2 VSOL 342/2012-A-13
KSBR 44 INS 8382/2012 2 VSOL 342/2012-A-13
Usnesení Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Nesovice 231, PSČ 683 33, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banky, a.s., identifikační číslo: 453 17 054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, rozhodl o odvolání věřitele ze dne 19. dubna 2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2012, č.j. KSBR 44 INS 8382/2012-A-7,
t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2012, č.j. KSBR 44 INS 8382/2012-A-7, se m ě n í takto: Insolvenční návrh věřitele Komerční banky, a.s. se n e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 103, § 104, § 128 odst. 1 a § 3 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), odmítl insolvenční návrh věřitele Komerční banky, a.s. (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)
V důvodech, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2005, sp. zn. 30 Cdo 2892/2004, usnesení téhož soudu ze dne 26.2.2009, č.j. 29 NSČR 7/2008-A-16) uvedl, že podaný insolvenční návrh neobsahuje podstatné náležitosti podle insolvenčního zákona, neboť v něm nejsou úplně popsány rozhodující skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek. Jedná se o nedostatek uvedení údajů k vylíčení skutkového děje v takovém rozsahu a kvalitě, které umožňují jednoznačnou individualizaci konkrétních skutečností vymezujících úpadek daného dlužníka a naplnění znaků úpadku definovaných v ust. § 3 IZ. Věřitel v insolvenčním návrhu uvádí skutečnosti týkající se jeho tří pohledávek vůči dlužníku. U první své pohledávky za dlužníkem vyčíslil její výši (640.331,61 Kč), sdělil právní důvod, na kterém se pohledávka zakládá a splatnost závazku vymezil datem 6.2.2012. Současně však v návrhu uvedl, že tato pohledávka je prozatím řádně hrazena spoludlužníky. V této věci tedy nelze uvažovat o prodlení se splácením výše uvedené pohledávky. Druhou svou pohledávku věřitel vyčíslil (677,51 Kč), sdělil právní důvod, na kterém se zakládá, z obsahu sdělení navrhovatele: následně byl tento běžný účet zrušen, čímž se tato pohledávka stala splatnou však není patrno, kdy došlo ke splatnosti tohoto závazku. Třetí svou pohledávku věřitel řádně vyčíslil (31.101,47 Kč), uvedl právní důvod, na kterém se zakládá a splatnost vymezil datem 19.7.2010. Soud tedy konstatuje, že návrh byl podán věřitelem majícím jednu ze tří pohledávek vůči dlužníku, jež není hrazena po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dále věřitel v insolvenčním návrhu uvádí, že dlužník má další 2 peněžité závazky u 2 věřitelů, které řádně označil. Dále však návrh již neobsahuje popis rozhodujících skutečností, jež by svým obsahem osvědčoval úpadek tak, jak je vymezen v ust. § 3 IZ (tvrzení a prokázáni plurality věřitelů, skutečnosti, že peněžité závazky dlužníka jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a skutečnosti, že tyto závazky není schopen plnit). Návrh obsahuje toliko věřitelovo konstatování o výši pohledávek dalších věřitelů, konkrétní údaje o splatnosti jednotlivých pohledávek však najisto netvrdí, ač konkrétní data uvádí, jedná se však o data zřízení zástavních práv a to soudcovského a exekutorského. Na překročení zákonem stanovené doby 30 dní, respektive 3 měsíců po lhůtě splatnosti jednotlivých pohledávek věřitel usuzuje na základě vykonatelnosti jednotlivých pohledávek, kdy jedna z nich je dle jeho sdělení exekučně vymáhána. Svůj úsudek zakládá na skutečnosti, že exekučnímu vymáhání muselo nutně předcházet řízení nalézací, které jistě nebylo ukončeno dříve než v časovém rozmezí 30 dní po lhůtě splatnosti alespoň některé z pohledávek. Soud konstatuje, že bez dalšího nelze uzavřít, že k vymáhání pohledávky prostřednictvím osoby soudního exekutora musí bezpodmínečně dojít po řízení nalézacím, neboť soudní rozhodnutí, jímž je ukončeno řízení nalézací není jediným exekučním titulem, na základě kterého lze pohledávku věřitele vymáhat výše uvedeným způsobem. Věřitel dále v návrhu uvádí, že dlužník není schopen plnit své závazky, neboť jsou proti dlužníku vedena exekuční řízení. Soud však konstatuje, že bez dalšího rovněž nelze jednoznačně uzavřít, že dlužník není schopen dostát svým závazkům pouze na základě skutečnosti, že je proti němu vedeno exekuční řízení. Dlužníkovu neochotu platit jednotlivé jeho závazky, např. dle dlužníka neoprávněně vymáhané, nelze zaměňovat s jeho objektivní neschopností tyto hradit. Soud v dané věci považuje též za důležité zmínit skutečnost, že hodnota majetku, jež je postihován výkonem rozhodnutí s nejvyšší pravděpodobností přesahuje výši uváděných pohledávek; nelze tedy říci, že lze usoudit na neschopnost dlužníka své závazky hradit, když výkonem rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora by bylo možné uhradit převážnou část, ne-li celou výši dlužníkových závazků. Věřitel dále v návrhu uvádí, že dlužník má své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, neboť zástavní práva k zajištění jednotlivých pohledávek zástavních věřitelů stále váznou na dlužníkově nemovitém majetku. Soudu nezbývá než konstatovat, že na základě doby trvání zástavního práva nelze usuzovat na prodlení dlužníka se splácením jeho peněžitých závazků. Tvrzení věřitele jsou v daném případě pouhým obecným sdělením a bez uvedení konkrétních údajů o pohledávkách dlužníka z návrhu nelze jednoznačně uzavřít, že dlužník neplní peněžité závazky alespoň vůči dvěma svým věřitelům po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky objektivně není schopen plnit. Věřitel dále netvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat např., že není možné dosáhnout uspokojení peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
Další popis rozhodných skutečností již návrh neobsahoval. Jelikož věřitel nesplnil svou povinnost rozhodující skutečnosti uvést a dostatečným způsobem vylíčit v podaném insolvenčním návrhu, což způsobilo jeho v řízení neodstranitelnou vadu a současně nelze postupovat podle ust. § 43 občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) a vady odstranit, postupoval insolvenční soud v souladu s ust. § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl. O nákladech řízení rozhodl soud dle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř., přitom přihlédl k tomu, že dlužníku dosud žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení podal věřitel Komerční banka, a.s. včasné odvolání. K argumentaci soudu prvního stupně především namítal, že ve svém návrhu uvedl, že je mu známo, že dlužník má další splatné a jím nehrazené závazky vůči třetím osobám, které neplní. Například vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši nejméně 29.888,-Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), splatnou nejpozději 25.9.2010, což je datum, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13.8.2010, sp. zn. 10 E 60/2010, kterým bylo na věřitelem označených nemovitostech dlužníka zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění uvedené pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Dále vůči Home Credit, a.s. ve výši nejméně 23.881,88 Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), splatnou nejpozději 16.2.2011, což je den kdy nabyl právní moci exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na uvedených nemovitostech, vydaný JUDr. Karlem Urbanem, soudním exekutorem dne 17.1.2011, pod č.j. 97 EX 12858/2010-19, k zajištění pohledávky uvedeného věřitele. V neposlední řadě ve svém návrhu uvedl, že dlužník je ve více než 1/2 ročním prodlení s placením všech svých závazků, o kterých je věřitel informován a ke svým tvrzením k návrhu předložil listinné důkazy. Odvolatel tak podle jeho názoru uvedl ve svém insolvenčním návrhu dostatečně skutkové okolnosti ohledně data splatnosti pohledávek dalších dvou věřitelů (a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2011), jelikož v něm vylíčil ohledně dat splatnosti takové údaje a v takové míře, která v případě, že budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Tvrdil-li proto ve svém návrhu, kdy nejpozději byly pohledávky dalších dvou věřitelů dlužníka splatné (25.9.2010 a 16.2.2011) a podal-li návrh 26.3.2012, pak tímto tvrdil, že splatnost pohledávek obou uvedených věřitelů nastala více než před 3 měsíci. Dále poukázal na ust. § 338b a násl. o.s.ř., dle nichž usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva vyžaduje ke svému vydání způsobilý exekuční titul podle ust. § 251 a 274 o.s.ř., který jako nutnou podmínku svého vydání předpokládá existenci nároku, nikoli práva, tedy pohledávky, která musí být splatná. Pohledávka věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR byla tedy splatná nejpozději 25.9.2010. Svá tvrzení ohledně splatnosti pohledávky věřitele Home Credit, a.s. (nejpozději 16.2.2011) osvědčil rovněž výpisem z příslušného LV, z něhož plyne, že dne 16.2.2011 nabylo právní moci usnesení Okresního soudu ve Výškově (č.j. 97 EX 12858/10-48), kterým byla na majetek dlužníka nařízena exekuce k vymožení pohledávky uvedeného věřitele a že dne 17.1.2011 byl vydán exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech dlužníka k zajištění pohledávky tohoto věřitele, který nabyl právní moci 16.2.2011. Zřízení exekutorského zástavního práva exekutorským příkazem je jedním ze způsobů provedení exekuce, který může exekutor vydat pouze v případě, že byla alespoň nepravomocně na majetek dlužníka nařízena exekuce.
Uvedený exekutorský příkaz nabude právní moci až po doručení všem účastníkům řízení a dále poté, co nabylo právní moci usnesení o nařízení exekuce. Z ust. § 69a ExŘ a ust. § 338b a násl. o.s.ř. je zřejmé, že exekutorský příkaz ke zřízení zástavního práva na nemovitosti vyžaduje ke svému vydání způsobilý exekuční titul podle ust. § 251 a 274 o.s.ř., který jako nutnou podmínku svého vydání předpokládá existenci nároku, nikoli práva, tedy pohledávky, která musí být splatná. Pohledávka věřitele Home Credit, a.s. byla tedy rovněž splatná a to nejpozději 16.2.2011. Proto nemůže odvolatel souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že v návrhu nevylíčil skutečnosti, které v případě jejich prokázání umožní soudu učinit závěr o úpadku dlužníka a to zejména s ohledem na domněnku úpadku dlužníka danou ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ. Zejména z těchto důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání odvolatele je důvodné.
Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.
Jak již poukázal soud prvního stupně náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.
Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").
K posledně uvedené podmínce (v § 3 odst. 1 písm. c/ ) ustanovení § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Požadavek mnohosti věřitelů klade insolvenční zákon v § 3 odst. 3 také na úpadek ve formě dlužníkova předlužení. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník (právnická osoba nebo dlužník fyzická osoba podnikatel) více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.
Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že i jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ) a teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ.
Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka z důvodu insolvence (§ 3 odst. 1 IZ), což je i přezkoumávaný případ, je tedy především řádný insolvenční návrh. V něm musí věřitel uvést nejen dostatek tvrzení o existenci své či svých splatných pohledávek za dlužníkem, nýbrž i tvrzení, které osvědčují úpadek dlužníka (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ). To znamená, že navrhovatel v něm musí jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužník dlužníka, uvést nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada (viz závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2011).
V přezkoumávaném případě soud prvního stupně uzavřel, že odvolatel sice ve svém insolvenčním návrhu uvedl ke své splatné pohledávce za dlužníkem dostatečná tvrzení, rovněž řádně označil i další dva věřitele dlužníka, včetně výše jejich pohledávek, nicméně konkrétní údaje o splatnosti jednotlivých pohledávek netvrdí najisto, ač uvádí konkrétní data; jedná se však o data zřízení zástavních práv a to soudcovského a exekutorského. Dále uzavřel, že svůj úsudek o splatnosti pohledávek dalších věřitelů navrhovatel zakládá na skutečnosti, že exekučnímu vymáhání muselo nutně předcházet řízení nalézací, které jistě nebylo ukončeno dříve než v časovém rozmezí 30 dní po lhůtě splatnosti. Zde soud prvního stupně konstatoval, že bez dalšího nelze uzavřít, že k vymáhání pohledávky prostřednictvím osoby soudního exekutora musí bezpodmínečně dojít po řízení nalézacím, neboť soudní rozhodnutí, jímž je ukončeno řízení nalézací není jediným exekučním titulem a rovněž vedená exekuční řízení bez dalšího nemusí vést k závěru, že dlužník není schopen dostát svým závazkům, neboť dlužníkovu neochotu platit jednotlivé jeho závazky, např. dle dlužníka neoprávněně vymáhané, nelze zaměňovat s jeho objektivní neschopností tyto hradit. Soud prvního stupně dále zmínil skutečnost, že hodnota majetku, jež je postihován výkonem rozhodnutí s nejvyšší pravděpodobností přesahuje výši uváděných pohledávek; nelze tedy říci, že lze usoudit na neschopnost dlužníka své závazky hradit, když výkonem rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora by bylo možné uhradit převážnou část, ne-li celou výši dlužníkových závazků. Rovněž na základě doby trvání zástavního práva nelze usuzovat na prodlení dlužníka se splácením jeho peněžitých závazků. Tvrzení věřitele jsou proto v daném případě pouhým obecným sdělením.
Po posouzení obsahu insolvenčního návrhu věřitele, jež obsahuje tvrzení tak, jak je uvedl odvolatel ve svém odvolání a na které odvolací soud v této části pro stručnost rozhodnutí odkazuje, odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že věřitel v něm ke své splatné pohledávce a tudíž ke své aktivní legitimaci, uvedl dostatečná tvrzení.
S dalšími závěry soudu prvního stupně však již souhlasit nelze.
K pluralitě věřitelů a jejich splatným pohledávkám za dlužníkem navrhovatel v návrhu uvedl, že dlužník má splatné a nehrazené závazky, které neplní například vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši nejméně 29.888,-Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), splatnou nejpozději 25.9.2010, což je datum, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13.8.2010, sp. zn. 10 E 60/2010, kterým bylo na uvedených nemovitostech dlužníka zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění uvedené pohledávky tohoto věřitele.
S odvolatelem je nutno souhlasit, že ve smyslu ust. § 338b o.s.ř. v návaznosti na ust. § 251 a § 274 o.s.ř. je předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti exekuční titul, kterým v tomto případě může být pouze vykonatelné rozhodnutí (případně notářský či exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti), ukládající povinnému zaplacení peněžitého plnění v konkrétní určené lhůtě. Ve smyslu ust. § 251 o.s.ř. to znamená, že oprávněný (věřitel) může podat návrh na výkon rozhodnutí jen tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně (ve stanovené lhůtě), co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí. V takovém případě není pochyb o tom, že v tuto dobu musí jít již o pohledávku splatnou. Proto vycházel-li navrhovatel při svém tvrzení o splatné pohledávce uvedeného věřitele (Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR-o jejímž právním důvodu pohledávky nelze mít pochyb) ze shora citovaného usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13.8.2010, které nabylo dle jeho tvrzení právní moci 25.9.2010, pak nejde toliko o obecné nekonkrétní tvrzení navrhovatele o splatnosti této pohledávky, nýbrž o zcela konkrétní logicky i věcně odůvodněné tvrzení, které hodlá v řízení osvědčit. Obdobně je tomu i v případě tvrzení navrhovatele o splatné pohledávce dalšího označeného věřitele Home Credit, a.s. ve výši nejméně 23.881,88 Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), s tím, že je splatná nejpozději 16.2.2011, což je den kdy měl nabýt právní moci exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na uvedených nemovitostech, vydaný JUDr. Karlem Urbanem, soudním exekutorem dne 17.1.2011, pod č.j. 97 EX 12858/2010-19, k zajištění pohledávky uvedeného věřitele. V tomto směru se odvolací soud ztotožňuje s přiléhavou argumentací a námitkami odvolatele uvedenými v jeho odvolání.
Oproti závěrům soudu prvního stupně proto odvolací soud uzavírá, že věřitel ve svém insolvenčním návrhu dostatečně vylíčil okolnosti, které jsou způsobilé osvědčit úpadek dlužníka a tedy, že jde z hlediska ust. § 103 odst. 1, odst. 2 IZ o insolvenční návrh projednatelný. Navrhovatel v něm tvrdí, že dlužník je v úpadku z důvodu insolvence, když tvrdí existenci nejméně jedné své splatné pohledávky za dlužníkem ve výši 31.101,47 Kč od 19.7.2010, současně označil další dva konkrétní věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami (29.688,-Kč s přísl. a 23.881,88 Kč s přísl.) od 25.10.2010 a 16.2.2011. Jde tedy o tvrzení, že dlužník má závazky vůči více věřitelům, které jsou po splatnosti déle jak 30 dnů a které dlužník není schopen plnit, jelikož je dle tvrzení navrhovatele nehradí déle než 3 měsíce. Ukáže-li se v dalším řízení, že jde o tvrzení pravdivá, dovolí insolvenčnímu soudu učinit závěr, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ). Teprve při věcném projednání tohoto insolvenčního návrhu bude na soudu prvního stupně, aby se vypořádal případně nastolenou otázkou, zda exekuční řízení jsou vůči dlužníku vedena neoprávněně, zda jde z jeho strany o oprávněnou neochotu tyto závazky hradit a také i otázkou, zda dlužník je objektivně neschopen či naopak schopen hradit tyto dosud tvrzené splatné závazky (s ohledem na jeho celkovou majetkovou situaci a výši všech jeho splatných závazků).
Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. v platném znění (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010 a kterým bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř.) a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tím byl odklizen rovněž i výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově nerozhodoval a nerozhodoval ani o nákladech odvolacího řízení, neboť tímto usnesením odvolacího soudu řízení pro jeho účastníky nekončí.
V dalším řízení tedy bude na soudu prvního stupně, aby se insolvenčním návrhem věřitele zabýval věcně, maje přitom na paměti, že při zkoumání toho, zda je dlužník v úpadku se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada (§ 86 IZ).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem ( § 74, § 75 IZ).
V Olomouci dne 25. května 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu
KSBR 44 INS 8382/2012 2 VSOL 342/2012-A-13
Usnesení Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Nesovice 231, PSČ 683 33, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banky, a.s., identifikační číslo: 453 17 054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, rozhodl o odvolání věřitele ze dne 19. dubna 2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2012, č.j. KSBR 44 INS 8382/2012-A-7,
t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2012, č.j. KSBR 44 INS 8382/2012-A-7, se m ě n í takto: Insolvenční návrh věřitele Komerční banky, a.s. se n e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 103, § 104, § 128 odst. 1 a § 3 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), odmítl insolvenční návrh věřitele Komerční banky, a.s. (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)
V důvodech, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2005, sp. zn. 30 Cdo 2892/2004, usnesení téhož soudu ze dne 26.2.2009, č.j. 29 NSČR 7/2008-A-16) uvedl, že podaný insolvenční návrh neobsahuje podstatné náležitosti podle insolvenčního zákona, neboť v něm nejsou úplně popsány rozhodující skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek. Jedná se o nedostatek uvedení údajů k vylíčení skutkového děje v takovém rozsahu a kvalitě, které umožňují jednoznačnou individualizaci konkrétních skutečností vymezujících úpadek daného dlužníka a naplnění znaků úpadku definovaných v ust. § 3 IZ. Věřitel v insolvenčním návrhu uvádí skutečnosti týkající se jeho tří pohledávek vůči dlužníku. U první své pohledávky za dlužníkem vyčíslil její výši (640.331,61 Kč), sdělil právní důvod, na kterém se pohledávka zakládá a splatnost závazku vymezil datem 6.2.2012. Současně však v návrhu uvedl, že tato pohledávka je prozatím řádně hrazena spoludlužníky. V této věci tedy nelze uvažovat o prodlení se splácením výše uvedené pohledávky. Druhou svou pohledávku věřitel vyčíslil (677,51 Kč), sdělil právní důvod, na kterém se zakládá, z obsahu sdělení navrhovatele: následně byl tento běžný účet zrušen, čímž se tato pohledávka stala splatnou však není patrno, kdy došlo ke splatnosti tohoto závazku. Třetí svou pohledávku věřitel řádně vyčíslil (31.101,47 Kč), uvedl právní důvod, na kterém se zakládá a splatnost vymezil datem 19.7.2010. Soud tedy konstatuje, že návrh byl podán věřitelem majícím jednu ze tří pohledávek vůči dlužníku, jež není hrazena po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dále věřitel v insolvenčním návrhu uvádí, že dlužník má další 2 peněžité závazky u 2 věřitelů, které řádně označil. Dále však návrh již neobsahuje popis rozhodujících skutečností, jež by svým obsahem osvědčoval úpadek tak, jak je vymezen v ust. § 3 IZ (tvrzení a prokázáni plurality věřitelů, skutečnosti, že peněžité závazky dlužníka jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a skutečnosti, že tyto závazky není schopen plnit). Návrh obsahuje toliko věřitelovo konstatování o výši pohledávek dalších věřitelů, konkrétní údaje o splatnosti jednotlivých pohledávek však najisto netvrdí, ač konkrétní data uvádí, jedná se však o data zřízení zástavních práv a to soudcovského a exekutorského. Na překročení zákonem stanovené doby 30 dní, respektive 3 měsíců po lhůtě splatnosti jednotlivých pohledávek věřitel usuzuje na základě vykonatelnosti jednotlivých pohledávek, kdy jedna z nich je dle jeho sdělení exekučně vymáhána. Svůj úsudek zakládá na skutečnosti, že exekučnímu vymáhání muselo nutně předcházet řízení nalézací, které jistě nebylo ukončeno dříve než v časovém rozmezí 30 dní po lhůtě splatnosti alespoň některé z pohledávek. Soud konstatuje, že bez dalšího nelze uzavřít, že k vymáhání pohledávky prostřednictvím osoby soudního exekutora musí bezpodmínečně dojít po řízení nalézacím, neboť soudní rozhodnutí, jímž je ukončeno řízení nalézací není jediným exekučním titulem, na základě kterého lze pohledávku věřitele vymáhat výše uvedeným způsobem. Věřitel dále v návrhu uvádí, že dlužník není schopen plnit své závazky, neboť jsou proti dlužníku vedena exekuční řízení. Soud však konstatuje, že bez dalšího rovněž nelze jednoznačně uzavřít, že dlužník není schopen dostát svým závazkům pouze na základě skutečnosti, že je proti němu vedeno exekuční řízení. Dlužníkovu neochotu platit jednotlivé jeho závazky, např. dle dlužníka neoprávněně vymáhané, nelze zaměňovat s jeho objektivní neschopností tyto hradit. Soud v dané věci považuje též za důležité zmínit skutečnost, že hodnota majetku, jež je postihován výkonem rozhodnutí s nejvyšší pravděpodobností přesahuje výši uváděných pohledávek; nelze tedy říci, že lze usoudit na neschopnost dlužníka své závazky hradit, když výkonem rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora by bylo možné uhradit převážnou část, ne-li celou výši dlužníkových závazků. Věřitel dále v návrhu uvádí, že dlužník má své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, neboť zástavní práva k zajištění jednotlivých pohledávek zástavních věřitelů stále váznou na dlužníkově nemovitém majetku. Soudu nezbývá než konstatovat, že na základě doby trvání zástavního práva nelze usuzovat na prodlení dlužníka se splácením jeho peněžitých závazků. Tvrzení věřitele jsou v daném případě pouhým obecným sdělením a bez uvedení konkrétních údajů o pohledávkách dlužníka z návrhu nelze jednoznačně uzavřít, že dlužník neplní peněžité závazky alespoň vůči dvěma svým věřitelům po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky objektivně není schopen plnit. Věřitel dále netvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat např., že není možné dosáhnout uspokojení peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
Další popis rozhodných skutečností již návrh neobsahoval. Jelikož věřitel nesplnil svou povinnost rozhodující skutečnosti uvést a dostatečným způsobem vylíčit v podaném insolvenčním návrhu, což způsobilo jeho v řízení neodstranitelnou vadu a současně nelze postupovat podle ust. § 43 občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) a vady odstranit, postupoval insolvenční soud v souladu s ust. § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl. O nákladech řízení rozhodl soud dle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř., přitom přihlédl k tomu, že dlužníku dosud žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení podal věřitel Komerční banka, a.s. včasné odvolání. K argumentaci soudu prvního stupně především namítal, že ve svém návrhu uvedl, že je mu známo, že dlužník má další splatné a jím nehrazené závazky vůči třetím osobám, které neplní. Například vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši nejméně 29.888,-Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), splatnou nejpozději 25.9.2010, což je datum, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13.8.2010, sp. zn. 10 E 60/2010, kterým bylo na věřitelem označených nemovitostech dlužníka zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění uvedené pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Dále vůči Home Credit, a.s. ve výši nejméně 23.881,88 Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), splatnou nejpozději 16.2.2011, což je den kdy nabyl právní moci exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na uvedených nemovitostech, vydaný JUDr. Karlem Urbanem, soudním exekutorem dne 17.1.2011, pod č.j. 97 EX 12858/2010-19, k zajištění pohledávky uvedeného věřitele. V neposlední řadě ve svém návrhu uvedl, že dlužník je ve více než 1/2 ročním prodlení s placením všech svých závazků, o kterých je věřitel informován a ke svým tvrzením k návrhu předložil listinné důkazy. Odvolatel tak podle jeho názoru uvedl ve svém insolvenčním návrhu dostatečně skutkové okolnosti ohledně data splatnosti pohledávek dalších dvou věřitelů (a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2011), jelikož v něm vylíčil ohledně dat splatnosti takové údaje a v takové míře, která v případě, že budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Tvrdil-li proto ve svém návrhu, kdy nejpozději byly pohledávky dalších dvou věřitelů dlužníka splatné (25.9.2010 a 16.2.2011) a podal-li návrh 26.3.2012, pak tímto tvrdil, že splatnost pohledávek obou uvedených věřitelů nastala více než před 3 měsíci. Dále poukázal na ust. § 338b a násl. o.s.ř., dle nichž usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva vyžaduje ke svému vydání způsobilý exekuční titul podle ust. § 251 a 274 o.s.ř., který jako nutnou podmínku svého vydání předpokládá existenci nároku, nikoli práva, tedy pohledávky, která musí být splatná. Pohledávka věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR byla tedy splatná nejpozději 25.9.2010. Svá tvrzení ohledně splatnosti pohledávky věřitele Home Credit, a.s. (nejpozději 16.2.2011) osvědčil rovněž výpisem z příslušného LV, z něhož plyne, že dne 16.2.2011 nabylo právní moci usnesení Okresního soudu ve Výškově (č.j. 97 EX 12858/10-48), kterým byla na majetek dlužníka nařízena exekuce k vymožení pohledávky uvedeného věřitele a že dne 17.1.2011 byl vydán exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech dlužníka k zajištění pohledávky tohoto věřitele, který nabyl právní moci 16.2.2011. Zřízení exekutorského zástavního práva exekutorským příkazem je jedním ze způsobů provedení exekuce, který může exekutor vydat pouze v případě, že byla alespoň nepravomocně na majetek dlužníka nařízena exekuce.
Uvedený exekutorský příkaz nabude právní moci až po doručení všem účastníkům řízení a dále poté, co nabylo právní moci usnesení o nařízení exekuce. Z ust. § 69a ExŘ a ust. § 338b a násl. o.s.ř. je zřejmé, že exekutorský příkaz ke zřízení zástavního práva na nemovitosti vyžaduje ke svému vydání způsobilý exekuční titul podle ust. § 251 a 274 o.s.ř., který jako nutnou podmínku svého vydání předpokládá existenci nároku, nikoli práva, tedy pohledávky, která musí být splatná. Pohledávka věřitele Home Credit, a.s. byla tedy rovněž splatná a to nejpozději 16.2.2011. Proto nemůže odvolatel souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že v návrhu nevylíčil skutečnosti, které v případě jejich prokázání umožní soudu učinit závěr o úpadku dlužníka a to zejména s ohledem na domněnku úpadku dlužníka danou ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ. Zejména z těchto důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání odvolatele je důvodné.
Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.
Jak již poukázal soud prvního stupně náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.
Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").
K posledně uvedené podmínce (v § 3 odst. 1 písm. c/ ) ustanovení § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Požadavek mnohosti věřitelů klade insolvenční zákon v § 3 odst. 3 také na úpadek ve formě dlužníkova předlužení. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník (právnická osoba nebo dlužník fyzická osoba podnikatel) více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.
Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že i jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ) a teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ.
Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka z důvodu insolvence (§ 3 odst. 1 IZ), což je i přezkoumávaný případ, je tedy především řádný insolvenční návrh. V něm musí věřitel uvést nejen dostatek tvrzení o existenci své či svých splatných pohledávek za dlužníkem, nýbrž i tvrzení, které osvědčují úpadek dlužníka (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ). To znamená, že navrhovatel v něm musí jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužník dlužníka, uvést nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada (viz závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2011).
V přezkoumávaném případě soud prvního stupně uzavřel, že odvolatel sice ve svém insolvenčním návrhu uvedl ke své splatné pohledávce za dlužníkem dostatečná tvrzení, rovněž řádně označil i další dva věřitele dlužníka, včetně výše jejich pohledávek, nicméně konkrétní údaje o splatnosti jednotlivých pohledávek netvrdí najisto, ač uvádí konkrétní data; jedná se však o data zřízení zástavních práv a to soudcovského a exekutorského. Dále uzavřel, že svůj úsudek o splatnosti pohledávek dalších věřitelů navrhovatel zakládá na skutečnosti, že exekučnímu vymáhání muselo nutně předcházet řízení nalézací, které jistě nebylo ukončeno dříve než v časovém rozmezí 30 dní po lhůtě splatnosti. Zde soud prvního stupně konstatoval, že bez dalšího nelze uzavřít, že k vymáhání pohledávky prostřednictvím osoby soudního exekutora musí bezpodmínečně dojít po řízení nalézacím, neboť soudní rozhodnutí, jímž je ukončeno řízení nalézací není jediným exekučním titulem a rovněž vedená exekuční řízení bez dalšího nemusí vést k závěru, že dlužník není schopen dostát svým závazkům, neboť dlužníkovu neochotu platit jednotlivé jeho závazky, např. dle dlužníka neoprávněně vymáhané, nelze zaměňovat s jeho objektivní neschopností tyto hradit. Soud prvního stupně dále zmínil skutečnost, že hodnota majetku, jež je postihován výkonem rozhodnutí s nejvyšší pravděpodobností přesahuje výši uváděných pohledávek; nelze tedy říci, že lze usoudit na neschopnost dlužníka své závazky hradit, když výkonem rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora by bylo možné uhradit převážnou část, ne-li celou výši dlužníkových závazků. Rovněž na základě doby trvání zástavního práva nelze usuzovat na prodlení dlužníka se splácením jeho peněžitých závazků. Tvrzení věřitele jsou proto v daném případě pouhým obecným sdělením.
Po posouzení obsahu insolvenčního návrhu věřitele, jež obsahuje tvrzení tak, jak je uvedl odvolatel ve svém odvolání a na které odvolací soud v této části pro stručnost rozhodnutí odkazuje, odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že věřitel v něm ke své splatné pohledávce a tudíž ke své aktivní legitimaci, uvedl dostatečná tvrzení.
S dalšími závěry soudu prvního stupně však již souhlasit nelze.
K pluralitě věřitelů a jejich splatným pohledávkám za dlužníkem navrhovatel v návrhu uvedl, že dlužník má splatné a nehrazené závazky, které neplní například vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši nejméně 29.888,-Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), splatnou nejpozději 25.9.2010, což je datum, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13.8.2010, sp. zn. 10 E 60/2010, kterým bylo na uvedených nemovitostech dlužníka zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění uvedené pohledávky tohoto věřitele.
S odvolatelem je nutno souhlasit, že ve smyslu ust. § 338b o.s.ř. v návaznosti na ust. § 251 a § 274 o.s.ř. je předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti exekuční titul, kterým v tomto případě může být pouze vykonatelné rozhodnutí (případně notářský či exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti), ukládající povinnému zaplacení peněžitého plnění v konkrétní určené lhůtě. Ve smyslu ust. § 251 o.s.ř. to znamená, že oprávněný (věřitel) může podat návrh na výkon rozhodnutí jen tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně (ve stanovené lhůtě), co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí. V takovém případě není pochyb o tom, že v tuto dobu musí jít již o pohledávku splatnou. Proto vycházel-li navrhovatel při svém tvrzení o splatné pohledávce uvedeného věřitele (Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR-o jejímž právním důvodu pohledávky nelze mít pochyb) ze shora citovaného usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13.8.2010, které nabylo dle jeho tvrzení právní moci 25.9.2010, pak nejde toliko o obecné nekonkrétní tvrzení navrhovatele o splatnosti této pohledávky, nýbrž o zcela konkrétní logicky i věcně odůvodněné tvrzení, které hodlá v řízení osvědčit. Obdobně je tomu i v případě tvrzení navrhovatele o splatné pohledávce dalšího označeného věřitele Home Credit, a.s. ve výši nejméně 23.881,88 Kč + příslušenství (včetně nákladů exekuce), s tím, že je splatná nejpozději 16.2.2011, což je den kdy měl nabýt právní moci exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na uvedených nemovitostech, vydaný JUDr. Karlem Urbanem, soudním exekutorem dne 17.1.2011, pod č.j. 97 EX 12858/2010-19, k zajištění pohledávky uvedeného věřitele. V tomto směru se odvolací soud ztotožňuje s přiléhavou argumentací a námitkami odvolatele uvedenými v jeho odvolání.
Oproti závěrům soudu prvního stupně proto odvolací soud uzavírá, že věřitel ve svém insolvenčním návrhu dostatečně vylíčil okolnosti, které jsou způsobilé osvědčit úpadek dlužníka a tedy, že jde z hlediska ust. § 103 odst. 1, odst. 2 IZ o insolvenční návrh projednatelný. Navrhovatel v něm tvrdí, že dlužník je v úpadku z důvodu insolvence, když tvrdí existenci nejméně jedné své splatné pohledávky za dlužníkem ve výši 31.101,47 Kč od 19.7.2010, současně označil další dva konkrétní věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami (29.688,-Kč s přísl. a 23.881,88 Kč s přísl.) od 25.10.2010 a 16.2.2011. Jde tedy o tvrzení, že dlužník má závazky vůči více věřitelům, které jsou po splatnosti déle jak 30 dnů a které dlužník není schopen plnit, jelikož je dle tvrzení navrhovatele nehradí déle než 3 měsíce. Ukáže-li se v dalším řízení, že jde o tvrzení pravdivá, dovolí insolvenčnímu soudu učinit závěr, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ). Teprve při věcném projednání tohoto insolvenčního návrhu bude na soudu prvního stupně, aby se vypořádal případně nastolenou otázkou, zda exekuční řízení jsou vůči dlužníku vedena neoprávněně, zda jde z jeho strany o oprávněnou neochotu tyto závazky hradit a také i otázkou, zda dlužník je objektivně neschopen či naopak schopen hradit tyto dosud tvrzené splatné závazky (s ohledem na jeho celkovou majetkovou situaci a výši všech jeho splatných závazků).
Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. v platném znění (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010 a kterým bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř.) a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tím byl odklizen rovněž i výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově nerozhodoval a nerozhodoval ani o nákladech odvolacího řízení, neboť tímto usnesením odvolacího soudu řízení pro jeho účastníky nekončí.
V dalším řízení tedy bude na soudu prvního stupně, aby se insolvenčním návrhem věřitele zabýval věcně, maje přitom na paměti, že při zkoumání toho, zda je dlužník v úpadku se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada (§ 86 IZ).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem ( § 74, § 75 IZ).
V Olomouci dne 25. května 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu