2 VSPH 13/2012-A-14
KSHK 42 INS 21302/2011 2 VSPH 13/2012-A-14
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Josefa Michalčíka, bytem Brocná 54, pošta Skuhrov nad Bělou, adresa pro doručování: Tyršova 43, Brno, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 21302/2011-A-6/celk.1 ze dne 8. prosince 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 21302/2011-A-6/celk.1 ze dne 8. prosince 2011 se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením odmítl návrh na zahájení insolvenčního řízení na majetek Josefa Michalčíka (dále jen dlužník).
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dne 21.11.2011 podal dlužník insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Citoval ust. § 132 a § 103 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a konstatoval, že dlužník v návrhu nepopsal rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na výši hodnoty plnění, které při oddlužení obdrží jeho věřitelé, a k návrhu nepřipojil zákonem předepsané seznamy. Zdůraznil, že dlužníkův úpadek tak nebyl osvědčen, a proto podle ust. § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl. Současně dlužníka poučil o tom, že mu nic nebrání v tom, aby znovu podal insolvenční návrh na řádně vyplněném formuláři, k němuž připojí seznam svého majetku a závazků s tím, že pokyny k vyplnění formuláře jsou zveřejněny na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal dlužník včasné odvolání, jež označil jako odvolání proti zamítnutí oddlužení a v němž uvedl, že se v insolvenčním návrhu asi nevyjádřil dostatečně srozumitelně, a proto soud mohl dojít k mylnému závěru, že očekává majetkové vyrovnání od své bývalé manželky. Vysvětlil, že tuto otázku řeší Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, a zdůraznil, že všechny exekuce, jimiž jsou vymáhány společné závazky vzniklé za trvání manželství, jsou vedeny proti němu. Závěrem vyslovil přesvědčení, že i přes jeho nedostatečné vyjádření v insolvenčním návrhu soud k těmto okolnostem přihlédne. V průběhu odvolacího řízení pak předložil pracovní smlouvu, již dne 16.1.2012 uzavřel s TRAFFIC, a.s.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) se nepoužije.
Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka.
Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu) předložil; to však jen za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.
Podle ust. § 106 odst. 1 IZ musí dlužník, který hodlá řešit oddlužením svůj úpadek nebo hrozící úpadek, spojit s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení, a podle ust. § 390 odst. 1 téhož zákona musí návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.
Z ust. § 391 IZ se podává, že návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat označení dlužníka a osob oprávněných za něj jednat, údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících pěti letech a údaje o příjmech dlužníka za poslední tři roky. Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři, jeho náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a podobu zveřejní Ministerstvo spravedlnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup.
Z toho, co uvedeno výše, je zřejmé, že insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A-15 ze dne 27.1.2010 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2010).
Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ však umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky č. 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.
Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční soud musí při svém rozhodování důsledně rozlišovat mezi insolvenčním návrhem a návrhem na povolení oddlužení, ať již jsou podány společně či samostatně. Zvlášť musí posuzovat i podmínky jejich projednatelnosti s tím, že tyto návrhy mají samostatný právní režim a že svůj právní osud sdílejí jen potud, že se v případě odmítnutí insolvenčního návrhu stává návrh na oddlužení bezpředmětným, zatímco odmítnutí návrhu na oddlužení je pro projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm bez významu.
Soudu prvního stupně je proto třeba vytknout, že výrok napadeného usnesení formuloval neurčitě tak, že se odmítá návrh na zahájení insolvenčního řízení, aniž by specifikoval, zda odmítá insolvenční návrh či návrh na povolení oddlužení. Tuto pochybnost odstranil až předposlední větou odůvodnění, z níž je zjevné, že postupem podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítl vadný insolvenční návrh. Žádné konkrétní nedostatky, jež jsou dle citovaného ustanovení důvodem k jeho odmítnutí, však soud nezmínil a omezil se pouze na konstatování, že nebyly popsány rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek, popř. hrozící úpadek .
Z obsahu spisu plyne, že dlužník spojil insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři, v němž v kolonce č. 6 uvedl: Neschopnost splácet veškeré pohledávky .
Z těchto tvrzení nelze dovodit, že by dlužník ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ měl více (konkrétně označených) věřitelů, peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyl schopen plnit. Tato tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Přitom závěr o jeho úpadku nelze přijmout ani z řádných seznamů majetku a závazků dle ust. § 392 odst. 2 IZ, neboť je dlužník k návrhu nepřipojil.
Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro něž nelze v řízení pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje postup dle ust. § 43 OSŘ, soud prvního stupně nepochybil, když dlužníkovi neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle ust. § 128 odst. 1 IZ, proto je z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení bez významu, že se dlužník po vydání napadeného usnesení pokusil (zjevně neúspěšně) vady insolvenčního návrhu odstranit.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
Pouze pro úplnost považoval odvolací soud shodně jako insolvenční soud za nutné dodat, že pravomocné odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání tomu, aby jej dlužník opětovně podal s využitím formuláře návrhu na povolení oddlužení. S ohledem na sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 30.11.2011 (č.l. A-5) je ovšem třeba mít na zřeteli, že se oddlužení může úspěšně domáhat zásadně jen fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky vzešlé z podnikání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.
V Praze dne 2. února 2012
JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva
KSHK 42 INS 21302/2011 2 VSPH 13/2012-A-14
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Josefa Michalčíka, bytem Brocná 54, pošta Skuhrov nad Bělou, adresa pro doručování: Tyršova 43, Brno, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 21302/2011-A-6/celk.1 ze dne 8. prosince 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 21302/2011-A-6/celk.1 ze dne 8. prosince 2011 se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením odmítl návrh na zahájení insolvenčního řízení na majetek Josefa Michalčíka (dále jen dlužník).
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dne 21.11.2011 podal dlužník insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Citoval ust. § 132 a § 103 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a konstatoval, že dlužník v návrhu nepopsal rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na výši hodnoty plnění, které při oddlužení obdrží jeho věřitelé, a k návrhu nepřipojil zákonem předepsané seznamy. Zdůraznil, že dlužníkův úpadek tak nebyl osvědčen, a proto podle ust. § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl. Současně dlužníka poučil o tom, že mu nic nebrání v tom, aby znovu podal insolvenční návrh na řádně vyplněném formuláři, k němuž připojí seznam svého majetku a závazků s tím, že pokyny k vyplnění formuláře jsou zveřejněny na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal dlužník včasné odvolání, jež označil jako odvolání proti zamítnutí oddlužení a v němž uvedl, že se v insolvenčním návrhu asi nevyjádřil dostatečně srozumitelně, a proto soud mohl dojít k mylnému závěru, že očekává majetkové vyrovnání od své bývalé manželky. Vysvětlil, že tuto otázku řeší Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, a zdůraznil, že všechny exekuce, jimiž jsou vymáhány společné závazky vzniklé za trvání manželství, jsou vedeny proti němu. Závěrem vyslovil přesvědčení, že i přes jeho nedostatečné vyjádření v insolvenčním návrhu soud k těmto okolnostem přihlédne. V průběhu odvolacího řízení pak předložil pracovní smlouvu, již dne 16.1.2012 uzavřel s TRAFFIC, a.s.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) se nepoužije.
Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka.
Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu) předložil; to však jen za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.
Podle ust. § 106 odst. 1 IZ musí dlužník, který hodlá řešit oddlužením svůj úpadek nebo hrozící úpadek, spojit s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení, a podle ust. § 390 odst. 1 téhož zákona musí návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.
Z ust. § 391 IZ se podává, že návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat označení dlužníka a osob oprávněných za něj jednat, údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících pěti letech a údaje o příjmech dlužníka za poslední tři roky. Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři, jeho náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a podobu zveřejní Ministerstvo spravedlnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup.
Z toho, co uvedeno výše, je zřejmé, že insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A-15 ze dne 27.1.2010 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2010).
Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ však umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky č. 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.
Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční soud musí při svém rozhodování důsledně rozlišovat mezi insolvenčním návrhem a návrhem na povolení oddlužení, ať již jsou podány společně či samostatně. Zvlášť musí posuzovat i podmínky jejich projednatelnosti s tím, že tyto návrhy mají samostatný právní režim a že svůj právní osud sdílejí jen potud, že se v případě odmítnutí insolvenčního návrhu stává návrh na oddlužení bezpředmětným, zatímco odmítnutí návrhu na oddlužení je pro projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm bez významu.
Soudu prvního stupně je proto třeba vytknout, že výrok napadeného usnesení formuloval neurčitě tak, že se odmítá návrh na zahájení insolvenčního řízení, aniž by specifikoval, zda odmítá insolvenční návrh či návrh na povolení oddlužení. Tuto pochybnost odstranil až předposlední větou odůvodnění, z níž je zjevné, že postupem podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítl vadný insolvenční návrh. Žádné konkrétní nedostatky, jež jsou dle citovaného ustanovení důvodem k jeho odmítnutí, však soud nezmínil a omezil se pouze na konstatování, že nebyly popsány rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek, popř. hrozící úpadek .
Z obsahu spisu plyne, že dlužník spojil insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři, v němž v kolonce č. 6 uvedl: Neschopnost splácet veškeré pohledávky .
Z těchto tvrzení nelze dovodit, že by dlužník ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ měl více (konkrétně označených) věřitelů, peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyl schopen plnit. Tato tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Přitom závěr o jeho úpadku nelze přijmout ani z řádných seznamů majetku a závazků dle ust. § 392 odst. 2 IZ, neboť je dlužník k návrhu nepřipojil.
Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro něž nelze v řízení pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje postup dle ust. § 43 OSŘ, soud prvního stupně nepochybil, když dlužníkovi neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle ust. § 128 odst. 1 IZ, proto je z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení bez významu, že se dlužník po vydání napadeného usnesení pokusil (zjevně neúspěšně) vady insolvenčního návrhu odstranit.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
Pouze pro úplnost považoval odvolací soud shodně jako insolvenční soud za nutné dodat, že pravomocné odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání tomu, aby jej dlužník opětovně podal s využitím formuláře návrhu na povolení oddlužení. S ohledem na sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 30.11.2011 (č.l. A-5) je ovšem třeba mít na zřeteli, že se oddlužení může úspěšně domáhat zásadně jen fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky vzešlé z podnikání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.
V Praze dne 2. února 2012
JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva