2 VSOL 821/2011-B-13
KSBR 26 INS 11944/2011 2 VSOL 821/2011-B-13
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Kout II 381/14, 691 51 Lanžhot, o způsobu řešení úpadku, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. KSBR 26 INS 11944/2011-B-5,
takto :
Usnesení soudu prvního stupně s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud insolvenční (dále též jen insolvenční soud ) shora označeným usnesením neschválil oddlužení dlužníka (výrok I.) a na jeho majetek prohlásil konkurs (výrok II.) s tím, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, tj. dne 20.10.2011 ve 13:34 hod. (výrok III.).
Na odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že usnesením č.j. KSBR 26 INS 11944/2011-A-10 ze dne 18.8.2011 rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, povolil oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Tomáše Truschingera. Na přezkumném jednání dne 19.10.2011 byly přezkoumány dvě přihlášené pohledávky. Téhož dne se konala schůze věřitelů, která měla na programu také projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Věřitel Komerční banka, a.s., který se schůze účastnil, na ní namítl, že dlužník podáním insolvenčního návrhu nesleduje poctivý záměr a své tvrzení doložil trestním příkazem, vydaným dne 12.7.2007 Okresním soudem v Hodoníně pod č.j. 1 T 117/2007-162, který nabyl právní moci dne 10.10.2007. Insolvenční soud projednal námitku věřitele na schůzi, které se vedle insolvenčního správce účastnil i dlužník, a z předloženého trestního příkazu zjistil, že jím byl dlužník odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu k podmíněnému trestu odnětí svobody, z dlužníkem předloženého výpisu z rejstříku trestů však toto odsouzení dlužníka neplyne. Insolvenční správce sdělil, že mu odsouzení dlužníka za trestný čin úvěrového podvodu nebylo známo. Na tomto skutkovém základě insolvenční soud dovodil, že dlužník byl v roce 2007 pravomocně odsouzen za trestný čin majetkové povahy (úvěrový podvod), k odsouzení přitom došlo v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení a dlužník tuto skutečnost zamlčel jak soudu, tak insolvenčnímu správci. Se zřetelem k těmto okolnostem lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení dlužník sledoval nepoctivý záměr, proto insolvenční soud, s odkazem na ust. § 395 odst. 1, písm. a) odst. 3, písm. b) a § 405 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále též jen IZ ), oddlužení neschválil a dle § 405 odst. 2 IZ rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Proti usnesení insolvenčního soudu podal dlužník odvolání, v němž namítal, že odsouzení pro trestný čin úvěrového podvodu není ve výpise z trestního rejstříku a on nevěděl, že je pro účely insolvenčního řízení nutno uvádět i tehdy, pokud se na něj hledí jako by nebyl odsouzen. Rovněž nevěděl, že se musí jednat o odsouzení v době do pěti let před podáním insolvenčního návrhu. Dále tvrdil, že své závazky si vždy platil, ovšem nyní je v důchodu a nemá na platby finanční prostředky. Proto požádal o oddlužení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřené ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal usnesení insolvenčního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné.,
Odvolací soud rozhodl věc bez nařízení jednání postupem podle ust. § 94 odst. 3 IZ. Odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žádný z účastníků se k tomuto postupu odvolacího soudu ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí k výzvě ze dne 3. ledna 2011 nevyjádřil. Proto odvolací soud jeho souhlas s rozhodnutím věci bez jednání předpokládal (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).
Údaje o dosavadním průběhu insolvenčního řízení, uvedené v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu spisu a odvolací soud se s nimi ztotožňuje. Dále z insolvenčního spisu plyne, že na přezkumném jednání dne 19. října 2011, kterého se účastnil dlužník, insolvenční správce a věřitel Komerční banka a.s, byly přezkoumány dvě pohledávky přihlášených věřitelů a přítomný věřitel byl zvolen jejich zástupcem. Po té, co insolvenční správce navrhl, aby soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, věřitel vznesl námitku o existenci skutečností, odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a předložil Trestní příkaz, vydaný Okresním soudem v Hodoníně, č.j. 1 T 117/2007-162 ze dne 12.7.2007, který nabyl právní moci dne 10.10.2007 (založený ve spise na č.l. B-4). Z obsahu trestního příkazu vyplývá, že dlužník byl shledán vinen, že spáchal trestný čin úvěrového podvodu, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že výkon trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu 18 měsíců. Po té, co soud konstatoval , že odsouzení za tento trestný čin neplyne z výpisu z evidence rejstříku trestů a insolvenční správce uvedl, že mu tato skutečnost nebyla známa, shledal soud tuto námitku věřitele důvodnou, protože dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr.
Podle § 395 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. b) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,že jím je sledován nepoctivý záměr. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.
Soud prvního stupně neschválil oddlužení dlužníka proto, že dlužník byl v době 5 let před zahájením insolvenčního řízení odsouzen za trestný čin majetkové povahy, což zamlčel jak vůči soudu, tak vůči insolvenčnímu správci, a v tomto shledal soud nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení (§ 395 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. b/ IZ). Tyto skutečnosti vzal za prokázány z předmětného trestního příkazu a vyjádření insolvenčního správce.
Jak vyplývá z ustanovení § 395 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. b) IZ, pokud soud zjistí z výpisu z rejstříku trestů, že v rozhodné době došlo k pravomocnému odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, zakládá tato skutečnost domněnku nepoctivého záměru (kterou může dlužník vyvrátit-viz názor formulovaný v rozhodnutí ze dne 18. prosince 2008, č.j. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A-14 ). Zjištění o odsouzení dlužníka za takovýto trestný čin, provedené z jiné listiny, však tuto domněnku nezakládá, což ovšem nevylučuje dovozovat nepoctivý záměr z jiných okolností věci, které vyšly v řízení najevo, neboť výčet skutkových podstat, uvedený v § 395 odst. 3 IZ je pouze demonstrativní. Takovýmito okolnostmi může být například to, že se dlužník při podmíněném trestu neosvědčil a trest byl následně zahlazen, že dlužník svým dalším chováním neprojevil poctivý záměr napravit následky způsobené trestným činem či že podle svých možností nehradil v důsledku činu vzniklé závazky.
Závěr soudu prvního stupně o nepoctivém záměru, sledovaném návrhem na povolení oddlužení, dovozený pouze ze skutečnosti, že dlužník byl trestním příkazem podmíněně odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu, ačkoliv podmínečné odsouzení dle trestního příkazu neplyne z dlužníkem předloženého výpisu z trestního rejstříku, je proto předčasný a ve svém důsledku nesprávný. Bez dalšího nelze mít za osvědčeno ani to, že dlužník své odsouzení za úvěrový podvod před soudem a insolvenčním správcem zamlčel. Podle trestního příkazu byl dlužník odsouzen k podmíněnému trestu se zkušební dobou 18 měsíců (jejíž běh skončil dne 10.4.2010, § 59 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, dále jen TZ). Proto nelze vyloučit, že ke dni 1.6.2010, kdy byl vyhotoven dlužníkem předložený výpis z evidence rejstříku trestů, již mohl příslušný soud rozhodnout, že se dlužník osvědčil (§ 60 odst. 1 TZ, § 330 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním), případně mohla nastat domněnka, že se osvědčil, pokud soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o osvědčení neučinil, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu (§ 60 odst. 2 TZ).
K objasnění otázky, zda se dlužník ve zkušební době osvědčil, či zda se má za to, že se osvědčil, bude třeba provést šetření dotazem u soudu, který vydal předmětný trestní příkaz. Teprve po objasnění této otázky bude možno učinit závěr, zda dlužník svým návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr či nikoli a zda je dána podmínka pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1, písm. a) IZ a rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku podle § 396 IZ.
Vzhledem k tomu, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další šetření, které nelze provést v odvolacím řízení, odvolací soud podle § 7 IZ a 219a odst.2 o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1, písm. a o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání.
V Olomouci dne 21. února 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu
KSBR 26 INS 11944/2011 2 VSOL 821/2011-B-13
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Kout II 381/14, 691 51 Lanžhot, o způsobu řešení úpadku, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. KSBR 26 INS 11944/2011-B-5,
takto :
Usnesení soudu prvního stupně s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud insolvenční (dále též jen insolvenční soud ) shora označeným usnesením neschválil oddlužení dlužníka (výrok I.) a na jeho majetek prohlásil konkurs (výrok II.) s tím, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, tj. dne 20.10.2011 ve 13:34 hod. (výrok III.).
Na odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že usnesením č.j. KSBR 26 INS 11944/2011-A-10 ze dne 18.8.2011 rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, povolil oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Tomáše Truschingera. Na přezkumném jednání dne 19.10.2011 byly přezkoumány dvě přihlášené pohledávky. Téhož dne se konala schůze věřitelů, která měla na programu také projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Věřitel Komerční banka, a.s., který se schůze účastnil, na ní namítl, že dlužník podáním insolvenčního návrhu nesleduje poctivý záměr a své tvrzení doložil trestním příkazem, vydaným dne 12.7.2007 Okresním soudem v Hodoníně pod č.j. 1 T 117/2007-162, který nabyl právní moci dne 10.10.2007. Insolvenční soud projednal námitku věřitele na schůzi, které se vedle insolvenčního správce účastnil i dlužník, a z předloženého trestního příkazu zjistil, že jím byl dlužník odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu k podmíněnému trestu odnětí svobody, z dlužníkem předloženého výpisu z rejstříku trestů však toto odsouzení dlužníka neplyne. Insolvenční správce sdělil, že mu odsouzení dlužníka za trestný čin úvěrového podvodu nebylo známo. Na tomto skutkovém základě insolvenční soud dovodil, že dlužník byl v roce 2007 pravomocně odsouzen za trestný čin majetkové povahy (úvěrový podvod), k odsouzení přitom došlo v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení a dlužník tuto skutečnost zamlčel jak soudu, tak insolvenčnímu správci. Se zřetelem k těmto okolnostem lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení dlužník sledoval nepoctivý záměr, proto insolvenční soud, s odkazem na ust. § 395 odst. 1, písm. a) odst. 3, písm. b) a § 405 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále též jen IZ ), oddlužení neschválil a dle § 405 odst. 2 IZ rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Proti usnesení insolvenčního soudu podal dlužník odvolání, v němž namítal, že odsouzení pro trestný čin úvěrového podvodu není ve výpise z trestního rejstříku a on nevěděl, že je pro účely insolvenčního řízení nutno uvádět i tehdy, pokud se na něj hledí jako by nebyl odsouzen. Rovněž nevěděl, že se musí jednat o odsouzení v době do pěti let před podáním insolvenčního návrhu. Dále tvrdil, že své závazky si vždy platil, ovšem nyní je v důchodu a nemá na platby finanční prostředky. Proto požádal o oddlužení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřené ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal usnesení insolvenčního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné.,
Odvolací soud rozhodl věc bez nařízení jednání postupem podle ust. § 94 odst. 3 IZ. Odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žádný z účastníků se k tomuto postupu odvolacího soudu ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí k výzvě ze dne 3. ledna 2011 nevyjádřil. Proto odvolací soud jeho souhlas s rozhodnutím věci bez jednání předpokládal (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).
Údaje o dosavadním průběhu insolvenčního řízení, uvedené v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu spisu a odvolací soud se s nimi ztotožňuje. Dále z insolvenčního spisu plyne, že na přezkumném jednání dne 19. října 2011, kterého se účastnil dlužník, insolvenční správce a věřitel Komerční banka a.s, byly přezkoumány dvě pohledávky přihlášených věřitelů a přítomný věřitel byl zvolen jejich zástupcem. Po té, co insolvenční správce navrhl, aby soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, věřitel vznesl námitku o existenci skutečností, odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a předložil Trestní příkaz, vydaný Okresním soudem v Hodoníně, č.j. 1 T 117/2007-162 ze dne 12.7.2007, který nabyl právní moci dne 10.10.2007 (založený ve spise na č.l. B-4). Z obsahu trestního příkazu vyplývá, že dlužník byl shledán vinen, že spáchal trestný čin úvěrového podvodu, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že výkon trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu 18 měsíců. Po té, co soud konstatoval , že odsouzení za tento trestný čin neplyne z výpisu z evidence rejstříku trestů a insolvenční správce uvedl, že mu tato skutečnost nebyla známa, shledal soud tuto námitku věřitele důvodnou, protože dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr.
Podle § 395 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. b) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,že jím je sledován nepoctivý záměr. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.
Soud prvního stupně neschválil oddlužení dlužníka proto, že dlužník byl v době 5 let před zahájením insolvenčního řízení odsouzen za trestný čin majetkové povahy, což zamlčel jak vůči soudu, tak vůči insolvenčnímu správci, a v tomto shledal soud nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení (§ 395 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. b/ IZ). Tyto skutečnosti vzal za prokázány z předmětného trestního příkazu a vyjádření insolvenčního správce.
Jak vyplývá z ustanovení § 395 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. b) IZ, pokud soud zjistí z výpisu z rejstříku trestů, že v rozhodné době došlo k pravomocnému odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, zakládá tato skutečnost domněnku nepoctivého záměru (kterou může dlužník vyvrátit-viz názor formulovaný v rozhodnutí ze dne 18. prosince 2008, č.j. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A-14 ). Zjištění o odsouzení dlužníka za takovýto trestný čin, provedené z jiné listiny, však tuto domněnku nezakládá, což ovšem nevylučuje dovozovat nepoctivý záměr z jiných okolností věci, které vyšly v řízení najevo, neboť výčet skutkových podstat, uvedený v § 395 odst. 3 IZ je pouze demonstrativní. Takovýmito okolnostmi může být například to, že se dlužník při podmíněném trestu neosvědčil a trest byl následně zahlazen, že dlužník svým dalším chováním neprojevil poctivý záměr napravit následky způsobené trestným činem či že podle svých možností nehradil v důsledku činu vzniklé závazky.
Závěr soudu prvního stupně o nepoctivém záměru, sledovaném návrhem na povolení oddlužení, dovozený pouze ze skutečnosti, že dlužník byl trestním příkazem podmíněně odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu, ačkoliv podmínečné odsouzení dle trestního příkazu neplyne z dlužníkem předloženého výpisu z trestního rejstříku, je proto předčasný a ve svém důsledku nesprávný. Bez dalšího nelze mít za osvědčeno ani to, že dlužník své odsouzení za úvěrový podvod před soudem a insolvenčním správcem zamlčel. Podle trestního příkazu byl dlužník odsouzen k podmíněnému trestu se zkušební dobou 18 měsíců (jejíž běh skončil dne 10.4.2010, § 59 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, dále jen TZ). Proto nelze vyloučit, že ke dni 1.6.2010, kdy byl vyhotoven dlužníkem předložený výpis z evidence rejstříku trestů, již mohl příslušný soud rozhodnout, že se dlužník osvědčil (§ 60 odst. 1 TZ, § 330 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním), případně mohla nastat domněnka, že se osvědčil, pokud soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o osvědčení neučinil, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu (§ 60 odst. 2 TZ).
K objasnění otázky, zda se dlužník ve zkušební době osvědčil, či zda se má za to, že se osvědčil, bude třeba provést šetření dotazem u soudu, který vydal předmětný trestní příkaz. Teprve po objasnění této otázky bude možno učinit závěr, zda dlužník svým návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr či nikoli a zda je dána podmínka pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1, písm. a) IZ a rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku podle § 396 IZ.
Vzhledem k tomu, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další šetření, které nelze provést v odvolacím řízení, odvolací soud podle § 7 IZ a 219a odst.2 o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1, písm. a o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání.
V Olomouci dne 21. února 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu