101 VSPH 511/2018-124
1
Číslo jednací: 43 ICm 4011/2015 101 VSPH 511/2018-124 (KSCB 25 INS 15746/2015)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Radky Šimkové v právní věci
žalobce: AURINKO-DV, s.r.o., IČO 25176412, sídlem Úsilné 106, České Budějovice, zastoupený advokátkou JUDr. Věrou Bergerovou, sídlem Zahradní 150, Ševětín, proti žalovaným: 1) JUDr. Filip Punda, sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec, insolvenční správce dlužníka Ing. Mgr. Pavla anonymizovano , zastoupený advokátkou Mgr. Michaelou Kolářovou, sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec,
2) Ing. Mgr. anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Arch. Teplého 764, Jindřichův Hradec, zastoupený advokátem JUDr. Tomešem Vytiskou, sídlem Masarykovo náměstí 1/II, Jindřichův Hradec,
o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 4011/2015-102 ze dne 21. února 2018,
t a k t o:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 4011/2015-102 ze dne 21. února 2018 se potvrzuje.
II. Žalobce a prvý žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová
ISIR Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám zástupce druhého žalovaného JUDr. Tomeše Vytisky částku 7 260,-Kč. Odůvodnění
1. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku zamítl žalobu AURINKO-DV, s.r.o. (dále žalobce), kterou se vůči JUDr. Filipu Pundovi, insolvenčnímu správci dlužníka Mgr. Pavla anonymizovano (dále prvý žalovaný) a dlužníkovi (dále též druhý žalovaný), domáhal určení, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 120 000,-Kč. Žalobci uložil zaplatit prvému žalovanému na náhradu nákladů řízení 20 109,17 Kč a druhému žalovanému 22 506,-Kč (body II. a III. výroku). Pod bodem IV. výroku rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek.
2. Při svém rozhodování soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 16.6.2015 bylo ohledně dlužníka zahájeno insolvenční řízení, dne 6.8.2015 byl zjištěn jeho úpadek a soud povolil řešení úpadku oddlužením. Na přezkumném jednání konaném dne 23.9.2015 prvý žalovaný a druhý žalovaný popřeli pohledávku žalobce ve výši 120 000,-Kč z titulu půjčky co do pravosti z důvodu jejího promlčení.
3. Žalobce tvrdil, že na základě ústní dohody ze dne 9.4.2010, předchůdce žalobce Jindřich Mužík poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 120 000,-Kč a ohledně splatnosti tvrdil, že doba splatnosti byla ponechána na vůli dlužníka. Žalobou podanou dne 10.9.2015 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci se žalobce vůči dlužníkovi domáhal určení splatnosti této půjčky. Dlužník se vůči žalobci domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích zaplacení částky 75 180,-Kč z titulu dlužné mzdy, řízení o této žalobě bylo usnesením č.j. 15 C 177/2015-39 ze dne 11.9.2015 přerušeno do doby pravomocného skončení o žalobě o určení splatnosti závazku dlužníka, protože žalobce vznesl námitku započtení z důvodu předmětné půjčky. Z výpovědi svědků Pavla Zabilky, Ladislava Prince, zaměstnanců žalobce, Martina Bodláka, bývalého pronajímatele pozemků dlužníkovi soud nezjistil, jak byla dohodnuta lhůta splatnosti poskytnuté půjčky Jindřichem Mužíkem dlužníkovi. Podle výslechu Jindřicha Mužíka, předchůdce žalobce, měl dlužník půjčku vrátit, až mu přijdou peníze.
4. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by mezi Jindřichem Mužíkem a dlužníkem bylo ujednáno, že by zaplacení dluhu bylo ponecháno na vůli dlužníka podle ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Proto je pohledávka žalobce z titulu půjčky poskytnuté v srpnu 2010 již promlčena a žalobu z tohoto důvodu soud zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.
5. Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Argumentoval zejména tím, že soud prvního stupně z prováděného dokazování vyvodil nesprávné právní závěry o tom, že v daném případě doba plnění nebyla ponechána na vůli dlužníka ve smyslu ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Žalobce má za to, že pokud splatnost dluhu je dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, může se jednat o formulaci například, že dlužník zaplatí, až bude mít, až bude chtít, až bude moci, až prodá nějakou věc, nemovitost, až mu přijdou peníze, až si vezme, resp. dostane úvěr, atd. Plnění je
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
tak či onak odloženo na nikoli určitou a určitelnou dobu. Dle ustálené judikatury jsou v těchto případech naplněny podmínky podle ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Jde pouze o různé formulace jednoho a téhož, sice, že doba plnění je ponechána na vůli dlužníka. V těchto případech mu neběží lhůta k plnění a naopak věřiteli neběží promlčecí lhůta, jinak by vznikla diskrepance mezi právy a povinnostmi účastníků smlouvy. Podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 47/1993 domáhat se určení doby plnění dluhu návrhem u soudu, může věřitel nejen tehdy, je-li plnění výslovně ponecháno na vůli dlužníka, ale i v těch případech, v nichž splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. Podle názoru žalobce by proto nemělo být pochyb, že jestliže v daném případě bylo prvotně dohodnuto, že dlužník půjčku vrátí, až dostane úvěr, byla doba plnění ponechána na vůli dlužníka. Doba zaúčtování, a zda a kdy vůbec mohlo nebo nemohlo být provedeno a z jakých důvodů, zda o něj dlužník požádal a hlavně zda ve skutečnosti splňoval předpoklady jeho poskytnutí, je již otázkou jinou a nerozhodnou. Věřiteli přesto nebo právě proto nic nebránilo připomínat dlužníkovi jeho závazek, (zvláště v období kdy např. potřeboval zaplatit faktury) a přitom akceptovat i jeho další návrhy, že zaplatí, až bude mít, až prodá svoji nemovitost (chalupu) apod., čímž došlo ke změně resp. novaci závazku ohledně doby plnění. Ohledně argumentace soudu k otázce nájemného ohledně pozemků, které měl žalobce pronajaty od dlužníka, již dříve logicky vysvětlil, že kdyby dlužníkovi tehdy neposkytoval peněžní prostředky na dlužníkovo nájemné, hrozila by mu rychlá ztráta prostoru k podnikání a vystěhování společně s dlužníkem. Takže kompenzace nebyla možná. Navíc k této otázce případné kompenzace se již vyjádřil odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí. Nakonec žalobce uvedl, že soud prvního stupně nechal bez povšimnutí, že dlužník volal svědkovi Pavlovi Zabilkovi.
7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
8. V prvé řadě konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž dovodil správná skutková zjištění a z nichž dovodil také správný právní závěr o tom, že žalobce neprokázal, že doba plnění půjčky, kterou poskytl v srpnu 2010, byla ponechána na vůli dlužníka ve smyslu ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku.
9. Žalobce ohledně doby plnění půjčky tvrdil, že doba plnění půjčky, kterou poskytl v srpnu 2010, byla ponechána na vůli dlužníka ve smyslu ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Dlužník toto tvrzení rozporoval. Soud prvního stupně, po poučení účastníků podle ust. § 118a o.s.ř., provedl všechny žalobcem navržené důkazy. Z výslechu předchůdce žalobce, jeho jednatele Jindřicha Mužíka, zjistil, že v roce 2010 v průběhu cesty autem na stavbu se dohodl s dlužníkem, že mu půjčí částku 120 000,-Kč. Dále tvrdil, že mu dlužník přislíbil, že částku vrátí, až mu přijdou peníze. Dlužníka průběžně upomínal o vrácení půjčky. Svědek Martin Bodlák pouze popsal okolnosti, za nichž pronajímal dlužníkovi pozemek, ohledně doby, kdy měl dlužník plnit žalobci, nic neuvedl. Svědek anonymizovano Zabilka, bývalý zaměstnanec žalobce, výslovně uvedl, že s účastníky sporu nehovořil o tom, jak má vypovídat. Dále doplnil, že den před jednáním ho volal dlužník a na jeho dotaz mu sdělil, že křivě vypovídat nebude. Pokud se týká dluhu dlužníka, uvedl, že o jeho dluhu věděl přímo od Jindřicha Mužíka. Rovněž vyslechl jeho rozhovor s dlužníkem, který uvedl, že peníze nemá, že by musel prodat nějakou nemovitost. Jak vysokou částku dlužník dlužil, nevěděl. Výslovně uvedl, že mu Jindřich Mužík nic neřekl o tom, kdy měl dlužník peníze vrátit. Svědek Ladislav Princ, zaměstnanec žalobce, rovněž uvedl, že s účastníky sporu před výslechem nehovořil. Je mu známo, že si dlužník od Jindřicha Mužíka před sedmi nebo osmi
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
roky půjčil peníze a pak se spolu dohadovali, kdy dlužník peníze vrátí. Dvakrát byl u rozhovoru, kdy dlužník uvedl neboj, já ti je vrátím, až budu moct . O splatnosti půjčky nebo důvodu, proč částka byla půjčena, nevěděl.
10. Z uvedených výpovědí svědků vyplývá, že žádný z nich nebyl přítomen jednání předchůdce žalobce a dlužníka o půjčce. Rovněž žádný z nich nevěděl, jak byla dohodnuta doba plnění půjčky.
11. Podle ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku bylo možné, aby se věřitel s dlužníkem dohodl, že doba splnění závisí na vůli dlužníka. To ale znamená, že musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka a v každém případě musí vůle účastníků směřovat k tomu, že je to pouze dlužník, který určí splatnost dluhu. Z důkazů provedených soudem prvního stupně nelze dovodit, že by dlužník vůči žalobci učinil projev vůle tak, že doba plnění bude ponechána na jeho vůli a předchůdce žalobce s tímto projevem vůle výslovně souhlasil. Za této důkazní situace, kdy žalobce neprokázal, že mezi ním a dlužníkem bylo dohodnuto, že doba plnění byla ponechána na vůli dlužníka a on naopak toto tvrzení nepotvrdil, je nutné při posouzení doby splatnosti půjčky vyjít z toho, že mezi předchůdcem žalobce a dlužníkem nebyla v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce uzavřena žádná dohoda ohledně doby plnění. Proto soud prvního stupně správně začátek běhu promlčecí doby posoudil podle ust. § 363 tehdy účinného občanského zákoníku. V souladu s ust. § 101 odst. 4 tehdy účinného občanského zákoníku počala tříletá promlčecí doba běžet následující den poté, kdy vznikl dluh, to je 11.4.2010 a dnem 10.4.2013 se právo na splnění dluhu promlčelo. V době přihlášení této pohledávky do insolvenčního řízení, to je 7.9.2015, byla pohledávka z titulu půjčky již promlčena.
12. Sama skutečnost, že dlužník volal svědkovi Pavlovi Zabilkovi před jeho výslechem, jak tvrdil žalobce, neměla vliv na obsah jeho výpovědi. Soud prvního stupně žalobci poskytl poučení podle ust. § 118a o.s.ř., žalobcem navržené důkazy-výslech svědků řádně provedl a odvolací soud neshledal žádné důvody pro zopakování důkazů opětovným výslechem svědků, protože při jejich provedení před soudem prvního stupně nedošlo k žádným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
13. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, neboť náhradu soud úspěšným žalovaným přiznal ve správné výši podle vyhlášky č. 196/1997 Sb. (advokátní tarif).
14. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Prvému žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Druhý žalovaný měl v odvolacím řízení ve věci úspěch, a má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, jež mu v odvolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Odvolací soud především konstatuje, že žaloba na určení pravosti pohledávky je zvláštním typem určovací žaloby upravené v ust. § 198 insolvenčního zákona, jejím předmětem není peněžité plnění, neboť rozsudkem o určení pravosti pohledávky se neukládá žádnému z účastníků peněžité plnění. Paušální odměna advokáta v incidenčním sporu, kterým je i žaloba na určení pravosti pohledávky, jak vyplývá z ust. § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, se určuje podle ust. § 9 odst. 4 písmeno c) advokátního tarifu upravující stanovení výše tarifní hodnoty výslovně tak, že částka 50 000,-Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v insolvenčních nebo obdobném řízení.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
15. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta ve výši 3 100,-Kč za jeden úkon podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, 1x 300,-Kč režijní paušál advokáta podle advokátního tarifu, dále náhradu za ztrátu času ve výši 1 000,-Kč, náhrada cestovného za cestu z Jindřichova Hradce-Praha a zpět ve výši 1 600,-Kč a k tomu náleží DPH ve výši 21 %, neboť zástupce žalobce prokázal, že je plátcem této daně, celkem 7 260,-Kč.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.
Praha 13. prosince 2018
JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová
1
Číslo jednací: 43 ICm 4011/2015 101 VSPH 511/2018-124 (KSCB 25 INS 15746/2015)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Radky Šimkové v právní věci
žalobce: AURINKO-DV, s.r.o., IČO 25176412, sídlem Úsilné 106, České Budějovice, zastoupený advokátkou JUDr. Věrou Bergerovou, sídlem Zahradní 150, Ševětín, proti žalovaným: 1) JUDr. Filip Punda, sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec, insolvenční správce dlužníka Ing. Mgr. Pavla anonymizovano , zastoupený advokátkou Mgr. Michaelou Kolářovou, sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec,
2) Ing. Mgr. anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Arch. Teplého 764, Jindřichův Hradec, zastoupený advokátem JUDr. Tomešem Vytiskou, sídlem Masarykovo náměstí 1/II, Jindřichův Hradec,
o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 4011/2015-102 ze dne 21. února 2018,
t a k t o:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 4011/2015-102 ze dne 21. února 2018 se potvrzuje.
II. Žalobce a prvý žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová
ISIR Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám zástupce druhého žalovaného JUDr. Tomeše Vytisky částku 7 260,-Kč. Odůvodnění
1. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I. výroku zamítl žalobu AURINKO-DV, s.r.o. (dále žalobce), kterou se vůči JUDr. Filipu Pundovi, insolvenčnímu správci dlužníka Mgr. Pavla anonymizovano (dále prvý žalovaný) a dlužníkovi (dále též druhý žalovaný), domáhal určení, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 120 000,-Kč. Žalobci uložil zaplatit prvému žalovanému na náhradu nákladů řízení 20 109,17 Kč a druhému žalovanému 22 506,-Kč (body II. a III. výroku). Pod bodem IV. výroku rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek.
2. Při svém rozhodování soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 16.6.2015 bylo ohledně dlužníka zahájeno insolvenční řízení, dne 6.8.2015 byl zjištěn jeho úpadek a soud povolil řešení úpadku oddlužením. Na přezkumném jednání konaném dne 23.9.2015 prvý žalovaný a druhý žalovaný popřeli pohledávku žalobce ve výši 120 000,-Kč z titulu půjčky co do pravosti z důvodu jejího promlčení.
3. Žalobce tvrdil, že na základě ústní dohody ze dne 9.4.2010, předchůdce žalobce Jindřich Mužík poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 120 000,-Kč a ohledně splatnosti tvrdil, že doba splatnosti byla ponechána na vůli dlužníka. Žalobou podanou dne 10.9.2015 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci se žalobce vůči dlužníkovi domáhal určení splatnosti této půjčky. Dlužník se vůči žalobci domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích zaplacení částky 75 180,-Kč z titulu dlužné mzdy, řízení o této žalobě bylo usnesením č.j. 15 C 177/2015-39 ze dne 11.9.2015 přerušeno do doby pravomocného skončení o žalobě o určení splatnosti závazku dlužníka, protože žalobce vznesl námitku započtení z důvodu předmětné půjčky. Z výpovědi svědků Pavla Zabilky, Ladislava Prince, zaměstnanců žalobce, Martina Bodláka, bývalého pronajímatele pozemků dlužníkovi soud nezjistil, jak byla dohodnuta lhůta splatnosti poskytnuté půjčky Jindřichem Mužíkem dlužníkovi. Podle výslechu Jindřicha Mužíka, předchůdce žalobce, měl dlužník půjčku vrátit, až mu přijdou peníze.
4. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by mezi Jindřichem Mužíkem a dlužníkem bylo ujednáno, že by zaplacení dluhu bylo ponecháno na vůli dlužníka podle ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Proto je pohledávka žalobce z titulu půjčky poskytnuté v srpnu 2010 již promlčena a žalobu z tohoto důvodu soud zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.
5. Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Argumentoval zejména tím, že soud prvního stupně z prováděného dokazování vyvodil nesprávné právní závěry o tom, že v daném případě doba plnění nebyla ponechána na vůli dlužníka ve smyslu ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Žalobce má za to, že pokud splatnost dluhu je dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, může se jednat o formulaci například, že dlužník zaplatí, až bude mít, až bude chtít, až bude moci, až prodá nějakou věc, nemovitost, až mu přijdou peníze, až si vezme, resp. dostane úvěr, atd. Plnění je
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
tak či onak odloženo na nikoli určitou a určitelnou dobu. Dle ustálené judikatury jsou v těchto případech naplněny podmínky podle ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Jde pouze o různé formulace jednoho a téhož, sice, že doba plnění je ponechána na vůli dlužníka. V těchto případech mu neběží lhůta k plnění a naopak věřiteli neběží promlčecí lhůta, jinak by vznikla diskrepance mezi právy a povinnostmi účastníků smlouvy. Podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 47/1993 domáhat se určení doby plnění dluhu návrhem u soudu, může věřitel nejen tehdy, je-li plnění výslovně ponecháno na vůli dlužníka, ale i v těch případech, v nichž splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. Podle názoru žalobce by proto nemělo být pochyb, že jestliže v daném případě bylo prvotně dohodnuto, že dlužník půjčku vrátí, až dostane úvěr, byla doba plnění ponechána na vůli dlužníka. Doba zaúčtování, a zda a kdy vůbec mohlo nebo nemohlo být provedeno a z jakých důvodů, zda o něj dlužník požádal a hlavně zda ve skutečnosti splňoval předpoklady jeho poskytnutí, je již otázkou jinou a nerozhodnou. Věřiteli přesto nebo právě proto nic nebránilo připomínat dlužníkovi jeho závazek, (zvláště v období kdy např. potřeboval zaplatit faktury) a přitom akceptovat i jeho další návrhy, že zaplatí, až bude mít, až prodá svoji nemovitost (chalupu) apod., čímž došlo ke změně resp. novaci závazku ohledně doby plnění. Ohledně argumentace soudu k otázce nájemného ohledně pozemků, které měl žalobce pronajaty od dlužníka, již dříve logicky vysvětlil, že kdyby dlužníkovi tehdy neposkytoval peněžní prostředky na dlužníkovo nájemné, hrozila by mu rychlá ztráta prostoru k podnikání a vystěhování společně s dlužníkem. Takže kompenzace nebyla možná. Navíc k této otázce případné kompenzace se již vyjádřil odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí. Nakonec žalobce uvedl, že soud prvního stupně nechal bez povšimnutí, že dlužník volal svědkovi Pavlovi Zabilkovi.
7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
8. V prvé řadě konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž dovodil správná skutková zjištění a z nichž dovodil také správný právní závěr o tom, že žalobce neprokázal, že doba plnění půjčky, kterou poskytl v srpnu 2010, byla ponechána na vůli dlužníka ve smyslu ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku.
9. Žalobce ohledně doby plnění půjčky tvrdil, že doba plnění půjčky, kterou poskytl v srpnu 2010, byla ponechána na vůli dlužníka ve smyslu ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku. Dlužník toto tvrzení rozporoval. Soud prvního stupně, po poučení účastníků podle ust. § 118a o.s.ř., provedl všechny žalobcem navržené důkazy. Z výslechu předchůdce žalobce, jeho jednatele Jindřicha Mužíka, zjistil, že v roce 2010 v průběhu cesty autem na stavbu se dohodl s dlužníkem, že mu půjčí částku 120 000,-Kč. Dále tvrdil, že mu dlužník přislíbil, že částku vrátí, až mu přijdou peníze. Dlužníka průběžně upomínal o vrácení půjčky. Svědek Martin Bodlák pouze popsal okolnosti, za nichž pronajímal dlužníkovi pozemek, ohledně doby, kdy měl dlužník plnit žalobci, nic neuvedl. Svědek anonymizovano Zabilka, bývalý zaměstnanec žalobce, výslovně uvedl, že s účastníky sporu nehovořil o tom, jak má vypovídat. Dále doplnil, že den před jednáním ho volal dlužník a na jeho dotaz mu sdělil, že křivě vypovídat nebude. Pokud se týká dluhu dlužníka, uvedl, že o jeho dluhu věděl přímo od Jindřicha Mužíka. Rovněž vyslechl jeho rozhovor s dlužníkem, který uvedl, že peníze nemá, že by musel prodat nějakou nemovitost. Jak vysokou částku dlužník dlužil, nevěděl. Výslovně uvedl, že mu Jindřich Mužík nic neřekl o tom, kdy měl dlužník peníze vrátit. Svědek Ladislav Princ, zaměstnanec žalobce, rovněž uvedl, že s účastníky sporu před výslechem nehovořil. Je mu známo, že si dlužník od Jindřicha Mužíka před sedmi nebo osmi
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
roky půjčil peníze a pak se spolu dohadovali, kdy dlužník peníze vrátí. Dvakrát byl u rozhovoru, kdy dlužník uvedl neboj, já ti je vrátím, až budu moct . O splatnosti půjčky nebo důvodu, proč částka byla půjčena, nevěděl.
10. Z uvedených výpovědí svědků vyplývá, že žádný z nich nebyl přítomen jednání předchůdce žalobce a dlužníka o půjčce. Rovněž žádný z nich nevěděl, jak byla dohodnuta doba plnění půjčky.
11. Podle ust. § 564 tehdy účinného občanského zákoníku bylo možné, aby se věřitel s dlužníkem dohodl, že doba splnění závisí na vůli dlužníka. To ale znamená, že musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka a v každém případě musí vůle účastníků směřovat k tomu, že je to pouze dlužník, který určí splatnost dluhu. Z důkazů provedených soudem prvního stupně nelze dovodit, že by dlužník vůči žalobci učinil projev vůle tak, že doba plnění bude ponechána na jeho vůli a předchůdce žalobce s tímto projevem vůle výslovně souhlasil. Za této důkazní situace, kdy žalobce neprokázal, že mezi ním a dlužníkem bylo dohodnuto, že doba plnění byla ponechána na vůli dlužníka a on naopak toto tvrzení nepotvrdil, je nutné při posouzení doby splatnosti půjčky vyjít z toho, že mezi předchůdcem žalobce a dlužníkem nebyla v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce uzavřena žádná dohoda ohledně doby plnění. Proto soud prvního stupně správně začátek běhu promlčecí doby posoudil podle ust. § 363 tehdy účinného občanského zákoníku. V souladu s ust. § 101 odst. 4 tehdy účinného občanského zákoníku počala tříletá promlčecí doba běžet následující den poté, kdy vznikl dluh, to je 11.4.2010 a dnem 10.4.2013 se právo na splnění dluhu promlčelo. V době přihlášení této pohledávky do insolvenčního řízení, to je 7.9.2015, byla pohledávka z titulu půjčky již promlčena.
12. Sama skutečnost, že dlužník volal svědkovi Pavlovi Zabilkovi před jeho výslechem, jak tvrdil žalobce, neměla vliv na obsah jeho výpovědi. Soud prvního stupně žalobci poskytl poučení podle ust. § 118a o.s.ř., žalobcem navržené důkazy-výslech svědků řádně provedl a odvolací soud neshledal žádné důvody pro zopakování důkazů opětovným výslechem svědků, protože při jejich provedení před soudem prvního stupně nedošlo k žádným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
13. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, neboť náhradu soud úspěšným žalovaným přiznal ve správné výši podle vyhlášky č. 196/1997 Sb. (advokátní tarif).
14. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Prvému žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Druhý žalovaný měl v odvolacím řízení ve věci úspěch, a má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, jež mu v odvolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Odvolací soud především konstatuje, že žaloba na určení pravosti pohledávky je zvláštním typem určovací žaloby upravené v ust. § 198 insolvenčního zákona, jejím předmětem není peněžité plnění, neboť rozsudkem o určení pravosti pohledávky se neukládá žádnému z účastníků peněžité plnění. Paušální odměna advokáta v incidenčním sporu, kterým je i žaloba na určení pravosti pohledávky, jak vyplývá z ust. § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, se určuje podle ust. § 9 odst. 4 písmeno c) advokátního tarifu upravující stanovení výše tarifní hodnoty výslovně tak, že částka 50 000,-Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v insolvenčních nebo obdobném řízení.
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová Pokračování 43 ICm 4011/2015 (KSCB 25 INS 15746/2015)
15. Přiznaná náhrada zahrnuje paušální odměnu advokáta ve výši 3 100,-Kč za jeden úkon podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, 1x 300,-Kč režijní paušál advokáta podle advokátního tarifu, dále náhradu za ztrátu času ve výši 1 000,-Kč, náhrada cestovného za cestu z Jindřichova Hradce-Praha a zpět ve výši 1 600,-Kč a k tomu náleží DPH ve výši 21 %, neboť zástupce žalobce prokázal, že je plátcem této daně, celkem 7 260,-Kč.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.
Praha 13. prosince 2018
JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Hana Bulínová