2 VSOL 64/2015-A-21
KSBR 33 INS 24276/2014 2 VSOL 64/2015-A-21
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Yarob Mansour, nar. 21. prosince 1962, bytem Velké Němčice, Vrchní 5, PSČ 691 63, identifikační číslo: 644 55 092, o insolvenčním návrhu dlužníka s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 33 INS 24276/2014-A-16 ze dne 9. prosince 2014
tak to :
Usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 33 INS 24276/2014-A-16 ze dne 9. prosince 2014 se p o t v r z u j e .
Odův odně ní:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu, neboť dlužník ve svém návrhu netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky vůči nezajištěným věřitelům Heineken Česká republika, a.s., identifikační číslo: 451 48 066 a Plzeňský Prazdroj, a. s., identifikační číslo: 453 57 366, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu, netvrdil existenci souhlasu těchto věřitelů s oddlužením ani tyto skutečnosti nedoložil. Za takového stavu bude jeho návrh na povolení oddlužení odmítnut a na jeho majetek prohlášen konkurs, přičemž insolvenční soud stanovil s ohledem na rozsah majetku dlužníka a k předpokládaným nákladům insolvenčního řízení zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak (§ 108 odst. 1 a 2 IZ).
Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání a neztotožnil se zejména s právním hodnocením soudu prvního stupně a namítal vady vedoucí k nesprávnému rozhodnutí. Na závěr krajského soudu, že dlužník v návrhu netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých lze usuzovat, že závazky vůči nezajištěným věřitelům, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nebrání řešení úpadku oddlužením, odvolatel oponoval citací zákonné úpravy, značného množství judikátů i názory části právní veřejnosti ( společným míněním učenců ) zastoupené JUDr. Oldřichem Řeháčkem Ph.D. a MUDr. Mgr Danielem Mališem, LLM a tvrdil, že souhlas věřitelů není obsahovou náležitostí návrhu na povolení oddlužení, žádný předpis to nestanoví, soud své stanovisko řádně nezdůvodnil a pokud souhlasy požadoval doložit k návrhu, dopustil se porušení ústavního principu legální licence, neboť zákon takovou povinnost neukládá. Není tomu tak ani za právního stavu po novelizaci insolvenčního zákona s účinností od 1.1.2014. Podle názoru dlužníka soud nesprávně interpretuje novelizované znění insolvenčního zákona účinné od 1. ledna 2014 v ustanovení § 389 odst. 2, neboť insolvenční zákon v žádném ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Věřitelům nic nebrání v možnosti na schůzi věřitelům své stanovisko k možnosti oddlužení dlužníků vyslovit, případně pro schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře nehlasovat, či vznést námitky. Neuplatněním tohoto práva do skončení schůze věřitelů však nastává zákonná fikce jejich souhlasu s oddlužením i přes existenci dluhu z podnikání. V takovém případě soud nemá možnost nadále způsob řešení úpadku dlužníka korigovat a rozhodnout o neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 IZ, neboť je povinen vycházet z fikce souhlasu věřitelů podle § 403 odst. 2 IZ. Dlužník dále odkázal na důvodovou zprávu k § 403 IZ, ve které se uvádí, že v ustanovení § 403 a § 405 IZ se výslovně připouští (vzhledem k úpravám § 397 IZ) zkoumat jako důvod neschválení oddlužení i skutečnosti, které by jinak (nebýt povoleno) vedly k jeho odmítnutí. S přihlédnutím k obvyklému chodu těchto insolvenčních řízení pak text § 403 odst. 2 IZ připisuje pasivitě (apatii) věřitelů jejich souhlas s oddlužením potud, že je jim jedno, že dlužník má dluhy z podnikání. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud v této věci stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jelikož měl v souladu s ustanovením § 397 odst. 1 IZ v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, oddlužení povolit a tuto otázku následně přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. V rámci přezkumného jednání pak mají věřitelé možnost vznášet námitky, že zde jsou skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a tedy fakticky namítat nesouhlas s povolením oddlužení pro podnikatelské závazky. Dlužník vyjádřil přesvědčení, že úpadek je možné řešit oddlužením a že tento způsob bude v konečném důsledku řešením nejvýhodnějším zejména pro věřitele, kterým by se dostalo vyšší uspokojení jejich pohledávek oproti řešení úpadku konkursem. Dlužníkovi nebylo možné uložit povinnost zaplatit zálohu před vydáním rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, nýbrž až v takovém rozhodnutí a to jen ve formě záloh, přičemž pro dlužníka přiměřená je záloha ve výši 2.000 Kč. Dlužník též namítal, že odůvodnění rozhodnutí je formulářového typu, není přesvědčivé, přičemž nejde o rozhodnutí, které není třeba odůvodňovat. Dlužník navrhl změnu rozhodnutí tak, že soud zálohu ve výši 50.000 Kč neukládá, případně se ukládá záloha ve výši 2.000 Kč nebo napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně.
S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Řízení ve věci bylo zahájeno dne 5.9.2014, proto s ohledem na čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen IZ).
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 5.9.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že má celkem 13 věřitelů, u kterých má 14 nezajištěných závazků v celkové výši 1.624.122,66 Kč, své závazky v návrhu specifikoval co do označení věřitele a výše závazku. Ke svému majetku dlužník v návrhu uvedl, že nemá žádný majetek. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, ve kterém uvedl toliko movité věci představující běžné vybavení domácnosti a věci osobní potřeby, dále seznam závazků, ve kterém uvedl všechny své závazky tak, že označil věřitele, právní důvod, výši závazku a splatnost, uvedl, že se jedná o závazky vykonatelné, k tomu označil příslušné tituly, a že se všemi závazky co do vzniku i výše souhlasí. Seznamy dlužník podepsal a prohlásil v nich, že jsou úplné a správné. Usnesením č. j. KSBR 33 INS 24276/2014-A-6 ze dne 9.9.2014 byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení sdělil, který z jeho závazků pochází z podnikatelské
činnosti a k takovým závazkům předložil souhlas věřitelů s oddlužením. Po vypořádání se s podanými námitkami dlužníka byla dlužníku poskytnuta lhůta ke splnění stanovených povinností do 15.11.2014. Dlužník doložil souhlas 4 věřitelů a sdělil, že další věřitelé Heineken Česká republika, a.s. a Plzeňský Prazdroj, a.s., jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, dosud na jeho žádost nereagovali a navrhl, aby soud považoval jejich nečinnost za souhlas konkludentní, eventuálně aby mu lhůta ke splnění stanovených povinností byla znovu prodloužena; soud lhůtu prodloužil do 5.12.2014. Po jejím marném uplynutí soud rozhodl napadeným usnesením.
Podle ustanovení § 108 odst. 1 věty první a třetí a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.
Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může, je-li fyzickou osobou, která nemá dluhy z podnikání, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.
Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.
Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.
Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Z citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Proto je nezbytné, aby takový dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením, případně tyto skutečnosti doložil. Souhlas věřitele zákon předpokládá ve formě aktivního úkonu, o který se musí svou aktivitou zasadit dlužník, nelze souhlasit s nepřípustně extenzivním výkladem, že postačí souhlas konkludentní ve formě nečinnosti věřitele ve vztahu k žádosti dlužníka o udělení souhlasu. Jinak podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ postupovat nelze.
V přezkoumávané věci má tedy dlužník dva nezajištěné závazky z podnikání, jejichž věřitelé neudělili souhlas s jeho oddlužením. Za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, dlužník není oprávněnou osobou podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečností odůvodňující odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem podle ustanovení § 396 IZ.
S ohledem na neexistenci pohotových finančních prostředků dlužníka, které by mohly tvořit součást majetkové podstaty a mohly být použity k hrazení nákladů řízení, rozhodl soud prvního stupně správně i o záloze na náklady insolvenčního řízení a její výši maximální částkou 50.000 Kč. Přitom zcela správně odkázal na účel této zálohy i na její minimální výši ve vztahu k odměně insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem i na nutnost náhrady jeho hotových výdajů. Odvolací soud zdůrazňuje, že výše zálohy se neodvíjí od možností dlužníka složit zálohu, ale od předpokládané výše nákladů řízení. Proto zde nelze uvažovat o nižší záloze než je její maximální zákonná výše stanovená zákonem (§ 108 odst. 2 IZ).
K odvolací námitce dlužníka, že souhlas věřitelů není náležitostí návrhu na povolení oddlužení a že je nutno postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, odvolací soud uvádí, že mu jsou známy dlužníkem citované prameny, ovšem nyní již zhruba jeden rok zastávaný výklad ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 IZ byl odvolacím soudem přijat s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, které bylo prezentováno na celostátním semináři pro insolvenční soudce v květnu 2014 v Kroměříži, byť rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci v období bezprostředně po účinnosti novely insolvenčního zákona a praxe Vrchního soudu v Praze vycházely z názoru, že tvrzení o souhlasu věřitelů ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) IZ není náležitostí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 391 IZ a že tento souhlas není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení, a proto se vyřešení otázky odkládá až na schůzi věřitelů podle ustanovení § 403 IZ. Usnesení ÚS ČR sen. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 14.2.2014 se výkladem ustanovení §§ 389 a násl. IZ (a už vůbec v novelizovaném znění) nezabývá, proto je nelze ve věci aplikovat.
Odvolací soud nesdílí ani názor odvolatele o zásadních nedostatcích odůvodnění napadeného rozhodnutí a o porušení ústavních principů. Byť jistě je možné odůvodnění rozhodnutí vypracovat obsáhlejším způsobem blížící se podáním dlužníka, není to ale jeho smyslem a nezbytnou náležitostí. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Těmto kritériím rozhodnutí vyhovuje a námitky odvolatele spíše svědčí o jeho ignorování platné právní úpravy a nyní stabilní judikatury.
Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ) a napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil.
Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 19. června 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu
KSBR 33 INS 24276/2014 2 VSOL 64/2015-A-21
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Yarob Mansour, nar. 21. prosince 1962, bytem Velké Němčice, Vrchní 5, PSČ 691 63, identifikační číslo: 644 55 092, o insolvenčním návrhu dlužníka s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 33 INS 24276/2014-A-16 ze dne 9. prosince 2014
tak to :
Usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 33 INS 24276/2014-A-16 ze dne 9. prosince 2014 se p o t v r z u j e .
Odův odně ní:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu, neboť dlužník ve svém návrhu netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky vůči nezajištěným věřitelům Heineken Česká republika, a.s., identifikační číslo: 451 48 066 a Plzeňský Prazdroj, a. s., identifikační číslo: 453 57 366, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu, netvrdil existenci souhlasu těchto věřitelů s oddlužením ani tyto skutečnosti nedoložil. Za takového stavu bude jeho návrh na povolení oddlužení odmítnut a na jeho majetek prohlášen konkurs, přičemž insolvenční soud stanovil s ohledem na rozsah majetku dlužníka a k předpokládaným nákladům insolvenčního řízení zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak (§ 108 odst. 1 a 2 IZ).
Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání a neztotožnil se zejména s právním hodnocením soudu prvního stupně a namítal vady vedoucí k nesprávnému rozhodnutí. Na závěr krajského soudu, že dlužník v návrhu netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých lze usuzovat, že závazky vůči nezajištěným věřitelům, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nebrání řešení úpadku oddlužením, odvolatel oponoval citací zákonné úpravy, značného množství judikátů i názory části právní veřejnosti ( společným míněním učenců ) zastoupené JUDr. Oldřichem Řeháčkem Ph.D. a MUDr. Mgr Danielem Mališem, LLM a tvrdil, že souhlas věřitelů není obsahovou náležitostí návrhu na povolení oddlužení, žádný předpis to nestanoví, soud své stanovisko řádně nezdůvodnil a pokud souhlasy požadoval doložit k návrhu, dopustil se porušení ústavního principu legální licence, neboť zákon takovou povinnost neukládá. Není tomu tak ani za právního stavu po novelizaci insolvenčního zákona s účinností od 1.1.2014. Podle názoru dlužníka soud nesprávně interpretuje novelizované znění insolvenčního zákona účinné od 1. ledna 2014 v ustanovení § 389 odst. 2, neboť insolvenční zákon v žádném ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Věřitelům nic nebrání v možnosti na schůzi věřitelům své stanovisko k možnosti oddlužení dlužníků vyslovit, případně pro schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře nehlasovat, či vznést námitky. Neuplatněním tohoto práva do skončení schůze věřitelů však nastává zákonná fikce jejich souhlasu s oddlužením i přes existenci dluhu z podnikání. V takovém případě soud nemá možnost nadále způsob řešení úpadku dlužníka korigovat a rozhodnout o neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 IZ, neboť je povinen vycházet z fikce souhlasu věřitelů podle § 403 odst. 2 IZ. Dlužník dále odkázal na důvodovou zprávu k § 403 IZ, ve které se uvádí, že v ustanovení § 403 a § 405 IZ se výslovně připouští (vzhledem k úpravám § 397 IZ) zkoumat jako důvod neschválení oddlužení i skutečnosti, které by jinak (nebýt povoleno) vedly k jeho odmítnutí. S přihlédnutím k obvyklému chodu těchto insolvenčních řízení pak text § 403 odst. 2 IZ připisuje pasivitě (apatii) věřitelů jejich souhlas s oddlužením potud, že je jim jedno, že dlužník má dluhy z podnikání. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud v této věci stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jelikož měl v souladu s ustanovením § 397 odst. 1 IZ v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, oddlužení povolit a tuto otázku následně přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. V rámci přezkumného jednání pak mají věřitelé možnost vznášet námitky, že zde jsou skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a tedy fakticky namítat nesouhlas s povolením oddlužení pro podnikatelské závazky. Dlužník vyjádřil přesvědčení, že úpadek je možné řešit oddlužením a že tento způsob bude v konečném důsledku řešením nejvýhodnějším zejména pro věřitele, kterým by se dostalo vyšší uspokojení jejich pohledávek oproti řešení úpadku konkursem. Dlužníkovi nebylo možné uložit povinnost zaplatit zálohu před vydáním rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, nýbrž až v takovém rozhodnutí a to jen ve formě záloh, přičemž pro dlužníka přiměřená je záloha ve výši 2.000 Kč. Dlužník též namítal, že odůvodnění rozhodnutí je formulářového typu, není přesvědčivé, přičemž nejde o rozhodnutí, které není třeba odůvodňovat. Dlužník navrhl změnu rozhodnutí tak, že soud zálohu ve výši 50.000 Kč neukládá, případně se ukládá záloha ve výši 2.000 Kč nebo napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně.
S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Řízení ve věci bylo zahájeno dne 5.9.2014, proto s ohledem na čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (dále jen IZ).
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 5.9.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že má celkem 13 věřitelů, u kterých má 14 nezajištěných závazků v celkové výši 1.624.122,66 Kč, své závazky v návrhu specifikoval co do označení věřitele a výše závazku. Ke svému majetku dlužník v návrhu uvedl, že nemá žádný majetek. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, ve kterém uvedl toliko movité věci představující běžné vybavení domácnosti a věci osobní potřeby, dále seznam závazků, ve kterém uvedl všechny své závazky tak, že označil věřitele, právní důvod, výši závazku a splatnost, uvedl, že se jedná o závazky vykonatelné, k tomu označil příslušné tituly, a že se všemi závazky co do vzniku i výše souhlasí. Seznamy dlužník podepsal a prohlásil v nich, že jsou úplné a správné. Usnesením č. j. KSBR 33 INS 24276/2014-A-6 ze dne 9.9.2014 byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení sdělil, který z jeho závazků pochází z podnikatelské
činnosti a k takovým závazkům předložil souhlas věřitelů s oddlužením. Po vypořádání se s podanými námitkami dlužníka byla dlužníku poskytnuta lhůta ke splnění stanovených povinností do 15.11.2014. Dlužník doložil souhlas 4 věřitelů a sdělil, že další věřitelé Heineken Česká republika, a.s. a Plzeňský Prazdroj, a.s., jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, dosud na jeho žádost nereagovali a navrhl, aby soud považoval jejich nečinnost za souhlas konkludentní, eventuálně aby mu lhůta ke splnění stanovených povinností byla znovu prodloužena; soud lhůtu prodloužil do 5.12.2014. Po jejím marném uplynutí soud rozhodl napadeným usnesením.
Podle ustanovení § 108 odst. 1 věty první a třetí a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.
Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může, je-li fyzickou osobou, která nemá dluhy z podnikání, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.
Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.
Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.
Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Z citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Proto je nezbytné, aby takový dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením, případně tyto skutečnosti doložil. Souhlas věřitele zákon předpokládá ve formě aktivního úkonu, o který se musí svou aktivitou zasadit dlužník, nelze souhlasit s nepřípustně extenzivním výkladem, že postačí souhlas konkludentní ve formě nečinnosti věřitele ve vztahu k žádosti dlužníka o udělení souhlasu. Jinak podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ postupovat nelze.
V přezkoumávané věci má tedy dlužník dva nezajištěné závazky z podnikání, jejichž věřitelé neudělili souhlas s jeho oddlužením. Za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, dlužník není oprávněnou osobou podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečností odůvodňující odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem podle ustanovení § 396 IZ.
S ohledem na neexistenci pohotových finančních prostředků dlužníka, které by mohly tvořit součást majetkové podstaty a mohly být použity k hrazení nákladů řízení, rozhodl soud prvního stupně správně i o záloze na náklady insolvenčního řízení a její výši maximální částkou 50.000 Kč. Přitom zcela správně odkázal na účel této zálohy i na její minimální výši ve vztahu k odměně insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem i na nutnost náhrady jeho hotových výdajů. Odvolací soud zdůrazňuje, že výše zálohy se neodvíjí od možností dlužníka složit zálohu, ale od předpokládané výše nákladů řízení. Proto zde nelze uvažovat o nižší záloze než je její maximální zákonná výše stanovená zákonem (§ 108 odst. 2 IZ).
K odvolací námitce dlužníka, že souhlas věřitelů není náležitostí návrhu na povolení oddlužení a že je nutno postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, odvolací soud uvádí, že mu jsou známy dlužníkem citované prameny, ovšem nyní již zhruba jeden rok zastávaný výklad ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 IZ byl odvolacím soudem přijat s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, které bylo prezentováno na celostátním semináři pro insolvenční soudce v květnu 2014 v Kroměříži, byť rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci v období bezprostředně po účinnosti novely insolvenčního zákona a praxe Vrchního soudu v Praze vycházely z názoru, že tvrzení o souhlasu věřitelů ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) IZ není náležitostí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 391 IZ a že tento souhlas není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení, a proto se vyřešení otázky odkládá až na schůzi věřitelů podle ustanovení § 403 IZ. Usnesení ÚS ČR sen. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 14.2.2014 se výkladem ustanovení §§ 389 a násl. IZ (a už vůbec v novelizovaném znění) nezabývá, proto je nelze ve věci aplikovat.
Odvolací soud nesdílí ani názor odvolatele o zásadních nedostatcích odůvodnění napadeného rozhodnutí a o porušení ústavních principů. Byť jistě je možné odůvodnění rozhodnutí vypracovat obsáhlejším způsobem blížící se podáním dlužníka, není to ale jeho smyslem a nezbytnou náležitostí. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Těmto kritériím rozhodnutí vyhovuje a námitky odvolatele spíše svědčí o jeho ignorování platné právní úpravy a nyní stabilní judikatury.
Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ) a napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil.
Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 19. června 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu