UOHS R067/2002
Rozhodnutí: R067/2002 Instance II.
Věc Řízení o povolení individuální výjimky ze zákazu dohod-Bankovní registr klientských informací
Účastníci Aspekt Kilcullen s.r.o. Bank Austria Creditanstalt Czech Republic, a.s., Revoluční 7, 110 05 Praha 1 CBCB-Czech Banking Credit Bureau, a.s., Víta Nejedlého 509/15, 130 00 Praha 3 CCB-Czech Credit Bureau, a.s., CENTRALE RISCHI FINANZIARIA CRIF S.p.A., Via Lame 15, 40122 Bologna, Itálie Česká spořitelna, a.s. GE Capital Bank, a.s. Komerční banka TRANS UNION INTERNATIONAL, INC., 555 West Adams, Chicago, Illinois, 60661, USA
Typ správního řízení Individuální výjimka
Typ rozhodnutí rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
Rok 2002
Datum nabytí právní moci 9. 6. 2003
Související rozhodnutí S185/02
Dokumenty dokument ke stažení 159 KB


Č.j. R 67/2002 V Brně dne 5. 6. 2003
V řízení o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
17. 10. 2002 č.j. S 185/02-2266/02-VO 1 ve věci návrhu společností CCB-Czech Credit Bureau, a.s., IČ: 26 21 22 42, se sídlem Sokolovská č.p. 192, č.o. 79, 180 00 Praha 8 (sídlo zapsané v obchodním rejstříku: Víta Nejedlého 509/15, 130 00 Praha 3) a CBCB-Czech Banking Credit Bureau, a.s., IČ: 26 19 96 96, se sídlem Sokolovská č.p. 192, č.or. 79, 180 00 Praha 8 (sídlo zapsané v obchodním rejstříku: Víta Nejedlého 509/15, 130 00 Praha 3), ve správním řízení zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík, se sídlem Jindřišská 34, 110 00 Praha 1, na základě plných mocí ze dne 27. 2. 2002, podle § 8 a § 9 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, na povolení individuální výjimky ze zákazu dohod podle ustanovení § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 téhož zákona, jsem podle ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, na návrh zvláštní komise ustavené podle § 61 odst. 2 téhož zákona,
r o z h o d l
takto:
Rozklad proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 17. 10. 2002 č.j. S 185/02-2266/02-VO 1 z a m í t á m a rozkladem napadené rozhodnutí p o t v r z u j i.
O d ů v o d n ě n í
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") vydal dne 17. 10. 2002 rozhodnutí č.j. S 185/02-2266/02-VO 1, kterým podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen "zákon" anebo "zákon o ochraně hospodářské soutěže"), zamítl návrh na povolení individuální výjimky ze zákazu dohod podle ustanovení § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, který pro dohodu účastníků řízení, společností GE Capital Bank, a.s., Česká spořitelna, a.s., Komerční banka, a.s., Československá obchodní banka, a.s. a HVB Bank Czech Republic, a.s., (všechny dále též jen "účastník řízení"), podle níž cena za úvěrovou zprávu pro banky, jež nejsou akcionáři společnosti CBCB-Czech Banking Credit Bureau, a.s. a pro banky, jež se stanou účastníky smlouvy po dni nabytí její účinnosti, bude v průměru o 15 % vyšší než průměrná cena za Úvěrovou zprávu pro účastníky smlouvy, jak je obsažena v článku 4.8.2 a v příloze č. 8 Hlavní rámcové smlouvy o Bankovním registru klientských informací, podaly dne 28. 2. 2002 společnosti CCB-Czech Credit Bureau, a.s., IČ: 26 21 22 42, se sídlem Sokolovská č.p. 192, č.o. 79, 180 00 Praha 8 (dále též jen "CCB"), a CBCB-Czech Banking Credit Bureau, a.s., IČ: 26 19 96 96, se sídlem Sokolovská č.p. 192, č.o. 79, 180 00 Praha 8, (dále též jen "CBCB").
Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení včas rozklad, ve kterém předně namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí zákonné doby pro jeho vydání a tedy v rozporu se zákonem. Účastník má za to, že napadené rozhodnutí nemělo být vydáno, neboť uplynutím doby byla již naplněna zákonná domněnka jeho vydání. Uvedl dále, že ve stejné věci již bylo Úřadem správní řízení pod č.j. S 77/02 dne 28. 2. 2002 na základě návrhu navrhovatelů CCB a CBCB zahájeno. Vzhledem k tomu, že Úřad do uvedeného dne žádné rozhodnutí nevydal, došlo marným uplynutím dvouměsíční lhůty nejpozději dne 2. 5. 2002 k naplnění zákonné fikce ve smyslu § 9 odst. 3 zákona, tj. k povolení individuální výjimky na dobu 2 let, čímž bylo řízení ve věci S 77/02 ukončeno. Podle názoru účastníka nemohlo mít na běh dvouměsíční lhůty a naplnění zákonné fikce žádný vliv rozhodnutí Úřadu o přerušení řízení vydané dne 25. 3. 2002 pod č.j. S 77/02-819/02-VO1, ani jeho zrušení v mimoodvolacím řízení rozhodnutím předsedy Úřadu č.j. S 77/02-RK ze dne 3. 9. 2002, a to z toho důvodu, že přerušením správního řízení podle § 29 odst. 5 správního řádu dochází pouze ke stavení lhůt stanovených správním řádem, nikoliv však lhůt stanovených jinými právními předpisy, včetně zákona o ochraně hospodářské soutěže. Účastník konstatoval, že z účelu zákona plyne, že Úřad nemá možnost o zahájení řízení o povolení individuální výjimky jakkoli rozhodovat, neboť je jeho zákonnou povinností ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona zahájit řízení, jakmile je mu doručen návrh na zahájení řízení, přičemž zdůraznil, že zákon ani správní řád nezná žádný případ, kdy by správní řízení bylo zahajováno právní mocí rozhodnutí v jiném správním řízení. Zahájení nového řízení č.j. S 185/02 po skončení řízení č.j. S 77/02 tedy bránila překážka res iudicata . Ani ke skončení řízení č.j. S 77/02 ve věci povolení individuální výjimky nedošlo na základě rozhodnutí, nýbrž na základě zákonné fikce podle § 9 odst. 3 zákona. Ze všech uvedených důvodů účastník závěrem této části rozkladu navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
V další části rozkladu účastník namítá, že Úřad rozhodl o něčem, co nebylo navrhováno, což je v návrhovém řízení zjevně nepřípustný postup. Cenové ujednání obsažené v článku 4.8.2. a v příloze č. 8 Rámcové smlouvy je podle účastníka integrální součástí Rámcové smlouvy a nezbytným předpokladem pro naplnění jejího účelu, tedy fungování Registru, a proto splnění podmínek je třeba posuzovat ve vztahu k Rámcové smlouvě jako celku. Účastník vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Úřadu posuzovat cenové ujednání jako oddělitelnou součást Rámcové smlouvy, což údajně nevyplývá ani z rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 19. 8. 2002 č.j. R 19-28/2002. Podle účastníka je zřejmé, že účelem cenového ujednání je zajištění kompenzace investičních nákladů a podnikatelského rizika bank zakládajících Registr informací, přičemž bez takovéto kompenzace by podle vyjádření účastníka projekt Registru informací nebyl uskutečněn v podobě zachycené v Rámcové smlouvě. Účastník vyslovil přesvědčení, že by cenové ujednání mělo být posouzeno v duchu soutěžněprávní doktríny ancillary restraints jako vedlejší ujednání nezbytné k dosažení účelu Rámcové smlouvy. Izolované zkoumání cenového ujednání podle kritérií stanovených v § 8 písm. a), b) a c) zákona je údajně pojmově vyloučeno.
Účastník v této souvislosti poukázal na obdobnou praxi Evropské komise, která v rozhodnutí č. 87/13/EEC z 11. 12. 1986 ve věci Belgische Vereniging der Banken/Association Belge des Banques posuzovala řadu smluv uzavřených mezi bankami sdruženými v Belgické bankovní asociaci, přičemž po zjištění protisoutěžních znaků příslušných smluv zkoumala splnění jednotlivých podmínek pro udělení individuální výjimky vždy ve vztahu k příslušné smlouvě jako celku, nikoli pouze ve vztahu k jejím jednotlivým ustanovením omezujícím cenovou politiku bank. Poté Komise udělila individuální výjimku pro příslušné smlouvy.
Ve třetí části rozkladu vyjádřil účastník přesvědčení, že cenové ujednání nemá charakter dohody o přímém nebo nepřímém určení cen ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona, natož charakter "tvrdého kartelu", který se vždy týká cen účtovaných účastníky kartelu v horizontálním konkurenčním vztahu jejich zákazníkům. Účastník zároveň odkázal na již zmiňované rozhodnutí Komise č. 87/13/EEC z 11. 12. 1986 ve věci Belgische Vereniging der Banken /Association Belge des Banques , ve kterém Komise povolila individuální výjimku pro dohody bank obsahující ustanovení omezující či dokonce zcela vylučující svobodnou cenovou politiku bank v případě určitých služeb poskytovaných vzájemně mezi bankami, z čehož podle názoru účastníka vyplývá, že ne každá dohoda soutěžitelů "v cenové oblasti" je "tvrdým kartelem", který navíc není způsobilý obdržet individuální výjimku. Jako nejpodstatnější odlišnosti předmětu tohoto řízení oproti případu Belgické bankovní asociace účastník uvádí: CBCB není sdružením bank založeným za účelem koordinace soutěžního chování bank na trhu bankovních služeb, cenové ujednání ani žádné jiné ustanovení Rámcové smlouvy se nevztahuje na ceny účtované bankami, natož na ceny účtované bankami jejich zákazníkům.
Účastník zdůraznil, že cenové ujednání se týká výhradně ceny za Úvěrovou zprávu, kterou bude nabízet CBCB jakožto poskytovatel služby centrálního zpracování osobních údajů, a to na relevantním trhu definovaném z věcného hlediska jako trh poskytování služeb centrálního zpracování osobních údajů. Na takto definovaném trhu banky jako soutěžitelé vůbec nevystupují, neboť centrální zpracování údajů není předmětem podnikání bank. Banky se nacházejí ve vzájemném horizontálním konkurenčním vztahu výhradně na relevantním trhu bankovních služeb, přičemž ceny bankovních služeb se cenové ujednání obsažené v Rámcové smlouvě žádným způsobem podle názoru účastníka nedotýká.
Ohledně Úřadem provedeného vymezení relevantního trhu jako " trhu poskytování služeb spočívajících ve výměně informací o bonitě a důvěryhodnosti osob při poskytování úvěrů soukromým osobám a podnikatelské a veřejné sféře", účastník poukázal na podle jeho názoru nepřípadný odkaz Úřadu na rozhodnutí Komise č. IV/34.607 z 24. 6. 1996 ve věci Banque Nationale de Paris / Dresdner Bank, neboť uvedené rozhodnutí Komise nedává oporu pro způsob, jakým Úřad věcně relevantní trh v tomto případu definoval. Účastník vyjádřil přesvědčení, že pojmově nemůže existovat žádná služba "spočívající ve výměně informací". Taková služba však ani nemůže být předmětem obchodu na nějakém trhu, a nemůže tedy ani existovat relevantní trh "služeb spočívajících ve výměně informací". Posuzovaná dohoda bank se v citovaném případě projednávaném Komisí týkala spolupráce na trhu bankovních služeb, a to ve smyslu koordinace soutěžního chování na straně nabídky bankovních služeb zákazníkům bank, přičemž taková nabídka předmětem Rámcové smlouvy není. Účastník opakovaně vyjádřil svůj názor, že existují pouze dva věcně relevantní trhy, které mohou být potenciálně dotčeny Rámcovou smlouvou, včetně cenového ujednání, a to jednak trh služeb centralizovaného zpracování osobních údajů, na kterém působí CBCB a další zpracovatelé osobních údajů, a jednak trh bankovních služeb, na kterém působí banky účastnící se projektu CBCB, jakož i další banky. Podle mínění účastníka se cenové ujednání žádným způsobem netýká cen účtovaných bankami jejich zákazníkům na trhu či trzích bankovních služeb a na tomto relevantním trhu tedy nemůže představovat horizontální dohodu bank o určení cen. Co se týče trhu služeb centrálního zpracování osobních údajů, banky na tomto trhu nevystupují na straně nabídky, nýbrž výhradně na straně poptávky. Na tomto trhu žádné služby nenabízejí a žádná fixace cen mezi jednotlivými bankami tedy pojmově nepřichází v úvahu. Cenové ujednání obsažené v Rámcové smlouvě stanoví pouze to, že cena účtovaná za Úvěrovou zprávu bankám, které se nepodílely na založení CBCB, má být o 15 % vyšší než cena účtovaná bankám, které se na založení CBCB podílely. Jediným smyslem cenového ujednání je podle tvrzení účastníka adekvátní kompenzace investičních nákladů a podnikatelského rizika neseného zakládajícími bankami, což je požadavek oprávněný a legitimní, jak potvrdila Komise, tak evropské soudy v řadě svých rozhodnutí. Účelem uvedeného cenového ujednání tedy není žádný "price fixing", nýbrž zcela legitimní stanovení cenové politiky jednoho soutěžitele (CBCB) na trhu centralizovaného zpracování osobních údajů. Cenové ujednání by nemohlo být považováno za koordinaci cen mezi bankami účastnícími se projektu CBCB, protože nestanoví žádnou cenu za "výměnu informací", nýbrž cenu za Úvěrovou zprávu. Podle názoru účastníka se cenové ujednání se nijak nedotýká soutěžního chování bank na takovém trhu, a proto ani nelze dovodit, že by v důsledku tohoto ujednání mohlo dojít ke ztížení vstupu nových bank na trh bankovních služeb. Současnými či potenciálními konkurenty CBCB na trhu služeb centrálního zpracování osobních údajů jsou další zpracovatelé osobních údajů. Pokud má CBCB stanovenou určitou cenovou politiku vůči svým zákazníkům, nic nebrání jeho konkurentům přijít s konkurenceschopnou cenovou nabídkou a vstoupit tak úspěšně na tento relevantní trh.
V části IV. rozkladu vyjádřil účastník řízení přesvědčení, že cenové ujednání obsažené v Rámcové smlouvě není "tvrdým kartelem" ve formě horizontální dohody o určení ceny, který by vylučoval použití doktríny " ancillary restraints" , a žádají proto o přezkoumání, zda jsou splněny podmínky podle § 8 zákona pro povolení individuální výjimky pro Rámcovou smlouvu. Účastník řízení v této části rozkladu znovu shrnul všechny důvody pro povolení individuální výjimky ze zákazu dohod týkající se splnění podmínek stanovených v § 8 písm. a) až c) zákona. Splnění podmínek podle ustanovení § 8 písm. a) zákona účastník spatřuje zejména v tom, že vytvoření Registru informací a tím nového systému zpracování údajů pro potřeby bankovního sektoru, jakož i případně dalších sektorů, bude využito při hodnocení rizik ve vztahu k potenciálním klientům a povede k velmi významné podpoře technického rozvoje na trhu poskytování úvěrů, který zajistí zvýšení stupně stability celého bankovního sektoru. Účastník dovozuje, že se zvýšení stupně stability odrazí ve velmi významném hospodářském rozvoji. Jak vyplývá z rozhodovací praxe orgánů EU, existuje v daném případě významný zájem na usnadnění a zlepšení provozu a poskytování bankovních služeb, který odůvodňuje povolení individuální výjimky v případech jako je tento. Rozhodnutí přijatá skupinou bank byla na základě poskytnutých individuálních výjimek vyňata ze zákazu i přesto, že přímo stanovovala cenu bankovních služeb, a to protože tato rozhodnutí ve svém důsledku usnadnila a zlepšila standardizaci poskytování bankovních služeb. Účastník dále poukazuje na nezanedbatelný veřejný zájem, jež byl Úřadem uveden jako jeden z nejvýznamnějších důvodů v rozhodnutí č.j. S 1/2000 o udělení individuální výjimky pro dohodu největších pojišťoven o založení volného sdružení pojišťoven, které bylo Úřadem odůvodněno veřejným zájmem na zajištění pro cestovní kanceláře a v konečném důsledku i pro jejich klienty jistoty pojištění v požadované kvalitě a výši. Podobně významný zájem je na vytvoření Registru informací na základě ustanovení Rámcové smlouvy, a to veřejný zájem na spolehlivosti a funkčnosti bankovního sektoru v České republice. Registr informací bude sice primárně využíván bankami participujícími na projektu, ale nespornou výhodu přinese rovněž všem zákazníkům těchto participujících bank, a to v tom, že klienti jedné banky budou moci využívat takových služeb bank, které jsou obvykle nabízeny pouze jejich dlouhodobým či velmi renomovaným zákazníkům, bez toho, aby si museli dlouhodobě vytvářet své "dobré jméno" u dotyčné banky. Úvěrovou historii z Registru budou moci navíc fyzické osoby podnikatelé použít také jako důkaz své bonity a důvěryhodnosti v jiných obchodních vztazích. Prostřednictvím Registru vytvořeného a fungujícího na základě ustanovení Rámcové smlouvy dojde současně k zajištění zájmu všech spotřebitelů na dobrém chodu a tím zvýšené důvěryhodnosti "jejich" banky a tudíž i celého bankovního systému bez otřesů způsobených právě nedobytností velké části úvěrů. Účastník predikuje, že v blízkém časovém horizontu se dá předpokládat snížení průměrné úrokové sazby z krátkodobých úvěrů fyzických osob, a že dojde k podstatnému zrychlení procesu posuzování žádostí o úvěr v jednotlivých participujících bankách. Účastník řízení dále opakovaně poukázal na již v návrhu ze dne 28. 2. 2002 na stranách 12 a 13 v částech označených jako "Přispění Registru k podpoře technického a hospodářského rozvoje", "Přispění Registru ke zkvalitnění služeb poskytovaných bankami" a "Vyhrazení zákazníkům bank přiměřeného podílu na výhodách z Registru plynoucích" uváděná tvrzení.
Účastník řízení dále uvedl, že splnění podmínek podle ustanovení § 8 písm. b) zákona spatřuje v tom, že Rámcová smlouva ani její ustanovení neukládají žádná omezení, která by nebyla nezbytná k naplnění účelu Registru. Podle účastníka patnáctiprocentní rozdíl v cenách za služby Registru, které budou účtovány zakládajícím bankám, jež budou zároveň akcionáři CBCB, vůči cenám účtovaným ostatním k projektu později přistoupivším subjektům, je zcela objektivně ospravedlnitelný jednak výší počátečních investic a nákladů do projektu po dobu jeho vytváření a realizace vynakládaných, a jednak, do budoucna, odpovědností za jeho provoz, případnými dodatečnými náklady a všemi riziky s projektem spojenými. Nižší cena je odůvodněna i z dlouhodobější perspektivy, jelikož akcionáři CBCB neustále ponesou riziko spojené s provozem Registru informací, když by jakékoli negativní informace spojené s jeho provozem či se službami mohly velmi nepříznivě ovlivnit i banky. Tato nižší cena byla pro uzavření Rámcové smlouvy a vytvoření Registru informací ekonomickou nezbytností, neboť tímto způsobem dochází ke kompenzaci značných počátečních investic, kompenzaci všech průběžně vynakládaných investic a kompenzaci podnikatelského rizika spojeného se vznikem a provozováním projektu. Podle tvrzení účastníka se jedná o nezbytné ujednání o formě kompenzace investic vložených do projektu Registru informací, neboť pokud by takovéto ujednání nebylo způsobilé získat individuální výjimku, potom by strany účastnící se aktivně na projektu Registru informací nepodstoupily riziko vynaložení značných nákladů na realizaci a provozování Registru informací, což by mělo negativní dopad na poskytování úvěrů, a v konečném důsledku by to poškozovalo, jako je tomu v současné době, dobré zákazníky bank. Na základě obdobných důvodů pak Evropský soudní dvůr dovodil v případě Pronuptia , že s přihlédnutím k doktrině " ancillary restraints " takovéto dohody nejsou způsobilé narušit hospodářskou soutěž. Závěrem této části rozkladu účastník uvedl, že Rámcová smlouva ani její ustanovení neukládají soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytně nutná k dosažení cíle, jímž je vytvoření a provoz Registru. Účastník má za to, že bez této formy spolupráce jednotlivých bank by v žádném případě nebylo možné Registr takového rozsahu vytvořit.
Účastník je rovněž přesvědčen o splnění podmínek podle ustanovení § 8 písm. c) zákona. Uvádí, že předmětem Rámcové smlouvy a jejích ustanovení je trh poskytování služeb centralizovaného zpracování údajů, který se teprve na území České republiky vytváří, proto je vstup dalších soutěžitelů na tento trh pro hospodářskou soutěž pouze přínosem. Také skutečnost, že žádná z participujících bank nemá povinnost setrvat v projektu a není ani vyloučena účast kterékoli z bank v jiném podobném projektu, dále podporuje tvrzení o tom, že Rámcová smlouva ani její ustanovení neumožňují na relevantním trhu neodůvodněné omezení soutěže či její úplné vyloučení. Účastník dále uvedl, že i v případě zkoumání dopadů na trh poskytování bankovních služeb je nezbytně nutné dojít k závěru, že v důsledku Rámcové smlouvy a všech jejích ujednání není umožněno soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části tohoto trhu, neboť vytvoření Registru naopak soutěž na tomto trhu v důsledku následujících skutečností zvýší. Dlouhodobí klienti budou moci využívat produkty pro dlouhodobé a "dobré" klienty i u jiných než "svých" bank, čímž doje ke zvýšení pružnosti na straně poptávky. Snížení množství rizikových úvěrů na straně bank naopak umožní zvýšení rozsahu nabízených úvěrových produktů, což povede k zostření konkurenčního boje na straně nabídky. Účastník řízení závěrem této části rozkladu vyslovil přesvědčení, že jsou v daném případě naplněny hmotněprávní podmínky pro povolení individuální výjimky na dobu 5 let.
V části V. rozkladu účastník řízení poukázal na stranu 15 a násl. napadeného rozhodnutí, kde Úřad odkázal na související rozhodnutí Komise, resp. Soudního dvora, s tím, že cenové ujednání v Rámcové smlouvě nevykazuje znaky ani jednoho z typů dohod o určení ceny uvedených v tomto výčtu. Poté námitky účastníka směřují k popisu rozdílů jednotlivých judikátů s posuzovaných cenovým ujednáním účastníka obsaženým v Hlavní rámcové smlouvě.
Úřad v napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Komise č. 95/188/EC
z 30. 1. 1995 ve věci Coapi , ve kterém Komise posuzovala možnost udělení individuální výjimky dohodě o minimálních cenách a uvedla, že dohoda o minimálních cenách je ve své podstatě natolik závažným porušením Smlouvy ES, že jí výjimku udělit nelze. Účastník konstatoval, že ačkoliv se s tímto závěrem Komise zcela ztotožňuje, uvedené rozhodnutí nemá relevanci pro posouzení cenového ujednání obsaženého v Rámcové smlouvě, neboť podstata obou případů je zcela odlišná, když CBCB není sdružením bank, které by bankám stanovilo jakákoliv pravidla pro jejich soutěžní chování, natož že by jim stanovilo minimální ceny, za které jsou banky oprávněny nabízet služby svým klientům. Cenové ujednání obsažené v Rámcové smlouvě se týká výhradně cenové politiky CBCB jako samostatného soutěžitele na relevantním trhu, který je odlišný od trhu, na kterém soutěží banky účastnící se projektu CBCB. Banky se uzavřením Rámcové smlouvy v žádném případě nevzdaly své svobody samostatného podnikatelského rozhodování, natož svobody volně určovat ceny účtované za služby poskytované svým klientům. Cenová konkurence mezi bankami není žádným způsobem omezována, a nevznikají tak žádné bariéry pro vstup nových bank na trh ani nedochází k omezení volby klientů v přístupu ke službám nabízeným bankami. Ani případ č. 74/433/EEC z 25. 7. 1974 Frubo není relevantní, neboť se jednalo o dohodu, kterou určité sdružení omezuje svobodu podnikání svých členů vůči jejich zákazníkům. Rozhodnutím Komise, na které Úřad v napadeném rozhodnutí dále odkázal, je rozhodnutí č. 89/44/EEC z 12. prosince 1988 ve věci Net Book Agreements, týkající se dohody, která stanovila nakladatelům sdruženým ve sdružení nakladatelů minimální ceny, za které mohou distribuovat knihy svým odběratelům, což je podle názoru účastníka situace zcela odlišná od cenového ujednání v Rámcové smlouvě. Dalším rozhodnutím Komise, na které Úřad v napadeném rozhodnutí odkázal, je rozhodnutí č. 82/506/EEC z 15. 7. 1982 ve věci NSO; to se však opět věcně podle účastníka týká dohody, kterou určité sdružení omezuje svobodné soutěžní jednání svých členů. Rovněž rozhodnutí Soudního dvora č. 45/85 z 25. 1. 1987 ve věci Verband der Sachversicherer e.V. v Commission of the European Communities, se však týká jednání sdružení, jehož cílem je omezení svobodného soutěžního jednání svých členů vůči jejich klientům.
Závěrem rozkladu účastník řízení s odkazem na uvedené skutečnosti navrhl, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil pro uplynutí zákonné lhůty pro jeho vydání, nebo změnil tak, že na základě návrhu účastníka individuální výjimku na období pěti let povolí.
Správní orgán rozhodující v prvním stupni neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 57 odst. 1 správního řádu a v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 správního řádu postoupil věc k rozhodnutí orgánu rozhodujícímu o rozkladu. Podle ustanovení § 59 odst. 1 správního řádu jsem napadené rozhodnutí přezkoumal v celém rozsahu.
Nejprve jsem se zaměřil na přezkoumání účastníkem namítaného procesního postupu Úřadu při vedení řízení ve věci navrhovaného povolení individuální výjimky. Návrh společností CCB a CBCB doručený Úřadu dne 28. 2. 2002 ve věci povolení individuální výjimky ze zákazu dohod podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona, zněl na určení, zda dohody podléhají zákazu podle § 3 až 6 zákona, eventuelně pro případ, že dohody budou zákazu podléhat, bylo navrhováno zahájení řízení o povolení individuální výjimky ze zákazu dohod podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona, a to podle § 8 a 9 zákona. Jedná se tak fakticky o postup, kterým navrhovatelé využívají v praxi Úřadu neobvyklé, byť zákonem nevyloučené konstrukce doručení jednoho podání směřujícího podle svého obsahu k zahájení dvou řízení před Úřadem, a to sice návrhu na určení, zda dohoda podléhá zákazu, a per eventum pro případ určení, že zákazu podléhá, návrhu na udělení individuální výjimky z tohoto zákazu. Vycházím z konstrukce použité v celém uvedeném podání, stejně jako v petitu návrhů samotných, když účastník řízení například výslovně v prvém odstavci bodu IV. zmíněného podání ze dne 28. 2. 2002 žádá: " Dospěje-li Úřad k závěru, že některá ze smluv nebo jejich jednotlivých ustanovení vede nebo může vést k narušení soutěže a není možné použít výjimku de minimis předvídanou v § 6 odst. 1 ZOHS nebo blokovou výjimku dle vyhlášky Úřadu č. 198/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž pro určité druhy vertikálních dohod, žádají tímto navrhovatelé Úřad o povolení individuálních výjimek ve smyslu ustanovení § 8 a 9 ZOHS". Je tedy zřejmé, že v tomto podání byla dostatečně srozumitelně projevena vůle domoci se po Úřadu určení, zda "některá ze smluv nebo jejich jednotlivých ustanovení" podléhá zákazu podle § 3 až 6 zákona, a pro případ, že bude, v daném případě opět pro "některou ze smluv nebo jejich jednotlivých ustanovení", určen zákaz podle ust. § 3 až 6 zákona, udělení individuální výjimky pro tuto zakázanou dohodu. Vyjadřovalo-li tedy podání doručené Úřadu dne 28.2.2002 tuto vůli, pak bylo zapotřebí okamžikem doručení tohoto podání zahájit řízení o určení zákazu, přičemž teprve právní mocí rozhodnutí o takovém určení došlo k naplnění podmínky, na níž byla navrhovateli vázána perfektnost návrhu na zahájení řízení o povolení výjimky, a teprve tímto dnem, podle vůle navrhovatelů, mělo být zahájeno posuzování dohody z hlediska splnění podmínek pro povolení individuální výjimky. Navíc odpovídá zásadám logiky, že doručením uvedeného podání mohlo být zahájeno výlučně řízení o určení, neboť bylo zřejmé, jaká dohoda má být posuzována-tj. "některá ze smluv nebo jejich jednotlivé části", a teprve podle toho, která z těchto dohod či jejich částí byla shledána jako dohoda narušující soutěž, bylo zřejmé, pro jakou dohodu má být individuální výjimka povolována. Námitce účastníka, že Úřad nemá možnost o zahájení řízení o povolení individuální výjimky jakkoli rozhodovat, neboť je jeho zákonnou povinností ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona zahájit řízení, jakmile je mu doručen návrh na zahájení řízení, přisvědčuji, v uvedeném případě však návrh účastníka zněl na eventuální zahájení řízení o povolení individuální výjimky pro případ, že bude rozhodnuto o určení, že předložená dohoda či její jednotlivé ustanovení podléhá zákazu podle § 3 až 6 zákona. Nelze tedy argumentovat tím, že zahájení řízení o povolení individuální výjimky mělo být zahájeno již dne 28. 2. 2002, když účastník sám v návrhu vůli k takovému postupu neprojevil, a naopak sám fakticky odložil perfektnost návrhu a tím i jeho procesní účinky až na dobu splnění podmínky určení zakázané dohody. Pokud by Úřad skutečně vedl obě řízení současně, jednalo by se o řízení zmatečná, neboť u druhého z obou řízení by nebyl znám jeho předmět, jenž závisí na výsledku řízení prvního, když navíc by Úřad nerespektoval projev vůle obsažený v podání, neboť zahájení druhého správního řízení bylo požadováno až pro případ splnění podmínky, která měla v budoucnu teprve nastat-tj. určení, že dohoda podléhá zákazu. Řízení o povolení individuální výjimky tedy mohlo být zahájeno nejdříve právní moci rozhodnutí o určení a nikoli doručením návrhu dne 28. 2. 2002. Nebylo-li přitom řízení o povolení individuální výjimky ke dni 28. 2. 2002 zahájeno, nemohlo dojít ani ke skončení řízení na základě zákonné fikce podle § 9 odst. 3 zákona, jak je namítáno v rozkladu.
Uzavírám tak, že řízení o povolení individuální výjimky ze zákazu dohod podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona bylo v souladu se smyslem návrhu zahájeno dnem právní moci rozhodnutí o určení, že cenové ujednání obsažené v článku 4.8.2 a v příloze č. 8 Hlavní rámcové smlouvy o Bankovním registru klientských informací, podléhá zákazu dohod. Tímto dnem počala běžet lhůta pro vydání rozhodnutí v řízení o návrhu na povolení individuální výjimky. Konstatuji, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. 10. 2002, lhůtu pro vydání napadeného rozhodnutí Úřad dodržel, a procesní práva účastníka tak nebyla porušena. K námitce účastníka, že Úřad v řízení o povolení individuální výjimky rozhodl o něčem, co nebylo navrhováno, i zde odkazuji předně přímo na shora citované znění návrhu ze dne 28. 2. 2002, ve kterém je výslovně požadováno určení, zda "některá ze smluv nebo jejich jednotlivých ustanovení" podléhá zákazu podle § 3 až 6 zákona a poté pro takto určenou dohodu nebo její část je žádáno povolení individuální výjimky. V konkrétně posuzovaném návrhu je vůle účastníka vyjádřena jasně a srozumitelně, když sám připouští, že i jen jednotlivá ustanovení Rámcové smlouvy by mohla být posouzena jako zakázaná. Byla-li prvním z obou řízení shledána zakázanou dohodou pouze část jedné ze smlouvy, pak pouze pro tuto část bylo povolení individuální výjimky navrhováno a pouze ve vztahu k této dohodě bylo zkoumáno splnění podmínek uvedených sub § 8 písm. a), b) a c) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Tím se také dotýkám námitky účastníka o nemožnosti oddělit toto zakázané cenové ujednání od ostatního obsahu Rámcové smlouvy. Na základě ustanovení § 3 zákona je zakázaná a neplatná jen ta část dohody, pokud je protisoutěžního charakteru jen tato část, jestliže ostatní části dohody mohou z hlediska zákona obstát s ohledem na jejich obsah a vůli účastníků dohody. Vzhledem ke zjevně protisoutěžnímu charakteru cenového ujednání obsaženého v článku 4.8.2 a v příloze č. 8 Hlavní rámcové smlouvy o Bankovním registru klientských informací, jež není nutnou náležitostí této smlouvy, ani nezbytnou podmínkou její platnosti, kterou by nebylo možno od ostatního obsahu Hlavní rámcové smlouvy oddělit s ohledem na její obsah a projev vůle účastníků řízení, a s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci touto dohodou sledovali, považuji za správný úsudek orgánu prvého stupně vyjádřený ve výroku napadeného rozhodnutí, že neplatným je pouze cenové ujednání článku 4.8.2 a v příloze č. 8 Hlavní rámcové smlouvy, neboť důvod neplatnosti se vztahuje pouze na tuto část právního úkonu. Samotná existence Registru bez omezujících ustanovení účastníku Úřadem vytýkána není, zakázanou dohodou je pouze ujednání o neodůvodněně nižší ceně za Úvěrovou zprávu pro účastníky Hlavní rámcové smlouvy a pouze tato zakázaná dohoda byla pak předmětem posuzování v tomto řízení.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že fikce vydání rozhodnutí o povolení individuální výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle ust. § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže nenastala, když návrh na zahájení tohoto řízení se stal perfektním až splněním podmínky spočívající v konstataci zákazu ohledně konkrétní dohody a řízení o povolení individuální výjimky tak bylo z vůle navrhovatele až splněním této podmínky zahájeno. Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že Úřad nepochybil, pokud řízení o povolení individuální výjimky vedl ohledně té dohody, jež byla deklarována coby dohoda zakázaná. Žádné ze shora uvedených námitek tak nepřisvědčuji.
Dále jsem se tedy zabýval námitkami hmotněprávního charakteru. Návrh na určení, zda dohody podléhají zákazu podle § 3 až 6 zákona, event. pro případ, že takto určené dohody případně jejich jednotlivá ustanovení budou zákazu podléhat, a návrh na zahájení řízení o povolení individuální výjimky ze zákazu dohod podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona, byl účastníkem podán pro komplex smluv, týkajících se záměru účastníka řízení provozovat bankovní registr klientských informací, přičemž základní smlouvou upravující vzájemnou spolupráci jednotlivých bank, na kterou další dílčí smlouvy se třetími osobami navazují, je Hlavní rámcová smlouva ze dne 22. 9. 2001. Na celý systém těchto smluv tak v soutěžním smyslu lze pohlížet jako na horizontální dohodu jednotlivých bank, které jsou vůči sobě jinak ve vztahu konkurenčním, upravující základní podmínky spolupráce a vytvářející právní rámec pro možnost uzavření dalších navazujících smluv, které jsou uzavírány se soutěžiteli, jež vyvíjejí svoji soutěžní aktivitu na jiných trzích. Tyto navazující smlouvy tak fakticky Hlavní rámcovou smlouvu pouze provádějí a jsou tak toliko nástrojem realizace horizontální spolupráce jednotlivých bank. Jednotlivé banky, které jsou účastníky řízení, spolupráci podle Hlavní rámcové smlouvy realizují prostřednictvím CBCB, jež je jejich společným podnikem kooperativního charakteru, založeným na základě konsensu jednotlivých bank, přičemž předmětem činnosti CBCB je zpracování údajů o bonitě a důvěryhodnosti fyzických osob zejména pro své mateřské společnosti-tedy pro tyto banky, a který takto vykonává jen funkci koordinátora soutěžního chování nadále samostatných a nezávislých soutěžitelů. V rámci shora popsaného systému spolupráce došlo i k uzavření zakázané dohody, podle níž cena za úvěrovou zprávu pro banky, jež nejsou akcionáři společnosti CBCB a pro banky, jež se stanou účastníky smlouvy po dni nabytí její účinnosti, bude v průměru o 15% vyšší než cena za úvěrovou zprávu pro účastníky smlouvy. Jde o dohodu obsaženou v čl. 4.8.2. ve spojení s Přílohou č. 8 Hlavní rámcové smlouvy. Na tuto dohodu pak je třeba vztáhnout kritéria uvedená v ust. § 8 písm. a), b) a c) zákona a zkoumat, zda tato kritéria jsou kumulativně splněna.
Pokud jde o podmínku stanovenou písmenem a) ustanovení § 8, tj. že dohoda přispěje ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží, anebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazuje spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích, konstatuji, že všechny účastníkem tvrzené skutečnosti, zejména zvýšení stupně stability celého bankovního sektoru, jež se odrazí ve velmi významném technickém a hospodářském rozvoji, usnadnění a zlepšení provozu a poskytování bankovních služeb, veřejný zájem na spolehlivosti a funkčnosti bankovního sektoru v České republice, přiměřený podíl zákazníků na výhodách, jež založení Registru přinese, a to v důsledku predikovaného snížení průměrné úrokové sazby z krátkodobých úvěrů fyzických osob a zrychlením procesu posuzování žádostí o úvěr v jednotlivých participujících bankách, jsem vzal v úvahu, když jsem zejména zohlednil účel, k němuž jsou informace zpracovávané Registrem určeny, cíl, jímž je snížení počtu rizikových úvěrů i účinky cenového ujednání na vymezený relevantní trh, jakož i na související trh bankovních (úvěrových) produktů. Je-li však obsahem zakázané dohody odlišná cena pro jednu skupinu soutěžitelů (zjednodušeně banky v pozici prvních akcionářů CBCB) oproti druhé skupině soutěžitelů, pak z tvrzení účastníků řízení nevyplývá, proč právě takto rozdílné ceny přispívají ke zlepšení služeb v dané oblasti či k podpoře rozvoje, jaké výhody z takového postupu plynou a jaká část z nich je vyhrazena spotřebitelům. Veřejný zájem v rozkladu deklarovaný lze jistě připustit, nejvýše však ve vztahu k Rámcové smlouvě jako celku, pro kterou výjimka udělována být nemůže, neboť chybí základní předpoklad jejího udělení-tj. samotný zákaz podle § 3 odst. 1 zákona. U shora popsaného ujednání, jež je zakázanou dohodou a které je tak v tomto řízení posuzováno, však namítaný veřejný zájem zcela absentuje.
Ohledně splnění podmínek podle ustanovení § 8 písm. b) zákona, tj. že dohoda neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle písmene a), účastník poukázal zejména na to, že Rámcová smlouva ani její ustanovení neukládají žádná omezení, jež by nebyla nezbytná k dosažení cíle, jímž je vytvoření a provoz Registru. V této souvislosti jsem tedy musel přezkoumat namítanou objektivní ospravedlnitelnost důvodů pro účtování ceny za Úvěrovou zprávu bankám, které se nepodílely na založení CBCB, o 15 % vyšší než ceny účtované bankám, které se na založení CBCB nepodílely. Posuzované cenové ujednání je podle účastníka objektivně ospravedlnitelné jednak výší počátečních investic a nákladů do projektu po dobu jeho vytváření a realizace a z dlouhodobější perspektivy odpovědností za jeho provoz, případnými dodatečnými náklady a všemi riziky s projektem spojenými. Uvedená tvrzení účastníka však považuji za rozporná s deklarovaným neziskovým charakterem Registru informací, stejně jako s ostatními vztahy mezi zúčastněnými společnosti, tak jak jsou kupř. ohledně ceny a splatnosti stanoveny v ustanovení čl. 5.5. Hlavní rámcové smlouvy, kdy se CCB zavazuje zajistit vyrovnané hospodaření CBCB, a to i v případě ztrátového hospodaření. Nelze tedy považovat rozdílnou cenu za Úvěrovou zprávu za ospravedlnitelnou z důvodu průběžně vynakládaných investic, když tyto jsou smluvně zajištěny ze strany CCB. Ohledně dalších nákladů zúčastněných bank je možno na základě uvedeného ustanovení Hlavní rámcové smlouvy předpokládat, že veškeré vložené investice se na založení Registru informací participujícím bankám vrátí, neboť závazek CCB zajistit pro CBCB vyrovnané hospodaření to vlastně předpokládá. Ze stejného důvodu nelze přijmout ani argument účastníka, že odlišná cena za Úvěrovou zprávu má kompenzovat podnikatelské riziko. Pokud jde o tvrzené počáteční investice, vzhledem k tomu, že práce spojené ze zpracováním údajů o klientech a zasíláním Úvěrových zpráv bude provádět CCB, není zřejmé, jaké počáteční investice CBCB má. I v případě, že by účastník na fungování CBCB skutečně jisté počáteční investice vynaložil, je neodůvodněné, aby byl cenový rozdíl zachován po celou dobu trvání projektu. Provozní náklady by tak z logiky věci měly být hrazeny z poplatků za jednotlivé zprávy a v případě, že takové poplatky by náklady nepokryly, zavázal se k jejich pokrytí subjekt odlišný od bank. Odlišné postavení bank v pozici akcionářů oproti bankám jiným tu z pohledu tohoto typu rizika neshledávám. Pokud jde o počáteční investiční náklady, ty by se časem amortizovaly. Důvod pro trvalé nastavení rozdílné ceny, bez ohledu na případnou amortizaci vstupních investičních nákladů, jejichž existenci nevylučuji, tu tedy také neshledávám. Ani podmínka sub § 8 písm. b) zákona pro tuto dohodu tak splněna není. Dodávám, že i kdybych na cenové ujednání nahlížel jen jako na součást celého systému dohodnutého komplexem smluv, jak je požadováno v rozkladu, možnou aplikaci soutěžní doktríny "ancillary restraints" na předmětnou dohodu bych taktéž vyloučil. Cenové ujednání nelze považovat ze vedlejší ujednání umožňující lepšího dosažení účelu Rámcové smlouvy, neboť se přímo nevztahuje k existenci Registru informací, není nutné pro jeho založení a provoz a není odůvodněno rozdílným postavením obou skupin bank, kterým má být rozdílná cena účtována, jak podrobněji uvádím shora. Nebyla totiž prokázána příčinná souvislost mezi požadavkem na sníženou cenu za Úvěrovou zprávu pouze pro smluvně zavázané banky a veřejným zájmem na funkčnosti a existenci celého systému Registru informací. Uvedené omezení účastníků řízení, jak již bylo uvedeno shora, se jeví nadbytečným s ohledem na cíl, jehož má být dosaženo, a tím je vytvoření a provoz Registru informací. Je-li podle účastníka prostředkem k dosažení tohoto cíle neodůvodněné cenové zvýhodnění na dohodě zúčastněných bank, nelze považovat jakýkoli z důvodů účastníkem uváděných pro ospravedlnění cenového ujednání za dostačující ke splnění náležitostí daných ustanovením § 8 písm. b) zákona. Rozdíl v poplatcích za tutéž službu ve výši 15 % nijak nesouvisí s funkčností bankovního registru, cenová diferenciace není funkčně ani existenčně nezbytnou podmínkou jeho činnosti.
Ke splnění podmínek podle § 8 písm. c) zákona účastník uvedl, že Rámcová smlouva neumožňuje na relevantním trhu neodůvodněné omezení soutěže ani její úplné vyloučení, že vstup dalších soutěžitelů na trh poskytování služeb centralizovaného zpracování údajů je pro hospodářskou soutěž přínosem, neboť soutěž na tomto trhu naopak zvýší. Tato argumentace však opět nijak nezpochybňuje závěr, že k vyloučení hospodářské soutěže dochází v důsledku shora uvedeného cenového ujednání, které je dohodou, pro níž je výjimka požadována. Účastníci řízení jsou největšími konkurenty na trhu bankovních (úvěrových) produktů, kde zaujímají tržní podíl vyšší než 50 %. Úřad dospěl ke správnému závěru, že uzavřením dohody bankovních subjektů o ceně za Úvěrovou zprávu dochází ke koordinaci soutěžního chování účastníků řízení na trhu poskytování informací o bonitě a důvěryhodnosti osob při poskytování úvěrů soukromým osobám a podnikatelské a veřejné sféře. Banky si totiž tyto informace vzájemně poskytují-tj. nabízejí si je a poptávají je vzájemně od sebe, byť jsou tyto informace dodávány prostřednictvím třetího subjektu CBCB, který je zpracovává. CBCB je tedy subjektem na trhu poskytování služeb zpracovávání těchto údajů, přičemž tento trh není dohodou nijak dotčen. Existence CBCB však podstatu spolupráce mezi bankami při poskytování uvedených informací nemůže nijak zastřít. Trh, na kterém si banky tyto informace poskytují, byť zpracované CBCB, touto dohodou podstatně ovlivněn je, neboť v důsledku uvedené dohody je za stejné plnění jedné banky (tj. plnění spočívající v poskytnutí informací prostřednictvím CBCB, který informace před jejich dodáním jiné bance zpracuje) požadováno odlišné protiplnění (tj. poplatek), pro jednu skupinu bank vyšší než pro skupinu druhou. V této souvislosti přisvědčuji námitce uvedené v rozkladu, že trh "služeb spočívajících ve výměně informací ." nebyl zřejmě označen zcela správně, když "výměna" je pojmově dvoustranný bezplatný úkon, nicméně po přeformulování na "poskytování" se věcně na jeho faktickém vymezení a správnosti kvalifikace dopadů dohody na tento trh nic nemění. Na takto vymezeném trhu tedy dochází mezi bankami k cenové koordinaci a tím k narušení soutěže, a to v důsledku bankami dohodnutého výlučně vůči nim cenově zvýhodňujícího přístupu CBCB v podobě poskytování Úvěrových zpráv za cenu nižší než poskytování Úvěrových zpráv bankám, které se na založení Registru informací nepodílely. Cenová konkurence mezi bankami zúčastněnými na projektu Registru informací a bankami ostatními je tedy podstatným způsobem omezena, a to i na dohodou nepřímo ovlivněném trhu bankovních (úvěrových) produktů. K ovlivnění dochází tím, že bankám, které se podílely na založení Registru informací, je poskytována cenová výhoda, čímž jsou neodůvodněně zvýhodněny na ceně vstupních informací nezbytných pro poskytování úvěrů soukromým osobám a podnikatelské a veřejné sféře oproti ostatním bankám. Podmínka podle ust. § 8 písm. c) tak rovněž není splněna.
Věcně se tedy ztotožňuji se závěrem prvostupňového orgánu, když žádná z podmínek, jejichž kumulativní splnění je nezbytnou podmínkou pro udělení individuální výjimky, splněna není a individuální výjimku ze zákazu tak pro dohodu, jež spočívá ve shora uvedeném cenovém ujednání, povolit nelze. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však musím vytknout, že důvody nesplnění uvedených podmínek nepopsalo dostatečně srozumitelně, když na mnoha místech mnohdy zcela zbytečně zdůrazňovalo, že jde o "tvrdý kartel" a odkazovalo na mé dřívější rozhodnutí č.j. R 19-28/2002, které však o podmínkách pro povolení individuální výjimky nepojednávalo. Mám však za to, že shora uvedené odůvodnění se jednotlivými podmínkami a důvody jejich nesplnění zabývá dostatečně přehledně.
Napadené rozhodnutí jsem dále přezkoumal i nad rámec námitek obsažených v rozkladu. V této souvislosti pouze poznamenávám, že účastníci řízení neuvedli žádné skutečnosti, jež by Úřad v dosavadním průběhu správního řízení nezohlednil. V postupu Úřadu při vedení správního řízení a rozhodování jsem neshledal žádné skutečnosti, které by byly důvodem pro zrušení rozhodnutí a zastavení řízení, popřípadě pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání. Ztotožňuji se se závěry Úřadu obsaženými v napadeném rozhodnutí, když jsem pouze částečně přehodnotil označení vymezeného relevantního trhu. Tato formulační změna, jak je uvedena shora, však na věcné podstatě vymezeného trhu nic nemění. Připouštím, že související judikatura Evropské komise, z níž Úřad při posuzování věci podpůrně vycházel a na kterou v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal, nebyla s ohledem na skutkovou podstatu všech případů ve vztahu k tomuto řízení zvolena nejpřesněji, když konstatuji, že demonstruje toliko obecné přístupy Evropské komise, nijak zásadně nepodporující Úřadem učiněnému závěru. Použití podpůrné judikatury jak Úřadem, tak i samotným účastníkem řízení, když některé z uváděných judikátů se netýkaly obdobné cenové dohody, která je předmětem tohoto řízení, jen potvrzuje, že odkazy na judikaturu jsou vždy používány s jistou dávkou nepřesnosti, vyplývající z potřeby zobecnit některé dříve učiněné závěry. V daném případě šlo sice o použití judikatury natolik zobecňující, že ve svém důsledku nevypověděla ničeho podstatného o správnosti závěrů Úřadu ohledně posouzení dohody, z níž vyplývají neodůvodněné rozdíly pro jednotlivé skupiny konkurujících si soutěžitelů, jak je tomu v tomto řízení, byť se ztotožňuji se závěrem, že takový typ dohody je z hlediska negativních dopadů na hospodářskou soutěž v zásadě stejně nebezpečný jako dohody o minimálních cenách, o nichž bylo rozhodováno Evropskou komisí v judikatuře, na níž Úřad poukázal. Zobecnění závěrů uvedené judikatury, která se bezprostředně nedotýká typu dohody, jaký je v tomto řízení posuzován, ale na správnosti závěrů, k nimž Úřad v tomto řízení dospěl, nic nemění.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí včetně materiálů tvořících obsah správního spisu a námitek v rozkladu jsem posoudil věc jak jednotlivě, tak ve všech souvislostech. Ze všech shora uvedených důvodů jsem návrhu účastníků řízení na změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí nevyhověl a podaný rozklad zamítl. P o u č e n í
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.
Ing. Josef Bednář
předseda
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Rozhodnutí obdrží:
právní zástupce účastníků řízení
JUDr. Pavel Dejl, LL.M., Ph.D.
advokát v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík
Jindřišská 34
110 00 Praha 1
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 6. 2003 a stalo se vykonatelným dne 9. 6. 2003.