2 VSOL 972/2012-A-10
KSOS 22 INS 23797/2012 2 VSOL 972/2012-A-10
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Jany Novákové, rodné číslo 666209/1568, Stiborova 886/7, 779 00 Olomouc, identifikační číslo 73 28 63 03, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2012, č. j. KSOS 40 INS 23797/2012-A-4,
takto:
Usnesení soudu prvního stupně s e zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici zaplatit ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 1.10.2012 a dlužnice spojila insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení. Ze seznamu závazků vyplynulo, že celkový objem nezajištěných závazků dlužnice činí 1.165.886,41 Kč, z toho 333.968 Kč představují závazky podnikatelské (28,64 %). Dlužnice přerušila živnost dnem 30.4.2011. S poukazem na ust. § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, č. j. 29 NSČR 3/2009-A-59 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.11.2010, č. j. 2 VSOL 378/2010-A-11, KSOS 25 INS 7847/2010, soud prvního stupně uzavřel, že závazky z podnikatelské činnosti dlužnice představují 1/4 všech jejích závazků a proto nepřichází v úvahu řešení úpadku oddlužením. Jako jediný možný způsob řešení úpadku dlužnice se jeví konkurs. Proto je nezbytné uhradit zálohu ve výši odpovídající jejímu účelu, tj. zajištění pravidelnosti konkursu, zajištění úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů konkursu. Záloha je nezbytná pro řádný výkon funkce správce do doby, než se mu podaří zpeněžit alespoň část majetku dlužnice. Dlužnice nemá žádný majetek, který by mohl sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení, když vlastní vybavení domácnosti, automobil a byt. Jelikož náklady správce vznikají již po rozhodnutí o úpadku a dlužnice nemá pohotově zpeněžitelný majetek nebo hotovost, je třeba zajistit prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Proto soud uložil dlužnici podle ust. § 108 odst. 1 IZ zálohu a její výši stanovil dle ust. § 38 IZ a § 1 odst. 1 a 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že závazky dlužnice související s podnikatelskou činností představují 28,64 % všech jejích závazků. Zdůraznila, že již v insolvenčním návrhu uvedla, že celková výše jejích závazků činí 2.366.296,34 Kč, tedy včetně zajištěného závazku. Závazky dlužnice pocházející z podnikání tedy tvoří 14,11 % jejích celkových závazků. Dále dlužnice deklarovala uhrazení nezajištěných závazků ve výši cca 52 %. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a dlužnici zprostil povinnosti uhradit zálohu 50.000 Kč. Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k níže uvedeným závěrům. Podle ust. § 108 odst. 1, odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávky spočívají pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala rozhodnutí o úpadku a jako způsob jeho řešení navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu tvrdila, že má 14 peněžitých závazků v celkové výši 2.366.296 Kč. Jedná se o 13 závazků nezajištěných a 1 závazek zajištěný bytovou jednotkou. Nezajištěné závazky jsou splatné ve výši 206.784 Kč a závazky, které nejsou splatné v celé výši, činí 957.102,41 Kč. Dále uvedla, že do problematické situace se dostala s manželem v letech 2009-2011, kdy byla na rodičovské dovolené, poté měla zdravotní problémy její matka a manželovi se nedařilo v podnikání. Dlužnice se mu snažila pomoci, a proto některé její závazky pocházejí z podnikání. Tyto závazky specifikovala ve vloženém listu nezajištěných nevykonatelných pohledávek. V něm rozvedla 13 svých závazků tak, že označila věřitele, výši a právní důvod závazku a ostatní skutečnosti včetně toho, zda pohledávka souvisí s podnikatelskou činností. Z těchto údajů se podává, že pohledávky označené dlužnicí jako pohledávky související s podnikatelskou činností činí 521.180 Kč. V čestném prohlášení ze dne 20.9.2012 dlužnice prohlásila, že byla podnikající osobou a závazky ve výši 333.968 Kč souvisí s její podnikatelskou činností. Odvolací soud považuje za nutné předně uvést, že insolvenční soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení teprve tehdy, pokud má insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem R 10/2009). Tuto podmínku je nutno vztáhnout i na řádné přílohy insolvenčního návrhu, neboť insolvenční soud při hodnocení toho, zda v případě dlužníka není vyloučeno řešení úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ, musí hodnotit také všechny závazky dlužníka. Je proto nezbytné, aby seznamy, které tvoří přílohu insolvenčního návrhu ve smyslu ust. § 104 IZ, obsahovaly také všechny zákonem předepsané náležitosti včetně podpisu dlužníka a prohlášení o jejich správnosti a úplnosti. V posuzované věci však dlužnice přílohu insolvenčního návrhu se seznamem svých závazků nepodepsala a výslovně neprohlásila, že tento seznam je správný a úplný, když měla zřejmě nesprávně za to, že tuto zákonnou povinnost nahradila jednotným prohlášením na samostatném listě. Soud prvního stupně měl tedy nejprve dlužnici vyzvat k odstranění této vady příloh ve smyslu ust. § 128 odst. 2 IZ a teprve po jejím odstranění zhodnotit, zda je přípustné řešit úpadek dlužnice oddlužením. Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považování za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008 a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. Pro posouzení závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je nutno přezkoumat jeho předběžný závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení. Tento závěr přijal soud prvního stupně na základě zjištění, že závazky dlužnice z podnikatelské činnosti představují 28,64 % všech jejích závazků. Právě do tohoto závěru soudu prvního stupně soustředila dlužnice své výhrady, když v odvolání namítala, že její závazky pocházející z podnikání tvoří 14,11 % všech jejích celkových závazků. Soudu prvního stupně vytýkala, že při svých výpočtech nevyšel z celkové výše jejích závazků, neboť do těchto závazků nezapočetl její zajištěný závazek, ale pouze závazky nezajištěné.
S ohledem na vymezení pojmu podnikatele pro účely posuzování přípustnosti oddlužení je nutno uvést, že soud prvního stupně učinil úvahu o nemožnosti přípustnosti oddlužení v případě dlužnice pouze na základě závěru, že závazky dlužnice podnikatelského charakteru představují 28,64 % celkového objemu závazků dlužnice. Rozhodovací praxe soudu se při výkladu ustanovení § 389 odst. 1 IZ sjednotila na závěru, že skutečnost, zda existuje rozumný důvod nepokládat pro rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení neschvaluje, za překážku bránící uplatnění oddlužení neuhrazené dluhy z dlužníkova dřívějšího podnikání, zvažují insolvenční soudy s přihlédnutím k a) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, b) době ukončení dlužníkova podnikání, c) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání a d) výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a také s přihlédnutím k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Tyto závěry jednoznačně vyplývají z již označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009. V rovině právního posouzení věci je třeba soudu prvního stupně vytknout, že rezignoval na závěry Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozhodnutí R 79/2009 a při hodnocení podnikatelských závazků dlužnice pouze porovnával její závazky z podnikání s výší nezajištěných závazků dlužnice. Ostatními (výše uvedenými) hledisky (které vycházejí z označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) se vůbec nezabýval. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že dlužnice důvodně v odvolání namítá, že výši závazků z podnikání je třeba porovnávat s výší všech jejích závazků, tedy nikoliv pouze závazků nezajištěných. Nelze totiž předjímat, že věřitelé se zajištěnými závazky tyto závazky také jako nezajištěné přihlásí do insolvenčního řízení dlužnice. Na základě výše uvedených skutečností a veden shora prezentovanými závěry odvolací soud uzavírá, že závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložit dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení s ohledem na skutečnost, že její úpadek bude řešen konkursem z důvodu vyloučení možnosti řešení úpadku oddlužením pro její dluhy z podnikání, je předčasný. Za této situace postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. a pro vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v odvolacím řízení nemohla být sjednána náprava, usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně, který je vázán právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 226 odst. 1 o.s.ř., vyzve dlužnici postupem podle ust. § 128 odst. 2 IZ k odstranění vady příloh insolvenčního návrhu a poté se bude podle shora naznačených hledisek zabývat hodnocením toho, zda dluhy z dřívějšího podnikání dlužnice jsou překážkou bránící jejímu oddlužení. Teprve na základě výsledků tohoto hodnocení posoudí, zda je nutné zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a v kladném případě v jaké výši.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužníkovi se však doručuji i zvlášť; lhůta k podání dovolání běží dlužnici od doručení zvláštním způsobem. V Olomouci dne 30. ledna 2013
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu
KSOS 22 INS 23797/2012 2 VSOL 972/2012-A-10
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Jany Novákové, rodné číslo 666209/1568, Stiborova 886/7, 779 00 Olomouc, identifikační číslo 73 28 63 03, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2012, č. j. KSOS 40 INS 23797/2012-A-4,
takto:
Usnesení soudu prvního stupně s e zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici zaplatit ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 1.10.2012 a dlužnice spojila insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení. Ze seznamu závazků vyplynulo, že celkový objem nezajištěných závazků dlužnice činí 1.165.886,41 Kč, z toho 333.968 Kč představují závazky podnikatelské (28,64 %). Dlužnice přerušila živnost dnem 30.4.2011. S poukazem na ust. § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, č. j. 29 NSČR 3/2009-A-59 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.11.2010, č. j. 2 VSOL 378/2010-A-11, KSOS 25 INS 7847/2010, soud prvního stupně uzavřel, že závazky z podnikatelské činnosti dlužnice představují 1/4 všech jejích závazků a proto nepřichází v úvahu řešení úpadku oddlužením. Jako jediný možný způsob řešení úpadku dlužnice se jeví konkurs. Proto je nezbytné uhradit zálohu ve výši odpovídající jejímu účelu, tj. zajištění pravidelnosti konkursu, zajištění úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů konkursu. Záloha je nezbytná pro řádný výkon funkce správce do doby, než se mu podaří zpeněžit alespoň část majetku dlužnice. Dlužnice nemá žádný majetek, který by mohl sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení, když vlastní vybavení domácnosti, automobil a byt. Jelikož náklady správce vznikají již po rozhodnutí o úpadku a dlužnice nemá pohotově zpeněžitelný majetek nebo hotovost, je třeba zajistit prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Proto soud uložil dlužnici podle ust. § 108 odst. 1 IZ zálohu a její výši stanovil dle ust. § 38 IZ a § 1 odst. 1 a 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že závazky dlužnice související s podnikatelskou činností představují 28,64 % všech jejích závazků. Zdůraznila, že již v insolvenčním návrhu uvedla, že celková výše jejích závazků činí 2.366.296,34 Kč, tedy včetně zajištěného závazku. Závazky dlužnice pocházející z podnikání tedy tvoří 14,11 % jejích celkových závazků. Dále dlužnice deklarovala uhrazení nezajištěných závazků ve výši cca 52 %. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a dlužnici zprostil povinnosti uhradit zálohu 50.000 Kč. Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k níže uvedeným závěrům. Podle ust. § 108 odst. 1, odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávky spočívají pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala rozhodnutí o úpadku a jako způsob jeho řešení navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu tvrdila, že má 14 peněžitých závazků v celkové výši 2.366.296 Kč. Jedná se o 13 závazků nezajištěných a 1 závazek zajištěný bytovou jednotkou. Nezajištěné závazky jsou splatné ve výši 206.784 Kč a závazky, které nejsou splatné v celé výši, činí 957.102,41 Kč. Dále uvedla, že do problematické situace se dostala s manželem v letech 2009-2011, kdy byla na rodičovské dovolené, poté měla zdravotní problémy její matka a manželovi se nedařilo v podnikání. Dlužnice se mu snažila pomoci, a proto některé její závazky pocházejí z podnikání. Tyto závazky specifikovala ve vloženém listu nezajištěných nevykonatelných pohledávek. V něm rozvedla 13 svých závazků tak, že označila věřitele, výši a právní důvod závazku a ostatní skutečnosti včetně toho, zda pohledávka souvisí s podnikatelskou činností. Z těchto údajů se podává, že pohledávky označené dlužnicí jako pohledávky související s podnikatelskou činností činí 521.180 Kč. V čestném prohlášení ze dne 20.9.2012 dlužnice prohlásila, že byla podnikající osobou a závazky ve výši 333.968 Kč souvisí s její podnikatelskou činností. Odvolací soud považuje za nutné předně uvést, že insolvenční soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení teprve tehdy, pokud má insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem R 10/2009). Tuto podmínku je nutno vztáhnout i na řádné přílohy insolvenčního návrhu, neboť insolvenční soud při hodnocení toho, zda v případě dlužníka není vyloučeno řešení úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ, musí hodnotit také všechny závazky dlužníka. Je proto nezbytné, aby seznamy, které tvoří přílohu insolvenčního návrhu ve smyslu ust. § 104 IZ, obsahovaly také všechny zákonem předepsané náležitosti včetně podpisu dlužníka a prohlášení o jejich správnosti a úplnosti. V posuzované věci však dlužnice přílohu insolvenčního návrhu se seznamem svých závazků nepodepsala a výslovně neprohlásila, že tento seznam je správný a úplný, když měla zřejmě nesprávně za to, že tuto zákonnou povinnost nahradila jednotným prohlášením na samostatném listě. Soud prvního stupně měl tedy nejprve dlužnici vyzvat k odstranění této vady příloh ve smyslu ust. § 128 odst. 2 IZ a teprve po jejím odstranění zhodnotit, zda je přípustné řešit úpadek dlužnice oddlužením. Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považování za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008 a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. Pro posouzení závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je nutno přezkoumat jeho předběžný závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení. Tento závěr přijal soud prvního stupně na základě zjištění, že závazky dlužnice z podnikatelské činnosti představují 28,64 % všech jejích závazků. Právě do tohoto závěru soudu prvního stupně soustředila dlužnice své výhrady, když v odvolání namítala, že její závazky pocházející z podnikání tvoří 14,11 % všech jejích celkových závazků. Soudu prvního stupně vytýkala, že při svých výpočtech nevyšel z celkové výše jejích závazků, neboť do těchto závazků nezapočetl její zajištěný závazek, ale pouze závazky nezajištěné.
S ohledem na vymezení pojmu podnikatele pro účely posuzování přípustnosti oddlužení je nutno uvést, že soud prvního stupně učinil úvahu o nemožnosti přípustnosti oddlužení v případě dlužnice pouze na základě závěru, že závazky dlužnice podnikatelského charakteru představují 28,64 % celkového objemu závazků dlužnice. Rozhodovací praxe soudu se při výkladu ustanovení § 389 odst. 1 IZ sjednotila na závěru, že skutečnost, zda existuje rozumný důvod nepokládat pro rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení neschvaluje, za překážku bránící uplatnění oddlužení neuhrazené dluhy z dlužníkova dřívějšího podnikání, zvažují insolvenční soudy s přihlédnutím k a) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, b) době ukončení dlužníkova podnikání, c) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání a d) výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a také s přihlédnutím k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Tyto závěry jednoznačně vyplývají z již označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009. V rovině právního posouzení věci je třeba soudu prvního stupně vytknout, že rezignoval na závěry Nejvyššího soudu ČR uvedené v rozhodnutí R 79/2009 a při hodnocení podnikatelských závazků dlužnice pouze porovnával její závazky z podnikání s výší nezajištěných závazků dlužnice. Ostatními (výše uvedenými) hledisky (které vycházejí z označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) se vůbec nezabýval. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že dlužnice důvodně v odvolání namítá, že výši závazků z podnikání je třeba porovnávat s výší všech jejích závazků, tedy nikoliv pouze závazků nezajištěných. Nelze totiž předjímat, že věřitelé se zajištěnými závazky tyto závazky také jako nezajištěné přihlásí do insolvenčního řízení dlužnice. Na základě výše uvedených skutečností a veden shora prezentovanými závěry odvolací soud uzavírá, že závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložit dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení s ohledem na skutečnost, že její úpadek bude řešen konkursem z důvodu vyloučení možnosti řešení úpadku oddlužením pro její dluhy z podnikání, je předčasný. Za této situace postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. a pro vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v odvolacím řízení nemohla být sjednána náprava, usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně, který je vázán právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 226 odst. 1 o.s.ř., vyzve dlužnici postupem podle ust. § 128 odst. 2 IZ k odstranění vady příloh insolvenčního návrhu a poté se bude podle shora naznačených hledisek zabývat hodnocením toho, zda dluhy z dřívějšího podnikání dlužnice jsou překážkou bránící jejímu oddlužení. Teprve na základě výsledků tohoto hodnocení posoudí, zda je nutné zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a v kladném případě v jaké výši.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužníkovi se však doručuji i zvlášť; lhůta k podání dovolání běží dlužnici od doručení zvláštním způsobem. V Olomouci dne 30. ledna 2013
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu