2 VSOL 730/2011-A-12
KSOS 22 INS 18492/2011 2 VSOL 730/2011-A-12
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka MB systém technology s.r.o., identifikační číslo: 278 54 388, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Výstavní 1928/9, PSČ 702 00, o insolvenčním návrhu věřitelů: a) JAROTRANSIT, s.r.o., identifikační číslo: 277 00 437, se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 100 00 Praha 10, zastoupeného Mgr. Robertem Scigielem, advokátem, se sídlem Praha 1, Senovážná 996/6, PSČ 110 00, korespondenční adresa Brno, Ptašínského 8, PSČ 602 00, b) ESYST, s.r.o., identifikační číslo: 283 45 215, se sídlem Brno, Mučednická 945/3, PSČ 616 00, zastoupeného Mgr. Robertem Scigielem, advokátem, se sídlem Praha 1, Senovážná 996/6, PSČ 110 00, korespondenční adresa Brno, Ptašínského 8, PSČ 602 00, c) Ing. Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Kopřivnice, Francouzská 1183/18, PSČ 742 21, zastoupeného JUDr. Taťánou Přibylovou, advokátku, se sídlem Kopřivnice, Kadláčkova 894, PSČ 742 21, rozhodl o odvolání věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o. ze dne 4.11.2011 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2011, č.j. KSOS 22 INS 18492/2011-A-3,
t a k t o:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2011, č.j. KSOS 22 INS 18492/2011-A-3, se ve výroku I. mění jen tak, že se o d m í t á insolvenční návrh věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o.
II. Mezi dlužníkem a věřitelem JAROTRANSIT, s.r.o. není právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na ust. § 3 odst. 1, odst. 2, § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) odmítl insolvenční návrh věřitele JAROTRANSIT, s.r.o. (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) s odůvodněním, že uvedený věřitel ve svém insolvenčním návrhu neuvedl rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly dlužníkův úpadek, především v něm nebyly tvrzeny relevantní informace týkající se dalších označených věřitelů ESYST, s.r.o. a Ing. Rostislava Teršla. Přitom uvedení skutečností osvědčující úpadek dlužníka je jednou z nejpodstatnějších náležitostí insolvenčního návrhu. Pokud návrh tyto skutečnosti neobsahuje, soud nemůže rozhodnout o úpadku a následně o způsobu jeho řešení. Tvrzení o úpadku nebo hrozícím úpadku musí být obsaženo přímo v insolvenčním návrhu, v tomto návrhu je tedy nutné přesně vylíčit okolnosti, které prokazují, že dlužník je úpadku podle ust. § 3 IZ, tj. konkrétně označit dva věřitele, splatnost a výši jejich pohledávek a uvést z čeho navrhovatel vyvozuje dlužníkovu neschnout plnit závazky (viz. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 19/2011-A-17 ze dne 04.02.2011, MSPH 60 INS 14501/2010). Jak z výše uvedeného plyne, navrhovatel sice označil další mu známé věřitele dlužníka, nevyjádřil se však nikterak v otázce splatnosti ani výše jejich pohledávek, v návrhu rovněž neuvedl z čeho usuzuje, že se dlužník ocitl v platební neschopnosti (ust. § 3 odst. 1 písm. c), odst. 2 IZ). Samotný fakt, že dlužník neplní své splatné peněžité závazky vůči navrhovateli, ještě neznamená, že je v úpadku, resp. že neplní splatné peněžité závazky rovněž vůči jiným svým věřitelům. Lze tedy uzavřít, že navrhovatel neuvedl v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, na základě kterých by soud mohl vzít za prokázané, že se dlužník skutečně ocitl v úpadku, tzn. že má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Navíc bez informací o datu splatnosti pohledávek alespoň dvou věřitelů dlužníka insolvenční soud nemůže osvědčit ani platební neschopnost dlužníka, tzn. zda je dlužník v platební neschopnosti proto, že má závazky více než 30 dní po lhůtě splatnosti u více věřitelů a zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (zde by navrhovatel musel rovněž uvést skutečnosti, kterými by prokázal, že dlužník zastavil podstatnou část plateb na své peněžité závazky) anebo alespoň dva věřitelé mají pohledávku vůči dlužníkovi více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, případně že se pohledávek alespoň dvou věřitelů dlužníka nelze v plném rozsahu domoci ani výkonem rozhodnutí či exekucí. Tyto vyvratitelné právní domněnky objektivní platební neschopnosti dlužníka stanoví § 3 odst. 2 IZ. Jde-li o hrozící úpadek dlužníka (§ 3 odst. 4 IZ), ani ten dle názoru insolvenčního soudu v návrhu nebyl osvědčen. Navrhovatel, jakožto věřitel dlužníka, není v pozici, ve které by hrozící úpadek mohl doložit, neboť pouze sám dlužník může tvrdit, zda bude či nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část (všech) svých peněžitých závazků. V případě dlužníka-právnické osoby-by navrhovatel mohl tvrdit i úpadek ve formě předlužení. Musel by však v návrhu uvést takové informace, kterými by prokázal, že závazky dlužníka přesahují jeho majetek a takovéto skutečnosti navrhovatel rovněž netvrdí. Nad rámec shora uvedeného soud upozornil navrhovatele, že cílem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka, nikoli vymáhání pohledávek. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlédl k té skutečnosti, že dle obsahu spisu dlužníkovi dosud žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení podal věřitel a) JAROTRANSIT, s.r.o. včasné odvolání v němž namítal, že v insolvenčním návrhu tvrdil a doložil, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku po dobu delší 30 dnů po splatnosti a že dlužník není schopen tento závazek plnit, když jej neplní po dobu delší 3 měsíce po splatnosti. Pokud ve svých závěrech soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak je nutno namítnout, že judikatura není v české právní kultuře pramenem práva a ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ani ta, která jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nejsou v jiných věcech, než ve kterých byla vydána, závazná. Navzdory těchto námitek odvolatel svůj návrhu doplňuje o skutečnost, že věřitel ESYST, s.r.o. má za dlužníkem splatnou pohledávku z titulu smlouvy o dílo ze dne 31.11.2010, ve znění dodatku č. 1 ve výši 149.118,-Kč, splatnou 4.8.2011 a další věřitel Lubomír Polanský má za dlužníkem splatnou pohledávku z titulu přepravy rozměrných nákladů ve výši 102.000,-Kč, splatnou od června 2011. Z uvedeného plyne, že dlužník má splatné peněžité závazky vůči více věřitelům a tím je naplněna jedna ze základních premis legální definice úpadku. Minimálně těmto věřitelům, včetně odvolatele, dlužník své závazky není schopen hradit, protože je nehradí po dobu více než 3 měsíce po jejich splatnosti. Dále odvolatel poukázal na ust. § 143 odst. 2 IZ z něho dovozuje, že v něm zákonodárce deklaruje vůli, že skutečnost, že minimálně jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, má být osvědčena v rámci insolvenčního řízení, tedy až z probíhajícího zahájeného insolvenčního řízení má vyplynout, že dlužník má skutečně více věřitelů se splatnými pohledávkami, a až v případě, že taková skutečnost nebude v insolvenčním řízení osvědčena, soud insolvenční návrh zamítne. Postup soudu prvního stupně v dané věci byl proto v rozporu se zákonem, neboť měl-li pochybnosti o mnohosti věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem, měl v průběhu insolvenčního řízení případně insolvenční návrh zamítnout. Ze všech shora uvedených důvodu odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání věřitele a) není důvodné.
Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.
Jak již uvedl soud prvního stupně náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.
Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").
K posledně uvedené podmínce (v § 3 odst. 1 písm. c/ ) ustanovení § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Požadavek mnohosti věřitelů klade insolvenční zákon v § 3 odst. 3 také na úpadek ve formě dlužníkova předlužení. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.
Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že i jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ) a teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ. Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka je tedy to, zda prokáže svoji aktivní legitimaci, jež ho opravňuje požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, a dále i to zda v řízení bude dlužníkův úpadek osvědčen (§ 136 odst. 1 IZ).
V přezkoumávané věci navrhující věřitel uvedl ohledně existence, výše a splatnosti své pohledávky za dlužníkem dostatečná a konkrétní tvrzení; svou pohledávku rovněž hodlal dokladovat potřebnými listinami. Potud by tedy byl věřitel a) oprávněn požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu zjišťoval tvrzený úpadek dlužníka.
K tomu, aby insolvenční návrh takto mohl sloužit jako podklad pro další pokračování insolvenčního řízení zde však musí být další předpoklad, totiž stejně kvalitní, konkrétní a určitá tvrzení o dalším (nejméně jednom) věřiteli či věřitelích dlužníka a dále tvrzení osvědčující úpadek či hrozící úpadek dlužníka. Soud prvního stupně dle závěrů odvolacího soudu správně uzavřel, že takováto tvrzení v insolvenčním návrhu odvolatele nejsou, neboť krom toho, že označil další dva věřitele dlužníka, o jejich pohledávkách (právním důvodu, výši a splatnosti) neuvedl ničeho.
Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009), s jehož závěry se odvolací soud ztotožňuje, požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ust. § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve shora označeném rozhodnutí ze dne 26.2.2009 Nejvyšší soud na dané téma dále uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna ani tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.
Dále Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel (a rovněž s těmito závěry je nutno souhlasit), že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob (vzhledem ke zveřejnění obsahu insolvenčního spisu v insolvenčním rejstříku-§ 419, též k účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení-§ 109 až 111 IZ), není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí vlastní posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem, na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem a konečně i na kvalitu tvrzení o skutečnostech osvědčujících úpadek či hrozící úpadek dlužníka.
Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatel a) JAROTRANSIT, s.r.o. nedostál své povinnosti uvést o dalším věřiteli a jeho splatných pohledávkách za dlužníkem takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dlužník je v úpadku. Z tvrzení, jež navrhovatel nabídl v insolvenčním návrhu, by bylo možné dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, avšak nikoliv to, že by ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ měl vůči nejméně dvěma věřitelům peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a současně, že by je nebyl schopen plnit. Tvrzení tohoto věřitele v jeho insolvenčním tedy vskutku postrádají vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno (v dalším řízení) dospět k závěru, že dlužník má více věřitelů se splatnými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě jejich splatnosti a dále i to, že vůči těmto věřitelům dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, nebo že je v úpadku ve formě předlužení.
Námitka odvolatele, že z ust. § 143 odst. 2 IZ je nutno dovodit, že skutečnost, zda minimálně jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, má být osvědčena až v rámci dalšího insolvenčního řízení, tedy, že až v dalším probíhajícím řízení má vyplynout, že dlužník má skutečně více věřitelů se splatnými pohledávkami, a až v případě, že taková skutečnost nebude v insolvenčním řízení osvědčena, soud insolvenční návrh zamítne, je nutno uvést, že tento postup a tedy i vyšetřovací zásada, jež je pro insolvenční řízení zakotvena v ust. 86 IZ, se uplatní pouze v případě, že je soudu předložen řádný insolvenční návrh. Je nutno rozlišovat mezi povinností navrhujícího věřitele tvrdit rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka (případně jeho hrozící úpadek) a dále skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat insolvenční návrh ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ, tj. mezi splnění povinnosti tvrzení a povinností tohoto věřitele doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku ve smyslu ust. § 105 IZ a že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Pouze v případě, že věřitel podá řádný insolvenční návrh (bez vad, které brání pokračování v insolvenčním řízení, tedy splní řádně svou povinnost tvrzení), o kterém rozhoduje insolvenční soud věcně, je hodnoceno splnění povinnosti důkazní, při které se uplatní i vyšetřovací zásada insolvenčního soudu upravená v ust. § 86 IZ. Závěr, zda insolvenční navrhovatel doložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku a tento je v úpadku, lze tedy učinit až při posuzování důvodnosti návrhu, který však musí být projednatelný a bez vad. Návrh odvolatele v době rozhodnutí soudu prvního stupně však projednatelným návrhem nebyl.
Pokud odvolatel vady svého insolvenčního návrhu odstranil, učinil tak až po vydání napadeného usnesení, tedy až v rámci svého odvolání. K tomuto doplnění však již nemohl odvolací soud přihlédnout. Jak uzavřel Nejvyšší soud ve shora vzpomínaném rozhodnutí (R 91/2009), soudní praxe se ustálila na závěru (a to opět z důvodů uvedených shora v souvislosti s účinky zahájeného insolvenčního řízení), že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud soud (rozuměj soud prvního stupně) nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 IZ a že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedeném až v odvolacím řízení se nepřihlíží (viz. též rozhodnutí zveřejněné pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož soud prvního stupně neměl k dispozici projednatelný insolvenční návrh věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o., byl povinen jej podle § 128 odst. 2 IZ neprodleně bez dalšího odmítnout. Soud prvního stupně tedy v dané věci postupoval zcela správně a v souladu se zákonem.
Nicméně po vydání napadeného usnesení do tohoto řízení ve smyslu ust. § 107 IZ přistoupil se svým insolvenčním návrhem proti témuž dlužníku věřitel b) ESYST, s.r.o. dne 21.10.2011 (v průběhu odvolací lhůty) a věřitel c) Ing. Pavel Pechr dne 22.11.2011 (po uplynutí odvolací lhůty). Jmenovaní věřitelé do řízení přistoupili v době, kdy s ohledem na insolvenční návrh navrhovatele a) již nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, ty trvají doposud i přesto, že návrh věřitele a) byl (avšak nepravomocně) odmítnut. Z logiky věci vyplývá, že návrhy těchto přistoupivších věřitelů se nemohl soud prvního stupně před vydáním napadeného usnesení zabývat.
Pouze z tohoto důvodu bylo nutno napadené usnesení soudu prvního stupně dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. v platném znění (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010 a kterým bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř.) změnit, byť bylo věcně správné, avšak pouze jen tak, že se odmítá insolvenční návrh věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o.
Ze stejného důvodu bylo rovněž třeba nově rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně mezi věřitelem a) a dlužníkem (§ 224 odst. 2 o.s.ř., za užití ust. 142 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení mezi tímto věřitelem a dlužníkem bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž v obou případech přihlédl odvolací k té skutečnosti, že dlužníkovi v tomto řízení dle obsahu spisu doposud žádné náklady nevznikly.
V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat návrhy věřitelů b) a c) a to především z hlediska jejich projednatelnosti a shledá-li, že jde o návrhy bez vad, rozhodne o nich věcně.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení do výroku I. j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě (§ 239 odst. 3, § 240 odst. 1 o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, odvolateli a dalším navrhujícím věřitelům se však doručuje i zvláštním způsobem; lhůta k podání dovolání začíná věřiteli a) běžet ode dne doručení tohoto usnesení zvláštním způsobem (§ 74, § 75 IZ).
V Olomouci dne 30. listopadu 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu
KSOS 22 INS 18492/2011 2 VSOL 730/2011-A-12
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka MB systém technology s.r.o., identifikační číslo: 278 54 388, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Výstavní 1928/9, PSČ 702 00, o insolvenčním návrhu věřitelů: a) JAROTRANSIT, s.r.o., identifikační číslo: 277 00 437, se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 100 00 Praha 10, zastoupeného Mgr. Robertem Scigielem, advokátem, se sídlem Praha 1, Senovážná 996/6, PSČ 110 00, korespondenční adresa Brno, Ptašínského 8, PSČ 602 00, b) ESYST, s.r.o., identifikační číslo: 283 45 215, se sídlem Brno, Mučednická 945/3, PSČ 616 00, zastoupeného Mgr. Robertem Scigielem, advokátem, se sídlem Praha 1, Senovážná 996/6, PSČ 110 00, korespondenční adresa Brno, Ptašínského 8, PSČ 602 00, c) Ing. Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Kopřivnice, Francouzská 1183/18, PSČ 742 21, zastoupeného JUDr. Taťánou Přibylovou, advokátku, se sídlem Kopřivnice, Kadláčkova 894, PSČ 742 21, rozhodl o odvolání věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o. ze dne 4.11.2011 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2011, č.j. KSOS 22 INS 18492/2011-A-3,
t a k t o:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2011, č.j. KSOS 22 INS 18492/2011-A-3, se ve výroku I. mění jen tak, že se o d m í t á insolvenční návrh věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o.
II. Mezi dlužníkem a věřitelem JAROTRANSIT, s.r.o. není právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na ust. § 3 odst. 1, odst. 2, § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) odmítl insolvenční návrh věřitele JAROTRANSIT, s.r.o. (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) s odůvodněním, že uvedený věřitel ve svém insolvenčním návrhu neuvedl rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly dlužníkův úpadek, především v něm nebyly tvrzeny relevantní informace týkající se dalších označených věřitelů ESYST, s.r.o. a Ing. Rostislava Teršla. Přitom uvedení skutečností osvědčující úpadek dlužníka je jednou z nejpodstatnějších náležitostí insolvenčního návrhu. Pokud návrh tyto skutečnosti neobsahuje, soud nemůže rozhodnout o úpadku a následně o způsobu jeho řešení. Tvrzení o úpadku nebo hrozícím úpadku musí být obsaženo přímo v insolvenčním návrhu, v tomto návrhu je tedy nutné přesně vylíčit okolnosti, které prokazují, že dlužník je úpadku podle ust. § 3 IZ, tj. konkrétně označit dva věřitele, splatnost a výši jejich pohledávek a uvést z čeho navrhovatel vyvozuje dlužníkovu neschnout plnit závazky (viz. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 19/2011-A-17 ze dne 04.02.2011, MSPH 60 INS 14501/2010). Jak z výše uvedeného plyne, navrhovatel sice označil další mu známé věřitele dlužníka, nevyjádřil se však nikterak v otázce splatnosti ani výše jejich pohledávek, v návrhu rovněž neuvedl z čeho usuzuje, že se dlužník ocitl v platební neschopnosti (ust. § 3 odst. 1 písm. c), odst. 2 IZ). Samotný fakt, že dlužník neplní své splatné peněžité závazky vůči navrhovateli, ještě neznamená, že je v úpadku, resp. že neplní splatné peněžité závazky rovněž vůči jiným svým věřitelům. Lze tedy uzavřít, že navrhovatel neuvedl v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, na základě kterých by soud mohl vzít za prokázané, že se dlužník skutečně ocitl v úpadku, tzn. že má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Navíc bez informací o datu splatnosti pohledávek alespoň dvou věřitelů dlužníka insolvenční soud nemůže osvědčit ani platební neschopnost dlužníka, tzn. zda je dlužník v platební neschopnosti proto, že má závazky více než 30 dní po lhůtě splatnosti u více věřitelů a zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (zde by navrhovatel musel rovněž uvést skutečnosti, kterými by prokázal, že dlužník zastavil podstatnou část plateb na své peněžité závazky) anebo alespoň dva věřitelé mají pohledávku vůči dlužníkovi více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, případně že se pohledávek alespoň dvou věřitelů dlužníka nelze v plném rozsahu domoci ani výkonem rozhodnutí či exekucí. Tyto vyvratitelné právní domněnky objektivní platební neschopnosti dlužníka stanoví § 3 odst. 2 IZ. Jde-li o hrozící úpadek dlužníka (§ 3 odst. 4 IZ), ani ten dle názoru insolvenčního soudu v návrhu nebyl osvědčen. Navrhovatel, jakožto věřitel dlužníka, není v pozici, ve které by hrozící úpadek mohl doložit, neboť pouze sám dlužník může tvrdit, zda bude či nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část (všech) svých peněžitých závazků. V případě dlužníka-právnické osoby-by navrhovatel mohl tvrdit i úpadek ve formě předlužení. Musel by však v návrhu uvést takové informace, kterými by prokázal, že závazky dlužníka přesahují jeho majetek a takovéto skutečnosti navrhovatel rovněž netvrdí. Nad rámec shora uvedeného soud upozornil navrhovatele, že cílem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka, nikoli vymáhání pohledávek. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlédl k té skutečnosti, že dle obsahu spisu dlužníkovi dosud žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení podal věřitel a) JAROTRANSIT, s.r.o. včasné odvolání v němž namítal, že v insolvenčním návrhu tvrdil a doložil, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku po dobu delší 30 dnů po splatnosti a že dlužník není schopen tento závazek plnit, když jej neplní po dobu delší 3 měsíce po splatnosti. Pokud ve svých závěrech soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak je nutno namítnout, že judikatura není v české právní kultuře pramenem práva a ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ani ta, která jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nejsou v jiných věcech, než ve kterých byla vydána, závazná. Navzdory těchto námitek odvolatel svůj návrhu doplňuje o skutečnost, že věřitel ESYST, s.r.o. má za dlužníkem splatnou pohledávku z titulu smlouvy o dílo ze dne 31.11.2010, ve znění dodatku č. 1 ve výši 149.118,-Kč, splatnou 4.8.2011 a další věřitel Lubomír Polanský má za dlužníkem splatnou pohledávku z titulu přepravy rozměrných nákladů ve výši 102.000,-Kč, splatnou od června 2011. Z uvedeného plyne, že dlužník má splatné peněžité závazky vůči více věřitelům a tím je naplněna jedna ze základních premis legální definice úpadku. Minimálně těmto věřitelům, včetně odvolatele, dlužník své závazky není schopen hradit, protože je nehradí po dobu více než 3 měsíce po jejich splatnosti. Dále odvolatel poukázal na ust. § 143 odst. 2 IZ z něho dovozuje, že v něm zákonodárce deklaruje vůli, že skutečnost, že minimálně jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, má být osvědčena v rámci insolvenčního řízení, tedy až z probíhajícího zahájeného insolvenčního řízení má vyplynout, že dlužník má skutečně více věřitelů se splatnými pohledávkami, a až v případě, že taková skutečnost nebude v insolvenčním řízení osvědčena, soud insolvenční návrh zamítne. Postup soudu prvního stupně v dané věci byl proto v rozporu se zákonem, neboť měl-li pochybnosti o mnohosti věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem, měl v průběhu insolvenčního řízení případně insolvenční návrh zamítnout. Ze všech shora uvedených důvodu odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání věřitele a) není důvodné.
Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.
Jak již uvedl soud prvního stupně náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.
Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").
K posledně uvedené podmínce (v § 3 odst. 1 písm. c/ ) ustanovení § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Požadavek mnohosti věřitelů klade insolvenční zákon v § 3 odst. 3 také na úpadek ve formě dlužníkova předlužení. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.
Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že i jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ) a teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ. Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka je tedy to, zda prokáže svoji aktivní legitimaci, jež ho opravňuje požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, a dále i to zda v řízení bude dlužníkův úpadek osvědčen (§ 136 odst. 1 IZ).
V přezkoumávané věci navrhující věřitel uvedl ohledně existence, výše a splatnosti své pohledávky za dlužníkem dostatečná a konkrétní tvrzení; svou pohledávku rovněž hodlal dokladovat potřebnými listinami. Potud by tedy byl věřitel a) oprávněn požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu zjišťoval tvrzený úpadek dlužníka.
K tomu, aby insolvenční návrh takto mohl sloužit jako podklad pro další pokračování insolvenčního řízení zde však musí být další předpoklad, totiž stejně kvalitní, konkrétní a určitá tvrzení o dalším (nejméně jednom) věřiteli či věřitelích dlužníka a dále tvrzení osvědčující úpadek či hrozící úpadek dlužníka. Soud prvního stupně dle závěrů odvolacího soudu správně uzavřel, že takováto tvrzení v insolvenčním návrhu odvolatele nejsou, neboť krom toho, že označil další dva věřitele dlužníka, o jejich pohledávkách (právním důvodu, výši a splatnosti) neuvedl ničeho.
Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009), s jehož závěry se odvolací soud ztotožňuje, požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ust. § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve shora označeném rozhodnutí ze dne 26.2.2009 Nejvyšší soud na dané téma dále uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna ani tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.
Dále Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel (a rovněž s těmito závěry je nutno souhlasit), že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob (vzhledem ke zveřejnění obsahu insolvenčního spisu v insolvenčním rejstříku-§ 419, též k účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení-§ 109 až 111 IZ), není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí vlastní posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem, na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem a konečně i na kvalitu tvrzení o skutečnostech osvědčujících úpadek či hrozící úpadek dlužníka.
Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatel a) JAROTRANSIT, s.r.o. nedostál své povinnosti uvést o dalším věřiteli a jeho splatných pohledávkách za dlužníkem takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dlužník je v úpadku. Z tvrzení, jež navrhovatel nabídl v insolvenčním návrhu, by bylo možné dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, avšak nikoliv to, že by ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ měl vůči nejméně dvěma věřitelům peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a současně, že by je nebyl schopen plnit. Tvrzení tohoto věřitele v jeho insolvenčním tedy vskutku postrádají vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno (v dalším řízení) dospět k závěru, že dlužník má více věřitelů se splatnými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě jejich splatnosti a dále i to, že vůči těmto věřitelům dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, nebo že je v úpadku ve formě předlužení.
Námitka odvolatele, že z ust. § 143 odst. 2 IZ je nutno dovodit, že skutečnost, zda minimálně jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, má být osvědčena až v rámci dalšího insolvenčního řízení, tedy, že až v dalším probíhajícím řízení má vyplynout, že dlužník má skutečně více věřitelů se splatnými pohledávkami, a až v případě, že taková skutečnost nebude v insolvenčním řízení osvědčena, soud insolvenční návrh zamítne, je nutno uvést, že tento postup a tedy i vyšetřovací zásada, jež je pro insolvenční řízení zakotvena v ust. 86 IZ, se uplatní pouze v případě, že je soudu předložen řádný insolvenční návrh. Je nutno rozlišovat mezi povinností navrhujícího věřitele tvrdit rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka (případně jeho hrozící úpadek) a dále skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat insolvenční návrh ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ, tj. mezi splnění povinnosti tvrzení a povinností tohoto věřitele doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku ve smyslu ust. § 105 IZ a že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Pouze v případě, že věřitel podá řádný insolvenční návrh (bez vad, které brání pokračování v insolvenčním řízení, tedy splní řádně svou povinnost tvrzení), o kterém rozhoduje insolvenční soud věcně, je hodnoceno splnění povinnosti důkazní, při které se uplatní i vyšetřovací zásada insolvenčního soudu upravená v ust. § 86 IZ. Závěr, zda insolvenční navrhovatel doložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku a tento je v úpadku, lze tedy učinit až při posuzování důvodnosti návrhu, který však musí být projednatelný a bez vad. Návrh odvolatele v době rozhodnutí soudu prvního stupně však projednatelným návrhem nebyl.
Pokud odvolatel vady svého insolvenčního návrhu odstranil, učinil tak až po vydání napadeného usnesení, tedy až v rámci svého odvolání. K tomuto doplnění však již nemohl odvolací soud přihlédnout. Jak uzavřel Nejvyšší soud ve shora vzpomínaném rozhodnutí (R 91/2009), soudní praxe se ustálila na závěru (a to opět z důvodů uvedených shora v souvislosti s účinky zahájeného insolvenčního řízení), že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud soud (rozuměj soud prvního stupně) nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 IZ a že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedeném až v odvolacím řízení se nepřihlíží (viz. též rozhodnutí zveřejněné pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož soud prvního stupně neměl k dispozici projednatelný insolvenční návrh věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o., byl povinen jej podle § 128 odst. 2 IZ neprodleně bez dalšího odmítnout. Soud prvního stupně tedy v dané věci postupoval zcela správně a v souladu se zákonem.
Nicméně po vydání napadeného usnesení do tohoto řízení ve smyslu ust. § 107 IZ přistoupil se svým insolvenčním návrhem proti témuž dlužníku věřitel b) ESYST, s.r.o. dne 21.10.2011 (v průběhu odvolací lhůty) a věřitel c) Ing. Pavel Pechr dne 22.11.2011 (po uplynutí odvolací lhůty). Jmenovaní věřitelé do řízení přistoupili v době, kdy s ohledem na insolvenční návrh navrhovatele a) již nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, ty trvají doposud i přesto, že návrh věřitele a) byl (avšak nepravomocně) odmítnut. Z logiky věci vyplývá, že návrhy těchto přistoupivších věřitelů se nemohl soud prvního stupně před vydáním napadeného usnesení zabývat.
Pouze z tohoto důvodu bylo nutno napadené usnesení soudu prvního stupně dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. v platném znění (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010 a kterým bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř.) změnit, byť bylo věcně správné, avšak pouze jen tak, že se odmítá insolvenční návrh věřitele a) JAROTRANSIT, s.r.o.
Ze stejného důvodu bylo rovněž třeba nově rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně mezi věřitelem a) a dlužníkem (§ 224 odst. 2 o.s.ř., za užití ust. 142 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení mezi tímto věřitelem a dlužníkem bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž v obou případech přihlédl odvolací k té skutečnosti, že dlužníkovi v tomto řízení dle obsahu spisu doposud žádné náklady nevznikly.
V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat návrhy věřitelů b) a c) a to především z hlediska jejich projednatelnosti a shledá-li, že jde o návrhy bez vad, rozhodne o nich věcně.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení do výroku I. j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě (§ 239 odst. 3, § 240 odst. 1 o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, odvolateli a dalším navrhujícím věřitelům se však doručuje i zvláštním způsobem; lhůta k podání dovolání začíná věřiteli a) běžet ode dne doručení tohoto usnesení zvláštním způsobem (§ 74, § 75 IZ).
V Olomouci dne 30. listopadu 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu