2 VSOL 291/2011-A-65
KSOS 25 INS 4546/2009 2 VSOL 291/2011-A-65
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Poláška a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka TROPPAU INVEST LEASING, spol. s.r.o., se sídlem Těšínská 2759/30, 746 01 Opava, IČ 623 62 887, zastoupeného JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Milíčova 12, o návrhu insolvenčních navrhovatelů-věřitele a) AUTOMONT CSW, spol. s r.o., se sídlem Kravaře, Nádražní 3284/12, IČ 410 34 511, zastoupeného Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem v Lichnově 19, 742 75, a věřitele b) Ing. Jana Lindovského, Olomoucká 26, 746 01 Opava, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o., IČ 619 44 165, 747 84 Melč č.1, rozhodl o odvolání věřitele a) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.3.2011 č.j. KSOS 25 INS 4546/2009-A-53
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh věřitele AUTOMONT CSW, spol. s r.o. ze dne 27.3.2009 (výrok I.) a zavázal jej k zaplacení nákladů řízení 12.600,-Kč (výrok II.).
Podle odůvodnění byl návrh zamítnut proto, že věřitel neprokázal existenci své splatné a neuhrazené pohledávky za dlužníkem. Po skutkové stránce soud dovodil, že dlužník a věřitel uzavřeli nájemní smlouvu, věřitel hradil dlužníkovi nájemné za užívané nemovitosti. Poté, co byla zamítnuta dlužníkova žaloba na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o., věřitel požadoval zpět zaplacené nájemné, neboť jeho přijetím se dlužník, který nebyl vlastníkem nemovitostí, na jeho úkor bezdůvodně obohatil. S tímto názorem soud nesouhlasil, protože dlužník umožnil věřiteli nemovitosti řádné užívat, za poskytnuté nájemné poskytl odpovídající službu a z něj hradil i veškeré výdaje na provoz a údržbu nemovitostí. Pokud by dlužník byl nucen vydat přijaté plnění věřiteli, který již od dlužníka poskytnuté plnění spotřeboval, došlo by k obohacení věřitele. V této souvislosti soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2007, ve věci sp. zn 33 Odo 1089/2005 z něhož vyplývá, že věřitel nemá vůči dlužníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení neboť ekonomická hodnota spotřebovaného nájmu je ekvivalentní zaplacenému nájemnému . Ing. Jan Lindovský, správce konkursní úpadce Progres 3001 s.r.o., není proto opětovně oprávněn po nájemcích nemovitostí žádat zaplacení nájemného a pokud se domnívá, že mu z vlastnictví nemovitostí náleží jakýkoliv zisk , může nárok uplatnit přímo proti dlužníku. Druhá tvrzená pohledávka věřitele z titulu kauce, jejíž úhrada byla mezi účastníky nesporná, zanikla v důsledku úkonu započtení dne 2.12.2009, kterým dlužník kompenzoval své pohledávky za věřitelem z titulu užívání nemovitostí a služeb za dobu od října 2008 do března 2009.
Proti tomuto usnesení podal odvolání věřitel AUTOMONT CSW, spol. s r.o. (dále jen odvolatel). V odvolacím řízení žádal změnu napadeného usnesení tak, aby odvolací soud rozhodl o úpadku dlužníka. Namítal, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav věci a z provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění. Podle něj bylo v řízení prokázáno, že podle nájemní smlouvy hradil dlužníkovi nájemné do října 2008, služby uhradil do února 2009 a zaplatil kauci 212.097,-Kč. Rovněž prokázal, že od října 2008 dosud má uzavřenu nájemní smlouvu s Ing. Janem Lindovským, správcem konkursní úpadce Progres 3001 s.r.o., který nemovitosti sepsal do konkursní podstaty a který je již od tohoto okamžiku s nimi oprávněn nakládat, včetně braní užitků. Pokud dlužník správci nemovitosti dobrovolně nepředal, nemůže mu pouze z jejich držby svědčit právo na nájemné a úplatu za užívání (v této souvislosti poukazoval na rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 20 C 259/2007, kterým byla zamítnuta žaloba dlužníka o úhradu nájemného a služeb vůči jinému nájemci nemovitostí). Odvolatel platí od října 2008 nájemné správci a názor soudu, že za dobu od října 2008 do března 2009 náleží nájemné dlužníkovi a ten si tuto pohledávku mohl započíst, je nesprávný. Navíc pro závěr, že za uvedené období náleží dlužníku úhrada nájmu a služeb, neměl soud žádný důkaz a tento názor opřel o pouhé tvrzení dlužníka, který nedoložil, jaké služby měl poskytovat a jaké náklady za ně vynaložil. Kdyby dlužník důkaz k tomuto tvrzení označil, reagoval by na to odvolatel předložením důkazů, kterými by prokázal, že služby za tuto dobu poskytoval správce. Dlužník, který správci nemovitosti řádně nevydal, od nájemců inkasoval úhradu za údajnou dodávku služeb, jež ve skutečnosti smluvně zajistil a hradil správce. K vydání nemovitostí správci došlo až za účasti Policie ČR. Navíc soud dovodil, že dlužník svou pohledávku za odvolatelem za služby dodané od prosince 2008 do února 2009 snížil o částku 73.838,-Kč, představující cenu služeb za toto období, ačkoli tato pohledávka zanikla již zápočtem odvolatele a navíc neměla být uhrazena dlužníkovi, který služby nezajišťoval . Zcela nesprávný je závěr soudu, že dlužníkovi svědčilo právo na nájemné z nemovitostí, které byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o. a které dlužník řádně a včas nevydal správci. Soud se rovněž nevypořádal s pohledávkami odvolatelem dalších označených věřitelů a tvrzeným úpadkem dlužníka.
Dlužník s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného usnesení. Insolvenční návrh je podle něj šikanózní a jeho cílem je zabránit, aby dlužník postupoval samostatně ve sporech, které vede s Ing. Janem Lindovským, správcem konkursní podstaty úpadce Progres 3001, s.r.o. Tento závěr dlužník dovozuje z věřitelem opakovaného argumentu, že nevydal nemovitosti správci, který byl s nimi oprávněn nakládat a pobírat z nich užitky. Z toho je zřejmé, že odvolatel nechrání svůj zájem, ale jeho argumentace svědčí zájmům správce, který by na jejím základě mohl i po odvolateli požadovat dodatečnou úhradu za užívání nemovitostí. Těmito tvrzeními odvolatel dle dlužníka ohrožuje svůj vlastní zájem, což svědčí o účelovosti návrhu, který nesleduje legitimní cíl. Důkazy označené odvolatelem až v odvolání jsou podle dlužníka nepřípustné a pro závěr o existenci jeho pohledávky bezvýznamné. Zcela nesprávný je názor odvolatele, že dlužník je povinen vrátit plnění, které přijal od nájemců. Tyto nemovitosti fakticky držel a umožnil nájemcům, včetně odvolatele, je užívat. Proto by podle dlužníka bylo ve zjevném rozporu z principy právní jistoty a dobré víry, pokud by, s ohledem na změnu vlastnických poměrů, úhradu za užívání nemovitostí požadoval správce konkursní podstaty jako správný vlastník , který nemůže mít vůči nájemcům, včetně odvolatele, právo na opakovanou platbu nájemného a služeb. Obdobně není odvolatel oprávněn nárokovat po dlužníkovi vrácení zaplaceného nájemného a služeb, protože tyto zkonzumované užitky není dlužníkovi schopen vrátit (v této souvislosti dlužník opětovně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1089/2005). Odvolatel proto zjevně tvrzenou pohledávku vůči dlužníkovi nemá.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1., 5. a 6.), a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/, IZ), dospěl k závěru, že napadené usnesení je třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno návrhem odvolatele (s účinky dne 20.7.2009), který tvrdil, že má pohledávku za dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení, spočívající v platbách nájemného dle neplatné nájemní smlouvy. Smlouva byla uzavřena s dlužníkem dne 14.9.2007 po té, co dne 15.9.2005 již Ing. Jan Lindovský, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o., předmět nájmu sepsal do soupisu podstaty. Odvolatel tvrdil, že na základě nájemní smlouvy uhradil dlužníku, vedle nájemného za dobu od listopadu 2007 do září 2008 ve výši 600.765,-Kč, také kauci ve výši 212.097,-Kč. Rovněž tvrdil, že oproti své pohledávce na vrácení kauce započetl závazky vůči dlužníkovi ve výši 74.838,-Kč za dlužníkem dodané služby v době od prosince 2008 do února 2009. Pohledávka odvolatele z uhrazené kauce tak činí 137.259,-Kč.
Dlužník s návrhem nesouhlasil a popíral tvrzenou pohledávku z titulu zaplaceného nájemného. Podle něj je nájemní smlouva platným úkonem, protože v době jejího sepisu byl a nadále je zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Argumentoval odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2007, ve věci sp. zn. 33 Odo 1089/2005 s tím, že ekonomická hodnota navrhovatelem zkonzumovaného nájmu je ekvivalentní zaplacenému nájemnému. Ve vztahu k pohledávce z kauce namítal, že vůči této započetl svůj nárok vůči odvolateli plynoucí z užívání nemovitostí za dobu od října 2008 do ledna 2008 ve výši 186.433,-Kč.
Soud ve věci jednal dne 12.5.2010 a dne 30.6.2010, druhé jednání bylo odročeno za účelem rozhodnutí o úpadku. Dne 2.7.2010 byl soudu doručen insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele Ing. Jana Lindovského, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o. (označený jako přistoupení k řízení sp. zn. KSOS 25 INS 4546/2009), který obsahuje ověřený podpis navrhovatele. Tímto návrhem se soud nezabýval a s tímto insolvenčním navrhovatelem nejednal (v záhlaví napadeného usnesení jej neoznačil, o jeho návrhu nerozhodl a nedoručil mu přezkoumávané usnesení).
Podle § 97 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen IZ ), insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží.
Podle § 107 odst. 1,2, 4, věta první IZ, další insolvenční návrh podaný na téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení. K dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží.
V této věci došel v průběhu řízení o insolvenčním návrhu odvolatele AUTOMONT CSW, spol. s r.o., respektive dříve, než bylo o tomto návrhu rozhodnuto, soudu prvního stupně insolvenční návrh dalšího věřitele Ing. Jana Lindovského, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o. (dále jen věřitel b/), který obsahuje jeho ověřený podpis a proto k němu nelze nepřihlížet (§ 97 odst. 2 IZ). Pokud soud o tomto insolvenčním návrhu nerozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána její náprava. Proto odvolacímu soudu nezbylo, než napadené usnesení zrušit a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1, písm. a/, § 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně nejprve posoudí návrh věřitele b) z hlediska jeho náležitostí. Pokud ohledně tohoto návrhu vyloučí postup podle § 128 odst. 1 IZ, bude jej třeba doručit odvolateli a dlužníkovi, tomu s výzvou k vyjádření (§ 107 odst. 5, § 133 odst. 3 IZ). Dále bude soud při projednání tohoto dalšího návrhu postupovat podle § 133 a násl. IZ.
K námitce odvolatele, že se soud prvního stupně nevypořádal s pohledávkami dalších označených věřitelů a s tím, zda je dlužník v úpadku, odvolací soud uvádí, že těmito okolnostmi se soud prvního stupně nezabýval proto, že podle něj odvolatel neosvědčil svou pohledávku za dlužníkem a tedy neosvědčil, že je k podání insolvenčního návrhu oprávněn (§ 97 odst. 3 IZ). Proto by bylo nadbytečné se zabývat tvrzeným úpadkem dlužníka.
Vzhledem k vadě řízení před soudem prvního stupně, která odůvodňuje kasaci napadeného usnesení, se odvolací soud nemohl zabýval jeho věcným přezkumem. Přesto však, vzhledem ke vzneseným odvolacím námitkám týkajícím se otázky bezdůvodného obohacení z neplatných nájemních smluv, odvolací soud poukazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 13.12.2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněném pod č. 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém dovolací soud dovodil, že pokud je předmětem neplatné nájemní smlouvy věc, je nájemce povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním věci a pronajímatel prospěch, nabytý zaplacením nájemného a tyto povinnosti jsou vzájemně podmíněné. Na názor v tomto rozhodnutí dále Nejvyšší soud navázal i v rozsudku ze dne 27.4.2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009 (dostupném na webových stránkách NS ČR), ve kterém vyjádřil názor, že neoprávněný držitel věci se jejím užíváním, byť i ve formě braní užitků prostřednictvím dalších smluvních ujednání se třetími osobami, obohacuje na úkor toho, jemuž by tyto užitky jinak příslušely. V konkursních poměrech má přitom správce právo sepsanou věc i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty držet, užívat a používat její plody a užitky (například věc pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2003).
Ve vztahu k částce 212.097,-Kč, pohledávky z kauce, odvolací soud dále uvádí, že odvolatel sám tvrdí a dokládá jednostranný zápočet svých závazků za dlužníkem z titulu služeb dodaných za dobu od prosince 2008 do února 2009 ve výši 74.838,-Kč oproti části této své pohledávky (viz jednostranný zápočet odvolatele ze dne 23.3.2009). Pokud až následně tvrdí, že dlužník mu žádné služby od října 2008 nedodával, lze v kompenzované části posuzovat pohledávku z kauce jako spornou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Olomouci dne 30. srpna 2011
Za správnost vyhotovení: Mgr. Milan Polášek v.r. Olga Chlebková předseda senátu
KSOS 25 INS 4546/2009 2 VSOL 291/2011-A-65
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Poláška a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka TROPPAU INVEST LEASING, spol. s.r.o., se sídlem Těšínská 2759/30, 746 01 Opava, IČ 623 62 887, zastoupeného JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Milíčova 12, o návrhu insolvenčních navrhovatelů-věřitele a) AUTOMONT CSW, spol. s r.o., se sídlem Kravaře, Nádražní 3284/12, IČ 410 34 511, zastoupeného Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem v Lichnově 19, 742 75, a věřitele b) Ing. Jana Lindovského, Olomoucká 26, 746 01 Opava, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o., IČ 619 44 165, 747 84 Melč č.1, rozhodl o odvolání věřitele a) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.3.2011 č.j. KSOS 25 INS 4546/2009-A-53
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh věřitele AUTOMONT CSW, spol. s r.o. ze dne 27.3.2009 (výrok I.) a zavázal jej k zaplacení nákladů řízení 12.600,-Kč (výrok II.).
Podle odůvodnění byl návrh zamítnut proto, že věřitel neprokázal existenci své splatné a neuhrazené pohledávky za dlužníkem. Po skutkové stránce soud dovodil, že dlužník a věřitel uzavřeli nájemní smlouvu, věřitel hradil dlužníkovi nájemné za užívané nemovitosti. Poté, co byla zamítnuta dlužníkova žaloba na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o., věřitel požadoval zpět zaplacené nájemné, neboť jeho přijetím se dlužník, který nebyl vlastníkem nemovitostí, na jeho úkor bezdůvodně obohatil. S tímto názorem soud nesouhlasil, protože dlužník umožnil věřiteli nemovitosti řádné užívat, za poskytnuté nájemné poskytl odpovídající službu a z něj hradil i veškeré výdaje na provoz a údržbu nemovitostí. Pokud by dlužník byl nucen vydat přijaté plnění věřiteli, který již od dlužníka poskytnuté plnění spotřeboval, došlo by k obohacení věřitele. V této souvislosti soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2007, ve věci sp. zn 33 Odo 1089/2005 z něhož vyplývá, že věřitel nemá vůči dlužníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení neboť ekonomická hodnota spotřebovaného nájmu je ekvivalentní zaplacenému nájemnému . Ing. Jan Lindovský, správce konkursní úpadce Progres 3001 s.r.o., není proto opětovně oprávněn po nájemcích nemovitostí žádat zaplacení nájemného a pokud se domnívá, že mu z vlastnictví nemovitostí náleží jakýkoliv zisk , může nárok uplatnit přímo proti dlužníku. Druhá tvrzená pohledávka věřitele z titulu kauce, jejíž úhrada byla mezi účastníky nesporná, zanikla v důsledku úkonu započtení dne 2.12.2009, kterým dlužník kompenzoval své pohledávky za věřitelem z titulu užívání nemovitostí a služeb za dobu od října 2008 do března 2009.
Proti tomuto usnesení podal odvolání věřitel AUTOMONT CSW, spol. s r.o. (dále jen odvolatel). V odvolacím řízení žádal změnu napadeného usnesení tak, aby odvolací soud rozhodl o úpadku dlužníka. Namítal, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav věci a z provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění. Podle něj bylo v řízení prokázáno, že podle nájemní smlouvy hradil dlužníkovi nájemné do října 2008, služby uhradil do února 2009 a zaplatil kauci 212.097,-Kč. Rovněž prokázal, že od října 2008 dosud má uzavřenu nájemní smlouvu s Ing. Janem Lindovským, správcem konkursní úpadce Progres 3001 s.r.o., který nemovitosti sepsal do konkursní podstaty a který je již od tohoto okamžiku s nimi oprávněn nakládat, včetně braní užitků. Pokud dlužník správci nemovitosti dobrovolně nepředal, nemůže mu pouze z jejich držby svědčit právo na nájemné a úplatu za užívání (v této souvislosti poukazoval na rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 20 C 259/2007, kterým byla zamítnuta žaloba dlužníka o úhradu nájemného a služeb vůči jinému nájemci nemovitostí). Odvolatel platí od října 2008 nájemné správci a názor soudu, že za dobu od října 2008 do března 2009 náleží nájemné dlužníkovi a ten si tuto pohledávku mohl započíst, je nesprávný. Navíc pro závěr, že za uvedené období náleží dlužníku úhrada nájmu a služeb, neměl soud žádný důkaz a tento názor opřel o pouhé tvrzení dlužníka, který nedoložil, jaké služby měl poskytovat a jaké náklady za ně vynaložil. Kdyby dlužník důkaz k tomuto tvrzení označil, reagoval by na to odvolatel předložením důkazů, kterými by prokázal, že služby za tuto dobu poskytoval správce. Dlužník, který správci nemovitosti řádně nevydal, od nájemců inkasoval úhradu za údajnou dodávku služeb, jež ve skutečnosti smluvně zajistil a hradil správce. K vydání nemovitostí správci došlo až za účasti Policie ČR. Navíc soud dovodil, že dlužník svou pohledávku za odvolatelem za služby dodané od prosince 2008 do února 2009 snížil o částku 73.838,-Kč, představující cenu služeb za toto období, ačkoli tato pohledávka zanikla již zápočtem odvolatele a navíc neměla být uhrazena dlužníkovi, který služby nezajišťoval . Zcela nesprávný je závěr soudu, že dlužníkovi svědčilo právo na nájemné z nemovitostí, které byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o. a které dlužník řádně a včas nevydal správci. Soud se rovněž nevypořádal s pohledávkami odvolatelem dalších označených věřitelů a tvrzeným úpadkem dlužníka.
Dlužník s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného usnesení. Insolvenční návrh je podle něj šikanózní a jeho cílem je zabránit, aby dlužník postupoval samostatně ve sporech, které vede s Ing. Janem Lindovským, správcem konkursní podstaty úpadce Progres 3001, s.r.o. Tento závěr dlužník dovozuje z věřitelem opakovaného argumentu, že nevydal nemovitosti správci, který byl s nimi oprávněn nakládat a pobírat z nich užitky. Z toho je zřejmé, že odvolatel nechrání svůj zájem, ale jeho argumentace svědčí zájmům správce, který by na jejím základě mohl i po odvolateli požadovat dodatečnou úhradu za užívání nemovitostí. Těmito tvrzeními odvolatel dle dlužníka ohrožuje svůj vlastní zájem, což svědčí o účelovosti návrhu, který nesleduje legitimní cíl. Důkazy označené odvolatelem až v odvolání jsou podle dlužníka nepřípustné a pro závěr o existenci jeho pohledávky bezvýznamné. Zcela nesprávný je názor odvolatele, že dlužník je povinen vrátit plnění, které přijal od nájemců. Tyto nemovitosti fakticky držel a umožnil nájemcům, včetně odvolatele, je užívat. Proto by podle dlužníka bylo ve zjevném rozporu z principy právní jistoty a dobré víry, pokud by, s ohledem na změnu vlastnických poměrů, úhradu za užívání nemovitostí požadoval správce konkursní podstaty jako správný vlastník , který nemůže mít vůči nájemcům, včetně odvolatele, právo na opakovanou platbu nájemného a služeb. Obdobně není odvolatel oprávněn nárokovat po dlužníkovi vrácení zaplaceného nájemného a služeb, protože tyto zkonzumované užitky není dlužníkovi schopen vrátit (v této souvislosti dlužník opětovně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1089/2005). Odvolatel proto zjevně tvrzenou pohledávku vůči dlužníkovi nemá.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1., 5. a 6.), a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/, IZ), dospěl k závěru, že napadené usnesení je třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno návrhem odvolatele (s účinky dne 20.7.2009), který tvrdil, že má pohledávku za dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení, spočívající v platbách nájemného dle neplatné nájemní smlouvy. Smlouva byla uzavřena s dlužníkem dne 14.9.2007 po té, co dne 15.9.2005 již Ing. Jan Lindovský, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o., předmět nájmu sepsal do soupisu podstaty. Odvolatel tvrdil, že na základě nájemní smlouvy uhradil dlužníku, vedle nájemného za dobu od listopadu 2007 do září 2008 ve výši 600.765,-Kč, také kauci ve výši 212.097,-Kč. Rovněž tvrdil, že oproti své pohledávce na vrácení kauce započetl závazky vůči dlužníkovi ve výši 74.838,-Kč za dlužníkem dodané služby v době od prosince 2008 do února 2009. Pohledávka odvolatele z uhrazené kauce tak činí 137.259,-Kč.
Dlužník s návrhem nesouhlasil a popíral tvrzenou pohledávku z titulu zaplaceného nájemného. Podle něj je nájemní smlouva platným úkonem, protože v době jejího sepisu byl a nadále je zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Argumentoval odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2007, ve věci sp. zn. 33 Odo 1089/2005 s tím, že ekonomická hodnota navrhovatelem zkonzumovaného nájmu je ekvivalentní zaplacenému nájemnému. Ve vztahu k pohledávce z kauce namítal, že vůči této započetl svůj nárok vůči odvolateli plynoucí z užívání nemovitostí za dobu od října 2008 do ledna 2008 ve výši 186.433,-Kč.
Soud ve věci jednal dne 12.5.2010 a dne 30.6.2010, druhé jednání bylo odročeno za účelem rozhodnutí o úpadku. Dne 2.7.2010 byl soudu doručen insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele Ing. Jana Lindovského, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o. (označený jako přistoupení k řízení sp. zn. KSOS 25 INS 4546/2009), který obsahuje ověřený podpis navrhovatele. Tímto návrhem se soud nezabýval a s tímto insolvenčním navrhovatelem nejednal (v záhlaví napadeného usnesení jej neoznačil, o jeho návrhu nerozhodl a nedoručil mu přezkoumávané usnesení).
Podle § 97 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen IZ ), insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží.
Podle § 107 odst. 1,2, 4, věta první IZ, další insolvenční návrh podaný na téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení. K dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží.
V této věci došel v průběhu řízení o insolvenčním návrhu odvolatele AUTOMONT CSW, spol. s r.o., respektive dříve, než bylo o tomto návrhu rozhodnuto, soudu prvního stupně insolvenční návrh dalšího věřitele Ing. Jana Lindovského, správce konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s.r.o. (dále jen věřitel b/), který obsahuje jeho ověřený podpis a proto k němu nelze nepřihlížet (§ 97 odst. 2 IZ). Pokud soud o tomto insolvenčním návrhu nerozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána její náprava. Proto odvolacímu soudu nezbylo, než napadené usnesení zrušit a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1, písm. a/, § 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně nejprve posoudí návrh věřitele b) z hlediska jeho náležitostí. Pokud ohledně tohoto návrhu vyloučí postup podle § 128 odst. 1 IZ, bude jej třeba doručit odvolateli a dlužníkovi, tomu s výzvou k vyjádření (§ 107 odst. 5, § 133 odst. 3 IZ). Dále bude soud při projednání tohoto dalšího návrhu postupovat podle § 133 a násl. IZ.
K námitce odvolatele, že se soud prvního stupně nevypořádal s pohledávkami dalších označených věřitelů a s tím, zda je dlužník v úpadku, odvolací soud uvádí, že těmito okolnostmi se soud prvního stupně nezabýval proto, že podle něj odvolatel neosvědčil svou pohledávku za dlužníkem a tedy neosvědčil, že je k podání insolvenčního návrhu oprávněn (§ 97 odst. 3 IZ). Proto by bylo nadbytečné se zabývat tvrzeným úpadkem dlužníka.
Vzhledem k vadě řízení před soudem prvního stupně, která odůvodňuje kasaci napadeného usnesení, se odvolací soud nemohl zabýval jeho věcným přezkumem. Přesto však, vzhledem ke vzneseným odvolacím námitkám týkajícím se otázky bezdůvodného obohacení z neplatných nájemních smluv, odvolací soud poukazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 13.12.2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněném pod č. 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém dovolací soud dovodil, že pokud je předmětem neplatné nájemní smlouvy věc, je nájemce povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním věci a pronajímatel prospěch, nabytý zaplacením nájemného a tyto povinnosti jsou vzájemně podmíněné. Na názor v tomto rozhodnutí dále Nejvyšší soud navázal i v rozsudku ze dne 27.4.2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009 (dostupném na webových stránkách NS ČR), ve kterém vyjádřil názor, že neoprávněný držitel věci se jejím užíváním, byť i ve formě braní užitků prostřednictvím dalších smluvních ujednání se třetími osobami, obohacuje na úkor toho, jemuž by tyto užitky jinak příslušely. V konkursních poměrech má přitom správce právo sepsanou věc i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty držet, užívat a používat její plody a užitky (například věc pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2003).
Ve vztahu k částce 212.097,-Kč, pohledávky z kauce, odvolací soud dále uvádí, že odvolatel sám tvrdí a dokládá jednostranný zápočet svých závazků za dlužníkem z titulu služeb dodaných za dobu od prosince 2008 do února 2009 ve výši 74.838,-Kč oproti části této své pohledávky (viz jednostranný zápočet odvolatele ze dne 23.3.2009). Pokud až následně tvrdí, že dlužník mu žádné služby od října 2008 nedodával, lze v kompenzované části posuzovat pohledávku z kauce jako spornou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Olomouci dne 30. srpna 2011
Za správnost vyhotovení: Mgr. Milan Polášek v.r. Olga Chlebková předseda senátu