2 VSOL 575/2017-A-21
KSBR 29 INS 1996/2017 2 VSOL 575/2017-A-21
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. anonymizovano Hejdy v insolvenční věci dlužníků a) anonymizovano anonymizovano , narozeného anonymizovano , bytem 664 64 Moravské Bránice 30, identifikační číslo 75870673, a b) anonymizovano anonymizovano , narozené anonymizovano , bytem 664 64 Moravské Bránice 30, o insolvenčním návrhu dlužníků, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 29 INS 1966/2017-A-15 ze dne 20. 3. 2017,
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení se u k l á d á dlužníkům společně a nerozdílně.
Odůvodnění:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužníci podali dne 31. 1. 2017 insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení isir.justi ce.cz oddlužení. Dlužník Pavel anonymizovano podniká na základě živnostenského oprávnění, přičemž dle seznamu závazků (č. d. A-3) má nezajištěné závazky z podnikání vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Dlužníci souhlas těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužení ani na výzvu insolvenčního soudu nepředložili (č. d. A-9). Na výzvu insolvenčního soudu, zda souhlasí s řešením úpadku dlužníků oddlužením, vyjádřila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky svůj souhlas (č. d. A-13), avšak Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov sdělila, že s řešením úpadku dlužníků oddlužením nesouhlasí (č. d. A-14). Insolvenční soud proto dospěl k závěru, že dlužníci jako manželé nejsou osobami oprávněnými podat společný návrh na povolení oddlužení, neboť dlužník Pavel anonymizovano má závazek z podnikání, u kterého věřitel s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí. Společný návrh manželů na povolení oddlužení bude proto odmítnut a na majetek dlužníků bude prohlášen konkurs. S ohledem na majetkovou situaci dlužníků, kteří dle seznamu majetku (č. d. A-3) vlastní toliko věci obvyklé vybavení domácnosti a 18 let staré vozidlo Škoda Octavia, jehož cenu nelze předběžně posoudit, je namístě uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť minimální výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč, když tento má dále právo na náhradu hotových výdajů. Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je, aby náklady insolvenčního řízení nenesl stát.
Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání, ve kterém namítali, že souhlas věřitelů u závazků z podnikání mají, neboť žádný z dotčených věřitelů nepodal proti insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení námitky. Dále poukázali na skutečnost, že v případě řešení jejich úpadku konkursem nebudou pohledávky věřitelů uspokojeny vůbec a není proto důvodné, aby tito s řešením úpadku formou oddlužení plněním splátkového kalendáře nesouhlasili, neboť v tomto případě budou jejich pohledávky uspokojeny minimálně z 30%. Dlužníci odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2014, sen. zn. 1 VSOL 313/2014, dle kterého není souhlas věřitelů u nezajištěných závazků z podnikání povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení. Upozornili, že z důvodů existence závazku z podnikání není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení pouze dlužník Pavel anonymizovano , avšak u dlužnice anonymizovano anonymizovano oprávnění takový návrh podat je dáno. Zálohu ve výši 50.000 Kč nejsou dlužníci s ohledem na své poměry schopni uhradit. Dlužníci proto navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí o uložení zálohy zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu nebo toto rozhodnutí sám změnil.
S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Na odvolací řízení odvolací soud aplikoval ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen IZ ).
Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.
Z ustanovení § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.
Z ustanovení § 394a odst. 1 IZ vyplývá, že manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.
Podle § 394a odst. 3 IZ manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.
Z ustanovení § 396 IZ vyplývá, že pokud insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.
Dlužníci ve svém odvolání nerozporovali zjištěný skutkový stav, když jejich odvolací námitky směřovali toliko do jeho právního posouzení ze strany insolvenčního soudu. Odvolací soud má pak s ohledem na obsah insolvenčního spisu za to, že insolvenční soud zjistil skutkový stav úplně a správně, a proto na skutkový stav popsaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Za situace, kdy dlužníci v insolvenčním návrhu vylíčili rozhodující skutečnosti o svém úpadku ve formě platební neschopnosti a k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení připojili zákonem vyžadované přílohy, postupoval insolvenční soud správně, pokud řešil, zda lze krytí nákladů insolvenčního řízení zajistit jinak než zálohou a v této souvislosti se předběžně zabýval otázkou, zda lze důvodně usuzovat, že případný úpadek dlužníků jako manželů lze řešit jejich společným oddlužením, které jako způsob řešení svého úpadku navrhli.
Odvolací soud nejprve připomíná, že úprava institutu oddlužení i po tzv. revizní novele insolvenčního zákona (provedená zákonem č. 294/2013 Sb.), účinné od 1. 1. 2014, je postavena na předpokladu, že závazky z podnikání představují překážku pro řešení úpadku dlužníka oddlužením. I nadále tak platí, že dluhy z podnikání řešení úpadku dlužníka oddlužením v zásadě brání, neboť jsou projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně, přičemž není přípustné přenášet toto riziko bez dalšího na věřitele (§ 389 odst. 1 písm. b\ IZ). Návrh na řešení úpadku oddlužením je dlužník, který má dluhy z podnikání oprávněn podat pouze tehdy, je-li naplněna některé z výjimek taxativně vymezených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ (jde o dluhy z podnikání, které řešení úpadku oddlužením nebrání).
Vrchní soud v Olomouci pak v usnesení ze dne 24. 9. 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016) formuloval závěr, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde [§ 389 odst. 2 písm. a) IZ], a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.
V projednávané věci je zcela nepochybné, že závazek dlužníka anonymizovano anonymizovano vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov je závazkem vzešlým z jeho podnikání, přičemž se nejedná o případ uvedený v ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) nebo c) IZ. Bylo proto nutné zabývat se otázkou existence souhlasu dotčeného věřitele s řešením úpadku dlužníků oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a\ IZ).
Citované rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu definitivně vyjasnilo v rozhodovací praxi insolvenčních soudů spornou otázku, zda je dlužník v návrhu na povolení oddlužení povinen tvrdit, že závazky z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, neboť s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, když nezbytnost takového tvrzení byla shledána. Argumentace dlužníků tím, že takový souhlas není uveden v ustanovení § 392 IZ mezi povinnými přílohami návrhu na povolení oddlužení, opřená o starší judikaturu, je proto nepřípadná, neboť existence souhlasu věřitele není otázkou povinných příloh, nýbrž legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 389 IZ.
Proto se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu v tom, že úpadek dlužníků jako manželů nelze řešit jejich společným oddlužením, neboť jeden z nich má nezajištěný závazek z podnikání, u kterého věřitel s řešením úpadku oddlužením výslovně nesouhlasí. Na správnost tohoto závěru nemohou mít vliv ani námitky dlužníků o nelogičnosti v postoji tohoto věřitele opřené o možnou vyšší míru uspokojení jeho pohledávky při řešení úpadku oddlužením, neboť insolvenčnímu soudu nepřísluší rozhodnutí věřitele o neudělení souhlasu a jeho důvody hodnotit.
Za situace, kdy věřitel s nezajištěnou pohledávkou z podnikání s řešením úpadku dlužníků výslovně nesouhlasil, se nelze dovolávat postupu dle § 397 odst. 1 věta druhá IZ, neboť o nedostatku oprávnění dlužníků k podání společného návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud žádné pochybnosti nemá.
Jako nedůvodnou hodnotí odvolací soud námitku dlužníků, že je třeba zohlednit skutečnost, že dlužnice anonymizovano anonymizovano je oprávněnou osobou k podání návrhu na povolení oddlužení (na rozdíl od dlužníka anonymizovano anonymizovano ).
Z výše citované právní úpravy (§ 389 a § 394a IZ) je totiž zcela zřejmé, že manželé mohou s úspěchem podat společný návrh na povolení oddlužení pouze tehdy, pokud každý z nich (samostatně) je osobou oprávněnou takový návrh podat.
Společný návrh dlužníků jako manželů na povolení oddlužení proto bude třeba odmítnout, neboť je podán neoprávněnou osobou (ust. § 389 odst. 1, odst. 2 písm. b/, § 394a odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ). S rozhodnutím o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je pak ze zákona spojeno rozhodnutí o řešení úpadku dlužníků konkursem (§ 396 IZ).
Obecně lze říci, že uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty.
Jak plyne ze seznamu majetku, dlužníci nemají k dispozici pohotové finanční prostředky, aby bylo možno dovozovat, že z nich bude možno hradit alespoň prvotní náklady spojené s výkonem činnosti insolvenčního správce bezprostředně po zjištění úpadku. Prostředků zálohy bude pravděpodobně třeba i ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), neboť o prodejnosti a případné výši výtěžku zpeněžení věcí v majetku dlužníků, tvořících obvyklé vybavení domácnosti a 18 let starý osobní automobil, nelze v této fázi řízení činit žádné závěry.
Výši zálohy 50.000 Kč odvolací soud shledává přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, která činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), a shora vysvětlené nutnosti hradit hotové výdaje insolvenčního správce (§ 1 odst. 5, § 2a, § 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění pozdějších předpisů).
Námitka dlužníků, že takto uloženou zálohu nebudou s ohledem na své poměry schopni zaplatit je irelevantní.
Přestože insolvenční soud nepochybil, pokud dovodil potřebu vyžadovat po dlužnících úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, bylo nutné napadené usnesení změnit, avšak pouze tak, že povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se ukládá oběma dlužníkům společně a nerozdílně. Proto odvolací soud napadené usnesení v tomto směru podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 23. srpna 2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu
KSBR 29 INS 1996/2017 2 VSOL 575/2017-A-21
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. anonymizovano Hejdy v insolvenční věci dlužníků a) anonymizovano anonymizovano , narozeného anonymizovano , bytem 664 64 Moravské Bránice 30, identifikační číslo 75870673, a b) anonymizovano anonymizovano , narozené anonymizovano , bytem 664 64 Moravské Bránice 30, o insolvenčním návrhu dlužníků, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 29 INS 1966/2017-A-15 ze dne 20. 3. 2017,
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení se u k l á d á dlužníkům společně a nerozdílně.
Odůvodnění:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužníci podali dne 31. 1. 2017 insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení isir.justi ce.cz oddlužení. Dlužník Pavel anonymizovano podniká na základě živnostenského oprávnění, přičemž dle seznamu závazků (č. d. A-3) má nezajištěné závazky z podnikání vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Dlužníci souhlas těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužení ani na výzvu insolvenčního soudu nepředložili (č. d. A-9). Na výzvu insolvenčního soudu, zda souhlasí s řešením úpadku dlužníků oddlužením, vyjádřila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky svůj souhlas (č. d. A-13), avšak Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov sdělila, že s řešením úpadku dlužníků oddlužením nesouhlasí (č. d. A-14). Insolvenční soud proto dospěl k závěru, že dlužníci jako manželé nejsou osobami oprávněnými podat společný návrh na povolení oddlužení, neboť dlužník Pavel anonymizovano má závazek z podnikání, u kterého věřitel s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí. Společný návrh manželů na povolení oddlužení bude proto odmítnut a na majetek dlužníků bude prohlášen konkurs. S ohledem na majetkovou situaci dlužníků, kteří dle seznamu majetku (č. d. A-3) vlastní toliko věci obvyklé vybavení domácnosti a 18 let staré vozidlo Škoda Octavia, jehož cenu nelze předběžně posoudit, je namístě uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť minimální výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč, když tento má dále právo na náhradu hotových výdajů. Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je, aby náklady insolvenčního řízení nenesl stát.
Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání, ve kterém namítali, že souhlas věřitelů u závazků z podnikání mají, neboť žádný z dotčených věřitelů nepodal proti insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení námitky. Dále poukázali na skutečnost, že v případě řešení jejich úpadku konkursem nebudou pohledávky věřitelů uspokojeny vůbec a není proto důvodné, aby tito s řešením úpadku formou oddlužení plněním splátkového kalendáře nesouhlasili, neboť v tomto případě budou jejich pohledávky uspokojeny minimálně z 30%. Dlužníci odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2014, sen. zn. 1 VSOL 313/2014, dle kterého není souhlas věřitelů u nezajištěných závazků z podnikání povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení. Upozornili, že z důvodů existence závazku z podnikání není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení pouze dlužník Pavel anonymizovano , avšak u dlužnice anonymizovano anonymizovano oprávnění takový návrh podat je dáno. Zálohu ve výši 50.000 Kč nejsou dlužníci s ohledem na své poměry schopni uhradit. Dlužníci proto navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí o uložení zálohy zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu nebo toto rozhodnutí sám změnil.
S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Na odvolací řízení odvolací soud aplikoval ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen IZ ).
Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.
Z ustanovení § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.
Z ustanovení § 394a odst. 1 IZ vyplývá, že manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.
Podle § 394a odst. 3 IZ manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.
Z ustanovení § 396 IZ vyplývá, že pokud insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.
Dlužníci ve svém odvolání nerozporovali zjištěný skutkový stav, když jejich odvolací námitky směřovali toliko do jeho právního posouzení ze strany insolvenčního soudu. Odvolací soud má pak s ohledem na obsah insolvenčního spisu za to, že insolvenční soud zjistil skutkový stav úplně a správně, a proto na skutkový stav popsaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Za situace, kdy dlužníci v insolvenčním návrhu vylíčili rozhodující skutečnosti o svém úpadku ve formě platební neschopnosti a k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení připojili zákonem vyžadované přílohy, postupoval insolvenční soud správně, pokud řešil, zda lze krytí nákladů insolvenčního řízení zajistit jinak než zálohou a v této souvislosti se předběžně zabýval otázkou, zda lze důvodně usuzovat, že případný úpadek dlužníků jako manželů lze řešit jejich společným oddlužením, které jako způsob řešení svého úpadku navrhli.
Odvolací soud nejprve připomíná, že úprava institutu oddlužení i po tzv. revizní novele insolvenčního zákona (provedená zákonem č. 294/2013 Sb.), účinné od 1. 1. 2014, je postavena na předpokladu, že závazky z podnikání představují překážku pro řešení úpadku dlužníka oddlužením. I nadále tak platí, že dluhy z podnikání řešení úpadku dlužníka oddlužením v zásadě brání, neboť jsou projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně, přičemž není přípustné přenášet toto riziko bez dalšího na věřitele (§ 389 odst. 1 písm. b\ IZ). Návrh na řešení úpadku oddlužením je dlužník, který má dluhy z podnikání oprávněn podat pouze tehdy, je-li naplněna některé z výjimek taxativně vymezených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ (jde o dluhy z podnikání, které řešení úpadku oddlužením nebrání).
Vrchní soud v Olomouci pak v usnesení ze dne 24. 9. 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016) formuloval závěr, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde [§ 389 odst. 2 písm. a) IZ], a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.
V projednávané věci je zcela nepochybné, že závazek dlužníka anonymizovano anonymizovano vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov je závazkem vzešlým z jeho podnikání, přičemž se nejedná o případ uvedený v ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) nebo c) IZ. Bylo proto nutné zabývat se otázkou existence souhlasu dotčeného věřitele s řešením úpadku dlužníků oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a\ IZ).
Citované rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu definitivně vyjasnilo v rozhodovací praxi insolvenčních soudů spornou otázku, zda je dlužník v návrhu na povolení oddlužení povinen tvrdit, že závazky z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, neboť s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, když nezbytnost takového tvrzení byla shledána. Argumentace dlužníků tím, že takový souhlas není uveden v ustanovení § 392 IZ mezi povinnými přílohami návrhu na povolení oddlužení, opřená o starší judikaturu, je proto nepřípadná, neboť existence souhlasu věřitele není otázkou povinných příloh, nýbrž legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 389 IZ.
Proto se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu v tom, že úpadek dlužníků jako manželů nelze řešit jejich společným oddlužením, neboť jeden z nich má nezajištěný závazek z podnikání, u kterého věřitel s řešením úpadku oddlužením výslovně nesouhlasí. Na správnost tohoto závěru nemohou mít vliv ani námitky dlužníků o nelogičnosti v postoji tohoto věřitele opřené o možnou vyšší míru uspokojení jeho pohledávky při řešení úpadku oddlužením, neboť insolvenčnímu soudu nepřísluší rozhodnutí věřitele o neudělení souhlasu a jeho důvody hodnotit.
Za situace, kdy věřitel s nezajištěnou pohledávkou z podnikání s řešením úpadku dlužníků výslovně nesouhlasil, se nelze dovolávat postupu dle § 397 odst. 1 věta druhá IZ, neboť o nedostatku oprávnění dlužníků k podání společného návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud žádné pochybnosti nemá.
Jako nedůvodnou hodnotí odvolací soud námitku dlužníků, že je třeba zohlednit skutečnost, že dlužnice anonymizovano anonymizovano je oprávněnou osobou k podání návrhu na povolení oddlužení (na rozdíl od dlužníka anonymizovano anonymizovano ).
Z výše citované právní úpravy (§ 389 a § 394a IZ) je totiž zcela zřejmé, že manželé mohou s úspěchem podat společný návrh na povolení oddlužení pouze tehdy, pokud každý z nich (samostatně) je osobou oprávněnou takový návrh podat.
Společný návrh dlužníků jako manželů na povolení oddlužení proto bude třeba odmítnout, neboť je podán neoprávněnou osobou (ust. § 389 odst. 1, odst. 2 písm. b/, § 394a odst. 1 a § 390 odst. 3 IZ). S rozhodnutím o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je pak ze zákona spojeno rozhodnutí o řešení úpadku dlužníků konkursem (§ 396 IZ).
Obecně lze říci, že uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty.
Jak plyne ze seznamu majetku, dlužníci nemají k dispozici pohotové finanční prostředky, aby bylo možno dovozovat, že z nich bude možno hradit alespoň prvotní náklady spojené s výkonem činnosti insolvenčního správce bezprostředně po zjištění úpadku. Prostředků zálohy bude pravděpodobně třeba i ke krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a dalších hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), neboť o prodejnosti a případné výši výtěžku zpeněžení věcí v majetku dlužníků, tvořících obvyklé vybavení domácnosti a 18 let starý osobní automobil, nelze v této fázi řízení činit žádné závěry.
Výši zálohy 50.000 Kč odvolací soud shledává přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, která činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), a shora vysvětlené nutnosti hradit hotové výdaje insolvenčního správce (§ 1 odst. 5, § 2a, § 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění pozdějších předpisů).
Námitka dlužníků, že takto uloženou zálohu nebudou s ohledem na své poměry schopni zaplatit je irelevantní.
Přestože insolvenční soud nepochybil, pokud dovodil potřebu vyžadovat po dlužnících úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, bylo nutné napadené usnesení změnit, avšak pouze tak, že povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se ukládá oběma dlužníkům společně a nerozdílně. Proto odvolací soud napadené usnesení v tomto směru podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 23. srpna 2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu