11 VSOL 310/2021-152
č. j. 40 ICm 2855/2018 11 VSOL 310/2021-152 (KSBR 33 INS 10086/2017)
USNESENÍ
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Hejdy a soudců JUDr. Ing. Radomíra Cába a JUDr. Vojtěcha Brhla ve věci dlužnice: ELMO-PLAST a. s., identifikační číslo 28126548 sídlem Alojzov 171, 798 04 Alojzov zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Zamiškou sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1 o žalobě pro zmatečnost podané věřitelkou: Raiffeisenbank, a. s., identifikační číslo 49240901 sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4 zastoupené advokátem Mgr. Markem Vojáčkem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2018 č. j. 4 VSOL 308/2018-B-79 (KSBR 33 INS 10086/2017) o odvolání věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2021 č. j. 40 ICm 2855/2018-117 (KSBR 33 INS 10086/2017)
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2021 č. j. 40 ICm 2855/2018-117 (KSBR 33 INS 10086/2017) se ve výroku I. potvrzuje.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2021 č. j. 40 ICm 2855/2018-117 (KSBR 33 INS 10086/2017) se ve výroku II. zrušuje.
Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení zamítl žalobu pro zmatečnost podanou věřitelkou proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen odvolací soud ) ze dne 28. 5. 2018 č. j. 4 VSOL 308/2018-B-79 (KSBR 33 INS 10086/2017), (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit dlužnici na nákladech řízení částku 16 708 Kč (výrok II.). 2. V důvodech svého rozhodnutí insolvenční soud předeslal, že usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-20 insolvenční soud zamítl návrh dlužnice na vydání rozhodnutí, jímž by věřitelce při výkonu dohlédací činnosti uložil povinnost obnovit přístup dlužnice k bankovním účtům č. 4129112001/5500 a č. 5775669001/5500 vedeným u věřitelky na základě smluv ze dne 18. 3. 2009 a 25. 10. 2010, které věřitelka zablokovala. Dovodil, že na tvrzený skutkový stav ustanovení § 10 a 11 insolvenčního zákona nedopadají. Odvolací soud k odvolání dlužníka usnesením ze dne 13. 2. 2018 č. j. 4 VSOL 1230/2017-B-36 (KSBR 33 INS 10086/2017) usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že jednání věřitelky spočívající v provedení blokace účtů po zahájení insolvenčního řízení podléhá
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. cn=ISIR, c=CZ, o=Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti, ou=Insolvenční rejstřík, serialNumber= S131469 (KSBR 33 INS 10086/2017)
dohledu insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 11 insolvenčního zákona, neboť se týká činnosti věřitelky v insolvenčním řízení a může mít vliv na dosažení účelu insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 2. 3. 2018 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-44 (dále jen usnesení KSBR ) insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti uložil věřitelce, aby jako banka umožnila dlužnici přístup k předmětným účtům ve vymezeném rozsahu a současně ji poučil, že odvolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné. Usnesením ze dne 28. 5. 2018 č. j. 4 VSOL 308/2018-B-79 (KSBR 33 INS 10086/2017) odvolací soud odmítl odvolání věřitelky proti tomuto usnesení insolvenčního soudu z důvodu jeho nepřípustnosti dle § 91 insolvenčního zákona (dále jen usnesení VSOL ). Dále insolvenční soud v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že dne 20. 7. 2018 podala věřitelka proti usnesení VSOL žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, když toto usnesení měla za nesprávné, neboť usnesení KSBR nebylo dle jejího názoru vydáno při výkonu dohlédací činnosti a odvolací soud nesprávně odmítl její odvolání proti tomuto usnesení pro nepřípustnost. Insolvenční soud nejprve dospěl k závěru o přípustnosti (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu) a včasnosti (§ 234 odst. 1 občanského soudního řádu) podané žaloby pro zmatečnost a rovněž i k závěru o aktivní legitimaci věřitelky, jejíž odvolání bylo dle § 218 písm. c) občanského soudního řádu pro nepřípustnost napadeným usnesením VSOL odmítnuto. Po provedeném dokazování, z nějž vyplynul průběh řízení, předcházející vydání napadeného usnesení VSOL tak, jak jej popsal odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 13. 2. 2018 (č. d. B-36), insolvenční soudu odkázal na příslušná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že jednání věřitelky spočívající v zablokování předmětných účtů v době po zjištění úpadku dlužnice je jednáním rozporným s insolvenčním zákonem směřujícím k získání nových práv. Připomněl rovněž, že v důsledku tohoto jednání věřitelky by se dlužnice mohla potýkat s nedostatkem likvidity, což by vedlo k hrozbě zastavení provozu jejího podniku, potažmo k ohrožení průběhu reorganizace. Přijetí opatření proti tomuto jednání pak spadá do výkonu pravomoci insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti. Insolvenční soud dále zdůraznil, že při řízení o žalobě pro zmatečnost nezkoumá otázku správnosti postupu věřitelky při provedení blokace účtů, ale otázku, zda v daném případě byly naplněný podmínky pro odmítnutí odvolání, potažmo zda věřitelce nastala z procesního hlediska újma na jejích právech. Výrok o náhradě nákladů, které dlužnici při tomto řízení o žalobě věřitelky pro zmatečnost vznikly, pak insolvenční soud odůvodnil procesním úspěchem dlužnice. 3. Proti tomuto usnesení podala věřitelka odvolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci ze strany insolvenčního soudu. Namítla, že usnesení KSBR nelze podřadit pod výkon dohlédací činnosti insolvenčního soudu, když jím bylo zasaženo do hmotněprávního postavení věřitelky, zatímco rozhodnutí vydaná při dohlédací činnosti se mohou týkat pouze otázek dotýkajících se výkonu procesních práv a povinností procesních subjektů insolvenčního řízení. V této souvislosti poukázala rovněž na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020 č. j. 4 VSPH 549/2020-A-59 (MSPH 77 INS 3790/2020). Dále uvedla, že závěry uvedené v usnesení KSBR i v jemu předcházejícím usnesení odvolacího soudu, podle nichž uplatnění blokace účtů dlužnice mělo být zřízením zadržovacího práva podle § 1395 a násl. občanského zákoníku, považuje za nesprávné, protože pohledávku z účtu nelze mít. Současně v posuzovaném případě nemohlo vzniknout ani zadržovací právo ve vztahu k prostředkům na účtu samotným, jelikož zde absentuje znak, že jde o věc cizí, protože žalobcem blokované peněžní prostředky na bankovním účtu byly ve vlastnictví věřitelky a nikoliv dlužnice (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2957/2020). Ke vzniku nového zajištění (zřízení zadržovacího práva) tak nemohlo dojít, a to ani ve vztahu k pohledávce dlužnice na výplatu peněžních prostředků z bankovního účtu, ani k samotným peněžním prostředkům nacházejícím se na účtu. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu změnil tak, že žalobě pro zmatečnost v plném rozsahu vyhoví.
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
4. Dlužnice se k tomuto odvolání vyjádřila tak, že výklad ustanovení § 10 a 11 insolvenčního zákona, jak jej věřitelka ve svém odvolání uvádí, je nepřiměřeně restriktivní a nesprávný. Insolvenční soud v usnesení KSBR správně vyhodnotil, že uložením povinnosti (umožnit dlužnici přístup k předmětným účtům) formou usnesení lze dosáhnout zajištění účelu insolvenčního řízení tak, aby dlužnice mohla řádně plnit své povinnosti v insolvenčním řízení, a to zvláště za situace, kdy je osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě. Odvolací soud pak usnesení KSBR správně kvalifikoval jako usnesení vydané při výkonu dohlédací činnosti a v souladu s ustanovením § 91 insolvenčního zákona odvolání, které proti němu věřitelka podala, odmítl jako nepřípustné. 5. Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 16. 5. 2017 a účinky rozhodnutí o jejím úpadku nastaly dne 16. 6. 2017. Po tomto datu byl zákon č. 182/2006 sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné změněn s účinností od 1. 7. 2017 zákonem č. 64/2017 Sb., přičemž podle článku II. přechodných ustanovení bodu 1. tohoto zákona, se zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 6. Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vycházel odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních jednání. 7. Odvolací soud proto při projednání této zmatečnostní žaloby jako mimořádného opravného prostředku proti usnesení insolvenčního soudu vydanému sice po účinnosti novely insolvenčního zákona, řešícímu nicméně otázku jednání věřitelky učiněného před jeho účinností, postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen I. Z. ). 8. Podle § 7 I. Z., nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř.), při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům. 10. Odvolací soud vycházel stejně jako insolvenční soud z těchto skutkových zjištění, která nebyla mezi účastníky sporná: -insolvenční řízení vedené u insolvenčního soud pod sp. zn. KSBR 33 INS 10086/2017 bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení reorganizace ze dne 16. 5. 2017;
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
-usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-A-12 insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice pro hrozící úpadek; -dne 31. 5. 2017 přistoupila věřitelka k realizaci smluvní blokace peněžních prostředků na běžných účtech dlužnice vedených věřitelkou pod č. 4129112001/5500 na základě smlouvy ze dne 18. 3. 2009 a pod č. 5775669001/5500 na základě smlouvy ze dne 25. 10. 2010, když postupovala dle čl. XIII bodu 2 písm. i) úvěrových podmínek věřitelky účinných od 1. 6. 2015 opravňující věřitelku v případě, že nastane některá ze závažných skutečností dle čl. XIII bodu 1, a to i bez předchozího sdělení dlužnici, přijmout mimo jiné opatření nevyplácet dlužnici ani žádné třetí osobě peněžní prostředky z běžného účtu nebo jiných bankovních účtů dlužnice vedených u věřitelky, a to až do výše veškerých nesplacených pohledávek věřitelky vůči dlužnici; -dne 27. 7. 2017 věřitelka přihlásila pod č. P22 svou nevykonatelnou a nepodmíněnou pohledávku za dlužnicí v celkové výši 105 318 809,20 Kč ze smlouvy o úvěru č. SU/01/KTKIN/01/25319248 ze dne 5. 5. 2010, ve znění dodatků č. 1-14, a to jako zajištěnou v celé výši mimo jiné i smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám dlužnice vůči věřitelce z běžných účtů dlužnice vedených věřitelkou pod č. 4129112001/5500 a č. 5775669001/5500 s datem vzniku zajištění k 3. 11. 2016 -na přezkumném jednání konaném dne 30. 8. 2017 byla tato pohledávka věřitelky zjištěna, a to včetně práva na zajištění ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám dlužnice vůči věřitelce z předmětných běžných účtů dlužnice; -usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 9. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-13 byla dlužnici povolena reorganizace a tato byla vyzvána k předložení reorganizačního plánu ve lhůtě 120 dní od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku.
11. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
12. Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
13. Podle § 10 I. Z. insolvenční soud v insolvenčním řízení (a) vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá, (b) průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen "dohledací činnost").
14. Podle § 11 odst. 1 I. Z., při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.
15. Podle § 91 I. Z., proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.
16. Podle § 109 odst. 1 písm. b) I. Z., se zahájením insolvenčního řízení se spojuje mimo jiné účinek, že právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení. 17. Podle § 2 písm. g) I. Z., je zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to mimo jiné i zástavním právem či zadržovacím právem. 18. Odvolací soud dospěl předně k závěru, že podaná žaloba pro zmatečnost je dle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná a včasná, neboť byla podána dne 20. 7. 2018, zatímco napadené usnesení VSOL bylo vydáno dne 28. 5. 2018, tudíž zákonná tříměsíční lhůta dle ustanovení § 234 odst. 1 o. s. ř. zjevně nemohla uplynout. Za správný pak považuje odvolací soud také závěr insolvenčního soudu o aktivní legitimaci věřitelky, jejíž odvolání bylo žalobou napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dle § 218 psím. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítnuto. 19. V usnesení ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 489/2005 Nejvyšší soud formuloval závěr, že důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V důvodech rozhodnutí pak konstatoval, že žaloba pro zmatečnost představuje-jak správně soudy dovodily-mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je právním prostředkem ke zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení. I když to zákon-na rozdíl od zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.- výslovně neuvádí, ze znění ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. bez pochybností vyplývá, že důvodem žaloby (zmatečností) v těchto případech je skutkově nebo právně chybný a tedy v rozporu se zákonem učiněný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. Skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro odmítnutí odvolání nebo pro zastavení odvolacího řízení, tu představuje porušení základních principů ovládajících řízení před soudem a tedy důvod ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu bez ohledu na to, zda je či není věcně správné. Žaloba pro zmatečnost je opravným prostředkem, který směřuje k tomu, aby zjištěná zmatečnost byla odstraněna a aby tímto způsobem byla zjednána náprava v procesněprávních vztazích účastníků řízení. Je-li důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. skutkově nebo právně chybný závěr odvolacího soudu o tom, že byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro odmítnutí odvolání nebo pro zastavení odvolacího řízení, pak tu zákon nemá na mysli pouhé posouzení, zda odvolací soud měl pro své rozhodnutí po skutkové stránce dostatek podkladů, zda je správně vyhodnotil, zda jeho usnesení bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno nebo zda je postiženo jinou vadou, která by mohla mít vliv na správnost závěrů o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; zákon tu naopak předpokládá, že na základě žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. bude přezkoumána (posouzena) věcná správnost závěrů odvolacího soudu a že tím bude zajištěno, že obstojí jen taková rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, která jsou po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem. 20. Jak již bylo výše uvedeno, mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém stavu věci, sporná byla pouze otázka jejího právního posouzení, kdy věřitelka svou žalobu odůvodňovala tvrzením, že usnesení VSOL, jímž bylo odmítnuto odvolání věřitelky proti usnesení KSBR, bylo založeno na právně chybném závěru, že toto rozhodnutí insolvenčního soudu je rozhodnutím učiněným
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
při výkonu dohlédací činnosti dle § 10 a § 11 I. Z. a s ohledem na § 91 I. Z. proti němu není odvolání přípustné. 21. Odvolací soud má za to, že rozsah pravomoci insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nelze omezovat pouze na úpravu vedení insolvenčního řízení s argumentací, že se právní úprava obsažená v § 91 I. Z. blíží svým obsahem úpravě § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Takový výklad by byl v rozporu jak s jazykovým výkladem § 10 písm. b) a § 11 I. Z., tak i s jeho samotným účelem insolvenčního řízení vyjádřeným v § 1 písm. a) I. Z. a základními zásadami dle § 5 I. Z., kterými je insolvenční řízení ovládáno [zejména s povinností insolvenčního soudu vést insolvenční řízení tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů zakotvené v § 5 písm. a) I. Z.]. 22. Výkon dohlédací činnosti umožňuje zasáhnout insolvenčnímu soudu v případech, kdy přihlášený věřitel jedná v rozporu s omezením vyplývajícím z § 109 odst. 1 písm. b) I. Z. a důsledky jeho jednání ohrožují naplnění účelu insolvenčního řízení. V takových případech pak není vyloučeno, že usnesení insolvenčního soudu vydané v rámci dohlédací činnosti má rovněž dopad i do hmotněprávních poměrů účastníků insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 I. Z.). 23. Pokud věřitelka odkazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020 sen. zn. 4 VSPH 549/2020, pak toto bylo vydáno za odlišné skutkové a procesní situace, kdy k blokaci prostředků na účtu došlo v době před zahájením insolvenčního řízení a k uložení povinnosti odblokovat prostředky na účtu došlo v době před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, na což ostatně Vrchní soud v Praze v bodě 14 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně upozorňuje. 24. Odvolací soud má za to, že uplatněním smluvní blokace zůstatků peněžních prostředků na běžných účtech dlužnice vedených věřitelkou jako bankou na základě smluv o běžném účtu dle § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve zněním účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obch. zák. ), došlo nejen k faktickému zadržení peněžních prostředků na běžných účtech dlužnice, nýbrž i ke vzniku práva na uspokojení ze zajištění, a to ve formě realizace, resp. nového nabytí zadržovacího práva dle § 1395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), což bylo v rozporu s § 109 odst. 1 písm. b) I. Z., neboť ke vzniku práva na uspokojení z tohoto zajištění ve smyslu § 2 písm. g) I. Z. došlo až poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění obsažené v důvodech usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 4 VSOL 1230/2017-B-36 (KSBR 33 INS 10086/2017), konkrétně v jeho bodech 15-21, na které pro stručnost odkazuje. 25. Namítala-li věřitelka, že vznik zadržovacího práva dle § 1395 a násl. o. z. k pohledávce dlužnice jako majitelky běžných účtů vůči věřitelce jako bance, která tyto účtu vede, je pojmově vyloučen, neboť předpokladem vzniku zadržovacího práva je, že realizovat zadržovací právo může pouze ten, kdo má cizí věc u sebe, což u nehmotných věcí jako je například pohledávka není možné, pak má odvolací soud za to, že je o interpretaci nepřípustně zužující. 26. Rovněž odkaz věřitelky na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2957/2020 nepovažuje odvolací soud za přiléhavý, neboť tyto závěry vychází z odlišného skutkového stavu a týkají se se posouzení způsobilosti práva ke vkladu na vkladní knížce vzniklého dle smlouvy o vkladu uzavřené dle § 778 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, být předmětem držby. 27. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavírá, že považuje za správný závěr žalobou napadeného usnesení VSOL, který s odkazem na § 91 I. Z. konstatoval, že odvolání věřitelky proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. 3. 2018 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-44 není
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
přípustné, neboť jde o rozhodnutí vydané insolvenčním soudem v rámci výkonu dohledací činnosti dle § 10 písm. b) a § 11 I. Z., a proto věřitelkou podané odvolání dle § 218 písm. c) o. s. ř. za použití § 7 I. Z. odmítl. Insolvenční soud proto nepochybil, pokud věřitelkou podanou žalobu pro zmatečnost jako nedůvodnou dle § 235e odst. 2 o. s. ř. zamítl a odvolání věřitelky proti jeho rozhodnutí tudíž není důvodné. 28. Proto odvolací soud odvoláním věřitelky napadené usnesení insolvenčního soudu ve výroku I., o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil (výrok I.). 29. Podle § 170 písm. f) I. Z., se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení. 30. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 12. 2019 sen. zn. 29 ICdo 124/2019 formuloval závěr, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o uložení pořádkové pokuty, je usnesením o pořádkovém opatření. Žaloba pro zmatečnost podaná proti takovému usnesení, je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení o pořádkovém opatření, takže i rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu o takové žalobě pro zmatečnost jsou (stále) rozhodnutími o pořádkovém opatření, u nichž přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Výrok o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení do rozhodnutí soudu o takové žalobě nepatří [§ 170 písm. f) I. Z.]. 31. Pokud v přezkoumávané věci žaloba pro zmatečnost směřovala proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení, pak s ohledem na § 170 písm. f) I. Z. výrok o nákladech řízení do rozhodnutí insolvenčního soudu o takové žalobě nepatří, resp. o náhradě nákladů řízení nemělo být vůbec rozhodováno. 32. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu ve výroku II. o nákladech řízení podle ustanovení § 219a o. s. ř. bez dalšího zrušil (výrok II.).
Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Olomouc 17. března 2022
Mgr. Martin Hejda v. r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová.
č. j. 40 ICm 2855/2018 11 VSOL 310/2021-152 (KSBR 33 INS 10086/2017)
USNESENÍ
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Hejdy a soudců JUDr. Ing. Radomíra Cába a JUDr. Vojtěcha Brhla ve věci dlužnice: ELMO-PLAST a. s., identifikační číslo 28126548 sídlem Alojzov 171, 798 04 Alojzov zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Zamiškou sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1 o žalobě pro zmatečnost podané věřitelkou: Raiffeisenbank, a. s., identifikační číslo 49240901 sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4 zastoupené advokátem Mgr. Markem Vojáčkem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2018 č. j. 4 VSOL 308/2018-B-79 (KSBR 33 INS 10086/2017) o odvolání věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2021 č. j. 40 ICm 2855/2018-117 (KSBR 33 INS 10086/2017)
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2021 č. j. 40 ICm 2855/2018-117 (KSBR 33 INS 10086/2017) se ve výroku I. potvrzuje.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2021 č. j. 40 ICm 2855/2018-117 (KSBR 33 INS 10086/2017) se ve výroku II. zrušuje.
Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení zamítl žalobu pro zmatečnost podanou věřitelkou proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen odvolací soud ) ze dne 28. 5. 2018 č. j. 4 VSOL 308/2018-B-79 (KSBR 33 INS 10086/2017), (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit dlužnici na nákladech řízení částku 16 708 Kč (výrok II.). 2. V důvodech svého rozhodnutí insolvenční soud předeslal, že usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-20 insolvenční soud zamítl návrh dlužnice na vydání rozhodnutí, jímž by věřitelce při výkonu dohlédací činnosti uložil povinnost obnovit přístup dlužnice k bankovním účtům č. 4129112001/5500 a č. 5775669001/5500 vedeným u věřitelky na základě smluv ze dne 18. 3. 2009 a 25. 10. 2010, které věřitelka zablokovala. Dovodil, že na tvrzený skutkový stav ustanovení § 10 a 11 insolvenčního zákona nedopadají. Odvolací soud k odvolání dlužníka usnesením ze dne 13. 2. 2018 č. j. 4 VSOL 1230/2017-B-36 (KSBR 33 INS 10086/2017) usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že jednání věřitelky spočívající v provedení blokace účtů po zahájení insolvenčního řízení podléhá
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. cn=ISIR, c=CZ, o=Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti, ou=Insolvenční rejstřík, serialNumber= S131469 (KSBR 33 INS 10086/2017)
dohledu insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 11 insolvenčního zákona, neboť se týká činnosti věřitelky v insolvenčním řízení a může mít vliv na dosažení účelu insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 2. 3. 2018 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-44 (dále jen usnesení KSBR ) insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti uložil věřitelce, aby jako banka umožnila dlužnici přístup k předmětným účtům ve vymezeném rozsahu a současně ji poučil, že odvolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné. Usnesením ze dne 28. 5. 2018 č. j. 4 VSOL 308/2018-B-79 (KSBR 33 INS 10086/2017) odvolací soud odmítl odvolání věřitelky proti tomuto usnesení insolvenčního soudu z důvodu jeho nepřípustnosti dle § 91 insolvenčního zákona (dále jen usnesení VSOL ). Dále insolvenční soud v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že dne 20. 7. 2018 podala věřitelka proti usnesení VSOL žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, když toto usnesení měla za nesprávné, neboť usnesení KSBR nebylo dle jejího názoru vydáno při výkonu dohlédací činnosti a odvolací soud nesprávně odmítl její odvolání proti tomuto usnesení pro nepřípustnost. Insolvenční soud nejprve dospěl k závěru o přípustnosti (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu) a včasnosti (§ 234 odst. 1 občanského soudního řádu) podané žaloby pro zmatečnost a rovněž i k závěru o aktivní legitimaci věřitelky, jejíž odvolání bylo dle § 218 písm. c) občanského soudního řádu pro nepřípustnost napadeným usnesením VSOL odmítnuto. Po provedeném dokazování, z nějž vyplynul průběh řízení, předcházející vydání napadeného usnesení VSOL tak, jak jej popsal odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 13. 2. 2018 (č. d. B-36), insolvenční soudu odkázal na příslušná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že jednání věřitelky spočívající v zablokování předmětných účtů v době po zjištění úpadku dlužnice je jednáním rozporným s insolvenčním zákonem směřujícím k získání nových práv. Připomněl rovněž, že v důsledku tohoto jednání věřitelky by se dlužnice mohla potýkat s nedostatkem likvidity, což by vedlo k hrozbě zastavení provozu jejího podniku, potažmo k ohrožení průběhu reorganizace. Přijetí opatření proti tomuto jednání pak spadá do výkonu pravomoci insolvenčního soudu v rámci dohlédací činnosti. Insolvenční soud dále zdůraznil, že při řízení o žalobě pro zmatečnost nezkoumá otázku správnosti postupu věřitelky při provedení blokace účtů, ale otázku, zda v daném případě byly naplněný podmínky pro odmítnutí odvolání, potažmo zda věřitelce nastala z procesního hlediska újma na jejích právech. Výrok o náhradě nákladů, které dlužnici při tomto řízení o žalobě věřitelky pro zmatečnost vznikly, pak insolvenční soud odůvodnil procesním úspěchem dlužnice. 3. Proti tomuto usnesení podala věřitelka odvolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci ze strany insolvenčního soudu. Namítla, že usnesení KSBR nelze podřadit pod výkon dohlédací činnosti insolvenčního soudu, když jím bylo zasaženo do hmotněprávního postavení věřitelky, zatímco rozhodnutí vydaná při dohlédací činnosti se mohou týkat pouze otázek dotýkajících se výkonu procesních práv a povinností procesních subjektů insolvenčního řízení. V této souvislosti poukázala rovněž na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020 č. j. 4 VSPH 549/2020-A-59 (MSPH 77 INS 3790/2020). Dále uvedla, že závěry uvedené v usnesení KSBR i v jemu předcházejícím usnesení odvolacího soudu, podle nichž uplatnění blokace účtů dlužnice mělo být zřízením zadržovacího práva podle § 1395 a násl. občanského zákoníku, považuje za nesprávné, protože pohledávku z účtu nelze mít. Současně v posuzovaném případě nemohlo vzniknout ani zadržovací právo ve vztahu k prostředkům na účtu samotným, jelikož zde absentuje znak, že jde o věc cizí, protože žalobcem blokované peněžní prostředky na bankovním účtu byly ve vlastnictví věřitelky a nikoliv dlužnice (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2957/2020). Ke vzniku nového zajištění (zřízení zadržovacího práva) tak nemohlo dojít, a to ani ve vztahu k pohledávce dlužnice na výplatu peněžních prostředků z bankovního účtu, ani k samotným peněžním prostředkům nacházejícím se na účtu. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu změnil tak, že žalobě pro zmatečnost v plném rozsahu vyhoví.
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
4. Dlužnice se k tomuto odvolání vyjádřila tak, že výklad ustanovení § 10 a 11 insolvenčního zákona, jak jej věřitelka ve svém odvolání uvádí, je nepřiměřeně restriktivní a nesprávný. Insolvenční soud v usnesení KSBR správně vyhodnotil, že uložením povinnosti (umožnit dlužnici přístup k předmětným účtům) formou usnesení lze dosáhnout zajištění účelu insolvenčního řízení tak, aby dlužnice mohla řádně plnit své povinnosti v insolvenčním řízení, a to zvláště za situace, kdy je osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě. Odvolací soud pak usnesení KSBR správně kvalifikoval jako usnesení vydané při výkonu dohlédací činnosti a v souladu s ustanovením § 91 insolvenčního zákona odvolání, které proti němu věřitelka podala, odmítl jako nepřípustné. 5. Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 16. 5. 2017 a účinky rozhodnutí o jejím úpadku nastaly dne 16. 6. 2017. Po tomto datu byl zákon č. 182/2006 sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné změněn s účinností od 1. 7. 2017 zákonem č. 64/2017 Sb., přičemž podle článku II. přechodných ustanovení bodu 1. tohoto zákona, se zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 6. Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vycházel odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních jednání. 7. Odvolací soud proto při projednání této zmatečnostní žaloby jako mimořádného opravného prostředku proti usnesení insolvenčního soudu vydanému sice po účinnosti novely insolvenčního zákona, řešícímu nicméně otázku jednání věřitelky učiněného před jeho účinností, postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen I. Z. ). 8. Podle § 7 I. Z., nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř.), při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům. 10. Odvolací soud vycházel stejně jako insolvenční soud z těchto skutkových zjištění, která nebyla mezi účastníky sporná: -insolvenční řízení vedené u insolvenčního soud pod sp. zn. KSBR 33 INS 10086/2017 bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení reorganizace ze dne 16. 5. 2017;
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
-usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-A-12 insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice pro hrozící úpadek; -dne 31. 5. 2017 přistoupila věřitelka k realizaci smluvní blokace peněžních prostředků na běžných účtech dlužnice vedených věřitelkou pod č. 4129112001/5500 na základě smlouvy ze dne 18. 3. 2009 a pod č. 5775669001/5500 na základě smlouvy ze dne 25. 10. 2010, když postupovala dle čl. XIII bodu 2 písm. i) úvěrových podmínek věřitelky účinných od 1. 6. 2015 opravňující věřitelku v případě, že nastane některá ze závažných skutečností dle čl. XIII bodu 1, a to i bez předchozího sdělení dlužnici, přijmout mimo jiné opatření nevyplácet dlužnici ani žádné třetí osobě peněžní prostředky z běžného účtu nebo jiných bankovních účtů dlužnice vedených u věřitelky, a to až do výše veškerých nesplacených pohledávek věřitelky vůči dlužnici; -dne 27. 7. 2017 věřitelka přihlásila pod č. P22 svou nevykonatelnou a nepodmíněnou pohledávku za dlužnicí v celkové výši 105 318 809,20 Kč ze smlouvy o úvěru č. SU/01/KTKIN/01/25319248 ze dne 5. 5. 2010, ve znění dodatků č. 1-14, a to jako zajištěnou v celé výši mimo jiné i smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám dlužnice vůči věřitelce z běžných účtů dlužnice vedených věřitelkou pod č. 4129112001/5500 a č. 5775669001/5500 s datem vzniku zajištění k 3. 11. 2016 -na přezkumném jednání konaném dne 30. 8. 2017 byla tato pohledávka věřitelky zjištěna, a to včetně práva na zajištění ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám dlužnice vůči věřitelce z předmětných běžných účtů dlužnice; -usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 9. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-13 byla dlužnici povolena reorganizace a tato byla vyzvána k předložení reorganizačního plánu ve lhůtě 120 dní od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku.
11. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
12. Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
13. Podle § 10 I. Z. insolvenční soud v insolvenčním řízení (a) vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá, (b) průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen "dohledací činnost").
14. Podle § 11 odst. 1 I. Z., při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.
15. Podle § 91 I. Z., proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.
16. Podle § 109 odst. 1 písm. b) I. Z., se zahájením insolvenčního řízení se spojuje mimo jiné účinek, že právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení. 17. Podle § 2 písm. g) I. Z., je zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to mimo jiné i zástavním právem či zadržovacím právem. 18. Odvolací soud dospěl předně k závěru, že podaná žaloba pro zmatečnost je dle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná a včasná, neboť byla podána dne 20. 7. 2018, zatímco napadené usnesení VSOL bylo vydáno dne 28. 5. 2018, tudíž zákonná tříměsíční lhůta dle ustanovení § 234 odst. 1 o. s. ř. zjevně nemohla uplynout. Za správný pak považuje odvolací soud také závěr insolvenčního soudu o aktivní legitimaci věřitelky, jejíž odvolání bylo žalobou napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dle § 218 psím. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítnuto. 19. V usnesení ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 489/2005 Nejvyšší soud formuloval závěr, že důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V důvodech rozhodnutí pak konstatoval, že žaloba pro zmatečnost představuje-jak správně soudy dovodily-mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je právním prostředkem ke zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení. I když to zákon-na rozdíl od zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.- výslovně neuvádí, ze znění ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. bez pochybností vyplývá, že důvodem žaloby (zmatečností) v těchto případech je skutkově nebo právně chybný a tedy v rozporu se zákonem učiněný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. Skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro odmítnutí odvolání nebo pro zastavení odvolacího řízení, tu představuje porušení základních principů ovládajících řízení před soudem a tedy důvod ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu bez ohledu na to, zda je či není věcně správné. Žaloba pro zmatečnost je opravným prostředkem, který směřuje k tomu, aby zjištěná zmatečnost byla odstraněna a aby tímto způsobem byla zjednána náprava v procesněprávních vztazích účastníků řízení. Je-li důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. skutkově nebo právně chybný závěr odvolacího soudu o tom, že byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro odmítnutí odvolání nebo pro zastavení odvolacího řízení, pak tu zákon nemá na mysli pouhé posouzení, zda odvolací soud měl pro své rozhodnutí po skutkové stránce dostatek podkladů, zda je správně vyhodnotil, zda jeho usnesení bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno nebo zda je postiženo jinou vadou, která by mohla mít vliv na správnost závěrů o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; zákon tu naopak předpokládá, že na základě žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. bude přezkoumána (posouzena) věcná správnost závěrů odvolacího soudu a že tím bude zajištěno, že obstojí jen taková rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, která jsou po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem. 20. Jak již bylo výše uvedeno, mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém stavu věci, sporná byla pouze otázka jejího právního posouzení, kdy věřitelka svou žalobu odůvodňovala tvrzením, že usnesení VSOL, jímž bylo odmítnuto odvolání věřitelky proti usnesení KSBR, bylo založeno na právně chybném závěru, že toto rozhodnutí insolvenčního soudu je rozhodnutím učiněným
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
při výkonu dohlédací činnosti dle § 10 a § 11 I. Z. a s ohledem na § 91 I. Z. proti němu není odvolání přípustné. 21. Odvolací soud má za to, že rozsah pravomoci insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nelze omezovat pouze na úpravu vedení insolvenčního řízení s argumentací, že se právní úprava obsažená v § 91 I. Z. blíží svým obsahem úpravě § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Takový výklad by byl v rozporu jak s jazykovým výkladem § 10 písm. b) a § 11 I. Z., tak i s jeho samotným účelem insolvenčního řízení vyjádřeným v § 1 písm. a) I. Z. a základními zásadami dle § 5 I. Z., kterými je insolvenční řízení ovládáno [zejména s povinností insolvenčního soudu vést insolvenční řízení tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů zakotvené v § 5 písm. a) I. Z.]. 22. Výkon dohlédací činnosti umožňuje zasáhnout insolvenčnímu soudu v případech, kdy přihlášený věřitel jedná v rozporu s omezením vyplývajícím z § 109 odst. 1 písm. b) I. Z. a důsledky jeho jednání ohrožují naplnění účelu insolvenčního řízení. V takových případech pak není vyloučeno, že usnesení insolvenčního soudu vydané v rámci dohlédací činnosti má rovněž dopad i do hmotněprávních poměrů účastníků insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 I. Z.). 23. Pokud věřitelka odkazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020 sen. zn. 4 VSPH 549/2020, pak toto bylo vydáno za odlišné skutkové a procesní situace, kdy k blokaci prostředků na účtu došlo v době před zahájením insolvenčního řízení a k uložení povinnosti odblokovat prostředky na účtu došlo v době před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, na což ostatně Vrchní soud v Praze v bodě 14 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně upozorňuje. 24. Odvolací soud má za to, že uplatněním smluvní blokace zůstatků peněžních prostředků na běžných účtech dlužnice vedených věřitelkou jako bankou na základě smluv o běžném účtu dle § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve zněním účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obch. zák. ), došlo nejen k faktickému zadržení peněžních prostředků na běžných účtech dlužnice, nýbrž i ke vzniku práva na uspokojení ze zajištění, a to ve formě realizace, resp. nového nabytí zadržovacího práva dle § 1395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), což bylo v rozporu s § 109 odst. 1 písm. b) I. Z., neboť ke vzniku práva na uspokojení z tohoto zajištění ve smyslu § 2 písm. g) I. Z. došlo až poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění obsažené v důvodech usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 4 VSOL 1230/2017-B-36 (KSBR 33 INS 10086/2017), konkrétně v jeho bodech 15-21, na které pro stručnost odkazuje. 25. Namítala-li věřitelka, že vznik zadržovacího práva dle § 1395 a násl. o. z. k pohledávce dlužnice jako majitelky běžných účtů vůči věřitelce jako bance, která tyto účtu vede, je pojmově vyloučen, neboť předpokladem vzniku zadržovacího práva je, že realizovat zadržovací právo může pouze ten, kdo má cizí věc u sebe, což u nehmotných věcí jako je například pohledávka není možné, pak má odvolací soud za to, že je o interpretaci nepřípustně zužující. 26. Rovněž odkaz věřitelky na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2957/2020 nepovažuje odvolací soud za přiléhavý, neboť tyto závěry vychází z odlišného skutkového stavu a týkají se se posouzení způsobilosti práva ke vkladu na vkladní knížce vzniklého dle smlouvy o vkladu uzavřené dle § 778 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, být předmětem držby. 27. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavírá, že považuje za správný závěr žalobou napadeného usnesení VSOL, který s odkazem na § 91 I. Z. konstatoval, že odvolání věřitelky proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. 3. 2018 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-44 není
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová. (KSBR 33 INS 10086/2017)
přípustné, neboť jde o rozhodnutí vydané insolvenčním soudem v rámci výkonu dohledací činnosti dle § 10 písm. b) a § 11 I. Z., a proto věřitelkou podané odvolání dle § 218 písm. c) o. s. ř. za použití § 7 I. Z. odmítl. Insolvenční soud proto nepochybil, pokud věřitelkou podanou žalobu pro zmatečnost jako nedůvodnou dle § 235e odst. 2 o. s. ř. zamítl a odvolání věřitelky proti jeho rozhodnutí tudíž není důvodné. 28. Proto odvolací soud odvoláním věřitelky napadené usnesení insolvenčního soudu ve výroku I., o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil (výrok I.). 29. Podle § 170 písm. f) I. Z., se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení. 30. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 12. 2019 sen. zn. 29 ICdo 124/2019 formuloval závěr, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o uložení pořádkové pokuty, je usnesením o pořádkovém opatření. Žaloba pro zmatečnost podaná proti takovému usnesení, je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení o pořádkovém opatření, takže i rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu o takové žalobě pro zmatečnost jsou (stále) rozhodnutími o pořádkovém opatření, u nichž přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Výrok o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení do rozhodnutí soudu o takové žalobě nepatří [§ 170 písm. f) I. Z.]. 31. Pokud v přezkoumávané věci žaloba pro zmatečnost směřovala proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení, pak s ohledem na § 170 písm. f) I. Z. výrok o nákladech řízení do rozhodnutí insolvenčního soudu o takové žalobě nepatří, resp. o náhradě nákladů řízení nemělo být vůbec rozhodováno. 32. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu ve výroku II. o nákladech řízení podle ustanovení § 219a o. s. ř. bez dalšího zrušil (výrok II.).
Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Olomouc 17. března 2022
Mgr. Martin Hejda v. r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Helena Zapletalová.