvy věřitelem, provize zprostředkovateli apod.) a v částce 217.577,-na úhradu exekucí na majetek dlužníků. Dlužníci se zavázali společně a nerozdílně půjčenou částku 251.000,-Kč spolu s úrokem ve výši 369.004,-Kč uhradit v 84 měsíčních splátkách po 7.381,-Kč pod ztrátou výhody splátek. Čl. II. 5 smlouvy o půjčce výslovně odkazoval na aplikovatelná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. V čl. III byla pro případ, že půjčka nebude stanoveným způsobem vrácena, sjednána smluvní pokuty ve výši 400,-Kč za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni, v němž nedošlo k uhrazení jakékoliv splátky řádně a včas, a to až do zaplacení celé půjčky včetně úroku. Na základě čl. IV. smlouvy o půjčce a v návaznosti na to smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi týmiž smluvními subjekty ze dne 13. 09. 2010 poskytli dlužníci žalobkyni k zajištění pohledávek ze smlouvy o půjčce zástavní právo k domu v Březnici č. p. 487 spolu s pozemkem, na němž dům stojí, a přilehlou zahradou. Podle čl. VI smlouvy o půjčce byla žalobkyně oprávněna se uspokojit ze zástavy i v případě promlčení dluhu ze smlouvy o půjčce. V čl. VIII. 2 smlouvy o půjčce byla dále sjednána další smluvní pokuta ve výši 30.000,-Kč za každé jednotlivé porušení smlouvy o půjčce, a to aniž by tím byl dotčen nárok věřitele na náhradu tím způsobené škody. Z notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Lenkou Vrzalovou dne 13. 09. 2010 pod sp. zn. NZ 421/2010, N 432/2010, soud dále zjistil, že dlužníci výslovně dali svolení k přímé exekuční vykonatelnosti závazků ze smlouvy o půjčce. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 33 ICm 1609/2012-21, soud zjistil, že uvedený soud zamítl žalobu insolvenčního správce na popření vykonatelné pohledávky žalované v insolvenčním řízení na majetek jiné dlužnice v situaci, kdy dlužnice se zavázala splácet po 60 měsíců splátky ve výši 7.500,-Kč, přičemž sjednaná smluvní pokuty činila 350,-Kč za každý den prodlení. Soud určil, že sjednaná smluvní pokuta odpovídala v přepočtu sazbě 0,175 % denně, resp. 63 % ročně a taková sazba nepřekračuje účel smluvní pokuty. Byť to usnesení výslovně neuvádí, je zřejmé, že přepočtená sazba je vztažena k základu odpovídajícímu výši půjčené jistiny (200.000,-Kč). Z usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 29. 12. 2011, č. j. 40 Co 811/2011-75, dále soud zjistil, že v řízení o návrhu na zastavení exekuce na částku, jejíž součástí byla mj. i žalobkyní sjednaná smluvní pokuta ve výši 400,-Kč za každý den prodlení, tento soud uzavřel, že smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy, nicméně neuvedl pro tento závěr žádné konkrétní argumenty. Z provedeného dokazování plyne, že je žaloba podána včas v 30denní lhůtě od konání přezkumného jednání. Protože notářský zápis s doložkou vykonatelnosti není pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, přísluší žalobkyni právo popírat vykonatelnou pohledávku i z důvodu jiného právního hodnocení (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona a contrario). S ohledem na ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona však nemůže uplatňovat jiné skutečnosti, než pro které pohledávku popřela. Protože v popěrném úkonu žalobkyně námitku obcházení zákazu ujednání smluvních úroků z prodlení v občanskoprávních vztazích neuplatnila, nemůže se jí již soud v tomto incidenčním sporu zabývat. Předmětem zkoumání tak může být pouze tvrzená nepřiměřenost výše smluvní pokuty a z toho dovozovaný rozpor s dobrými mravy. Ve věci není sporu o tom, že předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou, což je podstatná okolnost pro posuzování přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. V takové situaci se otvírá možnost aplikace ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku chránících spotřebitele proti zneužívajícím smluvním klauzulím. Důsledkem tohoto zjištění je např. zákaz moderace nepřiměřené smluvní pokuty rozhodnutím soudu, a to i v těch případech, kdy si účastníci sjednali režim obchodního zákoníku (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 05. 2013, C-488/11 Dirk Frederik Asbeek Brusse, odst. 58-59). Při zjištění nepřiměřené smluvní pokuty soud vysloví i bez návrhu neplatnost klauzule, jejímž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné (tamtéž, odst. 40 a 55). Z tohoto pohledu se však soud věcí nezabýval, neboť pro rozhodnutí ve věci bylo dostačující posouzení z hlediska uplatněných žalobních námitek. Vedle právních předpisů na ochranu spotřebitele se použije i obecnější korektiv dobrých mravů podle § 3 občanského zákoníku, při jehož aplikaci je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Pokud jde o peněžní vztahy, existuje nepochybně rozdíl mezi tím, co lze z hlediska dobrých mravů považovat za korektní ve vztahu mezi obchodníky (podnikateli), kteří na sebe dobrovolně s vidinou zisku přebírají (mnohdy nemalé) obchodní riziko, a naopak ve vztazích dotýkajících se neprofesionálů, spotřebitelů při uspokojování svých životních potřeb. V tomto kontextu je třeba vnímat i účastníky odkazovanou judikaturu NS. Nelze tedy paušálně přejímat v ní učiněné závěry, ale je třeba vždy jít do hloubky a vnímat, za jakých okolností byl závěr o akceptovatelnosti výše smluvní pokuty ve formě denní sazby učiněn. Bez bližšího vhledu by se totiž mohla zdát vnitřně rozpornou, kdy lze najít rozhodnutí, v nichž sazba 1 % denně byla považována za přijatelnou, a rozhodnutí, v nichž tatáž sazba byla označena za rozpornou s dobrými mravy. Nelze na poměry spotřebitelské aplikovat judikatorní závěry o přijatelné výši sazby smluvní pokuty, jež byly přijaty pro vztahy mezi podnikateli. Stejně tak je třeba respektovat i jiná specifika případů řešených v rozhodnutích NS. Shora odmítnutý paušální přístup lze vytknout právě žalobkyni. Pokud argumentuje usnesením NS ze dne 12. 02. 2009, sp. zn. 33 Odo 872/2006, v němž byla jako přijatelná uznána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně, z odůvodnění rozhodnutí nelze zjistit, zda původní závazek měl povahu spotřebitelského závazku, či šlo o závazek mezi podnikateli. Pokud však uvedené usnesení odkazuje na předchozí rozhodnutí NS označující za přijatelnou smluvní pokutu i ve výši 0,5 % denně, odkazuje tím na situaci, kdy žalobce prokázal, že v důsledku prodlení dlužníka je sám povinen v rámci druhotné platební neschopnosti hradit shodnou smluvní pokutu svému věřiteli (srov. odkazované usnesení NS ze dne 27. 07. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006). Pokud je odkazováno na rozsudek ze dne 09. 08. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, v němž byla akceptována smluvní pokuta ve výši 2 % denně, jednalo se o podnikatelský závazek, navíc sjednaný již v době, kdy prodlení trvalo více než jeden rok, výměnou za prodloužení splatnosti a to na výslovný návrh dlužné společnosti. Také smluvní pokuta 3 % denně akceptovaná usnesením NS ze dne 26. 07. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, se týkala podnikatelského pronájmu nemovitostí a její výše byla podpořena značným rozsahem pronajatých nemovitostí ve srovnání s výší ujednaného nájemného. V rozsudku NS ze dne 26. 01. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, pak soulad smluvní pokuty ve výši 3 % denně s dobrými mravy nebyl vůbec předmětem posouzení ze strany NS. Z odkazovaných rozhodnutí tak byla jako nejvyšší v občanskoprávních vztazích mezi nepodnikateli akceptována smluvní pokuta ve výši 0,33 % dlužné částky denně (v daném případě 1.000,-Kč denně za prodlení s nesplacením jednorázově splatné půjčky 300.000,-Kč) v rozsudku NS ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004. Krajský soud v Praze přihlédl také k poslední judikatuře v této otázce. Z poslední doby lze poukázat např. na rozsudek NS ze dne 27. 02. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011, v němž byla akceptována smluvní pokuta ve výši 1.000,-Kč denně za prodlení s úhradou ročního nájemného ve výši 250.000,-Kč, přičemž jako významné označil NS sjednání nikoliv měsíčních plateb nájemného a absenci jakékoliv úhrady na dluh (z rozsudku není zřejmé, zda ovšem nešlo o smlouvu uzavíranou mezi podnikateli). Dále lze poukázat na rozsudek NS ze dne 24. 03. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009, jenž právě v souvislosti s půjčkou poskytnutou spotřebiteli uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům, a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 04. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 403, rozhodnutí ze dne 22. 06. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 30. 05. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007. V daném případě byla jako rozporná s dobrými mravy označena smluvní pokuta ve výši 10.000,-Kč měsíčně za prodlení s vrácením jednorázově splatné půjčky 29.000,-Kč, neboť smluvní pokuta činila v přepočtu 1,13 % dlužné částky denně. Oproti tomu v případě totožné smluvní pokuty navázané na jednorázově splatnou půjčku ve výši 45.000,-Kč NS v rozsudku ze dne 31. 03. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, rozpor s dobrými mravy neshledal (smluvní pokuta odpovídá denní sazbě 0,74 %). Byť lze polemizovat s možností přihlédnout k pozdějšímu chování dlužníka, má-li být platnost sjednání smluvní pokuty, lze V aktuálním případě se dlužníci zavázali k hrazení smluvní pokuty 400,-Kč denně, a to v souvislosti s prodlením či s nikoliv řádnou úhradou jednotlivých splátek půjčky ve výši 7.381,-Kč. Smluvní pokuta se tudíž nevázala na úhradu půjčky jako celku. Proto je třeba výši smluvní pokuty poměřovat s výší jednotlivých splátek, neboť právo na smluvní pokutu, jak plyne z formulace čl. III, vznikalo z každé byť i jen částečně neuhrazené splátky. Skutečnost, že žalovaná uplatnila smluvní pokutu jen jednou a nikoliv souběžně z každé z dlužných částek po splatnosti nemůže popřít jednoznačné jazykové znění smluvního ujednání ( nedošlo k uhrazení jakékoliv splátky řádně a včas ). Za předpokladu, že by smluvní pokuta byla uplatňována jen při prodlení s úhradou celé splátky, činila by sazba smluvní pokuty 5,4 % denně. Výše smluvní pokuty by tak byla značná a mnohem vyšší by pochopitelně byla v případě částečné úhrady splátek, což je případ, na nějž též dopadá. Takto vysoká smluvní pokuta by byla v rozporu s dobrými mravy i ve vztahu mezi podnikateli a navíc je třeba poukázat i na další souvislosti, které mluví proti žalované. Pokud žalovaná poukazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 33 ICm 1609/2012-21, musí zdejší soud přitakat žalobkyni v tom, že tento soud při výpočtu denní sazby smluvní pokuty vyšel z nesprávného základu a v důsledku této početní chyby tudíž dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Pokud jde o druhé usnesení vydané v rámci exekučního řízení, zdejší soud v něm postrádá argumenty hodnotící konkrétní skutkovou situaci z hlediska předestřených hodnotících kritérií a z tohoto důvodu jej nemůže slepě následovat. Pokud jde o posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, judikatura NS setrvale uvádí, že: Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty, apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu" smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. (rozsudek NS ze dne 27. 02. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011). Nejenže pro žalovanou vychází nepříznivě posouzení z hlediska přiměřenosti smluvní pokuty k zajištěnému smluvnímu závazku (viz shora určená denní sazba), v neprospěch žalované mluví i řada okolností, za nichž byla smluvní pokuta sjednávána. Jak správně poukázala žalobkyně, nelze pominout, že žalovaná sjednala velmi přísné utvrzení dluhu v situaci, kdy dluh měla efektivně a dostatečně zajištěn formou zástavního práva k nemovitostem dlužníků a kdy dluh byl utvrzen i z procesního hlediska notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti. Za těchto okolností škoda hrozící žalované v důsledku nesplnění dluhu byla pouze omezená, neboť žalované muselo být jasné, že k úhradě dlužné částky nepochybně na podkladě poskytnutého zajištění v konečné fázi dojde, byť s časovou prodlevou, kterou však primárně kompenzuje nárok na zákonný úrok z prodlení. Nelze také pominout, že sjednaná smluvní pokuty ve smyslu ujednání obsaženého v čl. VIII. 2 větě poslední smlouvy o půjčce nijak nelimitovala právo žalované požadovat náhradu vzniklé škody, tudíž žalovaná postrádala důvod stanovovat smluvní pokutu v takové výši, nehledě na to, že porušení povinnosti řádně splácet nepochybně zakládalo i právo žalované na další souběžnou jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30.000,-Kč za porušení povinnosti uhradit jednotlivé splátky ve sjednaném termínu podle čl. VIII. 2 smlouvy o půjčce. Žalovaná sice může poukazovat na skutečnost, že půjčku poskytovala značně rizikovým dlužníkům a tudíž potřebovala pokrýt své riziko, k tomu však sloužila vysoká úroková sazba půjčky ve výši 31,2 % ročně spojená i s vysokými počátečními náklady dlužníků na samotné uzavření půjčky (33.423,-Kč), jež se projevily v konečné RPSN ve výši 38,25 % (reálnost ve smlouvě uvedené sazby soud nepřepočítával). Tato okolnost tak žalované ve vztahu ke smluvní pokutě již neprospívá. S ohledem na výše zmíněné zajištění a utvrzení pohledávky žalované se tak soudu jeví sjednaná sazba smluvní pokuty za nepřiměřenou, neodpovídající výši škody, již mohla žalovaná reálně v době sjednání smlouvy očekávat. Smluvní pokuta je přemrštěná a v důsledku této nepřiměřenosti je ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Pohledávka žalované ve výši 225.200,-Kč opírající se právě o neplatně sjednanou smluvní pokutu tak nemůže být po právu. V důsledku toho soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Zcela úspěšné žalobkyni soud přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 6.776,-Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 35.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 30. 05. 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012), tedy dvakrát úkon po 2.500,-Kč (příprava a převzetí zastoupení a podání vyjádření) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ze dvou režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % z předchozích částek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 1.176,-Kč. Posledním výrokem soud uložil neúspěšné žalované zaplatit v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních poplatcích ) soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 5.000,-Kč podle položky 13 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků, neboť žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích osvobozen a žalované náhrada nákladů nepřísluší a osvobozena od soudních poplatků není. Podle § 2 odst. 3 věty prvé zákona o soudních poplatcích totiž platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.
V Praze dne 12. listopadu 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r., samosoudce
Za správnost vyhotovení: Leona Vošická
Jednací číslo: 33 ICm 3839/2012-60 (KSPH 39 INS 11715/2012)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně RES insolvence v.o.s., IČ 24738115, se sídlem Na Poříčí 1046/24, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníků Pavla anonymizovano , anonymizovano , a Jitky anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Za Oborou 487, 262 72 Březnice, právně zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem ve společnosti DUNOVSKÁ & PARTNEŘI s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Na Poříčí 1046/24, 110 00 Praha 1, proti žalované Bolona a.s., IČ 28568249, se sídlem Jiráskova 81/13, 779 00 Olomouc-Hodolany, o žalobě na určení pravosti pohledávky,
takto :
I. Určuje se, že pohledávka žalované ve výši 225.200,-Kč evidovaná pod č. P 4/2 v insolvenčním řízení na majetek dlužníků vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 11715/2012 není po právu.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 6.776,-Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, Mgr. Davida Urbance.
III. Žalované se ukládá, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatila České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč
na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 4333383912. Odůvodnění :
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 02. 11. 2012 domáhá určení, že vykonatelná pohledávka žalované ve výši 225.200,-Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 INS 11715/2012 z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek půjčky není po právu. Žalobkyně v žalobě uvedla, že při přezkumném jednání konaném dne 03. 10. 2012 popřela pohledávku co do pravosti z důvodu, že žalovaný neprokázal její vznik. Na tom trvá i nadále, neboť ujednání o smluvní pokutě považuje za absolutně neplatné pro obcházení zákona ve smyslu § 39 občanského zákoníku, a to konkrétně zákazu sjednání úroků z prodlení v případě spotřebitelských smluv v jiné než zákonné výši. Podle čl. III smlouvy o půjčce si totiž mohl žalovaný v případě prodlení dlužníků účtovat smluvní pokutu 400,-Kč za každý den prodlení. Toto ujednání je podle žalobkyně současně i rozporné s dobrými mravy s ohledem na výši smluvní pokuty. Smluvní pokuta byla sjednána za prodlení s úhradou jakékoliv splátky, přičemž splátky byly sjednány ve výši 7.381,-Kč. Za rok prodlení se splacením byť jediné splátky by tak smluvní pokuta dosáhla více než 1.978 %. Dle ustálené judikatury reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu (dále jen NS ) ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, je třeba vzít v úvahu výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Smluvní pokuta podle žalobkyně dosahuje přemrštěné výše, jež značně převyšuje výši všech škod, které mohly být v daném případě očekávány a jako taková je absolutně neplatná. To ještě podtrhuje fakt, že závazek dlužníků ze smlouvy o půjčce byl současně zajištěn i zástavním právem a notářským zápisem s doložkou vykonatelnosti. Proto žalobkyně navrhla určit, že předmětná pohledávka není po právu. Žalovaná argumentaci žalobkyně odmítla jako lichou. Poukázala na rozsudek NS ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 335/2000, podle nějž zákon nevylučuje sjednání smluvní pokuty za prodlení se splacením peněžitého závazku, a to ani ve formě procentní částky za každý den prodlení. Pokud totiž vedle sebe existují dva nároky (úrok z prodlení a smluvní pokuta), je třeba pouze posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty. Žalovaná pouze využila svého práva a v souladu se zákonem a s výslovným souhlasem dlužníků smluvně zajistila splacení dlužné částky denní sazbou smluvní pokuty, která odpovídá limitům stanoveným ustálenou judikaturou, podle níž (zde odkazuje na usnesení NS ze dne 28. 04. 2011, sp. zn. 33 Odo 3880/2010, a usnesení NS ze dne 12. 02.2009, sp. zn. 33 Odo 872/2006) lze považovat za přiměřenou i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně. O přiměřenosti smluvní pokuty v podobném případě přímo ve vztahu k žalované již rozhodoval Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, když v usnesení ze dne 29. 12. 2011, č. j. 40 Co 811/2011-75, konstatoval, že smluvní pokuta obdobná jako v této věci nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty a není v rozporu s dobrými mravy. Obdobně rozhodl Krajský soud v Ostravě i v usnesení ze dne 29. 11. 2012, č. j. 33 ICm 1609/2012-21. Za této situace považuje žalovaná postup žalobkyně za rozporný se zásadou právní jistoty. Žalovaná též zdůrazňuje, že nelze k její tíži přičítat dlouhodobé prodlení dlužníků s placením dluhu. Podle žalované sjednaná smluvní pokuta nijak nepřekračuje svůj účel v podobě pohrůžky citelné majetkové sankce vůči dlužníkům pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a dostatečného zabezpečení věřitele proti případným škodám. Pokud by soud toto ujednání posoudil jako neplatné, porušil by tím zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistoty. V případě neplatnosti ujednání by jistě nebyla na základě notářského zápisu nařízena Okresním soudem v Příbrami exekuce na majetek dlužníků. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby a současně navrhla, aby soud o věci rozhodl bez nařízení jednání. V replice žalobkyně také souhlasila s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. K argumentaci žalované však namítla, že odkazovanou judikaturu je třeba posuzovat v kontextu řešených případů. Žalobkyně dovozuje, že mezi dlužníky a žalovanou byl sjednán spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru ), což vyplývá i z výslovné zmínky v čl. II odst. 5 smlouvy o půjčce, a v těchto intencích je třeba soulad ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy posuzovat. Ujednání čl. III smlouvy o půjčce stanovící smluvní pokutu ve výši 400,-Kč by se uplatnilo i v situaci, kdy by dlužníci byli v prodlení s úhradou byť jen jediné Kč, což by představovalo sazbu 400 % denně. I v případě neuhrazení celé splátky ve výši 7.381,-Kč by smluvní pokuta představovala sazbu 5,42 % denně, tj. 1.978,05 % ročně. Takovou smluvní pokutu nelze považovat za přiměřenou a souladnou s dobrými mravy, zejména vystupují-li v tomto vztahu dlužníci jako spotřebitelé. Např. rozsudek NS ze dne 30. 05. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, považuje smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky nájemného za ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy, smluvní pokutu ve výši 0,5 % dlužné částky denně však považuje za přiměřenou. Pokud je poukazováno na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, uvedený soud podle žalobkyně nepřihlédl k postavení dlužníka jako spotřebitele a nesprávně vypočetl procentní sazbu smluvní pokuty. Žalobkyně opět poukazuje na další zajištění dluhu zástavním právem k nemovitostem, jež byly v insolvenčním řízení zpeněženy za částku 800.000,-Kč, tedy na zajištění několikanásobně převyšující půjčku poskytnutou dlužníkům (251.000,-Kč). Za daných okolností podle žalobkyně nebylo smyslem ujednání o smluvní pokutě poskytnutou půjčku zajistit, nýbrž od dlužníků získat bez protiplnění další finanční prostředky. Žalovanému také nevznikla v souvislosti s prodlením dlužníků škoda ve výši popřené pohledávky, není tak naplněna ani uhrazovací funkce smluvní pokuty, resp. funkce paušalizované náhrady škody. Smluvní pokuta tak nenaplňuje ani jeden ze svých účelů a nelze ji proto považovat za přiměřenou. Pokud jde pak o odkaz na usnesení o nařízení exekuce, poukazuje žalobkyně na skutečnost, že soulad nároku přiznaného exekučním titulem již soud v dané fázi neposuzuje. Žalobkyně za těchto okolností má naopak za to, že pokud by soud uznal platnost sporného ujednání, porušil by zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování s ohledem na závěry judikatury o nepřiměřenosti smluvní pokuty přesahující sazbu 1 % dlužné částky denně. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 31. 7. 2012, č. j. KSPH 39 INS 11715/2012-A-14, Krajský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníků, jako způsob jeho řešení povolil oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni. Dne 24. 08. 2012 byla soudu doručena přihláška dvou zajištěných vykonatelných pohledávek žalobkyně v celkové výši 575.604,-Kč (dlužná jistina spolu s úrokem z poskytnuté půjčky) a ve výši 225.200,-Kč (sporná pohledávka tvořená smluvní pokutou za prodlení s úhradou dluhu) s tím, že důvodem vzniku pohledávek byla smlouva o půjčce ze dne 13. 09. 2010 a notářský zápis JUDr. Lenky Vrzalové, sp. zn. NZ 421/2010, NZ 432/2010. Dne 03. 10. 2012 se ve věci konalo přezkumné jednání, během kterého insolvenční správkyně žalované zcela popřela pravost dílčí pohledávky č. 2. V průběhu přezkumného jednání i v upraveném seznamu přihlášených pohledávek jako důvod popření žalobkyně uvedla, že je smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy. Ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 09. 2010 uzavřené mezi dlužníky a žalovanou jako věřitelkou, soud zjistil, že dlužníci prohlásili, že společně a nerozdílně převzali půjčku ve výši 251.000,-Kč určenou v částce 33.423,-Kč na náklady související s uzavřením smlouvy o půjčce (poplatky katastru nemovitostí související se zástavní smlouvou, cestovné a sepis smlouvy věřitelem, provize zprostředkovateli apod.) a v částce 217.577,-na úhradu exekucí na majetek dlužníků. Dlužníci se zavázali společně a nerozdílně půjčenou částku 251.000,-Kč spolu s úrokem ve výši 369.004,-Kč uhradit v 84 měsíčních splátkách po 7.381,-Kč pod ztrátou výhody splátek. Čl. II. 5 smlouvy o půjčce výslovně odkazoval na aplikovatelná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. V čl. III byla pro případ, že půjčka nebude stanoveným způsobem vrácena, sjednána smluvní pokuty ve výši 400,-Kč za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni, v němž nedošlo k uhrazení jakékoliv splátky řádně a včas, a to až do zaplacení celé půjčky včetně úroku. Na základě čl. IV. smlouvy o půjčce a v návaznosti na to smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi týmiž smluvními subjekty ze dne 13. 09. 2010 poskytli dlužníci žalobkyni k zajištění pohledávek ze smlouvy o půjčce zástavní právo k domu v Březnici č. p. 487 spolu s pozemkem, na němž dům stojí, a přilehlou zahradou. Podle čl. VI smlouvy o půjčce byla žalobkyně oprávněna se uspokojit ze zástavy i v případě promlčení dluhu ze smlouvy o půjčce. V čl. VIII. 2 smlouvy o půjčce byla dále sjednána další smluvní pokuta ve výši 30.000,-Kč za každé jednotlivé porušení smlouvy o půjčce, a to aniž by tím byl dotčen nárok věřitele na náhradu tím způsobené škody. Z notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Lenkou Vrzalovou dne 13. 09. 2010 pod sp. zn. NZ 421/2010, N 432/2010, soud dále zjistil, že dlužníci výslovně dali svolení k přímé exekuční vykonatelnosti závazků ze smlouvy o půjčce. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 33 ICm 1609/2012-21, soud zjistil, že uvedený soud zamítl žalobu insolvenčního správce na popření vykonatelné pohledávky žalované v insolvenčním řízení na majetek jiné dlužnice v situaci, kdy dlužnice se zavázala splácet po 60 měsíců splátky ve výši 7.500,-Kč, přičemž sjednaná smluvní pokuty činila 350,-Kč za každý den prodlení. Soud určil, že sjednaná smluvní pokuta odpovídala v přepočtu sazbě 0,175 % denně, resp. 63 % ročně a taková sazba nepřekračuje účel smluvní pokuty. Byť to usnesení výslovně neuvádí, je zřejmé, že přepočtená sazba je vztažena k základu odpovídajícímu výši půjčené jistiny (200.000,-Kč). Z usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 29. 12. 2011, č. j. 40 Co 811/2011-75, dále soud zjistil, že v řízení o návrhu na zastavení exekuce na částku, jejíž součástí byla mj. i žalobkyní sjednaná smluvní pokuta ve výši 400,-Kč za každý den prodlení, tento soud uzavřel, že smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy, nicméně neuvedl pro tento závěr žádné konkrétní argumenty. Z provedeného dokazování plyne, že je žaloba podána včas v 30denní lhůtě od konání přezkumného jednání. Protože notářský zápis s doložkou vykonatelnosti není pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, přísluší žalobkyni právo popírat vykonatelnou pohledávku i z důvodu jiného právního hodnocení (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona a contrario). S ohledem na ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona však nemůže uplatňovat jiné skutečnosti, než pro které pohledávku popřela. Protože v popěrném úkonu žalobkyně námitku obcházení zákazu ujednání smluvních úroků z prodlení v občanskoprávních vztazích neuplatnila, nemůže se jí již soud v tomto incidenčním sporu zabývat. Předmětem zkoumání tak může být pouze tvrzená nepřiměřenost výše smluvní pokuty a z toho dovozovaný rozpor s dobrými mravy. Ve věci není sporu o tom, že předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou, což je podstatná okolnost pro posuzování přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. V takové situaci se otvírá možnost aplikace ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku chránících spotřebitele proti zneužívajícím smluvním klauzulím. Důsledkem tohoto zjištění je např. zákaz moderace nepřiměřené smluvní pokuty rozhodnutím soudu, a to i v těch případech, kdy si účastníci sjednali režim obchodního zákoníku (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 05. 2013, C-488/11 Dirk Frederik Asbeek Brusse, odst. 58-59). Při zjištění nepřiměřené smluvní pokuty soud vysloví i bez návrhu neplatnost klauzule, jejímž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné (tamtéž, odst. 40 a 55). Z tohoto pohledu se však soud věcí nezabýval, neboť pro rozhodnutí ve věci bylo dostačující posouzení z hlediska uplatněných žalobních námitek. Vedle právních předpisů na ochranu spotřebitele se použije i obecnější korektiv dobrých mravů podle § 3 občanského zákoníku, při jehož aplikaci je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Pokud jde o peněžní vztahy, existuje nepochybně rozdíl mezi tím, co lze z hlediska dobrých mravů považovat za korektní ve vztahu mezi obchodníky (podnikateli), kteří na sebe dobrovolně s vidinou zisku přebírají (mnohdy nemalé) obchodní riziko, a naopak ve vztazích dotýkajících se neprofesionálů, spotřebitelů při uspokojování svých životních potřeb. V tomto kontextu je třeba vnímat i účastníky odkazovanou judikaturu NS. Nelze tedy paušálně přejímat v ní učiněné závěry, ale je třeba vždy jít do hloubky a vnímat, za jakých okolností byl závěr o akceptovatelnosti výše smluvní pokuty ve formě denní sazby učiněn. Bez bližšího vhledu by se totiž mohla zdát vnitřně rozpornou, kdy lze najít rozhodnutí, v nichž sazba 1 % denně byla považována za přijatelnou, a rozhodnutí, v nichž tatáž sazba byla označena za rozpornou s dobrými mravy. Nelze na poměry spotřebitelské aplikovat judikatorní závěry o přijatelné výši sazby smluvní pokuty, jež byly přijaty pro vztahy mezi podnikateli. Stejně tak je třeba respektovat i jiná specifika případů řešených v rozhodnutích NS. Shora odmítnutý paušální přístup lze vytknout právě žalobkyni. Pokud argumentuje usnesením NS ze dne 12. 02. 2009, sp. zn. 33 Odo 872/2006, v němž byla jako přijatelná uznána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně, z odůvodnění rozhodnutí nelze zjistit, zda původní závazek měl povahu spotřebitelského závazku, či šlo o závazek mezi podnikateli. Pokud však uvedené usnesení odkazuje na předchozí rozhodnutí NS označující za přijatelnou smluvní pokutu i ve výši 0,5 % denně, odkazuje tím na situaci, kdy žalobce prokázal, že v důsledku prodlení dlužníka je sám povinen v rámci druhotné platební neschopnosti hradit shodnou smluvní pokutu svému věřiteli (srov. odkazované usnesení NS ze dne 27. 07. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006). Pokud je odkazováno na rozsudek ze dne 09. 08. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, v němž byla akceptována smluvní pokuta ve výši 2 % denně, jednalo se o podnikatelský závazek, navíc sjednaný již v době, kdy prodlení trvalo více než jeden rok, výměnou za prodloužení splatnosti a to na výslovný návrh dlužné společnosti. Také smluvní pokuta 3 % denně akceptovaná usnesením NS ze dne 26. 07. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, se týkala podnikatelského pronájmu nemovitostí a její výše byla podpořena značným rozsahem pronajatých nemovitostí ve srovnání s výší ujednaného nájemného. V rozsudku NS ze dne 26. 01. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, pak soulad smluvní pokuty ve výši 3 % denně s dobrými mravy nebyl vůbec předmětem posouzení ze strany NS. Z odkazovaných rozhodnutí tak byla jako nejvyšší v občanskoprávních vztazích mezi nepodnikateli akceptována smluvní pokuta ve výši 0,33 % dlužné částky denně (v daném případě 1.000,-Kč denně za prodlení s nesplacením jednorázově splatné půjčky 300.000,-Kč) v rozsudku NS ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004. Krajský soud v Praze přihlédl také k poslední judikatuře v této otázce. Z poslední doby lze poukázat např. na rozsudek NS ze dne 27. 02. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011, v němž byla akceptována smluvní pokuta ve výši 1.000,-Kč denně za prodlení s úhradou ročního nájemného ve výši 250.000,-Kč, přičemž jako významné označil NS sjednání nikoliv měsíčních plateb nájemného a absenci jakékoliv úhrady na dluh (z rozsudku není zřejmé, zda ovšem nešlo o smlouvu uzavíranou mezi podnikateli). Dále lze poukázat na rozsudek NS ze dne 24. 03. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009, jenž právě v souvislosti s půjčkou poskytnutou spotřebiteli uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné částky je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům, a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 04. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 403, rozhodnutí ze dne 22. 06. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 30. 05. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007. V daném případě byla jako rozporná s dobrými mravy označena smluvní pokuta ve výši 10.000,-Kč měsíčně za prodlení s vrácením jednorázově splatné půjčky 29.000,-Kč, neboť smluvní pokuta činila v přepočtu 1,13 % dlužné částky denně. Oproti tomu v případě totožné smluvní pokuty navázané na jednorázově splatnou půjčku ve výši 45.000,-Kč NS v rozsudku ze dne 31. 03. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, rozpor s dobrými mravy neshledal (smluvní pokuta odpovídá denní sazbě 0,74 %). Byť lze polemizovat s možností přihlédnout k pozdějšímu chování dlužníka, má-li být platnost sjednání smluvní pokuty, lze V aktuálním případě se dlužníci zavázali k hrazení smluvní pokuty 400,-Kč denně, a to v souvislosti s prodlením či s nikoliv řádnou úhradou jednotlivých splátek půjčky ve výši 7.381,-Kč. Smluvní pokuta se tudíž nevázala na úhradu půjčky jako celku. Proto je třeba výši smluvní pokuty poměřovat s výší jednotlivých splátek, neboť právo na smluvní pokutu, jak plyne z formulace čl. III, vznikalo z každé byť i jen částečně neuhrazené splátky. Skutečnost, že žalovaná uplatnila smluvní pokutu jen jednou a nikoliv souběžně z každé z dlužných částek po splatnosti nemůže popřít jednoznačné jazykové znění smluvního ujednání ( nedošlo k uhrazení jakékoliv splátky řádně a včas ). Za předpokladu, že by smluvní pokuta byla uplatňována jen při prodlení s úhradou celé splátky, činila by sazba smluvní pokuty 5,4 % denně. Výše smluvní pokuty by tak byla značná a mnohem vyšší by pochopitelně byla v případě částečné úhrady splátek, což je případ, na nějž též dopadá. Takto vysoká smluvní pokuta by byla v rozporu s dobrými mravy i ve vztahu mezi podnikateli a navíc je třeba poukázat i na další souvislosti, které mluví proti žalované. Pokud žalovaná poukazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 33 ICm 1609/2012-21, musí zdejší soud přitakat žalobkyni v tom, že tento soud při výpočtu denní sazby smluvní pokuty vyšel z nesprávného základu a v důsledku této početní chyby tudíž dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Pokud jde o druhé usnesení vydané v rámci exekučního řízení, zdejší soud v něm postrádá argumenty hodnotící konkrétní skutkovou situaci z hlediska předestřených hodnotících kritérií a z tohoto důvodu jej nemůže slepě následovat. Pokud jde o posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, judikatura NS setrvale uvádí, že: Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty, apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu" smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. (rozsudek NS ze dne 27. 02. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011). Nejenže pro žalovanou vychází nepříznivě posouzení z hlediska přiměřenosti smluvní pokuty k zajištěnému smluvnímu závazku (viz shora určená denní sazba), v neprospěch žalované mluví i řada okolností, za nichž byla smluvní pokuta sjednávána. Jak správně poukázala žalobkyně, nelze pominout, že žalovaná sjednala velmi přísné utvrzení dluhu v situaci, kdy dluh měla efektivně a dostatečně zajištěn formou zástavního práva k nemovitostem dlužníků a kdy dluh byl utvrzen i z procesního hlediska notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti. Za těchto okolností škoda hrozící žalované v důsledku nesplnění dluhu byla pouze omezená, neboť žalované muselo být jasné, že k úhradě dlužné částky nepochybně na podkladě poskytnutého zajištění v konečné fázi dojde, byť s časovou prodlevou, kterou však primárně kompenzuje nárok na zákonný úrok z prodlení. Nelze také pominout, že sjednaná smluvní pokuty ve smyslu ujednání obsaženého v čl. VIII. 2 větě poslední smlouvy o půjčce nijak nelimitovala právo žalované požadovat náhradu vzniklé škody, tudíž žalovaná postrádala důvod stanovovat smluvní pokutu v takové výši, nehledě na to, že porušení povinnosti řádně splácet nepochybně zakládalo i právo žalované na další souběžnou jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30.000,-Kč za porušení povinnosti uhradit jednotlivé splátky ve sjednaném termínu podle čl. VIII. 2 smlouvy o půjčce. Žalovaná sice může poukazovat na skutečnost, že půjčku poskytovala značně rizikovým dlužníkům a tudíž potřebovala pokrýt své riziko, k tomu však sloužila vysoká úroková sazba půjčky ve výši 31,2 % ročně spojená i s vysokými počátečními náklady dlužníků na samotné uzavření půjčky (33.423,-Kč), jež se projevily v konečné RPSN ve výši 38,25 % (reálnost ve smlouvě uvedené sazby soud nepřepočítával). Tato okolnost tak žalované ve vztahu ke smluvní pokutě již neprospívá. S ohledem na výše zmíněné zajištění a utvrzení pohledávky žalované se tak soudu jeví sjednaná sazba smluvní pokuty za nepřiměřenou, neodpovídající výši škody, již mohla žalovaná reálně v době sjednání smlouvy očekávat. Smluvní pokuta je přemrštěná a v důsledku této nepřiměřenosti je ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Pohledávka žalované ve výši 225.200,-Kč opírající se právě o neplatně sjednanou smluvní pokutu tak nemůže být po právu. V důsledku toho soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Zcela úspěšné žalobkyni soud přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 6.776,-Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 35.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 30. 05. 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012), tedy dvakrát úkon po 2.500,-Kč (příprava a převzetí zastoupení a podání vyjádření) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ze dvou režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % z předchozích částek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 1.176,-Kč. Posledním výrokem soud uložil neúspěšné žalované zaplatit v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních poplatcích ) soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 5.000,-Kč podle položky 13 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků, neboť žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích osvobozen a žalované náhrada nákladů nepřísluší a osvobozena od soudních poplatků není. Podle § 2 odst. 3 věty prvé zákona o soudních poplatcích totiž platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.
V Praze dne 12. listopadu 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r., samosoudce
Za správnost vyhotovení: Leona Vošická