104 VSPH 21/2014-49
45 ICm 641/2013 104 VSPH 21/2014-49 (KSUL 45 INS 24127/2012)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Alexandry Jiříčkově ve věci žalobce: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, se sídlem Na Hrázi 195/13a, 405 02 Děčín Vlll, insolvenčního správce dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem Arnoltice 96, 407 14, Arnoltice u Děčína, zast. Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem Tyršova 1434/4, 405 01, Děčín 1, proti žalovaněmu: Matco, s.r.o., IČO 26425033, se sídlem Praha 1-Malá Strana, Letenská 121/8, PSČ 11800, zastoupeněmu Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem Letenská 121/8, 118 00, Praha 1, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem č.j. 45 lCm 641/2013-24 ze dne 15. listopadu 2013 takto:
|. Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem č.j. 45 ICm 641/2013-24 ze dne 15. listopadu 2013 se potvrzuje.
||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodněnh
Soud prvního stupně zamítnul nadepsaným rozsudkem žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaněho 13.702,-Kč (P7) není zcela pohledávkou po právu. Na odůvodnění svěho rozhodnutí uvedl, že žalovaný vpostavení věřitele přihlásil vinsolvenčním řízení dlužnice Hany anonymizovano vykonatelnou pohledávku v celkově výši 13.702,-Kč, kterou žalobce jako insolvenční
( KSUL 45 INS 24127/2012) správce (dále jen insolvenční správce) při přezkumném jednání konaném dne 22. 1. 2013 popřel co do pravosti a výše vplném rozsahu. Důvodem popření insolvenčním správcem byla skutečnost, že pohledávka uplatněná věřitelem vpřihlášce nevznikla, respektive zanikla zaplacením. Vřízení bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla žalovanému přiznána elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 10. 2009, sp.zn. 27 EC 345/2009. Tím bylo rozhodnuto o nároku věřitele na úhradu jistiny ve výši 49.949,-Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení a nákladů řízení ve výši 13.920,-Kč. Insolvenční správce namítal, že pohledávku ztitulu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně za každý započatý den prodlení uplatnil žalovaný vůči dlužnici přesto, že dlužnice byla vpostavení spotřebitele a z tohoto důvodu nebylo možné úrok z prodlení ve spotřebitelské smlouvě sjednat ve výši překračující zákonný úrok z prodlení. Dovodil, že pokud dlužnice žalovanému zaplatila dle pravomocného elektronického platebního rozkazu částku 76.500,-Kč, zaplatila jistinu ve výši 49.949,-Kč, zákonný úrok zprodlení za období od 17. 3.2009 do 2. 10. 2013 ve výši 7.217,09 Kč a náklady řízení ve výši 13.920,-Kč. Tím pohledávka věřitele zanikla.
Soud prvního stupně posoudil, že žaloba byla podána včas vsouladu s ustanovením § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ( dále IZ). Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný (v postavení právního nástupce společnosti GE Money Multiservis, a.s., IČ 41241150) přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelnou pohledávku ve výši 13.702,-Kč sodkazem na smlouvu o úvěru, uzavřenou dlužnicí správním předchůdcem žalovaného. Pohledávka se stala vykonatelnou a byla předmětem exekuce, v jejímž průběhu byla zaplacena částka 76.500,-Kč, která byla započtena na jistinu, na neúročený dluh, úrok a na část nákladů nalézacího řízení.
Soud prvního stupně poukázal s odkazem na ustanovení § 199 odst. 2 IZ na to, že důvodem popření přihlášené pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci. Uvedl, že v daném případě posouzení správnosti výše přiznaného příslušenství v pravomocném elektronickém platebním rozkazu, byt' včásti vydaném v rozporu s právním řádem České republiky, je právním posouzením věci. Uzavřel, že z důvodu odlišného právního posouzení věci není možné popření vykonatelné pohledávky. Pokud dlužnice plnila na pohledávku, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím, plnila po právu a toto plnění nezakládá bezdůvodné obohacení na straně věřitele, které by bylo možné započíst oproti jiným pohledávkám vzniklým zjiných právních důvodů. Ztěchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítnul. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 věta prvá IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas odvolání. Považuje výklad ustanovení § 199 odst. 2 IZ nesprávným. Má za to, že se v daném případě nejedná o jiné právní posouzení věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na nějž je odkazováno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, není podle názoru žalobce na daný případ přiléhavé. Podle názoru žalobce bylo pravomocným rozhodnutím přiznáno plnění nemožné, objektivně neexistující, vrozporu se zákonem a je z tohoto důvodu vadné. Věřitel by byl zvýhodněn oproti ostatním
( KSUL 45 INS 24127/2012) věřitelům. Podle názoru žalobce neníjasná hranice, co je možné považovat za jiné právní posouzení a co za skutkové tvrzení, přičemž ze skutkového tvrzení plyne ve většině případů jiné právní posouzení věci. Při striktním výkladu ustanovení § 199 odst. 2 IZ by nebylo ze strany insolvenčního správce možné popírat fakticky žádné pohledávky. V insolvenčním řízení by neměly být uspokojovány pohledávky smyšlené, neexistující, které se staly vykonatelné pouze vdůsledku nedůsledné nebo nulové procesní obrany dlužníka, v krajním případě pohledávky vykonstruované za aktivní součinnosti věřitele adlužníka. To by vedlo kújmě ostatních věřitelů. S ohledem na to navrhoval, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vpodaném vyjádření kodvolání žalobce uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně. Odkázal na jiná rozhodnutí v obdobných věcech. Připomněl, že do řízení přihlásil pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení, které mu byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu, nikoliv úroky z prodlení. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).
V daném případě je žalovaný v postavení věřitele, který přihlásil vinsolvenčním řízení dlužnice Hany anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 13.702,-Kč. Pohledávku v přihlášce specifikoval jako nárok na úhradu doplatku nákladů řízení, přiznaných věřiteli pravomocným platebním rozkazem, vydaným dne 27. 10. 2009, Okresním soudem v Děčíně pod sp.zn. 27 EC 345/2009. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 11. 2009 a byla jím žalovanému přiznána částka ve výši 49.949,-Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20.312,-Kč od 17. 3. 2009 do zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 13.928,-Kč. V rámci exekučního řízení dlužnice zaplatila na tuto pohledávku částku 76.500,-Kč. Platba se týkala jistiny, neúročeného dluhu, úroku z prodlení a části nákladů nalézacího řízení.
Insolvenční správce popřel pohledávku věřitele co do pravosti a výše v plném rozsahu na přezkumném jednání konaném dne 22. 1. 2013 (§192 IZ) a v souladu s ustanovením § 199 odst. 1 IZ podal ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání předmětnou incidenční žalobu.
Z ustanovení § 199 odst. 2 věta před středníkem IZ vyplývá, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z ustanovení § 192 a násl. IZ vyplývá, že se popření může týkat pouze těch pohledávek, které byly přihlášeny v insolvenčním řízení.
Odvolací soud je toho názoru, že insolvenční správce vdaném případě překročil rámec, který věřitel vymezil přihláškou, nebot' důvodem jeho popření přihlášených nákladů řízení bylo zpochybnění výše příslušenství pravomocně
( KSUL 45 INS 24127/2012) přiznaného rozhodnutím soudu, které nebylo předmětem přihlášky žalobce. Tím ovšem požadoval faktický přezkum té části pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, které nebylo dotčeno přihláškou.
Odvolací soud připomíná, že předmětem sporu je posouzení pravosti a výše vykonatelné pohledávky spočívající v nákladech řízení, avšak insolvenční správce nepřípustně posuzoval a popíral smluvní úroky zprodlení, které byly věřiteli přiznány týmž pravomocným rozhodnutím soudu, byly již dlužnicí zaplaceny, nestaly se předmětem přihlášky a nemohou být tedy soudem posuzovány ani ve správcem vyvolaném incidenčním sporu. Z uvedeného vyplývá, že se v řízení nelze zabývat tím, zda pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu bylo věřiteli přiznáno právo na zaplacení smluvních úroků z prodlení v rozporu se zákonem. Nelze proto činit ani závěry, které vřízení předestřel insolvenční správce, že platbou částky 76.500,-Kč došlo ve svých důsledcích k úhradě jiného nároku, nežli toho, který byl pravomocně přiznán (místo smluvního úroku z prodlení zákonný úrok z prodlení). Nelze proto dospět ani k závěru o možném zkrácení nároku věřitele z tohoto důvodu. Dlužnice plnila svou povinnost podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu. V řízení nebylo prokázáno, že úhradou částky 76.500,-Kč došlo k zaplacení všech vykonatelných pohledávek věřitele a nebyl tedy prokázán tvrzený zánik pohledávky spočívající v nedoplatku nákladů řízení ve výši 13.702,-Kč, kterou věřitel v insolvenčním řízení přihlásil.
Insolvenční správce přitom překročil nejenom ustanovení § 192 a násl. IZ, nýbrž se v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 věta za středníkem IZ pokusil o jiné právní posouzení.
Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správným, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, proto jej podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí ustanovením § 202 odst. 1 IZ.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1.1.2013)
V Praze dne 17.února 2014
JUDr. Ladislav Derka, v.r. Za správnost vyhotovení : předseda senátu Dančová Dominika
( KSUL 45 INS 24127/2012)
45 ICm 641/2013 104 VSPH 21/2014-49 (KSUL 45 INS 24127/2012)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Alexandry Jiříčkově ve věci žalobce: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, se sídlem Na Hrázi 195/13a, 405 02 Děčín Vlll, insolvenčního správce dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem Arnoltice 96, 407 14, Arnoltice u Děčína, zast. Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem Tyršova 1434/4, 405 01, Děčín 1, proti žalovaněmu: Matco, s.r.o., IČO 26425033, se sídlem Praha 1-Malá Strana, Letenská 121/8, PSČ 11800, zastoupeněmu Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem Letenská 121/8, 118 00, Praha 1, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem č.j. 45 lCm 641/2013-24 ze dne 15. listopadu 2013 takto:
|. Rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem č.j. 45 ICm 641/2013-24 ze dne 15. listopadu 2013 se potvrzuje.
||. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodněnh
Soud prvního stupně zamítnul nadepsaným rozsudkem žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaněho 13.702,-Kč (P7) není zcela pohledávkou po právu. Na odůvodnění svěho rozhodnutí uvedl, že žalovaný vpostavení věřitele přihlásil vinsolvenčním řízení dlužnice Hany anonymizovano vykonatelnou pohledávku v celkově výši 13.702,-Kč, kterou žalobce jako insolvenční
( KSUL 45 INS 24127/2012) správce (dále jen insolvenční správce) při přezkumném jednání konaném dne 22. 1. 2013 popřel co do pravosti a výše vplném rozsahu. Důvodem popření insolvenčním správcem byla skutečnost, že pohledávka uplatněná věřitelem vpřihlášce nevznikla, respektive zanikla zaplacením. Vřízení bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla žalovanému přiznána elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 10. 2009, sp.zn. 27 EC 345/2009. Tím bylo rozhodnuto o nároku věřitele na úhradu jistiny ve výši 49.949,-Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení a nákladů řízení ve výši 13.920,-Kč. Insolvenční správce namítal, že pohledávku ztitulu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně za každý započatý den prodlení uplatnil žalovaný vůči dlužnici přesto, že dlužnice byla vpostavení spotřebitele a z tohoto důvodu nebylo možné úrok z prodlení ve spotřebitelské smlouvě sjednat ve výši překračující zákonný úrok z prodlení. Dovodil, že pokud dlužnice žalovanému zaplatila dle pravomocného elektronického platebního rozkazu částku 76.500,-Kč, zaplatila jistinu ve výši 49.949,-Kč, zákonný úrok zprodlení za období od 17. 3.2009 do 2. 10. 2013 ve výši 7.217,09 Kč a náklady řízení ve výši 13.920,-Kč. Tím pohledávka věřitele zanikla.
Soud prvního stupně posoudil, že žaloba byla podána včas vsouladu s ustanovením § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ( dále IZ). Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný (v postavení právního nástupce společnosti GE Money Multiservis, a.s., IČ 41241150) přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelnou pohledávku ve výši 13.702,-Kč sodkazem na smlouvu o úvěru, uzavřenou dlužnicí správním předchůdcem žalovaného. Pohledávka se stala vykonatelnou a byla předmětem exekuce, v jejímž průběhu byla zaplacena částka 76.500,-Kč, která byla započtena na jistinu, na neúročený dluh, úrok a na část nákladů nalézacího řízení.
Soud prvního stupně poukázal s odkazem na ustanovení § 199 odst. 2 IZ na to, že důvodem popření přihlášené pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci. Uvedl, že v daném případě posouzení správnosti výše přiznaného příslušenství v pravomocném elektronickém platebním rozkazu, byt' včásti vydaném v rozporu s právním řádem České republiky, je právním posouzením věci. Uzavřel, že z důvodu odlišného právního posouzení věci není možné popření vykonatelné pohledávky. Pokud dlužnice plnila na pohledávku, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím, plnila po právu a toto plnění nezakládá bezdůvodné obohacení na straně věřitele, které by bylo možné započíst oproti jiným pohledávkám vzniklým zjiných právních důvodů. Ztěchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítnul. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 věta prvá IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas odvolání. Považuje výklad ustanovení § 199 odst. 2 IZ nesprávným. Má za to, že se v daném případě nejedná o jiné právní posouzení věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na nějž je odkazováno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, není podle názoru žalobce na daný případ přiléhavé. Podle názoru žalobce bylo pravomocným rozhodnutím přiznáno plnění nemožné, objektivně neexistující, vrozporu se zákonem a je z tohoto důvodu vadné. Věřitel by byl zvýhodněn oproti ostatním
( KSUL 45 INS 24127/2012) věřitelům. Podle názoru žalobce neníjasná hranice, co je možné považovat za jiné právní posouzení a co za skutkové tvrzení, přičemž ze skutkového tvrzení plyne ve většině případů jiné právní posouzení věci. Při striktním výkladu ustanovení § 199 odst. 2 IZ by nebylo ze strany insolvenčního správce možné popírat fakticky žádné pohledávky. V insolvenčním řízení by neměly být uspokojovány pohledávky smyšlené, neexistující, které se staly vykonatelné pouze vdůsledku nedůsledné nebo nulové procesní obrany dlužníka, v krajním případě pohledávky vykonstruované za aktivní součinnosti věřitele adlužníka. To by vedlo kújmě ostatních věřitelů. S ohledem na to navrhoval, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vpodaném vyjádření kodvolání žalobce uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně. Odkázal na jiná rozhodnutí v obdobných věcech. Připomněl, že do řízení přihlásil pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení, které mu byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu, nikoliv úroky z prodlení. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 211, § 212, § 212a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 a § 161 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ).
V daném případě je žalovaný v postavení věřitele, který přihlásil vinsolvenčním řízení dlužnice Hany anonymizovano vykonatelnou pohledávku ve výši 13.702,-Kč. Pohledávku v přihlášce specifikoval jako nárok na úhradu doplatku nákladů řízení, přiznaných věřiteli pravomocným platebním rozkazem, vydaným dne 27. 10. 2009, Okresním soudem v Děčíně pod sp.zn. 27 EC 345/2009. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 11. 2009 a byla jím žalovanému přiznána částka ve výši 49.949,-Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20.312,-Kč od 17. 3. 2009 do zaplacení a náhrada nákladů řízení ve výši 13.928,-Kč. V rámci exekučního řízení dlužnice zaplatila na tuto pohledávku částku 76.500,-Kč. Platba se týkala jistiny, neúročeného dluhu, úroku z prodlení a části nákladů nalézacího řízení.
Insolvenční správce popřel pohledávku věřitele co do pravosti a výše v plném rozsahu na přezkumném jednání konaném dne 22. 1. 2013 (§192 IZ) a v souladu s ustanovením § 199 odst. 1 IZ podal ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání předmětnou incidenční žalobu.
Z ustanovení § 199 odst. 2 věta před středníkem IZ vyplývá, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z ustanovení § 192 a násl. IZ vyplývá, že se popření může týkat pouze těch pohledávek, které byly přihlášeny v insolvenčním řízení.
Odvolací soud je toho názoru, že insolvenční správce vdaném případě překročil rámec, který věřitel vymezil přihláškou, nebot' důvodem jeho popření přihlášených nákladů řízení bylo zpochybnění výše příslušenství pravomocně
( KSUL 45 INS 24127/2012) přiznaného rozhodnutím soudu, které nebylo předmětem přihlášky žalobce. Tím ovšem požadoval faktický přezkum té části pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, které nebylo dotčeno přihláškou.
Odvolací soud připomíná, že předmětem sporu je posouzení pravosti a výše vykonatelné pohledávky spočívající v nákladech řízení, avšak insolvenční správce nepřípustně posuzoval a popíral smluvní úroky zprodlení, které byly věřiteli přiznány týmž pravomocným rozhodnutím soudu, byly již dlužnicí zaplaceny, nestaly se předmětem přihlášky a nemohou být tedy soudem posuzovány ani ve správcem vyvolaném incidenčním sporu. Z uvedeného vyplývá, že se v řízení nelze zabývat tím, zda pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu bylo věřiteli přiznáno právo na zaplacení smluvních úroků z prodlení v rozporu se zákonem. Nelze proto činit ani závěry, které vřízení předestřel insolvenční správce, že platbou částky 76.500,-Kč došlo ve svých důsledcích k úhradě jiného nároku, nežli toho, který byl pravomocně přiznán (místo smluvního úroku z prodlení zákonný úrok z prodlení). Nelze proto dospět ani k závěru o možném zkrácení nároku věřitele z tohoto důvodu. Dlužnice plnila svou povinnost podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu. V řízení nebylo prokázáno, že úhradou částky 76.500,-Kč došlo k zaplacení všech vykonatelných pohledávek věřitele a nebyl tedy prokázán tvrzený zánik pohledávky spočívající v nedoplatku nákladů řízení ve výši 13.702,-Kč, kterou věřitel v insolvenčním řízení přihlásil.
Insolvenční správce přitom překročil nejenom ustanovení § 192 a násl. IZ, nýbrž se v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 věta za středníkem IZ pokusil o jiné právní posouzení.
Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správným, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, proto jej podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí ustanovením § 202 odst. 1 IZ.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1.1.2013)
V Praze dne 17.února 2014
JUDr. Ladislav Derka, v.r. Za správnost vyhotovení : předseda senátu Dančová Dominika
( KSUL 45 INS 24127/2012)