2 VSOL 14/2015-A-8
KSBR 40 INS 32127/2014 2 VSOL 14/2015-A-8
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , Veselí nad Moravou, náměstí Míru 634, IČ: 49423665, PSČ 698 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 40 INS 32127/2014-A-3 ze dne 1.12.2014,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 40 INS 32127/2014-A-3 ze dne 1.12.2014 se potvrzuje.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh dlužníka podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona pro vady. Na odůvodnění uvedl, že podání dlužníka nesplňuje základní náležitosti insolvenčního návrhu, když v něm zcela chybí vylíčení rozhodujících skutečností, jež by osvědčovaly úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Pouze obecná tvrzení dlužníka, že má závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a některé není schopen plnit po dobu delší tří měsíců, jsou k osvědčení úpadku dlužníka nedostatečná, neboť navrhující dlužník pouze obecně uvedl znaky úpadku podle označeného zákonného ustanovení, aniž svá tvrzení jakkoliv konkretizoval. Soud prvního stupně zdůraznil, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona jsou tvrzení, která jsou způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 IZ, tj. vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů, kteří vůči němu mají pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto své závazky že není schopen plnit. Tyto údaje však insolvenční návrh zcela postrádá. Z insolvenčního návrhu tedy pouze vyplývá, že dlužník zřejmě má více věřitelů, které však řádně neoznačil, není vůbec jasné, zda a jak dlouho jsou jeho závazky po splatnosti, z jakého důvodu tyto závazky není schopen hradit a zda tyto závazky nepocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka. Protože v návrhu absentují údaje a tvrzení o skutečnostech rozhodných pro posouzení práva navrhovatele podat insolvenční návrh, již z tohoto důvodu je návrh neprojednatelný. Tyto skutečnosti nelze dohledat ani z povinných příloh návrhu, tj. seznamu majetku, seznamu závazků a seznamu zaměstnanců. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že insolvenční zákon vylučuje v případě insolvenčního návrhu použití ustanovení § 43 občanského soudního řádu, a proto nelze chybějící náležitosti insolvenčního návrhu dlužníka odstranit ani prostřednictvím výzvy. Proto rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu.
Toto usnesení napadl dlužník odvoláním, v němž uvedl, že se nachází v situaci, kdy narostlou výši závazků a jejich příslušenství není schopen reálně uspokojovat, poukázal na to, že stav jeho úpadku ve formě předlužení je zjevný, neboť jeho závazky převyšují jeho pohledávky a on má za to, že v podaném insolvenčním návrhu vylíčil veškeré skutečnosti v souladu s insolvenčním zákonem, a tedy po právu měl soud jeho návrhu přijmout, nikoliv odmítnout. Proto dle jeho názoru soud prvního stupně rozhodl v rozporu se zákonem. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen IZ , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, musí z něho být patrno, čeho se jím domáhá.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).
Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Podle ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.
Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.
Z insolvenčního spisu vyplývá, že v podání, které doručil dlužník soudu prvního stupně 27.11.2014, pouze uvedl, že je fyzickou osobou-nepodnikatelem, že po posouzení své majetkové situace dospěl k závěru, že dynamicky narostlou výši závazků a příslušenství není schopen uspokojit, že stav jeho úpadku ve formě předlužení je zjevný, neboť jeho závazky převyšují jeho pohledávky. Má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit. Dále uvedl, že má za to, že splňuje podmínky insolvenčního zákona pro podání insolvenčního návrhu a je v reálném stavu úpadku, a tedy podáním návrhu plní i svou zákonnou povinnost. Dále uvedl, že ke dni podání návrhu nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohl hradit náklady insolvenčního řízení. Toto podání opatřil svým ověřeným podpisem. Nato po vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením.
Se zřetelem na to, jaké okolnosti osvědčující jeho úpadek dlužník v návrhu uvedl, považuje odvolací soud za nutné poukázat na to, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 88/2010 uzavřel, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud, pokud je shledá pravdivými, bude moci uzavřít, že má dlužník více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Na toto rozhodnutí rovněž správně odkázal v odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně. V tomto usnesení
Nejvyšší soud také uzavřel, že dlužník, který rezignuje na uvedení ( popis ) jakýchkoliv rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek , předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona.
Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění z insolvenčního návrhu dlužníka dlužník těmto povinnostem co do náležitostí insolvenčního návrhu nedostál. Konkrétně totiž neoznačil žádného věřitele, ani žádný svůj závazek, ani nevylíčil žádné skutečnosti ohledně svého majetku, jež by umožňovaly soudu uzavřít v souladu s dlužníkovým tvrzením, že je předlužen ve smyslu shora citovaného ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona. Absence jakýchkoliv konkrétních tvrzení dlužníka ohledně jeho závazků a důvodů platební neschopnosti neumožňuje ani posoudit, zda je dlužník v úpadku z důvodu platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1,2 insolvenčního zákona. K tomu odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/2011, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku nebo mu úpadek hrozí , případně že je insolventní nebo že je v platební neschopnosti nebo že je předlužen , není uvedením okolností, které úpadek osvědčují ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona.
Protože uvedené nedostatky insolvenčního návrhu dlužníka neumožňují soudu v řízení pokračovat, postupoval soud prvního stupně správně, když insolvenční návrh dlužníka dle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítl. Správně také poukázal na to, že dle tohoto zákonného ustanovení odstranění vad insolvenčního návrhu na výzvu soudu není přípustné.
Odvolací soud proto postupoval dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.
Závěrem považuje odvolací soud za nutné ještě uvést, že dlužníkovi nic nebrání, aby po právní moci tohoto rozhodnutí odvolacího soudu podal nový insolvenční návrh, v němž dostojí požadavkům insolvenčního zákona na jeho náležitosti.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání počíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.
Olomouc 15. dubna 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu
KSBR 40 INS 32127/2014 2 VSOL 14/2015-A-8
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , Veselí nad Moravou, náměstí Míru 634, IČ: 49423665, PSČ 698 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 40 INS 32127/2014-A-3 ze dne 1.12.2014,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 40 INS 32127/2014-A-3 ze dne 1.12.2014 se potvrzuje.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh dlužníka podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona pro vady. Na odůvodnění uvedl, že podání dlužníka nesplňuje základní náležitosti insolvenčního návrhu, když v něm zcela chybí vylíčení rozhodujících skutečností, jež by osvědčovaly úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Pouze obecná tvrzení dlužníka, že má závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a některé není schopen plnit po dobu delší tří měsíců, jsou k osvědčení úpadku dlužníka nedostatečná, neboť navrhující dlužník pouze obecně uvedl znaky úpadku podle označeného zákonného ustanovení, aniž svá tvrzení jakkoliv konkretizoval. Soud prvního stupně zdůraznil, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona jsou tvrzení, která jsou způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 IZ, tj. vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů, kteří vůči němu mají pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto své závazky že není schopen plnit. Tyto údaje však insolvenční návrh zcela postrádá. Z insolvenčního návrhu tedy pouze vyplývá, že dlužník zřejmě má více věřitelů, které však řádně neoznačil, není vůbec jasné, zda a jak dlouho jsou jeho závazky po splatnosti, z jakého důvodu tyto závazky není schopen hradit a zda tyto závazky nepocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka. Protože v návrhu absentují údaje a tvrzení o skutečnostech rozhodných pro posouzení práva navrhovatele podat insolvenční návrh, již z tohoto důvodu je návrh neprojednatelný. Tyto skutečnosti nelze dohledat ani z povinných příloh návrhu, tj. seznamu majetku, seznamu závazků a seznamu zaměstnanců. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že insolvenční zákon vylučuje v případě insolvenčního návrhu použití ustanovení § 43 občanského soudního řádu, a proto nelze chybějící náležitosti insolvenčního návrhu dlužníka odstranit ani prostřednictvím výzvy. Proto rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu.
Toto usnesení napadl dlužník odvoláním, v němž uvedl, že se nachází v situaci, kdy narostlou výši závazků a jejich příslušenství není schopen reálně uspokojovat, poukázal na to, že stav jeho úpadku ve formě předlužení je zjevný, neboť jeho závazky převyšují jeho pohledávky a on má za to, že v podaném insolvenčním návrhu vylíčil veškeré skutečnosti v souladu s insolvenčním zákonem, a tedy po právu měl soud jeho návrhu přijmout, nikoliv odmítnout. Proto dle jeho názoru soud prvního stupně rozhodl v rozporu se zákonem. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen IZ , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, musí z něho být patrno, čeho se jím domáhá.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).
Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Podle ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.
Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.
Z insolvenčního spisu vyplývá, že v podání, které doručil dlužník soudu prvního stupně 27.11.2014, pouze uvedl, že je fyzickou osobou-nepodnikatelem, že po posouzení své majetkové situace dospěl k závěru, že dynamicky narostlou výši závazků a příslušenství není schopen uspokojit, že stav jeho úpadku ve formě předlužení je zjevný, neboť jeho závazky převyšují jeho pohledávky. Má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit. Dále uvedl, že má za to, že splňuje podmínky insolvenčního zákona pro podání insolvenčního návrhu a je v reálném stavu úpadku, a tedy podáním návrhu plní i svou zákonnou povinnost. Dále uvedl, že ke dni podání návrhu nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohl hradit náklady insolvenčního řízení. Toto podání opatřil svým ověřeným podpisem. Nato po vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením.
Se zřetelem na to, jaké okolnosti osvědčující jeho úpadek dlužník v návrhu uvedl, považuje odvolací soud za nutné poukázat na to, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 88/2010 uzavřel, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud, pokud je shledá pravdivými, bude moci uzavřít, že má dlužník více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Na toto rozhodnutí rovněž správně odkázal v odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně. V tomto usnesení
Nejvyšší soud také uzavřel, že dlužník, který rezignuje na uvedení ( popis ) jakýchkoliv rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek , předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona.
Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění z insolvenčního návrhu dlužníka dlužník těmto povinnostem co do náležitostí insolvenčního návrhu nedostál. Konkrétně totiž neoznačil žádného věřitele, ani žádný svůj závazek, ani nevylíčil žádné skutečnosti ohledně svého majetku, jež by umožňovaly soudu uzavřít v souladu s dlužníkovým tvrzením, že je předlužen ve smyslu shora citovaného ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona. Absence jakýchkoliv konkrétních tvrzení dlužníka ohledně jeho závazků a důvodů platební neschopnosti neumožňuje ani posoudit, zda je dlužník v úpadku z důvodu platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1,2 insolvenčního zákona. K tomu odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/2011, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku nebo mu úpadek hrozí , případně že je insolventní nebo že je v platební neschopnosti nebo že je předlužen , není uvedením okolností, které úpadek osvědčují ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona.
Protože uvedené nedostatky insolvenčního návrhu dlužníka neumožňují soudu v řízení pokračovat, postupoval soud prvního stupně správně, když insolvenční návrh dlužníka dle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítl. Správně také poukázal na to, že dle tohoto zákonného ustanovení odstranění vad insolvenčního návrhu na výzvu soudu není přípustné.
Odvolací soud proto postupoval dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.
Závěrem považuje odvolací soud za nutné ještě uvést, že dlužníkovi nic nebrání, aby po právní moci tohoto rozhodnutí odvolacího soudu podal nový insolvenční návrh, v němž dostojí požadavkům insolvenčního zákona na jeho náležitosti.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání počíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.
Olomouc 15. dubna 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu