UOHS R003/2005
Rozhodnutí: R003/2005 Instance II.
Věc Možné narušení § 11-uplatňování nepřiměřeně vysokých odměn za udělování oprávnění k užití zaznamenaných výkonů a záznamů ke sdělování veřejnosti a v uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění při udělování oprávnění ...
Účastníci INTERGRAM
Typ správního řízení Zneužití dominantního postavení
Typ rozhodnutí rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí
Rok 2004
Datum nabytí právní moci 6. 1. 2006
Související rozhodnutí S 130/04
Dokumenty dokument ke stažení 178 KB


R 3/2005 V Brně dne 4. ledna 2006
V řízení o rozkladu, který proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. S 130/04-184/05-OHS ze dne 14. 1. 2005 ve věci porušení § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení-občanské sdružení INTERGRAM, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 27, IČ 00537772, jsem podle § 59 odst. 2 a 3 ve spojení s § 61 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, na návrh zvláštní komise ustavené podle § 61 odst. 2 téhož zákona
r o z h o d l
takto:
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. S 130/04-184/05-OHSze dne 14. 1. 2005 r u š í m a věc v r a c í m správnímu orgánu prvního stupně, který je vydal, k novému projednání a rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í
I. Napadené rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též "Úřad") vydal dne 14. 1. 2005 rozhodnutí č.j. S 130/04-184/05-OHS, kterým v prvních čtyřech výrokových částech deklaroval zneužití dominantního postavení ze strany účastníka řízení, občanského sdružení INTERGRAM, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 27, IČ 00537772 (dále jen "účastník řízení" nebo "účastník"), a v dalších částech výroku toto jednání do budoucna zakázal, uložil pokutu a opatření k nápravě.
Podle první výrokové části napadeného rozhodnutí účastník zneužil své dominantní postavení na trhu poskytování oprávnění výkonných umělců a výrobců záznamů k veřejnému užití zvukových záznamů prostřednictvím jukeboxů tím, že od 1. 1. 1998 zvýšil bez objektivně ospravedlnitelného důvodu odměnu za veřejné užití zvukových záznamů prostřednictvím CD jukeboxů s mincovníkem do 10 Kč za skladbu z částky 150 Kč měsíčně na částku 500 Kč měsíčně, kterou od 1. 1. 2003 snížil na částku 400 Kč měsíčně, uplatňovanou dosud, přičemž tyto výše odměn nebyly/nejsou přiměřené poskytovanému plnění. Tímto jednáním účastník porušil v období od 1. 1. 1998 do 30. 6. 2001 ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále též "předchozí zákon"), a v období od 1. 7. 2001 až dosud § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a to uplatňováním nepřiměřené výše odměn za veřejné užití zvukových záznamů prostřednictvím CD jukeboxů s mincovníkem do 10 Kč za skladbu, k újmě provozovatelů těchto CD jukeboxů-uživatelů zvukových záznamů.
Podle druhé výrokové části napadeného rozhodnutí zneužil účastník řízení své dominantní postavení na totožném relevantním trhu tím, že od 1. 1. 2000 stanovil odměnu za veřejné užití zvukových záznamů prostřednictvím jukeboxů s harddiskem (dále též "HD jukeboxů") a za pořízení tzv. provozní kopie zvukového záznamu na harddisk jukeboxu, bez objektivně ospravedlnitelného důvodu v celkové výši 1 000 Kč měsíčně a tuto uplatňoval až dosud. Uvedeným jednáním účastník řízení porušil v období od 1. 1. 2000 do 30. 6. 2001 ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) předchozího zákona, a v období od 1. 7. 2001 až dosud § 11 odst. 1 písm. a) zákona, a to uplatňováním nepřiměřené výše odměn za veřejné užití zvukových záznamů prostřednictvím HD jukeboxů, k újmě provozovatelů těchto jukeboxů-uživatelů zvukových záznamů.
Podle třetí výrokové části napadeného rozhodnutí účastník řízení zneužil své dominantní postavení na relevantním trhu poskytování oprávnění výkonných umělců a výrobců záznamů k veřejnému užití zvukově obrazových záznamů prostřednictvím zvukově obrazových jukeboxů tím, že v období od 1. 1. 2004 až dosud stanovil odměnu za veřejné užití zvukově obrazových záznamů prostřednictvím zvukově obrazových jukeboxů a za pořízení tzv. provozní kopie zvukově obrazového záznamu na harddisk jukeboxu bez objektivně ospravedlnitelného důvodu v celkové výši 2 000 Kč měsíčně. Uvedeným jednáním účastník řízení porušil § 11 odst. 1 písm. a) zákona, a to uplatňováním nepřiměřené výše odměn za veřejné užití zvukově obrazových záznamů prostřednictvím zvukově obrazových jukeboxů k újmě provozovatelů těchto jukeboxů-uživatelů zvukově obrazových záznamů.
Podle čtvrté výrokové části napadeného rozhodnutí účastník řízení zneužil své dominantní postavení na trhu poskytování oprávnění výkonných umělců a výrobců záznamů k veřejnému užití zvukových záznamů prostřednictvím jukeboxů tím, že bez objektivně ospravedlnitelného důvodu nastavil v období od 1. 1. 2000 až dosud takové podmínky pro veřejné užití zvukových záznamů prostřednictvím jukeboxů s harddiskem, které umožňují jejich provozovatelům mít pro jimi provozovaný neomezený počet jukeboxů ke zvukovým záznamům nahraným na harddisk jukeboxů jen jednu sadu originálních CD nosičů záznamů, zatímco u provozovatelů CD jukeboxů požaduje užívání originálních CD nosičů záznamů v každém CD jukeboxu. Uvedeným jednáním účastník řízení podle napadeného rozhodnutí porušil v období od 1. 1. 2000 do 30. 6. 2001 ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) předchozího zákona, a v období od 1. 7. 2001 až dosud § 11 odst. 1 písm. c) zákona, a to uplatňováním rozdílných podmínek pro veřejné užití zvukových záznamů vůči provozovatelům jukeboxů, k újmě provozovatelů CD jukeboxů, kteří byli těmito podmínkami znevýhodněni v hospodářské soutěži s provozovateli HD jukeboxů.
V páté výrokové části napadeného rozhodnutí Úřad shora uvedené jednání účastníka řízení do budoucna zakázal podle § 11 odst. 2 zákona a v šesté výrokové části rozhodnutí Úřad uložil účastníkovi řízení podle § 22 odst. 2 zákona za toto jednání pokutu ve výši 350 000 Kč.
V sedmé výrokové části napadeného rozhodnutí Úřad uložil účastníkovi řízení podle § 23 odst. 1 zákona opatření k nápravě. Podle těchto opatření je účastník řízení povinen a) stanovit transparentní kriteria pro výši odměn uplatňovaných za veřejné užití zvukových a zvukově obrazových záznamů prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových jukeboxů, jakož i pro výši odměn za pořízení provozní kopie, a b) odstranit rozdílné podmínky uplatňované vůči provozovatelům CD jukeboxů a provozovatelům jukeboxů s harddiskem při veřejném užití zvukových záznamů prostřednictvím jukeboxů. Opatření mají být splněna nejpozději do pěti měsíců od právní moci rozhodnutí a o jejich splnění je účastník povinen Úřad informovat.
II. Rozklad
Proti shora uvedenému rozhodnutí podal účastník řízení včas rozklad. V něm namítá nesprávné posouzení otázky, zda se na účastníka řízení samotného, jakož i na jeho jednání vůbec vztahuje zákon, neurčitost a tedy nevykonatelnost výroku rozhodnutí a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jednotlivé důvody napadení rozhodnutí Úřadu dále rozvíjí.
Námitka neaplikovatelnosti zákona na jednání účastníka řízení
Podle první námitky nelze na jednání účastníka řízení, jež bylo předmětem správního řízení, vůbec zákon aplikovat. Z dikce § 2 odst. 1 zákona ve spojení s právním názorem uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 72/2003 dovozuje, že není soutěžitelem. Domnívá se, že dosažení hospodářského prospěchu, který je cílem soutěžení, lze zaměňovat s pojmem hospodářský zisk, který je cílem podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). V této souvislosti účastník upozorňuje, že je subjektem založeným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon č. 83/1990 Sb."), a jeho hlavním předmětem činnosti je výkon kolektivní správy ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "autorský zákon"). O této jeho činnosti přitom § 97 odst. 3 autorského zákona přímo stanoví, že kolektivní správa není podnikáním. Kolektivní správa není činností, při které by účastník jako kolektivní správce soupeřil s jinými subjekty s cílem dosažení hospodářského prospěchu. Proto se nepovažuje za subjekt, který by se účastnil hospodářské soutěže ve smyslu § 1 zákona, a ze stejného důvodu dovozuje, že není a nemůže být subjektem, který by svou činností mohl hospodářskou činnost ovlivňovat.
Účastník řízení upozorňuje na § 100 odst. 1 písm. d) autorského zákona, podle něhož je povinen zastupovat nositele práv za rovných podmínek, a na § 100 odst. 1 písm. h) téhož zákona, podle něhož je povinen uzavírat s uživateli předmětů ochrany nebo s osobami oprávněnými hájit zájmy v nich sdružených uživatelů, kteří užívají předměty ochrany týmž nebo podobným způsobem, nebo s osobami povinnými platit odměny podle tohoto zákona, za přiměřených a rovných podmínek. Účastník dovozuje, že pokud vystupuje vůči třetím osobám jako zmocněnec, nemůže hospodářskou činnost jakkoli ovlivňovat. I vzhledem k tomu, že oprávnění k výkonu kolektivní správy pro týž předmět práv může být vydáno pouze jedno (§ 98 odst. 6 písm. c/ autorského zákona), nemůže být účastník soutěžitelem a nedopadá na něj režim zákona. Kolektivní správce totiž, pokud jde o jím poskytované služby, nemá s kým soupeřit. Na podporu svého tvrzení pak účastník řízení odkazuje na § 97 odst. 8 písm. c) autorského zákona, podle něhož dohody o sdružení nositelů práv v osobě kolektivního správce, ani dohody podle § 97 odst. 5 téhož zákona, se nepovažují za dohody narušující soutěž podle zvláštních předpisů. Je-li tomu tak, pak ani výkon kolektivní správy nelze podřadit pod režim zákona.
Úřad tím, že jednání účastníka hodnotil jako zneužití dominantního postavení podle § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona a toto jednání do budoucna zakázal, znemožnil právně i fakticky účastníkovi vykonávat povinnosti kolektivního správce tak, jak jsou vymezeny v § 100 autorského zákona. Vzhledem k tomu, že účastníkem řízení vykonávaná kolektivní správa je, jak účastník dovozuje z důvodové zprávy k zákonu, činností obecného hospodářského významu, je napadené rozhodnutí v příkrém rozporu s § 1 odst. 3 zákona. Účastník rovněž upozornil, že veškerá činnost, kterou vykonával, je upravena autorským zákonem, který ve svých ustanoveních stranoví podmínky, za nichž má být kolektivní správa vykonávána.
Ze všech shora uvedených důvodů se účastník řízení domnívá, že se na jeho jednání zákon vůbec nevztahuje.
Námitka neurčitosti, nevykonatelnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
Účastník řízení Úřadu vytýká, že dospěl k závěru o zneužití dominantního postavení, aniž by blíže specifikoval kritéria na straně příjemců plnění nebo naznačil, jakou úvahou byl veden při posuzování, že výše odměn není přiměřená poskytovanému plnění.
Pochybení Úřadu je rovněž spatřováno v překročení diskreční pravomoci, když správní orgán specifikoval újmu vzniklou příjemcům plnění vágně a bez toho, že by jeho tvrzení bylo podloženo relevantním důkazem. Zákon přitom za zneužití dominantního postavení považuje dokonaný děj, v jehož důsledku vznikla skutečná újma. Podle účastníka řízení z rozhodovací činnosti Úřadu vyplývá, že stanovení výše pokuty je odvozováno od prokázaného majetkového prospěchu, který porušitel v důsledku protizákonného jednání získal, resp. od výše způsobené újmy.
Opatření k nápravě stanovená ve výrokové části sedm jsou podle účastníka řízení formulována vágně a neurčitě, že je nelze splnit, aniž by se účastník dostal do rozporu s § 1 odst. 3 zákona. Zejména účastník řízení napadá skutečnost, že ve výroku není stanovena hranice odměn, kterou Úřad ještě považuje za přiměřenou poskytovanému plnění. Úřad, který neopřel své rozhodnutí o relevantní skutečnosti, se omezil pouze na srovnání výše odměn v rámci Evropské unie a nevzal v úvahu společensko ekonomickou realitu, ve které jsou předměty chráněné autorským zákonem vytvářeny a následně poskytovány dalším subjektům, a to nejen v České republice, ale i v zemích porovnávaných Úřadem.
Podle účastníka řízení Úřad svou diskreční pravomoc použil libovolně a nerespektoval meze, které jí klade zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "správní řád"). Účastník v této souvislosti poukázal na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Odvolal se rovněž na § 34 odst. 5 správního řádu, podle něhož má správní orgán hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Účastník dovozuje, že správní orgán prvního stupně porušil zásady objektivní pravdy a legality, když nezjistil skutečný stav věci a na základě nesprávného hodnocení podkladů došel k nesprávnému závěru, že se na účastníka vztahuje zákon. Proto je napadené rozhodnutí podle jeho názoru nezákonné, neboť bylo vydáno v rozporu s § 3 odst. 1 až 4 a § 32 odst. 1 správního řádu. Bez další specifikace pak účastník namítá, že napadené rozhodnutí nemá náležitosti správního rozhodnutí podle § 47 odst. 2 správního řádu, což jej činí nevykonatelným a nepřezkoumatelným.
Závěrem svého rozkladu účastník znovu zdůraznil přesvědčení, že zákon svou činností neporušil, přičemž na podporu svého tvrzení se odvolává na skutečnost, že Ministerstvo kultury, které vykonává dozor nad činností účastníka dle autorského zákona, mu nikdy od udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy žádné pochybení nevytklo.
Petit rozkladu
Ze všech shora uvedených důvodů účastník řízení navrhuje, aby předseda Úřadu rozkladem napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu.
III. Řízení o rozkladu
Správní orgán prvního stupně neshledal důvody pro postup podle § 57 odst. 1 správního řádu, a proto v souladu s odstavcem 2 téhož ustanovení postoupil věc k rozhodnutí orgánu rozhodujícímu o rozkladu.
V průběhu řízení o rozkladu bylo provedeno došetření skutečností významných pro rozhodnutí. Byli osloveni výrobci zvukových záznamů za účelem zjištění, jakým způsobem je vykládán článek I odst. 1 písm. c) Smlouvy o zastupování práv výrobců zvukových záznamů, konkrétně tam použitá formulace "nezbytné provozní a technické důvody", a za jakých podmínek by oprávněně pořizování kopií provozovateli CD jukeboxů spadalo pod pojem "nezbytné provozní důvody".
Shora uvedeným došetřením bylo zjištěno, že v případě, kdy je rozmnoženina použita v technickém zařízení (HD jukebox, kopírování na playlist do počítače provozovatelem rozhlasového vysílání atp.), spravuje z vůle výrobců zvukových záznamů právo na rozmnožování zvukového záznamu kolektivně účastník řízení, a to za jednotlivé výrobce zvukových záznamů. Oslovení výrobci zvukových záznamů se shodli, že kopírování zvukového záznamu na harddisk jukeboxu spadá pod sousloví "nezbytné provozní důvody". Naopak, pořizování kopií v ostatních případech (tj. v případech, kdy to není z provozního hlediska nezbytné k realizaci práva na sdělování veřejnosti, což je rovněž případ sdělování zvukového záznamu prostřednictvím CD jukeboxů), stojí mimo rámec kolektivní správy. V tomto případě dává souhlas k vytvoření rozmnoženiny díla samotný výrobce díla, a to podle § 75 a násl. autorského zákona.
Účastníkovi řízení bylo v souladu s § 33 odst. 2 správního řádu umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim, jakož i ke způsobu jejich zjištění.
Podle § 59 odst. 1 správního řádu jsem napadené rozhodnutí přezkoumal v celém rozsahu, a to i nad rámec námitek účastníka řízení obsažených v rozkladu, přihlédl jsem též k doplněnému dokazování, přičemž jsem dospěl k následujícím závěrům:
IV. Přezkoumání skutkového a právního posouzení věci
Námitka neaplikovatelnosti zákona na jednání účastníka řízení
Pokud jde o námitky uvedené účastníkem řízení v rozkladu, za klíčovou a prvotní z hlediska posouzení celého případu považuji námitku, že se na jednání účastníka řízení zákon vůbec nevztahuje, a proto nebyla dána ani působnost Úřadu k vydání napadeného rozhodnutí. Své tvrzení o neaplikovatelnosti zákona opírá účastník řízení o dva základní argumenty. Zejména se nepovažuje za soutěžitele ve smyslu definice podle § 2 odst. 1 zákona; pro případ, že by jim byl, dovozuje, že činnost, kterou vykonává, a při které jednal způsobem, který mu byl napadeným rozhodnutím vytýkán, má povahu služby obecného hospodářského významu ve smyslu § 1 odst. 3 zákona, a proto se na něj, jako na jejího poskytovatele, zákon nevztahuje.
Podle svého § 1 odst. 1 zákon upravuje ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení dohodami soutěžitelů ve smyslu § 3 a násl. zákona, zneužitím dominantního postavení soutěžitelů ve smyslu § 10 a násl. zákona a spojeními soutěžitelů (§ 12 a násl. zákona). Je tedy nepochybné, že zneužití dominantního postavení, jež je účastníkovi řízení napadeným rozhodnutím vytýkáno, se může dopustit pouze soutěžitel.
Definici soutěžitele podává pro účely zákona jeho § 2 odst. 1 zákona. Podle tohoto ustanovení se soutěžiteli rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení a sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupení, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Zákon tak chápe kategorii soutěžitele velmi široce, když za splnění jiných v tomto ustanovení uvedených podmínek za soutěžitele prohlašuje nejen fyzické osoby a právnické osoby, ale i seskupení bez vlastní právní subjektivity. Již z této skutečnosti lze dovodit, že okruh soutěžitelů ve smyslu § 2 odst. 1 zákona je širší než okruh podnikatelů ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť posléze uvedené ustanovení za podnikatele prohlašuje pouze fyzické či právnické osoby. Dovozuje-li tedy účastník řízení z dikce § 97 odst. 3 autorského zákona, podle něhož kolektivní správa, které se účastník řízení věnuje, není podnikáním, že není soutěžitelem podle § 2 odst. 1 zákona, konstatuji, že se jedná o chybnou úvahu, neboť skutečnost, zda konkrétní subjekt či non-subjekt je či není podnikatelem, není z pohledu zákonného definičního vymezení pojmu soutěžitel relevantní.
Za klíčový prvek definice soutěžitele uvedené v § 2 odst. 1 zákona je pak třeba považovat "účast na hospodářské soutěži", resp. "možnost hospodářskou soutěž svou činností ovlivňovat". Platí přitom, že k naplnění znaků § 2 odst. 1 zákona postačí, je-li zjištěna jedna z uvedených vlastností. Hospodářskou soutěží lze rozumět soupeření vícerých tržních aktérů o dosažení soutěžního cíle, kterým je hospodářský prospěch. Chápání hospodářské soutěže, alespoň v užším smyslu, tak předpokládá přinejmenším dva subjekty, resp. soutěžitele, kteří spolu vedou zápas o omezené zdroje. Ne vždy se musí jednat o aktuální konkurenci a existenci soutěžního, resp. konkurenčního vztahu lze do určité míry dovodit i v případě stávajícího monopolisty, který je vystaven hrozbě brzkého nebo snadného vstupu na trh ze strany potenciální konkurence.
Účastník řízení vykonává kolektivní správu majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Z § 98 odst. 6 písm. c) autorského zákona, který upravuje podmínky vydání oprávnění k výkonu kolektivní správy ze strany ministerstva kultury, lze dovodit, že v České republice může ve stejné době disponovat uvedeným oprávněním, a tedy vykonávat kolektivní správu ve vztahu ke konkrétním právům pouze jedna osoba. Disponuje-li účastník řízení oprávněním k výkonu kolektivní správy majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, pak je tuto správu oprávněn vykonávat pouze on a naopak žádná jiná osoba nemůže totožnou činnost vykonávat. Účastník řízení tedy není při výkonu kolektivní správy v rozsahu, v níž zastupuje jednotlivé výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů, skutečně vystaven konkurenci, a to ani potenciální, neboť po dobu účinnosti oprávnění, jež mu bylo uděleno, nemůže být oprávnění k výkonu kolektivní správy pro týž předmět práv uděleno komukoli jinému. Ztotožňuji se přitom s námitkou účastníka řízení, že není vystaven konkurenci ze strany jiných tuzemských kolektivních správců; tito kolektivní správci totiž vykonávají kolektivní správu k jinému předmětu práv (např. předmětu práva autorského), a proto nejsou služby, resp. oprávnění poskytovaná jinými kolektivními správci v České republice, z pohledu spotřebitele vzájemně zastupitelná. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy dovozuji, že účastník řízení se, alespoň pokud jde o činnosti spadající pod kolektivní správu, hospodářské soutěže ve smyslu § 2 odst. 1 zákona spíše neúčastní.
Naopak za nepochybnou považuji skutečnost, že účastník řízení hospodářskou soutěž ovlivňuje, resp. že má možnost tuto soutěž svou činností ovlivňovat. Účastník řízení vstupuje do právních vztahů na straně jedné s výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů a výkonnými umělci, které kolektivně zastupuje, na straně druhé s uživateli těchto záznamů. Zatímco první kategorie subjektů na účastníka řízení převedla správu svých majetkových práv, mj. právo rozhodovat o způsobu a podmínkách poskytování licence k užití záznamů, druhé kategorii subjektů, do níž patří provozovatelé veřejných produkcí (kromě provozovatelů jukeboxů, jichž se posuzované jednání dotýkalo, též provozovatelé restaurací, kin, pořadatelé výstav nebo tanečních zábav), účastník řízení tuto licenci poskytuje. Výkon kolektivní správy v tomto ohledu zahrnuje na straně jedné stanovení výše a způsobu placení odměn za poskytnutí licence a výběr odměn, na straně druhé vyplácení těchto odměn osobám, které jsou sdruženy a které jsou nositeli jím spravovaných práv. V obou skupinách subjektů, s nimiž účastník řízení při kolektivní správě přichází do styku, dochází k hospodářskému soutěžení, a činnost účastníka řízení tento proces nepochybně ovlivňuje, resp. má potenciál ovlivnit, a to přinejmenším právě stanovením výše odměn za veřejné užití zvukových a zvukově obrazových záznamů. Dospěl jsem tedy k závěru, že účastník řízení svou činností může ovlivňovat hospodářskou soutěž na trzích, na nichž působí držitelé práv, které zastupuje, jakož i na trzích, na nichž působí uživatelé zvukových a zvukově obrazových záznamů ke sdělování veřejnosti, a že je tedy nepochybně splněna přinejmenším jedna z alternativních podmínek stanovených v § 2 odst. 1 zákona. Uzavírám, že účastník řízení je soutěžitelem ve smyslu zákona.
Na podporu shora uvedeného závěru uvádím, že kolektivní správce je považován za subjekt, na nějž se zákazy stanovené soutěžním právem vztahují, i v evropském soutěžním právu, které bylo původním předobrazem českého soutěžního práva a s nímž je zákon harmonizován. Z judikatury Evropského soudního dvora vyplývá, že čl. 82 Smlouvy ES, upravující zákaz zneužití dominantního postavení, se vztahuje i na kolektivního správce v členském státě, který je na podstatné části společného trhu dominantní a který aplikuje nepřiměřené smluvní podmínky (srov. rozsudek ve spojených případech 110/88, 241/88 a 242/88 ve věci SACEM , [1989] ECR-2811). Relevance tohoto judikátu pro projednávaný případ přitom plyne ze skutečnosti, že vymezení pojmu podnik (undertaking) tak, jak je použit v čl. 82 Smlouvy ES, lze považovat za souladné s vymezením pojmu soutěžitel ve smyslu § 2 odst. 1 zákona. Pokud jde o přípustnost argumentací prostřednictvím evropského soutěžního práva, poukazuji na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu č. III. ÚS 31/97 z 29. 5. 1997 (ve věci Škoda automobilová ), podle něhož nelze považovat za protiústavní takovou interpretaci českého soutěžního práva, která vychází ze soutěžních pravidel upravených Smlouvou ES, neboť tento právní dokument je vystaven na stejných hodnotách a principech, na nichž je založen i ústavní řád České republiky.
I za situace, kdy byl účastník řízení shledán soutěžitelem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona, by aplikace soutěžního zákona na jeho jednání byla vyloučena v případě, že by byly splněny podmínky stanovené v § 1 odst. 3 zákona. Podle uvedeného ustanovení se totiž zákon na soutěžitele, kteří na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí vydaného podle zvláštního zákona poskytují služby obecného hospodářského významu, vztahuje, jen pokud jeho uplatnění neznemožní poskytování těchto služeb. Uvedené ustanovení, stejně jako čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES, které upravuje obdobné pravidlo v kontextu evropského soutěžního práva, tedy nezakládá úplné vynětí dané kategorie soutěžitelů z osobní působnosti soutěžního práva, nýbrž pouze vynětí v míře nezbytné. Účelem tohoto ustanovení je najít vyvážený stav mezi právem státu použít určité soutěžitele, působící zejména ve veřejném sektoru, jako nástroje hospodářské nebo fiskální politiky, a zájmem na dodržování obecných pravidel hospodářské soutěže. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že k vynětí z působnosti tu dochází v případě, že jsou splněny obě dvě tam stanovené podmínky. První podmínkou je skutečnost, že se v konkrétním případě jedná o soutěžitele, který poskytuje služby obecného hospodářského významu. Druhou podmínkou vynětí z působnosti zákona podle jeho § 1 odst. 3 je ověření skutečnosti, že úplná aplikace soutěžních pravidel v něm obsažených by poskytování služeb obecného hospodářského významu znemožnila.
Pokud jde o první podmínku, charakter služby obecného hospodářského významu je splněn zejména tehdy, jestliže prospěch ze služby poskytované předmětným soutěžitelem má všechno obyvatelstvo nebo celé hospodářství; naopak, charakter služby obecného hospodářského významu nemají ty služby, z nichž má prospěch pouze určitá skupina soutěžitelů či omezená skupina obyvatel nebo služba spočívající ve správě soukromých zájmů. Do kategorie služeb obecného hospodářského významu spadají tedy případy administrativně uložených povinností poskytování zcela specifických služeb, u nichž existuje veřejný zájem na jejich řádném, včasném a úplném poskytnutí. Tuzemská rozhodovací praxe ohledně naplnění pojmu služby obecného hospodářského zájmu se doposud nestačila rozvinout; za této situace lze podpůrně přihlédnout k judikatuře Evropského soudního dvora a k rozhodovací praxi Evropské komise, podle nichž lze za služby obecného hospodářského významu ve smyslu čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES považovat např. přenos televizního signálu (srov. např. rozsudek Evropského soudního dvora 155/73 ve věci Sacchi , [1974] ECR 409), provoz veřejné elektroenergetické distribuční sítě (např. rozsudek Evropského soudního dvora C-157/94 ve věci Komise v. Nizozemí , [1997] ECR I-05699), poskytování základních poštovních služeb (např. rozsudek Evropského soudního dvora ve spojených případech C-147/97 a C-148/97 ve věci Deutsche Post , [2000] ECR I-825), provozování veřejné telefonní sítě (srov. rozhodnutí Evropské komise IV/29.877 ve věci Brittish Telecommunications , publikováno v Úředním věstníku 1982 L 360/36) apod. Naopak, mezi služby, které podle Evropského soudního dvora a Evropské komise nemají charakter předpokládaný v čl. 86 odst. 2 Smlouvy ES, patří např. služby poskytované komerčními bankami (srov. rozsudek Evropského soudního dvora 172/80 ve věci Züchner v. Bayerische Vereinsbank , [1981] ECR 2021), služby provozování přístavů (viz rozhodnutí Evropské komise 97/745/EC ve věci Porto di Genoa , publikováno v Úředním věstníku 1997 L 301/27) nebo právě služby kolektivních správců (srov. např. rozsudek Evropského soudního dvora 127/73 ve věci BRT v. SABAM , [1974] ECR 51, rozsudek Evropského soudního dvora 7/82 ve věci GVL v. Komise , [1983] ECR 483 a rozhodnutí Evropské komise IV/26 760 ve věci GEMA , publikováno v Úředním věstníku 1971 L 134/15). Ve shodě s touto judikaturou a rozhodovací praxí jsem dovodil, že činnost kolektivního správce, kterou vykonává účastník řízení, nemá povahu služby obecného hospodářského zájmu, a to právě proto, že z této jeho činnosti mají prospěch pouze jím zastoupení výkonní umělci a výrobci zvukových a zvukově-obrazových záznamů, a nikoli ekonomika jako celek, resp. všichni obyvatelé.
I kdyby bylo shledáno naplnění podmínky obecného hospodářského významu činnosti provozované účastníkem řízení, jsem přesvědčen, že v projednávaném případě není splněna druhá podmínka exempce z osobní působnosti zákona, kterou je skutečnost, že by aplikace soutěžního zákona znemožnila nebo ztížila výkon této činnosti. Aplikace zákazů stanovených soutěžním právem totiž není v rozporu se samotným předmětem činnosti účastníka řízení jako kolektivního správce, když tuto činnost v rozsahu vymezeném autorským zákonem nepochybně lze vykonávat tak, aniž by se kolektivní správce dostal do střetu se zákonem. Jinými slovy a aplikujíce na konkrétní projednávaný případ lze konstatovat, že kolektivní správce se při poskytování souhlasu k veřejnému užití zvukových nebo zvukově obrazových záznamů vůbec nemusí dostat do rozporu se soutěžním právem, a to tehdy, postupuje-li nediskriminačně, nevyžaduje-li po protistraně nepřiměřené podmínky apod., a tedy aplikace soutěžního práva neznemožňuje výkon jeho činnosti, resp. výkon této činnosti není v důsledku aplikace soutěžního práva o nic obtížnějším, než výkon jakékoli jiné ekonomické aktivity, na kterou se zákon vztahuje.
Poukazuji navíc na skutečnost, že logickým výkladem § 97 odst. 8 autorského zákona, jehož se účastník řízení dovolává a který z působnosti soutěžního práva vyjímá dohody o sdružení nositelů práv v osobě kolektivního správce, lze dovodit, a to za použití argumentu a contrario, že všechny ostatní okolnosti výkonu kolektivní správy práv z režimu zákona vyňaty nejsou. Jinými slovy, zákaz dohod narušujících soutěž ve smyslu § 3 a násl. zákona se sice nevztahuje na dohodu, na jejímž základě došlo k ustavení účastníka řízení; na další činnost takto ustaveného soutěžitele se však hlava druhá a hlava třetí zákona obecně vztahuje, a to v plném rozsahu. Zvolil-li zákonodárce metodu parciální exempce z působnosti zákona pro konkrétní typ jednání (uzavření dohody vedoucí ke vzniku kolektivního správce), pak hodlal-li by vyloučit působnost zákona na konkrétní jednostranné jednání kolektivního správce, učinil by tak stejným legislativně technickým řešením. To se však v daném případě nestalo.
Ze všech shora uvedených důvodů jsem dospěl k závěru, že účastník řízení je soutěžitelem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona, že v daném případě nelze aplikovat výjimku z působnosti zákona podávanou z jeho § 1 odst. 3, a že tedy na jednání, jež je předmětem správního řízení a jež bylo napadeným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně shledáno zneužitím dominantního postavení, se soutěžní právo, resp. zákon, v plném rozsahu vztahuje.
Posouzení nepřiměřenosti podmínek uplatňovaných účastníkem řízení ze strany Úřadu
Posouzení důvodnosti ostatních námitek účastníka řízení se neobejde bez celkového přezkoumání napadeného rozhodnutí i nad rámec uplatněných důvodů tak, jak je to předepsáno v § 59 odst. 1 ve spojení s § 61 odst. 3 správního řádu.
Nejprve jsem se zaměřil na přezkum důvodnosti závěru správního orgánu prvního stupně o tom, že účastník řízení zneužil své dominantní postavení na Úřadem vymezených relevantních trzích ve formě vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu [ § 11 odst. 1 písm. a) zákona, resp. § 9 odst. 3 písm. a) předchozího zákona]. Naplnění tohoto typu zneužití dominantního postavení bylo v případě výrokových částí první až třetí spatřováno vždy v uplatňování nepřiměřené výše odměn za veřejné užití zvukových záznamů, resp. zvukově obrazových záznamů prostřednictvím CD jukeboxů, HD jukeboxů či zvukově obrazových jukeboxů.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona, stejně jako obsahově shodná právní úprava obsažená v § 9 odst. 3 písm. a) předchozího zákona, zakazuje zneužití dominantního postavení ve formě přímého nebo nepřímého vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu ze strany soutěžitele s dominantním postavením. Jako příklad uplatňování nepřiměřených podmínek je v zákoně uvedeno vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění. Nejtypičtějším příkladem je pak uplatňování nepřiměřených cenových podmínek, nejčastěji nepřiměřeně vysokých cen.
V případě, že se soutěžní úřad rozhodne aplikovat na konkrétní jednání soutěžitele, o němž bylo napevno zjištěno, že má dominantní postavení, uvedenou skutkovou podstatu, musí jeho úvahy směřovat prvotně k prokázání nepřiměřenosti vynucovaných podmínek, resp. k prokázání, že plnění, jež je dominantním soutěžitelem vyžadováno po jeho obchodních partnerech, je ve zjevném nepoměru ve vztahu k plnění, které on sám těmto obchodním partnerům (nejčastěji odběratelům) poskytuje. Za klíčovou tedy považuji analýzu vzájemného vztahu (poměru) mezi hodnotou zboží (výrobky či služby), kterou dominantní subjekt poskytuje, a hodnotou peněžního či jiného plnění, které za toto zboží od odběratelů požaduje. Jedno z vymezení nepřiměřeně vysoké ceny ve shora uvedeném smyslu, jež připadá v úvahu, za takovou nepřiměřeně vysokou cenu považuje cenu, jejíž výše nemá žádnou logickou vazbu, resp. žádný racionálně odůvodnitelný vztah k ekonomické hodnotě dodávaného zboží (srov. v obdobném duchu rozsudek Evropského soudního dvora 27/76 ve věci United Brands v. Komise , [1978] ECR 207). Je na soutěžním úřadu, aby, hodlá-li postupovat podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona, prokázal absenci uvedené logické vazby. Tak lze činit zejména porovnáním výrobních a jiných nákladů k výsledné ceně. Podpůrnou metodou posouzení přiměřenosti aplikované ceny, kterou lze použít v případě, kdy zjištění nákladů je z povahy věci obtížné nebo dokonce nemožné, je pak porovnání cenových úrovní pro shodné zboží (relevantní výrobek) v různých geografických územích. Nepřiměřeně vysokou cenou je pak taková cena, která je nápadně vyšší na posuzovaném geografickém relevantním trhu než na ostatních geografických relevantních trzích. Podmínkou použití této metody je však to, že tato geografická území, na nichž je cenová úroveň pro konkrétní zboží srovnávána, takové porovnání objektivně snesou, resp. že ostatní soutěžní podmínky na těchto relevantních trzích jsou jinak shodné, a nejsou například ovlivněny regulačními opatřeními (ve stejném duchu srov. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci SACEM ). V každém případě však důkazní břemeno prokázání nepřiměřenosti uplatňovaných cen spočívá na soutěžním úřadu, nikoli na soutěžiteli, jenž je účastníkem řízení.
Účastníkovi řízení je v napadeném rozhodnutí vytýkáno, že ve vztahu k odběratelům svých služeb, tj. zájemcům o udělení oprávnění k veřejnému užití zvukových, resp. zvukově obrazových záznamů prostřednictvím jukeboxů, uplatňoval nepřiměřené ceny, resp. že výše odměny za toto využití, jíž účastník řízení po provozovatelích uvedených technických zařízení požadoval, byla nepřiměřená poskytovanému plnění. Správní orgán prvního stupně však podle mého zjištění rezignoval na provedení úvahy o tom, zda mezi ekonomickou hodnotou tohoto oprávnění, na straně jedné, a jeho cenou, tedy odměnou za veřejné využití, na straně druhé, existuje logická vazba. V napadeném rozhodnutí zcela absentují informace, z nichž by bylo možné dovodit, jakou hodnotu toto oprávnění ve skutečnosti má, tedy jaká hodnota je jeho udělením provozovatelům jukeboxů poskytována. Považuji přitom za nepochybné, že hodnota takového oprávnění není zanedbatelná, neboť je protihodnotou za použití uměleckého výkonu výkonných umělců a produktu výrobce zvukového záznamu za účelem dosažení hospodářského prospěchu při provozování technických zábavních zařízení. Provozovatel jukeboxu udělením oprávnění získává možnost zvukové, resp. zvukově obrazové záznamy veřejně užívat (ačkoli takové veřejné užití je obecně zakázáno), a to za účelem podnikatelské činnosti, tedy za účelem zisku. Zisku provozovatelů jukeboxů je tu tedy dosahováno na základě užití výkonů výkonných umělců zprostředkovaných na nosičích záznamu.
Za pochybení správního orgánu prvního stupně tedy považuji skutečnost, že se nezabýval otázkou možnosti stanovení alespoň přibližné ekonomické hodnoty oprávnění k veřejnému užití záznamů, jež je poskytováno ze strany účastníka řízení, a to i přesto, že takové určení může být v projednávané věci obtížně proveditelné či dokonce nemožné. Výsledkem takové úvahy by mohl být i závěr, že ekonomickou hodnotu poskytovaného oprávnění nelze exaktně určit, a tento závěr bych byl připraven akceptovat, byla-li by tato úvaha obsažena v napadeném rozhodnutí a pokud by byla opřena o logické argumenty, jež by bylo možné přezkoumat. Tak tomu však v přezkoumávaném rozhodnutí nebylo.
Po uvedeném zjištění, které by však muselo najít svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí, mohl Úřad přistoupit k výše uvedené podpůrné a alternativní metodě posouzení přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti účastníkem řízení uplatňované ceny, a to porovnáním k cenové úrovni v různých oblastech, tedy na různých geograficky relevantních trzích. Vzhledem k tomu, že tak Úřad učinil (ačkoli se tak mělo stát až po úvaze o nemožnosti přezkoumat přiměřenost ceny standardním způsobem), přezkoumal jsem jeho postup i v tomto ohledu.
V rozsudku Evropského soudního dvora ve věci SACEM , jehož se dovolával v napadeném rozhodnutí správní orgán prvního stupně, je vyjádřen právní názor, podle něhož národní kolektivní správce s dominantním postavením na podstatné části společného trhu se dopouští zneužití dominantního postavení uplatňováním nepřiměřených podmínek, jestliže odměny, které účtuje uživatelům zvukových záznamů (v daném případě diskotékám), jsou znatelně vyšší, než odměny účtované v jiných členských státech, a to za podmínky, že výše odměny je srovnávána na konzistentním základě. V takovém případě je rozdíl ve výši odměn významným indikátorem možného zneužití dominantního postavení. Platí přitom, že se nejedná o uplatňování nepřiměřených podmínek, jestliže kolektivní správce je schopen prokázat, že rozdílná výše odměny je důvodná vzhledem k objektivním a relevantním odlišnostem ovlivňujícím kolektivní správu v jednom členském státě v porovnání s okolnostmi ovlivňujícími kolektivní správu v jiném členském státě.
Z uvedeného je pak třeba dovodit, že aby bylo možno na základě srovnání cenových úrovní na různých geograficky relevantních trzích dovozovat zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřeně vysokých cen, musí být nejprve zjištěno, že dominantní soutěžitel, jehož jednání je předmětem zkoumání, skutečně aplikuje ceny, jež jsou vyšší než v kterémkoli jiném relevantním státě, resp. ve většině porovnávaných zemí, přičemž po takovém zjištění je nezbytné zkoumat, zda existují objektivní důvody, které ospravedlňují vyžadování vyšších cen.
Úřad provedl rozsáhlé srovnání výše odměn za veřejné užití zvukového záznamu v jukeboxech uplatňovaných vybranými kolektivními správci z jiných evropských zemí, a to jak podle absolutní výše těchto odměn, tak v přepočtených hodnotách, kdy absolutní výše byla přepočtena na podíl hrubé měsíční mzdy v jednotlivých zemích a rovněž s využitím kritéria reálného měnového kursu. Výsledky tohoto porovnání tak, jak jsou uvedeny na stranách 21 až 29 napadeného rozhodnutí, však podle mého zjištění nevedou k přesvědčivému a jednoznačnému závěru, že výše odměny uplatňované účastníkem řízení je nepřiměřená. Výsledky dílčího průzkumu provedeného Úřadem totiž neprokazují, že by výše odměny byla ve výrazném, resp. značném nepoměru k odměnám, jež jsou uplatňovány v jiných srovnávaných zemích.
Pokud jde o absolutní hodnotu této odměny, z Úřadem zajištěných podkladů lze dovodit, že přinejmenším na Slovensku, v Nizozemí a v Dánsku je paušální částka odměny (uplatňovaná bez ohledu na velikost provozovny, v níž je jukebox umístěn, či na jiné okolnosti) vyšší než v České republice, přičemž ve Francii je odměna vyšší v některých regionech. Ze srovnání absolutních hodnot tedy nelze dovodit, že by výše odměny požadované účastníkem řízení v České republice byla vyšší, resp. výrazně vyšší než výše odměn uplatňovaných v jiných srovnávaných zemích.
Pokud jde o srovnání výše uplatňovaných odměn přepočtené dle shora uvedených kritérií, konstatuji, že přesvědčivost a relevanci takového srovnání a interpretace výsledku srovnání v daném případě negativně ovlivňují přinejmenším dvě skutečnosti. Předně Úřad nedostatečně zdůvodnil, proč porovnání přepočtu výše odměn způsobem, ke kterému přistoupil, má větší vypovídající hodnotu než porovnání absolutních hodnot nebo porovnání přepočtů podle jiných kritérií, které v dané oblasti z povahy věci přicházejí v úvahu. V této souvislosti poukazuji na skutečnost, že Úřad se nezabýval například otázkou srovnání pořizovacích cen originálního nosiče v jednotlivých porovnávaných státech či otázkou obvyklé výše zisku provozovatele jukeboxů z jeho provozu, resp. otázkou, zda též zohlednění těchto kritérií není při porovnávání výše odměn uplatňovaných v různých zemích relevantní. Nepochybuji přitom, že i tyto okolnosti mohou mít význam pro analýzu hodnoty oprávnění, jež je kolektivními správci v jednotlivých zemích udělováno.
I kdybych připustil, že zvolené způsoby přepočtu byly v daném případě adekvátním postupem, nemohl jsem přehlédnout, že ani po tomto přepočtu odměny požadované za poskytnutí oprávnění k veřejnému užití ze strany účastníka řízení nejsou nejvyšší ze všech porovnávaných států, resp. že nejsou znatelně vyšší než v jiných srovnávaných zemích (viz tabulky na stranách 25 a 27 napadeného rozhodnutí). Tak např. odměny vyžadované slovenským kolektivním správcem jsou i po přepočtu podle reálného kurzu a se zohledněním kupní síly vyšší než odměny vybírané účastníkem řízení v České republice. To samé pak platí v případě některých sazeb odměn uplatňovaných kolektivními správci v Nizozemí a v případě přepočtu dle reálného kursu i v Dánsku (sazba střed a maximum) a ve Francii (sazba maximum).
V této souvislosti zdůrazňuji, že k vyslovení výroku o zneužití dominantního postavení ve formě vyžadování nepřiměřených cenových podmínek nepostačuje zjištění, že ceny uplatňované dominantním soutěžitelem, jehož jednání je předmětem správního řízení, jsou vyšší, než v některých z porovnávaných zemí. Takový závěr by byl v rozporu se shora uvedeným judikátem ve věci SACEM , když z jeho textu vyplývá, že relevantní je pouze zjištění, že ceny jsou vyšší než v jiných státech, a to znatelně.
Provedenému srovnání Úřadu pak metodologicky vytýkám též absenci posouzení, zda situace na relevantních trzích v zemích, které byly v napadeném rozhodnutí srovnávány, resp. ostatní okolnosti ovlivňující výši odměny za veřejné užití záznamu byly stejné, obdobné nebo velmi podobné podmínkám panujícím na geografickém relevantním trhu České republiky. Pouze v případě ověření této shodnosti, obdobnosti nebo velké míře podobnosti totiž lze dospět k závěru, že provedené srovnání bylo uskutečněno na konsistentním základě tak, jak o tom hovoří Evropský soudní dvůr v rozsudku v právní věci SACEM .
Vzhledem k tomu, že Úřad neprokázal, že výše odměn za veřejné užití záznamu je v České republice vyšší než v jiných státech, bylo nadbytečné zabývat se posouzením relevantnosti důvodů tvrzených účastníkem řízení ospravedlňujících, podle jeho názoru, stanovení konkrétní výše odměny.
Shora uvedené poznatky lze shrnout tak, že správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí přesvědčivým způsobem neprokázal, že se účastník řízení dopustil zneužití dominantního postavení ve formě vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, resp. vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona, resp. § 9 odst. 3 písm. a) předchozího zákona. Vzhledem k tomuto závěru a s ohledem na to, že nelze vyloučit, že ke zneužití dominantního postavení ze strany účastníka řízení ve skutečnosti došlo (i když to nebylo přesvědčivě dokladováno v napadeném rozhodnutí), rozhodl jsem ve vztahu k výrokovým částem jedna až tři napadeného rozhodnutí toto rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání správnímu orgánu prvního stupně.
Celým napadeným rozhodnutím se kromě výtky nepřiměřené výše odměn prolíná též výtka Úřadu ohledně nepřiměřenosti způsobu, jakým účastník řízení stanovil odměnu, a to i s ohledem na její jednotlivé razantní nárůsty a poklesy. Část odůvodnění napadeného rozhodnutí se posouzení přiměřenosti postupu účastníka řízení při změně výše odměn za veřejné užití záznamu věnuje, aniž by tyto úvahy našly zhmotnění ve výroku, jímž by toto jednání bylo prohlášeno za zneužití dominantního postavení, resp. aniž by ohledně tohoto jednání byl učiněn závěr, že se o zneužití dominance nejedná. Na straně druhé však výroková část sedmá napadeného rozhodnutí ukládá účastníkovi řízení opatření k nápravě ve smyslu § 23 zákona, která svou povahou i obsahem směřují k nápravě právě uvedeného stavu. Takový postup je však nepřípustný: opatření k nápravě ve smyslu uvedeného ustanovení totiž může být ukládáno pouze k nápravě závadného stavu, tj. k odstranění nepříznivých následků jednání, jež bylo soutěžním úřadem autoritativně shledáno protisoutěžním, resp. k prevenci jeho opakování. Rozhodne-li se Úřad uložit v rozhodnutí opatření k nápravě, musí příslušný výrok rozhodnutí ukládající opatření k nápravě věcně a logicky navazovat na výrok, kterým bylo konkrétní jednání účastníka řízení shledáno protisoutěžním. Uložením opatření k nápravě naopak nelze odstraňovat nepříznivé následky jednání účastníka řízení, které nebylo stejným rozhodnutím Úřadu shledáno protisoutěžním, neboť takový postup by byl přinejmenším v rozporu se zásadami účelovosti a proporcionality tak, jak je lze dovodit z § 23 odst. 2 zákona, a proto nezákonný. Jinými slovy, Úřad nebyl oprávněn uložit opatření k nápravě, směřující k prevenci jednání, které nebylo předcházejícími výrokovými částmi téhož rozhodnutí deklarováno jako zneužití dominantního postavení a do budoucna zakázáno.
I vzhledem k uvedeným skutečnostem bude nezbytné, aby se Úřad v novém řízení zabýval též otázkou, zda spíše než nepřiměřeností výše odměn, která nebyla v napadeném rozhodnutí přesvědčivě zdokumentována, nezneužil účastník své dominantní postavení netransparentním a neověřitelným, tedy nepřiměřeným způsobem stanovení výše odměn a zda újma ostatních soutěžitelů či spotřebitelů nespočívá v tom, že tito neměli možnost jakkoli ověřit přiměřenost výše odměn stanovovaných účastníkem řízení či seznámit se s podklady pro konstrukci této odměny, když veškeré, byť skokové zvýšení cen byli uživatelé záznamů nuceni akceptovat (chtěli-li nadále jukeboxy provozovat) v důsledku monopolního postavení účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že takové jednání však nebylo předmětem správního řízení, bude třeba v dalším řízení zvážit, zda není vhodné či nezbytné změnit, popřípadě rozšířit předmět správního řízení v uvedeném smyslu.
Posouzení diskriminace ze strany účastníka řízení
Ve čtvrté výrokové části napadeného rozhodnutí je konstatováno, že účastník řízení zneužil své dominantní postavení na trhu poskytování oprávnění výkonných umělců a výrobců záznamů k veřejnému užití zvukových záznamů prostřednictvím jukeboxů tím, že bez objektivně ospravedlnitelného důvodu nastavil podmínky pro veřejné užití zvukových záznamů prostřednictvím jukeboxů, které umožňují provozovatelům HD jukeboxů mít pro jimi provozovaný neomezený počet jukeboxů ke zvukovým záznamům nahraným na harddisk jukeboxů jen jednu sadu originálních CD nosičů záznamů, zatímco provozovatelé CD jukeboxů jsou povinni užívat originální CD nosiče záznamů v každém jednotlivém CD jukeboxu. V tom pak Úřad spatřoval uplatňování rozdílných podmínek pro veřejné užití zvukových záznamů vůči provozovatelům jukeboxů, k újmě provozovatelů CD jukeboxů, kteří byli těmito podmínkami znevýhodněni v hospodářské soutěži s provozovateli HD jukeboxů. Jednání účastníka řízení pak bylo kvalifikováno jako zneužití dominantního postavení ve formě diskriminace ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona, resp. § 9 odst. 3 písm. c) předchozího zákona. Přezkoumal jsem uvedenou část výroku, jakož i jí odpovídající část odůvodnění napadeného rozhodnutí a dospěl jsem k následujícímu závěru.
Zneužití dominantního postavení ze strany účastníka řízení je ze strany Úřadu shledáváno, zjednodušeně řečeno, v tom, že umožňoval provozovatelům HD jukeboxů pořídit pro všechny jimi provozované jukeboxy pouze jednu sadu originálních CD nosičů, kdežto v případě CD jukeboxů museli provozovatelé pořídit pro každé takové zařízení vlastní sadu originálních CD nosičů. Oprávnění k pořízení záložních kopií pak bylo zohledněno ve výši odměny za veřejné užití zvukového záznamu, když v případě HD jukeboxů tato odměna činila 1 000 Kč, oproti odměně ve výši 400 Kč uplatňované účastníkem řízení ve vztahu k provozovatelům CD jukeboxů. Na stranách 30 a 31 napadeného správního rozhodnutí jsou pak uvedeny kalkulace provedené Úřadem, které dokumentují disproporci vývoje celkové výše odměn v závislosti na počtu provozovaných jukeboxů a prokazují, že tento systém v případech, kdy jsou provozovány více jak dva jukeboxy, zvýhodňuje provozovatele HD jukeboxů oproti provozovatelům CD jukeboxů. Úřad pak dovozuje, že k této disproporci není objektivní důvod, resp. v jednání účastníka řízení shledává nepřípustnou diskriminaci.
Aniž bych hodlal zpochybňovat správnost Úřadem provedených výpočtů a bez toho, že bych chtěl relativizovat jím učiněný závěr, že za takto nastavených podmínek může být ve většině případů výhodnější provozovat HD jukeboxy, nemohu se ztotožnit se závěrem Úřadu, že tento stav lze bez dalšího označit za výsledek zneužívajícího jednání účastníka řízení, které bylo umožněno jeho dominancí. Správní orgán prvního stupně tu podle mého přesvědčení přehlédl zásadní okolnost, která byla potvrzena v doplněném dokazování, jež bylo provedeno v řízení o rozkladu: zatímco v případě HD jukeboxů je účastník řízení na základě čl. I odst. 1 písm. c) Smlouvy o zastupování práv výrobců zvukových záznamů oprávněn vydat oprávnění k pořízení kopii nosiče zvukového záznamu, v případě CD jukeboxů tomu tak není. Jinými slovy, zatímco v případě kopírování zvukových záznamů na harddisk jukeboxů se jedná o situaci nezbytných provozních důvodů ve smyslu cit. ustanovení uvedené smlouvy a účastník řízení je oprávněn dávat za výrobce zvukových záznamů svolení k vytvoření takové rozmnoženiny, pořizování rozmnoženin v ostatních případech, v nichž takové pořízení není technicky nutné, vůbec nespadá pod režim kolektivní správy. Účastník řízení není oprávněn poskytovat oprávnění k pořízení rozmnoženiny pro účely provozu CD jukeboxu, a takový souhlas k vytvoření rozmnoženiny díla poskytuje v souladu s § 75 a násl. autorského zákona samotný výrobce zvukového záznamu. Již z uvedeného je zřejmé, že je třeba odlišovat souhlas s veřejným užitím zvukového záznamu na straně jedné a souhlas s pořízením rozmnoženiny zvukového záznamu. Tyto služby nejsou vzájemně zastupitelné a nejsou součástí jednoho relevantního trhu. Zatímco na relevantním trhu poskytování souhlasu s veřejným užitím zvukového, resp. zvukově obrazového záznamu, disponuje, jak bylo výše uvedeno, účastník řízení dominantním postavením, neboť pouze on může takový souhlas poskytnout, v případě druhého relevantního trhu, v jehož rámci poskytuje účastník řízení souhlas s pořízením rozmnoženiny, vstupuje účastník řízení do konkurenčních vztahů se samotnými výrobci zvukových záznamů, neboť pouze oni mohou dát souhlas k pořízení rozmnoženin v případech, na které se nevztahuje kolektivní správa, tedy i pro případ použití takové rozmnoženiny pro CD jukeboxy.
Správní orgán prvního stupně se tedy podle mých zjištění ve vztahu k jednání, jež je předmětem výrokové části čtvrté napadeného rozhodnutí, nedostatečným způsobem zabýval otázkou definice relevantního trhu, na němž k tomuto jednání docházelo, jakož i řádnému vymezení postavení účastníka řízení na takto vymezeném trhu. Je totiž sporné, zda účastník řízení má na trhu, na němž jsou poskytována oprávnění k pořízení rozmnoženiny nosičů zvukových a zvukově obrazových záznamů, vůbec dominantní postavení. Vzhledem k tomu, že není možné takový úsudek učinit bez dalšího došetření případu, nezbylo mi než zrušit napadené rozhodnutí i v rozsahu čtvrté výrokové části a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Teprve po provedeném došetření, v jehož rámci bude přihlédnuto k doplněnému dokazování k výkladu článku I odst. 1. písm. c) typové Smlouvy o zastupování práv výkonných umělců, a na základě jeho výsledků, bude možno učinit úsudek, zda jednání účastníka řízení je zneužitím dominantního postavení ve formě diskriminace.
V. Závěr
Na základě návrhu rozkladové komise ustavené dle § 61 odst. 2 správního řádu a po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího správního řízení v celém rozsahu i nad rámec uplatněných námitek, jsem ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí takovými vadami, které nelze odstranit v rozhodnutí o rozkladu, a že poté, co se tyto výhrady týkají všech výrokových částí deklarujících zneužití dominantního postavení, resp. jejich odůvodnění, je třeba zrušit též výrokové část navazující, tj. výrokové části, v nichž je uložen zákaz takového jednání do budoucna, pokuta a opatření k nápravě ve smyslu § 23 odst. 1 zákona. Zrušil jsem tedy napadené rozhodnutí v plném rozsahu a věc vracím správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu projednání (§ 59 odst. 2 správního řádu). V tomto novém řízení je správní orgán prvního stupně vázán právními názory vyjádřenými v tomto rozhodnutí.
Jelikož je napadené rozhodnutí rušeno a věc je vrácena k novému projednání a rozhodnutí, nepovažuji za nezbytné vyjadřovat se k ostatním námitkám účastníka řízení obsaženým v rozkladu. Tyto námitky však správní orgán prvního stupně vezme na zřetel při novém projednání věci a jsou-li důvodné, případné nedostatky, nepřesnosti či nesprávnosti v novém rozhodnutí odstraní.
P o u č e n í
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.
Ing. Martin Pecina, MBA
předseda
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěž
Rozhodnutí obdrží:
INTERGRAM
Na Poříčí 27
110 00 Praha 1
Toto rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným dne 6. 1. 2006.