2 VSPH 1069/2011-A-17
KSUL 71 INS 6312/2011 2 VSPH 1069/2011-A-17
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Zdeňka Peltráma, bytem Žižkova 392/321, Trmice, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 6312/2011-A-8 ze dne 27.května 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 6312/2011-A-8 ze dne 27.května 2011 se mění tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Zdeňku Peltrámovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 6.4.2011 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 18.000,-Kč.
V odůvodnění usnesení soud v první řadě uvedl, že insolvenční návrh obsahuje veškeré náležitosti a přílohy stanovené insolvenčním zákonem (dále jen IZ). Současně ovšem konstatoval, že dlužník neprokázal, že návrhem na povolení oddlužení sledoval poctivý záměr. Z usnesení ze dne 27.4.2011 (č.l. A-6) je zřejmé, že soud dovodil tento závěr z toho, že dlužník nedoložil, na jaký účel použil finanční prostředky z úvěrů, jež jsou vesměs důvodem vzniku jeho závazků. Za těchto okolností dospěl k závěru, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude nutno podle ust. § 393 odst. 3 IZ odmítnout a postupem podle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodnout o řešení jeho úpadku konkursem, a v tom případě je podle jeho názoru nutné zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny správce. Proto postupoval podle ust. § 108 IZ a uložil dlužníkovi uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení blízko dolní poloviny hranice zákonného rozpětí.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal dlužník včasné odvolání, v němž zdůraznil, že návrh na povolení oddlužení dle výzvy soudu (byť opožděně) doplnil. Namítal, že v této situaci je výše soudem požadované zálohy s ohledem na výši předpokládaných nákladů řízení v počátku oddlužení nepřiměřeně vysoká.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).
Soud prvního stupně, aniž by se vyjádřil k tomu, zda dlužník splňuje předpoklad 30% rozsahu uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, postavil své rozhodnutí na tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, jelikož neprokázal, k jakému účelu použil finanční prostředky, které mu poskytli věřitelé, jejichž závazky mají být předmětem oddlužení.
Odvolací soud však tento závěr soudu prvního stupně nesdílí. Postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku není samo o sobě překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužník zadlužoval dalšími půjčkami, jež nepřesáhly jeho platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. Tak tomu ovšem v této věci není, když obsah spisu nasvědčuje tomu, že k uzavření většiny úvěrových smluv došlo předtím, než se dlužník v důsledku ztráty manželčina zaměstnání dostal do platební neschopnosti.
Pro rozhodnutí o odvolání je ovšem podstatné, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil okolnost, že současně s dlužníkem podala u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též dlužníkova manželka Žofia Peltrámová (jde o věc vedenou pod sp. zn. KSUL 71 INS 6311/2011). Z obsahu obou návrhů (a jejich příloh) odvolací soud zjistil, že je v nich tvrzen majetek a závazky, jež spadají do společného jmění manželů (ve smyslu ust. § 143a občanského zákoníku (dále jen ObčZ), přičemž nebylo prokázáno zúžení společného jmění manželů ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů (dále též jen SJM) neexistovalo, proto je třeba vyjít z domněnky stanovené v ust. § 144 téhož zákona, podle něhož platí, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM.
Jak již Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, jestliže manželé, kteří mají majetek a závazky náležející do SJM, chtějí svůj úpadek řešit oddlužením, je namístě, aby se toho domáhali oba společně, tedy aby oba podali insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení (jako tomu bylo v posuzovaném případě). Pak budou oba-v pozici dlužníků-účastníky takto zahájených insolvenčních řízení, kdy bude společně projednán a posouzen jejich úpadek i navržené oddlužení. Při schválení společného oddlužení budou oba manželé podrobeni jeho režimu, a dojde-li k řádnému splnění všech jejich povinností podle schváleného způsobu oddlužení (jinak výjimečně za okolností stanovených v ust. § 415 IZ), mohou oba manželé dosáhnout osvobození od placení pohledávek svých věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v jakém nebyly v jeho rámci uspokojeny (viz ust. § 414 a 416 IZ). Účinek přiznaného osvobození spočívá v tom, že pohledávka v neuhrazeném rozsahu sice nezaniká, po přiznaném osvobození ji však věřitel nemůže po dlužníkovi úspěšně vymáhat, tj. v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat, neboť má povahu pouhé naturální obligace (ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka)-viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 ze dne 24.11.2010.
V této situaci je proto nezbytné, aby insolvenční soud (samostatně podané) insolvenční návrhy i návrhy na povolení oddlužení obou manželů posoudil a projednal společně včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po nich požadovat, aby zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a napadené usnesení změnil.
Pro potřeby dalšího řízení považoval odvolací soud za vhodné uvést, že s ohledem na skutečnost, že proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu je přípustné odvolání, je třeba lhůtu stanovenou k jejímu splnění vázat na okamžik, kdy usnesení nabude právní moci, a nikoli na okamžik jeho doručení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 19.prosince 2011
JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová
KSUL 71 INS 6312/2011 2 VSPH 1069/2011-A-17
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Zdeňka Peltráma, bytem Žižkova 392/321, Trmice, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 6312/2011-A-8 ze dne 27.května 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 6312/2011-A-8 ze dne 27.května 2011 se mění tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Zdeňku Peltrámovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 6.4.2011 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 18.000,-Kč.
V odůvodnění usnesení soud v první řadě uvedl, že insolvenční návrh obsahuje veškeré náležitosti a přílohy stanovené insolvenčním zákonem (dále jen IZ). Současně ovšem konstatoval, že dlužník neprokázal, že návrhem na povolení oddlužení sledoval poctivý záměr. Z usnesení ze dne 27.4.2011 (č.l. A-6) je zřejmé, že soud dovodil tento závěr z toho, že dlužník nedoložil, na jaký účel použil finanční prostředky z úvěrů, jež jsou vesměs důvodem vzniku jeho závazků. Za těchto okolností dospěl k závěru, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude nutno podle ust. § 393 odst. 3 IZ odmítnout a postupem podle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodnout o řešení jeho úpadku konkursem, a v tom případě je podle jeho názoru nutné zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny správce. Proto postupoval podle ust. § 108 IZ a uložil dlužníkovi uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení blízko dolní poloviny hranice zákonného rozpětí.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal dlužník včasné odvolání, v němž zdůraznil, že návrh na povolení oddlužení dle výzvy soudu (byť opožděně) doplnil. Namítal, že v této situaci je výše soudem požadované zálohy s ohledem na výši předpokládaných nákladů řízení v počátku oddlužení nepřiměřeně vysoká.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:
Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).
Soud prvního stupně, aniž by se vyjádřil k tomu, zda dlužník splňuje předpoklad 30% rozsahu uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, postavil své rozhodnutí na tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, jelikož neprokázal, k jakému účelu použil finanční prostředky, které mu poskytli věřitelé, jejichž závazky mají být předmětem oddlužení.
Odvolací soud však tento závěr soudu prvního stupně nesdílí. Postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku není samo o sobě překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužník zadlužoval dalšími půjčkami, jež nepřesáhly jeho platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. Tak tomu ovšem v této věci není, když obsah spisu nasvědčuje tomu, že k uzavření většiny úvěrových smluv došlo předtím, než se dlužník v důsledku ztráty manželčina zaměstnání dostal do platební neschopnosti.
Pro rozhodnutí o odvolání je ovšem podstatné, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil okolnost, že současně s dlužníkem podala u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též dlužníkova manželka Žofia Peltrámová (jde o věc vedenou pod sp. zn. KSUL 71 INS 6311/2011). Z obsahu obou návrhů (a jejich příloh) odvolací soud zjistil, že je v nich tvrzen majetek a závazky, jež spadají do společného jmění manželů (ve smyslu ust. § 143a občanského zákoníku (dále jen ObčZ), přičemž nebylo prokázáno zúžení společného jmění manželů ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů (dále též jen SJM) neexistovalo, proto je třeba vyjít z domněnky stanovené v ust. § 144 téhož zákona, podle něhož platí, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM.
Jak již Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, jestliže manželé, kteří mají majetek a závazky náležející do SJM, chtějí svůj úpadek řešit oddlužením, je namístě, aby se toho domáhali oba společně, tedy aby oba podali insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení (jako tomu bylo v posuzovaném případě). Pak budou oba-v pozici dlužníků-účastníky takto zahájených insolvenčních řízení, kdy bude společně projednán a posouzen jejich úpadek i navržené oddlužení. Při schválení společného oddlužení budou oba manželé podrobeni jeho režimu, a dojde-li k řádnému splnění všech jejich povinností podle schváleného způsobu oddlužení (jinak výjimečně za okolností stanovených v ust. § 415 IZ), mohou oba manželé dosáhnout osvobození od placení pohledávek svých věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v jakém nebyly v jeho rámci uspokojeny (viz ust. § 414 a 416 IZ). Účinek přiznaného osvobození spočívá v tom, že pohledávka v neuhrazeném rozsahu sice nezaniká, po přiznaném osvobození ji však věřitel nemůže po dlužníkovi úspěšně vymáhat, tj. v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat, neboť má povahu pouhé naturální obligace (ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka)-viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 ze dne 24.11.2010.
V této situaci je proto nezbytné, aby insolvenční soud (samostatně podané) insolvenční návrhy i návrhy na povolení oddlužení obou manželů posoudil a projednal společně včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po nich požadovat, aby zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a napadené usnesení změnil.
Pro potřeby dalšího řízení považoval odvolací soud za vhodné uvést, že s ohledem na skutečnost, že proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu je přípustné odvolání, je třeba lhůtu stanovenou k jejímu splnění vázat na okamžik, kdy usnesení nabude právní moci, a nikoli na okamžik jeho doručení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 19.prosince 2011
JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová