2 VSOL 430/2015-B-17
KSOS 25 INS 11716/2014 2 VSOL 430/2015-B-17
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka-manželů: a) Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava -Hrabová, Klasná 641/15A, PSČ 720 00 a b) Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Hrabová, Klasná 641/15A, PSČ 720 00, o insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2014, č.j. KSOS 25 INS 11716/2014-B-3
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2014, č.j. KSOS 25 INS 11716/2014-B-3 se v odstavcích I. a II. výroku p o t v r z u j e .
II. Odvolání proti odstavci III. výroku se o d m í t á .
Odůvodnění:
Krajský soud označeným usnesením neschválil oddlužení dlužníků (odstavec I. výroku-pod pojmem dlužník se zde rozumí oba manželé, neboť podle § 394a odst. 3 IZ jsou manželé ve věci společného oddlužení manželů považováni za jediného dlužníka), prohlásil na majetek dlužníka konkurs (odstavec II. výroku) a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (odstavec III. výroku). V důvodech rozhodnutí soud konstatoval, že dlužník má závazky z podnikání, věřitel Česká správa sociálního zabezpečení s oddlužením výslovně nesouhlasí, nejedná se o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního
řízení, ve kterém byl zrušen konkurs na majetek dlužníka a nejedná se o pohledávku zajištěného věřitele, neboť tento má za dlužníky vedle zajištěných pohledávek nezajištěné pohledávky ve výši 623.736 Kč. Dlužník v návrhu neuvedl závazky ve výši 1.302.951,19 Kč a neuhradil insolvenčnímu správci odměny. Dle insolvenčního soudu tedy vyšly v průběhu řízení najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jelikož dlužník má závazky z podnikání a jeden z věřitelů, u něhož takový závazek je, vyslovil nesouhlas s oddlužením, insolvenční soud oddlužení neschválil a současně rozhodl o způsobu řešení jejich úpadku konkursem. U dlužníka se také jedná o nepoctivý záměr, protože v insolvenčním návrhu uvedl, že má 15 věřitelů namísto 20 a závazky ve výši 1.777.726 Kč namísto 3.080.677,19 Kč, které byly do řízení přihlášeny. Současně dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, pokud nehradí insolvenčnímu správci stanovenou odměnu.
Proti tomuto usnesení (výslovně do všech odstavců výroku) podal dlužník odvolání a namítal, že ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona je nutno vykládat v souladu se smyslem a účelem insolvenčního zákona, především zásady nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů a v kontextu ustanovení § 403 odst. 2 in fine insolvenčního zákona, které stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Takové námitky mohou být uplatněny jedině na schůzi věřitelů svolané za účelem rozhodování o způsobu řešení oddlužení. Z protokolu o schůzi věřitelů nevyplývá, že by kterýkoliv z věřitelů uplatnil jakékoliv námitky proti oddlužení (schůze se nezúčastnil žádný z věřitelů). Z toho vyplývá, že věřitelé na schůzi věřitelů rozhodli, že souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Soud rozhodl o neschválení oddlužení a na majetek dlužníka prohlásil konkurs v rozporu s vůlí věřitelů. Insolvenční soud navíc vycházel pouze z projevu vůle věřitele č. 9, jehož pohledávky představují marginálních 6,6 % z celkové výše zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Doktrína dospěla k závěru, že závazky z podnikání nejsou povolení a schválení oddlužení na překážku (usnesení Vrchního soudu v Praze senátní zn. 1 VSPH 425/2012-B-23). Insolvenční soud se při rozhodování o způsobu řešení úpadku nezabýval dalšími okolnostmi, které musí insolvenční soud zvážit, když rozhoduje o tom, zda dluh z podnikání brání oddlužení, jak opakovaně dovodil Nejvyšší soud při své činnosti a vyplývá z ustálené judikaturní praxe. Insolvenční soud v řadě jiných řízení povolil a schválil oddlužení podnikatelů a osob se závazky z podnikání. Jedná se o trend pod záštitou zásady co nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů, protože prohlášení konkursu na majetek dlužníka zpravidla nevede ani k uspokojení nákladů insolvenčního řízení. Insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku zjistil, že odvolatelé mají závazky z podnikání a nyní touto již dříve zjištěnou skutečností odůvodňuje neschválení oddlužení. Dlužníci byli navíc soudem poučeni o skutečnosti, že závazky z podnikání nebrání oddlužení (jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 10.3.2014). Tento postup je v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí a legitimního očekávání. Za vadu rozhodnutí lze považovat rozhodnutí o neschválení oddlužení u obou dlužníků. Dlužník-manželé společně prohlásili, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení považován za majetek ve společném jmění manželů, takové prohlášení však nemůže být považováno za projev vůle směřující ke společnému prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Insolvenční zákon umožňuje vedení společného insolvenčního řízení jen v případě oddlužení manželů a nikoliv v případě řešení úpadku konkursem. Spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení při řešení úpadku dlužníka konkursem není v insolvenčním řízení možné. Řešení úpadku se nedotýká pouze jednoho věřitele, ale všech věřitelů, kteří proti oddlužení aktivně nebrojí, což insolvenční soud při svém rozhodování nezvážil. Pokud bude úpadek řešen konkursem, budou uspokojeny pouze pohledávky zajištěného věřitele. Nezajištěná část pohledávky věřitele č. 9 nebude uspokojena vůbec. V případě řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře by se věřiteli dostalo alespoň 30 % hodnoty přihlášených pohledávek. Podle § 389 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, pokud by odvolací soud nechal v platnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu, potom dlužník může podat nový insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, věc bude znovu posouzena insolvenčním soudem a oddlužení bude schváleno. Dlužník navrhl řešit oddlužení z jejich příjmů a současně prodejem veškerého majetku, čímž bude dosaženo rychlejší a vyšší uspokojení než při řešení úpadku konkursem. Pokud jde o závěr o nepoctivosti dlužníka při podání insolvenčního návrhu, údaje v seznamech dlužník uvedl podle svého nejlepšího svědomí. Zálohu na odměnu insolvenčního správce chtěl zaplatit insolvenčnímu správci v hotovosti, správce však plnění odmítl přijmout s odkazem na existenci bankovního účtu. Záloha poté byla obratem zaplacena. Tato skutečnost navíc sama o sobě nepředstavuje lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
K odvolání se vyjádřil insolvenčního správce, který uvedl, že z textu ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona a gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že nesouhlas byť jediného věřitele, o jehož pohledávku jde, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením. Insolvenční řízení je však současně založeno mimo jiné na zásadě kolektivního uspokojení věřitelů a nutnosti vedení insolvenčního řízení způsobem, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Proto nemarginalizuje argumentaci dlužníka, že prohlášením konkursu na jeho majetek by pohledávky nezajištěných věřitelů nebyly uspokojeny. Oproti tomu v případě řešení oddlužení splátkovým kalendářem by pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny v rozsahu 31,03 %. Insolvenční správce dlužníka vyzval, aby mu zálohy na odměnu insolvenčního správce hradil bezhotovostně. Od dlužníka obdržel částku 6.534 Kč jako zálohu na odměnu a náklady insolvenčního správce za měsíce srpen až listopad 2014, zálohu za měsíc prosinec dosud neobdržel.
S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu dne 28.4.2014, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody, které lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle ustanovení § 398 odst. 3 věty první IZ, při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.
Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).
Podle ustanovení § 389 odst. 2 věty první IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.
Podle ustanovení § 405 odst. 1 až 3 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník.
Podle ustanovení § 395 odst. 2 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u krajského soudu dne 28.4.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení společného oddlužení manželů. Uvedl, že oba mají 15 věřitelů a závazky v celkové výši 1.777.726 Kč, z toho 1.147.139 Kč tvoří závazky nezajištěné a 630.587 Kč závazky zajištěné. Usnesením ze dne 20.8.2014 insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Podáním ze dne 15.9.2014 věřitel Česká správa sociálního zabezpečení insolvenčnímu soudu sdělil, že má za dlužníkem Petrem Haškem pohledávky ve výši 401.054 Kč, z toho nezajištěné ve výši 147.747 Kč a zajištěné ve výši 253.307 Kč, a za dlužnicí Miroslavou anonymizovano nezajištěné pohledávky ve výši 475.989 Kč. Uvedl, že pohledávky tvoří pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto pojistného za dobu, kdy byli oba manželé evidovaní na Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava jako osoby samostatně výdělečně činné. Uvedl, že nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením. Současně pohledávky přihlásil přihláškami pohledávek. Insolvenční správce ve své zprávě o dosavadní činnosti ze dne 11.9.2014 uvedl, že dlužníci sice nemají oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti, ale mají dluhy z podnikání, u nichž absentuje souhlas s řešením úpadku oddlužením. Přihlášený věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení vyjádřil s řešením úpadku oddlužením nesouhlas. Absentuje rovněž souhlas dalších věřitelů s oddlužením, a to zejména věřitele č. 10-Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, č. 3-Bytprům, výrobní družstvo v Ostravě, č. 5-Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, č. 10-VVISS Ostrava, s.r.o., č. 13-Komerční banka, a.s., č. 14-IES REAL &CONSULTING spol. s r.o., č. 16-Česká průmyslová zdravotní pojišťovna. Na přezkumném jednání dne 20.11.2014 byly přezkoumány pohledávky v celkové výši 3.038.841,75 Kč, z toho pohledávky ve výši 3.033.814,75 Kč byly zjištěny. Výše uznaných nezajištěných pohledávek činila 2.188.241,18 Kč a zajištěných 845.573,57 Kč. Na navazující schůzi věřitelů, které se neúčastnil žádný věřitel, insolvenční soud konstatoval, že není možné oddlužení schválit vzhledem k výslovnému nesouhlasu jednoho z věřitelů, a proto bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs.
Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se nesprávně při povolení oddlužení nezabýval tím, zda je dlužník osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 389 IZ se zřetelem na výslovný nesouhlas věřitele s pohledávkou z podnikání dlužníka s jeho oddlužením, ale vzhledem k tomu,
že usnesení o povolení oddlužení je již pravomocné, nemohl se nyní již touto otázkou zabývat ani soud odvolací.
Nelze ani souhlasit se závěrem, jež insolvenční soud konstatoval na navazující schůzi věřitelů, které se neúčastnil žádný věřitel, že není možné oddlužení schválit vzhledem k výslovnému nesouhlasu jednoho z věřitelů, a že proto bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Podle § 403 odst. 2 IZ totiž námitky, kterými věřitel tvrdí, že jsou zde skutečnosti odůvodňující odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, může vznášet jen věřitel, který hlasoval o přijetí způsobu oddlužení, a to do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu řešení úpadku. Nestane-li se tak, k námitkám se nepřihlíží. Věřitel vyjádřil nesouhlas před schůzí věřitelů, tedy včas, ale na schůzi věřitelů nehlasoval, takže nebyl oprávněn podat námitku o tom, že jsou zde skutečnosti odůvodňující odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Věřitelé sice mohou hlasovat i mimo schůzi věřitelů, ale musí tak činit způsobem přesně stanoveným v § 401 odst. 1 IZ (podání musí být označeno jako Hlasovací lístek , nesmí obsahovat jiné úkony), který podání věřitele nesplňovalo.
Rozhodnutí soudu o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ ovšem není podmíněno tím, že věřitelé podali námitky, takže i pokud nelze k námitce věřitele přihlížet jako k námitce dle § 403 IZ, je možné ji považovat za podnět-sdělení informací, že jsou zde dány důvody pro neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ. Podle § 403 odst. 2 věta poslední IZ se ovšem má za to, že věřitelé, kteří neuplatnili námitky, s oddlužením souhlasí, byť má dlužník závazky z podnikání. Žádný věřitel se neúčastnil schůze věřitelů ani nezaslal hlasovací lístek, takže nelze přihlížet k žádným námitkám, platí tedy, že žádný věřitel neuplatnil námitky. Uplatnila se tedy nevyvratitelná domněnka, že všichni věřitelé s oddlužením souhlasí, byť jeden uvedl (ovšem ne předepsaným způsobem), že s oddlužením nesouhlasí. V době rozhodování soudu (rozhodoval po schůzi věřitelů) tedy platilo (mělo se za to), že všichni věřitelé s oddlužením souhlasili a nebyl dán důvod pro neschválení oddlužení z toho důvodu, že jeden věřitel s oddlužením nesouhlasil. Důvod k neschválení oddlužení podle ustanovení § § 403 odst. 2 IZ proto dán není.
Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že je povinností soudu zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení [§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 405 odst. 1 insolvenčního zákona], přičemž dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Povolení způsobu řešení úpadku oddlužením je tak postaveno na požadavku aktivní spolupráce dlužníka na řešení jeho úpadku, a povolení řešení úpadku proto má být přístupné pouze osobám, které k řešení své nepříznivé majetkové situace přistupují odpovědně. Zákonodárce v ustanovení § 395 odst. 2 IZ neupravil kogentně, co se rozumí lehkomyslným nebo nedbalým přístupem dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, toto ustanovení tak patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyhodnocení naplnění této podmínky bude tak do značné míry záviset na úsudku soudu a na zvážení, zda je z dosavadních výsledků řízení patrná nedbalost či lehkomyslnost dlužníka ve vztahu k plnění povinností v insolvenčním řízení. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že neplnění povinnosti platit insolvenčnímu správci zálohu na odměnu a hotové výdaje, která byla dlužníku uložena pravomocným usnesením soudu, představují zpravidla nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a podle rozsahu porušování této povinnosti, případně motivu může vést i k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, případně ke zrušení již schváleného oddlužení. Krajský soud ovšem okolnosti neplnění zmíněné povinnosti zjistil povrchně a neúplně, ignoroval tvrzení dlužníka, že důvodem neplacení záloh byl požadavek Insolvenčního správce, který dlužníka vyzval, aby mu zálohy na odměnu insolvenčního správce hradil bezhotovostně a nikoli hotově, přičemž dlužník zálohy správci doplatil do listopadu 2014, tedy do rozhodnutí o neschválení oddlužení dlužníka. Tyto skutečnosti potvrdil i insolvenční správce. V počínání dlužníka tedy nelze spatřovat takovou nedbalost či lehkomyslnost, aby to vedlo k neschválení oddlužení, a důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 2 IZ tak rovněž dány nejsou.
Krajský soud ale správně hodnotil obsah návrhu a povinných příloh a důvodně reflektoval skutečnost, že v návrhu dlužník neuvedl veškeré své věřitele (15 věřitelů namísto 20) a uvedl výrazně menší výše závazků, než činila nakonec přihlášená (závazky ve výši 1.777.726 Kč namísto 3.080.677,19 Kč). Povinností dlužníka je uvést v seznamu závazků veškeré věřitele a celou výši závazků, což neučinil, ač v seznamu závazků (nepravdivě) uvedl, že seznam je správný a úplný. Toto prohlášení dlužník učinil, ač v dřívějším insolvenčním řízení sám uváděl 20 svých věřitelů; tato pochybení ani na přezkumném jednání nijak nevysvětlil. Výrazné zkreslení okruhu věřitelů a výše dluhů proto krajský soud důvodně považoval za znak nepoctivosti dlužníkových záměrů, při nichž oddlužení nelze povolit.
Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadené části v odstavcích I. a II. výroku podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil; odvolání proti odstavci III. výroku bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 218 písm. c/ o.s.ř.)..
Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu správci se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 26. června 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu
KSOS 25 INS 11716/2014 2 VSOL 430/2015-B-17
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka-manželů: a) Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava -Hrabová, Klasná 641/15A, PSČ 720 00 a b) Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Hrabová, Klasná 641/15A, PSČ 720 00, o insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2014, č.j. KSOS 25 INS 11716/2014-B-3
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2014, č.j. KSOS 25 INS 11716/2014-B-3 se v odstavcích I. a II. výroku p o t v r z u j e .
II. Odvolání proti odstavci III. výroku se o d m í t á .
Odůvodnění:
Krajský soud označeným usnesením neschválil oddlužení dlužníků (odstavec I. výroku-pod pojmem dlužník se zde rozumí oba manželé, neboť podle § 394a odst. 3 IZ jsou manželé ve věci společného oddlužení manželů považováni za jediného dlužníka), prohlásil na majetek dlužníka konkurs (odstavec II. výroku) a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (odstavec III. výroku). V důvodech rozhodnutí soud konstatoval, že dlužník má závazky z podnikání, věřitel Česká správa sociálního zabezpečení s oddlužením výslovně nesouhlasí, nejedná se o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního
řízení, ve kterém byl zrušen konkurs na majetek dlužníka a nejedná se o pohledávku zajištěného věřitele, neboť tento má za dlužníky vedle zajištěných pohledávek nezajištěné pohledávky ve výši 623.736 Kč. Dlužník v návrhu neuvedl závazky ve výši 1.302.951,19 Kč a neuhradil insolvenčnímu správci odměny. Dle insolvenčního soudu tedy vyšly v průběhu řízení najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jelikož dlužník má závazky z podnikání a jeden z věřitelů, u něhož takový závazek je, vyslovil nesouhlas s oddlužením, insolvenční soud oddlužení neschválil a současně rozhodl o způsobu řešení jejich úpadku konkursem. U dlužníka se také jedná o nepoctivý záměr, protože v insolvenčním návrhu uvedl, že má 15 věřitelů namísto 20 a závazky ve výši 1.777.726 Kč namísto 3.080.677,19 Kč, které byly do řízení přihlášeny. Současně dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, pokud nehradí insolvenčnímu správci stanovenou odměnu.
Proti tomuto usnesení (výslovně do všech odstavců výroku) podal dlužník odvolání a namítal, že ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona je nutno vykládat v souladu se smyslem a účelem insolvenčního zákona, především zásady nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů a v kontextu ustanovení § 403 odst. 2 in fine insolvenčního zákona, které stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Takové námitky mohou být uplatněny jedině na schůzi věřitelů svolané za účelem rozhodování o způsobu řešení oddlužení. Z protokolu o schůzi věřitelů nevyplývá, že by kterýkoliv z věřitelů uplatnil jakékoliv námitky proti oddlužení (schůze se nezúčastnil žádný z věřitelů). Z toho vyplývá, že věřitelé na schůzi věřitelů rozhodli, že souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Soud rozhodl o neschválení oddlužení a na majetek dlužníka prohlásil konkurs v rozporu s vůlí věřitelů. Insolvenční soud navíc vycházel pouze z projevu vůle věřitele č. 9, jehož pohledávky představují marginálních 6,6 % z celkové výše zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Doktrína dospěla k závěru, že závazky z podnikání nejsou povolení a schválení oddlužení na překážku (usnesení Vrchního soudu v Praze senátní zn. 1 VSPH 425/2012-B-23). Insolvenční soud se při rozhodování o způsobu řešení úpadku nezabýval dalšími okolnostmi, které musí insolvenční soud zvážit, když rozhoduje o tom, zda dluh z podnikání brání oddlužení, jak opakovaně dovodil Nejvyšší soud při své činnosti a vyplývá z ustálené judikaturní praxe. Insolvenční soud v řadě jiných řízení povolil a schválil oddlužení podnikatelů a osob se závazky z podnikání. Jedná se o trend pod záštitou zásady co nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů, protože prohlášení konkursu na majetek dlužníka zpravidla nevede ani k uspokojení nákladů insolvenčního řízení. Insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku zjistil, že odvolatelé mají závazky z podnikání a nyní touto již dříve zjištěnou skutečností odůvodňuje neschválení oddlužení. Dlužníci byli navíc soudem poučeni o skutečnosti, že závazky z podnikání nebrání oddlužení (jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 10.3.2014). Tento postup je v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí a legitimního očekávání. Za vadu rozhodnutí lze považovat rozhodnutí o neschválení oddlužení u obou dlužníků. Dlužník-manželé společně prohlásili, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení považován za majetek ve společném jmění manželů, takové prohlášení však nemůže být považováno za projev vůle směřující ke společnému prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Insolvenční zákon umožňuje vedení společného insolvenčního řízení jen v případě oddlužení manželů a nikoliv v případě řešení úpadku konkursem. Spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení při řešení úpadku dlužníka konkursem není v insolvenčním řízení možné. Řešení úpadku se nedotýká pouze jednoho věřitele, ale všech věřitelů, kteří proti oddlužení aktivně nebrojí, což insolvenční soud při svém rozhodování nezvážil. Pokud bude úpadek řešen konkursem, budou uspokojeny pouze pohledávky zajištěného věřitele. Nezajištěná část pohledávky věřitele č. 9 nebude uspokojena vůbec. V případě řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře by se věřiteli dostalo alespoň 30 % hodnoty přihlášených pohledávek. Podle § 389 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, pokud by odvolací soud nechal v platnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu, potom dlužník může podat nový insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, věc bude znovu posouzena insolvenčním soudem a oddlužení bude schváleno. Dlužník navrhl řešit oddlužení z jejich příjmů a současně prodejem veškerého majetku, čímž bude dosaženo rychlejší a vyšší uspokojení než při řešení úpadku konkursem. Pokud jde o závěr o nepoctivosti dlužníka při podání insolvenčního návrhu, údaje v seznamech dlužník uvedl podle svého nejlepšího svědomí. Zálohu na odměnu insolvenčního správce chtěl zaplatit insolvenčnímu správci v hotovosti, správce však plnění odmítl přijmout s odkazem na existenci bankovního účtu. Záloha poté byla obratem zaplacena. Tato skutečnost navíc sama o sobě nepředstavuje lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
K odvolání se vyjádřil insolvenčního správce, který uvedl, že z textu ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona a gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že nesouhlas byť jediného věřitele, o jehož pohledávku jde, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením. Insolvenční řízení je však současně založeno mimo jiné na zásadě kolektivního uspokojení věřitelů a nutnosti vedení insolvenčního řízení způsobem, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Proto nemarginalizuje argumentaci dlužníka, že prohlášením konkursu na jeho majetek by pohledávky nezajištěných věřitelů nebyly uspokojeny. Oproti tomu v případě řešení oddlužení splátkovým kalendářem by pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny v rozsahu 31,03 %. Insolvenční správce dlužníka vyzval, aby mu zálohy na odměnu insolvenčního správce hradil bezhotovostně. Od dlužníka obdržel částku 6.534 Kč jako zálohu na odměnu a náklady insolvenčního správce za měsíce srpen až listopad 2014, zálohu za měsíc prosinec dosud neobdržel.
S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu dne 28.4.2014, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že obsahuje způsobilé odvolací důvody, které lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle ustanovení § 398 odst. 3 věty první IZ, při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.
Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).
Podle ustanovení § 389 odst. 2 věty první IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.
Podle ustanovení § 405 odst. 1 až 3 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník.
Podle ustanovení § 395 odst. 2 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u krajského soudu dne 28.4.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení společného oddlužení manželů. Uvedl, že oba mají 15 věřitelů a závazky v celkové výši 1.777.726 Kč, z toho 1.147.139 Kč tvoří závazky nezajištěné a 630.587 Kč závazky zajištěné. Usnesením ze dne 20.8.2014 insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Podáním ze dne 15.9.2014 věřitel Česká správa sociálního zabezpečení insolvenčnímu soudu sdělil, že má za dlužníkem Petrem Haškem pohledávky ve výši 401.054 Kč, z toho nezajištěné ve výši 147.747 Kč a zajištěné ve výši 253.307 Kč, a za dlužnicí Miroslavou anonymizovano nezajištěné pohledávky ve výši 475.989 Kč. Uvedl, že pohledávky tvoří pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto pojistného za dobu, kdy byli oba manželé evidovaní na Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava jako osoby samostatně výdělečně činné. Uvedl, že nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením. Současně pohledávky přihlásil přihláškami pohledávek. Insolvenční správce ve své zprávě o dosavadní činnosti ze dne 11.9.2014 uvedl, že dlužníci sice nemají oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti, ale mají dluhy z podnikání, u nichž absentuje souhlas s řešením úpadku oddlužením. Přihlášený věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení vyjádřil s řešením úpadku oddlužením nesouhlas. Absentuje rovněž souhlas dalších věřitelů s oddlužením, a to zejména věřitele č. 10-Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, č. 3-Bytprům, výrobní družstvo v Ostravě, č. 5-Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, č. 10-VVISS Ostrava, s.r.o., č. 13-Komerční banka, a.s., č. 14-IES REAL &CONSULTING spol. s r.o., č. 16-Česká průmyslová zdravotní pojišťovna. Na přezkumném jednání dne 20.11.2014 byly přezkoumány pohledávky v celkové výši 3.038.841,75 Kč, z toho pohledávky ve výši 3.033.814,75 Kč byly zjištěny. Výše uznaných nezajištěných pohledávek činila 2.188.241,18 Kč a zajištěných 845.573,57 Kč. Na navazující schůzi věřitelů, které se neúčastnil žádný věřitel, insolvenční soud konstatoval, že není možné oddlužení schválit vzhledem k výslovnému nesouhlasu jednoho z věřitelů, a proto bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs.
Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se nesprávně při povolení oddlužení nezabýval tím, zda je dlužník osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 389 IZ se zřetelem na výslovný nesouhlas věřitele s pohledávkou z podnikání dlužníka s jeho oddlužením, ale vzhledem k tomu,
že usnesení o povolení oddlužení je již pravomocné, nemohl se nyní již touto otázkou zabývat ani soud odvolací.
Nelze ani souhlasit se závěrem, jež insolvenční soud konstatoval na navazující schůzi věřitelů, které se neúčastnil žádný věřitel, že není možné oddlužení schválit vzhledem k výslovnému nesouhlasu jednoho z věřitelů, a že proto bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Podle § 403 odst. 2 IZ totiž námitky, kterými věřitel tvrdí, že jsou zde skutečnosti odůvodňující odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, může vznášet jen věřitel, který hlasoval o přijetí způsobu oddlužení, a to do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu řešení úpadku. Nestane-li se tak, k námitkám se nepřihlíží. Věřitel vyjádřil nesouhlas před schůzí věřitelů, tedy včas, ale na schůzi věřitelů nehlasoval, takže nebyl oprávněn podat námitku o tom, že jsou zde skutečnosti odůvodňující odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Věřitelé sice mohou hlasovat i mimo schůzi věřitelů, ale musí tak činit způsobem přesně stanoveným v § 401 odst. 1 IZ (podání musí být označeno jako Hlasovací lístek , nesmí obsahovat jiné úkony), který podání věřitele nesplňovalo.
Rozhodnutí soudu o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ ovšem není podmíněno tím, že věřitelé podali námitky, takže i pokud nelze k námitce věřitele přihlížet jako k námitce dle § 403 IZ, je možné ji považovat za podnět-sdělení informací, že jsou zde dány důvody pro neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ. Podle § 403 odst. 2 věta poslední IZ se ovšem má za to, že věřitelé, kteří neuplatnili námitky, s oddlužením souhlasí, byť má dlužník závazky z podnikání. Žádný věřitel se neúčastnil schůze věřitelů ani nezaslal hlasovací lístek, takže nelze přihlížet k žádným námitkám, platí tedy, že žádný věřitel neuplatnil námitky. Uplatnila se tedy nevyvratitelná domněnka, že všichni věřitelé s oddlužením souhlasí, byť jeden uvedl (ovšem ne předepsaným způsobem), že s oddlužením nesouhlasí. V době rozhodování soudu (rozhodoval po schůzi věřitelů) tedy platilo (mělo se za to), že všichni věřitelé s oddlužením souhlasili a nebyl dán důvod pro neschválení oddlužení z toho důvodu, že jeden věřitel s oddlužením nesouhlasil. Důvod k neschválení oddlužení podle ustanovení § § 403 odst. 2 IZ proto dán není.
Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že je povinností soudu zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení [§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 405 odst. 1 insolvenčního zákona], přičemž dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Povolení způsobu řešení úpadku oddlužením je tak postaveno na požadavku aktivní spolupráce dlužníka na řešení jeho úpadku, a povolení řešení úpadku proto má být přístupné pouze osobám, které k řešení své nepříznivé majetkové situace přistupují odpovědně. Zákonodárce v ustanovení § 395 odst. 2 IZ neupravil kogentně, co se rozumí lehkomyslným nebo nedbalým přístupem dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, toto ustanovení tak patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyhodnocení naplnění této podmínky bude tak do značné míry záviset na úsudku soudu a na zvážení, zda je z dosavadních výsledků řízení patrná nedbalost či lehkomyslnost dlužníka ve vztahu k plnění povinností v insolvenčním řízení. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že neplnění povinnosti platit insolvenčnímu správci zálohu na odměnu a hotové výdaje, která byla dlužníku uložena pravomocným usnesením soudu, představují zpravidla nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a podle rozsahu porušování této povinnosti, případně motivu může vést i k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, případně ke zrušení již schváleného oddlužení. Krajský soud ovšem okolnosti neplnění zmíněné povinnosti zjistil povrchně a neúplně, ignoroval tvrzení dlužníka, že důvodem neplacení záloh byl požadavek Insolvenčního správce, který dlužníka vyzval, aby mu zálohy na odměnu insolvenčního správce hradil bezhotovostně a nikoli hotově, přičemž dlužník zálohy správci doplatil do listopadu 2014, tedy do rozhodnutí o neschválení oddlužení dlužníka. Tyto skutečnosti potvrdil i insolvenční správce. V počínání dlužníka tedy nelze spatřovat takovou nedbalost či lehkomyslnost, aby to vedlo k neschválení oddlužení, a důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 2 IZ tak rovněž dány nejsou.
Krajský soud ale správně hodnotil obsah návrhu a povinných příloh a důvodně reflektoval skutečnost, že v návrhu dlužník neuvedl veškeré své věřitele (15 věřitelů namísto 20) a uvedl výrazně menší výše závazků, než činila nakonec přihlášená (závazky ve výši 1.777.726 Kč namísto 3.080.677,19 Kč). Povinností dlužníka je uvést v seznamu závazků veškeré věřitele a celou výši závazků, což neučinil, ač v seznamu závazků (nepravdivě) uvedl, že seznam je správný a úplný. Toto prohlášení dlužník učinil, ač v dřívějším insolvenčním řízení sám uváděl 20 svých věřitelů; tato pochybení ani na přezkumném jednání nijak nevysvětlil. Výrazné zkreslení okruhu věřitelů a výše dluhů proto krajský soud důvodně považoval za znak nepoctivosti dlužníkových záměrů, při nichž oddlužení nelze povolit.
Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadené části v odstavcích I. a II. výroku podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil; odvolání proti odstavci III. výroku bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 218 písm. c/ o.s.ř.)..
Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu správci se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 26. června 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu