2 VSOL 707/2011-A-17
KSBR 37 INS 13703/2011 2 VSOL 707/2011-A-17
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice Marty anonymizovano , anonymizovano , bytem Vackova 2, 612 00 Brno, zastoupené JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem v Brně, Vránova 39, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice ze dne 12.9.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2011, č.j. KSBR 37 INS 13703/2011-A-7
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že dlužnici se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 2.000,-Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč a poučil ji o způsobu její úhrady. Na odůvodnění uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podle předložených listin má dlužnice závazky celkem ve výši 1.487.468,22 Kč vůči třem věřitelům, a to vůči prvnímu věřiteli Česká spořitelna, a.s. ve výši 338.468,22 Kč, vůči druhému věřiteli Františku Janovskému ve výši 925.000,-Kč (původně 800.000,-Kč) a vůči třetímu věřiteli Michalu Janotovi ve výši 224.000,-Kč (původně 200.000,-Kč), prostředky získané od druhého a třetího věřitele v částce 1.000.000,-Kč chtěla dlužnice investovat do plánového podnikání. Částka 600.000,-Kč, kterou získala na základě půjček od Františka Janovského a Michala Janoty, byla dlužnici ukradena a dlužnice tuto krádež neohlásila. Z těchto skutečností soud dovodil, že případný úpadek dlužnice není řešitelný oddlužením, neboť: a) Dlužnice není subjektivně legitimována k podání insolvenčního návrhu, protože ji nelze mít za dlužníka, který není podnikatelem (§ 389 ods.t 1 IZ). Pokud mínila převážnou část půjčených finančních prostředků investovat do plánovaného podnikání, vznikly v této části její závazky v souvislosti s podnikáním, a přestože není registrována jako podnikatelka lze předpokládat, že způsobem řešení jejího úpadku by byl konkurs. b) Případný úpadek dlužnice není řešitelný oddlužením i z důvodů dle § 395 odst. 1 IZ, protože pokud dlužnice neohlásila krádež finančních prostředků, které získala krátce před podáním návrhu na povolení oddlužení v roce 2010 a mínila investovat do podnikání, pak lze důvodně pochybovat o poctivosti záměru dlužnice, který sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení. Protože návrh podala neoprávněná osoba bude třeba návrh na povolení oddlužení odmítnout (§ 390 odst. 3 IZ), případně lze předpokládat jeho zamítnutí proto, že je jím sledován nepoctivý záměr (§ 396 odst. 1 IZ). Z tohoto důvodu soud uložil dlužnici zaplatit zálohu v maximální částce 50.000,-Kč, při určení její výše zohlednil minimální částku odměny insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., neboť zálohou bude třeba překlenout jak nedostatek pohotových prostředků na krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení, tak jí bude třeba k zajištění úhrady konečných nákladů, pokud prostředky v podstatě nebudou stačit na jejich pokrytí.
Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že věc nesprávně právně posoudil, neboť je bezdětná, nikdy nepodnikala a vždy disponovala stálým, avšak limitovaným příjmem ze závislé činnosti. Přesto ji Česká spořitelna a.s. za zcela evidentního porušování vnitřních předpisů umožnila opakovaně čerpat velké množství úvěrů. Ve snaze dostát svým závazkům, sloužila značné množství přesčasů po relativně dlouhou dobu, pracovní vytížení a stres z práce i z osobních a rodinných problémů v konečném důsledku znamenaly rezignaci na životní hodnoty, deprese a pokus o sebevraždu. V této situaci je pochopitelné, že nenahlásila odcizení velké části peněz, které si půjčila na zamýšlený záměr, jak vydělat ještě další peníze, aby mohla lépe splácet své dluhy. Svou finanční situaci řeší ve spolupráci s rodinou, která jako podmínku pomoci stanovila řešení problémů splácení dluhů a podání návrhu na oddlužení, které bude z její strany řádně plněno. Dlužnice nikdy nepodnikala, pokud v návrhu uvedla, že mínila investovat půjčené peníze do plánovaného podnikání, jednalo se o záměr pořízení nemovitosti, kterou by částečně sama užívala k bydlení a zčásti pronajímala. Tím chtěla snížit své životní náklady a hradit větší část půjčky na pořízení nemovitosti. Z tohoto záměru však nelze dovozovat, že je podnikatelkou ve smyslu § 389 odst. 1 IZ tak, jak jeho výklad provedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009, sp. zn. 29 NSČR 3/2009. Proti závěru o nepoctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení dlužnice namítala, že na všechny své závazky doposud uhradila přibližně 300.000,-Kč a doložila vůli své závazky hradit. Jakmile si uvědomila, že již dále není schopna své závazky splácet, podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Tento postup podle dlužnice svědčí spíš o jejím poctivém záměru, když nepřijímala další závazky, z nichž by hradila své závazky předchozí. Dlužnice se nebrání úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení i v případě, že její úpadek bude řešen oddlužením, ovšem v této souvislosti by záloha 50.000,-Kč se jevila vysokou (v tomto směru odkázala na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008), navíc je schopna po dobu trvání účinků schváleného oddlužení hradit odměnu insolvenčního správce. Z těchto důvodů dlužnice v odvolacím řízení žádala zrušení napadeného usnesení a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.
Nad rámec skutečností, uváděných v odůvodnění napadeného usnesení, z obsahu spisu vyplývá, že insolvenční návrh byl podán dne 3.8.2011, dlužnice v něm uvedla tři věřitele. Vůči věřiteli Česká spořitelna a.s. má (dle seznamu závazků) celkem 8 závazků, které vznikly na základě smluv o úvěru, výše poskytnutých prostředků dle smluv se pohybovala v rozsahu od 30.000,-Kč do 70.000,-Kč. První smlouva o úvěru byla uzavřena v prosinci roku 2008, další smlouvy dlužnice uzavřela v měsících březen, duben, květen, červen, srpen a září roku 2009, poslední smlouvu s touto bankou uzavřela v červnu 2011. Všechny závazky z těchto úvěrových smluv dlužnice splácela až do května roku 2011. Druhým věřitelem je František Janovský, se kterým dlužnice uzavřela smlouvu o půjčce v březnu 2010, na jejím základě čerpala částku 800.000,-Kč, která byla splatná v březnu 2011. Třetím věřitelem je Michal Janota, se kterým v lednu 2010 uzavřela smlouvu o půjčce a na jejím základě čerpala částku 200.000,-Kč, kterou měla vrátit v lednu 2011. Na tyto půjčky nesplatila dlužnice nic. Dlužnice tvrdila, že finanční prostředky v částce 600.000,-Kč, získané z těchto dvou půjček, jí byly odcizeny, zbytek prostředků použila na úhradu svých životních nákladů a ke splátkám svých jiných dluhů. Důvodem proč nebyla schopna svým závazkům dostát byla její nemoc a krádež velké části půjčených peněz.
Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.
Odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně o podnikatelském statusu dlužnice. Výklad spojení dlužník, který není podnikatelem v ustanovení § 389 odst. 1 IZ provedl Nejvyšší soud v dlužnicí zmiňovaném rozhodnutí, které bylo publikováno pod číslem 79/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též R 79/2009), podle něhož podnikatelem není taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Z obsahu insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení se nepodávají skutečnosti, které by vedly k závěru, že dlužnice je či byla podnikatelkou ve smyslu § 2 odst. 1,2 Obchodního zákoníku ani to, že závazky vůči druhému a třetímu věřiteli jsou dluhy vzešlé z její podnikatelské činnosti, neboť dlužnice netvrdí, a ani nebylo v řízení prokázáno, že by vůbec kdy podnikala. Nelze proto uzavřít, že dlužnice není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, protože má dluhy vzešlé z jejího podnikání.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně o nepoctivosti záměru, který dlužnice podaným návrhem na povolen oddlužení sleduje. Z listin předložených dlužnicí vyplývá, že zejména v období března až září roku 2009 si neuváženě brala úvěry u České spořitelny a.s. a v této době jí vzniklo sedm závazků. Až do května roku 2011 tyto své závazky plnila, byť také z prostředků získaných od druhého a třetího věřitele. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ve druhé polovině roku 2010 byla dlužnice v dlouhodobé pracovní neschopnosti z důvodu vážného onemocnění (zánět mozkových blan), a její chování, kdy z prostředků získaných z později splatných úvěrů či půjček splácela své dříve splatné dluhy, je typickým způsobem, jak se dlužník dostává do dluhové pasti. Odvolací soud nemá důvod neuvěřit tvrzení dlužnice, že jednou z příčin stavu jejího úpadku bylo onemocnění. Půjčky od fyzických osob představují téměř 80 % všech závazků dlužnice, která na ně nesplatila nic. Právě z těchto prostředků mělo být dlužnici odcizeno 600.000,-Kč (to je cca 60% celkové půjčené částky), aniž by to dlužnice ohlásila orgánům činným v trestním řízení, což vysvětluje svou psychickou situací. Dlužnice sice neuvádí, kdy mělo dojít ke krádeži takto velké finanční částky a neuvádí ani další podrobnosti této události. Přesto však odvolací soud dospívá k závěru, že jen ze skutečnosti, že dlužnice neoznámila tento trestný čin, kterým byla způsobena značná škoda (§ 205, § 138 Trestního zákoníku), nelze učinit jednoznačný závěr, že dlužnice podaným návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. V době, kdy dlužnice na sebe závazky vůči druhému a třetímu věřiteli převzala (první čtvrtina roku 2010) měla závazky vůči bance z předchozích úvěrů, tyto splácela a onemocněla až čtyři měsíce po té, kdy uzavřela půjčku s věřitelem Františkem Janotou na částku 800.000,-Kč. Naopak se v těchto souvislostech jeví pravděpodobné tvrzení, že půjčený obnos mínila investovat na koupi nemovitosti a půjčené prostředky splácet také z výnosů z jejího využívání.
Odvolací soud, který nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že lze důvodně předpokládat odmítnutí (§ 392 odst. 3 IZ) nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení z důvodu nepoctivého záměru (§ 395 odst. 1, písm. a/ IZ), se proto zabýval tím, zda není dán důvod pro jeho zamítnutí dle § 395 odst. 1, písm. b) IZ, tedy proto, že dlužnice dle doložených příjmů nebude schopna splnit zákonný limit minimálního plnění pohledávek nezajištěných věřitelů. Při svých předběžných úvahách odvolací soud vycházel z čisté mzdy dlužnice 17.385,-Kč (což je průměrná čistá měsíční mzda dlužnice za prvních šest měsíců roku 2011), z níž je schopna pro přednostní i nepřednostní pohledávky měsíčně hradit 9.386,-Kč, za 60 měsíců trvání účinků schváleného oddlužení by z příjmu dlužnice bylo možno srazit částku 563.760,-Kč (§ 398 odst. 2 IZ). Hodnota 30% jejích závazků vůči nezajištěným věřitelům činí 446.240,-Kč a v případě, že insolvenční správce bude plátcem DPH, zaplatí dlužnice na zálohách na jeho odměnu a hotové výdaje po dobu účinků schváleného oddlužení 64.800,-Kč, spolu s 30% hodnotou jejich dluhů vůči nezajištěným věřitelům musí být dlužnice schopna za dobu trvání účinků schváleného oddlužení uhradit minimálně částku 511.040,-Kč. Z výpočtů odvolacího soudu vyplývá, že dlužnice je schopna zaplatit více než minimální zákonný limit 30 % hodnoty závazků svých nezajištěných věřitelů, takže překážka dle § 395 odst. 1, písm. b) IZ povolení oddlužení nebrání.
Podle odvolacího soudu lze důvodně předpokládat, že za daných skutkových okolností je oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře proveditelné. Pro úhradu počátečních nákladů insolvenčního řízení, respektive nákladů insolvenčního správce spojených s výkonem jeho činnosti do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, s ohledem na majetkové poměry dlužnice, jejímž jediným majetkem je dle seznamu majetku mobilní telefon, postačuje podle odvolacího soudu záloha ve výši 2.000,-Kč.
Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil napadené usnesení jen co do výše zálohy, jejíž zaplacení se dlužnici ukládá.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání.
V Olomouci dne 25. listopadu 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu
KSBR 37 INS 13703/2011 2 VSOL 707/2011-A-17
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice Marty anonymizovano , anonymizovano , bytem Vackova 2, 612 00 Brno, zastoupené JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem v Brně, Vránova 39, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice ze dne 12.9.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2011, č.j. KSBR 37 INS 13703/2011-A-7
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že dlužnici se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 2.000,-Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč a poučil ji o způsobu její úhrady. Na odůvodnění uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podle předložených listin má dlužnice závazky celkem ve výši 1.487.468,22 Kč vůči třem věřitelům, a to vůči prvnímu věřiteli Česká spořitelna, a.s. ve výši 338.468,22 Kč, vůči druhému věřiteli Františku Janovskému ve výši 925.000,-Kč (původně 800.000,-Kč) a vůči třetímu věřiteli Michalu Janotovi ve výši 224.000,-Kč (původně 200.000,-Kč), prostředky získané od druhého a třetího věřitele v částce 1.000.000,-Kč chtěla dlužnice investovat do plánového podnikání. Částka 600.000,-Kč, kterou získala na základě půjček od Františka Janovského a Michala Janoty, byla dlužnici ukradena a dlužnice tuto krádež neohlásila. Z těchto skutečností soud dovodil, že případný úpadek dlužnice není řešitelný oddlužením, neboť: a) Dlužnice není subjektivně legitimována k podání insolvenčního návrhu, protože ji nelze mít za dlužníka, který není podnikatelem (§ 389 ods.t 1 IZ). Pokud mínila převážnou část půjčených finančních prostředků investovat do plánovaného podnikání, vznikly v této části její závazky v souvislosti s podnikáním, a přestože není registrována jako podnikatelka lze předpokládat, že způsobem řešení jejího úpadku by byl konkurs. b) Případný úpadek dlužnice není řešitelný oddlužením i z důvodů dle § 395 odst. 1 IZ, protože pokud dlužnice neohlásila krádež finančních prostředků, které získala krátce před podáním návrhu na povolení oddlužení v roce 2010 a mínila investovat do podnikání, pak lze důvodně pochybovat o poctivosti záměru dlužnice, který sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení. Protože návrh podala neoprávněná osoba bude třeba návrh na povolení oddlužení odmítnout (§ 390 odst. 3 IZ), případně lze předpokládat jeho zamítnutí proto, že je jím sledován nepoctivý záměr (§ 396 odst. 1 IZ). Z tohoto důvodu soud uložil dlužnici zaplatit zálohu v maximální částce 50.000,-Kč, při určení její výše zohlednil minimální částku odměny insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., neboť zálohou bude třeba překlenout jak nedostatek pohotových prostředků na krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení, tak jí bude třeba k zajištění úhrady konečných nákladů, pokud prostředky v podstatě nebudou stačit na jejich pokrytí.
Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že věc nesprávně právně posoudil, neboť je bezdětná, nikdy nepodnikala a vždy disponovala stálým, avšak limitovaným příjmem ze závislé činnosti. Přesto ji Česká spořitelna a.s. za zcela evidentního porušování vnitřních předpisů umožnila opakovaně čerpat velké množství úvěrů. Ve snaze dostát svým závazkům, sloužila značné množství přesčasů po relativně dlouhou dobu, pracovní vytížení a stres z práce i z osobních a rodinných problémů v konečném důsledku znamenaly rezignaci na životní hodnoty, deprese a pokus o sebevraždu. V této situaci je pochopitelné, že nenahlásila odcizení velké části peněz, které si půjčila na zamýšlený záměr, jak vydělat ještě další peníze, aby mohla lépe splácet své dluhy. Svou finanční situaci řeší ve spolupráci s rodinou, která jako podmínku pomoci stanovila řešení problémů splácení dluhů a podání návrhu na oddlužení, které bude z její strany řádně plněno. Dlužnice nikdy nepodnikala, pokud v návrhu uvedla, že mínila investovat půjčené peníze do plánovaného podnikání, jednalo se o záměr pořízení nemovitosti, kterou by částečně sama užívala k bydlení a zčásti pronajímala. Tím chtěla snížit své životní náklady a hradit větší část půjčky na pořízení nemovitosti. Z tohoto záměru však nelze dovozovat, že je podnikatelkou ve smyslu § 389 odst. 1 IZ tak, jak jeho výklad provedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009, sp. zn. 29 NSČR 3/2009. Proti závěru o nepoctivosti záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení dlužnice namítala, že na všechny své závazky doposud uhradila přibližně 300.000,-Kč a doložila vůli své závazky hradit. Jakmile si uvědomila, že již dále není schopna své závazky splácet, podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Tento postup podle dlužnice svědčí spíš o jejím poctivém záměru, když nepřijímala další závazky, z nichž by hradila své závazky předchozí. Dlužnice se nebrání úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení i v případě, že její úpadek bude řešen oddlužením, ovšem v této souvislosti by záloha 50.000,-Kč se jevila vysokou (v tomto směru odkázala na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008), navíc je schopna po dobu trvání účinků schváleného oddlužení hradit odměnu insolvenčního správce. Z těchto důvodů dlužnice v odvolacím řízení žádala zrušení napadeného usnesení a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.
Nad rámec skutečností, uváděných v odůvodnění napadeného usnesení, z obsahu spisu vyplývá, že insolvenční návrh byl podán dne 3.8.2011, dlužnice v něm uvedla tři věřitele. Vůči věřiteli Česká spořitelna a.s. má (dle seznamu závazků) celkem 8 závazků, které vznikly na základě smluv o úvěru, výše poskytnutých prostředků dle smluv se pohybovala v rozsahu od 30.000,-Kč do 70.000,-Kč. První smlouva o úvěru byla uzavřena v prosinci roku 2008, další smlouvy dlužnice uzavřela v měsících březen, duben, květen, červen, srpen a září roku 2009, poslední smlouvu s touto bankou uzavřela v červnu 2011. Všechny závazky z těchto úvěrových smluv dlužnice splácela až do května roku 2011. Druhým věřitelem je František Janovský, se kterým dlužnice uzavřela smlouvu o půjčce v březnu 2010, na jejím základě čerpala částku 800.000,-Kč, která byla splatná v březnu 2011. Třetím věřitelem je Michal Janota, se kterým v lednu 2010 uzavřela smlouvu o půjčce a na jejím základě čerpala částku 200.000,-Kč, kterou měla vrátit v lednu 2011. Na tyto půjčky nesplatila dlužnice nic. Dlužnice tvrdila, že finanční prostředky v částce 600.000,-Kč, získané z těchto dvou půjček, jí byly odcizeny, zbytek prostředků použila na úhradu svých životních nákladů a ke splátkám svých jiných dluhů. Důvodem proč nebyla schopna svým závazkům dostát byla její nemoc a krádež velké části půjčených peněz.
Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.
Odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně o podnikatelském statusu dlužnice. Výklad spojení dlužník, který není podnikatelem v ustanovení § 389 odst. 1 IZ provedl Nejvyšší soud v dlužnicí zmiňovaném rozhodnutí, které bylo publikováno pod číslem 79/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též R 79/2009), podle něhož podnikatelem není taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Z obsahu insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení se nepodávají skutečnosti, které by vedly k závěru, že dlužnice je či byla podnikatelkou ve smyslu § 2 odst. 1,2 Obchodního zákoníku ani to, že závazky vůči druhému a třetímu věřiteli jsou dluhy vzešlé z její podnikatelské činnosti, neboť dlužnice netvrdí, a ani nebylo v řízení prokázáno, že by vůbec kdy podnikala. Nelze proto uzavřít, že dlužnice není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, protože má dluhy vzešlé z jejího podnikání.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně o nepoctivosti záměru, který dlužnice podaným návrhem na povolen oddlužení sleduje. Z listin předložených dlužnicí vyplývá, že zejména v období března až září roku 2009 si neuváženě brala úvěry u České spořitelny a.s. a v této době jí vzniklo sedm závazků. Až do května roku 2011 tyto své závazky plnila, byť také z prostředků získaných od druhého a třetího věřitele. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ve druhé polovině roku 2010 byla dlužnice v dlouhodobé pracovní neschopnosti z důvodu vážného onemocnění (zánět mozkových blan), a její chování, kdy z prostředků získaných z později splatných úvěrů či půjček splácela své dříve splatné dluhy, je typickým způsobem, jak se dlužník dostává do dluhové pasti. Odvolací soud nemá důvod neuvěřit tvrzení dlužnice, že jednou z příčin stavu jejího úpadku bylo onemocnění. Půjčky od fyzických osob představují téměř 80 % všech závazků dlužnice, která na ně nesplatila nic. Právě z těchto prostředků mělo být dlužnici odcizeno 600.000,-Kč (to je cca 60% celkové půjčené částky), aniž by to dlužnice ohlásila orgánům činným v trestním řízení, což vysvětluje svou psychickou situací. Dlužnice sice neuvádí, kdy mělo dojít ke krádeži takto velké finanční částky a neuvádí ani další podrobnosti této události. Přesto však odvolací soud dospívá k závěru, že jen ze skutečnosti, že dlužnice neoznámila tento trestný čin, kterým byla způsobena značná škoda (§ 205, § 138 Trestního zákoníku), nelze učinit jednoznačný závěr, že dlužnice podaným návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. V době, kdy dlužnice na sebe závazky vůči druhému a třetímu věřiteli převzala (první čtvrtina roku 2010) měla závazky vůči bance z předchozích úvěrů, tyto splácela a onemocněla až čtyři měsíce po té, kdy uzavřela půjčku s věřitelem Františkem Janotou na částku 800.000,-Kč. Naopak se v těchto souvislostech jeví pravděpodobné tvrzení, že půjčený obnos mínila investovat na koupi nemovitosti a půjčené prostředky splácet také z výnosů z jejího využívání.
Odvolací soud, který nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že lze důvodně předpokládat odmítnutí (§ 392 odst. 3 IZ) nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení z důvodu nepoctivého záměru (§ 395 odst. 1, písm. a/ IZ), se proto zabýval tím, zda není dán důvod pro jeho zamítnutí dle § 395 odst. 1, písm. b) IZ, tedy proto, že dlužnice dle doložených příjmů nebude schopna splnit zákonný limit minimálního plnění pohledávek nezajištěných věřitelů. Při svých předběžných úvahách odvolací soud vycházel z čisté mzdy dlužnice 17.385,-Kč (což je průměrná čistá měsíční mzda dlužnice za prvních šest měsíců roku 2011), z níž je schopna pro přednostní i nepřednostní pohledávky měsíčně hradit 9.386,-Kč, za 60 měsíců trvání účinků schváleného oddlužení by z příjmu dlužnice bylo možno srazit částku 563.760,-Kč (§ 398 odst. 2 IZ). Hodnota 30% jejích závazků vůči nezajištěným věřitelům činí 446.240,-Kč a v případě, že insolvenční správce bude plátcem DPH, zaplatí dlužnice na zálohách na jeho odměnu a hotové výdaje po dobu účinků schváleného oddlužení 64.800,-Kč, spolu s 30% hodnotou jejich dluhů vůči nezajištěným věřitelům musí být dlužnice schopna za dobu trvání účinků schváleného oddlužení uhradit minimálně částku 511.040,-Kč. Z výpočtů odvolacího soudu vyplývá, že dlužnice je schopna zaplatit více než minimální zákonný limit 30 % hodnoty závazků svých nezajištěných věřitelů, takže překážka dle § 395 odst. 1, písm. b) IZ povolení oddlužení nebrání.
Podle odvolacího soudu lze důvodně předpokládat, že za daných skutkových okolností je oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře proveditelné. Pro úhradu počátečních nákladů insolvenčního řízení, respektive nákladů insolvenčního správce spojených s výkonem jeho činnosti do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, s ohledem na majetkové poměry dlužnice, jejímž jediným majetkem je dle seznamu majetku mobilní telefon, postačuje podle odvolacího soudu záloha ve výši 2.000,-Kč.
Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil napadené usnesení jen co do výše zálohy, jejíž zaplacení se dlužnici ukládá.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání.
V Olomouci dne 25. listopadu 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu