14 Co 39/2016
Datum rozhodnutí: 25.02.2016
Dotčené předpisy: § 89 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
U s n e s e n í
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Ivy Suneghové a Mgr. Moniky Tupé v exekuční věci oprávněné: E. P. s. r. o. , se sídlem P-10, K. 810/104A, proti povinnému: P . D ., bytem P-8, Z. 1/35, pro 68.000,-Kč s příslušenstvím , o odvolání oprávněné proti usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 3, ze dne 20. 10. 2015, č. j. 091 EX 01331/07-048 ,
t a k t o :
I. Usnesení soudní exekutorky s e ve výroku II. o nákladech exekuce m ě n í tak, že soudní exekutorce se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává. II. Ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky s e m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. III. Oprávněné se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. IV. Soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením soudní exekutorka Exekutorského úřadu Praha 3 rozhodla o zastavení exekuce (výrok I.), dále rozhodla o povinnosti oprávněné zaplatit náklady exekuce ve výši 4.235,-Kč k rukám exekutorky (výrok II.) a o nákladech mezi účastníky rozhodla tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).
Takto soudní exekutorka rozhodla poté, kdy oprávněná údajně podala návrh na zastavení exekuce. Soudní exekutorka v odůvodnění usnesení o zastavení exekuce dospěla k závěru, že je proto třeba exekuci dle ust. § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s ust. § 55 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb. zastavit. O nákladech exekuce rozhodla s odkazem a ust. § 89 a § 90 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen ex.ř.), podle kterého hradí náklady exekuce ten, který zastavení zavinil. Procesní zavinění shledala exekutorka na straně oprávněné, a proto rozhodla o její povinnosti zaplatit na nákladech exekuce hotové výdaje dle ust. § 13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve výši 3.500,-Kč a 21% DPH ve výši 735,-Kč.
Proti výroku II. podala oprávněná odvolání. Toto odůvodnila tak, že exekutorka v usnesení o zastavení exekuce stručně uvádí, že oprávněná podala dne 25. 9. 2015 návrh na zastavení exekuce, a proto zastavení exekuce procesně zavinila. Oprávněná namítá, že podáním ze dne 25. 9. 2015 pouze reagovala na dotaz exekutorky, ve kterém se dotazovala, zda, případně v jaké výši, byla oprávněná uspokojena v rámci insolvenčního řízení vedeného na povinného, a pokud byla uspokojena zcela, zda souhlasí s ukončením exekuce. Vzhledem ke skutečnosti, že pohledávka oprávněné za povinným byla v průběhu insolvence uspokojena ve výši 25.784,-Kč a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2015, č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-B-86, soud vzal na vědomí splnění oddlužení povinného, oprávněná k dotazu exekutorky sdělila, že s navrhovaným zastavením exekuce souhlasí. Oprávněná se však domnívá, že zastavení exekuce nezavinila, protože návrh na nařízení exekuce byl podán 23. 8. 2007, rozhodnuto o něm bylo dne 12. 9. 2007 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 14 Nc 10112/2007-5 a úpadek povinného byl zjištěn až následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-A-12. Oprávněná proto navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudní exekutorky změnil tak, že se oprávněné neuloží povinnost hradit náklady soudní exekutorky, případně aby rozhodnutí exekutorky zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
Povinný se k odvolání nevyjádřil.
Protože exekuční řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2013 (dne 23. 8. 2007), odvolací soud projednal odvolání a rozhodl o něm podle zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen ex.ř.) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. IV., bod 1. zák. č. 396/2012 Sb.) a jelikož řízení bylo zahájeno také před 1. 1. 2014, tak i podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. přechodných ustanovení zák. č. 293/2013 Sb.).
Odvolací soud přezkoumal (podle § 254 odst. 1, § 212 a § 212a odst. 5 a 6 o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř.) nejen napadený výrok, ale i výroky o nákladech řízení mezi účastníky, které jsou na výše uvedeném výroku závislé (§ 206 odst. 2 druhá věta o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř.) včetně správnosti postupu v řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání oprávněné je důvodné .
V daném případě odvolací soud zjistil z insolvenčního rejstříku, dále z připojeného exekučního spisu sp. zn. 091 EX 01331/07, že exekuční řízení bylo zahájeno k návrhu oprávněné dne 23. 8. 2007, insolvenční řízení dne 13. 10. 2008, dále zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2015, č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-B-86, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-B-91, soud vzal na vědomí splnění oddlužení povinného a osvobodil povinného od placení pohledávek, kromě jiného těch, které byly zahrnuty do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s odkazem na ust. § 414 insolvenčního zákona (dále jen INSZ). Jak dále plyne z obsahu exekučního spisu, oprávněná skutečně nenavrhla zastavení exekuce, pouze reagovala na dotaz soudní exekutorky. Nebylo tedy správné exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a nelze proto ani dovodit, že oprávněná z tohoto důvodu procesně zastavení řízení zavinila. Nicméně s ohledem na to, že výrok o zastavení exekuce je již pravomocný, nebylo možné jej přezkoumat.
Odvolací soud proto dále řešil, zda lze uložit zaplatit náklady exekuce povinnému, neboť dle ustanovení § 87 odst. 3 ex. řádu platí zásadně náklady exekuce povinný. V dané věci však v průběhu exekučního řízení bylo zahájeno řízení insolvenční (dne 13. 10. 2008), které má ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb. (dále jen INSZ) ten dopad na probíhající exekuční řízení, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží od majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. Z provedených důkazů plyne, že v dané věci již insolvenční řízení proběhlo a skončilo oddlužením povinného, že bylo dokonce již rozhodnuto o osvobození povinného v placení tam uvedených pohledávek. Z tohoto pohledu bylo nutné posoudit, kdo má v takové situaci hradit náklady exekuce.
Náklady exekuce (ve smyslu § 87 ex. ř. zejména odměna exekutora a náhrada jeho hotových výdajů) se svojí podstatou odlišují od nákladů účastníka řízení. Zatímco nárok na náhradu nákladů účastníka řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, publikovaný v časopise Soudní judikatura jako Rc 92/2008 ), soudní exekutor pověřený prováděním exekuce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů již tím, že v souladu se svým pověřením započal se zjišťováním a zajišťováním majetku povinného (§ 35 odst. 3 ex. ř.). Exekuce je totiž vždy od počátku vedena nejen k vymožení pohledávky oprávněného, ale automaticky též pro vymožení nákladů exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce (§ 88 ex. ř.) pak pouze stanoví výši nákladů exekuce pro dané exekuční řízení.
Dále se odvolací soud musel zabývat otázkou, zda tato zásada, podle níž zásadně má hradit náklady exekuce povinný, platí i za situace zastavení exekuce (§ 89 odst. 1 ex.ř.) po proběhnuvším insolvenčním řízení.
Podle § 414 odst. 1 zák. č. 182/2006 (ins. zák.), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka .
Podle § 414 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. ins. zák. ve znění platném od 1. 1. 2014 se osvobození podle § 414 odst. 1 ins. zák. vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.
Jak plyne z obsahu exekučního spisu, nic nebránilo soudní exekutorce v přihlášení své pohledávky do insolvenčního řízení a jelikož má ve světle stávající judikatury soudů postavení jako ostatní věřitelé (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014), sdílí její pohledávka osud ostatních pohledávek, i když se s pohledávkou nepřihlásila (viz § 414 odst. 2 INSZ). Jestliže je povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, včetně nepřihlášených, je povinný osvobozen i od placení nákladů exekuce. Smyslem oddlužení, jako způsobu řešení úpadku dle ust. § 4 odst. 1 písm. c) ins. zák., je totiž umožnit poctivému dlužníku zbavit se dosavadních dluhů a opětovně se zapojit do běžného důstojného života. Dlužník, který prošel oddlužením a dosáhl osvobození od placení pohledávek, je chráněn vůči placení dosavadních starých pohledávek, které sice v neuhrazeném rozsahu nezanikají, avšak nadále existují pouze v režimu naturálních obligací. Znamená to, že v soudním nalézacím řízení nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat a ve vykonávacím (exekučním) řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka promlčená ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 63/2011) . Postrádá smyslu, aby byl sice dlužník osvobozen od placení zbytku svého dluhu, ale po úspěšném oddlužení by byl nucen uhradit v plné výši náklady nedokončené exekuce, protože by tak byl vystaven opětovně omezením spojeným s vedením exekuce.
Náhradu nákladů exekuce však nelze z následujících důvodů uložit ani oprávněné.
Dle ustanovení § 89 odst. 1 ex.ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce
a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Jak bylo výše uvedeno, oprávněná jednak v dané věci žádný návrh na zastavení exekuce nepodala, jednak exekuční řízení bylo důvodně zahájeno na základě řádného exekučního titulu při zachování patřičné opatrnosti (srov. k tomu judikaturu soudů k § 89 ex.ř.), tudíž z procesního hlediska zastavení exekuce nezavinila. Zejména je však třeba v obecné rovině zdůraznit, že oprávněná situaci, kdy bylo až v průběhu exekučního řízení zahájeno řízení insolvenční, nemohla nijak ovlivnit, rovněž tak další průběh jak insolvenčího, tak i exekučního řízení. Proto zejména z tohoto důvodu jí nelze přičíst z procesního hlediska k tíži jakékoliv zavinění na zastavení exekuce. Z tohoto důvodu nelze ani jí uložit povinnost hradit soudní exekutorce její náklady. Za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a k vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek dle § 414 odst. 1, 2 INSZ, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému, ani oprávněnému.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudní exekutorky ve výroku o nákladech exekuce II. změnil podle § 221a a § 254 odst. 1 o.s.ř., dále § 52 ex.ř. tak, že soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce nepřiznal (§ 150 o.s.ř.), neboť nelze dovodit, že by povinný či oprávněná zastavení exekuce zavinili a ve skutečnosti oddlužení povinného spatřuje odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce ve vztahu k povinnému přiznat.
Výrok o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) byl rovněž změněn (§ 254 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a § 52 ex.ř.), neboť bylo řízení zastaveno bez viny účastníků.
O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi oprávněnou a povinným bylo rozhodnuto podle ustanovení § 52 ex.ř., § 224 odst. 1 a ust. § 150 o.s.ř., když oprávněná měla sice v odvolacím řízení procesní úspěch, avšak s ohledem na výše uvedené důvody je uložení povinnosti zaplatit odvolací náklady oddluženému povinnému pojmově vyloučeno.
Za takové situace neúspěšná soudní exekutorka nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo a současně platí i to, že i tento výrok by měl být v souladu se smyslem a účelem oddlužení povinného.
Výrok o zastavení exekuce (I.) nebyl odvoláním napaden, a proto nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 3 o.s.ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř. a odvolací soud jej nemohl přezkoumávat.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 25. února 2016
JUDr. Milada V e s e l á v. r. předsedkyně senátu
Datum rozhodnutí: 25.02.2016
Dotčené předpisy: § 89 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
U s n e s e n í
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Ivy Suneghové a Mgr. Moniky Tupé v exekuční věci oprávněné: E. P. s. r. o. , se sídlem P-10, K. 810/104A, proti povinnému: P . D ., bytem P-8, Z. 1/35, pro 68.000,-Kč s příslušenstvím , o odvolání oprávněné proti usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 3, ze dne 20. 10. 2015, č. j. 091 EX 01331/07-048 ,
t a k t o :
I. Usnesení soudní exekutorky s e ve výroku II. o nákladech exekuce m ě n í tak, že soudní exekutorce se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává. II. Ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky s e m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. III. Oprávněné se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. IV. Soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením soudní exekutorka Exekutorského úřadu Praha 3 rozhodla o zastavení exekuce (výrok I.), dále rozhodla o povinnosti oprávněné zaplatit náklady exekuce ve výši 4.235,-Kč k rukám exekutorky (výrok II.) a o nákladech mezi účastníky rozhodla tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).
Takto soudní exekutorka rozhodla poté, kdy oprávněná údajně podala návrh na zastavení exekuce. Soudní exekutorka v odůvodnění usnesení o zastavení exekuce dospěla k závěru, že je proto třeba exekuci dle ust. § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s ust. § 55 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb. zastavit. O nákladech exekuce rozhodla s odkazem a ust. § 89 a § 90 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen ex.ř.), podle kterého hradí náklady exekuce ten, který zastavení zavinil. Procesní zavinění shledala exekutorka na straně oprávněné, a proto rozhodla o její povinnosti zaplatit na nákladech exekuce hotové výdaje dle ust. § 13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve výši 3.500,-Kč a 21% DPH ve výši 735,-Kč.
Proti výroku II. podala oprávněná odvolání. Toto odůvodnila tak, že exekutorka v usnesení o zastavení exekuce stručně uvádí, že oprávněná podala dne 25. 9. 2015 návrh na zastavení exekuce, a proto zastavení exekuce procesně zavinila. Oprávněná namítá, že podáním ze dne 25. 9. 2015 pouze reagovala na dotaz exekutorky, ve kterém se dotazovala, zda, případně v jaké výši, byla oprávněná uspokojena v rámci insolvenčního řízení vedeného na povinného, a pokud byla uspokojena zcela, zda souhlasí s ukončením exekuce. Vzhledem ke skutečnosti, že pohledávka oprávněné za povinným byla v průběhu insolvence uspokojena ve výši 25.784,-Kč a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2015, č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-B-86, soud vzal na vědomí splnění oddlužení povinného, oprávněná k dotazu exekutorky sdělila, že s navrhovaným zastavením exekuce souhlasí. Oprávněná se však domnívá, že zastavení exekuce nezavinila, protože návrh na nařízení exekuce byl podán 23. 8. 2007, rozhodnuto o něm bylo dne 12. 9. 2007 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 14 Nc 10112/2007-5 a úpadek povinného byl zjištěn až následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-A-12. Oprávněná proto navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudní exekutorky změnil tak, že se oprávněné neuloží povinnost hradit náklady soudní exekutorky, případně aby rozhodnutí exekutorky zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
Povinný se k odvolání nevyjádřil.
Protože exekuční řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2013 (dne 23. 8. 2007), odvolací soud projednal odvolání a rozhodl o něm podle zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen ex.ř.) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. IV., bod 1. zák. č. 396/2012 Sb.) a jelikož řízení bylo zahájeno také před 1. 1. 2014, tak i podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. přechodných ustanovení zák. č. 293/2013 Sb.).
Odvolací soud přezkoumal (podle § 254 odst. 1, § 212 a § 212a odst. 5 a 6 o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř.) nejen napadený výrok, ale i výroky o nákladech řízení mezi účastníky, které jsou na výše uvedeném výroku závislé (§ 206 odst. 2 druhá věta o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř.) včetně správnosti postupu v řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání oprávněné je důvodné .
V daném případě odvolací soud zjistil z insolvenčního rejstříku, dále z připojeného exekučního spisu sp. zn. 091 EX 01331/07, že exekuční řízení bylo zahájeno k návrhu oprávněné dne 23. 8. 2007, insolvenční řízení dne 13. 10. 2008, dále zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2015, č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-B-86, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 4056/2008-B-91, soud vzal na vědomí splnění oddlužení povinného a osvobodil povinného od placení pohledávek, kromě jiného těch, které byly zahrnuty do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s odkazem na ust. § 414 insolvenčního zákona (dále jen INSZ). Jak dále plyne z obsahu exekučního spisu, oprávněná skutečně nenavrhla zastavení exekuce, pouze reagovala na dotaz soudní exekutorky. Nebylo tedy správné exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a nelze proto ani dovodit, že oprávněná z tohoto důvodu procesně zastavení řízení zavinila. Nicméně s ohledem na to, že výrok o zastavení exekuce je již pravomocný, nebylo možné jej přezkoumat.
Odvolací soud proto dále řešil, zda lze uložit zaplatit náklady exekuce povinnému, neboť dle ustanovení § 87 odst. 3 ex. řádu platí zásadně náklady exekuce povinný. V dané věci však v průběhu exekučního řízení bylo zahájeno řízení insolvenční (dne 13. 10. 2008), které má ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb. (dále jen INSZ) ten dopad na probíhající exekuční řízení, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží od majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. Z provedených důkazů plyne, že v dané věci již insolvenční řízení proběhlo a skončilo oddlužením povinného, že bylo dokonce již rozhodnuto o osvobození povinného v placení tam uvedených pohledávek. Z tohoto pohledu bylo nutné posoudit, kdo má v takové situaci hradit náklady exekuce.
Náklady exekuce (ve smyslu § 87 ex. ř. zejména odměna exekutora a náhrada jeho hotových výdajů) se svojí podstatou odlišují od nákladů účastníka řízení. Zatímco nárok na náhradu nákladů účastníka řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, publikovaný v časopise Soudní judikatura jako Rc 92/2008 ), soudní exekutor pověřený prováděním exekuce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů již tím, že v souladu se svým pověřením započal se zjišťováním a zajišťováním majetku povinného (§ 35 odst. 3 ex. ř.). Exekuce je totiž vždy od počátku vedena nejen k vymožení pohledávky oprávněného, ale automaticky též pro vymožení nákladů exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce (§ 88 ex. ř.) pak pouze stanoví výši nákladů exekuce pro dané exekuční řízení.
Dále se odvolací soud musel zabývat otázkou, zda tato zásada, podle níž zásadně má hradit náklady exekuce povinný, platí i za situace zastavení exekuce (§ 89 odst. 1 ex.ř.) po proběhnuvším insolvenčním řízení.
Podle § 414 odst. 1 zák. č. 182/2006 (ins. zák.), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka .
Podle § 414 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. ins. zák. ve znění platném od 1. 1. 2014 se osvobození podle § 414 odst. 1 ins. zák. vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.
Jak plyne z obsahu exekučního spisu, nic nebránilo soudní exekutorce v přihlášení své pohledávky do insolvenčního řízení a jelikož má ve světle stávající judikatury soudů postavení jako ostatní věřitelé (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014), sdílí její pohledávka osud ostatních pohledávek, i když se s pohledávkou nepřihlásila (viz § 414 odst. 2 INSZ). Jestliže je povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, včetně nepřihlášených, je povinný osvobozen i od placení nákladů exekuce. Smyslem oddlužení, jako způsobu řešení úpadku dle ust. § 4 odst. 1 písm. c) ins. zák., je totiž umožnit poctivému dlužníku zbavit se dosavadních dluhů a opětovně se zapojit do běžného důstojného života. Dlužník, který prošel oddlužením a dosáhl osvobození od placení pohledávek, je chráněn vůči placení dosavadních starých pohledávek, které sice v neuhrazeném rozsahu nezanikají, avšak nadále existují pouze v režimu naturálních obligací. Znamená to, že v soudním nalézacím řízení nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat a ve vykonávacím (exekučním) řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka promlčená ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 63/2011) . Postrádá smyslu, aby byl sice dlužník osvobozen od placení zbytku svého dluhu, ale po úspěšném oddlužení by byl nucen uhradit v plné výši náklady nedokončené exekuce, protože by tak byl vystaven opětovně omezením spojeným s vedením exekuce.
Náhradu nákladů exekuce však nelze z následujících důvodů uložit ani oprávněné.
Dle ustanovení § 89 odst. 1 ex.ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce
a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Jak bylo výše uvedeno, oprávněná jednak v dané věci žádný návrh na zastavení exekuce nepodala, jednak exekuční řízení bylo důvodně zahájeno na základě řádného exekučního titulu při zachování patřičné opatrnosti (srov. k tomu judikaturu soudů k § 89 ex.ř.), tudíž z procesního hlediska zastavení exekuce nezavinila. Zejména je však třeba v obecné rovině zdůraznit, že oprávněná situaci, kdy bylo až v průběhu exekučního řízení zahájeno řízení insolvenční, nemohla nijak ovlivnit, rovněž tak další průběh jak insolvenčího, tak i exekučního řízení. Proto zejména z tohoto důvodu jí nelze přičíst z procesního hlediska k tíži jakékoliv zavinění na zastavení exekuce. Z tohoto důvodu nelze ani jí uložit povinnost hradit soudní exekutorce její náklady. Za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a k vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek dle § 414 odst. 1, 2 INSZ, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému, ani oprávněnému.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudní exekutorky ve výroku o nákladech exekuce II. změnil podle § 221a a § 254 odst. 1 o.s.ř., dále § 52 ex.ř. tak, že soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce nepřiznal (§ 150 o.s.ř.), neboť nelze dovodit, že by povinný či oprávněná zastavení exekuce zavinili a ve skutečnosti oddlužení povinného spatřuje odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce ve vztahu k povinnému přiznat.
Výrok o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) byl rovněž změněn (§ 254 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a § 52 ex.ř.), neboť bylo řízení zastaveno bez viny účastníků.
O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi oprávněnou a povinným bylo rozhodnuto podle ustanovení § 52 ex.ř., § 224 odst. 1 a ust. § 150 o.s.ř., když oprávněná měla sice v odvolacím řízení procesní úspěch, avšak s ohledem na výše uvedené důvody je uložení povinnosti zaplatit odvolací náklady oddluženému povinnému pojmově vyloučeno.
Za takové situace neúspěšná soudní exekutorka nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo a současně platí i to, že i tento výrok by měl být v souladu se smyslem a účelem oddlužení povinného.
Výrok o zastavení exekuce (I.) nebyl odvoláním napaden, a proto nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 3 o.s.ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř. a odvolací soud jej nemohl přezkoumávat.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 25. února 2016
JUDr. Milada V e s e l á v. r. předsedkyně senátu