18 Co 261/2016
Datum rozhodnutí: 05.10.2016
Dotčené předpisy: čl. 3 bod b Nařízení (ES) č. 4/2009, čl. 3 odst. 1 Nařízení (ES) č. 4/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobce: P. P ., bytem B., P., proti žalovanému: O. P ., bytem S. r. N., M., A. Z., zast. JUDr. Jiřím Peške, advokátem, se sídlem Praha 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, o zvýšení výživného , k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. dubna 2016, č.j. 18 C 352/2015-48,
t a k t o :
Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í tak, že výživné žalovaného k žalobci, naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne xxx č.j. xxx, se na dobu od 16.7.2015 do 18.2.2016 zvyšuje na částku 5.000,-Kč měsíčně.
Nedoplatek na výživném za období od 16.7.2015 do 18.2.2016 ve výši 14.000,-Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1.500,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O d ů v o d n ě n í
Napadeným rozsudkem soud I. stupně zvýšil žalovanému (jako otci zletilého žalobce) výživné určené pro žalobce z částky 2.000,-Kč na částku 4.000,-Kč, a to s účinností od 16.7.2015 s trváním do 18.2.2016 (výrok I.), ve zbývající částce 2.000,-Kč nárok žalobce za toto období zamítl (výrok II.) a výživné, které žalobce požadoval po období od 19.2.2016, výrokem III. zamítl. Ve výroku IV. určil, že dluh na výživném žalovanému nevznikl, výrokem V. zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci a výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo.
Takto rozhodl na základě návrhu žalobce ze dne 15.7.2015, který obsahoval tvrzení, že naposledy bylo výživné pro žalobce stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.11.2004 částkou 2.000,-Kč v době, kdy byl žákem 5. třídy základní školy. Od té doby se na jeho straně podstatně změnily poměry, neboť studuje vysokou školu a stanovené výživné nepostačuje pokrýt jeho potřeby. Přitom žalovaný se s žalobcem nestýká, nad rámec soudem stanoveného výživného mu přispívá pouze částkou 500,-Kč, a to cca rok zpětně od podání žaloby.
Soud I. stupně poté, co v řízení provedl důkazy účastnickým výslechem žalobce, svědeckou výpovědí jeho matky a listinnými důkazy, vzal za prokázané, že žalobce v době, kdy podal žalobu, studoval ČVUT v Praze, fakultu dopravní. To se zjištěním, že žalobce byl opětovně zapsán do 1. ročníku, neboť neměl dostatek kreditů k postupu do dalšího ročníku, a zvolil tak způsob, že studium sám ukončil a druhého dne opětovně studium zahájil. Nicméně jeho druhé studium bylo ukončeno k jeho žádosti ke dni 18.2.2016. Z těchto důvodů vymezil nárok žalobce na výživné obdobím od podání žaloby do doby ukončení studia. K osobě žalobce dále zjistil, že není veden na úřadu práce, nepobírá podporu v nezaměstnanosti ani jiné dávky státní sociální podpory, připravuje se na přijímací zkoušky na zemědělskou univerzitu, a to při současném brigádním výkonu práce. K osobě žalovaného pak zjistil, že je starobním důchodcem s příjmem z důchodu 885,44 EUR, ze kterého mu po odečtení pojištění na léčebné výlohy a pečovatelské služby zbývá částka cca 510,-EUR, dále žalovaný pobírá i starobní důchod na území České republiky ve výši 5.398,-Kč. Po citaci ust. § 855 odst. 1 o.z., § 910 - § 915 o.z. poté dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby. Poukázal na to, že dosavadní výživné je nedostatečné s ohledem na změnu poměrů na straně žalobce od doby posledního stanovení výživného. Vzal však za prokázané, že žalovaný žalobci dobrovolně hradí částku 4.000,-Kč, tedy nad rámec stanoveného výživného částku dalších 2.000,-Kč. I na straně žalovaného došlo ke změnám, když ten je starobní důchodce s příjmem přepočteným na české koruny necelých 20.000,-Kč. Částka 6.000,-Kč, kterou požadoval žalobce, je proto nepřiměřená i se zohledněním toho, že náklady osob žijících mimo území České republiky jsou obecně vyšší. Uzavřel, že je ve schopnostech a možnostech žalovaného přispívat na výživu žalobce částkou 4.000,-Kč měsíčně. Z těchto důvodů žalobě částečně vyhověl (výrok I.) a ve zbytku nárok žalobce zamítl (výrok II. a III.). Neboť žalovaný soudu doložil potvrzení o úhradách zvýšeného výživného za měsíce červen 2015 až únor 2016 a tato doba pokrývá i dobu zvýšeného výživného, výrokem IV. určil, že dluh žalovanému na takto stanoveném výživném nevznikl. S ohledem na zpětvzetí vzájemného návrhu žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti výrokem V. řízení o tomto návrhu žalovaného zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když se žalovaný práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.
Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, a to výslovně proti výrokům II., III. a IV. Sporoval tvrzení soudu I. stupně, že je obecně známou skutečností, že náklady osob žijících mimo území České republiky jsou obecně vyšší, když tuto skutečnost měl žalovaný prokazovat s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1807/2005. Žalovaný žije ve vlastním domě s několika dospělými rodinnými příslušníky, jejich náklady na bydlení, stravu apod. se zákonitě zmenšují. Vytkl rovněž soudu I. stupně nesprávný závěr, že studoval zároveň dvě vysoké školy, když pouze opakovaně studoval stejnou vysokou školu. Z tohoto faktu ale nelze dovozovat jeho nezájem o studium, z důvodu nedostatku finančních prostředků si brigádně vydělával, byl proto unaven a k ukončení studia ho vedlo to, že by nesplnil potřebný počet požadovaných kreditů k postoupení do dalšího ročníku. Jeho psychickou únavu tak lze přičítat tomu, že kvůli nedostatečnému výživnému ze strany žalovaného si musel přivydělávat na studia. Namítl rovněž, že nebylo prokázáno, že žalovaný zaplatil celý dluh na nově stanoveném výživném, když pouhým matematickým propočtem osmi měsíců, za kterých bylo zvýšeno výživné, dochází k částce 32.000,-Kč a žalovaný uhradil pouze částku 30.000,-Kč. Nedoplatek by měl být tedy stanoven ve výši 2.000,-Kč. Při zohlednění důchodu jeho matky (ve výši 8.401,-Kč) a nově stanovené částky výživného je příjmem rodiny částka 12.401,-Kč, což je pro dvě osoby příjem pod hranicí chudoby (14.852,-Kč dle vyjádření ČSÚ z roku 2014). Žalovaný žije na diametrálně odlišné vyšší úrovni již na základě předložených důkazů, a je proto více než nespravedlivé, aby žalobce (jeho syn) žil pod hranicí chudoby. Opětovně přitom zdůraznil vlastnictví bytu žalovaného v České republice, vlastnictví domu ve Spolkové republice Německo s tím, že pokud v něm žije i se svými vnoučaty, jistým způsobem jim přispívá na živobytí. Doplnil, že od 19.9.2016 je řádným studentem České zemědělské univerzity v Praze, odbor silniční dopravy - bakalářského studia. S ohledem na výši příjmů z jeho brigád nedosáhl na možnost sociálního stipendia či dávek státní sociální podpory. Cca 80% zkoušek při prvním studiu na ČVUT splnil. Z těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě v plném rozsahu.
Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť soud I. stupně pečlivě zvážil všechna kritéria rozhodná pro stanovení výživného. Zdůraznil, že žalovaný ve svém věku a zdravotním stavu již pracovat nemůže a je pouze příjemcem důchodů. To, že žije ve vlastním domě s několika dospělými rodinnými příslušníky v Německu, jeho situaci neulehčuje, neboť s ním bydlící vdaná dcera má trojčata, která jsou nezletilá, její manžel pracuje v Německu jako policista a manželka žalovaného je odkázána pouze na český starobní důchod, jelikož v Německu jí nárok na pobírání důchodu nevznikl. U jednání odvolacího soudu doplnil, že o jeho špatném zdravotním stavu svědčí i to, že je držitelem průkazu ZTP, byt v P. obývá spolu se svou manželkou v době, kdy je v České republice, pronajímán není. Jeho firma, která se zabývala obchodováním se strojírenskými výrobky, již byla vymazána z německého obchodního rejstříku, co se stalo se základním jměním ve výši 130.400,- a v jaké formě bylo, jeho právní zástupce nesdělil. K dotazu odvolacího soudu pak uvedl, že pokud je v technickém průkazu vozidla BMW X1 uvedena jako vlastník manželka žalovaného, neznamená to, že vozidlo je jejím vlastnictvím, předpokládá, že vozidlo patřilo firmě žalovaného nebo je vlastnictvím žalovaného, přestože manželka žalovaného (pobiratelka důchodu v České republice ve výši cca 2.682,-Kč a bez dalších příjmů) vlastnila řidičský průkaz, pochybuje, že by automobil řídila. Upozornil i na to, že žalobce vůči němu uplatnil další nárok na zpětné výživné za dobu před podáním tohoto návrhu (před 16.7.2015), když řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. xxx.
Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o.s.ř. z podnětu a v mezích podaného odvolání rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, a po zopakování některých důkazů provedených již soudem I. stupně dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Byl přitom vázán rozsahem žaloby tak, jak ji žalobce vymezil u jednání soudu I. stupně, tedy vyživovací povinnost žalovaného do doby podání návrhu do ukončení studia žalobce v únoru 2016.
Z vyjádření žalovaného vyplývá, že jeho obvyklým pobytem je Spolková republika Německo, v České republice se zdržuje výjimečně, proto je dán přeshraniční prvek věci. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, která vyplývá z článku 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (místo obvyklého pobytu oprávněného k výživě bylo v obvodu Prahy 4). Pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o jeho místní nepříslušnosti a postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9, které bylo vydáno k námitce žalovaného, přitom nezakládá vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí soudu ve věci samé. Soud I. stupně rovněž správně mlčky dovodil i rozhodné české právo na stanovení vyživovací povinnosti, které vyplývá z článku 3 odst. 1 Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnost (vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu).
Z potvrzení ze dne 2.9.2015 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 12.000,-Kč za měsíce 6-8/2015, tj. za každý měsíc částku 4.000,-Kč. Z potvrzení ze dne 6.11.2015 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 8.000,-Kč za měsíce 10-11/2015, z potvrzení ze dne 25.2.2016 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 8.000,-Kč za měsíce 1-2/2016, z potvrzení ze dne 8.1.2016 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 2.000,-Kč za nespecifikované období.
Podle § 910 odst. 1 o.z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
Podle § 913 odst. 1 o.z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle odst. 2 téhož ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.
Podle ust. § 915 o.z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
Podle § 923 odst. 1 o.z. změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Podle ustanovení odstavce druhého citovaného ustanovení dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací.
Předpokladem rozhodnutí soudu o změně dosavadní úpravy vyživovací povinnosti rodičů k dětem je změna poměrů účastníků. Jedná se o výsledek srovnání poměrů, z nichž vycházel soud při rozhodování o dřívější úpravě výživného, s poměry v době nového rozhodnutí (§ 923 odst. 1 o.z.). Soud I. stupně správně dovodil, že již pouze s ohledem na běh času (o výživném žalobce bylo naposledy rozhodováno v době, kdy byl žákem 5. třídy základní školy a bylo stanoveno částkou 2.000,-Kč) se změnily poměry na straně žalobce, (který studoval vysokou školu) i žalovaného - jeho otce (který je v důchodu). Se závěry soudu I. stupně o jím zjištěné majetkové situaci žalovaného se však odvolací soud zcela neztotožnil. O vyšší životní úrovni žalovaného umožňující hrazení vyššího výživného svědčí to, že je spoluvlastníkem nemovitostí jak v České republice (P., T. ul.), tak ve Spolkové republice Německo (rodinný dům) a využívá k osobní potřebě zánovní osobní automobil BMW X1. Byť žalovaný před soudem I. stupně tvrdil a prokazoval technickým průkazem vozidla, že automobil je vlastnictvím jeho ženy (která je však pouze pobiratelem /v poměru k ceně vozidla/ zanedbatelného důchodu v ČR), u odvolacího jednání uvedl, že automobil patří žalovanému, resp. jeho firmě (která však již byla vymazána z rejstříku a formálně ukončila činnost). Je proto zřejmé, že žalovaný díky svému (dnes již ukončenému) podnikání si zvýšil svou životní úroveň minimálně tímto způsobem, a to bez ohledu na osud základního jmění jeho zrušené společnosti. Na druhou stranu, při úvaze o výši vyživovací povinnosti žalovaného, nelze připustit myšlenku žalobce, že by se výše výživného měla odvíjet od hranice chudoby (která je stanovena předpisy práva veřejného) nebo snad dokonce od necitlivého tvrzení, jaká výše sirotčího důchodu by žalobci náležela v případě úmrtí žalovaného - jeho otce. Pokud žalobce zpochybňoval údaj soudu I. stupně, že (obecně) jsou v zahraničí vyšší životní náklady, je třeba zdůraznit, že tuto skutečnost žalovaný netvrdil, neměl k ní tedy ani břemeno důkazní. Odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu proto případný není. Nadto tato skutečnost je obecně známou (s výhradou odvolacího soudu, že se vztahuje v daném případě na Spolkovou republiku Německo), není ji proto nutno dokazovat (ust. § 121 o.s.ř.).
Se zohledněním těchto skutečností i údajů zjištěných soudem I. stupně o výši důchodu žalovaného a jeho výdajů tak odvolací soud dospěl k závěru, že odůvodněným potřebám žalobce v době od 16.7.2015 do 18.2.2016 (kdy byl řádným studentem vysoké školy), jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům na straně žalovaného odpovídá částka výživného ve výši 5.000,-Kč/měs.
Vzhledem k změně výše vyživovací povinnosti žalovaného proto doznal změny i výrok o dlužném výživném za žalované období. V odvolacím řízení zopakované důkazy svědčí o tom, že jednotlivé platby žalovaného byly výslovně určeny na výživné za konkrétní období (vyjma platby v lednu 2016 ve výši 2.000,-Kč). Proto nelze přihlížet k platbě výživného ve výši 4.000,-Kč za červen 2015, neboť takto žalovaným hrazené výživné předcházelo období, za které je touto žalobou požadováno. S ohledem na vymezené období, které začíná polovinou měsíce července 2015 a končí rovněž jeho polovinou (18. únor 2016), proto lze považovat platby v těchto měsících za důvodné pouze v částkách 2.000,-Kč. Dluh na výživném za toto období by tak při výživném stanoveném soudem I. stupně (4.000,-Kč/měs.) činil částku 6.000,-Kč. Neboť odvolací soud dospěl k závěru o přiměřeném výživném ve výši 5.000,-Kč/měs., je nutno k této částce připočíst za osm žalovaných měsíců ještě 8.000,-Kč (8*1.000,-Kč). Celkový nedoplatek na výživném za žalované období tak činí částku 14.000,-Kč, kterou odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud proto postupoval dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné pro žalobce v daném období zvýšil na částku 5.000,-Kč/měs. a vzniklý dluh na výživném ve výši 14.000,-Kč uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvoláním nenapadený výrok V. soudu I. stupně nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 3 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce byl neúspěšný ve vztahu ke zvýšenému výživnému (částky 2.000,-Kč na požadovanou částku 6.000,-Kč) v poměrně nepatrné části. Jeho účelně vynaložené náklady spočívaly v pěti úkonech (podání žaloby, účast na dvou jednáních soudu I. stupně a jednom odvolacím jednání, podání odvolání) á 300,-Kč, jejichž výše byla stanovena dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to v celkové výši 1.500,-Kč.
Poučení : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 5. října 2016
JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu
Datum rozhodnutí: 05.10.2016
Dotčené předpisy: čl. 3 bod b Nařízení (ES) č. 4/2009, čl. 3 odst. 1 Nařízení (ES) č. 4/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobce: P. P ., bytem B., P., proti žalovanému: O. P ., bytem S. r. N., M., A. Z., zast. JUDr. Jiřím Peške, advokátem, se sídlem Praha 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, o zvýšení výživného , k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. dubna 2016, č.j. 18 C 352/2015-48,
t a k t o :
Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í tak, že výživné žalovaného k žalobci, naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne xxx č.j. xxx, se na dobu od 16.7.2015 do 18.2.2016 zvyšuje na částku 5.000,-Kč měsíčně.
Nedoplatek na výživném za období od 16.7.2015 do 18.2.2016 ve výši 14.000,-Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1.500,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O d ů v o d n ě n í
Napadeným rozsudkem soud I. stupně zvýšil žalovanému (jako otci zletilého žalobce) výživné určené pro žalobce z částky 2.000,-Kč na částku 4.000,-Kč, a to s účinností od 16.7.2015 s trváním do 18.2.2016 (výrok I.), ve zbývající částce 2.000,-Kč nárok žalobce za toto období zamítl (výrok II.) a výživné, které žalobce požadoval po období od 19.2.2016, výrokem III. zamítl. Ve výroku IV. určil, že dluh na výživném žalovanému nevznikl, výrokem V. zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci a výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo.
Takto rozhodl na základě návrhu žalobce ze dne 15.7.2015, který obsahoval tvrzení, že naposledy bylo výživné pro žalobce stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.11.2004 částkou 2.000,-Kč v době, kdy byl žákem 5. třídy základní školy. Od té doby se na jeho straně podstatně změnily poměry, neboť studuje vysokou školu a stanovené výživné nepostačuje pokrýt jeho potřeby. Přitom žalovaný se s žalobcem nestýká, nad rámec soudem stanoveného výživného mu přispívá pouze částkou 500,-Kč, a to cca rok zpětně od podání žaloby.
Soud I. stupně poté, co v řízení provedl důkazy účastnickým výslechem žalobce, svědeckou výpovědí jeho matky a listinnými důkazy, vzal za prokázané, že žalobce v době, kdy podal žalobu, studoval ČVUT v Praze, fakultu dopravní. To se zjištěním, že žalobce byl opětovně zapsán do 1. ročníku, neboť neměl dostatek kreditů k postupu do dalšího ročníku, a zvolil tak způsob, že studium sám ukončil a druhého dne opětovně studium zahájil. Nicméně jeho druhé studium bylo ukončeno k jeho žádosti ke dni 18.2.2016. Z těchto důvodů vymezil nárok žalobce na výživné obdobím od podání žaloby do doby ukončení studia. K osobě žalobce dále zjistil, že není veden na úřadu práce, nepobírá podporu v nezaměstnanosti ani jiné dávky státní sociální podpory, připravuje se na přijímací zkoušky na zemědělskou univerzitu, a to při současném brigádním výkonu práce. K osobě žalovaného pak zjistil, že je starobním důchodcem s příjmem z důchodu 885,44 EUR, ze kterého mu po odečtení pojištění na léčebné výlohy a pečovatelské služby zbývá částka cca 510,-EUR, dále žalovaný pobírá i starobní důchod na území České republiky ve výši 5.398,-Kč. Po citaci ust. § 855 odst. 1 o.z., § 910 - § 915 o.z. poté dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby. Poukázal na to, že dosavadní výživné je nedostatečné s ohledem na změnu poměrů na straně žalobce od doby posledního stanovení výživného. Vzal však za prokázané, že žalovaný žalobci dobrovolně hradí částku 4.000,-Kč, tedy nad rámec stanoveného výživného částku dalších 2.000,-Kč. I na straně žalovaného došlo ke změnám, když ten je starobní důchodce s příjmem přepočteným na české koruny necelých 20.000,-Kč. Částka 6.000,-Kč, kterou požadoval žalobce, je proto nepřiměřená i se zohledněním toho, že náklady osob žijících mimo území České republiky jsou obecně vyšší. Uzavřel, že je ve schopnostech a možnostech žalovaného přispívat na výživu žalobce částkou 4.000,-Kč měsíčně. Z těchto důvodů žalobě částečně vyhověl (výrok I.) a ve zbytku nárok žalobce zamítl (výrok II. a III.). Neboť žalovaný soudu doložil potvrzení o úhradách zvýšeného výživného za měsíce červen 2015 až únor 2016 a tato doba pokrývá i dobu zvýšeného výživného, výrokem IV. určil, že dluh žalovanému na takto stanoveném výživném nevznikl. S ohledem na zpětvzetí vzájemného návrhu žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti výrokem V. řízení o tomto návrhu žalovaného zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když se žalovaný práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.
Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, a to výslovně proti výrokům II., III. a IV. Sporoval tvrzení soudu I. stupně, že je obecně známou skutečností, že náklady osob žijících mimo území České republiky jsou obecně vyšší, když tuto skutečnost měl žalovaný prokazovat s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1807/2005. Žalovaný žije ve vlastním domě s několika dospělými rodinnými příslušníky, jejich náklady na bydlení, stravu apod. se zákonitě zmenšují. Vytkl rovněž soudu I. stupně nesprávný závěr, že studoval zároveň dvě vysoké školy, když pouze opakovaně studoval stejnou vysokou školu. Z tohoto faktu ale nelze dovozovat jeho nezájem o studium, z důvodu nedostatku finančních prostředků si brigádně vydělával, byl proto unaven a k ukončení studia ho vedlo to, že by nesplnil potřebný počet požadovaných kreditů k postoupení do dalšího ročníku. Jeho psychickou únavu tak lze přičítat tomu, že kvůli nedostatečnému výživnému ze strany žalovaného si musel přivydělávat na studia. Namítl rovněž, že nebylo prokázáno, že žalovaný zaplatil celý dluh na nově stanoveném výživném, když pouhým matematickým propočtem osmi měsíců, za kterých bylo zvýšeno výživné, dochází k částce 32.000,-Kč a žalovaný uhradil pouze částku 30.000,-Kč. Nedoplatek by měl být tedy stanoven ve výši 2.000,-Kč. Při zohlednění důchodu jeho matky (ve výši 8.401,-Kč) a nově stanovené částky výživného je příjmem rodiny částka 12.401,-Kč, což je pro dvě osoby příjem pod hranicí chudoby (14.852,-Kč dle vyjádření ČSÚ z roku 2014). Žalovaný žije na diametrálně odlišné vyšší úrovni již na základě předložených důkazů, a je proto více než nespravedlivé, aby žalobce (jeho syn) žil pod hranicí chudoby. Opětovně přitom zdůraznil vlastnictví bytu žalovaného v České republice, vlastnictví domu ve Spolkové republice Německo s tím, že pokud v něm žije i se svými vnoučaty, jistým způsobem jim přispívá na živobytí. Doplnil, že od 19.9.2016 je řádným studentem České zemědělské univerzity v Praze, odbor silniční dopravy - bakalářského studia. S ohledem na výši příjmů z jeho brigád nedosáhl na možnost sociálního stipendia či dávek státní sociální podpory. Cca 80% zkoušek při prvním studiu na ČVUT splnil. Z těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě v plném rozsahu.
Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť soud I. stupně pečlivě zvážil všechna kritéria rozhodná pro stanovení výživného. Zdůraznil, že žalovaný ve svém věku a zdravotním stavu již pracovat nemůže a je pouze příjemcem důchodů. To, že žije ve vlastním domě s několika dospělými rodinnými příslušníky v Německu, jeho situaci neulehčuje, neboť s ním bydlící vdaná dcera má trojčata, která jsou nezletilá, její manžel pracuje v Německu jako policista a manželka žalovaného je odkázána pouze na český starobní důchod, jelikož v Německu jí nárok na pobírání důchodu nevznikl. U jednání odvolacího soudu doplnil, že o jeho špatném zdravotním stavu svědčí i to, že je držitelem průkazu ZTP, byt v P. obývá spolu se svou manželkou v době, kdy je v České republice, pronajímán není. Jeho firma, která se zabývala obchodováním se strojírenskými výrobky, již byla vymazána z německého obchodního rejstříku, co se stalo se základním jměním ve výši 130.400,- a v jaké formě bylo, jeho právní zástupce nesdělil. K dotazu odvolacího soudu pak uvedl, že pokud je v technickém průkazu vozidla BMW X1 uvedena jako vlastník manželka žalovaného, neznamená to, že vozidlo je jejím vlastnictvím, předpokládá, že vozidlo patřilo firmě žalovaného nebo je vlastnictvím žalovaného, přestože manželka žalovaného (pobiratelka důchodu v České republice ve výši cca 2.682,-Kč a bez dalších příjmů) vlastnila řidičský průkaz, pochybuje, že by automobil řídila. Upozornil i na to, že žalobce vůči němu uplatnil další nárok na zpětné výživné za dobu před podáním tohoto návrhu (před 16.7.2015), když řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. xxx.
Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o.s.ř. z podnětu a v mezích podaného odvolání rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, a po zopakování některých důkazů provedených již soudem I. stupně dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Byl přitom vázán rozsahem žaloby tak, jak ji žalobce vymezil u jednání soudu I. stupně, tedy vyživovací povinnost žalovaného do doby podání návrhu do ukončení studia žalobce v únoru 2016.
Z vyjádření žalovaného vyplývá, že jeho obvyklým pobytem je Spolková republika Německo, v České republice se zdržuje výjimečně, proto je dán přeshraniční prvek věci. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, která vyplývá z článku 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (místo obvyklého pobytu oprávněného k výživě bylo v obvodu Prahy 4). Pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o jeho místní nepříslušnosti a postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9, které bylo vydáno k námitce žalovaného, přitom nezakládá vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí soudu ve věci samé. Soud I. stupně rovněž správně mlčky dovodil i rozhodné české právo na stanovení vyživovací povinnosti, které vyplývá z článku 3 odst. 1 Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnost (vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu).
Z potvrzení ze dne 2.9.2015 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 12.000,-Kč za měsíce 6-8/2015, tj. za každý měsíc částku 4.000,-Kč. Z potvrzení ze dne 6.11.2015 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 8.000,-Kč za měsíce 10-11/2015, z potvrzení ze dne 25.2.2016 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 8.000,-Kč za měsíce 1-2/2016, z potvrzení ze dne 8.1.2016 odvolací soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci výživné ve výši 2.000,-Kč za nespecifikované období.
Podle § 910 odst. 1 o.z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
Podle § 913 odst. 1 o.z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle odst. 2 téhož ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.
Podle ust. § 915 o.z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
Podle § 923 odst. 1 o.z. změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Podle ustanovení odstavce druhého citovaného ustanovení dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací.
Předpokladem rozhodnutí soudu o změně dosavadní úpravy vyživovací povinnosti rodičů k dětem je změna poměrů účastníků. Jedná se o výsledek srovnání poměrů, z nichž vycházel soud při rozhodování o dřívější úpravě výživného, s poměry v době nového rozhodnutí (§ 923 odst. 1 o.z.). Soud I. stupně správně dovodil, že již pouze s ohledem na běh času (o výživném žalobce bylo naposledy rozhodováno v době, kdy byl žákem 5. třídy základní školy a bylo stanoveno částkou 2.000,-Kč) se změnily poměry na straně žalobce, (který studoval vysokou školu) i žalovaného - jeho otce (který je v důchodu). Se závěry soudu I. stupně o jím zjištěné majetkové situaci žalovaného se však odvolací soud zcela neztotožnil. O vyšší životní úrovni žalovaného umožňující hrazení vyššího výživného svědčí to, že je spoluvlastníkem nemovitostí jak v České republice (P., T. ul.), tak ve Spolkové republice Německo (rodinný dům) a využívá k osobní potřebě zánovní osobní automobil BMW X1. Byť žalovaný před soudem I. stupně tvrdil a prokazoval technickým průkazem vozidla, že automobil je vlastnictvím jeho ženy (která je však pouze pobiratelem /v poměru k ceně vozidla/ zanedbatelného důchodu v ČR), u odvolacího jednání uvedl, že automobil patří žalovanému, resp. jeho firmě (která však již byla vymazána z rejstříku a formálně ukončila činnost). Je proto zřejmé, že žalovaný díky svému (dnes již ukončenému) podnikání si zvýšil svou životní úroveň minimálně tímto způsobem, a to bez ohledu na osud základního jmění jeho zrušené společnosti. Na druhou stranu, při úvaze o výši vyživovací povinnosti žalovaného, nelze připustit myšlenku žalobce, že by se výše výživného měla odvíjet od hranice chudoby (která je stanovena předpisy práva veřejného) nebo snad dokonce od necitlivého tvrzení, jaká výše sirotčího důchodu by žalobci náležela v případě úmrtí žalovaného - jeho otce. Pokud žalobce zpochybňoval údaj soudu I. stupně, že (obecně) jsou v zahraničí vyšší životní náklady, je třeba zdůraznit, že tuto skutečnost žalovaný netvrdil, neměl k ní tedy ani břemeno důkazní. Odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu proto případný není. Nadto tato skutečnost je obecně známou (s výhradou odvolacího soudu, že se vztahuje v daném případě na Spolkovou republiku Německo), není ji proto nutno dokazovat (ust. § 121 o.s.ř.).
Se zohledněním těchto skutečností i údajů zjištěných soudem I. stupně o výši důchodu žalovaného a jeho výdajů tak odvolací soud dospěl k závěru, že odůvodněným potřebám žalobce v době od 16.7.2015 do 18.2.2016 (kdy byl řádným studentem vysoké školy), jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům na straně žalovaného odpovídá částka výživného ve výši 5.000,-Kč/měs.
Vzhledem k změně výše vyživovací povinnosti žalovaného proto doznal změny i výrok o dlužném výživném za žalované období. V odvolacím řízení zopakované důkazy svědčí o tom, že jednotlivé platby žalovaného byly výslovně určeny na výživné za konkrétní období (vyjma platby v lednu 2016 ve výši 2.000,-Kč). Proto nelze přihlížet k platbě výživného ve výši 4.000,-Kč za červen 2015, neboť takto žalovaným hrazené výživné předcházelo období, za které je touto žalobou požadováno. S ohledem na vymezené období, které začíná polovinou měsíce července 2015 a končí rovněž jeho polovinou (18. únor 2016), proto lze považovat platby v těchto měsících za důvodné pouze v částkách 2.000,-Kč. Dluh na výživném za toto období by tak při výživném stanoveném soudem I. stupně (4.000,-Kč/měs.) činil částku 6.000,-Kč. Neboť odvolací soud dospěl k závěru o přiměřeném výživném ve výši 5.000,-Kč/měs., je nutno k této částce připočíst za osm žalovaných měsíců ještě 8.000,-Kč (8*1.000,-Kč). Celkový nedoplatek na výživném za žalované období tak činí částku 14.000,-Kč, kterou odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud proto postupoval dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné pro žalobce v daném období zvýšil na částku 5.000,-Kč/měs. a vzniklý dluh na výživném ve výši 14.000,-Kč uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvoláním nenapadený výrok V. soudu I. stupně nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 3 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce byl neúspěšný ve vztahu ke zvýšenému výživnému (částky 2.000,-Kč na požadovanou částku 6.000,-Kč) v poměrně nepatrné části. Jeho účelně vynaložené náklady spočívaly v pěti úkonech (podání žaloby, účast na dvou jednáních soudu I. stupně a jednom odvolacím jednání, podání odvolání) á 300,-Kč, jejichž výše byla stanovena dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to v celkové výši 1.500,-Kč.
Poučení : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 5. října 2016
JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu