1 VSPH 3/2011-A-12
KSPH 40 INS 14394/2010 1 VSPH 3/2011-A-12
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , bytem Klučov 159, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 14394/2010-A-7 ze dne 6. prosince 2010
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 14394/2010-A-7 ze dne 6. prosince 2010 se mění tak, že se dlužníku ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil insolvenčnímu navrhovateli-dlužníku povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení.
V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že návrhem ze dne 29.11.2010 se dlužník domáhal zjištění úpadku a jeho řešení oddlužením. Dle informací obsažených v návrhu a listin k návrhu přiložených soud dospěl k názoru, že dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, a že vzhledem k výši závazků dlužníka, odhadované měsíční splátce pro oddlužení a charakteru zdroje příjmu dlužníka je povolení oddlužení za stávajících podmínek vyloučeno, protože dlužník je se svými příjmy schopen uhradit 23 % závazků v návrhu uvedených nezajištěných věřitelů a dlužníkova manželka podle informací obsažených v jejím návrhu uhradí 0 % závazků v návrhu uvedených nezajištěných věřitelů. Dlužník ve svém návrhu chybně uvedl, že nemá vyživovací povinnost a z této skutečnosti zřejmě plyne jeho omyl, že po zvýšení důchodu v příštím roce by byl schopen uhradit 30 % závazků v návrhu uvedených nezajištěných věřitelů. Dlužník a jeho manželka však mají vzájemnou vyživovací povinnost, vzhledem ke které je jejich schopnost procentního uspokojení věřitelů nedostatečná.
Insolvenční soud proto přihlédl ke skutečnosti, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je v současné době konkurs, který těžkou finanční situaci dlužníka neřeší, tudíž by stanovení zálohy na náklady řízení pod hranici minimálních nákladů řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Soud dovodil, že dlužník a jeho manželka nesplňují ekonomické podmínky oddlužení. Manželce dlužníka, s níž vede soud řízení pod sp.zn. KSPH 40 INS 9342/2010, již není po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 9342/2010, 3 VSPH 789/2010-A-13 uloženo, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení.
Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že má od června 2010 zablokovaný bankovní účet, kde se nachází částka 26.000,-Kč a nemůže požadovanou zálohu uhradit s ohledem na výši invalidního důchodu. Dále uvedl své měsíční náklady na telefon, elektřinu, léky, celkem asi 5.000,-Kč. Předložil smlouvu o důchodu a dovozoval, že od roku 2011 dojde ke zvýšení důchodu obou manželů-dlužníků o 500,-Kč. Z těchto skutečností dovozoval, že bude moci věřitelům uhradit přes 30 % hodnoty jejich pohledávky. Namítal nepřiměřenou výši zálohy a její nedostatečné odůvodnění. Z výše uvedených důvodů navrhoval napadené usnesení změnit tak, že dlužník není povinen hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.
Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že celkový příjem dlužníka a jeho manželky, jež s oddlužením vyslovila souhlas, činí 16.848,-Kč. Smlouvou o důchodu z 20.12.2010 se Marcela Řípová zavázala poskytovat dlužníku měsíčně důchod ve výši 1.800,-Kč ode dne pravomocného schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Majetek dlužníka tvoří jen televizor a chladnička v pořizovací ceně celkem 11.000,-Kč, závazky dlužníka činí 735.193,-Kč. S ohledem na měsíční příjem dlužníka a jeho manželky a výši důchodu poskytovaného na základě smlouvy o důchodu se odvolací soud domnívá, že budou splněny předpoklady pro uspokojení věřitelů ve vyšší než v minimální zákonem stanovené výši.
Pro rozhodnutí o odvolání je především podstatné, že, jak již zmínil soud prvního stupně, současně s dlužníkem podala u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též manželka dlužníka Marie Geršiová (věc vedená pod sp.zn. KSPH 40 INS 9342/2010) a že k jejímu odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3.11.2010 (3 VSPH 789/2010-A-13) změnil původní usnesení insolvenčního soudu o záloze tak, že se tato povinnost dlužnici neukládá. Není přitom významné, že původní řízení zahájené k návrhu Rudolfa anonymizovano bylo usnesením ze dne 2.11.2010 sp.zn. 40 INS 9343/2010-A-15 pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zastaveno, neboť dlužník podal nový insolvenční návrh, přičemž skutkové podmínky v mezidobí (od vynesení rozhodnutí odvolacím soudem dne 3.11.2010) nedoznaly podstatných změn.
Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2010 přitom plyne, že odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že návrh je podán oběma manžely zvlášť, leč je v nich tvrzen majetek a závazky, jež spadají do SJM ve smyslu ust. § 143a občanského zákoníku (dále jen obč.zák.), nebylo prokázáno zúžení společného jmění manželů ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů neexistovalo. Proto soud vycházel z domněnky stanovené v ust. § 144 obč.zák., podle něhož platí, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM.
V této situaci je nezbytné, aby insolvenční soud (samostatně podané) insolvenční návrhy obou manželů posoudil a projednal společně (v jediném řízení) -včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po nich požadovat, aby zaplatili (jednu) zálohu na náklady (společného) insolvenčního řízení, a také společně o nich rozhodl (např. tak, že při splnění zákonem stanovených podmínek oběma manželům povolí oddlužení).
Je tomu tak proto, že právní úprava majetkové podstaty v ust. § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel (oba manželé) respektovat také v režimu oddlužení, neboť úprava tohoto způsobu řešení dlužníkova úpadku žádného podkladu pro jinou právní konstrukci majetkové podstaty nedává. Není-li zjištěn jiný stav věcí, je rozhodující zákonné vymezení SJM, z něhož soud v této věci též vychází; i v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád v ustanovení § 262a odst. 1.
Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se všechen majetek ve SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení oba manželé. SJM může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (viz ust. § 143 odst. 1 písm. a) obč.zák.). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí SJM není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat již je součástí SJM a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle ust. § 320 o.s.ř., jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu u banky.
Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají být) příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle ust. § 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím.
Přitom není a ani nemůže být rozdílu v tom, zda společné dluhy manželů se řeší v rámci insolvenčního řízení, jehož účastníkem je jeden z manželů, který podá návrh na povolení oddlužení a druhý k tomuto návrhu připojí svůj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manželé podají jako navrhovatelé a dlužníci společný insolvenční návrh, popřípadě každý z nich samostatně (jako v posuzovaném případě). Jinak řečeno, ať podají manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení společně, nebo každý zvlášť, anebo jen jeden z nich a druhý návrh spolupodepíše, vždy jde o totéž, tedy za jakých podmínek bude majetek v SJM užit pro účely oddlužení.
Veden těmito úvahami dovozuje nyní odvolací soud, že otázka vzájemné vyživovací povinnosti mezi manželi není při úvaze o splnění minimální hranice uspokojení 30 % při výpočtu minimálního uspokojení a nezabavitelné částky určující, když smyslem ustanovení o stanovení výživného mezi manželi je vyrovnání rozdílné životní úrovně manželů, což však v posuzované věci nebylo tvrzeno, proto není ani důvodu považovat neuvedení vyživovací povinnosti manželů za dlužníkovo závažné pochybení.
Pro další průběh insolvenčního řízení obou dlužníků je zejména podstatné, že projednávané věci budou spojeny podle § 112 o.s.ř., přičemž odvolací soud má zato, že budou-li oba manželé splňovat ekonomické podmínky oddlužení, postačí pro úvodní fázi insolvenčního řízení záloha ve výši 5.000,-Kč, kterou již dříve soudy obou stupňů shledaly odpovídající (viz potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.10.2010, sp.zn. KSPH 40 INS 9343/2010, 3 VSPH 832/2010-A-12).
Odvolací soud přitom nepokládá za spravedlivé znemožnit dlužníkům jen pro aktuální neschopnost uhradit požadovanou částku 45.000,-Kč vstup do další fáze insolvenčního řízení, a to s ohledem na fakt, že v případě, že by povolené oddlužení neprobíhalo podle zákonem stanovených pravidel či pokud by nebyli v budoucnu schopni své závazky vůči věřitelům plnit, došlo by stejně k řešení úpadku konkursem.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil tak, jak je ve výroku uvedeno, přičemž současně prodloužil lhůtu ke splnění uložené povinnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 13. ledna 2011
JUDr. František Kučera, v.r předseda senátu
Za správnost vyhotovení: V. Chalupová
KSPH 40 INS 14394/2010 1 VSPH 3/2011-A-12
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , bytem Klučov 159, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 14394/2010-A-7 ze dne 6. prosince 2010
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 14394/2010-A-7 ze dne 6. prosince 2010 se mění tak, že se dlužníku ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil insolvenčnímu navrhovateli-dlužníku povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení.
V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že návrhem ze dne 29.11.2010 se dlužník domáhal zjištění úpadku a jeho řešení oddlužením. Dle informací obsažených v návrhu a listin k návrhu přiložených soud dospěl k názoru, že dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, a že vzhledem k výši závazků dlužníka, odhadované měsíční splátce pro oddlužení a charakteru zdroje příjmu dlužníka je povolení oddlužení za stávajících podmínek vyloučeno, protože dlužník je se svými příjmy schopen uhradit 23 % závazků v návrhu uvedených nezajištěných věřitelů a dlužníkova manželka podle informací obsažených v jejím návrhu uhradí 0 % závazků v návrhu uvedených nezajištěných věřitelů. Dlužník ve svém návrhu chybně uvedl, že nemá vyživovací povinnost a z této skutečnosti zřejmě plyne jeho omyl, že po zvýšení důchodu v příštím roce by byl schopen uhradit 30 % závazků v návrhu uvedených nezajištěných věřitelů. Dlužník a jeho manželka však mají vzájemnou vyživovací povinnost, vzhledem ke které je jejich schopnost procentního uspokojení věřitelů nedostatečná.
Insolvenční soud proto přihlédl ke skutečnosti, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je v současné době konkurs, který těžkou finanční situaci dlužníka neřeší, tudíž by stanovení zálohy na náklady řízení pod hranici minimálních nákladů řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Soud dovodil, že dlužník a jeho manželka nesplňují ekonomické podmínky oddlužení. Manželce dlužníka, s níž vede soud řízení pod sp.zn. KSPH 40 INS 9342/2010, již není po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 9342/2010, 3 VSPH 789/2010-A-13 uloženo, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení.
Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že má od června 2010 zablokovaný bankovní účet, kde se nachází částka 26.000,-Kč a nemůže požadovanou zálohu uhradit s ohledem na výši invalidního důchodu. Dále uvedl své měsíční náklady na telefon, elektřinu, léky, celkem asi 5.000,-Kč. Předložil smlouvu o důchodu a dovozoval, že od roku 2011 dojde ke zvýšení důchodu obou manželů-dlužníků o 500,-Kč. Z těchto skutečností dovozoval, že bude moci věřitelům uhradit přes 30 % hodnoty jejich pohledávky. Namítal nepřiměřenou výši zálohy a její nedostatečné odůvodnění. Z výše uvedených důvodů navrhoval napadené usnesení změnit tak, že dlužník není povinen hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.
Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že celkový příjem dlužníka a jeho manželky, jež s oddlužením vyslovila souhlas, činí 16.848,-Kč. Smlouvou o důchodu z 20.12.2010 se Marcela Řípová zavázala poskytovat dlužníku měsíčně důchod ve výši 1.800,-Kč ode dne pravomocného schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Majetek dlužníka tvoří jen televizor a chladnička v pořizovací ceně celkem 11.000,-Kč, závazky dlužníka činí 735.193,-Kč. S ohledem na měsíční příjem dlužníka a jeho manželky a výši důchodu poskytovaného na základě smlouvy o důchodu se odvolací soud domnívá, že budou splněny předpoklady pro uspokojení věřitelů ve vyšší než v minimální zákonem stanovené výši.
Pro rozhodnutí o odvolání je především podstatné, že, jak již zmínil soud prvního stupně, současně s dlužníkem podala u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též manželka dlužníka Marie Geršiová (věc vedená pod sp.zn. KSPH 40 INS 9342/2010) a že k jejímu odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3.11.2010 (3 VSPH 789/2010-A-13) změnil původní usnesení insolvenčního soudu o záloze tak, že se tato povinnost dlužnici neukládá. Není přitom významné, že původní řízení zahájené k návrhu Rudolfa anonymizovano bylo usnesením ze dne 2.11.2010 sp.zn. 40 INS 9343/2010-A-15 pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zastaveno, neboť dlužník podal nový insolvenční návrh, přičemž skutkové podmínky v mezidobí (od vynesení rozhodnutí odvolacím soudem dne 3.11.2010) nedoznaly podstatných změn.
Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2010 přitom plyne, že odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že návrh je podán oběma manžely zvlášť, leč je v nich tvrzen majetek a závazky, jež spadají do SJM ve smyslu ust. § 143a občanského zákoníku (dále jen obč.zák.), nebylo prokázáno zúžení společného jmění manželů ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů neexistovalo. Proto soud vycházel z domněnky stanovené v ust. § 144 obč.zák., podle něhož platí, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM.
V této situaci je nezbytné, aby insolvenční soud (samostatně podané) insolvenční návrhy obou manželů posoudil a projednal společně (v jediném řízení) -včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po nich požadovat, aby zaplatili (jednu) zálohu na náklady (společného) insolvenčního řízení, a také společně o nich rozhodl (např. tak, že při splnění zákonem stanovených podmínek oběma manželům povolí oddlužení).
Je tomu tak proto, že právní úprava majetkové podstaty v ust. § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel (oba manželé) respektovat také v režimu oddlužení, neboť úprava tohoto způsobu řešení dlužníkova úpadku žádného podkladu pro jinou právní konstrukci majetkové podstaty nedává. Není-li zjištěn jiný stav věcí, je rozhodující zákonné vymezení SJM, z něhož soud v této věci též vychází; i v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád v ustanovení § 262a odst. 1.
Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se všechen majetek ve SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení oba manželé. SJM může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (viz ust. § 143 odst. 1 písm. a) obč.zák.). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí SJM není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat již je součástí SJM a podle okolností ji lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle ust. § 320 o.s.ř., jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu u banky.
Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají být) příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle ust. § 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím.
Přitom není a ani nemůže být rozdílu v tom, zda společné dluhy manželů se řeší v rámci insolvenčního řízení, jehož účastníkem je jeden z manželů, který podá návrh na povolení oddlužení a druhý k tomuto návrhu připojí svůj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manželé podají jako navrhovatelé a dlužníci společný insolvenční návrh, popřípadě každý z nich samostatně (jako v posuzovaném případě). Jinak řečeno, ať podají manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení společně, nebo každý zvlášť, anebo jen jeden z nich a druhý návrh spolupodepíše, vždy jde o totéž, tedy za jakých podmínek bude majetek v SJM užit pro účely oddlužení.
Veden těmito úvahami dovozuje nyní odvolací soud, že otázka vzájemné vyživovací povinnosti mezi manželi není při úvaze o splnění minimální hranice uspokojení 30 % při výpočtu minimálního uspokojení a nezabavitelné částky určující, když smyslem ustanovení o stanovení výživného mezi manželi je vyrovnání rozdílné životní úrovně manželů, což však v posuzované věci nebylo tvrzeno, proto není ani důvodu považovat neuvedení vyživovací povinnosti manželů za dlužníkovo závažné pochybení.
Pro další průběh insolvenčního řízení obou dlužníků je zejména podstatné, že projednávané věci budou spojeny podle § 112 o.s.ř., přičemž odvolací soud má zato, že budou-li oba manželé splňovat ekonomické podmínky oddlužení, postačí pro úvodní fázi insolvenčního řízení záloha ve výši 5.000,-Kč, kterou již dříve soudy obou stupňů shledaly odpovídající (viz potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.10.2010, sp.zn. KSPH 40 INS 9343/2010, 3 VSPH 832/2010-A-12).
Odvolací soud přitom nepokládá za spravedlivé znemožnit dlužníkům jen pro aktuální neschopnost uhradit požadovanou částku 45.000,-Kč vstup do další fáze insolvenčního řízení, a to s ohledem na fakt, že v případě, že by povolené oddlužení neprobíhalo podle zákonem stanovených pravidel či pokud by nebyli v budoucnu schopni své závazky vůči věřitelům plnit, došlo by stejně k řešení úpadku konkursem.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil tak, jak je ve výroku uvedeno, přičemž současně prodloužil lhůtu ke splnění uložené povinnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 13. ledna 2011
JUDr. František Kučera, v.r předseda senátu
Za správnost vyhotovení: V. Chalupová