2 VSPH 509/2011-A-16
KSUL 45 INS 4389/2011 2 VSPH 509/2011-A-16
Usnesení
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Vítězslava Ohnouta, bytem Chudeřínská 159, Litvínov, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 4389/2011-A-8 ze dne 8.dubna 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 4389/2011-A-8 ze dne 8.dubna 2011 se v bodě II. výroku potvrzuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Vítězslava Ohnouta (dále jen dlužník) a insolvenčním správcem ustanovuje Ing. Pavel Tlustý (body I. a IV. výroku), zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku) s tím, že bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), a v bodě V. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 23.5.2011 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.
V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu byl dne 17.3.2011 doručen jak insolvenční návrh dlužníka, tak insolvenční návrh jeho manželky Ireny Ohnoutové (dále jen dlužnice) s návrhem na povolení oddlužení, a proto s ohledem na existenci společného jmění manželů (dále jen SJM) posuzoval oba návrhy ve vzájemné spojitosti. Konstatoval, že dlužník je povinen přistupovat k podání návrhu na povolení oddlužení nanejvýš zodpovědně, avšak právě takový přístup dlužník ani jeho manželka (dále též jen dlužníci) neosvědčili. Z doplnění návrhu na povolení oddlužení dlužnice totiž zjistil, že dne 31.1.2011 uzavřeli dlužníci s Alžbětou Dvořákovou dohodu, jíž na ni bezplatně převedli členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu (dále též jen Dohoda). Dlužnice přitom označila za důvod uzavření Dohody skutečnost, že jí Alžběta Dvořáková před léty finančně pomohla a potřebovala půjčku vrátit. Podle soudu však dlužnice poskytnutí půjčky nijak neprokázala.
V rovině právního posouzení věci soud konstatoval, že dlužníci uzavřeli Dohodu v době, kdy již byli v úpadku ve formě platební neschopnosti. Tím zvýhodnili jednoho (údajného) věřitele na úkor věřitelů ostatních. Se zřetelem k tomu dospěl k závěru, že ačkoli úpadek dlužníka byl osvědčen, chování dlužníka vůči jeho věřitelům brání v povolení oddlužení pro nepoctivý záměr. Z těchto důvodů rozhodl insolvenční soud o zjištění úpadku dlužníka, zamítl návrh na povolení oddlužení a rozhodl o řešení jeho úpadku konkursem, který bude projednáván jako nepatrný.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (v rozsahu bodu II. výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a o prohlášení konkursu) se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Poukazoval na dosavadní argumentaci dlužnice, dle níž dlužníci převedli práva k družstevnímu bytu na Alžbětu Dvořákovou proto, aby zapravili dluh, který vůči ní měli. Zdůraznil, že jejich úmyslem nebylo upřednostnit tohoto věřitele na úkor ostatních věřitelů ani se obohatit či podvádět. Namítal, že k vydání napadeného rozhodnutí došlo přesto, že v té době nebyl do insolvenčního řízení přihlášen žádný z věřitelů a že insolvenční soud a správce činí další úkony (např. svolávají přezkumné jednání a schůzi věřitelů), aniž by vyčkali rozhodnutí o odvolání.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) může dlužník, který není podnikatelem, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Z ust. § 398 téhož zákona plyne, že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.
Z ust. § 392 odst. 3 IZ plyne, že osoby ochotné zavázat se při povolení oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé dlužníka musí návrh spolupodepsat. Dále musí návrh podepsat i dlužníkův manžel a výslovně uvést, že s povolením oddlužení souhlasí; to neplatí, jestliže oddlužením nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova manžela. Všechny podpisy musí být úředně ověřeny.
Konečně, ust. § 395 odst. 1 IZ určuje, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Návrh na povolení oddlužení zamítne insolvenční soud podle odst. 2 téhož ustanovení i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
V daném případě bylo úkolem odvolacího soudu přezkoumat správnost závěru insolvenčního soudu, dle něhož sledoval dlužník návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Z posledně citovaného ustanovení totiž plyne, že pokud se dlužník nepostavil k řešení své majetkové situace poctivým způsobem, právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze.
Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud ověřil, že: -dne 31.1.2011 dlužníci jako převodci uzavřeli s Alžbětou Dvořákovou jako nabyvatelkou dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu Krušnohor včetně nájemního práva k družstevnímu bytu č. 10 v Litvínově, Tylově ulici 2079 (dále jen bytová jednotka), -dne 17.3.2011 se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal povolení oddlužení formou splátkového kalendáře s tím, že třem věřitelům dluží více než 97.000,-Kč a že jeho majetek náležející do SJM tvoří vybavení domácnosti a osobní automobil zn. Peugeot (rok výroby 1981).
Za těchto okolností se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, a to proto, že v době kratší než dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu bezplatně převedl podstatnou část svého majetku na třetí osobu. Na tom nic nemění ani ta část odvolací argumentace, dle níž tak činil proto, aby zapravil závazek dlužnice, který vůči této osobě měla. Závěr o nepoctivém záměru dlužníka přitom sdílí i insolvenční správce, který ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 13.5.2011 (č.l. B-2) označil Dohodu za neúčinný právní úkon s tím, že dle vyjádření realitní kanceláře činila cena převedených práv k bytové jednotce 500.000,-Kč. Obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu zvýhodňovat jednoho z věřitelů na úkor ostatních, považuje odvolací soud za účelovou v situaci, kdy podstatnou část svého majetku použil na zapravení závazku dlužnice výhradně vůči jednomu z věřitelů, jehož existenci navíc, jak správně uzavřel soud prvního stupně, dlužnice ani nedoložila. Z obsahu spisu je přitom zjevné, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že k uzavření Dohody došlo těsně před zahájením insolvenčního řízení v době, kdy dlužník již byl v úpadku.
K námitce dlužníka, že v době vydání napadeného usnesení (usnesení o prohlášení konkursu) nebyl do insolvenčního řízení přihlášen žádný z věřitelů, odvolací soud podotýká, že touto námitkou dlužník ve skutečnosti zpochybňuje správnost rozhodnutí o zjištění úpadku, proti němuž však podle ust. § 141 odst. 1 věty první IZ není odvolání přípustné.
Správnost napadeného usnesení není způsobilou zvrátit ani ta část odvolací argumentace, jíž jsou insolvenční soud a správce kritizováni za to, že (řádně) pokračují v insolvenčním (konkursním) řízení, aniž by vyčkali rozhodnutí o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Toto usnesení je totiž dle ust. § 171 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), jež se dle ust. § 7 odst. 1 IZ přiměřeně použije pro insolvenční řízení, vykonatelné, jakmile bylo doručeno. Na tom nic nemění ani okolnost, že dle ust. § 283 odst. 2 IZ lze ke zpeněžení majetkové podstaty přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud za daných okolností návrh dlužníka na povolení oddlužení dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ zamítl a současně dle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení jeho úpadku (nepatrným) konkursem.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V Praze dne 4.července 2011
JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová
KSUL 45 INS 4389/2011 2 VSPH 509/2011-A-16
Usnesení
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Vítězslava Ohnouta, bytem Chudeřínská 159, Litvínov, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 4389/2011-A-8 ze dne 8.dubna 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 4389/2011-A-8 ze dne 8.dubna 2011 se v bodě II. výroku potvrzuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Vítězslava Ohnouta (dále jen dlužník) a insolvenčním správcem ustanovuje Ing. Pavel Tlustý (body I. a IV. výroku), zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku) s tím, že bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), a v bodě V. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 23.5.2011 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.
V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu byl dne 17.3.2011 doručen jak insolvenční návrh dlužníka, tak insolvenční návrh jeho manželky Ireny Ohnoutové (dále jen dlužnice) s návrhem na povolení oddlužení, a proto s ohledem na existenci společného jmění manželů (dále jen SJM) posuzoval oba návrhy ve vzájemné spojitosti. Konstatoval, že dlužník je povinen přistupovat k podání návrhu na povolení oddlužení nanejvýš zodpovědně, avšak právě takový přístup dlužník ani jeho manželka (dále též jen dlužníci) neosvědčili. Z doplnění návrhu na povolení oddlužení dlužnice totiž zjistil, že dne 31.1.2011 uzavřeli dlužníci s Alžbětou Dvořákovou dohodu, jíž na ni bezplatně převedli členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu (dále též jen Dohoda). Dlužnice přitom označila za důvod uzavření Dohody skutečnost, že jí Alžběta Dvořáková před léty finančně pomohla a potřebovala půjčku vrátit. Podle soudu však dlužnice poskytnutí půjčky nijak neprokázala.
V rovině právního posouzení věci soud konstatoval, že dlužníci uzavřeli Dohodu v době, kdy již byli v úpadku ve formě platební neschopnosti. Tím zvýhodnili jednoho (údajného) věřitele na úkor věřitelů ostatních. Se zřetelem k tomu dospěl k závěru, že ačkoli úpadek dlužníka byl osvědčen, chování dlužníka vůči jeho věřitelům brání v povolení oddlužení pro nepoctivý záměr. Z těchto důvodů rozhodl insolvenční soud o zjištění úpadku dlužníka, zamítl návrh na povolení oddlužení a rozhodl o řešení jeho úpadku konkursem, který bude projednáván jako nepatrný.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (v rozsahu bodu II. výroku, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a o prohlášení konkursu) se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Poukazoval na dosavadní argumentaci dlužnice, dle níž dlužníci převedli práva k družstevnímu bytu na Alžbětu Dvořákovou proto, aby zapravili dluh, který vůči ní měli. Zdůraznil, že jejich úmyslem nebylo upřednostnit tohoto věřitele na úkor ostatních věřitelů ani se obohatit či podvádět. Namítal, že k vydání napadeného rozhodnutí došlo přesto, že v té době nebyl do insolvenčního řízení přihlášen žádný z věřitelů a že insolvenční soud a správce činí další úkony (např. svolávají přezkumné jednání a schůzi věřitelů), aniž by vyčkali rozhodnutí o odvolání.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) může dlužník, který není podnikatelem, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Z ust. § 398 téhož zákona plyne, že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.
Z ust. § 392 odst. 3 IZ plyne, že osoby ochotné zavázat se při povolení oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé dlužníka musí návrh spolupodepsat. Dále musí návrh podepsat i dlužníkův manžel a výslovně uvést, že s povolením oddlužení souhlasí; to neplatí, jestliže oddlužením nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova manžela. Všechny podpisy musí být úředně ověřeny.
Konečně, ust. § 395 odst. 1 IZ určuje, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Návrh na povolení oddlužení zamítne insolvenční soud podle odst. 2 téhož ustanovení i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
V daném případě bylo úkolem odvolacího soudu přezkoumat správnost závěru insolvenčního soudu, dle něhož sledoval dlužník návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Z posledně citovaného ustanovení totiž plyne, že pokud se dlužník nepostavil k řešení své majetkové situace poctivým způsobem, právo na dobrodiní oddlužení vedoucí k osvobození od zbytku dluhů mu přiznat nelze.
Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud ověřil, že: -dne 31.1.2011 dlužníci jako převodci uzavřeli s Alžbětou Dvořákovou jako nabyvatelkou dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu Krušnohor včetně nájemního práva k družstevnímu bytu č. 10 v Litvínově, Tylově ulici 2079 (dále jen bytová jednotka), -dne 17.3.2011 se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal povolení oddlužení formou splátkového kalendáře s tím, že třem věřitelům dluží více než 97.000,-Kč a že jeho majetek náležející do SJM tvoří vybavení domácnosti a osobní automobil zn. Peugeot (rok výroby 1981).
Za těchto okolností se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, a to proto, že v době kratší než dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu bezplatně převedl podstatnou část svého majetku na třetí osobu. Na tom nic nemění ani ta část odvolací argumentace, dle níž tak činil proto, aby zapravil závazek dlužnice, který vůči této osobě měla. Závěr o nepoctivém záměru dlužníka přitom sdílí i insolvenční správce, který ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 13.5.2011 (č.l. B-2) označil Dohodu za neúčinný právní úkon s tím, že dle vyjádření realitní kanceláře činila cena převedených práv k bytové jednotce 500.000,-Kč. Obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu zvýhodňovat jednoho z věřitelů na úkor ostatních, považuje odvolací soud za účelovou v situaci, kdy podstatnou část svého majetku použil na zapravení závazku dlužnice výhradně vůči jednomu z věřitelů, jehož existenci navíc, jak správně uzavřel soud prvního stupně, dlužnice ani nedoložila. Z obsahu spisu je přitom zjevné, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že k uzavření Dohody došlo těsně před zahájením insolvenčního řízení v době, kdy dlužník již byl v úpadku.
K námitce dlužníka, že v době vydání napadeného usnesení (usnesení o prohlášení konkursu) nebyl do insolvenčního řízení přihlášen žádný z věřitelů, odvolací soud podotýká, že touto námitkou dlužník ve skutečnosti zpochybňuje správnost rozhodnutí o zjištění úpadku, proti němuž však podle ust. § 141 odst. 1 věty první IZ není odvolání přípustné.
Správnost napadeného usnesení není způsobilou zvrátit ani ta část odvolací argumentace, jíž jsou insolvenční soud a správce kritizováni za to, že (řádně) pokračují v insolvenčním (konkursním) řízení, aniž by vyčkali rozhodnutí o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Toto usnesení je totiž dle ust. § 171 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), jež se dle ust. § 7 odst. 1 IZ přiměřeně použije pro insolvenční řízení, vykonatelné, jakmile bylo doručeno. Na tom nic nemění ani okolnost, že dle ust. § 283 odst. 2 IZ lze ke zpeněžení majetkové podstaty přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud za daných okolností návrh dlužníka na povolení oddlužení dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ zamítl a současně dle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení jeho úpadku (nepatrným) konkursem.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V Praze dne 4.července 2011
JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová