104 VSPH 708/2022-84
70 ICm 338/2022 č. j. 104 VSPH 708/2022-84 (KSHK 70 INS 17085/2021)
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Ivany Parvoničové a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobkyně: AAA INSOLVENCE OK v.o.s., IČO 29355940 sídlem K Nemocnici 168/18, 741 01 Nový Jičín insolvenční správkyně dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozeného anonymizovano bytem Ekologická 515, 516 01 Rychnov nad Kněžnou zastoupená Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou sídlem Legionářská 1319/10, 779 00 Olomouc
proti žalované: Home Credit a.s., IČO 26978636 sídlem Nové sady 996/25, Staré Brno, 602 00 Brno zastoupená Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2
o popření pravosti a výše vykonatelných pohledávek, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2022, č. j. 70 ICm 338/2022-53,
takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2022, č. j. 70 ICm 338/2022-53 se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění: 1. Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, jíž se insolvenční správkyně AAA INSOLVENCE OK v.o.s. (dále jen žalobkyně nebo též správkyně) domáhala určení, že žalovaná Home Credit a.s. (dále jen žalovaná) nemá za dlužníkem anonymizovano anonymizovano (dále jen dlužník) co do výše 23 268,13 Kč dílčí pohledávku č. 1 a co do výše 20 261,40 Kč dílčí
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. cn=ISIR, c=CZ, o=Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti, ou=Insolvenční rejstřík, serialNumber= S131469 č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
pohledávku č. 2, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka pod poř. č. P12 (body I. a II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). 2. V odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala žalobou ze dne 10. 2. 2022 určení, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení dlužníka vykonatelné pohledávky P12, uplatněné jako dílčí č. 1 co do výše 23 268,13 Kč a dílčí č. 2 co do výše 20 261,40 Kč, neboť před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru žalovaná neposoudila úvěruschopnost dlužníka, z čehož dovodila neplatnost celé smlouvy ve spotřebitelském vztahu a žalované by tak jako bezdůvodné obohacení měla být vrácena pouze nesplacená původní jistina. Poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 11 VSOL 125/2016 s tím, že se nejedná o jiné právní posouzení věci. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť popřené pohledávky představovaly nárok žalované přiznaný elektronickým platebním rozkazem, tedy o popřených pohledávkách bylo pravomocně rozhodnuto soudem a absence zkoumání úvěruschopnosti, jež by vedla k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, by musel z úřední povinnosti konstatovat již nalézací soud; nové právní posouzení v incidenčním sporu je vyloučeno. 4. Soud I. stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: -usnesením ze dne 17. 9. 2021 (A-5) byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho řešení oddlužením a ustanovena žalobkyně do funkce správkyně; -přihláškou P12, dílčí č. 1 uplatnila žalovaná pohledávku v celkové výši 105 079,62 Kč skládající se z jistiny ve výši 81 811,49 Kč z titulu nedoplatku ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 6901117131 a z příslušenství ve výši 8 703,38 Kč z titulu kapitalizovaného úroku, ve výši 1 681,49 Kč z titulu kapitalizovaného zákonné úroku z prodlení, ve výši 8 593,20 Kč z titulu úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 79 996,89 Kč od 28. 1. 2021 do dne předcházejícího zjištění úpadku (tj. 16. 9. 2021) a ve výši 4 290,06 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 81 811,49 Kč od 28. 1. 2021 do dne 16. 9. 2021, a dílčí č. 2 v celkové výši 20 261,40 Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení; pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné v celém rozsahu na základě elektronického platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou, č. j. EPR 30106/2021-5, nepodřízené, peněžité a splatné; -na přezkumném jednání konaném dne 24. 1. 2022 (B-4) byla dílčí pohledávka č. 1 uznána dlužníkem a popřena co do pravosti a výše v rozsahu 23 268,13 Kč správkyní, ve zbylém rozsahu (81 811,49 Kč) byla pohledávka správkyní uznána; dílčí pohledávka č. 2 byla uznána dlužníkem a popřena co do pravosti a výše v celém rozsahu 20 261,40 Kč správkyní; jako důvod popření žalobkyně shodně se žalobou uvedla, že žalovaná neposoudila úvěruschopnost dlužníka, tudíž namítla neplatnost smlouvy; -usnesením ze dne 2. 3. 2022 (B-5) bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, včetně zprávy o přezkumu; právní moci usnesení nabylo 2. 3. 2022 a dne 10. 2. 2022 podala žalobkyně včasnou žalobu na popření pohledávek P12; -smlouvou o úvěrové kartě Tesco-revolvingovém úvěru č. 69011171310000 ze dne 18. 1. 2019 žalovaná poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 80 000 Kč splatný ve splátkách v minimální výši 1,91 % úvěrového rámce s roční úrokovou sazbou 16,9 % s možností revolvingu (celková částka splatná spotřebitelem byla stanovena na 87 323 Kč); -elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 2. 2021, č. j. EPR 30106/2021-5, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit žalobkyni (zdejší žalované) částku ve výši 81 811,49 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 703,38 Kč, s úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 79 996,89 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 681,49 Kč a se zákonným úrokem z
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 81 811,49 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, nebo aby proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu podal do 15 dnů od jeho doručení odpor a uložil dlužníku zaplatit 20 261,40 Kč na náhradu nákladů řízení; elektronický platební rozkaz nabyl právní moci dne 27. 3. 2021, soud I. stupně ověřil, že elektronický platební rozkaz byl dlužníkovi doručen do vlastních rukou dne 11. 3. 2021. 5. Soud I. stupně citoval § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ), § 172 odst. 1, § 174a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a dospěl k závěru, že žalobkyně v popěrném úkonu neuváděla skutečnosti, které nebyly dlužníkem uplatněny v nalézacím řízení, důvodem popření bylo jiné právní posouzení věci spočívající v námitce neplatnosti právního jednání pro nesplnění povinnosti dostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Jednalo se o popěrný úkon přesahující rámec § 199 IZ, kdy vykonatelnost pohledávky nebyla nikterak nezpochybněna, elektronický platební rozkaz byl dlužníkovi doručen řádně do vlastních rukou a důvodem, pro který dlužník své případné námitky v řízení neuplatnil, tak byla výlučně jeho pasivita, což nelze přičítat k tíži žalované. Za předpoklad vydání elektronického platebního rozkazu byl považován závěr soudu, že právo na zaplacení peněžité částky vyplývalo ze skutečností uvedených žalobkyní (zdejší žalovaná). Takový úsudek shledal v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu současně postačující pro závěr, že elektronický platební rozkaz obsahuje právní posouzení věci včetně posouzení toho, zda žalobkyně (zde žalovaná) řádně posoudila úvěruschopnost dlužníka. 6. Odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 1952, sp. zn. Cz 431/52, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 150/1952, ohledně vydání platebního rozkazu a shledal, že aby soud mohl rozhodnout platebním rozkazem, nesmí z žalobních tvrzení vyplývat jakákoli okolnost zpochybňující důvodnost uplatněného nároku. Výjimku z pravidla zákazu popření vykonatelné pohledávky pro jiné právní posouzení věci judikovaly již soudy všech stupňů pro případ, že z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Hlavním důvodem pro zachování práva popírat takovou pohledávku je skutečnost, že vykonatelné rozhodnutí může vzniknout, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky. O takový případ se však nejednalo a proto žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 202 odst. 1 IZ. 7. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně včas odvolala (č. l. 58) a požadovala, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí náklady řízení. Opětovně poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 11 VSOL 125/2016 a skutečnost, že okresní soud před vydáním platebního rozkazu neposuzoval skutečnosti odůvodňující závěr, že poskytovatel úvěru řádně splnil svoji zákonnou povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníka s řádnou péčí (předmětné nevyplývalo z věřitelem doložených listin v rámci nalézacího řízení), a tato skutečnost byla způsobilá být důvodem jiného právního posouzení věci a mohla ji namítnout v rámci žaloby o určení neexistence vykonatelné pohledávky, nešlo o jiné právní posouzení věci. Odkázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 8. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání (č. l. 63) navrhla potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 101 VSPH 864/2019- 78 a komentářovou literaturu k § 172 o. s. ř. Tvrzení žalobkyně týkající se splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka před uzavřením úvěrové smlouvy byla součástí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a okresní soud před vydáním platebního rozkazu musel provést právní posouzení a zabývat se m. j. otázkou platnosti úvěrové smlouvy. Po doručení platebního rozkazu mohl dlužník své případné námitky v řízení uplatnit, jeho pasivita
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
nemůže být k tíži žalované, navíc dlužník pohledávku žalované uznal (nerozporoval důvod ani výši). 9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o. s. ř. a po jednání konaném dne 14. 11. 2022, na kterém žalobkyně rekapitulovala svá tvrzení a návrhy shodně s podaným odvoláním, a na kterém žalovaná rekapitulovala svoje dosavadní stanovisko, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: 10. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze shora uvedeného skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, jenž nebyl v odvolacím řízení zpochybněn a sdílí i jeho závěry, přičemž pro stručnost odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. 11. Podle § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3). 12. Ustanovení § 199 odst. 2 IZ je kogentním zákonným ustanovením, v němž je jednoznačně formulováno pravidlo pro přezkum vykonatelných pohledávek, a to těch, jejichž vykonatelnost je založena rozhodnutím příslušného orgánu. Insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci zásadně přezkoumávat věcnou správnost pravomocných rozhodnutí (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 ICdo 16/2015, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 29 ICdo 55/2016, či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/2015). Zákonnou výjimku z tohoto pravidla tvoří jen možnost uplatnit skutečnosti, jež nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 ICdo 4/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 44/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 ICdo 125/2018). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013). 13. Popírá-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel, důvody popření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2018, č. j. 29 ICdo 39/2016-184 uveřejněný pod číslem Rc 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného plyne, že správce popírající vykonatelnou pohledávku musí již v rámci popěrného úkonu uvést skutečnosti, na kterých své popření zakládá (důvody popření). Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit. Běžně přijímanou praxí je přitom postup, kdy správce důvody popření specifikuje v seznamu přihlášených pohledávek, na který v protokolu o přezkumném jednání pouze odkáže (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 29 ICdo 39/2016). 14. Důvody popření pravosti a výše, které popírající správce uvedl u přezkumného jednání, a které byly zaznamenány v upraveném seznamu přihlášek, je správce vázán. 15. Odvolací soud ověřil, že na přezkumném jednání konaném dne 24. 1. 2022 (B-4) byly pohledávky P12 žalované přezkoumány jako vykonatelné a popřeny žalobkyní co do pravosti a výše, a to dílčí č. 1 ve výši 23 268,13 Kč a dílčí č 2 ve výši 20 261,40 Kč z důvodu neplatnosti smlouvy-porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka podle § 86 a § 87 ZSÚ a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018. V prvé řadě se pak zabýval otázkou, zda jsou sporné pohledávky vskutku pohledávkami vykonatelnými. Není pochyb, že pohledávky byly přihlášeny a přezkoumány jako vykonatelné, přičemž insolvenční soud otázku, zda se skutečně jedná o pohledávky vykonatelné či nikoliv, do skončení přezkumného jednání postupem podle § 191 odst. 2 IZ neřešil, neboť ze strany účastníků nebyla do té doby vykonatelnost pohledávky jakkoliv zpochybňována. Platí tedy, že se spor o povahu popřené pohledávky přenesl do tohoto včas a řádně zahájeného incidenčního sporu (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 29 ICdo 144/2017). 16. Incidenční žaloba byla podána včas, neboť usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. 3. 2022 (B-5), kterým byla schválena zpráva o přezkumu (a dále bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty), nabylo právní moci dne 2. 3. 2022 a insolvenční správkyně byla povinna podat žalobu do 30 dnů (§ 199 odst. 1 IZ), což učinila žalobou doručenou soudu dne 10. 2. 2022, tedy ještě před začátkem běhu uvedené lhůty. 17. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že přihlášené pohledávky evidované pod č. P12 jsou pohledávkami vykonatelnými, a to na základě vykonatelného elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 2. 2021, č. j. EPR 30106/2021-5, proti němuž dlužník nepodal odpor. Popěrná a ve smyslu § 199 odst. 3 IZ i žalobní tvrzení směřovala proti platnosti smlouvy o revolvingovém úvěru, přičemž neplatnost smlouvy podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru měla být způsobena tím, že podle názoru žalobkyně žalovaná neověřila řádně úvěruschopnost dlužníka. 18. Na projednávanou věc nedopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na něž odkazovala žalobkyně při jednání (rozsudek ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a sp. zn. 29 ICdo 28/2012), neboť
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
v dané věci nešlo o přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu a podle nichž lze v tomto případě uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo; pak nejde z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 IZ o nepřípustné jiné právní posouzení věci; námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je kauzální námitkou. 19. Odvolací soud uvádí, že ve smyslu § 199 odst. 2 IZ za skutečnosti neuplatněné dlužníkem v řízení je nutno považovat takové skutkové okolnosti, které nebyly posouzeny rozhodujícím orgánem (v daném případě soudem), typicky v procesní situaci, kdy mu nebyly a ani nemohly být známy. Jedná se o skutkové okolnosti, které mění skutkový terén projednávaného případu, např. nové tvrzení, že podpis dlužníka na smlouvě byl zfalšován nebo podpis je sice pravý, ale byl vynucen násilím apod. Jedná se a contrario o obdobu procesní situace u nových, a proto nepřípustných tvrzení účastníka v odvolacím řízení dle § 205a o. s. ř.-musí se jednat o v takové kvalitě nová tvrzení (a tedy přípustná v incidenčním řízení dle § 199 odst. 2 IZ), že by naopak byla v odvolacím řízení nepřípustná podle uvedeného ustanovení o. s. ř. Tudíž ve smyslu § 199 odst. 2 IZ lze proti vykonatelné pohledávce uplatnit jen takové nové skutkové okolnosti, které nemohl soud posoudit. 20. Žalobkyně v řízení u soudu I. stupně tvrdila, že žalovaná nesplnila povinnost postupovat s odbornou péčí při ověření schopnosti dlužníka jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, jak to ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. 21. Z důkazu provedeného návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu odvolací soud zjistil, že v návrhu Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 2. 2. 2021 byl žalovaný dlužník označen v rubrice fyzická osoba nebo fyzická podnikající osoba za fyzickou osobu , navrhovatelka v nalézacím řízení (v tomto řízení žalovaná) byla a je podnikatelem. Jak plyne z § 174a odst. 2 o. s. ř., návrh na vydání elektronického platebního rozkazu musí obsahovat též identifikační číslo, je-li dotyčná fyzická osoba podnikatelem (návrh žádné identifikační číslo dlužníka neobsahoval). Nalézací soud-Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou měl pro závěr, že dlužník je spotřebitelem, oporu nejen v označení v návrhu, ale i ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 18. 1. 2019 připojené k návrhu. Jak se podává z uvedené smlouvy, byl v ní na první straně smlouvy a v bodu 13. obsažen odkaz na zákon o spotřebitelském úvěru, přičemž částka úvěrového rámce byla 80 000 Kč a celková částka splatná spotřebitelem 87 323 Kč. 22. Při vydání platebního rozkazu bere soud v úvahu nejen skutečnosti tvrzené v žalobě, ale i to, zda rozhodné skutečnosti vyplývají z listin předložených navrhovatelkou. V dané nalézací věci navrhovatelka (zdejší žalovaná) přiložila k žalobě smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřené dne 18. 1. 2019, tudíž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou si byl nepochybně vědom toho, že dlužník byl spotřebitelem, a nalézací soud měl možnost tuto skutečnost právně zhodnotit. Učinil pak závěr před vydáním platebního rozkazu, že ohledně navrhovatelkou uplatněného nároku proti spotřebiteli, lze rozhodnout platebním rozkazem. Tento závěr zahrnuje i úsudek, že přiznaný nárok neodporuje právním předpisům. Pro incidenční spor není podstatné, jestli nalézací soud právně zhodnotil věc z hlediska zákona o spotřebitelském úvěru nebo zda tak neučinil, neboť se mylně domníval, že právní úprava uvedeného zákona na konkrétní smlouvu o úvěru nedopadá. V obou případech se jedná o právní hodnocení, které příslušelo nalézacímu soudu a insolvenční soud nemůže toto právní hodnocení přezkoumávat s ohledem na zákaz stanovený v § 199 odst. 2 IZ. 23. Popěrné tvrzení správkyně uvedené v její zprávě o přezkumu je jiným právním hodnocením, ke kterému s ohledem na zákaz stanovený v § 199 odst. 2 IZ nelze přihlédnout. Okolnost, že soud vydal elektronický platební rozkaz, svědčí o tom, že na základě tvrzení obsažených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a přiložených listin právně posoudil uvedený nárok
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
jako oprávněný. Pokud by insolvenční soud tento právní závěr nalézacího soudu přezkoumal, jednalo by se o jiné (a tedy dle § 199 odst. 2 IZ nedovolené) právní posouzení věci. 24. Žalobkyně sice správně poukazovala na judikaturu vnitrostátních soudů (Ústavního soudu ČR, Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího správního soudu), z níž vyplývá povinnost soudů zabývat se otázkou, zda byla ze strany úvěrujícího v případě spotřebitelského úvěrového vztahu před poskytnutím úvěru řádně prověřena úvěruschopnost úvěrovaného, nicméně nedocenila, že toto již musel zkoumat nalézací soud a okolnost, že nalézací soud by tuto skutečnost před vydáním pravomocného elektronického platebního rozkazu případně chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní či skutkové, nezakládá právo žalobkyně coby insolvenční správkyně uplatnit ji opětovně jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím. 25. Pokud se žalobkyně dovolávala závěrů z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 11 VSOL 125/2016, v něm bylo odkázáno na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 As 93/2008, ve kterém je formulován závěr, že jedná-li se o úvěr poskytnutý v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti klientů, mají být ve smlouvách identifikováni jako podnikatelé (tedy nikoli rodným číslem, ale číslem identifikačním, nikoli bydlištěm, ale místem podnikání). Jinak řečeno, v posuzované věci byl dlužník ve smlouvě (shodně jako v projednávané věci), jakož i v návrhu na zahájení řízení identifikován rodným číslem a bydlištěm, takže nalézací soud neměl důvod usuzovat, že se jedná o úvěr poskytnutý v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti smluvních stran, resp. pochybovat, že se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, když jednou smluvní stranou je zde podnikatel (poskytovatel úvěru) a druhou fyzická osoba-spotřebitel. Shodně jako v této věci uzavřel Vrchní soud v Olomouci, že důvodem popření bylo jiné právní posouzení věci, jež je podle § 199 odst. 2 IZ nepřípustné. 26. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalobkyně důvodným, a proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek soudu I. stupně, jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně. 27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1 IZ. Ve sporu o pravost a výši přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalovaná byla v odvolacím řízení procesně úspěšná, a měla by proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které jí proti žalobkyni, coby správkyni, přiznat nelze. Náklady nevznikly zaviněním žalobkyně jako správkyně či náhodou, neboť popření pohledávek a následné podání incidenční žaloby lze považovat za zákonný postup správkyně (tj. plně v souladu s IZ), a proto nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci § 202 odst. 2 IZ. Důvodnou nemůže být ani námitka, dle níž popření pohledávky bylo v rozporu s platnou judikaturou; odlišný právní názor žalobkyně na platnost smlouvy o revolvingovém úvěru pro (ne)posouzení úvěruschopnosti dlužníka nelze pod uvedené ustanovení (odpovídající separaci nákladů řízení podle § 147 o. s. ř.) podřadit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí-vyjma výroku o nákladech řízení-je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021) posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).
Praha 14. listopadu 2022
JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D. v. r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská.
70 ICm 338/2022 č. j. 104 VSPH 708/2022-84 (KSHK 70 INS 17085/2021)
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Ivany Parvoničové a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobkyně: AAA INSOLVENCE OK v.o.s., IČO 29355940 sídlem K Nemocnici 168/18, 741 01 Nový Jičín insolvenční správkyně dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozeného anonymizovano bytem Ekologická 515, 516 01 Rychnov nad Kněžnou zastoupená Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou sídlem Legionářská 1319/10, 779 00 Olomouc
proti žalované: Home Credit a.s., IČO 26978636 sídlem Nové sady 996/25, Staré Brno, 602 00 Brno zastoupená Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2
o popření pravosti a výše vykonatelných pohledávek, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2022, č. j. 70 ICm 338/2022-53,
takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2022, č. j. 70 ICm 338/2022-53 se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění: 1. Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, jíž se insolvenční správkyně AAA INSOLVENCE OK v.o.s. (dále jen žalobkyně nebo též správkyně) domáhala určení, že žalovaná Home Credit a.s. (dále jen žalovaná) nemá za dlužníkem anonymizovano anonymizovano (dále jen dlužník) co do výše 23 268,13 Kč dílčí pohledávku č. 1 a co do výše 20 261,40 Kč dílčí
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. cn=ISIR, c=CZ, o=Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti, ou=Insolvenční rejstřík, serialNumber= S131469 č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
pohledávku č. 2, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka pod poř. č. P12 (body I. a II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). 2. V odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala žalobou ze dne 10. 2. 2022 určení, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení dlužníka vykonatelné pohledávky P12, uplatněné jako dílčí č. 1 co do výše 23 268,13 Kč a dílčí č. 2 co do výše 20 261,40 Kč, neboť před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru žalovaná neposoudila úvěruschopnost dlužníka, z čehož dovodila neplatnost celé smlouvy ve spotřebitelském vztahu a žalované by tak jako bezdůvodné obohacení měla být vrácena pouze nesplacená původní jistina. Poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 11 VSOL 125/2016 s tím, že se nejedná o jiné právní posouzení věci. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť popřené pohledávky představovaly nárok žalované přiznaný elektronickým platebním rozkazem, tedy o popřených pohledávkách bylo pravomocně rozhodnuto soudem a absence zkoumání úvěruschopnosti, jež by vedla k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, by musel z úřední povinnosti konstatovat již nalézací soud; nové právní posouzení v incidenčním sporu je vyloučeno. 4. Soud I. stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: -usnesením ze dne 17. 9. 2021 (A-5) byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho řešení oddlužením a ustanovena žalobkyně do funkce správkyně; -přihláškou P12, dílčí č. 1 uplatnila žalovaná pohledávku v celkové výši 105 079,62 Kč skládající se z jistiny ve výši 81 811,49 Kč z titulu nedoplatku ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 6901117131 a z příslušenství ve výši 8 703,38 Kč z titulu kapitalizovaného úroku, ve výši 1 681,49 Kč z titulu kapitalizovaného zákonné úroku z prodlení, ve výši 8 593,20 Kč z titulu úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 79 996,89 Kč od 28. 1. 2021 do dne předcházejícího zjištění úpadku (tj. 16. 9. 2021) a ve výši 4 290,06 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 81 811,49 Kč od 28. 1. 2021 do dne 16. 9. 2021, a dílčí č. 2 v celkové výši 20 261,40 Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení; pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné v celém rozsahu na základě elektronického platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou, č. j. EPR 30106/2021-5, nepodřízené, peněžité a splatné; -na přezkumném jednání konaném dne 24. 1. 2022 (B-4) byla dílčí pohledávka č. 1 uznána dlužníkem a popřena co do pravosti a výše v rozsahu 23 268,13 Kč správkyní, ve zbylém rozsahu (81 811,49 Kč) byla pohledávka správkyní uznána; dílčí pohledávka č. 2 byla uznána dlužníkem a popřena co do pravosti a výše v celém rozsahu 20 261,40 Kč správkyní; jako důvod popření žalobkyně shodně se žalobou uvedla, že žalovaná neposoudila úvěruschopnost dlužníka, tudíž namítla neplatnost smlouvy; -usnesením ze dne 2. 3. 2022 (B-5) bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, včetně zprávy o přezkumu; právní moci usnesení nabylo 2. 3. 2022 a dne 10. 2. 2022 podala žalobkyně včasnou žalobu na popření pohledávek P12; -smlouvou o úvěrové kartě Tesco-revolvingovém úvěru č. 69011171310000 ze dne 18. 1. 2019 žalovaná poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 80 000 Kč splatný ve splátkách v minimální výši 1,91 % úvěrového rámce s roční úrokovou sazbou 16,9 % s možností revolvingu (celková částka splatná spotřebitelem byla stanovena na 87 323 Kč); -elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 2. 2021, č. j. EPR 30106/2021-5, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit žalobkyni (zdejší žalované) částku ve výši 81 811,49 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 703,38 Kč, s úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 79 996,89 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 681,49 Kč a se zákonným úrokem z
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 81 811,49 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení, nebo aby proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu podal do 15 dnů od jeho doručení odpor a uložil dlužníku zaplatit 20 261,40 Kč na náhradu nákladů řízení; elektronický platební rozkaz nabyl právní moci dne 27. 3. 2021, soud I. stupně ověřil, že elektronický platební rozkaz byl dlužníkovi doručen do vlastních rukou dne 11. 3. 2021. 5. Soud I. stupně citoval § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ), § 172 odst. 1, § 174a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a dospěl k závěru, že žalobkyně v popěrném úkonu neuváděla skutečnosti, které nebyly dlužníkem uplatněny v nalézacím řízení, důvodem popření bylo jiné právní posouzení věci spočívající v námitce neplatnosti právního jednání pro nesplnění povinnosti dostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Jednalo se o popěrný úkon přesahující rámec § 199 IZ, kdy vykonatelnost pohledávky nebyla nikterak nezpochybněna, elektronický platební rozkaz byl dlužníkovi doručen řádně do vlastních rukou a důvodem, pro který dlužník své případné námitky v řízení neuplatnil, tak byla výlučně jeho pasivita, což nelze přičítat k tíži žalované. Za předpoklad vydání elektronického platebního rozkazu byl považován závěr soudu, že právo na zaplacení peněžité částky vyplývalo ze skutečností uvedených žalobkyní (zdejší žalovaná). Takový úsudek shledal v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu současně postačující pro závěr, že elektronický platební rozkaz obsahuje právní posouzení věci včetně posouzení toho, zda žalobkyně (zde žalovaná) řádně posoudila úvěruschopnost dlužníka. 6. Odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 1952, sp. zn. Cz 431/52, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 150/1952, ohledně vydání platebního rozkazu a shledal, že aby soud mohl rozhodnout platebním rozkazem, nesmí z žalobních tvrzení vyplývat jakákoli okolnost zpochybňující důvodnost uplatněného nároku. Výjimku z pravidla zákazu popření vykonatelné pohledávky pro jiné právní posouzení věci judikovaly již soudy všech stupňů pro případ, že z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Hlavním důvodem pro zachování práva popírat takovou pohledávku je skutečnost, že vykonatelné rozhodnutí může vzniknout, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky. O takový případ se však nejednalo a proto žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 202 odst. 1 IZ. 7. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně včas odvolala (č. l. 58) a požadovala, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí náklady řízení. Opětovně poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 11 VSOL 125/2016 a skutečnost, že okresní soud před vydáním platebního rozkazu neposuzoval skutečnosti odůvodňující závěr, že poskytovatel úvěru řádně splnil svoji zákonnou povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníka s řádnou péčí (předmětné nevyplývalo z věřitelem doložených listin v rámci nalézacího řízení), a tato skutečnost byla způsobilá být důvodem jiného právního posouzení věci a mohla ji namítnout v rámci žaloby o určení neexistence vykonatelné pohledávky, nešlo o jiné právní posouzení věci. Odkázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 8. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání (č. l. 63) navrhla potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 101 VSPH 864/2019- 78 a komentářovou literaturu k § 172 o. s. ř. Tvrzení žalobkyně týkající se splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka před uzavřením úvěrové smlouvy byla součástí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a okresní soud před vydáním platebního rozkazu musel provést právní posouzení a zabývat se m. j. otázkou platnosti úvěrové smlouvy. Po doručení platebního rozkazu mohl dlužník své případné námitky v řízení uplatnit, jeho pasivita
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
nemůže být k tíži žalované, navíc dlužník pohledávku žalované uznal (nerozporoval důvod ani výši). 9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o. s. ř. a po jednání konaném dne 14. 11. 2022, na kterém žalobkyně rekapitulovala svá tvrzení a návrhy shodně s podaným odvoláním, a na kterém žalovaná rekapitulovala svoje dosavadní stanovisko, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: 10. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze shora uvedeného skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, jenž nebyl v odvolacím řízení zpochybněn a sdílí i jeho závěry, přičemž pro stručnost odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. 11. Podle § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3). 12. Ustanovení § 199 odst. 2 IZ je kogentním zákonným ustanovením, v němž je jednoznačně formulováno pravidlo pro přezkum vykonatelných pohledávek, a to těch, jejichž vykonatelnost je založena rozhodnutím příslušného orgánu. Insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci zásadně přezkoumávat věcnou správnost pravomocných rozhodnutí (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 ICdo 16/2015, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 29 ICdo 55/2016, či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/2015). Zákonnou výjimku z tohoto pravidla tvoří jen možnost uplatnit skutečnosti, jež nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 ICdo 4/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 44/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 ICdo 125/2018). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013). 13. Popírá-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel, důvody popření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2018, č. j. 29 ICdo 39/2016-184 uveřejněný pod číslem Rc 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného plyne, že správce popírající vykonatelnou pohledávku musí již v rámci popěrného úkonu uvést skutečnosti, na kterých své popření zakládá (důvody popření). Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit. Běžně přijímanou praxí je přitom postup, kdy správce důvody popření specifikuje v seznamu přihlášených pohledávek, na který v protokolu o přezkumném jednání pouze odkáže (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 29 ICdo 39/2016). 14. Důvody popření pravosti a výše, které popírající správce uvedl u přezkumného jednání, a které byly zaznamenány v upraveném seznamu přihlášek, je správce vázán. 15. Odvolací soud ověřil, že na přezkumném jednání konaném dne 24. 1. 2022 (B-4) byly pohledávky P12 žalované přezkoumány jako vykonatelné a popřeny žalobkyní co do pravosti a výše, a to dílčí č. 1 ve výši 23 268,13 Kč a dílčí č 2 ve výši 20 261,40 Kč z důvodu neplatnosti smlouvy-porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka podle § 86 a § 87 ZSÚ a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018. V prvé řadě se pak zabýval otázkou, zda jsou sporné pohledávky vskutku pohledávkami vykonatelnými. Není pochyb, že pohledávky byly přihlášeny a přezkoumány jako vykonatelné, přičemž insolvenční soud otázku, zda se skutečně jedná o pohledávky vykonatelné či nikoliv, do skončení přezkumného jednání postupem podle § 191 odst. 2 IZ neřešil, neboť ze strany účastníků nebyla do té doby vykonatelnost pohledávky jakkoliv zpochybňována. Platí tedy, že se spor o povahu popřené pohledávky přenesl do tohoto včas a řádně zahájeného incidenčního sporu (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 29 ICdo 144/2017). 16. Incidenční žaloba byla podána včas, neboť usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. 3. 2022 (B-5), kterým byla schválena zpráva o přezkumu (a dále bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty), nabylo právní moci dne 2. 3. 2022 a insolvenční správkyně byla povinna podat žalobu do 30 dnů (§ 199 odst. 1 IZ), což učinila žalobou doručenou soudu dne 10. 2. 2022, tedy ještě před začátkem běhu uvedené lhůty. 17. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že přihlášené pohledávky evidované pod č. P12 jsou pohledávkami vykonatelnými, a to na základě vykonatelného elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 2. 2021, č. j. EPR 30106/2021-5, proti němuž dlužník nepodal odpor. Popěrná a ve smyslu § 199 odst. 3 IZ i žalobní tvrzení směřovala proti platnosti smlouvy o revolvingovém úvěru, přičemž neplatnost smlouvy podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru měla být způsobena tím, že podle názoru žalobkyně žalovaná neověřila řádně úvěruschopnost dlužníka. 18. Na projednávanou věc nedopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na něž odkazovala žalobkyně při jednání (rozsudek ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a sp. zn. 29 ICdo 28/2012), neboť
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
v dané věci nešlo o přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu a podle nichž lze v tomto případě uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo; pak nejde z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 IZ o nepřípustné jiné právní posouzení věci; námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy je kauzální námitkou. 19. Odvolací soud uvádí, že ve smyslu § 199 odst. 2 IZ za skutečnosti neuplatněné dlužníkem v řízení je nutno považovat takové skutkové okolnosti, které nebyly posouzeny rozhodujícím orgánem (v daném případě soudem), typicky v procesní situaci, kdy mu nebyly a ani nemohly být známy. Jedná se o skutkové okolnosti, které mění skutkový terén projednávaného případu, např. nové tvrzení, že podpis dlužníka na smlouvě byl zfalšován nebo podpis je sice pravý, ale byl vynucen násilím apod. Jedná se a contrario o obdobu procesní situace u nových, a proto nepřípustných tvrzení účastníka v odvolacím řízení dle § 205a o. s. ř.-musí se jednat o v takové kvalitě nová tvrzení (a tedy přípustná v incidenčním řízení dle § 199 odst. 2 IZ), že by naopak byla v odvolacím řízení nepřípustná podle uvedeného ustanovení o. s. ř. Tudíž ve smyslu § 199 odst. 2 IZ lze proti vykonatelné pohledávce uplatnit jen takové nové skutkové okolnosti, které nemohl soud posoudit. 20. Žalobkyně v řízení u soudu I. stupně tvrdila, že žalovaná nesplnila povinnost postupovat s odbornou péčí při ověření schopnosti dlužníka jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, jak to ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. 21. Z důkazu provedeného návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu odvolací soud zjistil, že v návrhu Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 2. 2. 2021 byl žalovaný dlužník označen v rubrice fyzická osoba nebo fyzická podnikající osoba za fyzickou osobu , navrhovatelka v nalézacím řízení (v tomto řízení žalovaná) byla a je podnikatelem. Jak plyne z § 174a odst. 2 o. s. ř., návrh na vydání elektronického platebního rozkazu musí obsahovat též identifikační číslo, je-li dotyčná fyzická osoba podnikatelem (návrh žádné identifikační číslo dlužníka neobsahoval). Nalézací soud-Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou měl pro závěr, že dlužník je spotřebitelem, oporu nejen v označení v návrhu, ale i ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 18. 1. 2019 připojené k návrhu. Jak se podává z uvedené smlouvy, byl v ní na první straně smlouvy a v bodu 13. obsažen odkaz na zákon o spotřebitelském úvěru, přičemž částka úvěrového rámce byla 80 000 Kč a celková částka splatná spotřebitelem 87 323 Kč. 22. Při vydání platebního rozkazu bere soud v úvahu nejen skutečnosti tvrzené v žalobě, ale i to, zda rozhodné skutečnosti vyplývají z listin předložených navrhovatelkou. V dané nalézací věci navrhovatelka (zdejší žalovaná) přiložila k žalobě smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřené dne 18. 1. 2019, tudíž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou si byl nepochybně vědom toho, že dlužník byl spotřebitelem, a nalézací soud měl možnost tuto skutečnost právně zhodnotit. Učinil pak závěr před vydáním platebního rozkazu, že ohledně navrhovatelkou uplatněného nároku proti spotřebiteli, lze rozhodnout platebním rozkazem. Tento závěr zahrnuje i úsudek, že přiznaný nárok neodporuje právním předpisům. Pro incidenční spor není podstatné, jestli nalézací soud právně zhodnotil věc z hlediska zákona o spotřebitelském úvěru nebo zda tak neučinil, neboť se mylně domníval, že právní úprava uvedeného zákona na konkrétní smlouvu o úvěru nedopadá. V obou případech se jedná o právní hodnocení, které příslušelo nalézacímu soudu a insolvenční soud nemůže toto právní hodnocení přezkoumávat s ohledem na zákaz stanovený v § 199 odst. 2 IZ. 23. Popěrné tvrzení správkyně uvedené v její zprávě o přezkumu je jiným právním hodnocením, ke kterému s ohledem na zákaz stanovený v § 199 odst. 2 IZ nelze přihlédnout. Okolnost, že soud vydal elektronický platební rozkaz, svědčí o tom, že na základě tvrzení obsažených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a přiložených listin právně posoudil uvedený nárok
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021)
jako oprávněný. Pokud by insolvenční soud tento právní závěr nalézacího soudu přezkoumal, jednalo by se o jiné (a tedy dle § 199 odst. 2 IZ nedovolené) právní posouzení věci. 24. Žalobkyně sice správně poukazovala na judikaturu vnitrostátních soudů (Ústavního soudu ČR, Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího správního soudu), z níž vyplývá povinnost soudů zabývat se otázkou, zda byla ze strany úvěrujícího v případě spotřebitelského úvěrového vztahu před poskytnutím úvěru řádně prověřena úvěruschopnost úvěrovaného, nicméně nedocenila, že toto již musel zkoumat nalézací soud a okolnost, že nalézací soud by tuto skutečnost před vydáním pravomocného elektronického platebního rozkazu případně chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní či skutkové, nezakládá právo žalobkyně coby insolvenční správkyně uplatnit ji opětovně jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím. 25. Pokud se žalobkyně dovolávala závěrů z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 11 VSOL 125/2016, v něm bylo odkázáno na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 As 93/2008, ve kterém je formulován závěr, že jedná-li se o úvěr poskytnutý v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti klientů, mají být ve smlouvách identifikováni jako podnikatelé (tedy nikoli rodným číslem, ale číslem identifikačním, nikoli bydlištěm, ale místem podnikání). Jinak řečeno, v posuzované věci byl dlužník ve smlouvě (shodně jako v projednávané věci), jakož i v návrhu na zahájení řízení identifikován rodným číslem a bydlištěm, takže nalézací soud neměl důvod usuzovat, že se jedná o úvěr poskytnutý v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti smluvních stran, resp. pochybovat, že se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, když jednou smluvní stranou je zde podnikatel (poskytovatel úvěru) a druhou fyzická osoba-spotřebitel. Shodně jako v této věci uzavřel Vrchní soud v Olomouci, že důvodem popření bylo jiné právní posouzení věci, jež je podle § 199 odst. 2 IZ nepřípustné. 26. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání žalobkyně důvodným, a proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek soudu I. stupně, jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně. 27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1 IZ. Ve sporu o pravost a výši přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalovaná byla v odvolacím řízení procesně úspěšná, a měla by proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které jí proti žalobkyni, coby správkyni, přiznat nelze. Náklady nevznikly zaviněním žalobkyně jako správkyně či náhodou, neboť popření pohledávek a následné podání incidenční žaloby lze považovat za zákonný postup správkyně (tj. plně v souladu s IZ), a proto nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci § 202 odst. 2 IZ. Důvodnou nemůže být ani námitka, dle níž popření pohledávky bylo v rozporu s platnou judikaturou; odlišný právní názor žalobkyně na platnost smlouvy o revolvingovém úvěru pro (ne)posouzení úvěruschopnosti dlužníka nelze pod uvedené ustanovení (odpovídající separaci nákladů řízení podle § 147 o. s. ř.) podřadit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí-vyjma výroku o nákladech řízení-je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská. č. j. (KSHK 70 INS 17085/2021) posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).
Praha 14. listopadu 2022
JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D. v. r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kurdějovská.