Tdo 412/2005
Datum rozhodnutí: 21.06.2005
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2005 dovolání obviněných JUDr. O. V. a I. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 5 To 433/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 57/2003 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. O. V. a obviněného I. V. o d m í t a j í .



O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 3 T 57/2003, byli obvinění JUDr. O. V. a I. V. uznáni vinnými trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jej dopustili tím, že dne 7. 5. 2000 kolem 13:00 hod. v P., ul. B., v domě vstoupili bez souhlasu uživatelů do místností zařízených k bydlení, které obývali L. H., a K. H., a vyklidili z nich jejich osobní věci, jakož i věci J. C. a K. C., a to aniž by se domáhali rozhodnutí soudu, že jsou tyto osoby předmětné prostory povinny vyklidit.

Oběma obviněným byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Obviněnému JUDr. O.u V. byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 80.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Obviněnému I.u V. byl uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Odvolání obviněných Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 5 To 433/2004, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti tomuto usnesení podali obvinění prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, které opřeli o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání namítli, že odvolací soud se podle jejich názoru nevypořádal se všemi hmotně právními námitkami, které jimi byly vzneseny, když některé z nich, ač zcela zásadní povahy, pominul zcela, jiné posoudil dle jejich mínění kuse, zploštěle či v rozporu se základní hmotně právní úpravou obsaženou jak v trestním zákoně, tak i v navazujících předpisech občanskoprávní povahy. Obvinění jsou přesvědčeni, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek po právní stránce, neboť podle jejich přesvědčení nenaplňuje formální znaky trestného činu podle § 238 tr. zák, ani trestného činu podle § 249a tr. zák., a není naplněna ani materiální stránka těchto trestných činů.

Podle dovolatelů došlo i k procesnímu pochybení soudu prvního stupně, který je neupozornil na možnost přísnějšího právního posouzení skutku ve smyslu § 225 odst. 2 tr. ř., což vedlo podle jejich názoru ke zkrácení jejich práva na poskytnutí lhůty k nové přípravě obhajoby. V této souvislosti upozorňují, že navzdory rozsáhlému dokazování nedošlo k náležitému právnímu hodnocení. Obvinění uvádějí, že v průběhu řízení před odvolacím soudem jim bylo značnou měrou bráněno v právu na plnou obhajobu a nebylo jim umožněno se plně a nerušeně vyjádřit.

Dovolatelé dále zdůraznili, že nebylo přihlédnuto k systémové nezpůsobilosti dřevěné budovy skladu a v ní se nacházejících bytových prostor být objektem (hmotným předmětem) trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák., resp. trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249 odst. 2 tr. zák. Jsou přesvědčeni, že zákaz užívání nezkolaudovaných staveb je zákazem zákonným a jeho porušování, i když trvalo desítky let, nemůže požívat žádné právní ochrany, zejména pak ochrany trestněprávní.

To by podle odvolatelů bylo možné jen v případě, že by jejich uživatel byl tzv. v dobré víře , což však podle jejich názoru v posuzovaném případě splněno nebylo. Obvinění soudům vytýkají, že nepřipustily ani na okamžik možnost zkoumání skutkového děje z opačného pohledu možného rušení vlastnických práv obviněných poškozenými.

Obvinění rekapitulují provedené důkazy s tím, že podle jejich názoru nic nenasvědčuje, že by předmětný objekt byl několik let před demolicí užíván. Vyslovují nesouhlas s argumentací, podle níž věděli o dlouholetých uživatelích bez právního důvodu a jejich jednání bylo z morálních hledisek neobhajitelné.

Obvinění mají rovněž za to, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jejich obhajobou týkající se případné aplikace ustanovení trestního zákona o nutné obraně a opomněl rovněž zhodnotit aplikaci ustanovení § 417 obč. zák. o zákonné povinnosti zakročit k odvrácení hrozící škody. Obviněný JUDr. O. V. dále nesouhlasí s tím, že byl sankcionován za své právnické vzdělání a odsouzen tak k podstatně vyššímu peněžitému trestu než spoluobviněný.

Závěrem dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek obvodního soudu, a současně, aby sám rozhodl o jejich zproštění obžaloby z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, případně aby věc přikázal podle své úvahy prvoinstančnímu či druhoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí v mezích jím zaujatého právního názoru.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněných podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně není argumentace dovolatelů způsobilá zvrátit správný právní závěr soudů o jejich vině. Poukazuje v této souvislosti na to, že i zahrádkářské chatky, za předpokladu, že svému uživateli poskytují určité soukromí a možnost odpočinku, požívají v souladu s respektovanou judikaturou (č. 36/1988 Sb. rozh. trest.) ochrany podle § 238 tr. zák., takže tím spíše musí takové ochrany požívat byt užívaný od roku 1959 J. C: a v dalších obdobích i jejími rodinnými příslušníky. Podle nejvyšší státní zástupkyně soudy správně dovodily, že J. C. vzhledem k průvodním okolnostem užívala předmětné prostory v dobré víře. Proto také byli dovolatelé uznání v občanskoprávním řízení povinnými zajistit J. C. náhradní byt. Námitka, zda objekt byl před demolicí užíván či ne, je podle nejvyšší státní zástupkyně skutkové povahy, avšak neodpovídá podle ní provedeným důkazům. Podle jejího názoru se obvinění rozhodli řešit situaci svévolně, přestože si byli vědomi, že by věc měli řešit zákonným postupem, když v té době probíhalo o věci občanskoprávní řízení. Z toho dovozuje, že ze strany obviněných šlo o úmyslné zavinění. Nebyly přitom podle jejího názoru na straně obviněných naplněny podmínky ani nutné obrany podle § 13 tr. zák., ani podmínky plnění povinnosti zakročit proti hrozící škodě podle § 417 obč. zák. Závěrem vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud společné dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jak soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatelů, kterými zpochybňovali některé procesní nedostatky odvolacího řízení. Pokud tedy dovolatelé zmíněné námitky uplatnili, vybočovali tím z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., takže Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nepřihlížel. Pouze nad rámec vlastního rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že k namítanému porušení práva obhajoby obviněných vzhledem ke změně právního posouzení jednání obviněných nedošlo, když na tuto možnost byli výslovně upozorněni v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 5 To 63/2004.

Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitky dovolatelů zpochybňující naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Nejvyšší soud však v tomto ohledu konstatoval, že touto otázkou se obvodní i městský soud podrobně zabývaly a dospěly při jejím řešení ke správnému závěru.

Obvodní a městský soud spatřovaly naplnění znaků trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. v tom, že obvinění JUDr. O. V. a I. V. společně neoprávněně vnikli do bytu jiného a při činu užili násilí.

Dovolatelé především zpochybňovali naplnění znaku byt, resp. tvrdili, že objekt nebyl podle jejich informací dlouhodobě k bydlení užíván.

Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že objektem trestného činu porušování domovní svobody je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny a to nejen vlastníka, ale i uživatele domu či bytu. Uživatel bytu je přitom chráněn i proti vlastníkovi (k tomu viz č. 16/1995 Sb. rozh. trest.). Naproti tomu vniknutí do prostoru, který sice má charakter bytu či domu, avšak není obýván, nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu, neboť nedochází k porušení chráněného zájmu porušení domovní svobody (viz č. 1/1980, str. 25 Sb. rozh. trest.).

Pojem dům a byt přitom není vykládán v přísně technickém slova smyslu, ale v souladu s respektovanou judikaturou se za ně považují i všechny uzavřené prostory tvořící příslušenství domu (půda, sklep, ohrazený dvůr), ale například i zahrádkářské chatky, které sice primárně nejsou určeny k bydlení, za předpokladu, že mají uživateli poskytovat určité soukromí a možnost odpočinku, resp. slouží k občasné rekreaci. Ochrana podle ust. § 238 je poskytována i zabezpečeným sklepním kójím (viz č. 16/1993-II Sb. rozh. trest.) či hotelovému pokoji (viz č. 8/1990 Sb. rozh. trest).

Z toho plyne jednoznačný závěr, že ochrana podle § 238 tr. zák. se vztahovala i na objekt dlouhodobě užívaný fakticky jako byt manžely C., resp. L. H. a K. H., byť stavba jako byt kolaudována nebyla. Námitka obviněných, že objekt nebyl po delší dobu k bydlení užíván, je skutkového rázu, takže Nejvyšší soud k ní nepřihlížel. Mohl však konstatovat, že obvodní i městský soud se touto námitkou důkladně zabývaly a tuto část obhajoby měly na podkladě zhodnocení provedených důkazů za spolehlivě a jednoznačně vyvrácenu. Tato námitka proto byla shledána Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněnou.

Další námitky obviněných směřovaly proti naplnění znaku neoprávněně, neboť dovozovali, že jako vlastníci byli oprávněni do objektu vniknout a zasáhnout proti těm, kteří se v objektu zdržovali, resp. zde měli své věci, neboť objekt užívali neoprávněně. Poukázali i na možnost, že jejich jednání by bylo možno podřadit pod jednání v nutné obraně (§ 13 tr. zák.), resp. jednání směřující ke splnění povinnosti odvrátit hrozící škodu podle § 417 odst. 1 obč. zák. I tato část dovolání je podle závěru Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

V projednávaném případě se jednalo o situaci, kdy poškození užívali objekt dlouhodobě k bydlení, přestože tento nebyl jako byt zkolaudován. Poškozeným navíc nesvědčil platný titul bydlení, nicméně tento nedostatek titulu nezpůsobili. Podle zjištění soudů uzavřela J. C. na předmětný objekt nájemní smlouvu v roce 1959 se S. v. v P. s tím, že nájemní poměr se uzavírá na dobu neurčitou. Smlouva byla uzavírána za účelem bydlení, nájemné bylo stanoveno na 300, Kč ročně. Jmenovaná po celou dobu nájemné uhrazovala včetně souvisejících poplatků za dodávky elektřiny, vodné a stočné. Především městský soud správně vyzdvihl, že poškození do objektu násilně nevnikli a byt dlouhodobě užívali se souhlasem původního vlastníka, posléze následného vlastníka (otce obviněných, kterému objekt připadl v důsledku restituce) a poté i se souhlasem obou obviněných, kteří nemovitost nabyli darem.

Vzhledem k tomu, že místnosti užívané poškozenými k bydlení nebyly kolaudovány jako byt, nebylo ovšem možno na jejich užívání uzavřít platnou nájemní smlouvu ve smyslu § 685 odst. 1 a § 686 obč. zák. Nájemní poměr k předmětným prostorám proto nemohl vzniknout ani v důsledku uzavření zmíněné nájemní smlouvy, která byla ve skutečnosti neplatným právním úkonem. Podle § 712 obč. zák. sice právo na bytovou náhradu náleží jen tam, kde existoval nájemní poměr k bytu, tuto však lze přiznat, pokud by její nepřiznání bylo s ohledem na okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Pro takový závěr svědčily shora uvedené skutečnosti nasvědčující dobré víře poškozených.

Podle zjištění soudů poškození užívali objekt v dobré víře s reálnou perspektivou, že v případě stanovení povinnosti předmětný objekt vyklidit, bude tato vázána na zajištění bytové náhrady. Přestože rozhodovací praxe soudů není při posuzování obdobných případů zcela jednotná, případy přiznání práva na zajištění bytové náhrady opřené o ust. § 3 odst. 1 obč. zák. nejsou nijak výjimečné (k tomu viz rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 publikované pod č. 59/2003 Sb. rozh. civ.). Soudy ostatně v posuzovaném na podkladě provedených důkazů dovodily, že obvinění záměrně, v úmyslu předejít pro ně nepříznivému rozhodnutí soudu při podání žaloby na vyklizení objektu přistoupili k násilnému vniknutí a vystěhování objektu, ač si byli dobře vědomi nesouhlasného stanoviska poškozených. Ostatně i při rozhodnutí o povinnosti poškozených vyklidit objekt bez náhrady by obvinění byli povinni respektovat právo poškozených objekt užívat až do případné exekuce takového rozhodnutí. Obvinění však jednali v rozporu se shora uvedenými zásadami, čímž naplnili i znak skutkové podstaty § 238 tr. zák. neoprávněně vnikli .

Vzhledem k průvodním okolnostem popsaným shora a způsobenému následku v podobě faktické demolice objektu a tím i vyloučení možnosti jeho dalšího užívání k bydlení jsou splněny i materiální podmínky uvedené v § 88 odst. 1 tr. zák. k použití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 238 odst. 2 tr. zák.

Tento závěr nemohla zvrátit ani námitka, že obvinění jednali v nutné obraně (§ 13 tr. zák.), resp. v souladu s povinností odvrátit hrozící škodu podle § 417 obč. zák.

Jednání v nutné obraně předpokládá, že jeho prostřednictvím dochází k odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem, jinými slovy předpokládá obranu proti trestnému činu. Jednání poškozených za shora popsaných okolností však jednoznačně znaky žádného trestného činu nevykazovalo.

Pokud jde o možnou aplikaci § 417 obč. zák., z obsahu spisu a předchozí uplatněné obhajoby lze usuzovat, že obvinění ji opírají o škodu, která by v případě nevyklizení objektu hrozila tím, že by se oddálilo předání nemovitosti společnosti A., se kterou uzavřeli obvinění smlouvu. Riziko vzniku škody zde ale zjevně nezavinili poškození, nýbrž sami obvinění, kteří uzavřeli s dalším subjektem závazky ohledně nemovitosti, na níž byl objekt postaven. Opomněli však legálním způsobem vyřešit vlastní závazky spojené s nároky uživatelů nouzového objektu, což bylo nezbytným předpokladem pro dispozici s celou nemovitostí. Použití § 417 odst. 1 obč. zák. tedy rovněž nebylo namístě.

Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněnou i námitku obviněného JUDr. O. V., podle níž měl být sankcionován za své vzdělání . Na tomto místě je nutné uvést, že obvodní soud mu uložil vyšší peněžitý trest než spoluobviněnému s poukazem na skutečnost, že je právník, a musel si být ve vyšší míře vědom nesprávnosti svého počínání. Je zřejmé, že obvodní soud tak přihlédl v rámci procesu soudní individualizace trestu k osobě pachatele a rozhodně takovýto postup soudu nelze považovat za nezákonný. Obviněný JUDr. O. V. navíc svými argumenty brojil proti nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu. Pokud tak však činil prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zmíněný dovolací důvod tím obsahově nenaplnil. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že trestem nepřiměřeným je trest uložený v rámci zákonné trestní sazby za konkrétní čin, který však nereflektuje konkrétní nebezpečnost činu pro společnost a další okolnosti při soudní individualizaci trestu ve smyslu § 31 tr. zák. Takový trest by mohl být důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud však odvolací soud tento trest nesnížil, pak dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jiných, taxativně vymezených pochybení, se jeho změny domáhat nelze.

IV.

Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněných jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.

Proto dovolání obviněných JUDr. O. V. a I. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 21. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr