25 ICm 3721/2012
Jednací číslo: (2 Cm) 25 ICm 3721/2012-20 (Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 21120/2012)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Markem Del Favero, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. Kateřiny Širhalové LL.M., se sídlem Olomouc, Palackého 641/11, PSČ 772 00, insolvenční správkyni dlužnice Dagmar anonymizovano , proti žalované Emporium IT s.r.o., IČ 274 77 703, se sídlem Hradec Králové, Kmochova 612, PSČ 500 09, zastoupené Evou Šalplachtovou, zmocněnkyní bytem České Budějovice, Krumlovská 2018/120, PSČ 370 07, o určení popřené pohledávky a o zaplacení soudního poplatku,
takto:
I.
Určuje se, že žalovaná n e m á za dlužnicí Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem 785 01 Lipina 54, pohledávku ve výši 408.584,80 Kč ze smluvní pokuty sjednané v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti sepsaném dne 28. 3. 2011 notářem Mgr. Pavlem Hutákem sp.zn. NZ 127/2011 N 137/2011.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 12. 2012 domáhala popření pravosti a výše pohledávky žalované ve výši 408.584,80 Kč přihlášené do insolvenčního řízení z titulu smluvní pokuty ve výši 0,4 % denně z dlužné částky 196.435,--Kč, jejíž vykonatelnost se opírá o notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, neboť na přezkumném jednání konaném 29. 11. 2012 popřela pravost této dílčí pohledávky z důvodu neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy. Roční výše takto sjednané smluvní pokuty představuje 146 % a vzhledem k dalším zajišťovacím institutům, které byly mezi účastníky sjednány (zástavní právo a další smluvní pokuta) překračuje, jak zajišťovací, tak uhrazovací funkci smluvní pokuty.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; bránila se, že výše smluvní pokuty 0,4 % denně z dlužné částky, která byla mezi žalovanou a dlužnicí jakožto smluvními stranami sjednána, není nepřiměřená, natož v rozporu s dobrými mravy. Svůj závěr pak podpořila judikaturou Nejvyššího soudu, a sice rozhodnutími ze dne 30. 5. 2007, sp.zn. 33 Odo 438/2005 a ze dne 12. 2. 2009, sp.zn. 33 Odo 872/2006, ve kterých soud shledal jako souladnou s dobrými mravy smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,5% denně z dlužné částky, dále poukázala na dlouhodobost prodlení, tj. 22 měsíců a rozhodnutí ze dne 6. 11. 2009, sp.zn. 21 Cdo 4430/2007, ve kterém vyslovil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a v té souvislosti na odůvodněnost důraznějších sankcí, nelze-li odhadnout míru smluvní spolehlivosti dlužnice, neboť tato neplnila své závazky již dříve-rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004, sp.zn. 32 Odo 1047/2003 a konečně poukázala na poměr mezi výši zajišťované částky a výši smluvní pokuty, tedy rozhodnutí ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 33 Cdo 1682/2007 a ze dne 31. 8. 2010, sp.zn. 33 Cdo 8/2008.
Účastníci shodně skutkově tvrdili, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č.j. KSOS 25 INS 21120/2012-A6 byl zjištěn úpadek dlužnice Dagmar anonymizovano , nar. 28. ledna 1966, bytem 785 01 Lipina 54, žalobkyně ustanovena její insolvenční správkyní a povoleno řešení úpadku oddlužením. Tato shodná skutková tvrzení účastníků soud v souladu s ust. § 120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) bere za svá skutková zjištění. Z přihlášky pohledávky evidované v insolvenčním řízení pod pořadovým číslem P7 soud zjistil, že žalovaná do insolvenčního řízení dlužnice přihlásila dílčí pohledávku číslo 5 ve výši 408.584,80 Kč představující smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,4 % denně z částky 196.435,-Kč vymezenou v notářském zápise číslo NZ 127/2011, N 137/2011 sepsaném dne 28. 3. 2011 Mgr. Pavlem Hutákem notářem se sídlem v Olomouci. Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 29. 11. 2012 a seznamu přihlášených pohledávek bylo zjištěno, že žalobkyně popřela přihlášenou dílčí pohledávku číslo 5, co do pravosti a výše v rozsahu 408.584,80 Kč s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, když její výše představuje 146 % z dlužné částky ročně, což je nepřiměřené vzhledem k zajišťované povinnosti a v rozporu s dobrými mravy.
Z listiny nadepsané Úvěrová smlouva číslo 10040310 bylo zjištěno, že dne 25. března 2010 CREOL, s.r.o., IČ 268 73 711, se sídlem Olomouc, Okružní 1300/19, jednající jednatelem Ing. Janem Rozkošným jako věřitelka na straně jedné a Růžena anonymizovano , anonymizovano , bytem Pod Lesem 1768/43, Šternberk jako dlužnice zástavkyně a Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem Lipina 54, Šternberk jako dlužnice na straně druhé, podepsali tuto listinu, v níž zachytili projevy své vůle, a to že věřitelka-s poukazem na ust. § 497 a ust. § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. poskytuje dlužnicím na jejich žádost peněžní prostředky ve výši 110.000,-Kč, které jim předává při uzavření této smlouvy, což svými podpisy této smlouvy dlužnice osvědčují, a zároveň se zavazují poskytnuté peněžní prostředky ve výši 110.000,-Kč vrátit věřitelce nejpozději do 20. 3. 2013 spolu s úrokem sjednaným pevnou částkou ve výši 71.368,-Kč (celkem tedy 181.368,-Kč), to vše v 36 měsíčních splátkách splatných vždy do dvacátého dne příslušného měsíce počínaje dubnem 2010 ve výši 5.038,-Kč; a pro případ prodlení s řádným splacením kterékoliv ze splátek sjednali smluvní pokutu ve výši 181,-Kč za každý i jen započatý den prodlení. K zajištění peněžité pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo 10040310 se dne 25. 3. 2010 bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví výše jmenované Růženy anonymizovano -pozemku p.č. 1402, pozemku p.č. 1403, stavby č.p. 1768 nacházející se na pozemku p.č. 1402, to vše zapsáno v katastru nemovitosti pro katastrální území Šternberk, obec Šternberk, okres Olomouc na listu vlastnictví číslo 587, což bylo soudem zjištěno z listiny nadepsané Smlouva o zřízení zástavního k nemovitosti ze dne 25. března 2010.
Z notářského zápisu sepsaného dne 28. 3. 2011 Mgr. Pavlem Hutákem, notářem se sídlem v Olomouci, sp.zn. NZ 127/2011, N 137/2011 bylo zjištěno, že výše zmíněná Růžena anonymizovano a Dagmar anonymizovano , jako solidární dlužnice uznaly, co do důvodů i výše pohledávku věřitelky v souhrnné výši 196.435,-Kč sestávající se z nesplacené jistiny dle úvěrové smlouvy ze dne 25. března 2010 ve výši 139.588,-Kč, zákonného úroku z prodlení za dobu od 21. 11. 2010 do 14. 3. 2011 z částky 146.088,-Kč ve výši 3.505,-Kč, dále ze zákonného úroku z prodlení za dobu od 15. 3. 2011 do 28. 3. 2011 z částky 139.588,-Kč ve výši 355,-Kč, smluvní pokuty z prodlení za dobu od 21. 11. 2010 do 28. 3. 2011 ve výši 22.987,-Kč, smluvní pokuty za nedodání vinkulace pojistného plnění ve výši 15.000,-Kč a smluvní pokuty za vymáhání peněžitých prostředků ve výši 15.000,-Kč. Dlužnice se zavázaly uhradit věřitelce společně a nerozdílně výše specifikované dluhy v 26 měsíčních splátkách ve výši 7.500,-Kč počínaje 20. dubna 2011. Pro případ prodlení dlužnic s řádným splácením kterékoliv ze splátek, sjednávají smluvní strany smluvní pokutu ve výši 0,4 % z dlužné částky denně, přičemž splatnost smluvní pokuty, na kterou věřitelce v budoucnosti vznikne nárok se sjednává prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, za který na smluvní pokutu vznikl nárok. Konečně dlužnice daly výslovné svolení k tomu, aby tento notářský zápis byl podle ust. § 274 o.s.ř. vykonatelný, co do povinnosti zaplatit věřitelce dlužné částky, včetně dluhu z titulu smluvní pokuty sjednané v tomto notářském zápise a příslušenství dluhu spočívající v zákonném úroku z prodlení. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2011 bylo zjištěno, že téhož dne byla vyhotovena listina adresovaná dlužnici, ve které jí věřitelka oznamuje postoupení pohledávky, včetně nároku na smluvní pokutu ve výši 0,4 % denně z dlužné částky 196.435,-Kč, na žalobkyni.
Soud činí ve věci závěr o skutkovém stavu, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č.j. KSOS 25 INS 21120/2012-A6 byl zjištěn úpadek dlužnice a žalobkyně ustanovena její insolvenční správkyní; na základě úvěrové smlouvy číslo 10040310 ze dne 25. 3. 2010 byly dlužnici a R. anonymizovano předány peněžní prostředky ve výši 110.000,-Kč, které se zavázaly vrátit nejpozději do 20. 3. 2013 spolu s úrokem sjednaným pevnou částkou ve výši 71.368,-Kč. K zajištění této peněžité pohledávky bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, přičemž splatnost jak této pohledávky, včetně jejího příslušenství spočívajícího v úroku z prodlení, tak smluvních pokut-za prodlení, nedodání vinkulace pojistného plnění a vymáhání peněžitých nároků, v souhrnné výši 196.435,--Kč byla změněna a pro případ prodlení s řádným splácením kterékoliv ze splátek, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,4 % z dlužné částky denně, to vše v notářském zápise číslo NZ 127/2011, N 137/2011 sepsaném dne 28. 3. 2011 Mgr. Pavlem Hutákem notářem se sídlem v Olomouci. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právní hodnocení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod ust. § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 420/2009 Sb. (dále jen Obchoz), ust. § 52, ust. § 544 až ust. § 545, ust. § 3 odst. 1 a ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 28/2011 Sb. (dále jen ObčZ). Podle ust. § 262 odst. 4 ObchZ ve vztazích podle ust. § 261 ObchZ nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. V citovaném zákonném ustanovení zákonodárce sledoval cíl, kterým má být aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, která zmírňují případné následky odpovědnosti nepodnikatele (poměrech souzené věci spotřebitele, neboť dlužnice v souladu s dikcí ust. § 52 odst. 3 ObčZ uzavřela úvěrovou smlouvou, aniž by jednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti anebo v rámci samostatného výkonu svého povolání). Povinnost uhradit smluvní pokutu je přitom řazena jako sekundární povinnost do kategorie tzv. právní odpovědnosti. Nese-li nepodnikatel podle ust. § 262 odst. 4 věta druhá ObchZ odpovědnost za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle občanského zákoníku, nese podle tohoto zákona i povinnost uhradit smluvní pokutu-rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp.zn. 23 Cdo 1750/2010. Právně relevantní úprava pro posouzení, zda žalovaná má za dlužnicí pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení ve výši 408.584,80 Kč představující smluvní pokutu je zakotvena v ust. § 544 a ust. § 545 ObčZ ve shora uvedeném znění.
Právní institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem a smyslem je zajištění splnění povinností, které jsou obsahem závazku. Smluvní pokuta tedy nutí dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku-takto vymezená povaha tohoto právního institutu je reflektována judikaturou viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 19. 10. 2011, sp.zn. 28 Cdo 2720/2011, ze dne 19. 3. 2012, sp.zn. 23 Cdo 4281/2011, ze dne 30. 4. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4030/2011 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp.zn. 33 Cdo 131/2012. Přestože legislativa postupně (od obecného zákoníku občanského z roku 1811, přes občanský zákoník-zákon č. 141/1950 Sb., zákoník mezinárodního obchodu-zákon č. 101/1963 Sb., hospodářský zákoník-zákon č. 109/1964 Sb. až po nynější úpravu zakotvenou v občanském zákoníku-zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992) přenášela u právního institutu smluvní pokuty důraz z paušalizované náhrady škody na zajištění závazků, obojí bylo a také nyní je v právní úpravě tohoto institutu obsaženo (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 5364/2007 nebo ze dne 26. 4. 2012, sp.zn. 33 Cdo 772/2010). Proto se smluvní pokuta, co do věcné stránky tohoto institutu, příliš nezměnila. Jinými slovy vyjádřeno smluvní pokuta představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten daný případ sjednané plnění-pokutu, čímž jej motivuje zachovat smluvně konformní jednání. Doktrína občanského práva hmotného shodně se soudní praxí vymezuje několik funkcí smluvní pokuty; jedná se o funkci preventivní, reparační a sankční. V projednávaném případě vzhledem ke skutečnosti, že dlužnice nedostála své subjektivní povinnosti řádně splácet úvěr, jeho příslušenstí a smluvní pokuty, ustupuje do pozadí funkce preventivní a do popředí vystupuje jak funkce reparační, jejímž smyslem je reparovat žalované jakožto věřitelce, újmy, které jí vznikly v důsledku porušení zmíněné povinnosti dlužnice, tak sankční představující postih dlužnice spočívající v rozdílu mezi výší smluvní pokuty a vzniklou škodou; tj. přesahuje-li výše smluvní pokuty dosaženou ekvivalenci následků v jednotlivých sférách smluvních stran (nevznikla-li újma vůbec nebo vznikla-li v nižším rozsahu). Je-li smluvní pokuta sjednána pro případ nesplnění povinnosti, tedy za prodlení, je sice v případě peněžitých závazků, na rozdíl od ostatních případů, možné vycházejíc ze zachování pravidelných okolností predikovat škodu, která muže věřiteli, kterému není placeno vzniknout (z obdobné úvahy ústící v tuto predikci konečně vychází zákon v ust. § 517 ObčZ při stanovení sankce za řádné a včasné neplnění peněžitého závazku). Přesto určit absolutní výši v obecné rovině pro absenci jakéhokoliv relevantního kritéria, a to s ohledem na různorodost reálného života (nelze pominout rozmanité spektrum subjektivních povinností, které mohou být smluvní pokutou zajištěny ve vzájemné vazbě s jejich proměnlivým významem pro smluvní strany, totiž vlivem nesplnění povinnosti na věřitele a vlivem zaplacení z toho rezultující pokuty na dlužníka) nelze. Taktéž v judikatuře vysokých soudů intenzivně rezonují požadavky posuzovat ujednání o smluvní pokutě, zejména s ohledem na její výši, ve vztahu ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp.zn. 23 Cdo 276/2009 nebo ze dne 25. 9. 2012, sp.zn. 23 Cdo 436/2011). Zmíněná absence relevantního kritéria však neznamená, že smluvní pokuta může být sjednána v neomezené výši (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp.zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 28. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 24. 3. 2011, sp.zn. 33 Cdo 2248/2009, ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp.zn. 33 Cdo 131/2012). Tato je nepochybně limitována dobrými mravy.
Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitým (abstraktním) antecedentem, tj. k právním normám, jejichž podmiňující část normativní věty není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě jej vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití tohoto korektivu zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení antecedentu právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Na takto vymezenou definici dobrých mravů Nejvyšší soud navázal také ve svých novějších rozhodnutích, a sice včetně těch týkajícich se smluvní pokuty-ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 30. 5. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4900/2010 a ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011-když navíc vyslovil, že byla-li sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je na místě hodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011 nebo ze dne 28. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 3991/2012).
Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, případně hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp.zn. 21 Cdo 4956/2007, ze dne 13. 12. 2012, sp.zn. 26 Cdo 713/2012, ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011 a ze dne 22. 5. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4195/2011), přičemž právě zmíněná kritéria přiměřenosti smluvní pokuty soudní judikatura obohatila o další zejména to, které zdůrazňuje její povahu paušalizované náhrady škody, tedy, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp.zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 33 Cdo 168 a/2007 nebo ze dne 24. 3. 2011, sp.zn. 33 Cdo 2248/2009). Současně je vhodné zdůraznit, že v této souvislosti není podstatné, zda a v jaké výši škoda vznikla, nýbrž její potencionalita, tj. zda a v jaké výši mohla vzniknout. V souzené věci soud přihlédl ke skutečnosti, že subjektivní povinnost (též) dlužnice, jakožto solidárně zavázané, řádně a včas plnit splátky úvěru byla kumulativně zajištěna: zřízením zástavního práva k nemovitosti, smluvní pokutou za prodlení a poté, co došlo ke změně splatnosti, uznávacím prohlášením a konečně smluvní pokutou, která byla žalobkyní na přezkumném jednání popřena. Vychází-li soud dále z konkrétních okolností, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, nelze pominout průvodní rysy primární obligace-smlouvy o úvěru -determinované jejími subjekty, tedy postupitelkou, jakožto právnickou osobou, která v souvislosti se svou podnikatelskou činností poskytla též dlužnici, jakožto spotřebitelce úvěr, a v bezprostřední návaznosti na to absenci dalších právně relevantní skutkových tvrzení, zejména ve vztahu k reparační (a sankční) funkci smluvní pokuty, tj. potencionální škodě vzniklé v důsledku nesplnění povinnosti dlužnice řádně a včas splatit úvěr. Na tomto místě je vhodné podotknout, že v souladu se zásadou projednací-determinující zjišťování skutkového stavu v českém civilním procesu-bylo na straně žalované, aby je soudu (za předpokladu, že takovýto skutkový stav v předprocesních vztazích existoval) předestřela. Nestalo se tak. Za dané situace je tedy důvodné vycházet ve vztahu k případné škodě, která mohla postupitelce, potažmo žalované vzniknout v důsledku prodlení s placením úvěru z pravidelných okolností (jiné nebyly tvrzeny ani prokázány), tedy škody spočívající v tzv. civilních plodech peněz (jejich ceně). Jelikož tento nárok má žalovaná kryt jiným právním institutem, zákonnou sankcí za prodlení spočívající v úroku z prodlení je reparační funkce smluvní pokuty vzhledem k dosažení ekvivalence následků vyplývajících z porušení primární obligace dlužnicí upozaděna a povaha smluvní pokuty se v souzené věci zřetelně redukuje na sankční. Takto redukovaná smluvní pokuta na sankční funkci sjednaná ve výši 146 % ročně je neadekvátní, nepřiměřeně vysoká a tudíž v rozporu s dobrými mravy, to vše při současném zohlednění možnosti případnou škodu vzniklou nezaplacením primární obligace reparovat zpeněžením zástavy, tedy silnějším věcněprávním zajištěním. Protože v souzené věci-občanskoprávní reglementaci smluvní pokuty-není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výší smluvní pokuty (moderační právo), ale jen podle ust. § 39 občanského zákoníku posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp.zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp.zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 12. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 296/2008 nebo ze dne 24. 4. 2012, sp.zn. 26 Cdo 2135/2010), bylo žalobě vyhověno. Pouze pro úplnost soud zdůrazňuje jednak, že při posuzování (ne)přiměřenosti sjednané pokuty nepřihlížel k její celkové výši, neboť tato byla způsobena dlouhodobostí prodlení (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp.zn. 33 Cdo 3611/2011, ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011, ze dne 28. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 3991/2012 nebo ze dne 22. 5. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4195/2011), jednak, že se pro prevalenci ekonomie procesního řízení nezabýval dalšími skutkovými, potažmo právními otázkami ohledně naplnění ostatních relevantních hmotněprávních předpokladů, neboť to na meritorním rozhodnutí nemůže ničeho změnit. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 163 InsZ za současné aplikace ust. § 151 odst. 2 in fine o.s.ř., přestože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož úspěšné žalobkyni náklady účelně vynaložené na uplatnění svého práva v souzené věci prokazatelně nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.
V Ostravě dne dne 14. listopadu 2013
Za správnost vyhotovení: JUDr. Mgr. Marek Del Favero, Ph.D., v.r. Beáta Valeriánová samosoudce
Jednací číslo: (2 Cm) 25 ICm 3721/2012-20 (Sp.zn. ins. řízení: KSOS 25 INS 21120/2012)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Markem Del Favero, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. Kateřiny Širhalové LL.M., se sídlem Olomouc, Palackého 641/11, PSČ 772 00, insolvenční správkyni dlužnice Dagmar anonymizovano , proti žalované Emporium IT s.r.o., IČ 274 77 703, se sídlem Hradec Králové, Kmochova 612, PSČ 500 09, zastoupené Evou Šalplachtovou, zmocněnkyní bytem České Budějovice, Krumlovská 2018/120, PSČ 370 07, o určení popřené pohledávky a o zaplacení soudního poplatku,
takto:
I.
Určuje se, že žalovaná n e m á za dlužnicí Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem 785 01 Lipina 54, pohledávku ve výši 408.584,80 Kč ze smluvní pokuty sjednané v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti sepsaném dne 28. 3. 2011 notářem Mgr. Pavlem Hutákem sp.zn. NZ 127/2011 N 137/2011.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 12. 2012 domáhala popření pravosti a výše pohledávky žalované ve výši 408.584,80 Kč přihlášené do insolvenčního řízení z titulu smluvní pokuty ve výši 0,4 % denně z dlužné částky 196.435,--Kč, jejíž vykonatelnost se opírá o notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, neboť na přezkumném jednání konaném 29. 11. 2012 popřela pravost této dílčí pohledávky z důvodu neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy. Roční výše takto sjednané smluvní pokuty představuje 146 % a vzhledem k dalším zajišťovacím institutům, které byly mezi účastníky sjednány (zástavní právo a další smluvní pokuta) překračuje, jak zajišťovací, tak uhrazovací funkci smluvní pokuty.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; bránila se, že výše smluvní pokuty 0,4 % denně z dlužné částky, která byla mezi žalovanou a dlužnicí jakožto smluvními stranami sjednána, není nepřiměřená, natož v rozporu s dobrými mravy. Svůj závěr pak podpořila judikaturou Nejvyššího soudu, a sice rozhodnutími ze dne 30. 5. 2007, sp.zn. 33 Odo 438/2005 a ze dne 12. 2. 2009, sp.zn. 33 Odo 872/2006, ve kterých soud shledal jako souladnou s dobrými mravy smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,5% denně z dlužné částky, dále poukázala na dlouhodobost prodlení, tj. 22 měsíců a rozhodnutí ze dne 6. 11. 2009, sp.zn. 21 Cdo 4430/2007, ve kterém vyslovil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a v té souvislosti na odůvodněnost důraznějších sankcí, nelze-li odhadnout míru smluvní spolehlivosti dlužnice, neboť tato neplnila své závazky již dříve-rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004, sp.zn. 32 Odo 1047/2003 a konečně poukázala na poměr mezi výši zajišťované částky a výši smluvní pokuty, tedy rozhodnutí ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 33 Cdo 1682/2007 a ze dne 31. 8. 2010, sp.zn. 33 Cdo 8/2008.
Účastníci shodně skutkově tvrdili, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č.j. KSOS 25 INS 21120/2012-A6 byl zjištěn úpadek dlužnice Dagmar anonymizovano , nar. 28. ledna 1966, bytem 785 01 Lipina 54, žalobkyně ustanovena její insolvenční správkyní a povoleno řešení úpadku oddlužením. Tato shodná skutková tvrzení účastníků soud v souladu s ust. § 120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) bere za svá skutková zjištění. Z přihlášky pohledávky evidované v insolvenčním řízení pod pořadovým číslem P7 soud zjistil, že žalovaná do insolvenčního řízení dlužnice přihlásila dílčí pohledávku číslo 5 ve výši 408.584,80 Kč představující smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,4 % denně z částky 196.435,-Kč vymezenou v notářském zápise číslo NZ 127/2011, N 137/2011 sepsaném dne 28. 3. 2011 Mgr. Pavlem Hutákem notářem se sídlem v Olomouci. Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 29. 11. 2012 a seznamu přihlášených pohledávek bylo zjištěno, že žalobkyně popřela přihlášenou dílčí pohledávku číslo 5, co do pravosti a výše v rozsahu 408.584,80 Kč s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, když její výše představuje 146 % z dlužné částky ročně, což je nepřiměřené vzhledem k zajišťované povinnosti a v rozporu s dobrými mravy.
Z listiny nadepsané Úvěrová smlouva číslo 10040310 bylo zjištěno, že dne 25. března 2010 CREOL, s.r.o., IČ 268 73 711, se sídlem Olomouc, Okružní 1300/19, jednající jednatelem Ing. Janem Rozkošným jako věřitelka na straně jedné a Růžena anonymizovano , anonymizovano , bytem Pod Lesem 1768/43, Šternberk jako dlužnice zástavkyně a Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem Lipina 54, Šternberk jako dlužnice na straně druhé, podepsali tuto listinu, v níž zachytili projevy své vůle, a to že věřitelka-s poukazem na ust. § 497 a ust. § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. poskytuje dlužnicím na jejich žádost peněžní prostředky ve výši 110.000,-Kč, které jim předává při uzavření této smlouvy, což svými podpisy této smlouvy dlužnice osvědčují, a zároveň se zavazují poskytnuté peněžní prostředky ve výši 110.000,-Kč vrátit věřitelce nejpozději do 20. 3. 2013 spolu s úrokem sjednaným pevnou částkou ve výši 71.368,-Kč (celkem tedy 181.368,-Kč), to vše v 36 měsíčních splátkách splatných vždy do dvacátého dne příslušného měsíce počínaje dubnem 2010 ve výši 5.038,-Kč; a pro případ prodlení s řádným splacením kterékoliv ze splátek sjednali smluvní pokutu ve výši 181,-Kč za každý i jen započatý den prodlení. K zajištění peněžité pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru číslo 10040310 se dne 25. 3. 2010 bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví výše jmenované Růženy anonymizovano -pozemku p.č. 1402, pozemku p.č. 1403, stavby č.p. 1768 nacházející se na pozemku p.č. 1402, to vše zapsáno v katastru nemovitosti pro katastrální území Šternberk, obec Šternberk, okres Olomouc na listu vlastnictví číslo 587, což bylo soudem zjištěno z listiny nadepsané Smlouva o zřízení zástavního k nemovitosti ze dne 25. března 2010.
Z notářského zápisu sepsaného dne 28. 3. 2011 Mgr. Pavlem Hutákem, notářem se sídlem v Olomouci, sp.zn. NZ 127/2011, N 137/2011 bylo zjištěno, že výše zmíněná Růžena anonymizovano a Dagmar anonymizovano , jako solidární dlužnice uznaly, co do důvodů i výše pohledávku věřitelky v souhrnné výši 196.435,-Kč sestávající se z nesplacené jistiny dle úvěrové smlouvy ze dne 25. března 2010 ve výši 139.588,-Kč, zákonného úroku z prodlení za dobu od 21. 11. 2010 do 14. 3. 2011 z částky 146.088,-Kč ve výši 3.505,-Kč, dále ze zákonného úroku z prodlení za dobu od 15. 3. 2011 do 28. 3. 2011 z částky 139.588,-Kč ve výši 355,-Kč, smluvní pokuty z prodlení za dobu od 21. 11. 2010 do 28. 3. 2011 ve výši 22.987,-Kč, smluvní pokuty za nedodání vinkulace pojistného plnění ve výši 15.000,-Kč a smluvní pokuty za vymáhání peněžitých prostředků ve výši 15.000,-Kč. Dlužnice se zavázaly uhradit věřitelce společně a nerozdílně výše specifikované dluhy v 26 měsíčních splátkách ve výši 7.500,-Kč počínaje 20. dubna 2011. Pro případ prodlení dlužnic s řádným splácením kterékoliv ze splátek, sjednávají smluvní strany smluvní pokutu ve výši 0,4 % z dlužné částky denně, přičemž splatnost smluvní pokuty, na kterou věřitelce v budoucnosti vznikne nárok se sjednává prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, za který na smluvní pokutu vznikl nárok. Konečně dlužnice daly výslovné svolení k tomu, aby tento notářský zápis byl podle ust. § 274 o.s.ř. vykonatelný, co do povinnosti zaplatit věřitelce dlužné částky, včetně dluhu z titulu smluvní pokuty sjednané v tomto notářském zápise a příslušenství dluhu spočívající v zákonném úroku z prodlení. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2011 bylo zjištěno, že téhož dne byla vyhotovena listina adresovaná dlužnici, ve které jí věřitelka oznamuje postoupení pohledávky, včetně nároku na smluvní pokutu ve výši 0,4 % denně z dlužné částky 196.435,-Kč, na žalobkyni.
Soud činí ve věci závěr o skutkovém stavu, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č.j. KSOS 25 INS 21120/2012-A6 byl zjištěn úpadek dlužnice a žalobkyně ustanovena její insolvenční správkyní; na základě úvěrové smlouvy číslo 10040310 ze dne 25. 3. 2010 byly dlužnici a R. anonymizovano předány peněžní prostředky ve výši 110.000,-Kč, které se zavázaly vrátit nejpozději do 20. 3. 2013 spolu s úrokem sjednaným pevnou částkou ve výši 71.368,-Kč. K zajištění této peněžité pohledávky bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, přičemž splatnost jak této pohledávky, včetně jejího příslušenství spočívajícího v úroku z prodlení, tak smluvních pokut-za prodlení, nedodání vinkulace pojistného plnění a vymáhání peněžitých nároků, v souhrnné výši 196.435,--Kč byla změněna a pro případ prodlení s řádným splácením kterékoliv ze splátek, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,4 % z dlužné částky denně, to vše v notářském zápise číslo NZ 127/2011, N 137/2011 sepsaném dne 28. 3. 2011 Mgr. Pavlem Hutákem notářem se sídlem v Olomouci. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právní hodnocení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod ust. § 262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 420/2009 Sb. (dále jen Obchoz), ust. § 52, ust. § 544 až ust. § 545, ust. § 3 odst. 1 a ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 28/2011 Sb. (dále jen ObčZ). Podle ust. § 262 odst. 4 ObchZ ve vztazích podle ust. § 261 ObchZ nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. V citovaném zákonném ustanovení zákonodárce sledoval cíl, kterým má být aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, která zmírňují případné následky odpovědnosti nepodnikatele (poměrech souzené věci spotřebitele, neboť dlužnice v souladu s dikcí ust. § 52 odst. 3 ObčZ uzavřela úvěrovou smlouvou, aniž by jednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti anebo v rámci samostatného výkonu svého povolání). Povinnost uhradit smluvní pokutu je přitom řazena jako sekundární povinnost do kategorie tzv. právní odpovědnosti. Nese-li nepodnikatel podle ust. § 262 odst. 4 věta druhá ObchZ odpovědnost za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle občanského zákoníku, nese podle tohoto zákona i povinnost uhradit smluvní pokutu-rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp.zn. 23 Cdo 1750/2010. Právně relevantní úprava pro posouzení, zda žalovaná má za dlužnicí pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení ve výši 408.584,80 Kč představující smluvní pokutu je zakotvena v ust. § 544 a ust. § 545 ObčZ ve shora uvedeném znění.
Právní institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem a smyslem je zajištění splnění povinností, které jsou obsahem závazku. Smluvní pokuta tedy nutí dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku-takto vymezená povaha tohoto právního institutu je reflektována judikaturou viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 19. 10. 2011, sp.zn. 28 Cdo 2720/2011, ze dne 19. 3. 2012, sp.zn. 23 Cdo 4281/2011, ze dne 30. 4. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4030/2011 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp.zn. 33 Cdo 131/2012. Přestože legislativa postupně (od obecného zákoníku občanského z roku 1811, přes občanský zákoník-zákon č. 141/1950 Sb., zákoník mezinárodního obchodu-zákon č. 101/1963 Sb., hospodářský zákoník-zákon č. 109/1964 Sb. až po nynější úpravu zakotvenou v občanském zákoníku-zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992) přenášela u právního institutu smluvní pokuty důraz z paušalizované náhrady škody na zajištění závazků, obojí bylo a také nyní je v právní úpravě tohoto institutu obsaženo (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 5364/2007 nebo ze dne 26. 4. 2012, sp.zn. 33 Cdo 772/2010). Proto se smluvní pokuta, co do věcné stránky tohoto institutu, příliš nezměnila. Jinými slovy vyjádřeno smluvní pokuta představuje hrozbu dlužníkovi, že pokud nesplní smluvní povinnost, vznikne mu povinnost poskytnout pro ten daný případ sjednané plnění-pokutu, čímž jej motivuje zachovat smluvně konformní jednání. Doktrína občanského práva hmotného shodně se soudní praxí vymezuje několik funkcí smluvní pokuty; jedná se o funkci preventivní, reparační a sankční. V projednávaném případě vzhledem ke skutečnosti, že dlužnice nedostála své subjektivní povinnosti řádně splácet úvěr, jeho příslušenstí a smluvní pokuty, ustupuje do pozadí funkce preventivní a do popředí vystupuje jak funkce reparační, jejímž smyslem je reparovat žalované jakožto věřitelce, újmy, které jí vznikly v důsledku porušení zmíněné povinnosti dlužnice, tak sankční představující postih dlužnice spočívající v rozdílu mezi výší smluvní pokuty a vzniklou škodou; tj. přesahuje-li výše smluvní pokuty dosaženou ekvivalenci následků v jednotlivých sférách smluvních stran (nevznikla-li újma vůbec nebo vznikla-li v nižším rozsahu). Je-li smluvní pokuta sjednána pro případ nesplnění povinnosti, tedy za prodlení, je sice v případě peněžitých závazků, na rozdíl od ostatních případů, možné vycházejíc ze zachování pravidelných okolností predikovat škodu, která muže věřiteli, kterému není placeno vzniknout (z obdobné úvahy ústící v tuto predikci konečně vychází zákon v ust. § 517 ObčZ při stanovení sankce za řádné a včasné neplnění peněžitého závazku). Přesto určit absolutní výši v obecné rovině pro absenci jakéhokoliv relevantního kritéria, a to s ohledem na různorodost reálného života (nelze pominout rozmanité spektrum subjektivních povinností, které mohou být smluvní pokutou zajištěny ve vzájemné vazbě s jejich proměnlivým významem pro smluvní strany, totiž vlivem nesplnění povinnosti na věřitele a vlivem zaplacení z toho rezultující pokuty na dlužníka) nelze. Taktéž v judikatuře vysokých soudů intenzivně rezonují požadavky posuzovat ujednání o smluvní pokutě, zejména s ohledem na její výši, ve vztahu ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp.zn. 23 Cdo 276/2009 nebo ze dne 25. 9. 2012, sp.zn. 23 Cdo 436/2011). Zmíněná absence relevantního kritéria však neznamená, že smluvní pokuta může být sjednána v neomezené výši (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp.zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 28. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 24. 3. 2011, sp.zn. 33 Cdo 2248/2009, ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp.zn. 33 Cdo 131/2012). Tato je nepochybně limitována dobrými mravy.
Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitým (abstraktním) antecedentem, tj. k právním normám, jejichž podmiňující část normativní věty není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě jej vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití tohoto korektivu zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení antecedentu právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Na takto vymezenou definici dobrých mravů Nejvyšší soud navázal také ve svých novějších rozhodnutích, a sice včetně těch týkajícich se smluvní pokuty-ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 30. 5. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4900/2010 a ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011-když navíc vyslovil, že byla-li sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je na místě hodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011 nebo ze dne 28. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 3991/2012).
Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, případně hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp.zn. 21 Cdo 4956/2007, ze dne 13. 12. 2012, sp.zn. 26 Cdo 713/2012, ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011 a ze dne 22. 5. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4195/2011), přičemž právě zmíněná kritéria přiměřenosti smluvní pokuty soudní judikatura obohatila o další zejména to, které zdůrazňuje její povahu paušalizované náhrady škody, tedy, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp.zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 33 Cdo 168 a/2007 nebo ze dne 24. 3. 2011, sp.zn. 33 Cdo 2248/2009). Současně je vhodné zdůraznit, že v této souvislosti není podstatné, zda a v jaké výši škoda vznikla, nýbrž její potencionalita, tj. zda a v jaké výši mohla vzniknout. V souzené věci soud přihlédl ke skutečnosti, že subjektivní povinnost (též) dlužnice, jakožto solidárně zavázané, řádně a včas plnit splátky úvěru byla kumulativně zajištěna: zřízením zástavního práva k nemovitosti, smluvní pokutou za prodlení a poté, co došlo ke změně splatnosti, uznávacím prohlášením a konečně smluvní pokutou, která byla žalobkyní na přezkumném jednání popřena. Vychází-li soud dále z konkrétních okolností, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, nelze pominout průvodní rysy primární obligace-smlouvy o úvěru -determinované jejími subjekty, tedy postupitelkou, jakožto právnickou osobou, která v souvislosti se svou podnikatelskou činností poskytla též dlužnici, jakožto spotřebitelce úvěr, a v bezprostřední návaznosti na to absenci dalších právně relevantní skutkových tvrzení, zejména ve vztahu k reparační (a sankční) funkci smluvní pokuty, tj. potencionální škodě vzniklé v důsledku nesplnění povinnosti dlužnice řádně a včas splatit úvěr. Na tomto místě je vhodné podotknout, že v souladu se zásadou projednací-determinující zjišťování skutkového stavu v českém civilním procesu-bylo na straně žalované, aby je soudu (za předpokladu, že takovýto skutkový stav v předprocesních vztazích existoval) předestřela. Nestalo se tak. Za dané situace je tedy důvodné vycházet ve vztahu k případné škodě, která mohla postupitelce, potažmo žalované vzniknout v důsledku prodlení s placením úvěru z pravidelných okolností (jiné nebyly tvrzeny ani prokázány), tedy škody spočívající v tzv. civilních plodech peněz (jejich ceně). Jelikož tento nárok má žalovaná kryt jiným právním institutem, zákonnou sankcí za prodlení spočívající v úroku z prodlení je reparační funkce smluvní pokuty vzhledem k dosažení ekvivalence následků vyplývajících z porušení primární obligace dlužnicí upozaděna a povaha smluvní pokuty se v souzené věci zřetelně redukuje na sankční. Takto redukovaná smluvní pokuta na sankční funkci sjednaná ve výši 146 % ročně je neadekvátní, nepřiměřeně vysoká a tudíž v rozporu s dobrými mravy, to vše při současném zohlednění možnosti případnou škodu vzniklou nezaplacením primární obligace reparovat zpeněžením zástavy, tedy silnějším věcněprávním zajištěním. Protože v souzené věci-občanskoprávní reglementaci smluvní pokuty-není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výší smluvní pokuty (moderační právo), ale jen podle ust. § 39 občanského zákoníku posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp.zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp.zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 12. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 296/2008 nebo ze dne 24. 4. 2012, sp.zn. 26 Cdo 2135/2010), bylo žalobě vyhověno. Pouze pro úplnost soud zdůrazňuje jednak, že při posuzování (ne)přiměřenosti sjednané pokuty nepřihlížel k její celkové výši, neboť tato byla způsobena dlouhodobostí prodlení (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp.zn. 33 Cdo 3611/2011, ze dne 27. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4412/2011, ze dne 28. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 3991/2012 nebo ze dne 22. 5. 2013, sp.zn. 33 Cdo 4195/2011), jednak, že se pro prevalenci ekonomie procesního řízení nezabýval dalšími skutkovými, potažmo právními otázkami ohledně naplnění ostatních relevantních hmotněprávních předpokladů, neboť to na meritorním rozhodnutí nemůže ničeho změnit. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 163 InsZ za současné aplikace ust. § 151 odst. 2 in fine o.s.ř., přestože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož úspěšné žalobkyni náklady účelně vynaložené na uplatnění svého práva v souzené věci prokazatelně nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.
V Ostravě dne dne 14. listopadu 2013
Za správnost vyhotovení: JUDr. Mgr. Marek Del Favero, Ph.D., v.r. Beáta Valeriánová samosoudce