2 VSOL 63/2012-A-9
KSBR 45 INS 511/2012 2 VSOL 63/2012-A-9
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka HAPPY HOME BOHEMIA, spol. s r.o. v likvidaci, identifikační číslo: 256 35 913, se sídlem Brno-Ponava, Staňkova 557/18, PSČ 602 00, právně zastoupenému Mgr. Petrem Brožem, advokátem, se sídlem Praha 4, Nad Malým Mýtem 615/4, PSČ 147 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o jeho odvolání ze dne 21.1.2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2012, č.j. KSBR 45 INS 511/2012-A-4,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2012, č.j. KSBR 45 INS 511/2012 -A-4, se p o t v r z u j e.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1,2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na označený účet soudu nebo v hotovosti na jeho pokladně.
V důvodech uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 3.1.2012 se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku, insolvenční řízení bylo zahájeno vyhláškou ze dne 10.1.2011 zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne. S ohledem na okolnosti projednávaného případu, kdy úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem a kdy z návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužník nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, ani nevyvíjí žádnou výdělečnou činnost a nelze důvodně očekávat, že v budoucnu se tato situace změní, dospěl soud k závěru, že v daném případě je záloha na náklady insolvenčního řízení v požadované výši potřebná. Dlužník jako svůj jediný majetek uvedl pohledávku za paní Ladislavou Blíhalovou ve výši 105.663,-Kč s příslušenstvím, o které však uvedl, že je nedobytná. Účelem zálohy, jak dále uvedl soud prvního stupně, je zejména umožnit výkon činností insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Za takovéto náklady lze především považovat poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné apod. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Účelem zálohy dále je zajistit krytí odměny a hotových výdajů insolvenčního správce v případě, že je nebude možno hradit z majetkové podstaty, přičemž minimální výše odměny insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45 000,-Kč. Nad rámec insolvenční soud dodává, že záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, proto nelze navrhovatele-dlužníka od povinnosti uhradit tuto zálohu osvobodit (§ 138 odst. 1 o.s.ř.), a to bez ohledu na jeho majetkovou situaci. Současně soud prvního stupně poskytl dlužníku poučení o následcích pro případ, že záloha nebude ve stanovené lhůtě zaplacena.
Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání s odůvodněním, že požadovanou zálohu nemůže zaplatit, neboť společnost nedisponuje likvidním majetkem, je v likvidaci a likvidátor by musel hradit zálohu ze svých prostředků. Má za to, že pokud podal insolvenční návrh subjekt, který je v likvidaci a plní tak svou zákonnou povinnost, nemaje dle právních předpisů jinou možnost jak likvidaci zákonným způsobem ukončit, je uložení zálohy v maximální výši nesprávné, neboť povede ve svém důsledku k tomu, že likvidaci nebude možno ukončit a dlužník jako zcela nefungující subjekt zůstane zapsán v obchodním rejstříku. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a výši zálohy stanovil maximálně v částce 25.000,-Kč.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.
Jak správně poukázal soud prvního stupně ust. § 108 odst. 1, odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.
Ustanovení § 108 odst. 3 IZ dále stanoví, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Podle ust. § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.
V přezkoumávaném případě bylo řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka, kterým se domáhal zjištění jeho úpadku a jeho řešení konkursem. Návrh jménem dlužníka podal likvidátor Ing. Pavel Petráš (resp. právní zástupce, kterému byla dne 28.12.2011 udělena plná moc). Z návrhu a z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka dále vyplývá, že společnost dlužníka byla zrušena na základě rozhodnutí jediného společníka při působnosti valné hromady ze dne 3.3.2006 a současně byl jmenován likvidátor společnosti.
Dlužník v návrhu uvedl, že je v úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž s ohledem na hodnotu finančních zdrojů a majetkových závazků není schopen všechny své závazky plnit. Dlužník v návrhu označil celkem 7 svých věřitelů, z toho u 5 z nich uvedl i výši závazků, jež činí celkem nejméně 282.624,-Kč s příslušenstvím a staly se postupně splatnými od roku 2004-2011. K majetku dlužník uvedl, že má pouze pohledávku za Ladislavou Blíhalovou ve výši 105.663,-Kč a jako důkaz označil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 26.8.2003, č.j. 15 Nc 6781/2003-5. Ke svému návrhu dlužník předložil mimo jiné seznam svých závazků (který koresponduje s údaji v návrhu), seznam zaměstnanců (z něhož vyplývá, že dlužník žádné nemá) a seznam majetku, v němž opět uvedl toliko pohledávku za shora uvedenou dlužnicí s tím, že se jedná o pohledávku nedobytnou a že dlužník žádný další majetek nemá. Současně dlužník prohlásil, že jde o seznam úplný a správný. Na to vydal soud prvního stupně odvoláním napadené usnesení, kterým vyzval dlužníka k zaplacení zálohy v požadované výši.
Odvolací soud dospěl za shora popsané situace k závěru, že úvaha soudu prvního stupně o tom, že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem, byla správná a z tohoto hlediska byl rovněž správný i závěr, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nutné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, skutečně nelze zajistit jinak. Jak vyplývá z návrhu, dlužník tvrdí, že nemá, kromě jediné pohledávky, žádný jiný majetek, tedy ani žádné pohotové finanční prostředky. Jak správně zdůraznil již soud prvního stupně institutem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Přitom v případě řešení úpadku konkursem, činí pouze odměna insolvenčního správce (dojde-li k nějakému zpeněžení) nejméně 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.) a lze rovněž oprávněně očekávat, že správci vzniknou i hotové výdaje (na cestovném, poštovném apod.).
Pro úplnost je nutno, s ohledem na argumentaci dlužníka uvedenou v odvolání, uvést, že v přezkoumávaném případě není možno postupovat dle ust. § 144 odst. 1 IZ, protože dlužník nesplňuje v tomto ustanovení vyjmenované (taxativně a kumulativně) zákonné podmínky pro zamítnutí jeho návrhu z důvodů nedostatku majetku. Především v případě dlužníka nedošlo ke zrušení společnosti rozhodnutím soudu, likvidátor dlužníka nebyl jmenován soudem a není zapsán v seznamu insolvenčních správců. V této souvislosti je třeba též odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžovat stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .
Z výše uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě nového insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván. Z návrhu dále vyplývá, že závazky dlužníka vznikly, resp. se staly postupně splatnými již od roku 2004-2011. Z toho lze dovodit, že přinejmenším z důvodu insolvence byl dlužník v úpadku po delší dobu (několik let), bylo proto jeho povinností podat návrh ať již na konkurs do roku 2008 (dle zák. č. 328/1991 Sb.) či insolvenční návrh po roce 2008, včas, tedy především v době, kdy ještě nějakým majetkem, alespoň na úhradu nákladů konkursního či insolvenčního řízení disponoval.
Dále je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku, či hrozícího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zcela nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná.
Pouze pro úplnost v závěru odvolací soud dodává, že jestliže by se údaje uvedené dlužníkem v jeho insolvenčním návrhu potvrdily a insolvenčním správcem by nebyl zjištěn žádný majetek, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl. Nebude-li proto likvidátor dlužníka schopen, s ohledem na majetkové poměry dlužníka, zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, pak za naznačené situace by další pokračování insolvenčního řízení bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace společnosti dlužníka.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku však bude doručeno také zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ) .
V Olomouci dne 29. února 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu
KSBR 45 INS 511/2012 2 VSOL 63/2012-A-9
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka HAPPY HOME BOHEMIA, spol. s r.o. v likvidaci, identifikační číslo: 256 35 913, se sídlem Brno-Ponava, Staňkova 557/18, PSČ 602 00, právně zastoupenému Mgr. Petrem Brožem, advokátem, se sídlem Praha 4, Nad Malým Mýtem 615/4, PSČ 147 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o jeho odvolání ze dne 21.1.2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2012, č.j. KSBR 45 INS 511/2012-A-4,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2012, č.j. KSBR 45 INS 511/2012 -A-4, se p o t v r z u j e.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1,2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na označený účet soudu nebo v hotovosti na jeho pokladně.
V důvodech uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 3.1.2012 se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku, insolvenční řízení bylo zahájeno vyhláškou ze dne 10.1.2011 zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne. S ohledem na okolnosti projednávaného případu, kdy úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem a kdy z návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužník nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, ani nevyvíjí žádnou výdělečnou činnost a nelze důvodně očekávat, že v budoucnu se tato situace změní, dospěl soud k závěru, že v daném případě je záloha na náklady insolvenčního řízení v požadované výši potřebná. Dlužník jako svůj jediný majetek uvedl pohledávku za paní Ladislavou Blíhalovou ve výši 105.663,-Kč s příslušenstvím, o které však uvedl, že je nedobytná. Účelem zálohy, jak dále uvedl soud prvního stupně, je zejména umožnit výkon činností insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Za takovéto náklady lze především považovat poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné apod. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Účelem zálohy dále je zajistit krytí odměny a hotových výdajů insolvenčního správce v případě, že je nebude možno hradit z majetkové podstaty, přičemž minimální výše odměny insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45 000,-Kč. Nad rámec insolvenční soud dodává, že záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, proto nelze navrhovatele-dlužníka od povinnosti uhradit tuto zálohu osvobodit (§ 138 odst. 1 o.s.ř.), a to bez ohledu na jeho majetkovou situaci. Současně soud prvního stupně poskytl dlužníku poučení o následcích pro případ, že záloha nebude ve stanovené lhůtě zaplacena.
Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání s odůvodněním, že požadovanou zálohu nemůže zaplatit, neboť společnost nedisponuje likvidním majetkem, je v likvidaci a likvidátor by musel hradit zálohu ze svých prostředků. Má za to, že pokud podal insolvenční návrh subjekt, který je v likvidaci a plní tak svou zákonnou povinnost, nemaje dle právních předpisů jinou možnost jak likvidaci zákonným způsobem ukončit, je uložení zálohy v maximální výši nesprávné, neboť povede ve svém důsledku k tomu, že likvidaci nebude možno ukončit a dlužník jako zcela nefungující subjekt zůstane zapsán v obchodním rejstříku. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a výši zálohy stanovil maximálně v částce 25.000,-Kč.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.
Jak správně poukázal soud prvního stupně ust. § 108 odst. 1, odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.
Ustanovení § 108 odst. 3 IZ dále stanoví, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Podle ust. § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.
V přezkoumávaném případě bylo řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka, kterým se domáhal zjištění jeho úpadku a jeho řešení konkursem. Návrh jménem dlužníka podal likvidátor Ing. Pavel Petráš (resp. právní zástupce, kterému byla dne 28.12.2011 udělena plná moc). Z návrhu a z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka dále vyplývá, že společnost dlužníka byla zrušena na základě rozhodnutí jediného společníka při působnosti valné hromady ze dne 3.3.2006 a současně byl jmenován likvidátor společnosti.
Dlužník v návrhu uvedl, že je v úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž s ohledem na hodnotu finančních zdrojů a majetkových závazků není schopen všechny své závazky plnit. Dlužník v návrhu označil celkem 7 svých věřitelů, z toho u 5 z nich uvedl i výši závazků, jež činí celkem nejméně 282.624,-Kč s příslušenstvím a staly se postupně splatnými od roku 2004-2011. K majetku dlužník uvedl, že má pouze pohledávku za Ladislavou Blíhalovou ve výši 105.663,-Kč a jako důkaz označil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 26.8.2003, č.j. 15 Nc 6781/2003-5. Ke svému návrhu dlužník předložil mimo jiné seznam svých závazků (který koresponduje s údaji v návrhu), seznam zaměstnanců (z něhož vyplývá, že dlužník žádné nemá) a seznam majetku, v němž opět uvedl toliko pohledávku za shora uvedenou dlužnicí s tím, že se jedná o pohledávku nedobytnou a že dlužník žádný další majetek nemá. Současně dlužník prohlásil, že jde o seznam úplný a správný. Na to vydal soud prvního stupně odvoláním napadené usnesení, kterým vyzval dlužníka k zaplacení zálohy v požadované výši.
Odvolací soud dospěl za shora popsané situace k závěru, že úvaha soudu prvního stupně o tom, že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem, byla správná a z tohoto hlediska byl rovněž správný i závěr, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nutné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, skutečně nelze zajistit jinak. Jak vyplývá z návrhu, dlužník tvrdí, že nemá, kromě jediné pohledávky, žádný jiný majetek, tedy ani žádné pohotové finanční prostředky. Jak správně zdůraznil již soud prvního stupně institutem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Přitom v případě řešení úpadku konkursem, činí pouze odměna insolvenčního správce (dojde-li k nějakému zpeněžení) nejméně 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.) a lze rovněž oprávněně očekávat, že správci vzniknou i hotové výdaje (na cestovném, poštovném apod.).
Pro úplnost je nutno, s ohledem na argumentaci dlužníka uvedenou v odvolání, uvést, že v přezkoumávaném případě není možno postupovat dle ust. § 144 odst. 1 IZ, protože dlužník nesplňuje v tomto ustanovení vyjmenované (taxativně a kumulativně) zákonné podmínky pro zamítnutí jeho návrhu z důvodů nedostatku majetku. Především v případě dlužníka nedošlo ke zrušení společnosti rozhodnutím soudu, likvidátor dlužníka nebyl jmenován soudem a není zapsán v seznamu insolvenčních správců. V této souvislosti je třeba též odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžovat stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .
Z výše uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě nového insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván. Z návrhu dále vyplývá, že závazky dlužníka vznikly, resp. se staly postupně splatnými již od roku 2004-2011. Z toho lze dovodit, že přinejmenším z důvodu insolvence byl dlužník v úpadku po delší dobu (několik let), bylo proto jeho povinností podat návrh ať již na konkurs do roku 2008 (dle zák. č. 328/1991 Sb.) či insolvenční návrh po roce 2008, včas, tedy především v době, kdy ještě nějakým majetkem, alespoň na úhradu nákladů konkursního či insolvenčního řízení disponoval.
Dále je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku, či hrozícího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zcela nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná.
Pouze pro úplnost v závěru odvolací soud dodává, že jestliže by se údaje uvedené dlužníkem v jeho insolvenčním návrhu potvrdily a insolvenčním správcem by nebyl zjištěn žádný majetek, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl. Nebude-li proto likvidátor dlužníka schopen, s ohledem na majetkové poměry dlužníka, zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, pak za naznačené situace by další pokračování insolvenčního řízení bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace společnosti dlužníka.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku však bude doručeno také zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ) .
V Olomouci dne 29. února 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu