2 VSOL 174/2016-A-22
KSBR 24 INS 18287/2015 2 VSOL 174/2016-A-22
Us ne s e ní
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Josefa Strnada, nar. 12. července 1974, bytem Brumov-Bylnice, Na Poříčí 351, PSČ 763 31, identifikační číslo osoby 69649791, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015, č.j. KSBR 24 INS 18287/2015-A-15
tak to:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015, č.j. KSBR 24 INS 18287/2015-A-15 se p o t v r z u j e.
Odův odně ní:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.
V odůvodnění uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh, jímž se domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a s návrhem spojil návrh na povolení oddlužení. K výzvě soudu uvedl, že závazky uvedené ve formuláři v bodě 17 a 19 vznikly v souvislosti s podnikáním. Soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby předložil souhlasy věřitelů uvedených ve formuláři v bodě 17 a 19 s tím, že jejich pohledávky budou řešeny oddlužením. Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále VZP ČR) v podání ze dne 7. října 2015 nesouhlasil s případným schválením řešení úpadku dlužníka oddlužením. Věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení (dále ČR-ČSSZ) souhlasil s návrhem na oddlužení pokud jeho pohledávka v rámci oddlužení bude uspokojena v plné výši, tj. ve výši 146.545 Kč. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že dlužník má příjem z darovací smlouvy ve výši 1.800 Kč měsíčně a ze mzdy ve výši 13.522 Kč měsíčně. Při odečtení odměny, hotových výdajů insolvenčního správce a vyživovací povinnosti ve výši 120.000 Kč (za 5 let) by nezajištěným věřitelům náležela částka 218.820 Kč, což představuje pouze 42,27 % nezajištěných závazků. Soud prvého stupně proto dospěl k závěru, že požadavek věřitele ČR-ČSSZ na 100 % uspokojení jeho pohledávky není možné splnit a proto dlužník není ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazky z podnikatelské činnosti a souhlas těchto věřitelů nebyl udělen. Lze proto předpokládat, že úpadek bude řešen konkursem. V případě řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, proto soud prvního stupně rozhodl o uložení zálohy ve výši 50.000 Kč.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl dlužník včasným odvoláním, v němž nesouhlasil se závěrem, že jeho závazky pocházející z podnikání brání povolení oddlužení s ohledem na ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Uvedl, že nevlastní žádný hodnotnější majetek, ani nemovitosti. Zpeněžení majetkové podstaty tak neposkytne věřitelům dostatečnou možnost úhrady jejich pohledávek, naopak oddálí jim možnost alespoň něco na pohledávkách uhradit. V oddlužení splátkovým kalendářem budou věřitelé uspokojeni v mnohem větším rozsahu než v konkursu, proto je tento způsob pro věřitele mnohem výhodnější. Jednorázovou zálohu na náklady předpokládaného konkursu není schopen uhradit. O povolení oddlužení ve formě splátkového kalendáře požádal, protože jeho příjem je jediný zdroj, z něhož lze pohledávky věřitelů uhradit. K požadavku na souhlas věřitelů poukázal na závěr rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. VSPH 242/2015 , dle něhož k vyslovenému nesouhlasu VZP ČR soud v tomto případě nemůže přihlédnout, protože uvedený věřitel ze zákona nemůže souhlasit s prominutím svých splátek. Z téhož rozhodnutí vyplývá, že předpokladem pro povolení oddlužení není doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Proto žádal o zrušení napadeného rozhodnutí, případně o úhradu zálohy ve výši 50.000 Kč ve splátkách, neboť jednorázovou zálohu není schopen zaplatit.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.
Z obsahu spisu se podává, že návrhem došlým soudu prvního stupně dne 15. července 2015 se dlužník domáhá řešení úpadku povolením oddlužení splátkovým kalendářem. V návrhu uvedl, že je nepodnikající fyzickou osobou a nemá žádné závazky z podnikání. Souhrn všech závazků dlužníka je 517.636 Kč, všechny nezajištěné a 30 % z hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů činí 155.291 Kč. Dlužník má dvanáct věřitelů, u nichž má celkem šestnáct závazků. Má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem ve výši 2.000 Kč měsíčně, pobírá mzdu v průměrné čisté výši 13.502 Kč měsíčně a současně je obdarovaný ze smlouvy o důchodu ze dne 9. července 2015, v níž se mu třetí osoba, Milan Dobiáš, zavazuje k poskytování pravidelného plnění ve výši 1.800 Kč měsíčně po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení. Navrhovatel nemá žádného hodnotnějšího majetku kromě obvyklého vybavení domácnosti a osobních věcí, nevlastní žádný nemovitý majetek. Dlužník usuzuje, že pravidelná měsíční splátka použitelná z jeho příjmů pro oddlužení činí nejméně 3.716 Kč měsíčně, za dobu pěti let se tedy jedná o částku 157.620 Kč, což je částka po odečtení nákladů insolvenčního správce ve výši 65.340 Kč. V kolonce 15 (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) dlužník uvedl movité věci v pořizovací hodnotě 55.000 Kč. V kolonce 16 (majetek, který je předmětem zajišťovacích práv) neuvedl žádný údaj. V kolonce 17 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) uvedl 11 závazků vůči 8 věřitelům v celkové výši 160.221 Kč. Dlužník nemá žádné nevykonatelné závazky, ze kterých vyplývá právo na uspokojení ze zajištění (kolonka 18). V kolonce 19 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) dlužník uvedl dluhy vůči VZP ČR ve výši 33.788 Kč a 86.600 Kč, OSSZ Zlín ve výši 146.196 Kč, ESSOX s.r.o. ve výši 77.391 Kč a T-Mobile Czech Republic 13.440 Kč. Na výzvu soudu dlužník potvrdil, že závazky uvedené ve formuláři v bodě 17 a 19 pochází z podnikání. Následně doložil vyjádření VZP ČR, že nesouhlasí s případným schválením řešení úpadku oddlužením a vyjádření ČSSZ v Praze, že souhlasí s návrhem na oddlužení, pokud bude její pohledávka v částce 146.545 Kč v rámci oddlužení uspokojena v plné výši. Poté vydal soud prvního stupně napadené rozhodnutí.
Podle ustanovení § 389 odst. 1 dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.
Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.
V posuzované věci dlužník v návrhu tvrdil, že nemá dluhy z podnikání. Na následnou výzvu soudu prvního stupně potvrdil, že závazky vůči VZP ČR a ČR-ČSSZ pochází z podnikání a tyto věřitele požádal o souhlas. Poté dlužník doložil vyjádření VZP ČR, že nesouhlasí s případným schválením řešení úpadku oddlužením. ČR-ČSSZ v Praze souhlasila s návrhem na oddlužení, pokud bude její pohledávka v částce 146.545 Kč v rámci oddlužení uspokojena v plné výši a soud prvního stupně posoudil tuto podmínku za nesplnitelnou.
Pokud věřitelé jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nevyslovili souhlas s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení a dlužník netvrdil žádné další skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ, učinil soud prvního stupně správný závěr, že tyto závazky brání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu výše citovaného ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ.
Insolvenční zákon vyžaduje výslovný souhlas nezajištěného věřitele, jehož pohledávka vznikla v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že tato pohledávka bude řešena oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení, aby si příslušné souhlasy věřitelů obstaral. Je zcela na dlužníku, aby v případě, že se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, předložil insolvenčnímu soudu návrh na povolení oddlužení, který obsahuje všechna tvrzení důležitá pro posouzení jeho návrhu, a tato tvrzení doložil. Dluh z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/, o které se v této věci však nejedná), tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu jen jediného věřitele podnikatelského dluhu dlužníka nezbývá, než posoudit návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou.
Právě na základě nesouhlasu jen jednoho z těchto věřitelů, vůči kterému má dlužník nezajištěný závazek, je třeba uzavřít, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Protože není splněn předpoklad dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, je nepochybné, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn není a nelze postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ, to je oddlužení dlužníka povolit a otázku jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Z toho důvodu nelze o insolvenčním návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1, poslední věty IZ). Soud prvního stupně tudíž správně předběžně uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl odmítnut podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ jako návrh na povolení oddlužení podaný osobou neoprávněnou.
Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.
Smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit působení insolvenčního správce od jeho ustanovení do funkce. Složená záloha umožní insolvenčnímu správci uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, který bude patřit do majetkové podstaty dlužníka. Za takovéto nutné výdaje lze zejména považovat poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, správní poplatky apod. Institut zálohy slouží rovněž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možné tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí při konkursu 45.000 Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, nelze-li je uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů proto považuje i odvolací soud složení zálohy za nezbytné.
Rovněž výše zálohy stanovená soudem prvního stupně je odpovídající rozsahu majetku dlužníka, který tvoří pouze movité věci. K zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce potřebuje dostatečné finanční prostředky, kterými dlužník nedisponuje. Movité věci bývají obvykle obtížně zpeněžitelné a výtěžek zpeněžení nebývá vysoký. Skutečné výdaje insolvenčního řízení by se tak mohly s ohledem na rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem navýšit.
Pokud dlužník požadoval povolení splátek na zaplacení uložené zálohy, pak odvolací soud zdůrazňuje, že podává-li návrh na zahájení insolvenčního řízení dlužník, který je vázán povinností podat insolvenční návrh dle § 98 IZ, musí si být vědom toho, že insolvenční soud nebude při úvaze o uložení povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení zohledňovat jeho případné tvrzení, že v okamžiku podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení již nemá dostatek peněžních prostředků k uhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proto povolení splátek na úhradu vyměřené zálohy nepřichází do úvahy, neboť se jednak nejedná o soudní poplatek a pohotové finanční prostředky správce nutně potřebuje na počátku své činnosti.
S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).
V Olomouci dne 14. března 2016
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu
KSBR 24 INS 18287/2015 2 VSOL 174/2016-A-22
Us ne s e ní
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Josefa Strnada, nar. 12. července 1974, bytem Brumov-Bylnice, Na Poříčí 351, PSČ 763 31, identifikační číslo osoby 69649791, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015, č.j. KSBR 24 INS 18287/2015-A-15
tak to:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015, č.j. KSBR 24 INS 18287/2015-A-15 se p o t v r z u j e.
Odův odně ní:
Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.
V odůvodnění uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh, jímž se domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a s návrhem spojil návrh na povolení oddlužení. K výzvě soudu uvedl, že závazky uvedené ve formuláři v bodě 17 a 19 vznikly v souvislosti s podnikáním. Soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby předložil souhlasy věřitelů uvedených ve formuláři v bodě 17 a 19 s tím, že jejich pohledávky budou řešeny oddlužením. Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále VZP ČR) v podání ze dne 7. října 2015 nesouhlasil s případným schválením řešení úpadku dlužníka oddlužením. Věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení (dále ČR-ČSSZ) souhlasil s návrhem na oddlužení pokud jeho pohledávka v rámci oddlužení bude uspokojena v plné výši, tj. ve výši 146.545 Kč. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že dlužník má příjem z darovací smlouvy ve výši 1.800 Kč měsíčně a ze mzdy ve výši 13.522 Kč měsíčně. Při odečtení odměny, hotových výdajů insolvenčního správce a vyživovací povinnosti ve výši 120.000 Kč (za 5 let) by nezajištěným věřitelům náležela částka 218.820 Kč, což představuje pouze 42,27 % nezajištěných závazků. Soud prvého stupně proto dospěl k závěru, že požadavek věřitele ČR-ČSSZ na 100 % uspokojení jeho pohledávky není možné splnit a proto dlužník není ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazky z podnikatelské činnosti a souhlas těchto věřitelů nebyl udělen. Lze proto předpokládat, že úpadek bude řešen konkursem. V případě řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, proto soud prvního stupně rozhodl o uložení zálohy ve výši 50.000 Kč.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl dlužník včasným odvoláním, v němž nesouhlasil se závěrem, že jeho závazky pocházející z podnikání brání povolení oddlužení s ohledem na ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Uvedl, že nevlastní žádný hodnotnější majetek, ani nemovitosti. Zpeněžení majetkové podstaty tak neposkytne věřitelům dostatečnou možnost úhrady jejich pohledávek, naopak oddálí jim možnost alespoň něco na pohledávkách uhradit. V oddlužení splátkovým kalendářem budou věřitelé uspokojeni v mnohem větším rozsahu než v konkursu, proto je tento způsob pro věřitele mnohem výhodnější. Jednorázovou zálohu na náklady předpokládaného konkursu není schopen uhradit. O povolení oddlužení ve formě splátkového kalendáře požádal, protože jeho příjem je jediný zdroj, z něhož lze pohledávky věřitelů uhradit. K požadavku na souhlas věřitelů poukázal na závěr rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. VSPH 242/2015 , dle něhož k vyslovenému nesouhlasu VZP ČR soud v tomto případě nemůže přihlédnout, protože uvedený věřitel ze zákona nemůže souhlasit s prominutím svých splátek. Z téhož rozhodnutí vyplývá, že předpokladem pro povolení oddlužení není doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Proto žádal o zrušení napadeného rozhodnutí, případně o úhradu zálohy ve výši 50.000 Kč ve splátkách, neboť jednorázovou zálohu není schopen zaplatit.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.
Z obsahu spisu se podává, že návrhem došlým soudu prvního stupně dne 15. července 2015 se dlužník domáhá řešení úpadku povolením oddlužení splátkovým kalendářem. V návrhu uvedl, že je nepodnikající fyzickou osobou a nemá žádné závazky z podnikání. Souhrn všech závazků dlužníka je 517.636 Kč, všechny nezajištěné a 30 % z hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů činí 155.291 Kč. Dlužník má dvanáct věřitelů, u nichž má celkem šestnáct závazků. Má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem ve výši 2.000 Kč měsíčně, pobírá mzdu v průměrné čisté výši 13.502 Kč měsíčně a současně je obdarovaný ze smlouvy o důchodu ze dne 9. července 2015, v níž se mu třetí osoba, Milan Dobiáš, zavazuje k poskytování pravidelného plnění ve výši 1.800 Kč měsíčně po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení. Navrhovatel nemá žádného hodnotnějšího majetku kromě obvyklého vybavení domácnosti a osobních věcí, nevlastní žádný nemovitý majetek. Dlužník usuzuje, že pravidelná měsíční splátka použitelná z jeho příjmů pro oddlužení činí nejméně 3.716 Kč měsíčně, za dobu pěti let se tedy jedná o částku 157.620 Kč, což je částka po odečtení nákladů insolvenčního správce ve výši 65.340 Kč. V kolonce 15 (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) dlužník uvedl movité věci v pořizovací hodnotě 55.000 Kč. V kolonce 16 (majetek, který je předmětem zajišťovacích práv) neuvedl žádný údaj. V kolonce 17 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) uvedl 11 závazků vůči 8 věřitelům v celkové výši 160.221 Kč. Dlužník nemá žádné nevykonatelné závazky, ze kterých vyplývá právo na uspokojení ze zajištění (kolonka 18). V kolonce 19 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) dlužník uvedl dluhy vůči VZP ČR ve výši 33.788 Kč a 86.600 Kč, OSSZ Zlín ve výši 146.196 Kč, ESSOX s.r.o. ve výši 77.391 Kč a T-Mobile Czech Republic 13.440 Kč. Na výzvu soudu dlužník potvrdil, že závazky uvedené ve formuláři v bodě 17 a 19 pochází z podnikání. Následně doložil vyjádření VZP ČR, že nesouhlasí s případným schválením řešení úpadku oddlužením a vyjádření ČSSZ v Praze, že souhlasí s návrhem na oddlužení, pokud bude její pohledávka v částce 146.545 Kč v rámci oddlužení uspokojena v plné výši. Poté vydal soud prvního stupně napadené rozhodnutí.
Podle ustanovení § 389 odst. 1 dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.
Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.
V posuzované věci dlužník v návrhu tvrdil, že nemá dluhy z podnikání. Na následnou výzvu soudu prvního stupně potvrdil, že závazky vůči VZP ČR a ČR-ČSSZ pochází z podnikání a tyto věřitele požádal o souhlas. Poté dlužník doložil vyjádření VZP ČR, že nesouhlasí s případným schválením řešení úpadku oddlužením. ČR-ČSSZ v Praze souhlasila s návrhem na oddlužení, pokud bude její pohledávka v částce 146.545 Kč v rámci oddlužení uspokojena v plné výši a soud prvního stupně posoudil tuto podmínku za nesplnitelnou.
Pokud věřitelé jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nevyslovili souhlas s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení a dlužník netvrdil žádné další skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ, učinil soud prvního stupně správný závěr, že tyto závazky brání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu výše citovaného ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ.
Insolvenční zákon vyžaduje výslovný souhlas nezajištěného věřitele, jehož pohledávka vznikla v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že tato pohledávka bude řešena oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení, aby si příslušné souhlasy věřitelů obstaral. Je zcela na dlužníku, aby v případě, že se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, předložil insolvenčnímu soudu návrh na povolení oddlužení, který obsahuje všechna tvrzení důležitá pro posouzení jeho návrhu, a tato tvrzení doložil. Dluh z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/, o které se v této věci však nejedná), tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu jen jediného věřitele podnikatelského dluhu dlužníka nezbývá, než posoudit návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou.
Právě na základě nesouhlasu jen jednoho z těchto věřitelů, vůči kterému má dlužník nezajištěný závazek, je třeba uzavřít, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Protože není splněn předpoklad dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, je nepochybné, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn není a nelze postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ, to je oddlužení dlužníka povolit a otázku jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Z toho důvodu nelze o insolvenčním návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1, poslední věty IZ). Soud prvního stupně tudíž správně předběžně uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení by byl odmítnut podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ jako návrh na povolení oddlužení podaný osobou neoprávněnou.
Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.
Smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit působení insolvenčního správce od jeho ustanovení do funkce. Složená záloha umožní insolvenčnímu správci uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, který bude patřit do majetkové podstaty dlužníka. Za takovéto nutné výdaje lze zejména považovat poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, správní poplatky apod. Institut zálohy slouží rovněž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možné tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí při konkursu 45.000 Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, nelze-li je uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů proto považuje i odvolací soud složení zálohy za nezbytné.
Rovněž výše zálohy stanovená soudem prvního stupně je odpovídající rozsahu majetku dlužníka, který tvoří pouze movité věci. K zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce potřebuje dostatečné finanční prostředky, kterými dlužník nedisponuje. Movité věci bývají obvykle obtížně zpeněžitelné a výtěžek zpeněžení nebývá vysoký. Skutečné výdaje insolvenčního řízení by se tak mohly s ohledem na rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem navýšit.
Pokud dlužník požadoval povolení splátek na zaplacení uložené zálohy, pak odvolací soud zdůrazňuje, že podává-li návrh na zahájení insolvenčního řízení dlužník, který je vázán povinností podat insolvenční návrh dle § 98 IZ, musí si být vědom toho, že insolvenční soud nebude při úvaze o uložení povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení zohledňovat jeho případné tvrzení, že v okamžiku podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení již nemá dostatek peněžních prostředků k uhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proto povolení splátek na úhradu vyměřené zálohy nepřichází do úvahy, neboť se jednak nejedná o soudní poplatek a pohotové finanční prostředky správce nutně potřebuje na počátku své činnosti.
S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).
V Olomouci dne 14. března 2016
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu