101 VSPH 970/2018-126
č. j. 75 ICm 408/2018 101 VSPH 970/2018-126 (KSPH 68 INS 9806/2017)
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Radky Šimkové a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci
žalobce: FINWAY, a. s., IČO 28420098 sídlem K Brance 1171/11, 155 00 Praha 5
proti žalovanému: JUDr. Martin Pavliš, IČO 74790960 sídlem Wilsonova 368, 539 01 Hlinsko insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozený anonymizovano bytem Žehuň 61, 289 05 Žehuň zastoupený advokátem Mgr. Martinem Červinkou sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová o určení pravosti, výše a pořadí nevykonatelné pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 8. srpna 2018, č. j. 75 ICm 408/2018-91,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 75 ICm 408/2018-91, ze dne 8. srpna 2018, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Praze (dále jen soud I. stupně) žalobu o určení, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano z titulu Smlouvy o úvěru uzavřené dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, a dále z titulu Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 29. ledna 2015 je co do pravosti, pořadí a výše částky 439 956 Kč po právu (bod I. výroku), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 16 359 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (bod II. výroku). 2. Soud I. stupně rozhodoval za situace, kdy byl v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 69 INS 9806/2017 (v insolvenčním rejstříku je toto insolvenční řízení vedeno pod sp. zn. KSPH 68 INS 9806/2017) usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. KSPH 69 INS 9806/2017-A-21, zjištěn úpadek dlužníka anonymizovano anonymizovano (dále též dlužník), na jeho majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven žalovaný. Žalobce přihlásil jako věřitel č. 1 přihláškou vedenou v insolvenčním rejstříku pod označením P1 pohledávku v celkové výši 623 121 Kč. Tato pohledávka byla přihlášena v celém rozsahu jako nevykonatelná a jako zajištěná majetkem dlužníka dle Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 29. ledna 2015, jejímž předmětem byly pozemky-parcela č. St. 73/1 zastavěná plocha a nádvoří se stavbou rodinného domu č. p. 61, parcela č. St. 73/2 zastavěná plocha a nádvoří se stavbou rodinného domu č. p. 180, parcela č. 23 zahrada, parcela č. 416/2 zahrada a parcela č. 804 zahrada, vše zapsáno na LV č. 543, pro Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, katastrální území Žehuň, obec Žehuň, okres Kolín. Pohledávka byla tvořena jistinou ve výši 548 165 Kč představující neuhrazenou část úvěru poskytnutého dlužníku právním předchůdcem žalobce společností VITACREDIT, s. r. o. na podkladě Smlouvy o úvěru č. 4815000031 ze dne 29. ledna 2015 (též Smlouva o úvěru) a dále
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika
ISIR (KSPH 68 INS 9806/2017)
zákonnými úroky z prodlení za období od 29. srpna 2015 do 9. května 2017 ve výši 74 956 Kč. Žalovaný insolvenční správce při přezkumném jednání konaném dne 2. února 2018 pohledávku popřel co do částky 439 956 Kč a uznal jí pouze v rozsahu částky, která byla dlužníku právním předchůdcem žalobce dle Smlouvy o úvěru vyplacena, a to po odpočtu úhrad, které dlužník na poskytnutý úvěr uhradil. Namítl, že uvedená smlouva vykazuje lichevní prvky, proto je třeba jí hodnotit jako smlouvu neplatnou. Žalobce má tak právo výhradně na vrácení plnění, které bylo dlužníku vyplaceno, po odpočtu úhrad, které dlužník v mezidobí zaplatil, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce byl o popření pohledávky informován vyrozuměním žalovaného ze dne 5. února 2018, které bylo žalobci doručeno dne 6. února 2018. V tomto vyrozumění žalovaný současně žalobce poučil o možnosti podání incidenční žaloby. 3. Při rozhodování vzal soud I. stupně dále za prokázané, že společnost VITACREDIT, s. r. o., uzavřela s dlužníkem dne 29. ledna 2015 pod č. 4815000031 Smlouvu o úvěru, na základě které poskytla dlužníkovi úvěr na bydlení v celkové výši 220 000 Kč. Dlužník se zavázal úvěr vrátit společně s dohodnutým úrokem, příslušenstvím a případně též s uplatněnými sankcemi, pokud na něj věřiteli vznikne dle smlouvy nárok. Doba trvání úvěru byla sjednána na 120 měsíců. V článku IV. smlouvy strany sjednaly, že za poskytnutí úvěru zaplatí dlužník věřiteli úroky ve výši 16 % z jistiny za každý rok trvání smlouvy, přičemž v případě zesplatnění úvěru přirůstá nesplacená část úroků k jistině. Dále strany ve Smlouvě sjednaly poplatek za uzavření smlouvy ve výši 13 000 Kč. Dlužník se zavázal uhradit věřiteli částku celkem 585 000 Kč, která zahrnovala i poplatek za uzavření smlouvy v částce 13 000 Kč. Poskytnutý úvěr se dlužník zavázal zaplatit ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po částkách 4 767 Kč. Poslední splátka měla činit 4 727 Kč. Splatnost jednotlivých splátek byla stanovena vždy k 28. dni kalendářního měsíce. Jednotlivé splátky byly rozepsány od února 2015 do ledna 2025. V článku VII. Smlouvy byly stranami sjednány sankce. Pro případ prodlení dlužníka s úhradou jistiny či zesplatněné jistiny si strany dohodly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Dále si strany ujednaly jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % z jistiny, jejíž splatnost nastala v případě prodlení dlužníka delšího než jeden měsíc. Rovněž si strany dohodly smluvní pokutu ve výši 10 % z jistiny, minimálně však ve výši 20 000 Kč, za porušení kterékoliv z povinností uvedených v článku II. odst. 3 Smlouvy. Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 29. ledna 2015 poskytl dlužník jako zástavce původnímu zástavnímu věřiteli, společnosti VITACREDIT, s. r. o., zajištění úvěru formou zřízení zástavního práva k nemovitostem v jeho vlastnictví, a to pozemkům-parcela č. St. 73/1 zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součást tvoří stavba rodinného domu č. p. 61, parcela č. St. 73/2 zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součást tvoří stavba rodinného domu č. p. 180, parcela č. 23 zahrada, parcela č. 416/2 zahrada a parcela č. 804 zahrada, vše zapsáno na LV č. 543, pro Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, katastrální území Žehuň, obec Žehuň, okres Kolín. Dne 28. srpna 2015 oznámil právní předchůdce žalobce dlužníkovi zesplatnění úvěru. Současně byl dlužník vyzván k úhradě sjednaných smluvních pokut. Smlouvou o postoupení pohledávek č. V02616 ze dne 5. května 2016 postoupila společnost VITACREDIT, s. r. o. pohledávku za dlužníkem ze Smlouvy o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, žalobci. Dále vzal soud I. stupně za prokázané, že v období od července 2014 do června 2015 se průměrná výše úrokové sazby u nových obchodů na nákup nemovitostí s fixací sazby nad 5 let do 10 let včetně pohybovala dle statistických údajů České národní banky od 2,44 % do 3,21 % ročně. 4. Zejména na podkladě všech těchto zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba není opodstatněná. Při právním posouzení věci vycházel soud I. stupně z ust. § 1810 OZ a dále z judikatury Nejvyššího soudu ČR, kterou v odůvodnění napadeného rozsudku blíže citoval. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
Soud I. stupně poukázal na to, že v ustálené judikatuře není pochyb, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při poskytnutí peněz jinému jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, a že jsou tedy sjednány v rozporu s dobrými mravy. Dále poukázal soud I. stupně na to, že Nejvyšší soud ČR dospěl v rámci své rozhodovací praxe k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud I. stupně akcentoval, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami na nákup nemovitostí činila v době uzavření Smlouvy o úvěru v průměru 2,87 %. Ujednanou úrokovou sazbu ve výši 16 % ročně tudíž nepovažoval za úrokovou sazbou obvyklou, neboť podstatně přesahovala průměr obvyklé úrokové míry. Za situace, kdy celá odměna za poskytnutí úvěru dále spočívala i v poplatku za poskytnutí úvěru ve výši cca 6 % jistiny, uzavřel soud I. stupně, že jde o ujednání, které je rozporné s dobrými mravy, a proto ve smyslu ustanovení § 580 OZ neplatné. Smlouvu o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, tudíž označil za neplatné právní jednání. 5. Nad rámec uvedených závěrů pak soud I. stupně dále podotkl, že nevyváženosti smluvních ujednání v neprospěch dlužníka coby spotřebitele, a tudíž neplatnosti Smlouvy o úvěru, nasvědčuje též ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. VII. Smlouvy o úvěru. Vycházel přitom mj. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 33 Odo 131/2013, a sp. zn. 33 Cdo 2637/2013). 6. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Dle jeho mínění došlo k naplnění odvolacího důvodu plynoucího z ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Žalobce zejména namítl, že se soud I. stupně v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal s obsáhlou argumentací žalobce, která byla žalobcem předestřena v podané žalobě. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, žalobce zdůraznil, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako ochranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti smluvní strany. Žalobce též akcentoval, že dlužníku byly při uzavírání Smlouvy o úvěru veškeré parametry úvěru srozumitelně vysvětleny, jak to určuje ust. § 1811 OZ. Dlužník uhradil na svůj závazek ze Smlouvy o úvěru celkem částku 36 835 Kč, následně pak byl úvěr v souladu s čl. V odst. 5. Smlouvy o úvěru zesplatněn ke dni 28. srpna 2015, když dlužník své povinnosti ze smlouvy přestal plnit. Žalobce dále poukázal na to, že v smyslu ust. § 497 obch. zák. musí smlouva o úvěru vždy obsahovat závazek platit úroky. Jedná se o nezbytnou podmínku pro vznik smlouvy o úvěru. Ve Smlouvě o úvěru uzavřené s dlužníkem tak byla sjednána zcela zřejmě a srozumitelně fixní úroková sazba ve výši 16 % p. a. Dle mínění žalobce přitom výše takto sjednaného úroku nemůže být považována za nepřiměřeně vysokou. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. K tomu žalobce dále podotkl, že dle České národní banky průměrné úrokové sazby u úvěrů pro domácnosti na spotřebu s fixací do 5 let dosahovaly v lednu 2013 výše 13,11 %. Žalobce přitom uzavíral úvěrovou smlouvu s dlužníkem jako nebankovní subjekt. Přestože žalobce v rámci podané přihlášky neuplatnil vůči dlužníku sjednané smluvní pokuty, nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně, že ujednání o nich způsobují nevyváženost smluvních ujednání v neprospěch dlužníka coby spotřebitele. Žalobce konstatoval, že smluvní pokuta je institutem utvrzení dluhu, přičemž je tento též pojímán jako sankční plnění, jehož uhrazení nezbavuje dlužníka povinnosti splnit zajištěný závazek. I v této souvislosti žalobce argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kterou považoval v daném případě za přiléhavou. Konečně pak
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
žalobce vyslovil názor, že i kdyby odvolací soud posoudil některá ustanovení Smlouvy o úvěru jako neplatná, pak se nepochybně jedná o ujednání oddělitelná od jejího ostatního obsahu, tudíž případná neplatnost nároků obsažených v jednotlivých ustanoveních nezpůsobuje neplatnost Smlouvy o úvěru jako celku. Zejména s ohledem na všechny tyto skutečnosti žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, žalobě o určení pohledávky v celém rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. 8. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Zdůraznil zejména, že poskytnutý úvěr má parametry úvěru hypotéčního, a proto nelze srovnávat úroky v něm sjednané s úroky sjednanými v rámci diametrálně odlišných bankovních produktů. Dále žalovaný vyslovil názor, že za situace, kdy je pohledávka věřitele zajištěna zástavním právem k nemovitostem, lze vnímat další zajištění procentuální smluvní pokutou již jako nepřiměřené, mající za cíl pouze nafouknout pohledávku tak, aby v případě realizace zástavy prodejem nebyla dlužníku vyplacena hyperocha a tato se formou sjednané smluvní pokuty přesunula žalobci. Dle žalovaného též nelze pominout, že žalobce při sjednávání Smlouvy o úvěru zcela zanedbal svou prevenční povinnost, když zcela rezignoval na řádné prověření úvěruschopnosti dlužníka. I z tohoto důvodu nelze dle žalovaného poskytnout právní ochranu požadavku žalobce na úhradu částky přesahující částku dlužníkovi poskytnutou. 9. Odvolací soud má především za to, že žaloba byla podána v zákonem stanovené lhůtě a osobou k tomu věcně legitimovanou (ust. § 198 odst. 1 IZ). Přezkumné jednání, při němž žalovaný insolvenční správce pohledávku žalobce popřel, proběhlo dne 2. února 2018. Žalobce, který se tohoto přezkumného jednání nezúčastnil, byl pak o popření pohledávky informován vyrozuměním žalovaného, které mu bylo doručeno dne 6. února 2018. Podal-li proto žalobce žalobu o určení pohledávky, která byla přihlášena a přezkoumána jako nevykonatelná, dne 31. února 2018, byla zákonná lhůta plynoucí z ust. § 198 odst. 1 IZ zachována. Žaloba též směřovala proti pasivně legitimovanému účastníku. 10. Odvolací soud proto přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, po věcné stránce, postupem dle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. za užití ust. § 7 a ust. § 161 odst. 1 IZ, a poté dospěl k závěru, že zde prozatím nejsou dány podmínky pro vydání konečného rozhodnutí. 11. Odvolací soud považuje přinejmenším za předčasný závěr soudu I. stupně, že Smlouva o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, kterou žalobce uplatnil jako titul své přihlášené pohledávky, je v celém rozsahu neplatná vzhledem k výši sjednaného úroku. Neplatnost smlouvy jako celku z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku by byla dána jen tehdy, pokud by se ve smyslu ust. § 1796 OZ jednalo o tzv. smlouvu lichevní, či za situace, kdy by dohodu o výši úroku z úvěru nebylo možno oddělit od ostatního obsahu úvěrové smlouvy. Před přijetím závěru o tom, že úvěrová smlouva vykazuje znaky lichvy (což žalovaný insolvenční správce v rámci popěrného úkonu tvrdil), bylo třeba, jak plyne z ust. § 1796 OZ, kromě posouzení samotné výše sjednaných úroků z úvěru, zabývat se i tím, zda žalobce při jejím uzavření úmyslně zneužil tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti dlužníka. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru přitom tíží žalobce (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Soud I. stupně se však, vyjma výše sjednaných úroků z úvěru, dalšími předpoklady naplňujícími znaky lichvy, v řízení nikterak nezabýval.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
12. Ačkoliv z odůvodnění napadeného rozsudku explicitně neplyne, že by soud I. stupně považoval Smlouvu o úvěru za smlouvu lichevní (pro takový závěr ostatně neměl ani dostatečný podklad) nezabýval se blíže otázkou, zda ujednání o úrocích, z nichž dovozoval neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, nelze od ostatního obsahu smlouvy oddělit (ust. § 576 OZ). V obecné rovině přitom není žádného důvodu dovozovat z neplatnosti ujednání o úrocích z úvěru neplatnost ostatních smluvních ujednání. Z povahy úvěrových smluv zásadně nevyplývá, že by část obsahující ujednání o úrocích z úvěru nebylo možno od ostatního obsahu smluv oddělit. Jak plyne z ust. § 2395 OZ, nemůže být smlouva o úvěru sjednána jako bezúročná, nicméně nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, nezpůsobuje tato okolnost neplatnost úvěrové smlouvy, ale dlužník je povinen platit úroky ve výši stanovené v ust. § 1802 OZ (obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Takovou úpravou je pro vztahy založené úvěrovou smlouvou posílen princip obsahové oddělitelnosti té části právního jednání (úvěrové smlouvy), jež se týká úroků, a zásadně nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy jako celku (obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). K otázce posouzení, zda se důvod neplatnosti váže pouze k části právního jednání, lze přitom odkázat též např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 1989/2008, na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008, či na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4082/2008). Soud I. stupně přitom nikterak neobjasnil, proč z důvodu nepřiměřeně vysokých úroků z úvěru dovodil neplatnost celé úvěrové smlouvy. 13. Pokud pak nad rámec uvedeného odkázal soud I. stupně na to, že i ujednání o smluvní pokutě dle čl. VII. smlouvy o úvěru (byť nejsou předmětem řízení) svědčí o nevyváženosti smluvních ujednání v neprospěch dlužníka jako spotřebitele , pak odvolací soud zdůrazňuje, že ujednání o smluvní pokutě lze, s ohledem na jeho povahu, nepochybně od ostatního obsahu úvěrové smlouvy oddělit (ust. § 576 OZ). Smluvní pokuta je dle ust. § 2048 an. OZ jedním z prostředků sloužících k utvrzení dluhu, netvoří podstatnou náležitost uzavřené smlouvy o úvěru ani jinou takovou náležitost, jejíž absence by vzniku platné smlouvy o úvěru bránila. I kdyby tedy byl správný závěr soudu I. stupně, že ujednání o smluvní pokutě má povahu zakázaného ujednání dle ust. § 1813 OZ (odvolací soud se pro nadbytečnost touto otázkou nezabýval), pak z této okolnosti neplatnost úvěrové smlouvy jako celku dovozovat nelze. 14. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval dle ust. 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za užití ust. 7 IZ, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 15. Na soudu I. stupně především bude, aby, setrvá-li žalovaný dále v rámci svého popěrného úkonu na tvrzení, že Smlouva o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, má povahu lichevní smlouvy, poskytl žalovanému v tomto ohledu postupem dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučení o jeho povinnosti tvrzení i povinnosti důkazní. Teprve podle toho, jak žalovaný uvedené procesní povinnosti dostojí, pak znovu zváží, zda je na místě přijmout závěr, že uvedená smlouva je neplatná jako celek ve smyslu ust. § 1796 ve spojení s ust. 580 odst. 1 OZ. 16. Nebude-li v řízení zjištěno, že úvěrová smlouva je smlouvou lichevní, pak soud I. stupně, jak bylo rozebráno shora, dále posoudí, zda v tomto konkrétním případě je ujednání o úrocích z úvěru od státního obsahu Smlouvy o úvěru oddělitelné či nikoli, a své závěry v tomto ohledu řádně odůvodní.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
17. Shledá-li soud I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru lze od ostatního obsahu úvěrové smlouvy oddělit, pak znovu posoudí platnost tohoto ujednání, a dospěje-li znovu k závěru, že se jedná o ujednání neplatné, neopomine, že v takovém případě žalobci náleží nejen neuhrazená jistina úvěru a úrok z prodlení z této neuhrazené jistiny, ale též úroky z úvěru obvyklé, tj. úroky, jaké obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2015, sp. zn. 32 ICdo 45/2013). Odvolací soud dále podotýká, že součástí Smlouvy o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, je též ujednání o poplatku za uzavření smlouvy, který byl vyčíslen částkou 13 000 Kč. Soud I. stupně tedy bude muset též posoudit, zda žalobci náleží i tento sjednaný poplatek. Pokud byl tento poplatek sjednán ve smlouvě platně, pak byla dlužníkem uhrazena jistina úvěru pouze částkou 23 835 Kč (36 835 Kč- 13 000 Kč). Odvolací soud přitom odkazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, a též na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2017, sp. zn. 32 Cdo 156/2017. 18. V závislosti na tom, zda soud I. stupně v dalším řízení dospěje k závěru, že pohledávka byla přihlášena po právu (zcela či částečně), pak případně též následně znovu posoudí i její pořadí. 19. Závěrem považuje odvolací soud za potřebné dodat, že žalovaný uplatnil tvrzení o tom, že žalobce při sjednávání Smlouvy o úvěru zanedbal svou prevenční povinnost, když zcela rezignoval na řádné prověření úvěruschopnosti dlužníka, až v rámci odvolacího řízení poté, kdy se mu před soudem I. stupně dostalo řádného poučení o koncentraci řízení dle ust. § 118b o. s. ř. a kdy po tomto poučení již žádná další tvrzení neuplatňoval. Soud I. stupně tedy v dalším řízení nemůže k uvedenému tvrzení žalovaného přihlížet. Není přitom jakkoliv významné, že žalovanému bude v řízení před soudem I. stupně poskytnuto poučení dle ust. § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně skutečností popsaných shora (doplnění tvrzení a důkazů ohledně lichevního charakteru úvěrové smlouvy), neboť účelem tohoto poučení je pouze doplnění tvrzení a důkazů ke skutečnostem, které žalovaný v řízení před soudem I. stupně již uplatnil, avšak neúplně. Na podkladě tohoto poučení nelze, s ohledem na účinky koncentrace řízení, žalovanému otevřít možnost tvrdit a prokazovat takové skutečnosti, které před poučením o koncentraci řízení neuplatnil vůbec a jejichž důsledkem by byla změna skutkového stavu oproti skutkovému stavu, jak byl žalovaným resp. oběma stranami sporu tvrzen, než koncentrace řízení nastala. Poučení dle ust. § 118a o. s. ř. nemůže vést tomu, aby pomocí dalších uplatněných tvrzení a důkazů, které jsou navrhovány po tomto poučení, byl skutkový stav věci soudem zjišťován jinak, než jak se dělo na podkladě tvrzení a důkazů, které byly uplatněny řádně a včas tj. před tím, než nastaly účinky koncentrace. 20. Právními názory odvolacího soudu vyslovenými v tomto kasačním usnesení je soud I. stupně ve smyslu ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán. V novém rozhodnutí pak soud I. stupně též neopomine ve smyslu ust. § 224 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 163 IZ znovu rozhodnout o veškerých nákladech řízení včetně nákladů tohoto řízení odvolacího.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. Praha 12. února 2019
JUDr. František Kučera v.r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika
č. j. 75 ICm 408/2018 101 VSPH 970/2018-126 (KSPH 68 INS 9806/2017)
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Radky Šimkové a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci
žalobce: FINWAY, a. s., IČO 28420098 sídlem K Brance 1171/11, 155 00 Praha 5
proti žalovanému: JUDr. Martin Pavliš, IČO 74790960 sídlem Wilsonova 368, 539 01 Hlinsko insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozený anonymizovano bytem Žehuň 61, 289 05 Žehuň zastoupený advokátem Mgr. Martinem Červinkou sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová o určení pravosti, výše a pořadí nevykonatelné pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 8. srpna 2018, č. j. 75 ICm 408/2018-91,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 75 ICm 408/2018-91, ze dne 8. srpna 2018, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Praze (dále jen soud I. stupně) žalobu o určení, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka anonymizovano anonymizovano z titulu Smlouvy o úvěru uzavřené dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, a dále z titulu Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 29. ledna 2015 je co do pravosti, pořadí a výše částky 439 956 Kč po právu (bod I. výroku), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 16 359 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (bod II. výroku). 2. Soud I. stupně rozhodoval za situace, kdy byl v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 69 INS 9806/2017 (v insolvenčním rejstříku je toto insolvenční řízení vedeno pod sp. zn. KSPH 68 INS 9806/2017) usnesením ze dne 31. října 2017, č. j. KSPH 69 INS 9806/2017-A-21, zjištěn úpadek dlužníka anonymizovano anonymizovano (dále též dlužník), na jeho majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven žalovaný. Žalobce přihlásil jako věřitel č. 1 přihláškou vedenou v insolvenčním rejstříku pod označením P1 pohledávku v celkové výši 623 121 Kč. Tato pohledávka byla přihlášena v celém rozsahu jako nevykonatelná a jako zajištěná majetkem dlužníka dle Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 29. ledna 2015, jejímž předmětem byly pozemky-parcela č. St. 73/1 zastavěná plocha a nádvoří se stavbou rodinného domu č. p. 61, parcela č. St. 73/2 zastavěná plocha a nádvoří se stavbou rodinného domu č. p. 180, parcela č. 23 zahrada, parcela č. 416/2 zahrada a parcela č. 804 zahrada, vše zapsáno na LV č. 543, pro Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, katastrální území Žehuň, obec Žehuň, okres Kolín. Pohledávka byla tvořena jistinou ve výši 548 165 Kč představující neuhrazenou část úvěru poskytnutého dlužníku právním předchůdcem žalobce společností VITACREDIT, s. r. o. na podkladě Smlouvy o úvěru č. 4815000031 ze dne 29. ledna 2015 (též Smlouva o úvěru) a dále
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika
ISIR (KSPH 68 INS 9806/2017)
zákonnými úroky z prodlení za období od 29. srpna 2015 do 9. května 2017 ve výši 74 956 Kč. Žalovaný insolvenční správce při přezkumném jednání konaném dne 2. února 2018 pohledávku popřel co do částky 439 956 Kč a uznal jí pouze v rozsahu částky, která byla dlužníku právním předchůdcem žalobce dle Smlouvy o úvěru vyplacena, a to po odpočtu úhrad, které dlužník na poskytnutý úvěr uhradil. Namítl, že uvedená smlouva vykazuje lichevní prvky, proto je třeba jí hodnotit jako smlouvu neplatnou. Žalobce má tak právo výhradně na vrácení plnění, které bylo dlužníku vyplaceno, po odpočtu úhrad, které dlužník v mezidobí zaplatil, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce byl o popření pohledávky informován vyrozuměním žalovaného ze dne 5. února 2018, které bylo žalobci doručeno dne 6. února 2018. V tomto vyrozumění žalovaný současně žalobce poučil o možnosti podání incidenční žaloby. 3. Při rozhodování vzal soud I. stupně dále za prokázané, že společnost VITACREDIT, s. r. o., uzavřela s dlužníkem dne 29. ledna 2015 pod č. 4815000031 Smlouvu o úvěru, na základě které poskytla dlužníkovi úvěr na bydlení v celkové výši 220 000 Kč. Dlužník se zavázal úvěr vrátit společně s dohodnutým úrokem, příslušenstvím a případně též s uplatněnými sankcemi, pokud na něj věřiteli vznikne dle smlouvy nárok. Doba trvání úvěru byla sjednána na 120 měsíců. V článku IV. smlouvy strany sjednaly, že za poskytnutí úvěru zaplatí dlužník věřiteli úroky ve výši 16 % z jistiny za každý rok trvání smlouvy, přičemž v případě zesplatnění úvěru přirůstá nesplacená část úroků k jistině. Dále strany ve Smlouvě sjednaly poplatek za uzavření smlouvy ve výši 13 000 Kč. Dlužník se zavázal uhradit věřiteli částku celkem 585 000 Kč, která zahrnovala i poplatek za uzavření smlouvy v částce 13 000 Kč. Poskytnutý úvěr se dlužník zavázal zaplatit ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po částkách 4 767 Kč. Poslední splátka měla činit 4 727 Kč. Splatnost jednotlivých splátek byla stanovena vždy k 28. dni kalendářního měsíce. Jednotlivé splátky byly rozepsány od února 2015 do ledna 2025. V článku VII. Smlouvy byly stranami sjednány sankce. Pro případ prodlení dlužníka s úhradou jistiny či zesplatněné jistiny si strany dohodly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Dále si strany ujednaly jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % z jistiny, jejíž splatnost nastala v případě prodlení dlužníka delšího než jeden měsíc. Rovněž si strany dohodly smluvní pokutu ve výši 10 % z jistiny, minimálně však ve výši 20 000 Kč, za porušení kterékoliv z povinností uvedených v článku II. odst. 3 Smlouvy. Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 29. ledna 2015 poskytl dlužník jako zástavce původnímu zástavnímu věřiteli, společnosti VITACREDIT, s. r. o., zajištění úvěru formou zřízení zástavního práva k nemovitostem v jeho vlastnictví, a to pozemkům-parcela č. St. 73/1 zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součást tvoří stavba rodinného domu č. p. 61, parcela č. St. 73/2 zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součást tvoří stavba rodinného domu č. p. 180, parcela č. 23 zahrada, parcela č. 416/2 zahrada a parcela č. 804 zahrada, vše zapsáno na LV č. 543, pro Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, katastrální území Žehuň, obec Žehuň, okres Kolín. Dne 28. srpna 2015 oznámil právní předchůdce žalobce dlužníkovi zesplatnění úvěru. Současně byl dlužník vyzván k úhradě sjednaných smluvních pokut. Smlouvou o postoupení pohledávek č. V02616 ze dne 5. května 2016 postoupila společnost VITACREDIT, s. r. o. pohledávku za dlužníkem ze Smlouvy o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, žalobci. Dále vzal soud I. stupně za prokázané, že v období od července 2014 do června 2015 se průměrná výše úrokové sazby u nových obchodů na nákup nemovitostí s fixací sazby nad 5 let do 10 let včetně pohybovala dle statistických údajů České národní banky od 2,44 % do 3,21 % ročně. 4. Zejména na podkladě všech těchto zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba není opodstatněná. Při právním posouzení věci vycházel soud I. stupně z ust. § 1810 OZ a dále z judikatury Nejvyššího soudu ČR, kterou v odůvodnění napadeného rozsudku blíže citoval. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
Soud I. stupně poukázal na to, že v ustálené judikatuře není pochyb, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při poskytnutí peněz jinému jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, a že jsou tedy sjednány v rozporu s dobrými mravy. Dále poukázal soud I. stupně na to, že Nejvyšší soud ČR dospěl v rámci své rozhodovací praxe k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud I. stupně akcentoval, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami na nákup nemovitostí činila v době uzavření Smlouvy o úvěru v průměru 2,87 %. Ujednanou úrokovou sazbu ve výši 16 % ročně tudíž nepovažoval za úrokovou sazbou obvyklou, neboť podstatně přesahovala průměr obvyklé úrokové míry. Za situace, kdy celá odměna za poskytnutí úvěru dále spočívala i v poplatku za poskytnutí úvěru ve výši cca 6 % jistiny, uzavřel soud I. stupně, že jde o ujednání, které je rozporné s dobrými mravy, a proto ve smyslu ustanovení § 580 OZ neplatné. Smlouvu o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, tudíž označil za neplatné právní jednání. 5. Nad rámec uvedených závěrů pak soud I. stupně dále podotkl, že nevyváženosti smluvních ujednání v neprospěch dlužníka coby spotřebitele, a tudíž neplatnosti Smlouvy o úvěru, nasvědčuje též ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. VII. Smlouvy o úvěru. Vycházel přitom mj. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, sp. zn. 33 Odo 131/2013, a sp. zn. 33 Cdo 2637/2013). 6. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Dle jeho mínění došlo k naplnění odvolacího důvodu plynoucího z ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Žalobce zejména namítl, že se soud I. stupně v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal s obsáhlou argumentací žalobce, která byla žalobcem předestřena v podané žalobě. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, žalobce zdůraznil, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako ochranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti smluvní strany. Žalobce též akcentoval, že dlužníku byly při uzavírání Smlouvy o úvěru veškeré parametry úvěru srozumitelně vysvětleny, jak to určuje ust. § 1811 OZ. Dlužník uhradil na svůj závazek ze Smlouvy o úvěru celkem částku 36 835 Kč, následně pak byl úvěr v souladu s čl. V odst. 5. Smlouvy o úvěru zesplatněn ke dni 28. srpna 2015, když dlužník své povinnosti ze smlouvy přestal plnit. Žalobce dále poukázal na to, že v smyslu ust. § 497 obch. zák. musí smlouva o úvěru vždy obsahovat závazek platit úroky. Jedná se o nezbytnou podmínku pro vznik smlouvy o úvěru. Ve Smlouvě o úvěru uzavřené s dlužníkem tak byla sjednána zcela zřejmě a srozumitelně fixní úroková sazba ve výši 16 % p. a. Dle mínění žalobce přitom výše takto sjednaného úroku nemůže být považována za nepřiměřeně vysokou. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. K tomu žalobce dále podotkl, že dle České národní banky průměrné úrokové sazby u úvěrů pro domácnosti na spotřebu s fixací do 5 let dosahovaly v lednu 2013 výše 13,11 %. Žalobce přitom uzavíral úvěrovou smlouvu s dlužníkem jako nebankovní subjekt. Přestože žalobce v rámci podané přihlášky neuplatnil vůči dlužníku sjednané smluvní pokuty, nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně, že ujednání o nich způsobují nevyváženost smluvních ujednání v neprospěch dlužníka coby spotřebitele. Žalobce konstatoval, že smluvní pokuta je institutem utvrzení dluhu, přičemž je tento též pojímán jako sankční plnění, jehož uhrazení nezbavuje dlužníka povinnosti splnit zajištěný závazek. I v této souvislosti žalobce argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kterou považoval v daném případě za přiléhavou. Konečně pak
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
žalobce vyslovil názor, že i kdyby odvolací soud posoudil některá ustanovení Smlouvy o úvěru jako neplatná, pak se nepochybně jedná o ujednání oddělitelná od jejího ostatního obsahu, tudíž případná neplatnost nároků obsažených v jednotlivých ustanoveních nezpůsobuje neplatnost Smlouvy o úvěru jako celku. Zejména s ohledem na všechny tyto skutečnosti žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, žalobě o určení pohledávky v celém rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. 8. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Zdůraznil zejména, že poskytnutý úvěr má parametry úvěru hypotéčního, a proto nelze srovnávat úroky v něm sjednané s úroky sjednanými v rámci diametrálně odlišných bankovních produktů. Dále žalovaný vyslovil názor, že za situace, kdy je pohledávka věřitele zajištěna zástavním právem k nemovitostem, lze vnímat další zajištění procentuální smluvní pokutou již jako nepřiměřené, mající za cíl pouze nafouknout pohledávku tak, aby v případě realizace zástavy prodejem nebyla dlužníku vyplacena hyperocha a tato se formou sjednané smluvní pokuty přesunula žalobci. Dle žalovaného též nelze pominout, že žalobce při sjednávání Smlouvy o úvěru zcela zanedbal svou prevenční povinnost, když zcela rezignoval na řádné prověření úvěruschopnosti dlužníka. I z tohoto důvodu nelze dle žalovaného poskytnout právní ochranu požadavku žalobce na úhradu částky přesahující částku dlužníkovi poskytnutou. 9. Odvolací soud má především za to, že žaloba byla podána v zákonem stanovené lhůtě a osobou k tomu věcně legitimovanou (ust. § 198 odst. 1 IZ). Přezkumné jednání, při němž žalovaný insolvenční správce pohledávku žalobce popřel, proběhlo dne 2. února 2018. Žalobce, který se tohoto přezkumného jednání nezúčastnil, byl pak o popření pohledávky informován vyrozuměním žalovaného, které mu bylo doručeno dne 6. února 2018. Podal-li proto žalobce žalobu o určení pohledávky, která byla přihlášena a přezkoumána jako nevykonatelná, dne 31. února 2018, byla zákonná lhůta plynoucí z ust. § 198 odst. 1 IZ zachována. Žaloba též směřovala proti pasivně legitimovanému účastníku. 10. Odvolací soud proto přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, po věcné stránce, postupem dle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. za užití ust. § 7 a ust. § 161 odst. 1 IZ, a poté dospěl k závěru, že zde prozatím nejsou dány podmínky pro vydání konečného rozhodnutí. 11. Odvolací soud považuje přinejmenším za předčasný závěr soudu I. stupně, že Smlouva o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, kterou žalobce uplatnil jako titul své přihlášené pohledávky, je v celém rozsahu neplatná vzhledem k výši sjednaného úroku. Neplatnost smlouvy jako celku z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku by byla dána jen tehdy, pokud by se ve smyslu ust. § 1796 OZ jednalo o tzv. smlouvu lichevní, či za situace, kdy by dohodu o výši úroku z úvěru nebylo možno oddělit od ostatního obsahu úvěrové smlouvy. Před přijetím závěru o tom, že úvěrová smlouva vykazuje znaky lichvy (což žalovaný insolvenční správce v rámci popěrného úkonu tvrdil), bylo třeba, jak plyne z ust. § 1796 OZ, kromě posouzení samotné výše sjednaných úroků z úvěru, zabývat se i tím, zda žalobce při jejím uzavření úmyslně zneužil tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti dlužníka. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru přitom tíží žalobce (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Soud I. stupně se však, vyjma výše sjednaných úroků z úvěru, dalšími předpoklady naplňujícími znaky lichvy, v řízení nikterak nezabýval.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
12. Ačkoliv z odůvodnění napadeného rozsudku explicitně neplyne, že by soud I. stupně považoval Smlouvu o úvěru za smlouvu lichevní (pro takový závěr ostatně neměl ani dostatečný podklad) nezabýval se blíže otázkou, zda ujednání o úrocích, z nichž dovozoval neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, nelze od ostatního obsahu smlouvy oddělit (ust. § 576 OZ). V obecné rovině přitom není žádného důvodu dovozovat z neplatnosti ujednání o úrocích z úvěru neplatnost ostatních smluvních ujednání. Z povahy úvěrových smluv zásadně nevyplývá, že by část obsahující ujednání o úrocích z úvěru nebylo možno od ostatního obsahu smluv oddělit. Jak plyne z ust. § 2395 OZ, nemůže být smlouva o úvěru sjednána jako bezúročná, nicméně nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, nezpůsobuje tato okolnost neplatnost úvěrové smlouvy, ale dlužník je povinen platit úroky ve výši stanovené v ust. § 1802 OZ (obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Takovou úpravou je pro vztahy založené úvěrovou smlouvou posílen princip obsahové oddělitelnosti té části právního jednání (úvěrové smlouvy), jež se týká úroků, a zásadně nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy jako celku (obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). K otázce posouzení, zda se důvod neplatnosti váže pouze k části právního jednání, lze přitom odkázat též např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 1989/2008, na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008, či na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4082/2008). Soud I. stupně přitom nikterak neobjasnil, proč z důvodu nepřiměřeně vysokých úroků z úvěru dovodil neplatnost celé úvěrové smlouvy. 13. Pokud pak nad rámec uvedeného odkázal soud I. stupně na to, že i ujednání o smluvní pokutě dle čl. VII. smlouvy o úvěru (byť nejsou předmětem řízení) svědčí o nevyváženosti smluvních ujednání v neprospěch dlužníka jako spotřebitele , pak odvolací soud zdůrazňuje, že ujednání o smluvní pokutě lze, s ohledem na jeho povahu, nepochybně od ostatního obsahu úvěrové smlouvy oddělit (ust. § 576 OZ). Smluvní pokuta je dle ust. § 2048 an. OZ jedním z prostředků sloužících k utvrzení dluhu, netvoří podstatnou náležitost uzavřené smlouvy o úvěru ani jinou takovou náležitost, jejíž absence by vzniku platné smlouvy o úvěru bránila. I kdyby tedy byl správný závěr soudu I. stupně, že ujednání o smluvní pokutě má povahu zakázaného ujednání dle ust. § 1813 OZ (odvolací soud se pro nadbytečnost touto otázkou nezabýval), pak z této okolnosti neplatnost úvěrové smlouvy jako celku dovozovat nelze. 14. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval dle ust. 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za užití ust. 7 IZ, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 15. Na soudu I. stupně především bude, aby, setrvá-li žalovaný dále v rámci svého popěrného úkonu na tvrzení, že Smlouva o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, má povahu lichevní smlouvy, poskytl žalovanému v tomto ohledu postupem dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučení o jeho povinnosti tvrzení i povinnosti důkazní. Teprve podle toho, jak žalovaný uvedené procesní povinnosti dostojí, pak znovu zváží, zda je na místě přijmout závěr, že uvedená smlouva je neplatná jako celek ve smyslu ust. § 1796 ve spojení s ust. 580 odst. 1 OZ. 16. Nebude-li v řízení zjištěno, že úvěrová smlouva je smlouvou lichevní, pak soud I. stupně, jak bylo rozebráno shora, dále posoudí, zda v tomto konkrétním případě je ujednání o úrocích z úvěru od státního obsahu Smlouvy o úvěru oddělitelné či nikoli, a své závěry v tomto ohledu řádně odůvodní.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika (KSPH 68 INS 9806/2017)
17. Shledá-li soud I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru lze od ostatního obsahu úvěrové smlouvy oddělit, pak znovu posoudí platnost tohoto ujednání, a dospěje-li znovu k závěru, že se jedná o ujednání neplatné, neopomine, že v takovém případě žalobci náleží nejen neuhrazená jistina úvěru a úrok z prodlení z této neuhrazené jistiny, ale též úroky z úvěru obvyklé, tj. úroky, jaké obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2015, sp. zn. 32 ICdo 45/2013). Odvolací soud dále podotýká, že součástí Smlouvy o úvěru ze dne 29. ledna 2015, č. 4815000031, je též ujednání o poplatku za uzavření smlouvy, který byl vyčíslen částkou 13 000 Kč. Soud I. stupně tedy bude muset též posoudit, zda žalobci náleží i tento sjednaný poplatek. Pokud byl tento poplatek sjednán ve smlouvě platně, pak byla dlužníkem uhrazena jistina úvěru pouze částkou 23 835 Kč (36 835 Kč- 13 000 Kč). Odvolací soud přitom odkazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, a též na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2017, sp. zn. 32 Cdo 156/2017. 18. V závislosti na tom, zda soud I. stupně v dalším řízení dospěje k závěru, že pohledávka byla přihlášena po právu (zcela či částečně), pak případně též následně znovu posoudí i její pořadí. 19. Závěrem považuje odvolací soud za potřebné dodat, že žalovaný uplatnil tvrzení o tom, že žalobce při sjednávání Smlouvy o úvěru zanedbal svou prevenční povinnost, když zcela rezignoval na řádné prověření úvěruschopnosti dlužníka, až v rámci odvolacího řízení poté, kdy se mu před soudem I. stupně dostalo řádného poučení o koncentraci řízení dle ust. § 118b o. s. ř. a kdy po tomto poučení již žádná další tvrzení neuplatňoval. Soud I. stupně tedy v dalším řízení nemůže k uvedenému tvrzení žalovaného přihlížet. Není přitom jakkoliv významné, že žalovanému bude v řízení před soudem I. stupně poskytnuto poučení dle ust. § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně skutečností popsaných shora (doplnění tvrzení a důkazů ohledně lichevního charakteru úvěrové smlouvy), neboť účelem tohoto poučení je pouze doplnění tvrzení a důkazů ke skutečnostem, které žalovaný v řízení před soudem I. stupně již uplatnil, avšak neúplně. Na podkladě tohoto poučení nelze, s ohledem na účinky koncentrace řízení, žalovanému otevřít možnost tvrdit a prokazovat takové skutečnosti, které před poučením o koncentraci řízení neuplatnil vůbec a jejichž důsledkem by byla změna skutkového stavu oproti skutkovému stavu, jak byl žalovaným resp. oběma stranami sporu tvrzen, než koncentrace řízení nastala. Poučení dle ust. § 118a o. s. ř. nemůže vést tomu, aby pomocí dalších uplatněných tvrzení a důkazů, které jsou navrhovány po tomto poučení, byl skutkový stav věci soudem zjišťován jinak, než jak se dělo na podkladě tvrzení a důkazů, které byly uplatněny řádně a včas tj. před tím, než nastaly účinky koncentrace. 20. Právními názory odvolacího soudu vyslovenými v tomto kasačním usnesení je soud I. stupně ve smyslu ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán. V novém rozhodnutí pak soud I. stupně též neopomine ve smyslu ust. § 224 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 163 IZ znovu rozhodnout o veškerých nákladech řízení včetně nákladů tohoto řízení odvolacího.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. Praha 12. února 2019
JUDr. František Kučera v.r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bušová Veronika