19 ICm 2575/2016
Číslo jednací: 19 ICm 2575/2016-21 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 20 INS 6929/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Vlastimilou Potoczkovou ve věci žalobce: Mgr. Radim Janoušek, IČO 66247641, Šantova 2, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , Berounská 41, 783 07 Město Libavá, zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem, Šantova 2, 779 00 Olomouc, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s. r. o., IČO 27221971, Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o popření vykonatelné pohledávky,
takto:
I. Žaloba, aby bylo určeno, že dílčí pohledávka žalovaného č. 2 přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Berounská 41, 783 07 Město Libavá, ve výši 116.796,06 Kč, která byla na přezkumném jednání roku 2016 popřena žalobcem, není po právu, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz
Odůvodnění:
Žalobou došlou jsou 19. 7. 2002 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že dílčí pohledávka žalovaného č. 2 přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Berounská 41, 783 07 Město Libavá ve výši 116.796,06 Kč, která byla na přezkumném jednání roku 2016 popřena žalobcem, není po právu.
Žalobu zdůvodnil tvrzením, že : -Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. KSOL 20 INS 6929/2016-A6, ze dne 14. 4. 2016 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Týmž usnesením byl i žalovaný ustanoven do funkce insolvenčního správce. -Přihláškou ze dne 3. 5. 2016 přihlásil žalobce jakožto věřitel č. 5 , číslo přihlášky P5 do insolvenčního řízení dlužníka mimo jiné i dílčí pohledávku č. 2 ve výši 116.796,06 Kč. Právním důvodem vzniku druhé dílčí pohledávky byla smluvní pokuta dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání dluhu číslo 1058138117 ze dne 15. 6. 2011. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a jejich vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna , č.j. R-P 6343/2011, ze dne 1. 12. 2011. -Při přezkumném jednání konaném dne 30. 6. 2016 byla předmětná pohledávka popřena v celém rozsahu. Důvodem popření pohledávky je skutečnost, že Smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona sloužící ochraně spotřebitele, když dlužník při uzavírání této smlouvy vystupoval jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, byla tedy uzavřena smlouva spotřebitelská. Žalobce tedy popřel přihlášené smluvní pokuty, včetně příslušenství z důvodů, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujet náhradní zakládající smluvní pokutu součásti takzvaných Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž součásti toliko spotřebitelské smlouvy samotné (on odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. I u a.s. 3512/11 ze dne 11. 11. 2013). Smluvní ujednání předložené žalovaným jsou navíc nepřehledné, určitě forum, sepsané menším písmem než samotný text smlouvy v a pro běžného občana špatně čitelné. -Žalovaný a dlužník spolu dne 15. 6. 2011 uzavřeli dohodu o uznání dluhu číslo 1058138 11 17 (dále v textu i dohoda o uznání dluhu), na které dlužník už na svůj dluh ze smlouvy o úvěru číslo 0185727897 uzavřené s původním věřitelem GE Money Bank a.s. dne 30. 11. 2007 (dále jen smlouva o úvěru). Nedílnou součástí dohody o uznání dluhu jsou po té smluvní ujednání 01/07/2010 (dále jen smluvní ujednání), která jsou přílohou této dohody. Dle čl. 7, bod 7.2 písm. c) smluvních ujednání, je poté dlužník povinen za prodlení s úhradou závazků zaplatit věřiteli smluvní pokutou 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobce akcentuje, že smluvní ujednání soud sepsané výrazně menším písmem než text samotné dohody o uznání dluhu a tyto smluvní ujednání jsou i pro běžného občana špatně čitelné a jsou nepřehledné. Dlužník při uzavírání a plnění dohody o uznání dluhu nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, v rámci uzavírání dohody tedy dlužník vystupoval v postavení spotřebitele. Naproti tomu žalovaný vystupoval při uzavírání a plnění předmětné dohody v rámci své podnikatelské činnosti.
-Žalobce přesvědčen, že smluvní pokutě (jak byla sjednána ve smluvních ujednáních) nelze poskytnout právní ochranu, a to s ohledem na současnou judikaturu Ústavního soudu, kdy se dovolal se jim nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 a má za to, že s ohledem na uvedené skutečnosti, že pohledávka žalovaného z titulu smluvní pokuty není po právu. -Poukazuje na skutečnost, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem dne 1. 12. 2011, č.j. R-P 6343/2011 neobsahuje právní posouzení týkající se oprávněnosti, případně platnosti či neplatnosti žalovaným požadované smluvní pokuty, v žalobě uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, uvádí pouze důvody, pro které pohledávku popřel, a to pro absolutní neplatnost sjednané smluvní pokuty. Tato námitka dlužníkem nebyla v nalézacím řízení uplatněná, a proto ji má žalobce jakožto insolvenční správce v rámci incidenčního sporu k dispozici.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a bránil se tvrzením, že :
1) Přihláškou ze dne 3.5.2016 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka dvě pohledávky v celkové výši 118.952, 34 Kč. Právním důvodem vzniku první dílčí pohledávky byla Dohoda o uznání dluhu č. 1058138117 ze dne 15.6.2011, která je uznáním dluhu ze Smlouvy o úvěru GE Money Bank, a.s. ze dne 30.11.2011, č. úvěru 0185727897 a Smlouva o úvěru GE Money Bank, a.s. ze dne 30.11.2011, č. úvěru 0185727897. Právním důvodem vzniku druhé dílčí pohledávky byla smluvní pokuta dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání dluhu č. 1058138117 ze dne 15.6.2011. Obě dílčí pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a jejich vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, č.j. R-P 6343/2011, ze dne 1.12.2011. 2) S popěrným důvodem žalobce nesouhlasí ve vztahu k tvrzení, že smluvní pokuty nemohou být součástí obchodních podmínek, ale pouze smlouvy hlavní, kdy se dovolával nálezu Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, protože tento nález řešil zcela jiný skutkový stav. 3) Akcentoval , že i v uvedeném nálezu se Ústavní soud ČR vyjadřoval k tomu, že v každém konkrétním případě je zapotřebí zkoumat, zda byl klient seznámen s obchodními podmínkami a závěry tohoto nálezu Ústavního soudu ČR tak nelze paušalizovat a vytrhávat z kontextu. V daném byl dlužník se smluvními podmínkami seznámen, když i dlužník na smluvní podmínky připojil svůj podpis. 4) Žalovaný předložil rozhodčí nález, který dokládá vykonatelnost pohledávky. Je pak nutné postupovat v souladu s ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, dle kterého platí, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci . 5) Z § 199 odst. 2 IZ jednoznačně vyplývá: -pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti neuplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, je to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky -pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti uplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, není to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky
-jiné právní posouzení věci nikdy nemůže být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky -pokud je uvedeno něco jiného, než skutečnosti, nemůže to být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky. S ohledem na to není možné (jak požaduje žalující insolvenční správce), aby se soud v nadepsaném řízení zabýval předmětnou dohodou o uznání dluhu, rozhodčí smlouvou a platností jejich uzavření. Rozhodující je, že pohledávka je vykonatelná. Rozhodce se pohledávkou žalovaného podrobně zabýval, posoudil, zda dohoda, její smluvní ujednání a rozhodčí smlouva byly platně uzavřeny, a jestliže poté uložil dlužníku, aby věřiteli zaplatil předmětnou pohledávku, jedná se o právní hodnocení, že pohledávka je po právu. Výkladem § 199 odst. 2 IZ se zabýval Nejvyšší soud ČR, a to konkrétně v rozhodnutí ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a v rozhodnutí ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011. Pokud jde o výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ve vztahu k rozhodčím nálezům, má žalovaný za to, že je relevantní rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze dne 31.7.2013, který se však žalobce snaží pomíjet, přestože mu musí být zajisté znám. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud ČR uvádí, že pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. Rozhodčí nález byl koncipován (za přiměřeného použití § 114b o. s. ř.) v podstatě stejně jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., čemuž odpovídá též způsob, jakým byl odůvodněn (ve smyslu § 157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání). Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro jeho další úvahy není rozhodné, zda takto rozhodčí nález odůvodněn být mohl či měl (nejde o věcný přezkum rozhodčího nálezu), nýbrž to, že takto odůvodněn byl. V dané věci měl rozhodce (podle obsahu rozhodčího nálezu) z předložených důkazů za prokázané, že právní vztah mezi stranami sporu vznikl na základě smlouvy o převodu cenných papírů . Závěr rozhodce, že ohledně věřitelem (S. V.) požadovaného nároku (na zaplacení kupní ceny s příslušenstvím tvořeným smluvním úrokem z prodlení a smluvní pokuty podle smlouvy o převodu cenných papírů) lze o věci rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání (podle fikce uznání nároku), v sobě tudíž zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR plyne jednoznačný názor, že rozhodčí nález, který je posuzován v tomto incidenčním sporu, obsahuje právní hodnocení a není proto možné vycházet z jiného právního posouzení. Skutkové závěry žádný z účastníků nezpochybnil a ty jsou tak dány. Odlišné právní posouzení v tomto případě použito být nemůže. Dále žalovaný odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. 101 VSPH 402/2013-58, ze dne 27.2.2014, který podporuje výše uvedenou argumentaci. Obdobně rozhodoval Vrchní soud v Praze též ve svém rozhodnutí, č.j. 102 VSPH 46/2013-100, ze dne 17.2.2014 a v rozhodnutí, č.j. 104 VSPH 47/2014-55, ze dne 31.3.2014. Uvedená rozhodnutí Vrchního soudu se zabývala obdobnou věcí jako v tomto incidenčním sporu, přičemž Vrchní soud dospěl k závěru, že insolvenční správce posuzoval vykonatelnou pohledávku z hlediska jiného právního posouzení, což je však vzhledem k § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nepřípustné. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, č.j. 101 VSPH 402/2013-58, ze dne 27.2.2014, uvedl: rozhodce při svém rozhodnutí nevycházel nejen ze skutečností uvedených ve vlastním rozhodčím nálezu, nýbrž přezkoumal všechny předložené listiny Z odůvodnění rozhodčího nálezu tedy nepochybně vyplývá, že rozhodce zkoumal platnost smlouvy o revolvingovém úvěru, stejně jako smlouvy o smluvní pokutě, které jako důvody neplatnosti uplatnil žalobce při popření vykonatelných pohledávek. Jinak řečeno a převedeno na tuto věc, pokud by důvody popřené vykonatelných pohledávek z titulu smluvní odměny a smluvní pokuty dovozoval insolvenční správce z jiných skutečností, než z vlastních ujednání tvořících obsah smlouvy, pak by tyto skutečnosti mohly být důvodem popření pravosti nebo vše vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. To se však v této věci nestalo, neboť důvodem popření obou sporných vykonatelných pohledávek bylo to, že ujednání o smluvní pokutě, která byla obsažena ve vlastním textu smlouvy, jsou ujednání neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Jde proto v této věci při popření vykonatelných pohledávek žalobcem o jeho jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, a proto z těchto důvodů nemůže žaloba obstát. V rozhodčím nálezu je výslovně uvedeno, že rozhodce se zabýval předloženými dokumenty, tedy právně je posuzoval. Z uvedeného důvodu tedy nelze akceptovat požadavek žalobce, aby pohledávka byla opětovně posouzena z jiného právního důvodu, neboť důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být dle § 199 odst. 2 IZ jiné právní posouzení věci. K prokázání, že se jedná skutečně o vykonatelnou pohledávku, uvedl žalovaný z důvodu právní jistoty i argumentaci týkající se platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy mající základ v judikatuře obecných soudů včetně NS ČR. V otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce (rozhodců) a k tomu, kdo podává rozhodčí žalobu, byla soudní praxe usměrněna usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, v němž Vrchní soud v Praze přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci
(rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Na toto rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Stejnou situaci řešil Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 194/2013, pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, či pod sp. zn. 31 Cdo 1945/201. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, Nejvyšší soud shledal podle § 39 obč. zák. neplatnou rozhodčí smlouvu, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, aniž by ho individualizovala, nýbrž stanoví, že bude (dodatečně) jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, Nejvyšší soud-s připomenutím rozhodnutí uvedených shora-opět uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a rozhodčí řád vydaný fyzickou osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Ústavní soud se ke způsobu určení osoby rozhodce ve smyslu § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyslovil ve stěžejním nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. Ve všech výše uvedených věcech, které byly výše zmíněnými soudy posuzovány, nebyl v rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě určen, vybrán měl být třetí osobou ze seznamu vedeného právnickou nebo fyzickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; seznam obsahující výčet fyzických osob povolaných k rozhodnutí sporu (rozhodců) nebyl součástí rozhodčí smlouvy. V daném případě se však závěry shora formulované neuplatní. V daném případě jsou uvedeni ad hoc rozhodci (fyzické osoby), z nichž každý je oprávněn spor smluvních stran samostatně rozhodnout. Nejde o určení více rozhodců , kteří by byli (společně) oprávněni rozhodovat a jejichž počet by musel být vždy lichý. Smluvní strany se v rozhodčí smlouvě jednoznačně (transparentně) dohodly na rozhodci (rozhodcích) způsobem vyhovujícím ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Rozhodci byli určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu neměnný. Skutečnost, že oprávnění rozhodnout majetkový spor bude ten z nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.); podání žaloby je procesní úkon strany směřující k zahájení rozhodčího řízení u rozhodce, který byl jmenovitě určen. Rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule (k tomu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině-viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12).
Argumentaci výše uvedenou podporují i následující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 , ze dne 29.7.2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, ze dne 29.9.2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, ze dne 24.9.2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1039/2015, ze dne 22.4.2015 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 913/2014, ze dne 25.2.2016 Rozhodčí řízení představuje proces alternativního řešení sporu, kdy se smluvní strany mohou dohodnout, že jejich majetkový spor nebude řešen prostřednictvím žaloby podané u soudu, ale v rozhodčím řízení, v němž bude rozhodovat třetí osoba na smluvních stranách nezávislá. Funkci rozhodovacího orgánu v rozhodčím řízení plní osoba, která je na smluvních stranách nezávislá. Stejně tak je tomu i v případě soudního řízení. Jak soudní, tak rozhodčí řízení je vedeno v souladu s právním řádem a platnými právními předpisy a obě smluvní strany mají stejné podmínky, jak v rozhodčím řízení bránit svá práva a prokazovat svá tvrzení. Rozhodčí řízení je ovládáno zásadou rovnosti stran a zásadou poskytnutí plné příležitosti k uplatnění práv stran. Rozhodce, který věc rozhodoval, je pouze rozhodcem jmenovitě určeným v rozhodčí smlouvě, s níž byl dlužník před jejím podpisem seznámen a s níž souhlasil, což stvrdil i svým podpisem. Dle ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ rozhodčí smlouva, resp. rozhodčí doložka má zpravidla určit počet i osoby rozhodců, anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. ZRŘ tedy též nevylučuje, aby rozhodčí doložka jmenovitě určovala osoby konkrétních rozhodců. Soukromému právu, které upravuje vztahy jednotlivců mezi nimi navzájem a které je neoddělitelně spjato s ideou svobody, je vlastní rovnost subjektů těchto právních vztahů, přičemž charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomní vůle, zejména pak smluvní autonomie jako prostředek jeho iniciativy, aktivity a kreativity v jeho vztahu k ostatním jedincům s rovným postavením. Při realizaci svobodné volby určitého řešení dochází demokraticky k uplatnění vůle jedince v okruhu jeho soukromého života a jeho soukromých zájmů. V soukromoprávních vztazích si proto mohou subjekty zásadně samy volit variantu chování, která odpovídá jejich zájmům, potřebám a preferencím, a těmto subjektům je zásadně ponecháno na vůli a uvážení, zda vůbec, s kým a ohledně jakého předmětu založí soukromoprávní vztah, jaký bude jeho obsah. Pokud by dlužník nesouhlasil s jednotlivými ujednáními rozhodčích smluv, nemusel rozhodčí smlouvy v souladu se zásadou autonomie vůle uzavírat. Každý z účastníků právního vztahu je povinen vyvinout dostatečnou míru uvážlivosti při uzavírání závazkového právního vztahu. Podstatné vždy je, zda osoba, která do právního vztahu vstupuje, má-objektivně vzato-možnost obsah právního úkonu poznat. S ohledem na zásadu vigilantibus iura, podle které je každý povinen střežit svá práva, měl-li účastník právního vztahu reálnou možnost poznat obsah právního úkonu, když mu v tom, kromě jeho nečinnosti, nic nebránilo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009, pak říká, že písemný právní úkon učiněný fyzickou osobou, která nemůže číst, ale je schopna listinu vlastnoručně podepsat, je platný, poznala-li nebo mohla-li (bylali způsobilá a měla-li k tomu reálnou příležitost) poznat obsah právního úkonu prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek anebo jiné osoby; nevyžaduje se, aby se vždy s obsahem právního úkonu skutečně seznámila. Podle právního názoru vysloveného v dále uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, není problémem pro průměrného spotřebitele přečtení smlouvy a porozumění jejímu obsahu. Nemůže jít k tíži smluvní strany, že druhá smluvní strana si počíná natolik neopatrně, že ignoruje zásadu obezřetnosti. Každému subjektu je zásadně ponecháno na vůli a uvážení, zda vůbec, s kým a ohledně jakého předmětu založí soukromoprávní vztah, jaký bude jeho obsah, přičemž jej nelze nutit, aby vstoupil do konkrétního závazkového vztahu, pokud by nesouhlasil se smluvními ujednáními konkrétní smlouvy. Je vždy třeba zkoumat, zda účastník závazkového právního vztahu vyvinul dostatečnou míru uvážlivosti při uzavírání závazkového právního vztahu, a v případě, že tak neučinil, resp. počínal si lehkovážně a nevyvinul žádné úsilí k poznání obsahu závazkového právního vztahu, který uzavíral, nelze toto přičítat k tíži strany, která toto úsilí vyvinula a druhé straně umožnila seznámit se náležitě s obsahem závazkového právního vztahu, který by měl být uzavřen. Po mnoho let bylo opakovaně judikováno, že takovéto rozhodčí doložky a smlouvy jsou v pořádku, namátkou: -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2008, sp. zn. 5 Cmo 141/2008, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.4.2011, sp. zn. 5 Cmo 52/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2011, sp. zn. 6 Cmo 320/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.11.2011, sp. zn. 9 Cmo 309/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.1.2012, sp. zn. 5 Cmo 382/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3.2012, sp. zn. 5 Cmo 20/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3.4.2012, sp. zn. 6 Cmo 79/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.5.2012, sp. zn. 9 Cmo 40/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.5.2012, sp. zn. 5 Cmo 97/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.6.2012, sp. zn. 6 Cmo 190/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.7.2012, sp. zn. 5 Cmo 211/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.7.2012, sp. zn. 6 Cmo 152/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.8.2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.2012, sp. zn. 6 Cmo 254/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.9.2012, sp. zn. 6 Cmo 308/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.11.2012, sp. zn. 5 Cmo 438/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.11.2012, sp. zn. 9 Cmo 424/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.12.2012, sp. zn. 9 Cmo 190/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.12.2012, sp. zn. 9 Cmo 446/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.2.2013, sp. zn. 5 Cmo 591/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.7.2013, sp. zn. 5 Cmo 181/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.7.2013, sp. zn. 5 Cmo 157/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.9.2013, sp. zn. 5 Cmo 90/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.9.2013, sp. zn. 5 Cmo 107/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.10.2013, sp. zn. 5 Cmo 276/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.2013, sp. zn. 5 Cmo 89/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.2014, sp. zn. 6 Cmo 27/2014, -rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011. Žalovaný upozorňuje na § 13 obč. zák. v platném znění, dle kterého platí, že Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Žalovaný tedy žádá, aby byla respektována žalovaným shora uvedená judikatura a pokud by tak nebylo učiněno, aby rozhodnutí bylo pečlivě odůvodněno.
Soud rozhodl o věci dle § 115a o.s.ř. ve spojením s ustavením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili a to žalobce v podání ze dne 5.12.2016 a souhlas žalovaného s tímto postupem dovodil dle ustanovení § 101 odst.4 o.s.ř. , když usnesení o výzvě k vyjádření, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím věci soudem prvního stupně bez nařízení jednání ze dne 24.11.2016 bylo mu bylo doručené dne 1.12.2016 a lhůta k vyjádření marně uplynula.
Z uvedeného vyplývá, že nesporná jsou tvrzení, že
-Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. KSOL 20 INS 6929/2016-A6, ze dne 14. 4. 2016 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , přičemž bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Současně byli věřitelé vyzváni, aby ve stanovené lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky za dlužníkem do insolvenčního řízení. Týmž usnesením byl i žalovaný ustanoven do funkce insolvenčního správce. -Přihláškou ze dne 3. 5. 2016 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníka 2 pohledávky v celkové výši 118.952,34 Kč. Právním důvodem vzniku první pohledávky byla Dohoda o uznání dluhu číslo 1058138117 ze dne 15. 6. 2011, která je uznáním dluhu ze Smlouvy o úvěru GE Money Bank, a.s. ze dne 30. 11. 2011, číslo úvěru 0185727897 a Smlouva o úvěru GE Money Bank, a.s ze dne 30. 11. 2011, číslo úvěru 0185727897. Právním důvodem vzniku druhé dílčí pohledávky byla smluvní pokuta dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání dluhu číslo 1058138117 ze dne 15. 6. 2011. Obě dílčí pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a jejich vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, č.j. R-P 6343/2011, ze dne 1. 12. 2011. -Při přezkumném jednání konaném dne 30. 6. 2016 byly přihlášené pohledávky posouzené žalobcem tak, že první dílčí pohledávka byla uznána v celém rozsahu a druhá dílčí pohledávka byla popřena v celém rozsahu. Jako důvod popření pohledávky uvedl insolvenční správce, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí takzvaných Všeobecných obchodních podmínek, ale pouze součástí spotřebitelské smlouvy samotné. -Dlužník věřitelem přihlášené pohledávky nepopřel, pouze uvedl, že souhlasí s popěrným úkonem učiněným insolvenčním správcem. -Dopisem ze dne 4. 7. 2016, který byl žalobci doručen dne 8. 7. 2016, byl žalobce informován o výsledku přezkumného jednání a o možnosti podat žalobu na určení u insolvenčního soudu. Jako důvod popření pohledávky uvedl insolvenční správce, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí takzvaných Všeobecných obchodních podmínek, ale pouze součástí spotřebitelské smlouvy samotné. Následně pak v článku II žaloby žalobce uvádí argumenty, kterými zdůvodňuje svůj nesouhlas s popěrným úkonem žalovaného týkající se dílčí pohledávky číslo 2.
Z uvedeného vyplývá, že žaloba byla v daném případě podána v souladu s ustanovením § 199 IZ včas, když přezkumné jednání, na kterém byl předmětný popěrný úkon žalobce u vykonatelné pohledávky žalovaného učiněn, se konalo dne 30.6.2016 a žaloba byla doručena soudu dne 19.7.2016.
Soud z Přihláškového spisu oddíl P5 daného insolvenčního řízení učinil zjištění :
-ze Smlouvy o úvěru Expres ze dne 30.11..2007 (č. ú. 185727897), že právní předchůdce žalovaného GE Money Bank a.s. jako věřitel uzavřel s dlužníkem smlouvu na jejímž základě se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr v částce 70.000,-Kč a dlužník zavázal poskytnuté peněžní prostředky zaplatit v 84 měsíčních splátkách 1.222 Kč, která se sestává ze splátky 1.111 Kč, splatných každého 20.dne běžného měsíce. Práva a povinnosti smluvních stran byly podrobně upraveny ve Všeobecných obchodních podmínkách GE Money Bank a.s. které tvořily (dle dohody smluvních stran) její nedílnou součást (čl. I. smlouvy). -Z Dohody o uznání dluhu ze dne 15.6.2011 č. 1058138117 se splátkovým kalendářem včetně smluvních ujednání 01/07/2010 ( taky jen DUD ) , že se jedná o formulář, který je zpracován v tabulkové formě (má několik částí), je v něm uvedeno číslo smlouvy o úvěru č. 185727897 a GE Money Bank, a.s., se kterou dlužník smlouvu uzavřel (bod 1, 2 tabulky), jeho výše ke dni postoupení pohledávky na společnost Profidebt, s.r.o.-77.673,76 Kč (bod 3 tabulky) s tím, že neuhrazená jistina činí 55.130,55 Kč (bod 4 tabulky), neuhrazené úroky činí 8.116,41Kč (bod 4a tabulky), neuhrazené smluvní pokuty činí 14.426,80 Kč (bod 4b tabulky), celkem činí závazek dlužníka anonymizovano anonymizovano 77.673,76 Kč (bod 7 tabulky). V bodě 9 tabulky je uvedena smluvní pokuta 19.418,24 Kč a v bodě 10 tabulky je uvedeno, že konečný závazek činí 97.092 Kč. Bod 11 obsahuje údaj 60 měsíčních splátek, bod 13 výši měsíční splátky 1.620 Kč. Dohoda je podepsána věřitelem-žalobcem a dlužníkem, dále obsahuje prohlášení, že její nedílnou součástí jsou smluvní ujednání uvedena v její příloze. V článku 3.1. smluvních ujednání se dlužník zavázal provést úhradu závazku v dodatečném termínu maximálně 10 dnů ode dne podpisu dohody. Podle smluvních ujednání v čl. 7.2. v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky na úhradu konečného závazku dle bodu 6.1. této dohody o 10 dní je dlužník dle písm. c) povinen za prodlení s úhradou celého zbylého konečného závazku (tedy i smluvních pokut) zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,15% z dlužné částky za každý den prodlení do úplného splacení konečného závazku. -Z Rozhodčí smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem dne 15.6.2011, že smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z dohody o uznání dluhu č. 1058138117 se splátkovým kalendářem nebo v souvislosti s ní, má dle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle ve smlouvě dohodnutých pravidel rozhodčího řízení. Rozhodci pro tento účel jsou: 1) JUDr. Eva Vaňková, advokátka se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské předměstí, Vysoké Mýto, 2) Mgr. Marek Landsmann, advokát se sídlem na adrese Náměstí Republiky 53, Pardubice, 3) Mgr. Michal Wiedermann, advokát se sídlem na adrese Purkyňova 35e, Brno, 4) JUDr. Ing. Pavel Fabián, advokát se sídlem na adrese Slovákova 8, Brno, 5) Mgr. Kristina Maršálková , se sídlem rozhodce Lysická 11, Brno, 6) JUDr. Aleš Popelka, se sídlem třída Míru 92, Pardubice. Rozhodčí řízení se mělo řídit pravidly sjednanými v této rozhodčí smlouvě a podpůrně Řádem Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností ve znění platném ke dni uzavření rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva je podepsána věřitelem i dlužníkem dne 15.6.2011. -Z rozhodčího nálezu ze dne 1.12.2011, sp.zn. R-P 6343/2011, že rozhodce Mgr. Michal Wiedermann uložil dlužníkovi anonymizovano anonymizovano povinnost zaplatit věřiteli Profidebt, s.r.o. částku 99.248,28 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15% denně z částky 99.248,28 Kč od 9.9.2011 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení zahrnující rozhodčí poplatek ve výši 540,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodčí řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 19.10.2011, která byla rozhodci doručena dne 31.10.2011. Rozhodce přitom dospěl k závěru, že je dána jeho pravomoc k rozhodování na základě rozhodčí smlouvy účastníky uzavřené. Rozhodce zjistil, že dlužník neplnil řádně podmínky dohody o uznání dluhu ze dne 15.6.2011, ve které se zavázal zaplatit věřiteli částku 99.092 Kč v 60 měsíčních splátkách, proto došlo k zesplatnění celé dlužné částky v souladu s jejím článkem 7. Nárok žalobce shledal rozhodce za oprávněný i proto, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, pročež vycházel z toho, že smluvní strany se v rozhodčí doložce dohodly na přiměřeném použití § 114b o.s.ř. Dle doložky vyznačené rozhodcem rozhodčí nález nabyl právní moci 5.1.2012 a vykonatelnosti 9.1.2012. -Z listiny označené Výpočet smluvní pokuty k přihlášené pohledávce , že žalobce vypočetl úrok z jistiny 99.248,28 Kč v sazbě 0,15% ode dne 9.9.2011 (když úvěr byl zesplatněn 8.9.2011) do úpadku dlužníka dne 14.4.2016 na částce 116.796,06 Kč.
Po takto provedeném dokazování zaměřil se soud na řešení zásadní sporné otázky, zda pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení je vykonatelná a zda insolvenční správce provedl popěrným úkonem jiné právní posouzení věci, než provedl rozhodce (§ 199 odst. 2 IZ).
V prvé řadě soud konstatuje, že právním důvodem podané žaloby je požadavek žalobce na určení neplatnosti přihlášené pohledávky dovolávaje Nálezu ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, když smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona sloužícím k ochraně spotřebitele, kdy v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součásti tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž součásti toliko spotřebitelské smlouvy samotné.
Jak plyne z přihlášky P5, žalovaný přihlásil spornou pohledávku z titulu smluvní pokuty. Vykonatelnost pohledávky dokladoval žalovaný rozhodčím nálezem ze dne 1.12.2011, sp.zn. R-P 6343/2011 shora citovaným. Přihláška má náležitosti vymíněné v ustanovení § 174 IZ.
Žalobce může jako důvod popření pohledávek v žalobě ve smyslu ust. § 199 odst. 3 IZ uvést pouze důvody popření, pro které pohledávky popřel.
Zásadní otázkou (od zodpovězení které je nutno odvíjet další úvahy) byla pro soud skutečnost, zda na přihlášené pohledávky je třeba pohlížet jako na pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou. U pohledávek přisouzených v rozhodčím řízení je přitom zásadní, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem (rozhodčím soudem), který byl oprávněn spor rozhodnout.
Pokud byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který měl pravomoc spor rozhodnout, opírá se přihlášená pohledávka o vykonatelný titul. Pro účely určovacího sporu se jedná o vykonatelnou pohledávku a důvody jejího popření jsou limitovány úpravou § 199 odst. 2 IZ. V opačném případě je třeba na pohledávku pohlížet jako na nevykonatelnou, při jejímž popření se omezení popěrných důvodů neuplatní.
Pro závěr o povaze pohledávky přihlášené pohledávky bylo zapotřebí vyřešit otázku, zda byla či nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, která založila pravomoc rozhodce spor rozhodnout. V daném případě pravomoc rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, jež vydal rozhodčí nález, o který žalovaný opírá svou vykonatelnou pohledávku z titulu smluvní pokuty, byla založena samostatnou rozhodčí smlouvou (srovnej § 3 odst. 3 zák.č. 216/1994 Sb. v platném znění) uzavřenou mezi věřitelem a dlužníkem dne 15.6.2011, kde byl transparentně ujednán způsob výběru rozhodce z 6 přesně specifikovanými subjekty, mezi nimiž byl uveden i Mgr. Wiedermann, kterému byl věřitelem (žalovaným) rozhodčí návrh doručen v souladu s touto smlouvou. Ujednání je v souladu jak s vnitrostátním právem , tak taky i se Směrnicí č. 13/93 EHS. Rozhodčí řízení se pak v souladu s touto smlouvou řídilo pravidly sjednanými v rozhodčí smlouvě a podpůrně Řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností v platném znění. Tyto závěry a skutečnosti žalobce navíc nezpochybňuje.
Soud tedy uzavírá, že dle jeho názoru, rozhodce vydal předmětný rozhodčí nález v rámci své pravomoci a tento titul je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Pro úplnost soud s ohledem na argumentaci žalobce v žalobních tvrzeních považuje za vhodné zmínit, že souhlasí s argumentací žalovaného prezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a rozhodnutí ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v nichž se Nejvyšší soud ČR zabýval výkladem § 199 odst. 2 IZ, přičemž v usnesení ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, se Nejvyšší soud ČR zabýval rozsudkem pro uznání a pro stručnost na obranu žalovaného odkazuje.
Má za to, že předmětný právní názor Nejvyššího soudu ČR lze aplikovat na incidenční spor v předmětné věci, kdy rovněž dlužník zůstal pasivní a rozhodce tak rozhodl jen na základě předložených důkazů. Rozhodčí nález obsahuje odůvodnění-právní posouzení a vyhovuje tak v tomto ohledu shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Odlišné právní posouzení není možno v rámci popření vykonatelné pohledávky a v tomto incidenčním sporu ze strany insolvenčního správce uplatnit.
Lze v této souvislosti zmínit i žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze dne 31.7.2013, jehož citaci vyjádřil žalovaný ve své obraně a na kterou pro stručnost soud odkazuje.
Soud tedy uzavírá, že s ohledem na konstantní judikaturu NSČR i obecných soudů, od níž se soud nemá důvodu odchylovat, rozhodce vydal předmětný rozhodčí nález v rámci své pravomoci a tento titul je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Proto se u pohledávky na posuzování důvodů popření vztahuje omezení dle § 199 odst. 2 IZ a námitkami jiného právního posouzení věci (což žalobce činí, neboť odlišně od rozhodce posuzuje relevantnost smluvního ujednání o smluvní pokutě v DUD) se v tomto sporu nelze zabývat, protože tyto námitky insolvenčnímu správci, žalobci nepřísluší.
S ohledem na uvedené, za situace, kdy v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by dlužník na uplatněnou smluvní pokutu cokoliv uhradil, vycházeje rovněž z argumentace prezentované žalovaným v jeho obraně, kterou lze dle názoru soudu akceptovat zejména ve vztahu vysvětlující jiné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení § 199 odst. 2 IZ, na něž pro stručnost odkazuje, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná a proto rozhodl tak, jak ve výroku v odst. I. uvedeno.
Řídě se uvedenou úvahou rozhodl soud tak, jak ve výroku v odst. I. uvedeno.
Nákladový výrok v odst. II. vychází z ust. § 202 odst. 1 IZ a ) 142 odst. 1 o.s.ř., když zcela úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Olomouc 30.03.2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vlastimila Potoczková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně
Číslo jednací: 19 ICm 2575/2016-21 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 20 INS 6929/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Vlastimilou Potoczkovou ve věci žalobce: Mgr. Radim Janoušek, IČO 66247641, Šantova 2, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , Berounská 41, 783 07 Město Libavá, zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem, Šantova 2, 779 00 Olomouc, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s. r. o., IČO 27221971, Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o popření vykonatelné pohledávky,
takto:
I. Žaloba, aby bylo určeno, že dílčí pohledávka žalovaného č. 2 přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Berounská 41, 783 07 Město Libavá, ve výši 116.796,06 Kč, která byla na přezkumném jednání roku 2016 popřena žalobcem, není po právu, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz
Odůvodnění:
Žalobou došlou jsou 19. 7. 2002 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že dílčí pohledávka žalovaného č. 2 přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Berounská 41, 783 07 Město Libavá ve výši 116.796,06 Kč, která byla na přezkumném jednání roku 2016 popřena žalobcem, není po právu.
Žalobu zdůvodnil tvrzením, že : -Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. KSOL 20 INS 6929/2016-A6, ze dne 14. 4. 2016 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Týmž usnesením byl i žalovaný ustanoven do funkce insolvenčního správce. -Přihláškou ze dne 3. 5. 2016 přihlásil žalobce jakožto věřitel č. 5 , číslo přihlášky P5 do insolvenčního řízení dlužníka mimo jiné i dílčí pohledávku č. 2 ve výši 116.796,06 Kč. Právním důvodem vzniku druhé dílčí pohledávky byla smluvní pokuta dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání dluhu číslo 1058138117 ze dne 15. 6. 2011. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a jejich vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna , č.j. R-P 6343/2011, ze dne 1. 12. 2011. -Při přezkumném jednání konaném dne 30. 6. 2016 byla předmětná pohledávka popřena v celém rozsahu. Důvodem popření pohledávky je skutečnost, že Smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona sloužící ochraně spotřebitele, když dlužník při uzavírání této smlouvy vystupoval jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, byla tedy uzavřena smlouva spotřebitelská. Žalobce tedy popřel přihlášené smluvní pokuty, včetně příslušenství z důvodů, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujet náhradní zakládající smluvní pokutu součásti takzvaných Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž součásti toliko spotřebitelské smlouvy samotné (on odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. I u a.s. 3512/11 ze dne 11. 11. 2013). Smluvní ujednání předložené žalovaným jsou navíc nepřehledné, určitě forum, sepsané menším písmem než samotný text smlouvy v a pro běžného občana špatně čitelné. -Žalovaný a dlužník spolu dne 15. 6. 2011 uzavřeli dohodu o uznání dluhu číslo 1058138 11 17 (dále v textu i dohoda o uznání dluhu), na které dlužník už na svůj dluh ze smlouvy o úvěru číslo 0185727897 uzavřené s původním věřitelem GE Money Bank a.s. dne 30. 11. 2007 (dále jen smlouva o úvěru). Nedílnou součástí dohody o uznání dluhu jsou po té smluvní ujednání 01/07/2010 (dále jen smluvní ujednání), která jsou přílohou této dohody. Dle čl. 7, bod 7.2 písm. c) smluvních ujednání, je poté dlužník povinen za prodlení s úhradou závazků zaplatit věřiteli smluvní pokutou 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobce akcentuje, že smluvní ujednání soud sepsané výrazně menším písmem než text samotné dohody o uznání dluhu a tyto smluvní ujednání jsou i pro běžného občana špatně čitelné a jsou nepřehledné. Dlužník při uzavírání a plnění dohody o uznání dluhu nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, v rámci uzavírání dohody tedy dlužník vystupoval v postavení spotřebitele. Naproti tomu žalovaný vystupoval při uzavírání a plnění předmětné dohody v rámci své podnikatelské činnosti.
-Žalobce přesvědčen, že smluvní pokutě (jak byla sjednána ve smluvních ujednáních) nelze poskytnout právní ochranu, a to s ohledem na současnou judikaturu Ústavního soudu, kdy se dovolal se jim nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 a má za to, že s ohledem na uvedené skutečnosti, že pohledávka žalovaného z titulu smluvní pokuty není po právu. -Poukazuje na skutečnost, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem dne 1. 12. 2011, č.j. R-P 6343/2011 neobsahuje právní posouzení týkající se oprávněnosti, případně platnosti či neplatnosti žalovaným požadované smluvní pokuty, v žalobě uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, uvádí pouze důvody, pro které pohledávku popřel, a to pro absolutní neplatnost sjednané smluvní pokuty. Tato námitka dlužníkem nebyla v nalézacím řízení uplatněná, a proto ji má žalobce jakožto insolvenční správce v rámci incidenčního sporu k dispozici.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a bránil se tvrzením, že :
1) Přihláškou ze dne 3.5.2016 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka dvě pohledávky v celkové výši 118.952, 34 Kč. Právním důvodem vzniku první dílčí pohledávky byla Dohoda o uznání dluhu č. 1058138117 ze dne 15.6.2011, která je uznáním dluhu ze Smlouvy o úvěru GE Money Bank, a.s. ze dne 30.11.2011, č. úvěru 0185727897 a Smlouva o úvěru GE Money Bank, a.s. ze dne 30.11.2011, č. úvěru 0185727897. Právním důvodem vzniku druhé dílčí pohledávky byla smluvní pokuta dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání dluhu č. 1058138117 ze dne 15.6.2011. Obě dílčí pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a jejich vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, č.j. R-P 6343/2011, ze dne 1.12.2011. 2) S popěrným důvodem žalobce nesouhlasí ve vztahu k tvrzení, že smluvní pokuty nemohou být součástí obchodních podmínek, ale pouze smlouvy hlavní, kdy se dovolával nálezu Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, protože tento nález řešil zcela jiný skutkový stav. 3) Akcentoval , že i v uvedeném nálezu se Ústavní soud ČR vyjadřoval k tomu, že v každém konkrétním případě je zapotřebí zkoumat, zda byl klient seznámen s obchodními podmínkami a závěry tohoto nálezu Ústavního soudu ČR tak nelze paušalizovat a vytrhávat z kontextu. V daném byl dlužník se smluvními podmínkami seznámen, když i dlužník na smluvní podmínky připojil svůj podpis. 4) Žalovaný předložil rozhodčí nález, který dokládá vykonatelnost pohledávky. Je pak nutné postupovat v souladu s ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, dle kterého platí, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci . 5) Z § 199 odst. 2 IZ jednoznačně vyplývá: -pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti neuplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, je to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky -pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti uplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, není to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky
-jiné právní posouzení věci nikdy nemůže být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky -pokud je uvedeno něco jiného, než skutečnosti, nemůže to být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky. S ohledem na to není možné (jak požaduje žalující insolvenční správce), aby se soud v nadepsaném řízení zabýval předmětnou dohodou o uznání dluhu, rozhodčí smlouvou a platností jejich uzavření. Rozhodující je, že pohledávka je vykonatelná. Rozhodce se pohledávkou žalovaného podrobně zabýval, posoudil, zda dohoda, její smluvní ujednání a rozhodčí smlouva byly platně uzavřeny, a jestliže poté uložil dlužníku, aby věřiteli zaplatil předmětnou pohledávku, jedná se o právní hodnocení, že pohledávka je po právu. Výkladem § 199 odst. 2 IZ se zabýval Nejvyšší soud ČR, a to konkrétně v rozhodnutí ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a v rozhodnutí ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011. Pokud jde o výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ve vztahu k rozhodčím nálezům, má žalovaný za to, že je relevantní rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze dne 31.7.2013, který se však žalobce snaží pomíjet, přestože mu musí být zajisté znám. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud ČR uvádí, že pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. Rozhodčí nález byl koncipován (za přiměřeného použití § 114b o. s. ř.) v podstatě stejně jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., čemuž odpovídá též způsob, jakým byl odůvodněn (ve smyslu § 157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání). Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro jeho další úvahy není rozhodné, zda takto rozhodčí nález odůvodněn být mohl či měl (nejde o věcný přezkum rozhodčího nálezu), nýbrž to, že takto odůvodněn byl. V dané věci měl rozhodce (podle obsahu rozhodčího nálezu) z předložených důkazů za prokázané, že právní vztah mezi stranami sporu vznikl na základě smlouvy o převodu cenných papírů . Závěr rozhodce, že ohledně věřitelem (S. V.) požadovaného nároku (na zaplacení kupní ceny s příslušenstvím tvořeným smluvním úrokem z prodlení a smluvní pokuty podle smlouvy o převodu cenných papírů) lze o věci rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání (podle fikce uznání nároku), v sobě tudíž zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR plyne jednoznačný názor, že rozhodčí nález, který je posuzován v tomto incidenčním sporu, obsahuje právní hodnocení a není proto možné vycházet z jiného právního posouzení. Skutkové závěry žádný z účastníků nezpochybnil a ty jsou tak dány. Odlišné právní posouzení v tomto případě použito být nemůže. Dále žalovaný odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. 101 VSPH 402/2013-58, ze dne 27.2.2014, který podporuje výše uvedenou argumentaci. Obdobně rozhodoval Vrchní soud v Praze též ve svém rozhodnutí, č.j. 102 VSPH 46/2013-100, ze dne 17.2.2014 a v rozhodnutí, č.j. 104 VSPH 47/2014-55, ze dne 31.3.2014. Uvedená rozhodnutí Vrchního soudu se zabývala obdobnou věcí jako v tomto incidenčním sporu, přičemž Vrchní soud dospěl k závěru, že insolvenční správce posuzoval vykonatelnou pohledávku z hlediska jiného právního posouzení, což je však vzhledem k § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nepřípustné. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, č.j. 101 VSPH 402/2013-58, ze dne 27.2.2014, uvedl: rozhodce při svém rozhodnutí nevycházel nejen ze skutečností uvedených ve vlastním rozhodčím nálezu, nýbrž přezkoumal všechny předložené listiny Z odůvodnění rozhodčího nálezu tedy nepochybně vyplývá, že rozhodce zkoumal platnost smlouvy o revolvingovém úvěru, stejně jako smlouvy o smluvní pokutě, které jako důvody neplatnosti uplatnil žalobce při popření vykonatelných pohledávek. Jinak řečeno a převedeno na tuto věc, pokud by důvody popřené vykonatelných pohledávek z titulu smluvní odměny a smluvní pokuty dovozoval insolvenční správce z jiných skutečností, než z vlastních ujednání tvořících obsah smlouvy, pak by tyto skutečnosti mohly být důvodem popření pravosti nebo vše vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. To se však v této věci nestalo, neboť důvodem popření obou sporných vykonatelných pohledávek bylo to, že ujednání o smluvní pokutě, která byla obsažena ve vlastním textu smlouvy, jsou ujednání neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Jde proto v této věci při popření vykonatelných pohledávek žalobcem o jeho jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, a proto z těchto důvodů nemůže žaloba obstát. V rozhodčím nálezu je výslovně uvedeno, že rozhodce se zabýval předloženými dokumenty, tedy právně je posuzoval. Z uvedeného důvodu tedy nelze akceptovat požadavek žalobce, aby pohledávka byla opětovně posouzena z jiného právního důvodu, neboť důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být dle § 199 odst. 2 IZ jiné právní posouzení věci. K prokázání, že se jedná skutečně o vykonatelnou pohledávku, uvedl žalovaný z důvodu právní jistoty i argumentaci týkající se platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy mající základ v judikatuře obecných soudů včetně NS ČR. V otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce (rozhodců) a k tomu, kdo podává rozhodčí žalobu, byla soudní praxe usměrněna usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, v němž Vrchní soud v Praze přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci
(rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Na toto rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Stejnou situaci řešil Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 194/2013, pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, či pod sp. zn. 31 Cdo 1945/201. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, Nejvyšší soud shledal podle § 39 obč. zák. neplatnou rozhodčí smlouvu, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, aniž by ho individualizovala, nýbrž stanoví, že bude (dodatečně) jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, Nejvyšší soud-s připomenutím rozhodnutí uvedených shora-opět uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a rozhodčí řád vydaný fyzickou osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Ústavní soud se ke způsobu určení osoby rozhodce ve smyslu § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyslovil ve stěžejním nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. Ve všech výše uvedených věcech, které byly výše zmíněnými soudy posuzovány, nebyl v rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě určen, vybrán měl být třetí osobou ze seznamu vedeného právnickou nebo fyzickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona; seznam obsahující výčet fyzických osob povolaných k rozhodnutí sporu (rozhodců) nebyl součástí rozhodčí smlouvy. V daném případě se však závěry shora formulované neuplatní. V daném případě jsou uvedeni ad hoc rozhodci (fyzické osoby), z nichž každý je oprávněn spor smluvních stran samostatně rozhodnout. Nejde o určení více rozhodců , kteří by byli (společně) oprávněni rozhodovat a jejichž počet by musel být vždy lichý. Smluvní strany se v rozhodčí smlouvě jednoznačně (transparentně) dohodly na rozhodci (rozhodcích) způsobem vyhovujícím ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Rozhodci byli určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu neměnný. Skutečnost, že oprávnění rozhodnout majetkový spor bude ten z nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.); podání žaloby je procesní úkon strany směřující k zahájení rozhodčího řízení u rozhodce, který byl jmenovitě určen. Rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule (k tomu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině-viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12).
Argumentaci výše uvedenou podporují i následující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 , ze dne 29.7.2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, ze dne 29.9.2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, ze dne 24.9.2014 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1039/2015, ze dne 22.4.2015 -rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 913/2014, ze dne 25.2.2016 Rozhodčí řízení představuje proces alternativního řešení sporu, kdy se smluvní strany mohou dohodnout, že jejich majetkový spor nebude řešen prostřednictvím žaloby podané u soudu, ale v rozhodčím řízení, v němž bude rozhodovat třetí osoba na smluvních stranách nezávislá. Funkci rozhodovacího orgánu v rozhodčím řízení plní osoba, která je na smluvních stranách nezávislá. Stejně tak je tomu i v případě soudního řízení. Jak soudní, tak rozhodčí řízení je vedeno v souladu s právním řádem a platnými právními předpisy a obě smluvní strany mají stejné podmínky, jak v rozhodčím řízení bránit svá práva a prokazovat svá tvrzení. Rozhodčí řízení je ovládáno zásadou rovnosti stran a zásadou poskytnutí plné příležitosti k uplatnění práv stran. Rozhodce, který věc rozhodoval, je pouze rozhodcem jmenovitě určeným v rozhodčí smlouvě, s níž byl dlužník před jejím podpisem seznámen a s níž souhlasil, což stvrdil i svým podpisem. Dle ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ rozhodčí smlouva, resp. rozhodčí doložka má zpravidla určit počet i osoby rozhodců, anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. ZRŘ tedy též nevylučuje, aby rozhodčí doložka jmenovitě určovala osoby konkrétních rozhodců. Soukromému právu, které upravuje vztahy jednotlivců mezi nimi navzájem a které je neoddělitelně spjato s ideou svobody, je vlastní rovnost subjektů těchto právních vztahů, přičemž charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomní vůle, zejména pak smluvní autonomie jako prostředek jeho iniciativy, aktivity a kreativity v jeho vztahu k ostatním jedincům s rovným postavením. Při realizaci svobodné volby určitého řešení dochází demokraticky k uplatnění vůle jedince v okruhu jeho soukromého života a jeho soukromých zájmů. V soukromoprávních vztazích si proto mohou subjekty zásadně samy volit variantu chování, která odpovídá jejich zájmům, potřebám a preferencím, a těmto subjektům je zásadně ponecháno na vůli a uvážení, zda vůbec, s kým a ohledně jakého předmětu založí soukromoprávní vztah, jaký bude jeho obsah. Pokud by dlužník nesouhlasil s jednotlivými ujednáními rozhodčích smluv, nemusel rozhodčí smlouvy v souladu se zásadou autonomie vůle uzavírat. Každý z účastníků právního vztahu je povinen vyvinout dostatečnou míru uvážlivosti při uzavírání závazkového právního vztahu. Podstatné vždy je, zda osoba, která do právního vztahu vstupuje, má-objektivně vzato-možnost obsah právního úkonu poznat. S ohledem na zásadu vigilantibus iura, podle které je každý povinen střežit svá práva, měl-li účastník právního vztahu reálnou možnost poznat obsah právního úkonu, když mu v tom, kromě jeho nečinnosti, nic nebránilo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009, pak říká, že písemný právní úkon učiněný fyzickou osobou, která nemůže číst, ale je schopna listinu vlastnoručně podepsat, je platný, poznala-li nebo mohla-li (bylali způsobilá a měla-li k tomu reálnou příležitost) poznat obsah právního úkonu prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek anebo jiné osoby; nevyžaduje se, aby se vždy s obsahem právního úkonu skutečně seznámila. Podle právního názoru vysloveného v dále uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, není problémem pro průměrného spotřebitele přečtení smlouvy a porozumění jejímu obsahu. Nemůže jít k tíži smluvní strany, že druhá smluvní strana si počíná natolik neopatrně, že ignoruje zásadu obezřetnosti. Každému subjektu je zásadně ponecháno na vůli a uvážení, zda vůbec, s kým a ohledně jakého předmětu založí soukromoprávní vztah, jaký bude jeho obsah, přičemž jej nelze nutit, aby vstoupil do konkrétního závazkového vztahu, pokud by nesouhlasil se smluvními ujednáními konkrétní smlouvy. Je vždy třeba zkoumat, zda účastník závazkového právního vztahu vyvinul dostatečnou míru uvážlivosti při uzavírání závazkového právního vztahu, a v případě, že tak neučinil, resp. počínal si lehkovážně a nevyvinul žádné úsilí k poznání obsahu závazkového právního vztahu, který uzavíral, nelze toto přičítat k tíži strany, která toto úsilí vyvinula a druhé straně umožnila seznámit se náležitě s obsahem závazkového právního vztahu, který by měl být uzavřen. Po mnoho let bylo opakovaně judikováno, že takovéto rozhodčí doložky a smlouvy jsou v pořádku, namátkou: -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2008, sp. zn. 5 Cmo 141/2008, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.4.2011, sp. zn. 5 Cmo 52/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2011, sp. zn. 6 Cmo 320/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.11.2011, sp. zn. 9 Cmo 309/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.1.2012, sp. zn. 5 Cmo 382/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3.2012, sp. zn. 5 Cmo 20/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3.4.2012, sp. zn. 6 Cmo 79/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.5.2012, sp. zn. 9 Cmo 40/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.5.2012, sp. zn. 5 Cmo 97/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.6.2012, sp. zn. 6 Cmo 190/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.7.2012, sp. zn. 5 Cmo 211/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.7.2012, sp. zn. 6 Cmo 152/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.8.2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.2012, sp. zn. 6 Cmo 254/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.9.2012, sp. zn. 6 Cmo 308/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.11.2012, sp. zn. 5 Cmo 438/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.11.2012, sp. zn. 9 Cmo 424/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.12.2012, sp. zn. 9 Cmo 190/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.12.2012, sp. zn. 9 Cmo 446/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.2.2013, sp. zn. 5 Cmo 591/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.7.2013, sp. zn. 5 Cmo 181/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.7.2013, sp. zn. 5 Cmo 157/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.9.2013, sp. zn. 5 Cmo 90/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.9.2013, sp. zn. 5 Cmo 107/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.10.2013, sp. zn. 5 Cmo 276/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.2013, sp. zn. 5 Cmo 89/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.2014, sp. zn. 6 Cmo 27/2014, -rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011. Žalovaný upozorňuje na § 13 obč. zák. v platném znění, dle kterého platí, že Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Žalovaný tedy žádá, aby byla respektována žalovaným shora uvedená judikatura a pokud by tak nebylo učiněno, aby rozhodnutí bylo pečlivě odůvodněno.
Soud rozhodl o věci dle § 115a o.s.ř. ve spojením s ustavením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili a to žalobce v podání ze dne 5.12.2016 a souhlas žalovaného s tímto postupem dovodil dle ustanovení § 101 odst.4 o.s.ř. , když usnesení o výzvě k vyjádření, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím věci soudem prvního stupně bez nařízení jednání ze dne 24.11.2016 bylo mu bylo doručené dne 1.12.2016 a lhůta k vyjádření marně uplynula.
Z uvedeného vyplývá, že nesporná jsou tvrzení, že
-Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. KSOL 20 INS 6929/2016-A6, ze dne 14. 4. 2016 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , přičemž bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Současně byli věřitelé vyzváni, aby ve stanovené lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky za dlužníkem do insolvenčního řízení. Týmž usnesením byl i žalovaný ustanoven do funkce insolvenčního správce. -Přihláškou ze dne 3. 5. 2016 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníka 2 pohledávky v celkové výši 118.952,34 Kč. Právním důvodem vzniku první pohledávky byla Dohoda o uznání dluhu číslo 1058138117 ze dne 15. 6. 2011, která je uznáním dluhu ze Smlouvy o úvěru GE Money Bank, a.s. ze dne 30. 11. 2011, číslo úvěru 0185727897 a Smlouva o úvěru GE Money Bank, a.s ze dne 30. 11. 2011, číslo úvěru 0185727897. Právním důvodem vzniku druhé dílčí pohledávky byla smluvní pokuta dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání dluhu číslo 1058138117 ze dne 15. 6. 2011. Obě dílčí pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a jejich vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, č.j. R-P 6343/2011, ze dne 1. 12. 2011. -Při přezkumném jednání konaném dne 30. 6. 2016 byly přihlášené pohledávky posouzené žalobcem tak, že první dílčí pohledávka byla uznána v celém rozsahu a druhá dílčí pohledávka byla popřena v celém rozsahu. Jako důvod popření pohledávky uvedl insolvenční správce, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí takzvaných Všeobecných obchodních podmínek, ale pouze součástí spotřebitelské smlouvy samotné. -Dlužník věřitelem přihlášené pohledávky nepopřel, pouze uvedl, že souhlasí s popěrným úkonem učiněným insolvenčním správcem. -Dopisem ze dne 4. 7. 2016, který byl žalobci doručen dne 8. 7. 2016, byl žalobce informován o výsledku přezkumného jednání a o možnosti podat žalobu na určení u insolvenčního soudu. Jako důvod popření pohledávky uvedl insolvenční správce, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí takzvaných Všeobecných obchodních podmínek, ale pouze součástí spotřebitelské smlouvy samotné. Následně pak v článku II žaloby žalobce uvádí argumenty, kterými zdůvodňuje svůj nesouhlas s popěrným úkonem žalovaného týkající se dílčí pohledávky číslo 2.
Z uvedeného vyplývá, že žaloba byla v daném případě podána v souladu s ustanovením § 199 IZ včas, když přezkumné jednání, na kterém byl předmětný popěrný úkon žalobce u vykonatelné pohledávky žalovaného učiněn, se konalo dne 30.6.2016 a žaloba byla doručena soudu dne 19.7.2016.
Soud z Přihláškového spisu oddíl P5 daného insolvenčního řízení učinil zjištění :
-ze Smlouvy o úvěru Expres ze dne 30.11..2007 (č. ú. 185727897), že právní předchůdce žalovaného GE Money Bank a.s. jako věřitel uzavřel s dlužníkem smlouvu na jejímž základě se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr v částce 70.000,-Kč a dlužník zavázal poskytnuté peněžní prostředky zaplatit v 84 měsíčních splátkách 1.222 Kč, která se sestává ze splátky 1.111 Kč, splatných každého 20.dne běžného měsíce. Práva a povinnosti smluvních stran byly podrobně upraveny ve Všeobecných obchodních podmínkách GE Money Bank a.s. které tvořily (dle dohody smluvních stran) její nedílnou součást (čl. I. smlouvy). -Z Dohody o uznání dluhu ze dne 15.6.2011 č. 1058138117 se splátkovým kalendářem včetně smluvních ujednání 01/07/2010 ( taky jen DUD ) , že se jedná o formulář, který je zpracován v tabulkové formě (má několik částí), je v něm uvedeno číslo smlouvy o úvěru č. 185727897 a GE Money Bank, a.s., se kterou dlužník smlouvu uzavřel (bod 1, 2 tabulky), jeho výše ke dni postoupení pohledávky na společnost Profidebt, s.r.o.-77.673,76 Kč (bod 3 tabulky) s tím, že neuhrazená jistina činí 55.130,55 Kč (bod 4 tabulky), neuhrazené úroky činí 8.116,41Kč (bod 4a tabulky), neuhrazené smluvní pokuty činí 14.426,80 Kč (bod 4b tabulky), celkem činí závazek dlužníka anonymizovano anonymizovano 77.673,76 Kč (bod 7 tabulky). V bodě 9 tabulky je uvedena smluvní pokuta 19.418,24 Kč a v bodě 10 tabulky je uvedeno, že konečný závazek činí 97.092 Kč. Bod 11 obsahuje údaj 60 měsíčních splátek, bod 13 výši měsíční splátky 1.620 Kč. Dohoda je podepsána věřitelem-žalobcem a dlužníkem, dále obsahuje prohlášení, že její nedílnou součástí jsou smluvní ujednání uvedena v její příloze. V článku 3.1. smluvních ujednání se dlužník zavázal provést úhradu závazku v dodatečném termínu maximálně 10 dnů ode dne podpisu dohody. Podle smluvních ujednání v čl. 7.2. v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky na úhradu konečného závazku dle bodu 6.1. této dohody o 10 dní je dlužník dle písm. c) povinen za prodlení s úhradou celého zbylého konečného závazku (tedy i smluvních pokut) zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,15% z dlužné částky za každý den prodlení do úplného splacení konečného závazku. -Z Rozhodčí smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem dne 15.6.2011, že smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z dohody o uznání dluhu č. 1058138117 se splátkovým kalendářem nebo v souvislosti s ní, má dle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle ve smlouvě dohodnutých pravidel rozhodčího řízení. Rozhodci pro tento účel jsou: 1) JUDr. Eva Vaňková, advokátka se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské předměstí, Vysoké Mýto, 2) Mgr. Marek Landsmann, advokát se sídlem na adrese Náměstí Republiky 53, Pardubice, 3) Mgr. Michal Wiedermann, advokát se sídlem na adrese Purkyňova 35e, Brno, 4) JUDr. Ing. Pavel Fabián, advokát se sídlem na adrese Slovákova 8, Brno, 5) Mgr. Kristina Maršálková , se sídlem rozhodce Lysická 11, Brno, 6) JUDr. Aleš Popelka, se sídlem třída Míru 92, Pardubice. Rozhodčí řízení se mělo řídit pravidly sjednanými v této rozhodčí smlouvě a podpůrně Řádem Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností ve znění platném ke dni uzavření rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva je podepsána věřitelem i dlužníkem dne 15.6.2011. -Z rozhodčího nálezu ze dne 1.12.2011, sp.zn. R-P 6343/2011, že rozhodce Mgr. Michal Wiedermann uložil dlužníkovi anonymizovano anonymizovano povinnost zaplatit věřiteli Profidebt, s.r.o. částku 99.248,28 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15% denně z částky 99.248,28 Kč od 9.9.2011 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení zahrnující rozhodčí poplatek ve výši 540,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodčí řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 19.10.2011, která byla rozhodci doručena dne 31.10.2011. Rozhodce přitom dospěl k závěru, že je dána jeho pravomoc k rozhodování na základě rozhodčí smlouvy účastníky uzavřené. Rozhodce zjistil, že dlužník neplnil řádně podmínky dohody o uznání dluhu ze dne 15.6.2011, ve které se zavázal zaplatit věřiteli částku 99.092 Kč v 60 měsíčních splátkách, proto došlo k zesplatnění celé dlužné částky v souladu s jejím článkem 7. Nárok žalobce shledal rozhodce za oprávněný i proto, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, pročež vycházel z toho, že smluvní strany se v rozhodčí doložce dohodly na přiměřeném použití § 114b o.s.ř. Dle doložky vyznačené rozhodcem rozhodčí nález nabyl právní moci 5.1.2012 a vykonatelnosti 9.1.2012. -Z listiny označené Výpočet smluvní pokuty k přihlášené pohledávce , že žalobce vypočetl úrok z jistiny 99.248,28 Kč v sazbě 0,15% ode dne 9.9.2011 (když úvěr byl zesplatněn 8.9.2011) do úpadku dlužníka dne 14.4.2016 na částce 116.796,06 Kč.
Po takto provedeném dokazování zaměřil se soud na řešení zásadní sporné otázky, zda pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení je vykonatelná a zda insolvenční správce provedl popěrným úkonem jiné právní posouzení věci, než provedl rozhodce (§ 199 odst. 2 IZ).
V prvé řadě soud konstatuje, že právním důvodem podané žaloby je požadavek žalobce na určení neplatnosti přihlášené pohledávky dovolávaje Nálezu ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, když smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona sloužícím k ochraně spotřebitele, kdy v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součásti tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž součásti toliko spotřebitelské smlouvy samotné.
Jak plyne z přihlášky P5, žalovaný přihlásil spornou pohledávku z titulu smluvní pokuty. Vykonatelnost pohledávky dokladoval žalovaný rozhodčím nálezem ze dne 1.12.2011, sp.zn. R-P 6343/2011 shora citovaným. Přihláška má náležitosti vymíněné v ustanovení § 174 IZ.
Žalobce může jako důvod popření pohledávek v žalobě ve smyslu ust. § 199 odst. 3 IZ uvést pouze důvody popření, pro které pohledávky popřel.
Zásadní otázkou (od zodpovězení které je nutno odvíjet další úvahy) byla pro soud skutečnost, zda na přihlášené pohledávky je třeba pohlížet jako na pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou. U pohledávek přisouzených v rozhodčím řízení je přitom zásadní, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem (rozhodčím soudem), který byl oprávněn spor rozhodnout.
Pokud byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který měl pravomoc spor rozhodnout, opírá se přihlášená pohledávka o vykonatelný titul. Pro účely určovacího sporu se jedná o vykonatelnou pohledávku a důvody jejího popření jsou limitovány úpravou § 199 odst. 2 IZ. V opačném případě je třeba na pohledávku pohlížet jako na nevykonatelnou, při jejímž popření se omezení popěrných důvodů neuplatní.
Pro závěr o povaze pohledávky přihlášené pohledávky bylo zapotřebí vyřešit otázku, zda byla či nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, která založila pravomoc rozhodce spor rozhodnout. V daném případě pravomoc rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, jež vydal rozhodčí nález, o který žalovaný opírá svou vykonatelnou pohledávku z titulu smluvní pokuty, byla založena samostatnou rozhodčí smlouvou (srovnej § 3 odst. 3 zák.č. 216/1994 Sb. v platném znění) uzavřenou mezi věřitelem a dlužníkem dne 15.6.2011, kde byl transparentně ujednán způsob výběru rozhodce z 6 přesně specifikovanými subjekty, mezi nimiž byl uveden i Mgr. Wiedermann, kterému byl věřitelem (žalovaným) rozhodčí návrh doručen v souladu s touto smlouvou. Ujednání je v souladu jak s vnitrostátním právem , tak taky i se Směrnicí č. 13/93 EHS. Rozhodčí řízení se pak v souladu s touto smlouvou řídilo pravidly sjednanými v rozhodčí smlouvě a podpůrně Řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností v platném znění. Tyto závěry a skutečnosti žalobce navíc nezpochybňuje.
Soud tedy uzavírá, že dle jeho názoru, rozhodce vydal předmětný rozhodčí nález v rámci své pravomoci a tento titul je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Pro úplnost soud s ohledem na argumentaci žalobce v žalobních tvrzeních považuje za vhodné zmínit, že souhlasí s argumentací žalovaného prezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a rozhodnutí ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v nichž se Nejvyšší soud ČR zabýval výkladem § 199 odst. 2 IZ, přičemž v usnesení ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, se Nejvyšší soud ČR zabýval rozsudkem pro uznání a pro stručnost na obranu žalovaného odkazuje.
Má za to, že předmětný právní názor Nejvyššího soudu ČR lze aplikovat na incidenční spor v předmětné věci, kdy rovněž dlužník zůstal pasivní a rozhodce tak rozhodl jen na základě předložených důkazů. Rozhodčí nález obsahuje odůvodnění-právní posouzení a vyhovuje tak v tomto ohledu shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Odlišné právní posouzení není možno v rámci popření vykonatelné pohledávky a v tomto incidenčním sporu ze strany insolvenčního správce uplatnit.
Lze v této souvislosti zmínit i žalovaným zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze dne 31.7.2013, jehož citaci vyjádřil žalovaný ve své obraně a na kterou pro stručnost soud odkazuje.
Soud tedy uzavírá, že s ohledem na konstantní judikaturu NSČR i obecných soudů, od níž se soud nemá důvodu odchylovat, rozhodce vydal předmětný rozhodčí nález v rámci své pravomoci a tento titul je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Proto se u pohledávky na posuzování důvodů popření vztahuje omezení dle § 199 odst. 2 IZ a námitkami jiného právního posouzení věci (což žalobce činí, neboť odlišně od rozhodce posuzuje relevantnost smluvního ujednání o smluvní pokutě v DUD) se v tomto sporu nelze zabývat, protože tyto námitky insolvenčnímu správci, žalobci nepřísluší.
S ohledem na uvedené, za situace, kdy v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by dlužník na uplatněnou smluvní pokutu cokoliv uhradil, vycházeje rovněž z argumentace prezentované žalovaným v jeho obraně, kterou lze dle názoru soudu akceptovat zejména ve vztahu vysvětlující jiné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení § 199 odst. 2 IZ, na něž pro stručnost odkazuje, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná a proto rozhodl tak, jak ve výroku v odst. I. uvedeno.
Řídě se uvedenou úvahou rozhodl soud tak, jak ve výroku v odst. I. uvedeno.
Nákladový výrok v odst. II. vychází z ust. § 202 odst. 1 IZ a ) 142 odst. 1 o.s.ř., když zcela úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Olomouc 30.03.2017
Za správnost vyhotovení: JUDr. Vlastimila Potoczková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně