17 VSOL 1237/2019-119
č. j. 74 ICm 1798/2018 17 VSOL 1237/2019-119 (KSBR 30 INS 376/2018)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kypré a soudkyň JUDr. Magdaleny Vinklerové a JUDr. Eustasie Rutarové ve věci žalobkyně: Indra-Šebesta v.o.s., IČO 26919877 sídlem Čechyňská 361/16, Trnitá, 602 00 Brno insolvenční správkyně dlužníka MULTICREDIT SE, IČO 29288657 sídlem Sokolská třída 244/27, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava
proti žalovanému: Mgr. Radek Frkal, IČO 72015357 sídlem Příkop 838/6, 602 00 Brno insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozeného anonymizovano bytem Lhota 158, 682 01 Vyškov zastoupený advokátem JUDr. Františkem Frkalem sídlem Příkop 838/6, 602 00 Brno
o určení pravosti a výše pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2019 č. j. 74 ICm 1798/2018-73 (KSBR 30 INS 376/2018)
takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v té části odstavce II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 1.919.226,06 Kč, potvrzuje. II. Ve výroku I. a III. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. cn=ISIR, c=CZ, o=Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti, ou=Insolvenční rejstřík, serialNumber= S131469 (KSBR 30 INS 376/2018)
Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že část zajištěné pohledávky v rozsahu jistiny ve výši 1.293.360 Kč dlužníka MULTICREDIT SE, kterou přihláškou P5 přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 376/2018, je po právu (výrok I.), určil, že část zajištěné pohledávky dlužníka MULTICREDIT SE v rozsahu příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 311.403,94 Kč, kterou přihláškou P5 přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 376/2018, je po právu; ve zbývajícím rozsahu příslušenství, tj. ve zbytku požadovaného úroku z prodlení a úroku z úvěru ve výši 1.919.226,06 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění konstatoval, že žaloba byla podána aktivně legitimovanou žalobkyní proti pasivně legitimovanému žalovanému. Soud prvního stupně dále uvedl, že v rámci přezkumu lze popírat pouze pravost, výši a pořadí pohledávky, nikoliv její vykonatelnost. Ve vztahu k vykonatelnosti pohledávky lze pouze zkoumat, zda tvrzená vykonatelnost byla řádně prokázána. Jestliže věřitel nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku soudu nepředložil originál či ověřenou kopii notářského zápisu, z něhož vykonatelnost pohledávky dovozoval, pak pro účely přezkumu se pohledávky v části, která byla přihlášena jako vykonatelná, i v části, v níž vykonatelnost tvrzena nebyla, považuje za nevykonatelnou. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že úvěr, který byl společnosti MULTICREDIT SE (dále jen společnost) poskytnut dlužníkovi anonymizovano anonymizovano (dále jen dlužník), byl úvěrem spotřebitelským. Tato skutečnost vyplývá z výdajových a příjmových dokladů i ze skutečnosti, že společnost coby věřitelka hradila závazky dlužníka. Společnost tedy musela mít vědomost o tom, jakou formou bude úvěr dlužníku vyplácet již v okamžiku uzavření smlouvy. Podnikatelský charakter úvěrové smlouvy byl do smlouvy zanesen pouze na oko , aby společnost mohla upustit od informování dlužníka dle přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen spotřebitelský zákon), které v ní zaneseny nejsou. Za této situace mohla společnost ve smyslu ust. § 8 spotřebitelského zákona úročit úvěr pouze dle sazby zde uvedené, ujednání o jiných platbách jsou neplatná. Vzhledem k tomu, že nárok po částečném uznání přihlášené pohledávky představuje právě jiné platby na spotřebitelský úvěr, soud žalobu v rozsahu, jímž se žalobkyně domáhala určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky, zamítl. K otázce uznání dluhu soud prvního stupně konstatoval, že žalovanému se v převážné části podařilo vyvrátit domněnku, že dluh v okamžiku uznání existoval. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku ve výši 311.403,90 Kč, která představuje zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po vzniku prodlení do dne před rozhodnutím o úpadku. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 163 a § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ). 2. Proti výroku I. a výroku II., ovšem pouze proti té části výroku, v němž byla žaloba ohledně úroku z úvěru ve výši 1.919.226,06 Kč zamítnuta, podala žalobkyně včas odvolání, v němž namítla, že insolvenční zákon nezná institut popření vykonatelnosti pohledávky. Dle ust. § 192 odst. 1 IZ lze popřít toliko pravost, výši nebo pořadí pohledávky. Pokud měl žalovaný pochybnosti o vykonatelnosti pohledávky, měl postupovat v intencích ust. § 191 odst. 2 IZ, tzn. že o vykonatelnosti pohledávky měl do skončení přezkumného jednání rozhodnout insolvenční soud, což se však nestalo. Za tohoto stavu věci měla být jistina přezkoumána jako vykonatelná a příslušenství pohledávky jako nevykonatelné. Pokud žalovaný popřel část jistiny ve výši 405.337,50 Kč, měl povinnost ohledně této části podat žalobu na určení pohledávky. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání takové žaloby již dávno uplynula a žaloba podána nebyla, je žalobkyně přesvědčena, že pohledávka je zjištěna v rozsahu jistiny, tj. v částce 1.293.360 Kč. Předmětem sporu tak mělo být pouze popřené příslušenství, které bylo přihlášeno jako
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
nevykonatelné. Žalobkyně je dále přesvědčena o tom, že smlouvu uzavřenou mezi společností a dlužníkem nelze považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť charakter úvěru nemůže být určen podle toho, na úhradu jakých závazků dlužníka budou poskytnuté finanční prostředky použity. Naopak dlužník ve smlouvě uvedl své identifikační číslo a místo podnikání, tudíž do závazkového vztahu nevstupoval jako spotřebitel. Příslušenství pohledávky není v rozporu s dobrými mravy, nýbrž je důsledkem toho, že dlužník společnosti coby věřitelce po dobu delší než 5 let před podáním přihlášky ničeho neuhradil. Zastoupení dlužníka při sepisu notářského zápisu společností VANDERBERG GROUP s.r.o., která později při vymáhání pohledávky jednala za společnost, nebylo v rozporu se zájmy zastoupeného. Žalobkyně poukázala na uznání dluhu ze dne 6. 1. 2013, kterým dlužník výslovně uznal co do důvodu a výše vůči společnosti závazek ve výši 3.422.657 Kč. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému se podařilo vyvrátit právní domněnku, že dluh v době uznání neexistoval. Skutečnost, že uznání závazku podepsala v postavení ručitele i manželka dlužníka, nezpůsobuje jeho neplatnost. Závěrem žalobkyně namítla, že soud prvního stupně se nikterak nevypořádal s jí navrženým důkazem v podobě usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2011 č. j. 10 EXE 1193/2016-37. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhoví. 3. Žalovaný v podání ze dne 25. 8. 2020 navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, i řízení mu předcházející (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po jednání ve věci (§ 214 o. s. ř.) dospěl k následujícím zjištěním a závěrům. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne 21. 6. 2018, se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky, kterou přihlásila přihláškou P5 v celkové výši 3.523.990 Kč do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Ve skutkových tvrzeních uvedla, že společnost uzavřela dne 27. 2. 2013 s dlužníkem smlouvu o úvěru, na základě které jí dlužník dluží jistinu ve výši 1.293.360 Kč, která byla do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek přihlášena jako vykonatelná pohledávka dle notářského zápisu. Dále jí dlužník dluží příslušenství ve výši 2.230.630 Kč, které bylo přihlášeno jako nevykonatelné. Žalobkyně nesouhlasí s popěrným úkonem žalovaného, dle něhož pokud předložila pouze kopii notářského zápisu, považuje se pohledávka za nevykonatelnou. Pokud v tomto směru panovaly pochybnosti, měl rozhodnout insolvenční soud, avšak žádné takové rozhodnutí není součástí spisového materiálu. Žalobkyně nesouhlasí s názorem dlužníka, že poskytnutý úvěr byl úvěrem spotřebitelským, a tudíž že se na dlužníka vztahují pravidla na ochranu spotřebitele, neboť charakter smlouvy neurčuje účel, na který budou finanční prostředky použity. Rovněž nesouhlasí s dlužníkem prezentovaným názorem o neplatnosti notářského zápisu pro rozpor se zájmy zastoupeného, když dlužník udělil plnou moc společnosti VANDERBERG GROUP s.r.o., která zároveň zastupovala společnost. Výše příslušenství není v rozporu s dobrými mravy. Navíc dlužník svůj dluh dne 6. 11. 2013 uznal. Žalovaný ve svém stanovisku k věci uvedl, že v rámci přezkumného jednání konaného dne 18. 5. 2018 pohledávku uznal do výše 888.022,50 Kč, ve zbytku ji popřel co do pravosti i výše. Vzhledem k tomu, že k přihlášce pohledávky byla doložena pouze kopie notářského zápisu, popřel i vykonatelnost jistiny. Z tohoto důvodu není k podání žaloby ohledně jistiny žalobkyně aktivně legitimována. Setrval na stanovisku, že úvěr měl charakter úvěru spotřebitelského, protože jím byly hrazeny nepodnikatelské závazky dlužníka. Společnost VANDERBERG GROUP s.r.o. měla dlouhodobě uzavřenu mandátní smlouvu se společností, tudíž dlužníka nemohla platně zastupovat při sepisu notářského zápisu, který je z tohoto důvodu neplatný. Uznání dluhu je rovněž neplatné, neboť proběhlo v režimu občanského zákoníku, ač úvěrová smlouva byla závazkem obchodním. Navíc je neurčité, nevymezuje jistinu a příslušenství. Vzhledem k tomu, že předmětný úvěr byl úvěrem
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
spotřebitelským, jsou neplatná ujednání o smluvní pokutě a denním úroku z prodlení zakotvená v obchodních podmínkách. 6. Odvolací soud nejprve obecně k vymezení pojmu spotřebitele konstatuje, že jako spotřebitel bývá nejčastěji označena fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy, na jejímž základě se poskytuje finanční služba (např. úvěr, pojištění apod.), nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Pojmovým znakem vymezení spotřebitele z hlediska účelu jeho jednání tedy je, že při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž za účelem spotřeby. Pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný a že tato osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti, neznamená, že nejedná jako spotřebitel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1835/2012). Pro zjištění, zda jde o spotřebitele či nikoliv, není rozhodující pouze formální postavení, ale skutečný účel jednání. Spotřebitelem je v prvé řadě osoba, která jedná mimo profesní či obchodní aktivity. Spotřebitelem bude proto ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a to zejména své, ale nutně se to vztahuje i na spotřebu jiných osob, např. jeho dětí, manžela, rodiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1022/2013). 7. V posuzované věci soud prvního stupně určil, že pohledávka žalobkyně z titulu úroku z prodlení a úroku z úvěru ve výši 1.919.226,06 Kč není po právu, neboť dlužník smlouvu o úvěru uzavřel se společností v postavení spotřebitele, tudíž mu měly být poskytnuty informace stanovené v příloze č. 3 spotřebitelského zákona, což se však nestalo, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na úvěr, který byl společností poskytnut dlužníkovi, je nutno pohlížet jako na úvěr spotřebitelský. Tuto skutečnost lze dovodit zejména z faktu, že úvěrová smlouva byla uzavřena dne 27. 2. 2013 a téhož dne byly společností vystaveny pokladní doklady, na nichž jako účel platby jsou uvedeny transakce, které se netýkají podnikatelské činnosti dlužníka. Společnost tedy již v okamžiku uzavření smlouvy o úvěru musela vědět, že úvěr dlužníku neposkytuje pro účely jeho podnikání. Jestliže primárním znakem spotřebitelského úvěru je skutečný účel, ke kterému je poskytován, pak v tomto případě úvěr nebyl dlužníkovi poskytnut v rámci jeho podnikatelské činnosti. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že dlužník v záhlaví smlouvy uvedl své identifikační číslo a místo podnikání, které je ovšem shodné s místem jeho bydliště. Naopak lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že uvedení identifikačního čísla dlužníka v záhlaví smlouvy, aby se vzbudilo zdání, že na straně dlužníka vystupuje podnikatel, lze kvalifikovat jako obcházení povinností ze strany poskytovatele úvěru, které jsou mu uloženy v příloze č. 3 spotřebitelského zákona. Soud prvního stupně tedy správně určil, že po právu je toliko zákonný úrok běžící ode dne následujícího po vzniku prodlení do dne před rozhodnutím o úpadku. 8. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v té části odstavce II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 1.919.226,06 Kč, jako věcně správný, potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 9. Odvolací soud dále konstatuje, že při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. V případě pochybností o tom, zda se pohledávka přihlášená jako vykonatelná pro účely jejího přezkoumání považuje za vykonatelnou, rozhodne insolvenční soud o tom, zda se pohledávka bude přezkoumávat jako vykonatelná či nevykonatelná, což v případě jejího popření co do pravosti nebo výše insolvenčním správcem, popř. i dlužníkem, jestliže jeho popření je nebo se stane právně účinným, má zásadní význam z hlediska způsobilých popěrných důvodů a z hlediska určení osoby, která je legitimována k podání žaloby z popření pohledávky.
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
10. Jestliže insolvenční soud do skončení přezkumného jednání svým usnesením neodstraní pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou (vyvolané tím, že insolvenční správce zpochybní vykonatelnost pohledávky, kterou současně popře co do pravosti nebo výše), je pro další postup rozhodné, že insolvenční správce věřitele vyrozuměl, že jeho pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. Žalobu podanou věřitelem na základě takového poučení (vyrozumění) nelze poté, co v průběhu řízení vyjde najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, jen proto zamítnout nebo odmítnout. Žalovaný (insolvenční správce) je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření dle § 199 IZ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 144/2017). 11. V projednávané věci se žalobkyně dále domáhala určení, že její pohledávka z titulu jistiny ve výši 1.293.360 Kč, kterou přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávku vykonatelnou, je po právu. Soud prvního stupně v tomto rozsahu žalobu zamítl, avšak jeho rozhodnutí je v tomto rozsahu nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně nevyložil, zda jistinu ve výši 1.293.360 Kč považoval za pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou a z jakého důvodu. V odůvodnění svého rozhodnutí sice hovoří o zamítnutí zajištěné vykonatelné pohledávky, kterou by tedy mohla být jistina, avšak z důvodu, že nárok byl představován jinými platbami na spotřebitelský úvěr . Dle ust. § 8 spotřebitelského zákona jsou ujednání o takových jiných platbách neplatná, což se ovšem vztahuje na úroky, nikoliv na jistinu. Soud prvního stupně zamítl jistinu v celém rozsahu, přestože insolvenční správce i dlužník u přezkumného jednání pohledávku do výše 888.022,50 Kč uznali. Dlužník ve svém podání označeném jako Stanovisko dlužníka k pohledávkám uplatněným přihláškou v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 30 INS 376/2018 ze dne 24. 4. 2018 uvedl, že společnosti zaplatil částku 415.183,50 Kč, tudíž je povinen maximálně zaplatit částku 888.022,50 Kč. Navíc dlužník pohledávku v celkové výši 3.422.657 Kč úkonem ze dne 6. 11. 2013 uznal. S těmito skutečnostmi se však soud prvního stupně ve vztahu k jistině nikterak nevypořádal. 12. S odkazem na vše shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. b/, § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 13. V dalším řízení se soud prvního stupně bude muset zabývat charakterem pohledávky představující jistinu ve výši 1.293.360 Kč tak, aby bylo postaveno najisto, zda se jedná o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou, a rovněž její výši, a to s ohledem na úkony dlužníka i insolvenčního správce ve formě uznání závazku. 14. Závěrem k odvolací námitce žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz ve formě usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2017 č. j. 10 Exe 1193/2016-37 odvolací soud konstatuje, že jednou ze zásad, na níž je vybudováno občanské soudní řízení, je zásada volného hodnocení důkazu. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhu stran na doplnění dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu. Soud nemá povinnost vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, nicméně jestliže určitému důkaznímu návrhu nevyhoví, je povinen vyložit, z jakých důvodů tak učinil. Bylo tedy zcela věcí úvahy soudu, zda předmětný důkaz provede či nikoliv. Pokud však učinil závěr, že neexistuje potřeba provedení tohoto důkazu, bylo jeho povinností vyložit, proč tomu tak je. 15. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
Poučení: Proti výroku I. tohoto rozsudku je přípustné podle § 237 o. s. ř. dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud ČR v Brně.
Proti výroku II. tohoto rozsudku není dovolání přípustné.
Olomouc 27. srpna 2020
JUDr. Lenka Kyprá v. r. předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová.
č. j. 74 ICm 1798/2018 17 VSOL 1237/2019-119 (KSBR 30 INS 376/2018)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kypré a soudkyň JUDr. Magdaleny Vinklerové a JUDr. Eustasie Rutarové ve věci žalobkyně: Indra-Šebesta v.o.s., IČO 26919877 sídlem Čechyňská 361/16, Trnitá, 602 00 Brno insolvenční správkyně dlužníka MULTICREDIT SE, IČO 29288657 sídlem Sokolská třída 244/27, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava
proti žalovanému: Mgr. Radek Frkal, IČO 72015357 sídlem Příkop 838/6, 602 00 Brno insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozeného anonymizovano bytem Lhota 158, 682 01 Vyškov zastoupený advokátem JUDr. Františkem Frkalem sídlem Příkop 838/6, 602 00 Brno
o určení pravosti a výše pohledávky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2019 č. j. 74 ICm 1798/2018-73 (KSBR 30 INS 376/2018)
takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v té části odstavce II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 1.919.226,06 Kč, potvrzuje. II. Ve výroku I. a III. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. cn=ISIR, c=CZ, o=Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti, ou=Insolvenční rejstřík, serialNumber= S131469 (KSBR 30 INS 376/2018)
Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že část zajištěné pohledávky v rozsahu jistiny ve výši 1.293.360 Kč dlužníka MULTICREDIT SE, kterou přihláškou P5 přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 376/2018, je po právu (výrok I.), určil, že část zajištěné pohledávky dlužníka MULTICREDIT SE v rozsahu příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 311.403,94 Kč, kterou přihláškou P5 přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 376/2018, je po právu; ve zbývajícím rozsahu příslušenství, tj. ve zbytku požadovaného úroku z prodlení a úroku z úvěru ve výši 1.919.226,06 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění konstatoval, že žaloba byla podána aktivně legitimovanou žalobkyní proti pasivně legitimovanému žalovanému. Soud prvního stupně dále uvedl, že v rámci přezkumu lze popírat pouze pravost, výši a pořadí pohledávky, nikoliv její vykonatelnost. Ve vztahu k vykonatelnosti pohledávky lze pouze zkoumat, zda tvrzená vykonatelnost byla řádně prokázána. Jestliže věřitel nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku soudu nepředložil originál či ověřenou kopii notářského zápisu, z něhož vykonatelnost pohledávky dovozoval, pak pro účely přezkumu se pohledávky v části, která byla přihlášena jako vykonatelná, i v části, v níž vykonatelnost tvrzena nebyla, považuje za nevykonatelnou. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že úvěr, který byl společnosti MULTICREDIT SE (dále jen společnost) poskytnut dlužníkovi anonymizovano anonymizovano (dále jen dlužník), byl úvěrem spotřebitelským. Tato skutečnost vyplývá z výdajových a příjmových dokladů i ze skutečnosti, že společnost coby věřitelka hradila závazky dlužníka. Společnost tedy musela mít vědomost o tom, jakou formou bude úvěr dlužníku vyplácet již v okamžiku uzavření smlouvy. Podnikatelský charakter úvěrové smlouvy byl do smlouvy zanesen pouze na oko , aby společnost mohla upustit od informování dlužníka dle přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen spotřebitelský zákon), které v ní zaneseny nejsou. Za této situace mohla společnost ve smyslu ust. § 8 spotřebitelského zákona úročit úvěr pouze dle sazby zde uvedené, ujednání o jiných platbách jsou neplatná. Vzhledem k tomu, že nárok po částečném uznání přihlášené pohledávky představuje právě jiné platby na spotřebitelský úvěr, soud žalobu v rozsahu, jímž se žalobkyně domáhala určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky, zamítl. K otázce uznání dluhu soud prvního stupně konstatoval, že žalovanému se v převážné části podařilo vyvrátit domněnku, že dluh v okamžiku uznání existoval. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku ve výši 311.403,90 Kč, která představuje zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po vzniku prodlení do dne před rozhodnutím o úpadku. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 163 a § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ). 2. Proti výroku I. a výroku II., ovšem pouze proti té části výroku, v němž byla žaloba ohledně úroku z úvěru ve výši 1.919.226,06 Kč zamítnuta, podala žalobkyně včas odvolání, v němž namítla, že insolvenční zákon nezná institut popření vykonatelnosti pohledávky. Dle ust. § 192 odst. 1 IZ lze popřít toliko pravost, výši nebo pořadí pohledávky. Pokud měl žalovaný pochybnosti o vykonatelnosti pohledávky, měl postupovat v intencích ust. § 191 odst. 2 IZ, tzn. že o vykonatelnosti pohledávky měl do skončení přezkumného jednání rozhodnout insolvenční soud, což se však nestalo. Za tohoto stavu věci měla být jistina přezkoumána jako vykonatelná a příslušenství pohledávky jako nevykonatelné. Pokud žalovaný popřel část jistiny ve výši 405.337,50 Kč, měl povinnost ohledně této části podat žalobu na určení pohledávky. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání takové žaloby již dávno uplynula a žaloba podána nebyla, je žalobkyně přesvědčena, že pohledávka je zjištěna v rozsahu jistiny, tj. v částce 1.293.360 Kč. Předmětem sporu tak mělo být pouze popřené příslušenství, které bylo přihlášeno jako
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
nevykonatelné. Žalobkyně je dále přesvědčena o tom, že smlouvu uzavřenou mezi společností a dlužníkem nelze považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť charakter úvěru nemůže být určen podle toho, na úhradu jakých závazků dlužníka budou poskytnuté finanční prostředky použity. Naopak dlužník ve smlouvě uvedl své identifikační číslo a místo podnikání, tudíž do závazkového vztahu nevstupoval jako spotřebitel. Příslušenství pohledávky není v rozporu s dobrými mravy, nýbrž je důsledkem toho, že dlužník společnosti coby věřitelce po dobu delší než 5 let před podáním přihlášky ničeho neuhradil. Zastoupení dlužníka při sepisu notářského zápisu společností VANDERBERG GROUP s.r.o., která později při vymáhání pohledávky jednala za společnost, nebylo v rozporu se zájmy zastoupeného. Žalobkyně poukázala na uznání dluhu ze dne 6. 1. 2013, kterým dlužník výslovně uznal co do důvodu a výše vůči společnosti závazek ve výši 3.422.657 Kč. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému se podařilo vyvrátit právní domněnku, že dluh v době uznání neexistoval. Skutečnost, že uznání závazku podepsala v postavení ručitele i manželka dlužníka, nezpůsobuje jeho neplatnost. Závěrem žalobkyně namítla, že soud prvního stupně se nikterak nevypořádal s jí navrženým důkazem v podobě usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2011 č. j. 10 EXE 1193/2016-37. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhoví. 3. Žalovaný v podání ze dne 25. 8. 2020 navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, i řízení mu předcházející (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a po jednání ve věci (§ 214 o. s. ř.) dospěl k následujícím zjištěním a závěrům. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne 21. 6. 2018, se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky, kterou přihlásila přihláškou P5 v celkové výši 3.523.990 Kč do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Ve skutkových tvrzeních uvedla, že společnost uzavřela dne 27. 2. 2013 s dlužníkem smlouvu o úvěru, na základě které jí dlužník dluží jistinu ve výši 1.293.360 Kč, která byla do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek přihlášena jako vykonatelná pohledávka dle notářského zápisu. Dále jí dlužník dluží příslušenství ve výši 2.230.630 Kč, které bylo přihlášeno jako nevykonatelné. Žalobkyně nesouhlasí s popěrným úkonem žalovaného, dle něhož pokud předložila pouze kopii notářského zápisu, považuje se pohledávka za nevykonatelnou. Pokud v tomto směru panovaly pochybnosti, měl rozhodnout insolvenční soud, avšak žádné takové rozhodnutí není součástí spisového materiálu. Žalobkyně nesouhlasí s názorem dlužníka, že poskytnutý úvěr byl úvěrem spotřebitelským, a tudíž že se na dlužníka vztahují pravidla na ochranu spotřebitele, neboť charakter smlouvy neurčuje účel, na který budou finanční prostředky použity. Rovněž nesouhlasí s dlužníkem prezentovaným názorem o neplatnosti notářského zápisu pro rozpor se zájmy zastoupeného, když dlužník udělil plnou moc společnosti VANDERBERG GROUP s.r.o., která zároveň zastupovala společnost. Výše příslušenství není v rozporu s dobrými mravy. Navíc dlužník svůj dluh dne 6. 11. 2013 uznal. Žalovaný ve svém stanovisku k věci uvedl, že v rámci přezkumného jednání konaného dne 18. 5. 2018 pohledávku uznal do výše 888.022,50 Kč, ve zbytku ji popřel co do pravosti i výše. Vzhledem k tomu, že k přihlášce pohledávky byla doložena pouze kopie notářského zápisu, popřel i vykonatelnost jistiny. Z tohoto důvodu není k podání žaloby ohledně jistiny žalobkyně aktivně legitimována. Setrval na stanovisku, že úvěr měl charakter úvěru spotřebitelského, protože jím byly hrazeny nepodnikatelské závazky dlužníka. Společnost VANDERBERG GROUP s.r.o. měla dlouhodobě uzavřenu mandátní smlouvu se společností, tudíž dlužníka nemohla platně zastupovat při sepisu notářského zápisu, který je z tohoto důvodu neplatný. Uznání dluhu je rovněž neplatné, neboť proběhlo v režimu občanského zákoníku, ač úvěrová smlouva byla závazkem obchodním. Navíc je neurčité, nevymezuje jistinu a příslušenství. Vzhledem k tomu, že předmětný úvěr byl úvěrem
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
spotřebitelským, jsou neplatná ujednání o smluvní pokutě a denním úroku z prodlení zakotvená v obchodních podmínkách. 6. Odvolací soud nejprve obecně k vymezení pojmu spotřebitele konstatuje, že jako spotřebitel bývá nejčastěji označena fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy, na jejímž základě se poskytuje finanční služba (např. úvěr, pojištění apod.), nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Pojmovým znakem vymezení spotřebitele z hlediska účelu jeho jednání tedy je, že při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž za účelem spotřeby. Pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný a že tato osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti, neznamená, že nejedná jako spotřebitel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1835/2012). Pro zjištění, zda jde o spotřebitele či nikoliv, není rozhodující pouze formální postavení, ale skutečný účel jednání. Spotřebitelem je v prvé řadě osoba, která jedná mimo profesní či obchodní aktivity. Spotřebitelem bude proto ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a to zejména své, ale nutně se to vztahuje i na spotřebu jiných osob, např. jeho dětí, manžela, rodiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1022/2013). 7. V posuzované věci soud prvního stupně určil, že pohledávka žalobkyně z titulu úroku z prodlení a úroku z úvěru ve výši 1.919.226,06 Kč není po právu, neboť dlužník smlouvu o úvěru uzavřel se společností v postavení spotřebitele, tudíž mu měly být poskytnuty informace stanovené v příloze č. 3 spotřebitelského zákona, což se však nestalo, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na úvěr, který byl společností poskytnut dlužníkovi, je nutno pohlížet jako na úvěr spotřebitelský. Tuto skutečnost lze dovodit zejména z faktu, že úvěrová smlouva byla uzavřena dne 27. 2. 2013 a téhož dne byly společností vystaveny pokladní doklady, na nichž jako účel platby jsou uvedeny transakce, které se netýkají podnikatelské činnosti dlužníka. Společnost tedy již v okamžiku uzavření smlouvy o úvěru musela vědět, že úvěr dlužníku neposkytuje pro účely jeho podnikání. Jestliže primárním znakem spotřebitelského úvěru je skutečný účel, ke kterému je poskytován, pak v tomto případě úvěr nebyl dlužníkovi poskytnut v rámci jeho podnikatelské činnosti. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že dlužník v záhlaví smlouvy uvedl své identifikační číslo a místo podnikání, které je ovšem shodné s místem jeho bydliště. Naopak lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že uvedení identifikačního čísla dlužníka v záhlaví smlouvy, aby se vzbudilo zdání, že na straně dlužníka vystupuje podnikatel, lze kvalifikovat jako obcházení povinností ze strany poskytovatele úvěru, které jsou mu uloženy v příloze č. 3 spotřebitelského zákona. Soud prvního stupně tedy správně určil, že po právu je toliko zákonný úrok běžící ode dne následujícího po vzniku prodlení do dne před rozhodnutím o úpadku. 8. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v té části odstavce II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 1.919.226,06 Kč, jako věcně správný, potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 9. Odvolací soud dále konstatuje, že při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. V případě pochybností o tom, zda se pohledávka přihlášená jako vykonatelná pro účely jejího přezkoumání považuje za vykonatelnou, rozhodne insolvenční soud o tom, zda se pohledávka bude přezkoumávat jako vykonatelná či nevykonatelná, což v případě jejího popření co do pravosti nebo výše insolvenčním správcem, popř. i dlužníkem, jestliže jeho popření je nebo se stane právně účinným, má zásadní význam z hlediska způsobilých popěrných důvodů a z hlediska určení osoby, která je legitimována k podání žaloby z popření pohledávky.
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
10. Jestliže insolvenční soud do skončení přezkumného jednání svým usnesením neodstraní pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou (vyvolané tím, že insolvenční správce zpochybní vykonatelnost pohledávky, kterou současně popře co do pravosti nebo výše), je pro další postup rozhodné, že insolvenční správce věřitele vyrozuměl, že jeho pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. Žalobu podanou věřitelem na základě takového poučení (vyrozumění) nelze poté, co v průběhu řízení vyjde najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, jen proto zamítnout nebo odmítnout. Žalovaný (insolvenční správce) je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření dle § 199 IZ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 144/2017). 11. V projednávané věci se žalobkyně dále domáhala určení, že její pohledávka z titulu jistiny ve výši 1.293.360 Kč, kterou přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávku vykonatelnou, je po právu. Soud prvního stupně v tomto rozsahu žalobu zamítl, avšak jeho rozhodnutí je v tomto rozsahu nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně nevyložil, zda jistinu ve výši 1.293.360 Kč považoval za pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou a z jakého důvodu. V odůvodnění svého rozhodnutí sice hovoří o zamítnutí zajištěné vykonatelné pohledávky, kterou by tedy mohla být jistina, avšak z důvodu, že nárok byl představován jinými platbami na spotřebitelský úvěr . Dle ust. § 8 spotřebitelského zákona jsou ujednání o takových jiných platbách neplatná, což se ovšem vztahuje na úroky, nikoliv na jistinu. Soud prvního stupně zamítl jistinu v celém rozsahu, přestože insolvenční správce i dlužník u přezkumného jednání pohledávku do výše 888.022,50 Kč uznali. Dlužník ve svém podání označeném jako Stanovisko dlužníka k pohledávkám uplatněným přihláškou v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 30 INS 376/2018 ze dne 24. 4. 2018 uvedl, že společnosti zaplatil částku 415.183,50 Kč, tudíž je povinen maximálně zaplatit částku 888.022,50 Kč. Navíc dlužník pohledávku v celkové výši 3.422.657 Kč úkonem ze dne 6. 11. 2013 uznal. S těmito skutečnostmi se však soud prvního stupně ve vztahu k jistině nikterak nevypořádal. 12. S odkazem na vše shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. b/, § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 13. V dalším řízení se soud prvního stupně bude muset zabývat charakterem pohledávky představující jistinu ve výši 1.293.360 Kč tak, aby bylo postaveno najisto, zda se jedná o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou, a rovněž její výši, a to s ohledem na úkony dlužníka i insolvenčního správce ve formě uznání závazku. 14. Závěrem k odvolací námitce žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz ve formě usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2017 č. j. 10 Exe 1193/2016-37 odvolací soud konstatuje, že jednou ze zásad, na níž je vybudováno občanské soudní řízení, je zásada volného hodnocení důkazu. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhu stran na doplnění dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu. Soud nemá povinnost vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, nicméně jestliže určitému důkaznímu návrhu nevyhoví, je povinen vyložit, z jakých důvodů tak učinil. Bylo tedy zcela věcí úvahy soudu, zda předmětný důkaz provede či nikoliv. Pokud však učinil závěr, že neexistuje potřeba provedení tohoto důkazu, bylo jeho povinností vyložit, proč tomu tak je. 15. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová. (KSBR 30 INS 376/2018)
Poučení: Proti výroku I. tohoto rozsudku je přípustné podle § 237 o. s. ř. dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud ČR v Brně.
Proti výroku II. tohoto rozsudku není dovolání přípustné.
Olomouc 27. srpna 2020
JUDr. Lenka Kyprá v. r. předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Šlajsová.