13 Cmo 2/2013
13 Cmo 2/2013-66
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobkyně Bc. Ilona Galaczové, Třinec, Dukelská 997, PSČ 739 61, jako insolvenční správkyně dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Třinec, SNP 394, identifikační číslo 11538406, zastoupené Mgr. Danielem Siwym, advokátem se sídlem Český Těšín, Nádražní 38/8, PSČ 737 01, proti žalované Československá obchodní banka, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 115 20, identifikační číslo 00001350, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Cm 8/2010 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Třinec, SNP 394, PSČ 739 61, identifikační číslo 11538406, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 4959/2008, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.2.2013 č. j. 39 Cm 8/2010-39
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a IV. p o t v r z u j e.
II. Ve výroku III., o náhradě nákladů řízení, se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.549,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 4.343,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že právní úkon, spočívající v uhrazení společnosti Československá obchodní banka, a.s. částky ve výši 590.225,52 Kč, který byl dne 5. května 2008 učiněn Ing. Vladislavem Tomoszkem, je vůči žalobci neúčinný (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalované do tří dnů od právní moci rozhodnutí vyplatit žalobkyni částku ve výši 590.225,52 Kč na ve výroku blíže označený účet, vedený u ČSOB, a.s. (výrok II.), a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.003 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce (výrok III.) a k povinnosti zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.).
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že byly naplněny jak obecné znaky neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 235 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), tak znaky zvýhodňujícího právního úkonu podle § 241 IZ. Dlužník ve lhůtě kratší jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení uhradil žalované částku ve výši 590.225,52 Kč, a to v době, kdy se již nacházel v úpadku, čímž žalovanou, jako svou věřitelku, zvýhodnil před ostatními svými věřiteli se závazky po lhůtě splatnosti. Žalované se touto platbou také dostalo nepochybně vyššího plnění, než by se jí dostalo v konkursu, když do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásili věřitelé s pohledávkami celkem ve výši 9.747.714,75 Kč a v soupisu majetkové podstaty je aktuálně zapsán majetek v hodnotě 4.985.193 Kč. Tvrzení žalované, že částku ve výši 590.225,52 Kč neuhradil dlužník, nýbrž společnost TOP-Montáže, s.r.o. vyhodnotil soud prvního stupně jako účelové. Žalovaná sama v přihláškách pohledávek uvedla, že uvedenou splátku jistiny úvěru uhradil dlužník. Při jednání, jež se ve věci konalo, žalovaná připustila, že pohledávka mohla být uhrazena dlužníkem a nikoliv z účtu TOP-Montáže, s.r.o., když žalobce předložil výpis z účtu dlužníka, podle kterého tuto částku dlužník uhradil ze svého účtu č. 199079579, nikoliv z účtu TOP-Montáže, s.r.o. č. 199219746. Jak soud prvního stupně dále uvedl, žaloba (doručená soudu dne 19.3.2009) byla insolvenční správkyní podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (§ 239 odst. 3 IZ). Soud proto rozhodl o neúčinnosti právního úkonu dlužníka a současně žalované podle ustanovení § 237 IZ uložil povinnost vydat do majetkové podstaty poskytnuté plnění do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni, která byla ve sporu úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 13.003 Kč, představující náklady právního zastoupení. Žalované dále uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobkyně je od hrazení poplatku osvobozena podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. q).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala, že soud prvního stupně učinil nejprve zjištění o tom, že dne 2.5.2008 (pátek) odeslala společnost TOP-Montáže, s.r.o. ze svého běžného účtu č. 199219746/0300 částku 700.000 Kč na vnitřní účet banky č. 4240-22970908/0300, a že téhož dne byla tato částka na účet žalované banky připsána. Z důkazů, které odvolatelka předložila, je zjevné, že právě z takto od společnosti TOP-Montáže, s.r.o. zaplacené částky došlo dne 5.5.2008 (pondělí) ke snížení úvěru ze smlouvy o úvěru č. 4158/05/5141, uzavřené dne 13.10.2005, o částku 590.225,52 Kč. Podle odvolatelky je tedy zjevné, že platbu splátky provedla společnost TOP-Montáže, s.r.o., která k původnímu dluhu dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano přistoupila. Podle názoru odvolatelky nelze z žádného důkazu, provedeného v řízení dovodit, že by platbu uhradil sám Ing. Vladislav Tomoszek ze svých prostředků. Jak odvolatelka dále poukazovala, soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozsudku uvádí, že z výpisu z účtu č. 199079579/0300 zjistil, že Ing. Vladislav Tomoszek vyplatil dne 5.5.2008 z tohoto účtu splátku jistiny ve výši 590.225,52 Kč, zcela však pominul skutečnost, že účet uvedeného čísla není depozitním účtem dlužníka, ale je tzv. úvěrovým účtem, to je pouze evidenčním účtem, na němž je evidována pohledávka z úvěru. Na tomto účtu se tudíž žádné finanční prostředky nenacházejí, nelze z něho nic platit. Splátka úvěru se projeví pouze na jeho zůstatku coby evidence snížení nesplacené části úvěru. Výpis z úvěrového účtu č. 199079579/0300 Ing. Vladislava anonymizovano tak zobrazuje dlužný zůstatek úvěrové pohledávky žalované, v žádném případě však nelze činit závěr, že částku ve výši 590.225,52 Kč uhradil Ing. Vladislav Tomoszcek. Je pouze patrno, že žalovaná, jako věřitel, zohlednila vůči Ing. Vladislavu Tomoszkovi obdržené plnění od přistupitele k závazku (spoludlužníka) TOP-Montáže, s.r.o., to se projevilo na úvěrovém účtu snížením výše jistiny závazků vůči žalované, jako věřiteli, na dluh ve výši 1.476.126,19 Kč. Nebýt platby od TOP-Montáže, s.r.o. ve výši 700.000 Kč, úvěrový účet by stále vykazoval závazek ve výši 2.046.351,71 Kč. Že se jednalo o peněžní prostředky spoludlužníka TOP-Montáže, s.r.o. je prokázáno z výpisu z běžného účtu této společnosti ze dne 13.4.2012, č. účtu 199219746/0300, z něhož je zřejmé, že před převodem částky 700.000 Kč na vnitřní účet žalované měla uvedená společnost na tomto účtu 1.182.708,42 Kč, po tomto převodu činil kladný zůstatek 482.708,42 Kč. Podle odvolatele soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, výpis z úvěrového účtu za období od 1.5.2008 do 31.5.2008 hodnotil nesprávně, ostatní provedené důkazy nehodnotil vůbec, a nesprávně interpretoval i přílohy k přihláškám žalované do insolvenčního řízení dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano a dlužníka TOP-Montáže, s.r.o. Z textu těchto přihlášek je zjevné, že slovem dlužník je chápán jak Ing. Vladislav Tomoszek, tak společnost TOP-Montáže, s.r.o. Dále odvolatel namítal, že i pokud by skutkový závěr soudu prvního stupně, že částku ve výši 590.225,52 Kč uhradil žalované dne 5.5.2008 Ing. Vladislav Tomoszek byl správný, jeho právní závěr o tom, že takové plnění je neúčinným právním úkonem, správný není. Teorie i judikatura se shoduje v tom, že pro neúčinnost právního úkonu podle insolvenčního zákona musí být naplněny jednak obecné znaky uvedené v § 235 IZ, tak i některá ze skutkových podstat obsažených v § 240 až 242 IZ. Soud prvního stupně učinil závěr, že již jenom tím, že dlužník uhradil svůj závazek, který byl dlouhou dobu po splatnosti, zvýhodnil věřitele, kterému takto plnil. Podle názoru odvolatele však řádné splácení splatných závazků samo o sobě nemůže být zvýhodněním věřitele. To vyplývá z ustanovení § 241 odst. 3 IZ, které výslovně uvádí, že zvýhodňujícím právním úkonem je plnění dluhu pouze tehdy, jestliže dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným. Plnění dluhu již splatného není možno považovat za neúčinný právní úkon. Absurdnost závěru soudu prvního stupně, že každé plnění splatného dluhu věřiteli, které v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení učinil dlužník nacházející se objektivně v úpadku, je zřejmá například z toho, že neúčinným právním úkonem by tak bylo například i placení dodavatelům energií, nájmu nebo placení daní či sociálního nebo zdravotního pojištění, pokud by měl dlužník v té době i jiné dluhy, jež by nebyl schopen platit. Nepodložený je i závěr soudu prvního stupně, že zaplacením části úvěru byl žalovaný zvýhodněn. Podle odvolatele totiž má-li někdo více dluhů, není povinen je platit poměrně, ale podle jejich splatnosti. Soud prvního stupně se však nezabýval tím, zda závazky dlužníka vůči odvolateli nebyly starší (a tedy z tohoto hlediska s lepším pořadím), než závazky vůči ostatním věřitelům (pohledávka odvolatele byla splatná 30.9.2007). Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.
V mezidobí, dne 1.1.2014, nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že odvolání obsahuje všechny náležitosti, včetně způsobilého odvolacího důvodu podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají. V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění odpůrčího nároku. Žalobkyně se svou žalobou, podanou u soudu dne 19.3.2010, domáhá určení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího v úhradě částky ve výši 590.225,52 Kč dlužníkem Ing. Vladislavem Tomoszkem dne 5.5.2008, a dále uložení povinnosti žalované vyplatit žalobkyni na blíže označený účet vedený u ČSOB, a.s. částku ve výši 590.225,52 Kč. Podle skutkových tvrzení v žalobě dlužník Ing. Vladislav Tomoszek a žalovaná uzavřeli dne 13.10.2005 smlouvu o úvěru č. 4158/05/5141, na jejímž základě žalovaná poskytla dlužníkovi finanční prostředky v celkové výši 2.150.000 Kč a dlužník se zavázal tyto prostředky žalované ve sjednané době vrátit. S ohledem na to, že dlužník porušil smlouvu o úvěru, byla ze strany žalované vypovězena, a protože dlužník ani po vypovězení smlouvy své závazky vůči žalované nesplnil, uzavřeli dlužník a žalovaná dne 8.4.2008 smlouvu o uznání závazku se svolením k vykonatelnosti a dále byla uzavřena dohoda o přistoupení k závazku. Na základě smlouvy o uznání závazku se svolením k vykonatelnosti a o přistoupení k závazku uhradil dlužník žalované dne 5.5.2008 částku ve výši 590.225,52 Kč přesto, že v této době byl již v úpadku, neboť měl více věřitelů, závazky po lhůtě splatnosti déle než 30 dnů a tyto závazky nebyl schopen splácet, když tyto závazky byly po lhůtě splatnosti více jak tři měsíce s tím, že se jednalo o závazky například vůči České správě sociálního zabezpečení, Finančnímu úřadu Třinec, České průmyslové zdravotní pojišťovně (dříve Hutnická zaměstnanecká pojišťovna). Dlužník plnil pouze vůči jednomu ze svých věřitelů, a tento věřitel byl zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Insolvenční řízení vůči dlužníkovi Ing. Vladislavu Tomoszkovi přitom bylo zahájeno dne 5.12.2008, uvedené plnění tedy bylo poskytnuto žalované v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. V rámci obrany proti žalobě tvrdila, že částka ve výši 590.225,52 Kč byla uhrazena jako součást platby celkem ve výši 700.000 Kč společností TOP-Montáže, s.r.o., identifikační číslo 26849780, která tím plnila svůj přímý splatný závazek vůči žalované, jako věřiteli, který vznikl z titulu přistoupení k dluhu dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano na základě smlouvy uzavřené dne 8.4.2008 mezi žalovanou a společností TOP-Montáže, s.r.o. Podle ustanovení § 235 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům [(dále jen odpůrčí žaloba ) odstavec 2].
Podle ustanovení § 236 odst. 1 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odstavec 1).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.
Podle ustanovení § 239 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze o něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3).
Podle ustanovení § 241 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, za d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, za c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Odvolací soud-ve shodě se soudem prvního stupně-konstatuje, že žaloba byla podána insolvenční správkyní, jako osobou, která je k podání odpůrčí žaloby jedině legitimována, proti žalované, jako osobě, která měla z právního úkonu podle tvrzení v žalobě prospěch. Vzhledem k tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku
(usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2009 č. j. KSOS 39 INS 4959/2008-A-17) nastaly zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 20.3.2009, je zjevné, že byla-li odpůrčí žaloba podána u soudu dne 19.3.2010, byla podána před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 239 odst. 3 IZ.
Z hlediska skutkového stavu není mezi účastníky sporu o tom, že dne 13.10.2005 byla mezi dlužníkem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalovaná dlužníkovi peněžní prostředky celkem ve výši 2.150.000 Kč a dlužník se zavázal splácet poskytnuté peněžní prostředky s tím, že konečná splatnost úvěru byla dne 30.9.2007. Je rovněž nesporné, že dlužník úvěr nesplatil, a dne 8.4.2008 byla mezi žalovanou a dlužníkem uzavřena smlouva o uznání závazku se svolením k vykonatelnosti, jíž dlužník uznal svůj závazek ze smlouvy o úvěru ze dne 13.10.2005 č. 4558/05/5141 ve výši 2.497.057,92 Kč a závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 002147188 R ve výši 109.476,64 Kč (splatný dne 20.1.2007). Téhož dne byla mezi žalovanou a obchodní společností TOP-Montáže, s.r.o., identifikační číslo 26849780 uzavřena dohoda, jíž obchodní společnost TOP-Montáže, s.r.o. (jako přistupitel) přistoupila k závazkům dlužníka z uvedených smluv a zavázala se splnit za dlužníka jeho peněžitý závazek celkem ve výši 2.606.534,56 Kč. Je rovněž nesporné, že dne 5.5.2008 byla žalované uhrazena částka 590.225,52 Kč. Jak soud prvního stupně dále správně zjistil (správnost těchto zjištění odvolatel nezpochybňoval), v této době přitom dlužník měl dalších osm věřitelů, vůči nimž měl závazky, jež byly více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti (splatné byly od roku 2004, 2006, 2007 a 2008).
Se závěrem soudu prvního stupně, že uhrazení částky ve výši 590.225,52 Kč žalované je neúčinným právním úkonem, se odvolací soud ztotožňuje.
Shora citované ustanovení § 241 IZ, jež upravuje druhou ze skutkových podstat neúčinnosti právních úkonů, která navazuje na obecnou definici neúčinnosti právních úkonů pro účely insolvenčního řízení upravenou v ustanovení § 235 IZ, postihuje ty úkony dlužníka, v jejichž důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
Není pochybnosti o tom, že pohledávka žalovaného vůči dlužníkovi v rozsahu částky 590.225,52 Kč byla uspokojena v době, kdy byl dlužník v úpadku, neboť v této době měl více věřitelů s pohledávkami, jež byly více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti. Vzhledem k tomu, že insolvenčním řízení bylo zahájeno dne 5.12.2008 a k uhrazení částky ve výši 590.225,52 Kč došlo dne 5.5.2008, je naplněna i další podmínka, a sice, že právní úkon byl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.
Námitky odvolatele, koncentrující se do tvrzení, že peněžitý závazek dlužníka v rozsahu částky 590.225,52 Kč splnila na základě dohody o přistoupení k závazku TOP-Montáže, s.r.o., neobstojí.
Podle názoru odvolacího soudu pouze ta skutečnost, že z účtu společnosti TOP-Montáže, s.r.o. došla na účet (tzv. vnitřní účet) žalované částka ve výši 700.000 Kč, z níž, podle tvrzení žalované, byla částka ve výši 109.774,48 Kč použita na úhradu jiného závazku dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano (závazek ze smlouvy o ČSOB spotřebitelském úvěru, k němuž TOP-Montáže, s.r.o. rovněž přistoupila), a částka ve výši 590.225,52 Kč na úhradu (částečnou úhradu) závazku ze smlouvy č. 4158/05/5141 ze dne 13.10.2005, k závěru, že závazek za dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano splnila právě společnost TOP-Montáže, s.r.o. neopravňuje. Podle odvolacího soudu je podstatné zjištění soudu prvního stupně, učiněné z výdajového pokladního dokladu ze dne 5.5.2008 č. 27 HP 09, který byl vystaven Ing. Vladislavem Tomoszkem, jako fyzickou osobou-podnikatelem (což je zřejmé z uvedení údaje o identifikačním číslu 11538406), z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že částka ve výši 590.225,52 Kč byla žalované uhrazena právě tímto dlužníkem.
K námitce odvolatele, že řádné splácení splatných závazků nemůže být-samo o sobě-zvýhodněním věřitele, což (podle odvolatele) vyplývá z ustanovení § 241 odst. 3 IZ, nutno uvést, že ve výčtu zde příkladmo vypočtených úkonů, jež jsou úkony zvýhodňujícími, splnění splatného závazku skutečně uvedeno není, nicméně není ani obsaženo v taxativním výčtu toho, co zákon za zvýhodňující právní úkon nepokládá, to je v ustanovení § 241 odst. 5 IZ. Základním hlediskem pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je neúčinným právním úkonem z důvodu zvýhodnění podle ustanovení § 241 IZ je totiž pouze míra uspokojení věřitele ve vazbě na možné uspokojení, jehož by se mu dostalo podle ustanovení § 298 a násl. insolvenčního zákona.
Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že byla-li žalované uhrazena částka ve výši 590.225,52 Kč v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku, pak zaplacením částky ve výši 590.225,52 Kč se žalované, coby (nezajištěné) věřitelce skutečně dostalo nikoli poměrného uspokojení, čímž byli zkráceni ostatní věřitelé se splatnými pohledávkami.
Za tohoto stavu je tak žalovaná ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 IZ povinna vydat plnění z uvedeného neúčinného právního úkonu, to je plnění ve výši 590.225,52 Kč, do majetkové podstaty dlužníka.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (srov. ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2, písm. q/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31.12.2013), jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Naproti tomu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení bylo nutno rozsudek soudu prvního stupně změnit. Soud prvního stupně sice správně stanovil základ nároku, to je povinnost žalované, která neměla se svou žalobou úspěch, zaplatit žalobkyni náklady, které v řízení účelně vynaložila (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), v mezidobí však Ústavní soud Nálezem pléna ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb. zrušil s účinností od 7.5.2013, kdy byl Nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, vyhlášku, č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tuto skutečnost tak odměna za zastupování v řízení před soudem prvního stupně musí být posouzena podle advokátního tarifu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5.2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 73/2013).
V řízení před soudem prvního stupně učinil advokát žalobkyně tři úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, došlé soudu dne 19.3.2010, a účast u jednání dne 19.2.2013). Za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby) náleží advokátovi žalobkyně odměna ve výši 2.100 Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012) a za jeden úkon právní služby (účast u jednání dne 19.2.2013) odměna ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013). Advokátovi dále náleží náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), to je 900 Kč. Advokát rovněž účtoval náhradu cestovních výdajů v souvislosti s použitím osobního automobilu k cestě konané k jednání v řízení před soudem prvního stupně, jež činí 518,70 Kč (při průměrné spotřebě 7,9 l pohonných hmot na 100 km, průměrné ceně pohonných hmot podle § 4 písm. b/ vyhlášky 472/2012 Sb. ve výši 38,60 Kč za 1 l, sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel podle § 1 písm. b) citované vyhlášky ve výši 3,60 Kč za 1 km jízdy a počtu celkem ujetých kilometrů 78). K těmto nákladům ve výši 8.718,70 Kč náleží náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21 %, to je částka 1.830,90 Kč, takže náklady řízení, účelně žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně vynaložené, činí 10.549,60 Kč. Odvolací soud proto postupem podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná, proto je povinna zaplatit žalobkyni náklady i této fáze soudního řízení. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zastoupena advokátem, který učinil jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu). Za tento úkon právní služby náleží advokátovi žalobkyně mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu, v platném znění). Advokátovi náleží za tento úkon právní služby dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu). Advokát žalobkyně také účtoval cestovné (jízdné) celkem ve výš 190 Kč. Spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21 %, to je částkou 753,90 Kč, tak činí náklady odvolacího řízení 4.343,90 Kč a k zaplacení takto vyčíslené částky žalobkyni zavázal soud žalovanou ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V Olomouci dne 29. ledna 2014
Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu
13 Cmo 2/2013-66
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobkyně Bc. Ilona Galaczové, Třinec, Dukelská 997, PSČ 739 61, jako insolvenční správkyně dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Třinec, SNP 394, identifikační číslo 11538406, zastoupené Mgr. Danielem Siwym, advokátem se sídlem Český Těšín, Nádražní 38/8, PSČ 737 01, proti žalované Československá obchodní banka, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 115 20, identifikační číslo 00001350, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Cm 8/2010 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Třinec, SNP 394, PSČ 739 61, identifikační číslo 11538406, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 4959/2008, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.2.2013 č. j. 39 Cm 8/2010-39
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a IV. p o t v r z u j e.
II. Ve výroku III., o náhradě nákladů řízení, se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.549,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 4.343,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že právní úkon, spočívající v uhrazení společnosti Československá obchodní banka, a.s. částky ve výši 590.225,52 Kč, který byl dne 5. května 2008 učiněn Ing. Vladislavem Tomoszkem, je vůči žalobci neúčinný (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalované do tří dnů od právní moci rozhodnutí vyplatit žalobkyni částku ve výši 590.225,52 Kč na ve výroku blíže označený účet, vedený u ČSOB, a.s. (výrok II.), a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.003 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce (výrok III.) a k povinnosti zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.).
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že byly naplněny jak obecné znaky neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 235 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), tak znaky zvýhodňujícího právního úkonu podle § 241 IZ. Dlužník ve lhůtě kratší jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení uhradil žalované částku ve výši 590.225,52 Kč, a to v době, kdy se již nacházel v úpadku, čímž žalovanou, jako svou věřitelku, zvýhodnil před ostatními svými věřiteli se závazky po lhůtě splatnosti. Žalované se touto platbou také dostalo nepochybně vyššího plnění, než by se jí dostalo v konkursu, když do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásili věřitelé s pohledávkami celkem ve výši 9.747.714,75 Kč a v soupisu majetkové podstaty je aktuálně zapsán majetek v hodnotě 4.985.193 Kč. Tvrzení žalované, že částku ve výši 590.225,52 Kč neuhradil dlužník, nýbrž společnost TOP-Montáže, s.r.o. vyhodnotil soud prvního stupně jako účelové. Žalovaná sama v přihláškách pohledávek uvedla, že uvedenou splátku jistiny úvěru uhradil dlužník. Při jednání, jež se ve věci konalo, žalovaná připustila, že pohledávka mohla být uhrazena dlužníkem a nikoliv z účtu TOP-Montáže, s.r.o., když žalobce předložil výpis z účtu dlužníka, podle kterého tuto částku dlužník uhradil ze svého účtu č. 199079579, nikoliv z účtu TOP-Montáže, s.r.o. č. 199219746. Jak soud prvního stupně dále uvedl, žaloba (doručená soudu dne 19.3.2009) byla insolvenční správkyní podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (§ 239 odst. 3 IZ). Soud proto rozhodl o neúčinnosti právního úkonu dlužníka a současně žalované podle ustanovení § 237 IZ uložil povinnost vydat do majetkové podstaty poskytnuté plnění do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni, která byla ve sporu úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 13.003 Kč, představující náklady právního zastoupení. Žalované dále uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobkyně je od hrazení poplatku osvobozena podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. q).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala, že soud prvního stupně učinil nejprve zjištění o tom, že dne 2.5.2008 (pátek) odeslala společnost TOP-Montáže, s.r.o. ze svého běžného účtu č. 199219746/0300 částku 700.000 Kč na vnitřní účet banky č. 4240-22970908/0300, a že téhož dne byla tato částka na účet žalované banky připsána. Z důkazů, které odvolatelka předložila, je zjevné, že právě z takto od společnosti TOP-Montáže, s.r.o. zaplacené částky došlo dne 5.5.2008 (pondělí) ke snížení úvěru ze smlouvy o úvěru č. 4158/05/5141, uzavřené dne 13.10.2005, o částku 590.225,52 Kč. Podle odvolatelky je tedy zjevné, že platbu splátky provedla společnost TOP-Montáže, s.r.o., která k původnímu dluhu dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano přistoupila. Podle názoru odvolatelky nelze z žádného důkazu, provedeného v řízení dovodit, že by platbu uhradil sám Ing. Vladislav Tomoszek ze svých prostředků. Jak odvolatelka dále poukazovala, soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozsudku uvádí, že z výpisu z účtu č. 199079579/0300 zjistil, že Ing. Vladislav Tomoszek vyplatil dne 5.5.2008 z tohoto účtu splátku jistiny ve výši 590.225,52 Kč, zcela však pominul skutečnost, že účet uvedeného čísla není depozitním účtem dlužníka, ale je tzv. úvěrovým účtem, to je pouze evidenčním účtem, na němž je evidována pohledávka z úvěru. Na tomto účtu se tudíž žádné finanční prostředky nenacházejí, nelze z něho nic platit. Splátka úvěru se projeví pouze na jeho zůstatku coby evidence snížení nesplacené části úvěru. Výpis z úvěrového účtu č. 199079579/0300 Ing. Vladislava anonymizovano tak zobrazuje dlužný zůstatek úvěrové pohledávky žalované, v žádném případě však nelze činit závěr, že částku ve výši 590.225,52 Kč uhradil Ing. Vladislav Tomoszcek. Je pouze patrno, že žalovaná, jako věřitel, zohlednila vůči Ing. Vladislavu Tomoszkovi obdržené plnění od přistupitele k závazku (spoludlužníka) TOP-Montáže, s.r.o., to se projevilo na úvěrovém účtu snížením výše jistiny závazků vůči žalované, jako věřiteli, na dluh ve výši 1.476.126,19 Kč. Nebýt platby od TOP-Montáže, s.r.o. ve výši 700.000 Kč, úvěrový účet by stále vykazoval závazek ve výši 2.046.351,71 Kč. Že se jednalo o peněžní prostředky spoludlužníka TOP-Montáže, s.r.o. je prokázáno z výpisu z běžného účtu této společnosti ze dne 13.4.2012, č. účtu 199219746/0300, z něhož je zřejmé, že před převodem částky 700.000 Kč na vnitřní účet žalované měla uvedená společnost na tomto účtu 1.182.708,42 Kč, po tomto převodu činil kladný zůstatek 482.708,42 Kč. Podle odvolatele soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, výpis z úvěrového účtu za období od 1.5.2008 do 31.5.2008 hodnotil nesprávně, ostatní provedené důkazy nehodnotil vůbec, a nesprávně interpretoval i přílohy k přihláškám žalované do insolvenčního řízení dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano a dlužníka TOP-Montáže, s.r.o. Z textu těchto přihlášek je zjevné, že slovem dlužník je chápán jak Ing. Vladislav Tomoszek, tak společnost TOP-Montáže, s.r.o. Dále odvolatel namítal, že i pokud by skutkový závěr soudu prvního stupně, že částku ve výši 590.225,52 Kč uhradil žalované dne 5.5.2008 Ing. Vladislav Tomoszek byl správný, jeho právní závěr o tom, že takové plnění je neúčinným právním úkonem, správný není. Teorie i judikatura se shoduje v tom, že pro neúčinnost právního úkonu podle insolvenčního zákona musí být naplněny jednak obecné znaky uvedené v § 235 IZ, tak i některá ze skutkových podstat obsažených v § 240 až 242 IZ. Soud prvního stupně učinil závěr, že již jenom tím, že dlužník uhradil svůj závazek, který byl dlouhou dobu po splatnosti, zvýhodnil věřitele, kterému takto plnil. Podle názoru odvolatele však řádné splácení splatných závazků samo o sobě nemůže být zvýhodněním věřitele. To vyplývá z ustanovení § 241 odst. 3 IZ, které výslovně uvádí, že zvýhodňujícím právním úkonem je plnění dluhu pouze tehdy, jestliže dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným. Plnění dluhu již splatného není možno považovat za neúčinný právní úkon. Absurdnost závěru soudu prvního stupně, že každé plnění splatného dluhu věřiteli, které v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení učinil dlužník nacházející se objektivně v úpadku, je zřejmá například z toho, že neúčinným právním úkonem by tak bylo například i placení dodavatelům energií, nájmu nebo placení daní či sociálního nebo zdravotního pojištění, pokud by měl dlužník v té době i jiné dluhy, jež by nebyl schopen platit. Nepodložený je i závěr soudu prvního stupně, že zaplacením části úvěru byl žalovaný zvýhodněn. Podle odvolatele totiž má-li někdo více dluhů, není povinen je platit poměrně, ale podle jejich splatnosti. Soud prvního stupně se však nezabýval tím, zda závazky dlužníka vůči odvolateli nebyly starší (a tedy z tohoto hlediska s lepším pořadím), než závazky vůči ostatním věřitelům (pohledávka odvolatele byla splatná 30.9.2007). Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.
V mezidobí, dne 1.1.2014, nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že odvolání obsahuje všechny náležitosti, včetně způsobilého odvolacího důvodu podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají. V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění odpůrčího nároku. Žalobkyně se svou žalobou, podanou u soudu dne 19.3.2010, domáhá určení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího v úhradě částky ve výši 590.225,52 Kč dlužníkem Ing. Vladislavem Tomoszkem dne 5.5.2008, a dále uložení povinnosti žalované vyplatit žalobkyni na blíže označený účet vedený u ČSOB, a.s. částku ve výši 590.225,52 Kč. Podle skutkových tvrzení v žalobě dlužník Ing. Vladislav Tomoszek a žalovaná uzavřeli dne 13.10.2005 smlouvu o úvěru č. 4158/05/5141, na jejímž základě žalovaná poskytla dlužníkovi finanční prostředky v celkové výši 2.150.000 Kč a dlužník se zavázal tyto prostředky žalované ve sjednané době vrátit. S ohledem na to, že dlužník porušil smlouvu o úvěru, byla ze strany žalované vypovězena, a protože dlužník ani po vypovězení smlouvy své závazky vůči žalované nesplnil, uzavřeli dlužník a žalovaná dne 8.4.2008 smlouvu o uznání závazku se svolením k vykonatelnosti a dále byla uzavřena dohoda o přistoupení k závazku. Na základě smlouvy o uznání závazku se svolením k vykonatelnosti a o přistoupení k závazku uhradil dlužník žalované dne 5.5.2008 částku ve výši 590.225,52 Kč přesto, že v této době byl již v úpadku, neboť měl více věřitelů, závazky po lhůtě splatnosti déle než 30 dnů a tyto závazky nebyl schopen splácet, když tyto závazky byly po lhůtě splatnosti více jak tři měsíce s tím, že se jednalo o závazky například vůči České správě sociálního zabezpečení, Finančnímu úřadu Třinec, České průmyslové zdravotní pojišťovně (dříve Hutnická zaměstnanecká pojišťovna). Dlužník plnil pouze vůči jednomu ze svých věřitelů, a tento věřitel byl zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Insolvenční řízení vůči dlužníkovi Ing. Vladislavu Tomoszkovi přitom bylo zahájeno dne 5.12.2008, uvedené plnění tedy bylo poskytnuto žalované v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. V rámci obrany proti žalobě tvrdila, že částka ve výši 590.225,52 Kč byla uhrazena jako součást platby celkem ve výši 700.000 Kč společností TOP-Montáže, s.r.o., identifikační číslo 26849780, která tím plnila svůj přímý splatný závazek vůči žalované, jako věřiteli, který vznikl z titulu přistoupení k dluhu dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano na základě smlouvy uzavřené dne 8.4.2008 mezi žalovanou a společností TOP-Montáže, s.r.o. Podle ustanovení § 235 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům [(dále jen odpůrčí žaloba ) odstavec 2].
Podle ustanovení § 236 odst. 1 IZ, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odstavec 1).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.
Podle ustanovení § 239 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze o něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3).
Podle ustanovení § 241 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, za d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, za c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Odvolací soud-ve shodě se soudem prvního stupně-konstatuje, že žaloba byla podána insolvenční správkyní, jako osobou, která je k podání odpůrčí žaloby jedině legitimována, proti žalované, jako osobě, která měla z právního úkonu podle tvrzení v žalobě prospěch. Vzhledem k tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku
(usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2009 č. j. KSOS 39 INS 4959/2008-A-17) nastaly zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 20.3.2009, je zjevné, že byla-li odpůrčí žaloba podána u soudu dne 19.3.2010, byla podána před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 239 odst. 3 IZ.
Z hlediska skutkového stavu není mezi účastníky sporu o tom, že dne 13.10.2005 byla mezi dlužníkem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalovaná dlužníkovi peněžní prostředky celkem ve výši 2.150.000 Kč a dlužník se zavázal splácet poskytnuté peněžní prostředky s tím, že konečná splatnost úvěru byla dne 30.9.2007. Je rovněž nesporné, že dlužník úvěr nesplatil, a dne 8.4.2008 byla mezi žalovanou a dlužníkem uzavřena smlouva o uznání závazku se svolením k vykonatelnosti, jíž dlužník uznal svůj závazek ze smlouvy o úvěru ze dne 13.10.2005 č. 4558/05/5141 ve výši 2.497.057,92 Kč a závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 002147188 R ve výši 109.476,64 Kč (splatný dne 20.1.2007). Téhož dne byla mezi žalovanou a obchodní společností TOP-Montáže, s.r.o., identifikační číslo 26849780 uzavřena dohoda, jíž obchodní společnost TOP-Montáže, s.r.o. (jako přistupitel) přistoupila k závazkům dlužníka z uvedených smluv a zavázala se splnit za dlužníka jeho peněžitý závazek celkem ve výši 2.606.534,56 Kč. Je rovněž nesporné, že dne 5.5.2008 byla žalované uhrazena částka 590.225,52 Kč. Jak soud prvního stupně dále správně zjistil (správnost těchto zjištění odvolatel nezpochybňoval), v této době přitom dlužník měl dalších osm věřitelů, vůči nimž měl závazky, jež byly více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti (splatné byly od roku 2004, 2006, 2007 a 2008).
Se závěrem soudu prvního stupně, že uhrazení částky ve výši 590.225,52 Kč žalované je neúčinným právním úkonem, se odvolací soud ztotožňuje.
Shora citované ustanovení § 241 IZ, jež upravuje druhou ze skutkových podstat neúčinnosti právních úkonů, která navazuje na obecnou definici neúčinnosti právních úkonů pro účely insolvenčního řízení upravenou v ustanovení § 235 IZ, postihuje ty úkony dlužníka, v jejichž důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
Není pochybnosti o tom, že pohledávka žalovaného vůči dlužníkovi v rozsahu částky 590.225,52 Kč byla uspokojena v době, kdy byl dlužník v úpadku, neboť v této době měl více věřitelů s pohledávkami, jež byly více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti. Vzhledem k tomu, že insolvenčním řízení bylo zahájeno dne 5.12.2008 a k uhrazení částky ve výši 590.225,52 Kč došlo dne 5.5.2008, je naplněna i další podmínka, a sice, že právní úkon byl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.
Námitky odvolatele, koncentrující se do tvrzení, že peněžitý závazek dlužníka v rozsahu částky 590.225,52 Kč splnila na základě dohody o přistoupení k závazku TOP-Montáže, s.r.o., neobstojí.
Podle názoru odvolacího soudu pouze ta skutečnost, že z účtu společnosti TOP-Montáže, s.r.o. došla na účet (tzv. vnitřní účet) žalované částka ve výši 700.000 Kč, z níž, podle tvrzení žalované, byla částka ve výši 109.774,48 Kč použita na úhradu jiného závazku dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano (závazek ze smlouvy o ČSOB spotřebitelském úvěru, k němuž TOP-Montáže, s.r.o. rovněž přistoupila), a částka ve výši 590.225,52 Kč na úhradu (částečnou úhradu) závazku ze smlouvy č. 4158/05/5141 ze dne 13.10.2005, k závěru, že závazek za dlužníka Ing. Vladislava anonymizovano splnila právě společnost TOP-Montáže, s.r.o. neopravňuje. Podle odvolacího soudu je podstatné zjištění soudu prvního stupně, učiněné z výdajového pokladního dokladu ze dne 5.5.2008 č. 27 HP 09, který byl vystaven Ing. Vladislavem Tomoszkem, jako fyzickou osobou-podnikatelem (což je zřejmé z uvedení údaje o identifikačním číslu 11538406), z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že částka ve výši 590.225,52 Kč byla žalované uhrazena právě tímto dlužníkem.
K námitce odvolatele, že řádné splácení splatných závazků nemůže být-samo o sobě-zvýhodněním věřitele, což (podle odvolatele) vyplývá z ustanovení § 241 odst. 3 IZ, nutno uvést, že ve výčtu zde příkladmo vypočtených úkonů, jež jsou úkony zvýhodňujícími, splnění splatného závazku skutečně uvedeno není, nicméně není ani obsaženo v taxativním výčtu toho, co zákon za zvýhodňující právní úkon nepokládá, to je v ustanovení § 241 odst. 5 IZ. Základním hlediskem pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je neúčinným právním úkonem z důvodu zvýhodnění podle ustanovení § 241 IZ je totiž pouze míra uspokojení věřitele ve vazbě na možné uspokojení, jehož by se mu dostalo podle ustanovení § 298 a násl. insolvenčního zákona.
Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že byla-li žalované uhrazena částka ve výši 590.225,52 Kč v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku, pak zaplacením částky ve výši 590.225,52 Kč se žalované, coby (nezajištěné) věřitelce skutečně dostalo nikoli poměrného uspokojení, čímž byli zkráceni ostatní věřitelé se splatnými pohledávkami.
Za tohoto stavu je tak žalovaná ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 IZ povinna vydat plnění z uvedeného neúčinného právního úkonu, to je plnění ve výši 590.225,52 Kč, do majetkové podstaty dlužníka.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (srov. ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2, písm. q/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31.12.2013), jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Naproti tomu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení bylo nutno rozsudek soudu prvního stupně změnit. Soud prvního stupně sice správně stanovil základ nároku, to je povinnost žalované, která neměla se svou žalobou úspěch, zaplatit žalobkyni náklady, které v řízení účelně vynaložila (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), v mezidobí však Ústavní soud Nálezem pléna ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb. zrušil s účinností od 7.5.2013, kdy byl Nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, vyhlášku, č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tuto skutečnost tak odměna za zastupování v řízení před soudem prvního stupně musí být posouzena podle advokátního tarifu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5.2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 73/2013).
V řízení před soudem prvního stupně učinil advokát žalobkyně tři úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, došlé soudu dne 19.3.2010, a účast u jednání dne 19.2.2013). Za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby) náleží advokátovi žalobkyně odměna ve výši 2.100 Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012) a za jeden úkon právní služby (účast u jednání dne 19.2.2013) odměna ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2013). Advokátovi dále náleží náhrada hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), to je 900 Kč. Advokát rovněž účtoval náhradu cestovních výdajů v souvislosti s použitím osobního automobilu k cestě konané k jednání v řízení před soudem prvního stupně, jež činí 518,70 Kč (při průměrné spotřebě 7,9 l pohonných hmot na 100 km, průměrné ceně pohonných hmot podle § 4 písm. b/ vyhlášky 472/2012 Sb. ve výši 38,60 Kč za 1 l, sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel podle § 1 písm. b) citované vyhlášky ve výši 3,60 Kč za 1 km jízdy a počtu celkem ujetých kilometrů 78). K těmto nákladům ve výši 8.718,70 Kč náleží náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21 %, to je částka 1.830,90 Kč, takže náklady řízení, účelně žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně vynaložené, činí 10.549,60 Kč. Odvolací soud proto postupem podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná, proto je povinna zaplatit žalobkyni náklady i této fáze soudního řízení. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zastoupena advokátem, který učinil jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu). Za tento úkon právní služby náleží advokátovi žalobkyně mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu, v platném znění). Advokátovi náleží za tento úkon právní služby dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu). Advokát žalobkyně také účtoval cestovné (jízdné) celkem ve výš 190 Kč. Spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21 %, to je částkou 753,90 Kč, tak činí náklady odvolacího řízení 4.343,90 Kč a k zaplacení takto vyčíslené částky žalobkyni zavázal soud žalovanou ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V Olomouci dne 29. ledna 2014
Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu