2 VSOL 1313/2014-A-18
KSBR 52 INS 27020/2014 2 VSOL 1313/2014-A-18
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice: Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , Dudín 19, 588 05 Dudín, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2014, č.j. KSBR 52 INS 27020/2014-A-11
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2014, č.j. KSBR 52 INS 27020/2014-A-11 se p o t v r z u j e.
Odůvodnění:
Krajský soud označeným usnesením uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně soudu, neboť dlužnice má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně byl doložen nesouhlas věřitele s řešením úpadku za pomoci oddlužení. Dlužnice proto není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je tak namístě, aby insolvenční soud tento návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem, přičemž výše zálohy odpovídá úhradě minimálních předpokládaných nákladů na konkurs.
Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice odvolání, a namítala zejména, že není povinna souhlas věřitelů ze závazků z podnikání s řešením úpadku oddlužením předložit, protože věřitelé jej můžou vyjádřit na schůzi věřitelů, přičemž nevysloví-li se vůbec, souhlas se presumuje. Dlužnice dále odkázala na usnesení VS Praha č.j. MSPH 95 INS 12330/2013 3 VSPH 1582/2013-A-20 z 18.2.2014 dle kterého lze za závazky pocházející z podnikání považovat jen za závazky vyplývající ze smluvního vztahu uzavřeného s podnikatelem (či se státem nebo samosprávnou jednotkou v rámci zabezpečování veřejných potřeb) v rámci podnikatelské činnosti (tj. dle definice obchodního závazkového vztahu dle § 262 odst. 1 a 2 starého obchodního zákoníku). Dlužnice tvrdila, že závazek vůči společnosti INVESTICE CZ a.s. představuje náhradu způsobené škody (což potvrzuje pozdější podání tohoto věřitele), rovněž závazek vůči ČSSZ nespadá pod tuto definici, neboť vyplývá ze zákona a ne ze smlouvy; tak vlastně dlužnice tvrdila, že nemá závazky z podnikání. Poukazovala též na zájem věřitelů na řešení úpadku oddlužení a navrhla napadené rozhodnutí změnit, že se záloha vůbec neukládá nebo činí maximálně částku 5.000 Kč.
S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužnice podala soudu 6.10.2014, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.
Z obsahu předloženého insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem domáhala rozhodnutí o svém úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením. Dlužnice má živnostenské oprávnění, provozování živnosti má však od 2.7.2014 přerušené. Dlužnice v návrhu uvedla, že má závazky v celkové výši 871.968,18 Kč, z toho jeden zajištěný ve výši 392.984,58 Kč, ostatní ve výši 478.983,60 Kč nezajištěné (v bodě 07 uvádí částku 478.983,60 Kč, tedy opomíjí zajištěný závazek). Neuvádí žádný majetek, který by měl sloužit k zajištění závazku, ale v přiložené výzvě exekutora jsou uvedeni dva povinní, je tedy možné, že je zajištěn majetkem druhého povinného. To by ale znamenalo, že v tomto řízení by šlo o závazek nezajištěný (byť by v případě uspokojení ze zajištění byl snížen či úplně zanikl). Dlužnice v návrhu ani v seznamu závazků a potažmo ani soud v rozhodnutí neuvádí, které závazky mají pocházet z podnikání, ale je zde závazek vůči ČSSZ ve výši 26.558 Kč (podle ČSSZ dokonce ve výši 41.957 Kč), který je dluhem z pojistného a z penále za osobu samostatně výdělečně činnou, přičemž ČSSZ nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením. U jiných závazků není zřejmé, že by pocházely z podnikání-z listin to zřejmé není, ale ne všechny závazky jsou podloženy listinami, některé závazky jsou vůči věřiteli Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., což by naznačovalo, že pochází z podnikání, ovšem nikoliv nezbytně. Dlužnice v podání na A-9 označila jako podnikatelský vedle závazku vůči ČSSZ jen závazek vůči INVESTICE CZ, a.s. ve výši 11.825 Kč, který má spočívat v povinnosti k náhradě škody. Záloha byla uložena z důvodu, že dlužnice má závazky z podnikání a není tedy oprávněna podat návrh na povolení oddlužení.
Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.
Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ insolvenční soud odmítne návrh na povolení oddlužení podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (ustanovení § 396 odst. 1 IZ).
Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.
Podle ustanovení § 108 odst. 2 věta první IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.
Fyzická osoba podnikatel, stejně jako jiné fyzické osoby, může o oddlužení požádat v případě, kdy se nachází v úpadku nebo mu úpadek hrozí. O stav úpadku se jedná, pokud má úpadce nejméně dva věřitele, u kterých jsou závazky po splatnosti nejméně 30 dnů a tyto závazky není schopen ze svých současných příjmů uhradit. Hrozící úpadek je nejčastěji situace, kdy lze ke všem okolnostem předpokládat, že se s největší pravděpodobností v nejbližší době do úpadku dostane. Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: -závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení. -závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny. -tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.
Byť obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v § 389 odst. 1 IZ slovním spojením dlužník, který není podnikatelem není v insolvenčním zákoně dále vyložen, účelu sledovanému touto úpravou (záměru zákonodárce) odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání nebo vykazuje dluhy z podnikání, ale současně věřitelé těchto pohledávek s oddlužením souhlasí (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Přitom za dluhy vzešlé z podnikání dlužníka se považují veškeré závazky mající svůj původ v podnikatelské činnosti dlužníka, takže kromě obchodních závazkových vztahů (srov. dříve § 261 a § 262 obch. zák., nyní zejména § 1724-2893 NOZ) jde také např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel a rovněž veřejnoprávní dluhy, tedy typicky nedoplatky na daních a pojistném.
Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo. Krajský soud tak správně reflektoval na závazky či závazky z podnikání dlužnice a na nesouhlas ČSSZ s řešením úpadku oddlužením a odvolací soud se ztotožňuje s krajským soudem, že i tento jeden nesouhlas věřitele podnikatelského závazku s oddlužením nepochybně k vyloučení oddlužení stačí. V tomto směru nelze souhlasit s dlužnicí, která namítala, že ve skutečnosti není povinna souhlas předložit, protože věřitelé jej mohou vyjádřit na schůzi věřitelů, přičemž nevysloví-li se vůbec, souhlas se presumuje. Nedostatek tvrzení, že je dán souhlas věřitelů s oddlužením u podnikatelských závazků, natož doložený nesouhlas takového věřitele musí vést k závěru, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením, neboť návrh byl podán dlužníkem, který k tomu není oprávněn; podnikatelské závazky zde brání v řešení úpadku oddlužením a dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne v 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem, který po úpravě lze použít i nyní: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ).
Po vydání napadeného rozhodnutí vyšla najevo další skutečnost, že dlužnice vyvolávající pochybnosti o poctivém záměru dlužnice ve vztahu k oddlužení. Po vydání rozhodnutí se totiž vyjádřil věřitel INVESTICE CZ, a.s. (jeden z podnikatelských věřitelů), který uvedl, že má důvodné podezření, že návrhem na oddlužení dlužníka Vladimíry anonymizovano nebyl sledován poctivý záměr ve smyslu ustanovení § 395 IZ. Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČK 45/2010, ze dne 30.4.2013 je povinností insolvenčního soudu sledovat po celou dobu oddlužení, zda dlužník sledoval svým podáním poctivý záměr a vyvodil z toho z úřední povinnosti důsledky. Z předloženého dokumentu jednoznačně vyplývá, že trestní soud shledal v rámci trestního řízení v jednání dlužníka nejen nepoctivost, ale dokonce i trestní odpovědnost. Je nepodstatné, zda byl trestním soudem uložen dlužníku za toto chování trest a nepodstatná je i jeho výše. Podstatnou skutečností zůstává, že jednání dlužníka mělo trestněprávní rovinu. Domníváme se, že v okamžiku, kdy je nějaké jednání hodnoceno jako trestněprávní, nemůže být pochyb o jeho nepoctivosti. V okamžiku podání návrhu na oddlužení měl minimální závazek vůči věřiteli původ v trestněprávním jednání dlužníka, což je přiloženými doklady OS Jihlava postaveno na jisto. Za této situace tak není možné pokračovat v oddlužení, protože nelze seznat poctivý záměr dlužníka, který se snaží oddlužit své dluhy vzniklé trestněprávním jednáním. Vzhledem k výše uvedenému se domníváme, že je namístě, aby insolvenční soud nepovolil oddlužení dlužníka. Doložil též trestní příkaz, kterým byla dlužnice odsouzena za zpronevěru částky 10.325 Kč (jako obchodní zástupkyně věřitele vybírala platby od jeho dlužníků, které si ovšem zčásti přisvojila). Na trestním příkazu nebyla vyznačena právní moc, ale dle infosoudu je rozhodnutí pravomocné. Potrestání za majetkový trestný čin není výslovně znakem nepoctivého záměru, zde šlo navíc o poměrně malou škodu, ale jednání dlužnice samozřejmě bylo dosti nepoctivé, neboť se dopustila zpronevěry úmyslným jednáním jako obchodní zástupkyně věřitele INVESTICE CZ, a.s. a o tomto počínání insolvenční soud vůbec neinformovala.
Za daného stavu považuje odvolací soud uložení zálohy za důvodné, neboť pro nesouhlas věřitele ČSSZ, který je věřitelem dlužnice z podnikatelského závazku, s oddlužením dlužnice dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu, způsob řešení úpadku dlužnice je konkursem, nejsou zde pohotové prostředky na úhradu nákladů řízení. Správná je i výše zálohy 50.000 Kč, neboť podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).
Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).
V Olomouci dne 30. dubna 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu
KSBR 52 INS 27020/2014 2 VSOL 1313/2014-A-18
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice: Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , Dudín 19, 588 05 Dudín, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2014, č.j. KSBR 52 INS 27020/2014-A-11
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2014, č.j. KSBR 52 INS 27020/2014-A-11 se p o t v r z u j e.
Odůvodnění:
Krajský soud označeným usnesením uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně soudu, neboť dlužnice má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně byl doložen nesouhlas věřitele s řešením úpadku za pomoci oddlužení. Dlužnice proto není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je tak namístě, aby insolvenční soud tento návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem, přičemž výše zálohy odpovídá úhradě minimálních předpokládaných nákladů na konkurs.
Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice odvolání, a namítala zejména, že není povinna souhlas věřitelů ze závazků z podnikání s řešením úpadku oddlužením předložit, protože věřitelé jej můžou vyjádřit na schůzi věřitelů, přičemž nevysloví-li se vůbec, souhlas se presumuje. Dlužnice dále odkázala na usnesení VS Praha č.j. MSPH 95 INS 12330/2013 3 VSPH 1582/2013-A-20 z 18.2.2014 dle kterého lze za závazky pocházející z podnikání považovat jen za závazky vyplývající ze smluvního vztahu uzavřeného s podnikatelem (či se státem nebo samosprávnou jednotkou v rámci zabezpečování veřejných potřeb) v rámci podnikatelské činnosti (tj. dle definice obchodního závazkového vztahu dle § 262 odst. 1 a 2 starého obchodního zákoníku). Dlužnice tvrdila, že závazek vůči společnosti INVESTICE CZ a.s. představuje náhradu způsobené škody (což potvrzuje pozdější podání tohoto věřitele), rovněž závazek vůči ČSSZ nespadá pod tuto definici, neboť vyplývá ze zákona a ne ze smlouvy; tak vlastně dlužnice tvrdila, že nemá závazky z podnikání. Poukazovala též na zájem věřitelů na řešení úpadku oddlužení a navrhla napadené rozhodnutí změnit, že se záloha vůbec neukládá nebo činí maximálně částku 5.000 Kč.
S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužnice podala soudu 6.10.2014, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.
Z obsahu předloženého insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem domáhala rozhodnutí o svém úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením. Dlužnice má živnostenské oprávnění, provozování živnosti má však od 2.7.2014 přerušené. Dlužnice v návrhu uvedla, že má závazky v celkové výši 871.968,18 Kč, z toho jeden zajištěný ve výši 392.984,58 Kč, ostatní ve výši 478.983,60 Kč nezajištěné (v bodě 07 uvádí částku 478.983,60 Kč, tedy opomíjí zajištěný závazek). Neuvádí žádný majetek, který by měl sloužit k zajištění závazku, ale v přiložené výzvě exekutora jsou uvedeni dva povinní, je tedy možné, že je zajištěn majetkem druhého povinného. To by ale znamenalo, že v tomto řízení by šlo o závazek nezajištěný (byť by v případě uspokojení ze zajištění byl snížen či úplně zanikl). Dlužnice v návrhu ani v seznamu závazků a potažmo ani soud v rozhodnutí neuvádí, které závazky mají pocházet z podnikání, ale je zde závazek vůči ČSSZ ve výši 26.558 Kč (podle ČSSZ dokonce ve výši 41.957 Kč), který je dluhem z pojistného a z penále za osobu samostatně výdělečně činnou, přičemž ČSSZ nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením. U jiných závazků není zřejmé, že by pocházely z podnikání-z listin to zřejmé není, ale ne všechny závazky jsou podloženy listinami, některé závazky jsou vůči věřiteli Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., což by naznačovalo, že pochází z podnikání, ovšem nikoliv nezbytně. Dlužnice v podání na A-9 označila jako podnikatelský vedle závazku vůči ČSSZ jen závazek vůči INVESTICE CZ, a.s. ve výši 11.825 Kč, který má spočívat v povinnosti k náhradě škody. Záloha byla uložena z důvodu, že dlužnice má závazky z podnikání a není tedy oprávněna podat návrh na povolení oddlužení.
Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.
Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.
Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ insolvenční soud odmítne návrh na povolení oddlužení podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (ustanovení § 396 odst. 1 IZ).
Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.
Podle ustanovení § 108 odst. 2 věta první IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.
Fyzická osoba podnikatel, stejně jako jiné fyzické osoby, může o oddlužení požádat v případě, kdy se nachází v úpadku nebo mu úpadek hrozí. O stav úpadku se jedná, pokud má úpadce nejméně dva věřitele, u kterých jsou závazky po splatnosti nejméně 30 dnů a tyto závazky není schopen ze svých současných příjmů uhradit. Hrozící úpadek je nejčastěji situace, kdy lze ke všem okolnostem předpokládat, že se s největší pravděpodobností v nejbližší době do úpadku dostane. Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: -závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení. -závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny. -tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.
Byť obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v § 389 odst. 1 IZ slovním spojením dlužník, který není podnikatelem není v insolvenčním zákoně dále vyložen, účelu sledovanému touto úpravou (záměru zákonodárce) odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání nebo vykazuje dluhy z podnikání, ale současně věřitelé těchto pohledávek s oddlužením souhlasí (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Přitom za dluhy vzešlé z podnikání dlužníka se považují veškeré závazky mající svůj původ v podnikatelské činnosti dlužníka, takže kromě obchodních závazkových vztahů (srov. dříve § 261 a § 262 obch. zák., nyní zejména § 1724-2893 NOZ) jde také např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel a rovněž veřejnoprávní dluhy, tedy typicky nedoplatky na daních a pojistném.
Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo. Krajský soud tak správně reflektoval na závazky či závazky z podnikání dlužnice a na nesouhlas ČSSZ s řešením úpadku oddlužením a odvolací soud se ztotožňuje s krajským soudem, že i tento jeden nesouhlas věřitele podnikatelského závazku s oddlužením nepochybně k vyloučení oddlužení stačí. V tomto směru nelze souhlasit s dlužnicí, která namítala, že ve skutečnosti není povinna souhlas předložit, protože věřitelé jej mohou vyjádřit na schůzi věřitelů, přičemž nevysloví-li se vůbec, souhlas se presumuje. Nedostatek tvrzení, že je dán souhlas věřitelů s oddlužením u podnikatelských závazků, natož doložený nesouhlas takového věřitele musí vést k závěru, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením, neboť návrh byl podán dlužníkem, který k tomu není oprávněn; podnikatelské závazky zde brání v řešení úpadku oddlužením a dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne v 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem, který po úpravě lze použít i nyní: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ).
Po vydání napadeného rozhodnutí vyšla najevo další skutečnost, že dlužnice vyvolávající pochybnosti o poctivém záměru dlužnice ve vztahu k oddlužení. Po vydání rozhodnutí se totiž vyjádřil věřitel INVESTICE CZ, a.s. (jeden z podnikatelských věřitelů), který uvedl, že má důvodné podezření, že návrhem na oddlužení dlužníka Vladimíry anonymizovano nebyl sledován poctivý záměr ve smyslu ustanovení § 395 IZ. Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČK 45/2010, ze dne 30.4.2013 je povinností insolvenčního soudu sledovat po celou dobu oddlužení, zda dlužník sledoval svým podáním poctivý záměr a vyvodil z toho z úřední povinnosti důsledky. Z předloženého dokumentu jednoznačně vyplývá, že trestní soud shledal v rámci trestního řízení v jednání dlužníka nejen nepoctivost, ale dokonce i trestní odpovědnost. Je nepodstatné, zda byl trestním soudem uložen dlužníku za toto chování trest a nepodstatná je i jeho výše. Podstatnou skutečností zůstává, že jednání dlužníka mělo trestněprávní rovinu. Domníváme se, že v okamžiku, kdy je nějaké jednání hodnoceno jako trestněprávní, nemůže být pochyb o jeho nepoctivosti. V okamžiku podání návrhu na oddlužení měl minimální závazek vůči věřiteli původ v trestněprávním jednání dlužníka, což je přiloženými doklady OS Jihlava postaveno na jisto. Za této situace tak není možné pokračovat v oddlužení, protože nelze seznat poctivý záměr dlužníka, který se snaží oddlužit své dluhy vzniklé trestněprávním jednáním. Vzhledem k výše uvedenému se domníváme, že je namístě, aby insolvenční soud nepovolil oddlužení dlužníka. Doložil též trestní příkaz, kterým byla dlužnice odsouzena za zpronevěru částky 10.325 Kč (jako obchodní zástupkyně věřitele vybírala platby od jeho dlužníků, které si ovšem zčásti přisvojila). Na trestním příkazu nebyla vyznačena právní moc, ale dle infosoudu je rozhodnutí pravomocné. Potrestání za majetkový trestný čin není výslovně znakem nepoctivého záměru, zde šlo navíc o poměrně malou škodu, ale jednání dlužnice samozřejmě bylo dosti nepoctivé, neboť se dopustila zpronevěry úmyslným jednáním jako obchodní zástupkyně věřitele INVESTICE CZ, a.s. a o tomto počínání insolvenční soud vůbec neinformovala.
Za daného stavu považuje odvolací soud uložení zálohy za důvodné, neboť pro nesouhlas věřitele ČSSZ, který je věřitelem dlužnice z podnikatelského závazku, s oddlužením dlužnice dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu, způsob řešení úpadku dlužnice je konkursem, nejsou zde pohotové prostředky na úhradu nákladů řízení. Správná je i výše zálohy 50.000 Kč, neboť podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).
Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).
V Olomouci dne 30. dubna 2015
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu