2 VSOL 407/2017-A-23
KSBR 29 INS 747/2017 2 VSOL 407/2017-A-23
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka: Solar CD s.r.o., Příkop 843/4, 602 00 Brno-Zábrdovice, IČO 29188628 o insolvenčním návrhu věřitele-navrhovatele: FVE 51 s.r.o., se sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno-Štýřice, IČO 05258367, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2- Vinohrady, o návrhu věřitele na zahájení insolvenčního řízení, o odvolání věřitelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č.j. KSBR 29 INS 747/2017-A-13
tak to:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č.j. KSBR 29 INS 747/2017-A-13 se ruší a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Od ů vod ně n í:
Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) označeným usnesením rozhodl, že návrh věřitele na zahájení insolvenčního řízení se zamítá (odstavec I. výroku), že insolvenční soud ukládá věřiteli-navrhovateli: FVE 51 s.r.o., Vídeňská 546/55, 639 00 Brno-Štýřice, IČO 05258367, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na účet Krajského soudu v Brně, č.: 3703-5720621/0710, variabilní symbol: 2949074717, konstantní symbol: 1148, nebo kolkovými známkami, soudní poplatek ve výši 2.000 Kč za rozhodnutí o insolvenčním návrhu (odstavec II. výroku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku). Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník má pro potřeby insolvenčního řízení pouze jeden relevantní závazek za jedním věřitelem, neboť další tvrzený splatný peněžitý závazek věřitele společnosti SERVICE-24 LTD. nebyl ani přes výzvu isir.justi ce.cz soudu osvědčen. Není splněna základní podmínka úpadku stanovená v ustanovení § 3 odst. 1 IZ, kterou je mnohost věřitelů a z těchto důvodů nezbylo insolvenčnímu soudu, než insolvenční návrh věřitele v souladu s ustanovením § 143 odst. 2 IZ zamítnout.
Proti tomuto usnesení podal věřitel-navrhovatel FVE 51 s.r.o. (dále jen navrhovatel ) včasné odvolání. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci; soud prvního stupně nesprávně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností; a soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Navrhovatel zejména konstatoval, soud rozhodl bez nařízení jednání, ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Podle § 133 odst. 1 insolvenčního zákona je soud oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání v případě, že plně vyhoví Návrhu, kterému nikdo neodporoval nebo v případě, že o Návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 133 odst. 2 insolvenčního zákona pak byl insolvenční soud povinen nařídit jednání v případě, že rozhodnutí o Návrhu záviselo na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Žádná z uvedených podmínek pro rozhodnutí bez nařízení jednání splněna nebyla. Navrhovatel se práva účasti na soudním jednání nevzdal a ani nevyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dokonce ani dlužník nesouhlasil s rozhodnutím o Návrhu bez nařízení jednání, když v čl. II. svého vyjádření ze dne 7. 2. 2017 uvedl, že s rozhodnutím bez nařízení jednání by souhlasil pouze v případě, že Návrh bude odmítnut, což se v tomto případě nestalo. Pro případ, že se insolvenční soud bude Návrhem věcně zabývat, dlužník sdělil, že se práva účasti na soudním jednání nevzdává a jednání se zúčastní. I pokud by oba účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, nebyl by insolvenční soud oprávněn zamítnout Návrh bez nařízení jednání, jelikož rozhodnutí o Návrhu záviselo na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, tj. mnohosti věřitelů a existence jejich pohledávek, v tomto případě existence pohledávek jiných věřitelů, kdy ve vztahu k pohledávce navrhovatele insolvenční soud žádné pochyby v Usnesení neuvedl. Podle § 133 odst. 2 insolvenčního zákona tak byl insolvenční soud povinen nařídit k projednání Návrhu jednání. Povinnost insolvenčního soudu nařídit jednání vyplývá také z judikatury Nejvyššího soudu ČR. Konkrétně v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2010, č.j. KSPH 37 1NS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, Nejvyšší soud ČR uvedl: Tomu, aby bylo možné postupovat podle § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona, bránila skutečnost, že usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé a že nejde o rozhodnutí, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání. Z ustanovení § 133 odst. 2 věty první insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. To byla i situace, která nastala v této věci, kde jednání před insolvenčním soudem proběhlo a kde nebylo ani tvrzeno, že by nastal některý z případů vypočtených v § 133 odst. 1 insolvenčního zákona, jež coby výjimky z pravidla dovolují insolvenčnímu soudu rozhodnout o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka i bez nařízení jednání."' Navrhovatel dále poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009, č.j. KSBR 26 INS 4062/2008 2 VSOL 31/2009-A-53, ve kterém soud uvedl: K opakovaným námitkám věřitelů, že soud prvního stupně měl rozhodnout bez nařízení jednání, neboť dlužník se v určené lhůtě nevyjádřil k návrhu, je nutno uvést, že soudem poskytnutá lhůta k podání vyjádření k návrhu je lhůtou pořádkovou. Její nedodržení má pouze ten následek, že soud může dle ust. § 133 odst. 1 písm. a) IZ rozhodnout o insolvenčním návrhu bez jednání, jsou-li zároveň splněny podmínky dané ust. § 133 odst. 2 IZ. Pokud se však dlužník vyjádří před tím, než soud takto bez jednání rozhodne, a z vyjádření je patrno, že s návrhem nesouhlasí, nelze již o návrhu rozhodnout bez jednání". Insolvenční soud tedy zásadním způsobem porušil ustanovení insolvenčního zákona, když vydal Usnesení, aniž by nařídil jednání a zatížil tak insolvenční řízení vadou, která měla vliv na nesprávnost Usnesení. Rozhodnutí o zamítnutí Návrhu bez nařízení jednání představuje porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces. Tato vada řízení představuje sama o sobě důvod pro zrušení Usnesení. V důsledku uvedené vady řízení soud znemožnil navrhovateli vyjádřit se k prováděným důkazům a doplnit skutková tvrzení i důkazní návrhy, což mělo za následek nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně. Insolvenční soud tak postupoval v rozporu se zásadou vyšetřovací a neučinil opatření potřebná ke zjištění skutkového stavu, zejména hospodářské situaci dlužníka, neprovedl důkazy navržené Navrhovatelem, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním o peněžitých závazcích dlužníka, nesprávně zhodnotil neprokázaná tvrzení dlužníka a společnosti SERVICE-24 a na základě těchto tvrzení dospěl k závěru, že se dlužník nenachází v úpadku. Konečně odvolatel namítal, že ve věci rozhodovalo soudní oddělení, které podle rozvrhu práce insolvenčního soudu nemělo v této věci rozhodovat, když Návrh měl být projednán soudním oddělením Krajského soudu v Brně 30 INS a nikoli 29 INS. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně vyplývá, že insolvenční návrhy jsou přidělovány soudním oddělením uvedeným v příloze č. 4 rozvrhu práce na základě rotačního principu (výjimku tvoří případy, kdy bylo dříve zahájeno řízení s manželem dlužníka nebo s osobou tvořící s dlužníkem koncern). Tento princip byl dne 13. 1. 2017 porušen, když soudnímu oddělení 26 INS byly přiděleny k projednání dva po sobě doručené insolvenční návrhy projednávané v insolvenčních řízení vedených pod sp. zn. KSBR 26 INS 736/2017, KSBR 26 INS 741/2017 (jedná se o druhý a třetí insolvenční návrh předcházející Návrhu). Pokud by byl dodržen rotační princip, byl by Návrh projednán senátem 30 INS. Usnesení tedy bylo vydáno soudním oddělením, kterému rozhodnutí o Návrhu podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně nepříslušelo. Tímto postupem bylo porušeno ústavně zaručené právo navrhovatele na zákonného soudce. Jedná se o vady řízení, pro které nezbývá, než Usnesení zrušit a přikázat věc příslušnému soudnímu oddělení k novému projednání.
S účinností od 1.7.2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Při výkladu tohoto přechodného ustanovení odvolací soud vychází z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4.2.1997, uveřejněný pod č. 63/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu České republiky (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 908/2003 ze dne 30.9.2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006) v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.
Insolvenční návrh byl podán 13.1.2017, insolvenční soud vydal napadené rozhodnutí dne 22. února 2017, odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání dlužnice proti usnesení soudu prvního stupně vydaného před účinností novely insolvenčního provedené zákonem č. 64/2007 Sb. postupoval dle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.6.2017 (dále jen IZ ).
Podle ustanovení § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o. s. ř. )
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.
Podle obsahu spisu se podáním ze dne 13. 1. 2017 doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne navrhovatel-věřitel FVE 51 s.r.o. domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka, uvedl svou pohledávku, označil jako dalšího věřitele a jeho pohledávku a k návrhu připojil přihlášku tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi. Insolvenční soud posléze zjišťoval u dlužníka a známého věřitele okolnosti úpadku a rozhodl bez nařízení jednání napadeným usnesením.
Podle ustanovení § 133 IZ: (1) Nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. (2) Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.
Odvolací soud konstatuje, že podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání splněny nebyly, navrhovatel se práva účasti na soudním jednání nevzdal a ani nevyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, ani dlužník nesouhlasil s rozhodnutím o návrhu bez nařízení jednání, okolnosti úpadku nebyly nesporné a vyžadovaly dokazování. Řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Námitka odvolatele, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, ovšem důvodná není.
Je nepochybné, že součástí práva na zákonného soudce jsou požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 9 až § 12, § 84 až § 89a o.s.ř.), dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a jediné soudce (samosoudce), včetně počtu soudců a přísedících v senátech (§ 36 až § 36c o.s.ř., § 9 odst. 2, odst. 3, § 12 odst. 2, odst. 3, § 15 odst. 2 a § 27 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 14 o.s.ř.) a ve vztahu ke konkrétnímu soudci, dodržení zásady přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle předem stanovených pravidel, obsažených v rozvrhu práce toho kterého soudu vypracovaného v souladu s obecně závaznými právními předpisy tak, aby i pro účastníky řízení byla zaručena předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu v konkrétní věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 318/2002, ze dne 19.2.2004).
Spisy napadlé KS Brno jsou podle rozvrhu práce přidělovány do jednotlivých oddělení rotačním principem automatickým systémem IRIS. Při této rotaci je ovšem třeba zohlednit aktuální opatření v rozvrhu práce vůči jednotlivým oddělením. Odvolací soud si vyžádal stanovisko insolvenčního soudu k okolnostem tvrzeným v odvolání a konstatuje, že princip rotace přidělování napadlých věcí podle rozvrhu práce byl vůči projednávané věci zachován, neboť avizované porušení aritmetické řady napadlých a přidělovaných věcí bylo způsobeno jednak zastavením nápadu do oddělení 28 INS, jednak přidělení dvou kauz dle specializace, vše v souladu s aktuálním rozvrhem práce.
Pro zmíněnou procesní vadu však odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhovateli se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 29. srpna 2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu
KSBR 29 INS 747/2017 2 VSOL 407/2017-A-23
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka: Solar CD s.r.o., Příkop 843/4, 602 00 Brno-Zábrdovice, IČO 29188628 o insolvenčním návrhu věřitele-navrhovatele: FVE 51 s.r.o., se sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno-Štýřice, IČO 05258367, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2- Vinohrady, o návrhu věřitele na zahájení insolvenčního řízení, o odvolání věřitelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č.j. KSBR 29 INS 747/2017-A-13
tak to:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č.j. KSBR 29 INS 747/2017-A-13 se ruší a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Od ů vod ně n í:
Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) označeným usnesením rozhodl, že návrh věřitele na zahájení insolvenčního řízení se zamítá (odstavec I. výroku), že insolvenční soud ukládá věřiteli-navrhovateli: FVE 51 s.r.o., Vídeňská 546/55, 639 00 Brno-Štýřice, IČO 05258367, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na účet Krajského soudu v Brně, č.: 3703-5720621/0710, variabilní symbol: 2949074717, konstantní symbol: 1148, nebo kolkovými známkami, soudní poplatek ve výši 2.000 Kč za rozhodnutí o insolvenčním návrhu (odstavec II. výroku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku). Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník má pro potřeby insolvenčního řízení pouze jeden relevantní závazek za jedním věřitelem, neboť další tvrzený splatný peněžitý závazek věřitele společnosti SERVICE-24 LTD. nebyl ani přes výzvu isir.justi ce.cz soudu osvědčen. Není splněna základní podmínka úpadku stanovená v ustanovení § 3 odst. 1 IZ, kterou je mnohost věřitelů a z těchto důvodů nezbylo insolvenčnímu soudu, než insolvenční návrh věřitele v souladu s ustanovením § 143 odst. 2 IZ zamítnout.
Proti tomuto usnesení podal věřitel-navrhovatel FVE 51 s.r.o. (dále jen navrhovatel ) včasné odvolání. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci; soud prvního stupně nesprávně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností; a soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Navrhovatel zejména konstatoval, soud rozhodl bez nařízení jednání, ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Podle § 133 odst. 1 insolvenčního zákona je soud oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání v případě, že plně vyhoví Návrhu, kterému nikdo neodporoval nebo v případě, že o Návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 133 odst. 2 insolvenčního zákona pak byl insolvenční soud povinen nařídit jednání v případě, že rozhodnutí o Návrhu záviselo na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Žádná z uvedených podmínek pro rozhodnutí bez nařízení jednání splněna nebyla. Navrhovatel se práva účasti na soudním jednání nevzdal a ani nevyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dokonce ani dlužník nesouhlasil s rozhodnutím o Návrhu bez nařízení jednání, když v čl. II. svého vyjádření ze dne 7. 2. 2017 uvedl, že s rozhodnutím bez nařízení jednání by souhlasil pouze v případě, že Návrh bude odmítnut, což se v tomto případě nestalo. Pro případ, že se insolvenční soud bude Návrhem věcně zabývat, dlužník sdělil, že se práva účasti na soudním jednání nevzdává a jednání se zúčastní. I pokud by oba účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, nebyl by insolvenční soud oprávněn zamítnout Návrh bez nařízení jednání, jelikož rozhodnutí o Návrhu záviselo na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, tj. mnohosti věřitelů a existence jejich pohledávek, v tomto případě existence pohledávek jiných věřitelů, kdy ve vztahu k pohledávce navrhovatele insolvenční soud žádné pochyby v Usnesení neuvedl. Podle § 133 odst. 2 insolvenčního zákona tak byl insolvenční soud povinen nařídit k projednání Návrhu jednání. Povinnost insolvenčního soudu nařídit jednání vyplývá také z judikatury Nejvyššího soudu ČR. Konkrétně v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2010, č.j. KSPH 37 1NS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, Nejvyšší soud ČR uvedl: Tomu, aby bylo možné postupovat podle § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona, bránila skutečnost, že usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé a že nejde o rozhodnutí, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání. Z ustanovení § 133 odst. 2 věty první insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. To byla i situace, která nastala v této věci, kde jednání před insolvenčním soudem proběhlo a kde nebylo ani tvrzeno, že by nastal některý z případů vypočtených v § 133 odst. 1 insolvenčního zákona, jež coby výjimky z pravidla dovolují insolvenčnímu soudu rozhodnout o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka i bez nařízení jednání."' Navrhovatel dále poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009, č.j. KSBR 26 INS 4062/2008 2 VSOL 31/2009-A-53, ve kterém soud uvedl: K opakovaným námitkám věřitelů, že soud prvního stupně měl rozhodnout bez nařízení jednání, neboť dlužník se v určené lhůtě nevyjádřil k návrhu, je nutno uvést, že soudem poskytnutá lhůta k podání vyjádření k návrhu je lhůtou pořádkovou. Její nedodržení má pouze ten následek, že soud může dle ust. § 133 odst. 1 písm. a) IZ rozhodnout o insolvenčním návrhu bez jednání, jsou-li zároveň splněny podmínky dané ust. § 133 odst. 2 IZ. Pokud se však dlužník vyjádří před tím, než soud takto bez jednání rozhodne, a z vyjádření je patrno, že s návrhem nesouhlasí, nelze již o návrhu rozhodnout bez jednání". Insolvenční soud tedy zásadním způsobem porušil ustanovení insolvenčního zákona, když vydal Usnesení, aniž by nařídil jednání a zatížil tak insolvenční řízení vadou, která měla vliv na nesprávnost Usnesení. Rozhodnutí o zamítnutí Návrhu bez nařízení jednání představuje porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces. Tato vada řízení představuje sama o sobě důvod pro zrušení Usnesení. V důsledku uvedené vady řízení soud znemožnil navrhovateli vyjádřit se k prováděným důkazům a doplnit skutková tvrzení i důkazní návrhy, což mělo za následek nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně. Insolvenční soud tak postupoval v rozporu se zásadou vyšetřovací a neučinil opatření potřebná ke zjištění skutkového stavu, zejména hospodářské situaci dlužníka, neprovedl důkazy navržené Navrhovatelem, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním o peněžitých závazcích dlužníka, nesprávně zhodnotil neprokázaná tvrzení dlužníka a společnosti SERVICE-24 a na základě těchto tvrzení dospěl k závěru, že se dlužník nenachází v úpadku. Konečně odvolatel namítal, že ve věci rozhodovalo soudní oddělení, které podle rozvrhu práce insolvenčního soudu nemělo v této věci rozhodovat, když Návrh měl být projednán soudním oddělením Krajského soudu v Brně 30 INS a nikoli 29 INS. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně vyplývá, že insolvenční návrhy jsou přidělovány soudním oddělením uvedeným v příloze č. 4 rozvrhu práce na základě rotačního principu (výjimku tvoří případy, kdy bylo dříve zahájeno řízení s manželem dlužníka nebo s osobou tvořící s dlužníkem koncern). Tento princip byl dne 13. 1. 2017 porušen, když soudnímu oddělení 26 INS byly přiděleny k projednání dva po sobě doručené insolvenční návrhy projednávané v insolvenčních řízení vedených pod sp. zn. KSBR 26 INS 736/2017, KSBR 26 INS 741/2017 (jedná se o druhý a třetí insolvenční návrh předcházející Návrhu). Pokud by byl dodržen rotační princip, byl by Návrh projednán senátem 30 INS. Usnesení tedy bylo vydáno soudním oddělením, kterému rozhodnutí o Návrhu podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně nepříslušelo. Tímto postupem bylo porušeno ústavně zaručené právo navrhovatele na zákonného soudce. Jedná se o vady řízení, pro které nezbývá, než Usnesení zrušit a přikázat věc příslušnému soudnímu oddělení k novému projednání.
S účinností od 1.7.2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Při výkladu tohoto přechodného ustanovení odvolací soud vychází z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4.2.1997, uveřejněný pod č. 63/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu České republiky (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 908/2003 ze dne 30.9.2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006) v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.
Insolvenční návrh byl podán 13.1.2017, insolvenční soud vydal napadené rozhodnutí dne 22. února 2017, odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání dlužnice proti usnesení soudu prvního stupně vydaného před účinností novely insolvenčního provedené zákonem č. 64/2007 Sb. postupoval dle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.6.2017 (dále jen IZ ).
Podle ustanovení § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o. s. ř. )
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnosti.
Podle obsahu spisu se podáním ze dne 13. 1. 2017 doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne navrhovatel-věřitel FVE 51 s.r.o. domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka, uvedl svou pohledávku, označil jako dalšího věřitele a jeho pohledávku a k návrhu připojil přihlášku tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi. Insolvenční soud posléze zjišťoval u dlužníka a známého věřitele okolnosti úpadku a rozhodl bez nařízení jednání napadeným usnesením.
Podle ustanovení § 133 IZ: (1) Nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. (2) Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.
Odvolací soud konstatuje, že podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání splněny nebyly, navrhovatel se práva účasti na soudním jednání nevzdal a ani nevyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, ani dlužník nesouhlasil s rozhodnutím o návrhu bez nařízení jednání, okolnosti úpadku nebyly nesporné a vyžadovaly dokazování. Řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Námitka odvolatele, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, ovšem důvodná není.
Je nepochybné, že součástí práva na zákonného soudce jsou požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§ 9 až § 12, § 84 až § 89a o.s.ř.), dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a jediné soudce (samosoudce), včetně počtu soudců a přísedících v senátech (§ 36 až § 36c o.s.ř., § 9 odst. 2, odst. 3, § 12 odst. 2, odst. 3, § 15 odst. 2 a § 27 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 14 o.s.ř.) a ve vztahu ke konkrétnímu soudci, dodržení zásady přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle předem stanovených pravidel, obsažených v rozvrhu práce toho kterého soudu vypracovaného v souladu s obecně závaznými právními předpisy tak, aby i pro účastníky řízení byla zaručena předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu v konkrétní věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 318/2002, ze dne 19.2.2004).
Spisy napadlé KS Brno jsou podle rozvrhu práce přidělovány do jednotlivých oddělení rotačním principem automatickým systémem IRIS. Při této rotaci je ovšem třeba zohlednit aktuální opatření v rozvrhu práce vůči jednotlivým oddělením. Odvolací soud si vyžádal stanovisko insolvenčního soudu k okolnostem tvrzeným v odvolání a konstatuje, že princip rotace přidělování napadlých věcí podle rozvrhu práce byl vůči projednávané věci zachován, neboť avizované porušení aritmetické řady napadlých a přidělovaných věcí bylo způsobeno jednak zastavením nápadu do oddělení 28 INS, jednak přidělení dvou kauz dle specializace, vše v souladu s aktuálním rozvrhem práce.
Pro zmíněnou procesní vadu však odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhovateli se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.
V Olomouci dne 29. srpna 2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu