2 VSPH 773/2011-A-12
MSPH 78 INS 2199/2011 2 VSPH 773/2011-A-12
Usnesení
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice SPORTIMO, s.r.o. v likvidaci, sídlem Mikuláše z Husi 341/16, Praha 4, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 2199/2011-A-5 ze dne 15.února 2011
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 2199/2011-A-5 ze dne 15.února 2011 se potvrzuje.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zamítl insolvenční návrh SPORTIMO, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice).
V odůvodnění usnesení konstatoval, že z insolvenčního návrhu a jeho příloh zjistil, že dlužnice má pouze jednoho věřitele, a to Celní úřad Praha D1, jemuž dluží 3.000,-Kč. Pokud šlo o neuhrazený soudní poplatek za řízení o zrušení dlužnice s likvidací ve výši 1.000,-Kč, soud poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSHK 41 INS 423/2009, 1 VSPH 105/2009-A-12 ze dne 12.6.2009 (dále též jen usnesení odvolacího soudu) konstatoval, že tento závazek přímo souvisí s likvidací dlužnice, a proto ho nelze z hlediska insolvenčního řízení považovat za relevantní.
Soud zdůraznil, že mnohost věřitelů je dle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) pojmovým znakem úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení. Jelikož tato podmínka úpadku nebyla v projednávané věci splněna, postupoval podle ust. § 143 odst. 1 IZ a insolvenční návrh zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh nezamítá, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že insolvenční soud nesprávně interpretoval usnesení odvolacího soudu, z něhož naopak plyne, že soudní poplatek za návrh na zahájení řízení o zrušení společnosti s likvidací patří (na rozdíl od odměny a hotových výdajů likvidátora) mezi závazky dlužníka.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č.j. 74 Cm 35/2010-8 ze dne 2.8.2010 rozhodl o zrušení dlužnice a jejím vstupu do likvidace a současně jmenoval jejím likvidátorem JUDr. Michala Mareše. Likvidátor podal dne 11.2.2011 u insolvenčního soudu insolvenční návrh, jímž se domáhal, aby soud rozhodl o úpadku dlužnice tak, že insolvenční návrh zamítne pro nedostatek majetku dle ust. § 144 odst. 1 písm. b) IZ. V bodech II. a III. návrhu likvidátor uvedl, že v průběhu likvidace zjistil, že dlužnice nemá žádný majetek a že se do likvidace přihlásili věřitelé, jejichž pohledávky činí celkem 4.000,-Kč. Z toho dovozoval, že dlužnice je předlužena a že u ní nastal stav předvídaný v ust. § 3 IZ. Ze seznamu závazků a majetku pak plyne, že dlužnice nemá žádný majetek a že eviduje závazek vůči: 1) České republice-Celnímu úřadu Praha D1 ve výši 3.000,-Kč, 2) České republice-Městskému soudu v Praze ve výši 1.000,-Kč z titulu neuhrazeného soudního poplatku za řízení, jímž bylo rozhodnuto o její likvidaci a jmenování likvidátora.
V posuzované věci je napadené rozhodnutí postaveno na tom, že nebyla splněna podmínka mnohosti věřitelů dlužnice jako jeden z předpokladů úpadku, neboť nebylo možno přihlédnout k druhému ze závazků dlužnice-neuhrazenému soudnímu poplatku, neboť ten přímo souvisí s likvidací dlužnice.
Odvolací soud konstatuje, že tento závěr soudu prvního stupně je v souladu s judikaturou Vrchního soudu v Praze, která je již ustálena v tom, že smyslu insolvenčního zákona neodpovídá řešit dlužníkovu situaci prostřednictvím insolvenčního řízení v případě, že stav úpadku, jehož pojmovým znakem v obou jeho formách (při insolvenci dle ust. § 3 odst. 1 IZ i při předlužení dle ust. § 3 odst. 3 téhož zákona) je existence vícerých dlužníkových věřitelů, má být co do naplnění této podmínky založen dlužníkovými závazky, které přímo souvisejí s likvidací. Jinak řečeno, jestliže mnohost dlužníkových věřitelů (jeden z předpokladů úpadku) zakládají závazky vázané svým vznikem na proces jeho likvidace, tj. naplnění znaků úpadku je fakticky důsledkem procesu dlužníkovy likvidace, jak je tomu v posuzovaném případě, není žádného rozumného důvodu zahajovat insolvenční řízení, ale jsou naopak dány všechny podmínky pro to, aby již zahájený proces likvidace ve smyslu ust. § 70 a násl. obchodního zákoníku dále řádně pokračoval, vedl k zániku společnosti a jejímu výmazu z obchodního rejstříku.
K tomuto závěru se přihlásil Vrchní soud v Praze i ve shora zmiňovaném usnesení ze dne 12.6.2009 (viz citace z odůvodnění : smyslu insolvenčního zákona neodpovídá řešit dlužníkovu situaci v insolvenčním řízení tam, kde jedinými dlužníkovými pasivy jsou, jak je tomu právě v souzené věci, toliko jeho závazky přímo související s likvidací společnosti ), a dlužnice se mýlí, argumentuje-li v odvolání jinak.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V Praze dne 12.srpna 2011
JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová
MSPH 78 INS 2199/2011 2 VSPH 773/2011-A-12
Usnesení
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice SPORTIMO, s.r.o. v likvidaci, sídlem Mikuláše z Husi 341/16, Praha 4, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 2199/2011-A-5 ze dne 15.února 2011
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 2199/2011-A-5 ze dne 15.února 2011 se potvrzuje.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zamítl insolvenční návrh SPORTIMO, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice).
V odůvodnění usnesení konstatoval, že z insolvenčního návrhu a jeho příloh zjistil, že dlužnice má pouze jednoho věřitele, a to Celní úřad Praha D1, jemuž dluží 3.000,-Kč. Pokud šlo o neuhrazený soudní poplatek za řízení o zrušení dlužnice s likvidací ve výši 1.000,-Kč, soud poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSHK 41 INS 423/2009, 1 VSPH 105/2009-A-12 ze dne 12.6.2009 (dále též jen usnesení odvolacího soudu) konstatoval, že tento závazek přímo souvisí s likvidací dlužnice, a proto ho nelze z hlediska insolvenčního řízení považovat za relevantní.
Soud zdůraznil, že mnohost věřitelů je dle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) pojmovým znakem úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení. Jelikož tato podmínka úpadku nebyla v projednávané věci splněna, postupoval podle ust. § 143 odst. 1 IZ a insolvenční návrh zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh nezamítá, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že insolvenční soud nesprávně interpretoval usnesení odvolacího soudu, z něhož naopak plyne, že soudní poplatek za návrh na zahájení řízení o zrušení společnosti s likvidací patří (na rozdíl od odměny a hotových výdajů likvidátora) mezi závazky dlužníka.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č.j. 74 Cm 35/2010-8 ze dne 2.8.2010 rozhodl o zrušení dlužnice a jejím vstupu do likvidace a současně jmenoval jejím likvidátorem JUDr. Michala Mareše. Likvidátor podal dne 11.2.2011 u insolvenčního soudu insolvenční návrh, jímž se domáhal, aby soud rozhodl o úpadku dlužnice tak, že insolvenční návrh zamítne pro nedostatek majetku dle ust. § 144 odst. 1 písm. b) IZ. V bodech II. a III. návrhu likvidátor uvedl, že v průběhu likvidace zjistil, že dlužnice nemá žádný majetek a že se do likvidace přihlásili věřitelé, jejichž pohledávky činí celkem 4.000,-Kč. Z toho dovozoval, že dlužnice je předlužena a že u ní nastal stav předvídaný v ust. § 3 IZ. Ze seznamu závazků a majetku pak plyne, že dlužnice nemá žádný majetek a že eviduje závazek vůči: 1) České republice-Celnímu úřadu Praha D1 ve výši 3.000,-Kč, 2) České republice-Městskému soudu v Praze ve výši 1.000,-Kč z titulu neuhrazeného soudního poplatku za řízení, jímž bylo rozhodnuto o její likvidaci a jmenování likvidátora.
V posuzované věci je napadené rozhodnutí postaveno na tom, že nebyla splněna podmínka mnohosti věřitelů dlužnice jako jeden z předpokladů úpadku, neboť nebylo možno přihlédnout k druhému ze závazků dlužnice-neuhrazenému soudnímu poplatku, neboť ten přímo souvisí s likvidací dlužnice.
Odvolací soud konstatuje, že tento závěr soudu prvního stupně je v souladu s judikaturou Vrchního soudu v Praze, která je již ustálena v tom, že smyslu insolvenčního zákona neodpovídá řešit dlužníkovu situaci prostřednictvím insolvenčního řízení v případě, že stav úpadku, jehož pojmovým znakem v obou jeho formách (při insolvenci dle ust. § 3 odst. 1 IZ i při předlužení dle ust. § 3 odst. 3 téhož zákona) je existence vícerých dlužníkových věřitelů, má být co do naplnění této podmínky založen dlužníkovými závazky, které přímo souvisejí s likvidací. Jinak řečeno, jestliže mnohost dlužníkových věřitelů (jeden z předpokladů úpadku) zakládají závazky vázané svým vznikem na proces jeho likvidace, tj. naplnění znaků úpadku je fakticky důsledkem procesu dlužníkovy likvidace, jak je tomu v posuzovaném případě, není žádného rozumného důvodu zahajovat insolvenční řízení, ale jsou naopak dány všechny podmínky pro to, aby již zahájený proces likvidace ve smyslu ust. § 70 a násl. obchodního zákoníku dále řádně pokračoval, vedl k zániku společnosti a jejímu výmazu z obchodního rejstříku.
K tomuto závěru se přihlásil Vrchní soud v Praze i ve shora zmiňovaném usnesení ze dne 12.6.2009 (viz citace z odůvodnění : smyslu insolvenčního zákona neodpovídá řešit dlužníkovu situaci v insolvenčním řízení tam, kde jedinými dlužníkovými pasivy jsou, jak je tomu právě v souzené věci, toliko jeho závazky přímo související s likvidací společnosti ), a dlužnice se mýlí, argumentuje-li v odvolání jinak.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V Praze dne 12.srpna 2011
JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová