12 Cmo 8/2011
12Cmo 8/2011-77 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v právní věci žalobkyně JUDr. Ireny Tšponové, Kratochvílova 142/15, 750 02 Přerov, insolvenční správkyně dlužníka KAIVA RAJNOCHOVICE s.r.o. v likvidaci, proti žalovanému 1) TON a.s., se sídlem Michaela Thoneta 148, 768 61 Bystřice pod Hostýnem, identifikační číslo 499 70 585, žalované 2) Ing. Ivony Lejskové, Horní Újezd 56, 753 53 Všechovice, zastoupené JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem se sídlem Klečůvka 83, 763 11 Zlín 11, o neplatnost a neúčinnost právních úkonů, rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.8.2011, č. j. 13 Cm 12/2009-44, takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í takto:
a) Žaloba o určení, že zápočty ze dne 18.4.2008 ve výši 60.939,14 Kč, ze dne 28.4.2008 ve výši 136.245,-Kč, ze dne 2.6.2008 ve výši 174.343,-Kč a ze dne 16.6.2008 ve výši 119.267,62 Kč jsou neplatnými nebo neúčinnými úkony, se ve vztahu k žalované 2) z a m í t á.
b) Určuje se, že zápočty ze dne 2.6.2008 ve výši 174.343,-Kč, ze dne 16.6.2008 ve výši 119.267,62 Kč a ze dne 10.6.2008 ve výši 41.470,38 Kč jsou n e p l a t n é.
Žalovaný 1) je p o v i n e n vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 197.184,14 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
c) Žaloba, aby bylo určeno, že zápočty ze dne 18.4.2008 ve výši 60.939,14 Kč a ze dne 28.4.2008 ve výši 136.245,-Kč jsou neplatné nebo neúčinné, a žalovaný 1) je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 335.172,01 Kč, se zamítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) je žalovaný 1) povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 465,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 8.261,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.456,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, aby bylo určeno, že zápočty ze dne 18.4.2008 ve výši 60.939,14 Kč, ze dne 28.4.2008 ve výši 136.245,-Kč, ze dne 2.6.2008 ve výši 174.343,-Kč, ze dne 16.6.2008 ve výši 119.267,62 Kč a ze dne 10.6.2008 ve výši 41.470,38 Kč, jsou nejen neplatné, ale také neúčinné a dále, aby žalovaný 1) byl povinen vydat do majetkové podstaty částku 532.356,15 Kč (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) náklady řízení ve výši 13.767,60 Kč (výrok II.), rozhodl, že žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok III.) a žalovaný 1) a žalovaná 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
V důvodech tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že s odkazem na ust. § 13 odst. 1 věta druhá, § 70 odst. 3 věta první a § 71 odst. 1, § 72 obchodního zákoníku nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, pokud jde o namítanou neplatnost právních úkonů vzájemných zápočtů. Podle soudu prvního stupně jmenováním likvidátora nezaniká automaticky působnost statutárního orgánu, který jej v prvé řadě jmenuje. Nestane-li se tak bez zbytečného odkladu, jmenuje likvidátora soud. Tak tomu bylo i v případě dlužníka, kdy nejprve bylo rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací (právní moc 1.3.2008) a následně byl soudem jmenován likvidátor (právní moc 30.4.2008). Tyto skutečnosti byly v obchodním rejstříku zapsány dne 14.3.2008 a 12.5.2008. Pokud jednatelka dlužníka v kritickém období (březen až červen 2008) učinila vzájemné zápočty, jednala v intencích § 72 ve spojení s § 13 odst. 1 obchodního zákoníku nejméně jako zástupce. Proto nejsou tyto úkony neplatné. Ve vztahu k namítané neúčinnosti dlužníkových právních úkonů soud uvedl, že odpůrčí žaloba včetně její změny byla podána včas, tedy ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Ty nastaly 28.7.2009 a insolvenční řízení bylo zahájeno 9.12.2009. Byla tak splněna podmínka ve smyslu § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), tedy skutečnost, že předmětné úkony dlužník učinil v době jeho úpadku. Toto prokazuje zejména seznam závazků a dále přihlášky věřitelů č. 1, 3, 4, kteří přihlásili své splatné pohledávky z období předcházejícího napadeným úkonům. Zápočty však nejsou zvýhodňujícími úkony dle § 241 odst. 1 až 4 IZ, ale jde o úkony dle § 241 odst. 5, písm. b) IZ. Jsou úkony platnými, učiněnými za podmínek obvyklých v obchodním styku, nešlo o úkony ve prospěch osoby blízké nebo tvořící s dlužníkem koncern. Žalovaný 1) nemohl ani při náležité pečlivosti rozpoznat, že dlužník je v úpadku nebo že by tento úkon k úpadku mohl vést. V řízení nebylo ani prokázáno, že by ze strany dlužníka byla naplněna skutková podstata neúčinného právního úkonu uvedená v § 240 nebo v § 242 IZ. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen o.s.ř. ), když plný úspěch ve věci měli oba žalovaní. Žalovanému 1) dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Náklady řízení žalované 2) představuje odměna za zastupování dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 9.000,-Kč, cestovné ve výši 1.073,-Kč za cestu ze Zlína do Ostravy a zpět, při základní náhradě 3,70 Kč a spotřebě nafty 5,2 l/100 km vozidlem Volkswagen Golf, reg. zn. 4Z0 3395, režijní paušál za dva úkony právní služby a náhrada za ztrátu času za 8 půlhodin po 100 Kč. Právnímu zástupci žalované 2) přísluší i náhrada DPH ve výši 2.294,60 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Předně uvedla, že z ust. § 70 odst. 3, § 72 a § 68 odst. 5 obchodního zákoníku je zřejmé, že ve věci závazků a pohledávek přešla působnost jednat na likvidátora po jeho jmenování a názor, že žalovaná 2) byla oprávněna jednat nejméně jako zástupce nemůže obstát, když zástupcem je osoba rozdílná od statutárního orgánu a její oprávnění jednat se odvíjí od oprávnění statutárního orgánu jednat. Není-li oprávněn za společnost jednat jednatel, nemůže za ni jednat ani zástupce, který by byl zmocněn či pověřen jednatelem. Dále se žalobkyně v podrobnostech vyjádřila k uzavření napadených dohod o zápočtech z časového hlediska. Uvedla, že je nesporné, že ke jmenování likvidátora došlo usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 31.1.2008. Právní moc tohoto usnesení je bez významu, neboť usnesení je předběžné vykonatelné. Po novele obchodního zákoníku, účinné od 1.7.1996 mají zápisy statutárního orgánu v obchodním rejstříku pouze deklaratorní charakter, když do 30.6.1996 měly charakter konstitutivní. V tomto smyslu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1698/2005. Dále zdůraznila, že ode dne zápisu skutečností do obchodního rejstříku se nikdo nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti. Žalované 2) musely být skutečnosti zapisované do obchodního rejstříku známy dříve než 12.5.2008 a od 12.5.2008 byly zápisy v obchodním rejstříku účinné vůči každému. Žalobkyně má tedy za to, že žaloba je vůči žalované 2) zcela důvodná a pokud jde o žalovaného 1), je bez jakýchkoliv pochybností, pokud se jedná o zápočty ze dne 2.6.2008, 16.6.2008 a 10.6.2008, když k zápisu do obchodního rejstříku došlo 12.5.2008. Odvoláním napadla žalobkyně i zamítavé rozhodnutí, pokud šlo o eventuální petit, a to s odůvodněním, že pokud soud vyhoví petitu primárnímu, nerozhoduje o petitu eventuálním. Mělo by být tedy zamítavé rozhodnutí zrušeno. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že primárnímu petitu žaloby vyhoví.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně je správný, včetně jeho odůvodnění. Správně bylo vedeno i dokazování. Soud prvního stupně dospěl ke správným závěrům ohledně zápočtů, které provedla žalovaná 2). Proto není odvolání důvodné. Dále žalovaná nesouhlasila s tvrzením, že jednání žalobkyně bylo v rozporu se zákonem. Nesouhlasila ani s uvedeným časovým hlediskem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a nově rozhodl o nákladech řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 dost. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.) a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Odvolací soud rozhodl věc bez nařízení jednání v souladu s ust. § 161 poslední věta IZ a § 214 odst. 3 o.s.ř., když odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žalobce i žalovaní proti tomuto postupu soudu ničeho nenamítali.
Po stránce skutkové učinil soud prvního stupně z nesporných tvrzení žalobkyně a žalovaných i z provedených listinných důkazů (insolvenčního spisu sp. zn. KSOS 13 INS 4013/2009, včetně přihlášek věřitelů, z úplného výpisu z obchodního rejstříku, z dohod o vzájemném započtením pohledávek) správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Odvolací soud proto v zájmu stručnosti odkazuje na zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 3, první a druhý odstavec shora. Lze pouze doplnit, že žádný z účastníků skutkový stav věci nezpochybňoval.
V posuzované věci plyne z obsahu spisu, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 9.12.2009 napadla žalobkyně platnost specifikovaných dohod o zápočtu s tvrzením, že tyto zápočty prováděla bývalá jednatelka společnosti dlužníka v době po jmenování likvidátora. Jsou proto neplatnými právními úkony podle § 70 odst. 3 obchodního zákoníku, § 39 občanského zákoníku ve spojení s § 231 IZ. Podáním ze dne 19.3.2010 žalobkyně navrhla, aby soud připustil do řízení na straně žalovaného jako dalšího účastníka Ing. Ivonu Lejskovou, která byla účastníkem zápočtu ze dne 10.6.2008. Dále navrhla změnu žaloby tak, aby kromě určení neplatnosti specifikovaných zápočtů byla žalovanému 1) uložena povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 532.356,15 Kč. V tomto podání dále uvedla, že pokud by soud dospěl k závěru, že zápočty nejsou neplatné, vydal eventuální rozsudek, kterým by bylo určeno, že předmětné zápočty v celkové výši 532.356,14 Kč jsou neúčinnými úkony a žalovaný 1) je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 532.356,15 Kč. Usnesením ze dne 6.10.2010 soud prvního stupně žalobkyní navrženou změnu žaloby i vstup dalšího účastníka na straně žalovaných připustil. Rozhodnutí o připuštění změny žaloby nabylo právní moci dne 13.10.2010 a rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka nabylo právní moci dne 17.6.2011 (poté co odvolací soud k odvolání Ing. Ivony Lejskové usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 19.5.2011 potvrdil).
V rovině právního posouzení věci dospěl odvolací soud k těmto závěrům. Na rozdíl od soudu prvního stupně neponechal odvolací soud stranou svých úvah otázku účastenství v řízení. Ve vztahu k okruhu účastníků řízení je nutno uvést, že z důkazů provedených předmětnými zápočty bylo zcela jednoznačně prokázáno, že dohodami o zápočtu ze dne 18.4.2008, 28.4.2008, 2.6.2008 a 16.10.2008 započetli své vzájemné závazky dlužník a žalovaný 1). Smluvní stranou dohody o zápočtu ze dne 10.6.2010 (trojzápočet) byla kromě dlužníka a žalovaného 1) také Ing. Ivona Lejsková. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že pokud žalovaná 2) nebyla účastníkem dohod o zápočtu ze dne 18.4.2008, 28.4.2008, 2.6.2008 a 16.6.2008, není ve sporu o určení neplatnosti a neúčinnosti těchto právních úkonů pasivně věcně legitimována. Z tohoto důvodu odvolací soud žalobu v tomto rozsahu vůči žalované 2) jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a/ tohoto rozsudku).
Shodně se soudem prvního stupně se odvolací soud v prvé řadě zabýval tím, zda žalobou napadené právní úkony jsou platné. V této souvislosti je správný názor žalobkyně prezentovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně, že posuzování platnosti či neplatnosti právního úkonu má přednost před zkoumáním jeho neúčinnosti. Lze jen doplnit, že pouze platný právní úkon může být úkonem neúčinným. V případě, že soud dospěje k závěru o neplatnosti právního úkonu, je vyloučeno posuzovat jeho neúčinnost.
Rozhodným se v posuzované věci stalo odpovědět na otázku, zda jednatelka dlužníka Ing. Ivona Lejsková byla oprávněna v době uzavření dohod o zápočtech jednat za dlužníka a předmětné zápočty za dlužníka podepsat. To proto, že společnost dlužníka byla usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 8.1.2008, které nabylo právní moci dne 1.3.2008, zrušena s likvidací, a to postupem podle § 113 odst. 6 obchodního zákoníku, když společnost nerozhodla v zákonné lhůtě o uvolněném obchodním podílu. Tato skutečnost byla zapsána v obchodním rejstříku dne 14.3.2008. Likvidátor dlužníka JUDr. Tomáš Vymazal byl jmenován usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 31.3.2008, které nabylo právní moci dne 30.4.2008. Tato skutečnost byla zapsána v obchodním rejstříku dne 12.5.2008. Shodně s žalobkyní nepovažuje odvolací soud za správný názor soudu prvního stupně, že pokud jednatelka v březnu až červnu 2008 učinila vzájemné zápočty, jednala v intencích § 72 a § 13 odst. 1 obchodního zákoníku nejméně jako zástupce. V případě, že obchodní společnost je zrušena s likvidací (jako v dané věci), představuje likvidace neopominutelnou fázi předcházející zániku společnosti výmazem z obchodního rejstříku. Působnost likvidátora jednat jménem společnosti přechází na společnost až zápisem likvidace společnosti do obchodního rejstříku spolu se zápisem likvidátora. Pro právní postavení likvidátora ve vztahu k likvidované společnosti je rozhodující jeho označení za orgán společnosti. Vzhledem k tomu, že společnost již nevykonává pravidelnou podnikatelskou nebo jinou činnost, k níž byla založena, ale prochází speciálním procesem likvidace, nelze likvidátora chápat jako běžný statutární nebo dozorčí orgán společnosti. Jde o orgán sui generis, na nějž působnost statutárního orgánu nepřechází v celém rozsahu, ale pouze v takovém rozsahu, v jakém je to potřebné pro provádění likvidace (§ 72 odst. 1 obchodního zákoníku). Působnost likvidátora činit právní úkony jménem likvidované společnosti uvedená v § 70 odst. 3 obchodního zákoníku je rozvedena v § 72 téhož zákona. Ustanovení § 72 upravuje tři okruhy jednání, kterými likvidátor realizuje účel likvidace. Jedná se především o úkony, které se týkají běžících obchodů, existujících právních vztahů a tyto vztahy podle své věcné povahy buď zaniknou splněním nebo jiným způsobem podle rozhodnutí likvidátora. Dále není vyloučeno, že k uzavření všech obchodních věcí bude společnost po nějakou dobu nucena pokračovat v provozování své činnosti. Potom by mohlo docházet i k uzavírání nových smluv. Likvidátor však nemůže navazovat nové obchodní vztahy, kterými by pokračoval v původní podnikatelské činnosti společnosti. Další kategorií vztahů jsou vztahy sice nové, avšak účelově spjaté s likvidací tím, že v průběhu likvidace chrání majetek společnosti. Může jít například o nájemní smlouvy, smlouvy na dodávky energií, smlouvy na úpravy a opravy majetku. Společnou omezující podmínkou je opět skutečnost, že tyto nově navazované vztahy slouží k likvidaci a nepředstavují pokračování v běžném provozu podniku společnosti. Konečně další kategorií úkonů jsou úkony likvidátora ve vztahu k obchodnímu rejstříku. V návaznosti na shora uvedenou argumentaci je odvolací soud toho názoru, že uzavírání dohod o vzájemných zápočtech je úkonem, který se týká existujících právních vztahů, a jedná se o úkony směřující k likvidaci společnosti, neboť dohoda o zápočtu je způsobem zániku existujících závazků. Odvolací soud tedy nemá pochyb o tom, že provádět zápočty a činit tyto právní úkony jménem likvidované společnosti patří do působnosti likvidátora společnosti.
Výklad podávaný soudní praxí co do povahy zápisu jednatele společnosti či likvidátora do obchodního rejstříku je jednotný v tom, že do 30.6.1996 šlo o zápis konstitutivní a od 1.7.1996 (tj. od účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 142/1996 Sb.) jde o zápis deklaratorní (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 11.5.2000, sp. zn. III. ÚS 158/1999, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 18, ročník 2000, pod číslem 68). V posuzované věci byl likvidátor JUDr. Tomáš Vymazal zapsán do obchodního rejstříku dne 12.5.2008, avšak jmenován byl usnesením ze dne 31.3.2008, jehož právní moc nastala dne 30.4.2008. Je tedy bez jakýchkoliv pochybností, že funkce likvidátora vznikla JUDr. Tomáši Vymazalovi nejdříve dnem právní moci usnesení soudu (dnem 30.4.2008). Od tohoto data byl tedy jedině likvidátor (nikoliv jednatel) oprávněn činit jménem likvidované společnosti právní úkony směřující k zániku pohledávek a závazků společnosti, včetně uzavírání dohod o zápočtech. Tyto úvahy odvolacího soudu rezultují v závěr, že dohody o zápočtu učiněné přede dnem 30.4.2008 (zápočty ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008), jsou zápočty platnými, neboť je jménem likvidované společnosti učinila její jednatelka. Zápočty učiněné po datu 30.4.2008 (zápočty ze dne 2.6.2008, 10.6.2008 a 16.6.2008) jsou zápočty neplatnými, neboť jednatelka společnosti dlužníka nebyla osobou oprávněnou jednat s žalovaným 1) ve věci provedených zápočtů a tyto dohody podepisovat jménem společnosti dlužníka.
Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k tvrzené neplatnosti zápočtů ze dne 2.6.2008, 16.6.2008 a 10.6.2008 je žaloba důvodná. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., v tomto rozsahu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výše uvedené zápočty jsou neplatné. Žalobkyni vyhověl i v jejím požadavku na uložení povinnosti žalovanému 1) vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 197.184,14 Kč, tj. částku odpovídající součtu částek jednotlivých shora označených zápočtů.
Naproti tomu dohody o zápočtech ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008, které učinila jménem společnosti dlužníka jeho jednatelka, jsou právními úkony platnými. Proto se odvolací soud zabýval dále otázkou jejich neúčinnosti, když žalobkyně se vyslovení neúčinnosti těchto zápočtů domáhala s tvrzením, že jde o zvýhodňující právní úkon dle § 241 IZ. Tvrdila, že jimi byl zvýhodněn věřitel v postavení účastníka zápočtu proti ostatním věřitelům dlužníka, se kterými zápočty provedeny nebyly a to tím, že takto se mu dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího plnění, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Pojem neúčinnosti právních úkonů a jednotlivé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů jsou vymezeny v ust. § 235, § 240, § 241 a § 242 IZ.
Podle ust. § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
Dle ust. § 241 odst. 1 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Dle odstavce 2, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odstavce 3, zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl a nebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Dle odstavce 4, zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a nebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Dle odstavce 5, zvýhodňujícím právním
úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění, nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
Podle ust. § 242 odst. 1 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Dle odstavce 3, má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Podle odstavce 4, úmyslně zkracujícímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.
Při hodnocení neúčinnosti právního úkonu nutno reflektovat, že skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v ust. § 241 a § 242 IZ navazují na obecnou definici právního úkonu uvedenou v ust. § 235 IZ. Úvahy vedoucí k závěru o neúčinnosti právního úkonu dle ust. § 241 IZ musí být vedeny tak, zda je naplněna skutková podstata neúčinného úkonu vymezená v § 235 odst. 1 IZ, zda jsou současně splněny všechny její pozitivní stránky formulované v § 241 odst. 1, 2 a 3 IZ, zda úkon byl učiněn ve lhůtě určené v odstavci 4 a zda není zahrnut v odstavci 5. Dále je třeba zdůraznit, že právní úkony vymezené v ust. § 241 IZ jako neúčinné nevyžadují úmysl dlužníka, avšak právní úkony vymezené v ust. § 242 IZ úmysl dlužníka vyžadují. U osob blízkých a osob tvořících s dlužníkem koncern (§ 66a odst. 7 obchodního zákoníku) je v ust. § 242 odst. 2 IZ stanovena fikce vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
Z pohledu úpravy neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 IZ) je podstatné, že žalovaný 1) nebyl v postavení osoby dlužníku blízké, ve smyslu odpůrčí žaloby je jinou osobou a insolvenční řízení ve věci dlužníka KAIVA RAJNOCHOVICE s.r.o. v likvidaci bylo zahájeno dne 29.6.2009. Z porovnání doby zahájení insolvenčního řízení a uzavření dohod o vzájemných zápočtech je zřejmé, že žalobou napadené právní úkony (zápočty ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008) nebyly učiněny ve lhůtě určené v ust. § 241 odst. 4 IZ, tedy ve lhůtě jednoho roku. Nebyl tak splněn základní předpoklad, za nějž může soud odpůrčí žalobě vyhovět.
V rovině uvedené argumentace lze tedy uzavřít, že dohody o zápočtech ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008 jsou úkony platnými a podmínky pro vyslovení jejich neúčinnosti splněny nebyly. I ve vztahu k těmto zápočtům musel odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnit postupem podle § 220 odst. 1 o.s.ř., a to zejména s ohledem na navazující zamítavé rozhodnutí o požadavku žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému 1) vydat do majetkové podstaty dlužníka částku odpovídajícím shora označeným zápočtům.
Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Postupoval přitom podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 163 IZ. V řízení před soudem prvního stupně byla ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) úspěšná žalobkyně s nárokem týkajícím se tří napadených zápočtů, neúspěšná byla v rozsahu dvou zápočtů. Rozdíl mezi mírou úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 20 % a žalobkyně má v tomto rozsahu na poměrnou náhradu svých nákladů. Tyto náklady řízení představují žalobkyní vynaložené cestovné ke dvěma jednáním soudu prvního stupně (dne 29.7.2011 a 26.8.2011) v celkové výši 2.325,-Kč. Z této částky činí 20 % částku 465,-Kč.
V řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) byla žalobkyně úspěšná v poměru jednoho zápočtu a neúspěšná ve vztahu ke čtyřem zápočtům. Rozdíl mezi mírou úspěchu a neúspěchu žalované 2) činí 60 %. Náklady, které vznikly v řízení žalované 2) představuje odměna advokáta za zastoupení žalované 2) ve výši 9.000,-Kč dle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300,-Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby (převzetí věci, účast na jednání 26.8.2011), náhrada za ztrátu času za 8 započatých půlhodin po 100,-Kč, a cestovné k jednání Krajského soudu v Ostravě dne 26.8.2011, celkem 194 km, při průměrné spotřebě vozidla Volkswagen Golf, reg. zn. 4Z0 3395, průměrná spotřeba 5,23 l/100 km. Celkem účelně vynaložené náklady právního zástupce žalované 2) činí 11.473,-Kč. Jelikož právní zástupce osvědčil, že je plátcem DPH, je třeba k těmto nákladům řízení připočíst náhradu za DPH ve výši 2.295,-Kč. Celkové náklady řízení žalované 2) představují částku 13.768,-Kč. S ohledem na míru úspěchu obou účastníků má žalovaná 2) právo na úhradu částky 8.261,-Kč (60 %).
O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) bylo rozhodnuto tak, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení totiž úspěšnější žalobkyni žádné prokazatelné náklady odvolacího řízení nevznikly. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované 2) její náklady odvolacího řízení. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně byla míra úspěchu žalované 2) v odvolacím řízení 60 %. Její náklady odvolacího řízení představují odměnu právního zastoupení ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., zkrácenou o jednu polovinu dle § 18 odst. 1 téže vyhlášky, náhradu hotových výdajů ve výši 300,-Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) a náhradu za DPH ve výši 960,-Kč. Celkem se jedná o částku 5.760,-Kč, z níž 60 % představuje 3.456,-Kč
V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně, které byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, povinna zaplatit náklady řízení v určené výši k rukám právního zástupce žalované 2).
P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.
Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.
V Olomouci dne 8. března 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu
12Cmo 8/2011-77 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v právní věci žalobkyně JUDr. Ireny Tšponové, Kratochvílova 142/15, 750 02 Přerov, insolvenční správkyně dlužníka KAIVA RAJNOCHOVICE s.r.o. v likvidaci, proti žalovanému 1) TON a.s., se sídlem Michaela Thoneta 148, 768 61 Bystřice pod Hostýnem, identifikační číslo 499 70 585, žalované 2) Ing. Ivony Lejskové, Horní Újezd 56, 753 53 Všechovice, zastoupené JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem se sídlem Klečůvka 83, 763 11 Zlín 11, o neplatnost a neúčinnost právních úkonů, rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.8.2011, č. j. 13 Cm 12/2009-44, takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í takto:
a) Žaloba o určení, že zápočty ze dne 18.4.2008 ve výši 60.939,14 Kč, ze dne 28.4.2008 ve výši 136.245,-Kč, ze dne 2.6.2008 ve výši 174.343,-Kč a ze dne 16.6.2008 ve výši 119.267,62 Kč jsou neplatnými nebo neúčinnými úkony, se ve vztahu k žalované 2) z a m í t á.
b) Určuje se, že zápočty ze dne 2.6.2008 ve výši 174.343,-Kč, ze dne 16.6.2008 ve výši 119.267,62 Kč a ze dne 10.6.2008 ve výši 41.470,38 Kč jsou n e p l a t n é.
Žalovaný 1) je p o v i n e n vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 197.184,14 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
c) Žaloba, aby bylo určeno, že zápočty ze dne 18.4.2008 ve výši 60.939,14 Kč a ze dne 28.4.2008 ve výši 136.245,-Kč jsou neplatné nebo neúčinné, a žalovaný 1) je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 335.172,01 Kč, se zamítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) je žalovaný 1) povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 465,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 8.261,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.456,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, aby bylo určeno, že zápočty ze dne 18.4.2008 ve výši 60.939,14 Kč, ze dne 28.4.2008 ve výši 136.245,-Kč, ze dne 2.6.2008 ve výši 174.343,-Kč, ze dne 16.6.2008 ve výši 119.267,62 Kč a ze dne 10.6.2008 ve výši 41.470,38 Kč, jsou nejen neplatné, ale také neúčinné a dále, aby žalovaný 1) byl povinen vydat do majetkové podstaty částku 532.356,15 Kč (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) náklady řízení ve výši 13.767,60 Kč (výrok II.), rozhodl, že žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok III.) a žalovaný 1) a žalovaná 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
V důvodech tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že s odkazem na ust. § 13 odst. 1 věta druhá, § 70 odst. 3 věta první a § 71 odst. 1, § 72 obchodního zákoníku nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, pokud jde o namítanou neplatnost právních úkonů vzájemných zápočtů. Podle soudu prvního stupně jmenováním likvidátora nezaniká automaticky působnost statutárního orgánu, který jej v prvé řadě jmenuje. Nestane-li se tak bez zbytečného odkladu, jmenuje likvidátora soud. Tak tomu bylo i v případě dlužníka, kdy nejprve bylo rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací (právní moc 1.3.2008) a následně byl soudem jmenován likvidátor (právní moc 30.4.2008). Tyto skutečnosti byly v obchodním rejstříku zapsány dne 14.3.2008 a 12.5.2008. Pokud jednatelka dlužníka v kritickém období (březen až červen 2008) učinila vzájemné zápočty, jednala v intencích § 72 ve spojení s § 13 odst. 1 obchodního zákoníku nejméně jako zástupce. Proto nejsou tyto úkony neplatné. Ve vztahu k namítané neúčinnosti dlužníkových právních úkonů soud uvedl, že odpůrčí žaloba včetně její změny byla podána včas, tedy ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Ty nastaly 28.7.2009 a insolvenční řízení bylo zahájeno 9.12.2009. Byla tak splněna podmínka ve smyslu § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), tedy skutečnost, že předmětné úkony dlužník učinil v době jeho úpadku. Toto prokazuje zejména seznam závazků a dále přihlášky věřitelů č. 1, 3, 4, kteří přihlásili své splatné pohledávky z období předcházejícího napadeným úkonům. Zápočty však nejsou zvýhodňujícími úkony dle § 241 odst. 1 až 4 IZ, ale jde o úkony dle § 241 odst. 5, písm. b) IZ. Jsou úkony platnými, učiněnými za podmínek obvyklých v obchodním styku, nešlo o úkony ve prospěch osoby blízké nebo tvořící s dlužníkem koncern. Žalovaný 1) nemohl ani při náležité pečlivosti rozpoznat, že dlužník je v úpadku nebo že by tento úkon k úpadku mohl vést. V řízení nebylo ani prokázáno, že by ze strany dlužníka byla naplněna skutková podstata neúčinného právního úkonu uvedená v § 240 nebo v § 242 IZ. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen o.s.ř. ), když plný úspěch ve věci měli oba žalovaní. Žalovanému 1) dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Náklady řízení žalované 2) představuje odměna za zastupování dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 9.000,-Kč, cestovné ve výši 1.073,-Kč za cestu ze Zlína do Ostravy a zpět, při základní náhradě 3,70 Kč a spotřebě nafty 5,2 l/100 km vozidlem Volkswagen Golf, reg. zn. 4Z0 3395, režijní paušál za dva úkony právní služby a náhrada za ztrátu času za 8 půlhodin po 100 Kč. Právnímu zástupci žalované 2) přísluší i náhrada DPH ve výši 2.294,60 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Předně uvedla, že z ust. § 70 odst. 3, § 72 a § 68 odst. 5 obchodního zákoníku je zřejmé, že ve věci závazků a pohledávek přešla působnost jednat na likvidátora po jeho jmenování a názor, že žalovaná 2) byla oprávněna jednat nejméně jako zástupce nemůže obstát, když zástupcem je osoba rozdílná od statutárního orgánu a její oprávnění jednat se odvíjí od oprávnění statutárního orgánu jednat. Není-li oprávněn za společnost jednat jednatel, nemůže za ni jednat ani zástupce, který by byl zmocněn či pověřen jednatelem. Dále se žalobkyně v podrobnostech vyjádřila k uzavření napadených dohod o zápočtech z časového hlediska. Uvedla, že je nesporné, že ke jmenování likvidátora došlo usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 31.1.2008. Právní moc tohoto usnesení je bez významu, neboť usnesení je předběžné vykonatelné. Po novele obchodního zákoníku, účinné od 1.7.1996 mají zápisy statutárního orgánu v obchodním rejstříku pouze deklaratorní charakter, když do 30.6.1996 měly charakter konstitutivní. V tomto smyslu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1698/2005. Dále zdůraznila, že ode dne zápisu skutečností do obchodního rejstříku se nikdo nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti. Žalované 2) musely být skutečnosti zapisované do obchodního rejstříku známy dříve než 12.5.2008 a od 12.5.2008 byly zápisy v obchodním rejstříku účinné vůči každému. Žalobkyně má tedy za to, že žaloba je vůči žalované 2) zcela důvodná a pokud jde o žalovaného 1), je bez jakýchkoliv pochybností, pokud se jedná o zápočty ze dne 2.6.2008, 16.6.2008 a 10.6.2008, když k zápisu do obchodního rejstříku došlo 12.5.2008. Odvoláním napadla žalobkyně i zamítavé rozhodnutí, pokud šlo o eventuální petit, a to s odůvodněním, že pokud soud vyhoví petitu primárnímu, nerozhoduje o petitu eventuálním. Mělo by být tedy zamítavé rozhodnutí zrušeno. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že primárnímu petitu žaloby vyhoví.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně je správný, včetně jeho odůvodnění. Správně bylo vedeno i dokazování. Soud prvního stupně dospěl ke správným závěrům ohledně zápočtů, které provedla žalovaná 2). Proto není odvolání důvodné. Dále žalovaná nesouhlasila s tvrzením, že jednání žalobkyně bylo v rozporu se zákonem. Nesouhlasila ani s uvedeným časovým hlediskem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a nově rozhodl o nákladech řízení.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, a že obsahuje odvolací důvod podle ust. § 205 dost. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.) a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Odvolací soud rozhodl věc bez nařízení jednání v souladu s ust. § 161 poslední věta IZ a § 214 odst. 3 o.s.ř., když odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žalobce i žalovaní proti tomuto postupu soudu ničeho nenamítali.
Po stránce skutkové učinil soud prvního stupně z nesporných tvrzení žalobkyně a žalovaných i z provedených listinných důkazů (insolvenčního spisu sp. zn. KSOS 13 INS 4013/2009, včetně přihlášek věřitelů, z úplného výpisu z obchodního rejstříku, z dohod o vzájemném započtením pohledávek) správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Odvolací soud proto v zájmu stručnosti odkazuje na zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 3, první a druhý odstavec shora. Lze pouze doplnit, že žádný z účastníků skutkový stav věci nezpochybňoval.
V posuzované věci plyne z obsahu spisu, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 9.12.2009 napadla žalobkyně platnost specifikovaných dohod o zápočtu s tvrzením, že tyto zápočty prováděla bývalá jednatelka společnosti dlužníka v době po jmenování likvidátora. Jsou proto neplatnými právními úkony podle § 70 odst. 3 obchodního zákoníku, § 39 občanského zákoníku ve spojení s § 231 IZ. Podáním ze dne 19.3.2010 žalobkyně navrhla, aby soud připustil do řízení na straně žalovaného jako dalšího účastníka Ing. Ivonu Lejskovou, která byla účastníkem zápočtu ze dne 10.6.2008. Dále navrhla změnu žaloby tak, aby kromě určení neplatnosti specifikovaných zápočtů byla žalovanému 1) uložena povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 532.356,15 Kč. V tomto podání dále uvedla, že pokud by soud dospěl k závěru, že zápočty nejsou neplatné, vydal eventuální rozsudek, kterým by bylo určeno, že předmětné zápočty v celkové výši 532.356,14 Kč jsou neúčinnými úkony a žalovaný 1) je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 532.356,15 Kč. Usnesením ze dne 6.10.2010 soud prvního stupně žalobkyní navrženou změnu žaloby i vstup dalšího účastníka na straně žalovaných připustil. Rozhodnutí o připuštění změny žaloby nabylo právní moci dne 13.10.2010 a rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka nabylo právní moci dne 17.6.2011 (poté co odvolací soud k odvolání Ing. Ivony Lejskové usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 19.5.2011 potvrdil).
V rovině právního posouzení věci dospěl odvolací soud k těmto závěrům. Na rozdíl od soudu prvního stupně neponechal odvolací soud stranou svých úvah otázku účastenství v řízení. Ve vztahu k okruhu účastníků řízení je nutno uvést, že z důkazů provedených předmětnými zápočty bylo zcela jednoznačně prokázáno, že dohodami o zápočtu ze dne 18.4.2008, 28.4.2008, 2.6.2008 a 16.10.2008 započetli své vzájemné závazky dlužník a žalovaný 1). Smluvní stranou dohody o zápočtu ze dne 10.6.2010 (trojzápočet) byla kromě dlužníka a žalovaného 1) také Ing. Ivona Lejsková. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že pokud žalovaná 2) nebyla účastníkem dohod o zápočtu ze dne 18.4.2008, 28.4.2008, 2.6.2008 a 16.6.2008, není ve sporu o určení neplatnosti a neúčinnosti těchto právních úkonů pasivně věcně legitimována. Z tohoto důvodu odvolací soud žalobu v tomto rozsahu vůči žalované 2) jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a/ tohoto rozsudku).
Shodně se soudem prvního stupně se odvolací soud v prvé řadě zabýval tím, zda žalobou napadené právní úkony jsou platné. V této souvislosti je správný názor žalobkyně prezentovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně, že posuzování platnosti či neplatnosti právního úkonu má přednost před zkoumáním jeho neúčinnosti. Lze jen doplnit, že pouze platný právní úkon může být úkonem neúčinným. V případě, že soud dospěje k závěru o neplatnosti právního úkonu, je vyloučeno posuzovat jeho neúčinnost.
Rozhodným se v posuzované věci stalo odpovědět na otázku, zda jednatelka dlužníka Ing. Ivona Lejsková byla oprávněna v době uzavření dohod o zápočtech jednat za dlužníka a předmětné zápočty za dlužníka podepsat. To proto, že společnost dlužníka byla usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 8.1.2008, které nabylo právní moci dne 1.3.2008, zrušena s likvidací, a to postupem podle § 113 odst. 6 obchodního zákoníku, když společnost nerozhodla v zákonné lhůtě o uvolněném obchodním podílu. Tato skutečnost byla zapsána v obchodním rejstříku dne 14.3.2008. Likvidátor dlužníka JUDr. Tomáš Vymazal byl jmenován usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 31.3.2008, které nabylo právní moci dne 30.4.2008. Tato skutečnost byla zapsána v obchodním rejstříku dne 12.5.2008. Shodně s žalobkyní nepovažuje odvolací soud za správný názor soudu prvního stupně, že pokud jednatelka v březnu až červnu 2008 učinila vzájemné zápočty, jednala v intencích § 72 a § 13 odst. 1 obchodního zákoníku nejméně jako zástupce. V případě, že obchodní společnost je zrušena s likvidací (jako v dané věci), představuje likvidace neopominutelnou fázi předcházející zániku společnosti výmazem z obchodního rejstříku. Působnost likvidátora jednat jménem společnosti přechází na společnost až zápisem likvidace společnosti do obchodního rejstříku spolu se zápisem likvidátora. Pro právní postavení likvidátora ve vztahu k likvidované společnosti je rozhodující jeho označení za orgán společnosti. Vzhledem k tomu, že společnost již nevykonává pravidelnou podnikatelskou nebo jinou činnost, k níž byla založena, ale prochází speciálním procesem likvidace, nelze likvidátora chápat jako běžný statutární nebo dozorčí orgán společnosti. Jde o orgán sui generis, na nějž působnost statutárního orgánu nepřechází v celém rozsahu, ale pouze v takovém rozsahu, v jakém je to potřebné pro provádění likvidace (§ 72 odst. 1 obchodního zákoníku). Působnost likvidátora činit právní úkony jménem likvidované společnosti uvedená v § 70 odst. 3 obchodního zákoníku je rozvedena v § 72 téhož zákona. Ustanovení § 72 upravuje tři okruhy jednání, kterými likvidátor realizuje účel likvidace. Jedná se především o úkony, které se týkají běžících obchodů, existujících právních vztahů a tyto vztahy podle své věcné povahy buď zaniknou splněním nebo jiným způsobem podle rozhodnutí likvidátora. Dále není vyloučeno, že k uzavření všech obchodních věcí bude společnost po nějakou dobu nucena pokračovat v provozování své činnosti. Potom by mohlo docházet i k uzavírání nových smluv. Likvidátor však nemůže navazovat nové obchodní vztahy, kterými by pokračoval v původní podnikatelské činnosti společnosti. Další kategorií vztahů jsou vztahy sice nové, avšak účelově spjaté s likvidací tím, že v průběhu likvidace chrání majetek společnosti. Může jít například o nájemní smlouvy, smlouvy na dodávky energií, smlouvy na úpravy a opravy majetku. Společnou omezující podmínkou je opět skutečnost, že tyto nově navazované vztahy slouží k likvidaci a nepředstavují pokračování v běžném provozu podniku společnosti. Konečně další kategorií úkonů jsou úkony likvidátora ve vztahu k obchodnímu rejstříku. V návaznosti na shora uvedenou argumentaci je odvolací soud toho názoru, že uzavírání dohod o vzájemných zápočtech je úkonem, který se týká existujících právních vztahů, a jedná se o úkony směřující k likvidaci společnosti, neboť dohoda o zápočtu je způsobem zániku existujících závazků. Odvolací soud tedy nemá pochyb o tom, že provádět zápočty a činit tyto právní úkony jménem likvidované společnosti patří do působnosti likvidátora společnosti.
Výklad podávaný soudní praxí co do povahy zápisu jednatele společnosti či likvidátora do obchodního rejstříku je jednotný v tom, že do 30.6.1996 šlo o zápis konstitutivní a od 1.7.1996 (tj. od účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 142/1996 Sb.) jde o zápis deklaratorní (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 11.5.2000, sp. zn. III. ÚS 158/1999, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 18, ročník 2000, pod číslem 68). V posuzované věci byl likvidátor JUDr. Tomáš Vymazal zapsán do obchodního rejstříku dne 12.5.2008, avšak jmenován byl usnesením ze dne 31.3.2008, jehož právní moc nastala dne 30.4.2008. Je tedy bez jakýchkoliv pochybností, že funkce likvidátora vznikla JUDr. Tomáši Vymazalovi nejdříve dnem právní moci usnesení soudu (dnem 30.4.2008). Od tohoto data byl tedy jedině likvidátor (nikoliv jednatel) oprávněn činit jménem likvidované společnosti právní úkony směřující k zániku pohledávek a závazků společnosti, včetně uzavírání dohod o zápočtech. Tyto úvahy odvolacího soudu rezultují v závěr, že dohody o zápočtu učiněné přede dnem 30.4.2008 (zápočty ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008), jsou zápočty platnými, neboť je jménem likvidované společnosti učinila její jednatelka. Zápočty učiněné po datu 30.4.2008 (zápočty ze dne 2.6.2008, 10.6.2008 a 16.6.2008) jsou zápočty neplatnými, neboť jednatelka společnosti dlužníka nebyla osobou oprávněnou jednat s žalovaným 1) ve věci provedených zápočtů a tyto dohody podepisovat jménem společnosti dlužníka.
Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k tvrzené neplatnosti zápočtů ze dne 2.6.2008, 16.6.2008 a 10.6.2008 je žaloba důvodná. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., v tomto rozsahu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výše uvedené zápočty jsou neplatné. Žalobkyni vyhověl i v jejím požadavku na uložení povinnosti žalovanému 1) vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 197.184,14 Kč, tj. částku odpovídající součtu částek jednotlivých shora označených zápočtů.
Naproti tomu dohody o zápočtech ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008, které učinila jménem společnosti dlužníka jeho jednatelka, jsou právními úkony platnými. Proto se odvolací soud zabýval dále otázkou jejich neúčinnosti, když žalobkyně se vyslovení neúčinnosti těchto zápočtů domáhala s tvrzením, že jde o zvýhodňující právní úkon dle § 241 IZ. Tvrdila, že jimi byl zvýhodněn věřitel v postavení účastníka zápočtu proti ostatním věřitelům dlužníka, se kterými zápočty provedeny nebyly a to tím, že takto se mu dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího plnění, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Pojem neúčinnosti právních úkonů a jednotlivé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů jsou vymezeny v ust. § 235, § 240, § 241 a § 242 IZ.
Podle ust. § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
Dle ust. § 241 odst. 1 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Dle odstavce 2, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dle odstavce 3, zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl a nebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Dle odstavce 4, zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a nebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Dle odstavce 5, zvýhodňujícím právním
úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění, nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
Podle ust. § 242 odst. 1 IZ, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Dle odstavce 3, má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Podle odstavce 4, úmyslně zkracujícímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení.
Při hodnocení neúčinnosti právního úkonu nutno reflektovat, že skutkové podstaty neúčinných právních úkonů vymezené v ust. § 241 a § 242 IZ navazují na obecnou definici právního úkonu uvedenou v ust. § 235 IZ. Úvahy vedoucí k závěru o neúčinnosti právního úkonu dle ust. § 241 IZ musí být vedeny tak, zda je naplněna skutková podstata neúčinného úkonu vymezená v § 235 odst. 1 IZ, zda jsou současně splněny všechny její pozitivní stránky formulované v § 241 odst. 1, 2 a 3 IZ, zda úkon byl učiněn ve lhůtě určené v odstavci 4 a zda není zahrnut v odstavci 5. Dále je třeba zdůraznit, že právní úkony vymezené v ust. § 241 IZ jako neúčinné nevyžadují úmysl dlužníka, avšak právní úkony vymezené v ust. § 242 IZ úmysl dlužníka vyžadují. U osob blízkých a osob tvořících s dlužníkem koncern (§ 66a odst. 7 obchodního zákoníku) je v ust. § 242 odst. 2 IZ stanovena fikce vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
Z pohledu úpravy neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 IZ) je podstatné, že žalovaný 1) nebyl v postavení osoby dlužníku blízké, ve smyslu odpůrčí žaloby je jinou osobou a insolvenční řízení ve věci dlužníka KAIVA RAJNOCHOVICE s.r.o. v likvidaci bylo zahájeno dne 29.6.2009. Z porovnání doby zahájení insolvenčního řízení a uzavření dohod o vzájemných zápočtech je zřejmé, že žalobou napadené právní úkony (zápočty ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008) nebyly učiněny ve lhůtě určené v ust. § 241 odst. 4 IZ, tedy ve lhůtě jednoho roku. Nebyl tak splněn základní předpoklad, za nějž může soud odpůrčí žalobě vyhovět.
V rovině uvedené argumentace lze tedy uzavřít, že dohody o zápočtech ze dne 18.4.2008 a 28.4.2008 jsou úkony platnými a podmínky pro vyslovení jejich neúčinnosti splněny nebyly. I ve vztahu k těmto zápočtům musel odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnit postupem podle § 220 odst. 1 o.s.ř., a to zejména s ohledem na navazující zamítavé rozhodnutí o požadavku žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému 1) vydat do majetkové podstaty dlužníka částku odpovídajícím shora označeným zápočtům.
Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Postupoval přitom podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 163 IZ. V řízení před soudem prvního stupně byla ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) úspěšná žalobkyně s nárokem týkajícím se tří napadených zápočtů, neúspěšná byla v rozsahu dvou zápočtů. Rozdíl mezi mírou úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 20 % a žalobkyně má v tomto rozsahu na poměrnou náhradu svých nákladů. Tyto náklady řízení představují žalobkyní vynaložené cestovné ke dvěma jednáním soudu prvního stupně (dne 29.7.2011 a 26.8.2011) v celkové výši 2.325,-Kč. Z této částky činí 20 % částku 465,-Kč.
V řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) byla žalobkyně úspěšná v poměru jednoho zápočtu a neúspěšná ve vztahu ke čtyřem zápočtům. Rozdíl mezi mírou úspěchu a neúspěchu žalované 2) činí 60 %. Náklady, které vznikly v řízení žalované 2) představuje odměna advokáta za zastoupení žalované 2) ve výši 9.000,-Kč dle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300,-Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby (převzetí věci, účast na jednání 26.8.2011), náhrada za ztrátu času za 8 započatých půlhodin po 100,-Kč, a cestovné k jednání Krajského soudu v Ostravě dne 26.8.2011, celkem 194 km, při průměrné spotřebě vozidla Volkswagen Golf, reg. zn. 4Z0 3395, průměrná spotřeba 5,23 l/100 km. Celkem účelně vynaložené náklady právního zástupce žalované 2) činí 11.473,-Kč. Jelikož právní zástupce osvědčil, že je plátcem DPH, je třeba k těmto nákladům řízení připočíst náhradu za DPH ve výši 2.295,-Kč. Celkové náklady řízení žalované 2) představují částku 13.768,-Kč. S ohledem na míru úspěchu obou účastníků má žalovaná 2) právo na úhradu částky 8.261,-Kč (60 %).
O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) bylo rozhodnuto tak, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení totiž úspěšnější žalobkyni žádné prokazatelné náklady odvolacího řízení nevznikly. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované 2) její náklady odvolacího řízení. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně byla míra úspěchu žalované 2) v odvolacím řízení 60 %. Její náklady odvolacího řízení představují odměnu právního zastoupení ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., zkrácenou o jednu polovinu dle § 18 odst. 1 téže vyhlášky, náhradu hotových výdajů ve výši 300,-Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) a náhradu za DPH ve výši 960,-Kč. Celkem se jedná o částku 5.760,-Kč, z níž 60 % představuje 3.456,-Kč
V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně, které byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, povinna zaplatit náklady řízení v určené výši k rukám právního zástupce žalované 2).
P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.
Proti zbylým výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.
V Olomouci dne 8. března 2012
Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu