2 VSPH 169/2012-A-11
MSPH 99 INS 1650/2012 2 VSPH 169/2012-A-11
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka PG Praha, s.r.o., sídlem Seydlerova 2150, Praha 5, zast. advokátkou JUDr. Monikou Zoulovou, sídlem Podolská 126/103, Praha 4, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 1650/2012-A-6 ze dne 25. ledna 2012
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 1650/2012-A-6 ze dne 25. ledna 2012 se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 99 INS 1650/2012-A-6 ze dne 25.1.2012 uložil PG Praha, s.r.o. (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 23.1.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.
V odůvodnění usnesení odkázal soud na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož může soud vyzvat insolvenčního navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, a vysvětlil, že záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po ustanovení do funkce k dispozici finanční prostředky nezbytné k jejímu výkonu a aby byly k dispozici prostředky umožňující uhradit alespoň zčásti nároky insolvenčního správce. Potřeba úhrady zálohy vyplývá podle soudu z toho, že podle vlastního tvrzení nevlastní dlužník žádný majetek, a prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení proto nelze zajistit jinak.
K žádosti dlužníka, aby byla záloha stanovena ve výši 0,-Kč, soud uvedl, že v této věci nemůže být insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku, neboť dlužník nesplňuje podmínky stanovené ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona, které musí být naplněny kumulativně, nestačí tedy, že v daném případě je naplněna pouze podmínka uvedená pod písm. d). Insolvenční soud připomněl, že je povinností dlužníka-společnosti s ručeným omezením-vytvářet rezervní fond, který může být použit např. právě k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání poukazoval na to, že ze seznamu majetku, který soudu předložil, je zřejmé, že nedisponuje finančními prostředky, z nichž by bylo možné zálohu zaplatit. Namítal, že z návrhu i příloh je zřejmé, že uložená záloha na náklady insolvenčního řízení je nepřiměřeně vysoká a soud při jejím stanovení nepřihlédl k aktuálním potřebám insolvenčního řízení.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.
Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.
Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 insolvenčního zákona-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.
Z insolvenčního návrhu a seznamů k němu připojených odvolací soud zjistil, že dlužník nevlastní žádný majetek, zatímco vůči České republice a dalším čtyřem věřitelům má splatné závazky v celkové výši přesahující 8,9 milionu Kč, z nichž nejstarší se staly splatnými v letech 2005 a 2007. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona je v daném případě vyloučeno, neboť dlužník není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a jeho úpadek bude třeba řešit konkursem, přičemž prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po něm zaplacení zálohy požadoval.
K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že zjevně nesplnil povinnost vyplývající pro něj jakožto společnost s ručením omezeným z ust. § 124 obchodního zákoníku, neboť jinak by k takovému účelu mohl nepochybně použít rezervní fond, jenž byl povinen vytvořit. To jde ovšem toliko k jeho tíži. Totéž platí i v případě, že finanční prostředky, jimiž před zahájením řízení disponoval, použil-ač si musel být vědom toho, že po dobu více než pěti let není schopen plnit své splatné závazky vůči více věřitelům-jinak.
S přihlédnutím k tomu, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jinak než konkursem, a vzhledem k tvrzené absenci majetku dlužníka a souhrnné výši jeho závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu ve výši určené soudem.
Protože odvolání dlužníka neshledal důvodným, postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 22. února 2012
JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva
MSPH 99 INS 1650/2012 2 VSPH 169/2012-A-11
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka PG Praha, s.r.o., sídlem Seydlerova 2150, Praha 5, zast. advokátkou JUDr. Monikou Zoulovou, sídlem Podolská 126/103, Praha 4, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 1650/2012-A-6 ze dne 25. ledna 2012
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 1650/2012-A-6 ze dne 25. ledna 2012 se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 99 INS 1650/2012-A-6 ze dne 25.1.2012 uložil PG Praha, s.r.o. (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 23.1.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.
V odůvodnění usnesení odkázal soud na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož může soud vyzvat insolvenčního navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, a vysvětlil, že záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po ustanovení do funkce k dispozici finanční prostředky nezbytné k jejímu výkonu a aby byly k dispozici prostředky umožňující uhradit alespoň zčásti nároky insolvenčního správce. Potřeba úhrady zálohy vyplývá podle soudu z toho, že podle vlastního tvrzení nevlastní dlužník žádný majetek, a prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení proto nelze zajistit jinak.
K žádosti dlužníka, aby byla záloha stanovena ve výši 0,-Kč, soud uvedl, že v této věci nemůže být insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku, neboť dlužník nesplňuje podmínky stanovené ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona, které musí být naplněny kumulativně, nestačí tedy, že v daném případě je naplněna pouze podmínka uvedená pod písm. d). Insolvenční soud připomněl, že je povinností dlužníka-společnosti s ručeným omezením-vytvářet rezervní fond, který může být použit např. právě k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání poukazoval na to, že ze seznamu majetku, který soudu předložil, je zřejmé, že nedisponuje finančními prostředky, z nichž by bylo možné zálohu zaplatit. Namítal, že z návrhu i příloh je zřejmé, že uložená záloha na náklady insolvenčního řízení je nepřiměřeně vysoká a soud při jejím stanovení nepřihlédl k aktuálním potřebám insolvenčního řízení.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.
Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.
Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 insolvenčního zákona-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.
Z insolvenčního návrhu a seznamů k němu připojených odvolací soud zjistil, že dlužník nevlastní žádný majetek, zatímco vůči České republice a dalším čtyřem věřitelům má splatné závazky v celkové výši přesahující 8,9 milionu Kč, z nichž nejstarší se staly splatnými v letech 2005 a 2007. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona je v daném případě vyloučeno, neboť dlužník není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a jeho úpadek bude třeba řešit konkursem, přičemž prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po něm zaplacení zálohy požadoval.
K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že zjevně nesplnil povinnost vyplývající pro něj jakožto společnost s ručením omezeným z ust. § 124 obchodního zákoníku, neboť jinak by k takovému účelu mohl nepochybně použít rezervní fond, jenž byl povinen vytvořit. To jde ovšem toliko k jeho tíži. Totéž platí i v případě, že finanční prostředky, jimiž před zahájením řízení disponoval, použil-ač si musel být vědom toho, že po dobu více než pěti let není schopen plnit své splatné závazky vůči více věřitelům-jinak.
S přihlédnutím k tomu, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jinak než konkursem, a vzhledem k tvrzené absenci majetku dlužníka a souhrnné výši jeho závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu ve výši určené soudem.
Protože odvolání dlužníka neshledal důvodným, postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 22. února 2012
JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva