Skno 5/2000
0
Dotčené předpisy:




Nejvyšší soud

České republiky Skno 5/2000

R O Z H O D N U T Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Juraje Malika, JUDr. Julie Muránské a JUDr. Stanislava Rizmana odvolání JUDr. J. H., proti kárnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2000, č.j. Ds 3/2000- , a rozhodl takto:

Z podnětu podaného odvolání se napadené rozhodnutí podle § 18 odst. 4, věty druhé, zák. č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších zákonů, ve výroku o uložení kárného opatření zrušuje a kárně obviněnému soudci JUDr. J. H. se při nedotčeném výroku o vině ukládá podle § 3 odst. 3 písm. a) cit. zák. kárné opatření - odvolání z funkce předsedy senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 30. října 2000, č. j. Ds 3/2000-, kárný senát Vrchního soudu v Praze, výrokem ad I. zastavil podle § 11 písm. e) zák. č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění pozdějších zákonů (dále jen ZKOS") z důvodu promlčení kárné řízení proti JUDr. J. H. pro skutek, že po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1992 sp. zn. 3 T 18/90, jímž byl odsouzené I. B. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, od 13. 1. 1997 do 31. 12. 1998, kdy kárně obviněný soudce přestal být odpovědným za porozsudkovou agendu v této trestní věci, v rozporu s povinnostmi, které mu ukládal trestní řád, neučinil žádný úkon směřující k nastoupení výkonu trestu odsouzenou B. a od 11. 2. 1997, kdy odsouzená podala žádost o odklad nástupu trestu odnětí svobody, o této žádosti nerozhodl ani neučinil žádný úkon k takovému rozhodnutí směřující. Tento výrok nabyl právní moci, když v zákonné lhůtě proti němu nepodala žádná z oprávněných osob odvolání.

Naproti tomu výrokem ad II. cit. rozhodnutí vrchního soudu byl JUDr. J. H. uznán vinným 1) kárným proviněním podle § 2 odst. 1 ZKOS, že dne 23. 5. 2000 v kanceláři městského soudu za přítomnosti vedoucí kanceláře S. H. a pracovnice oddělení J. S. po slovní rozepři s JUDr. V. Š., předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, tuto urážel vulgárními výrazy tak, že tyto výrazy slyšely nejméně dvě přítomné pracovnice soudu a 2) závažným kárným proviněním podle § 2 odst. 2 ZKOS, že dne 10. 12. 1999 v rozporu se zákonnými povinnostmi, které jsou mu uloženy trestním řádem, ve věci obviněného Ž. M. vyhotovil protokol o neveřejném zasedání, v němž uvedl, že senát přijal rozhodnutí o stanovení kauce ve výši 500. 000,- Kč, která musí být složena na účet Městského soudu v Praze do dne 3. 1. 2000, ačkoliv senát takto nerozhodl, přičemž dodatečně vepsal nepravdivý údaj o konání tohoto zasedání do přehledu konaných jednání u vedoucí kanceláře. Za to mu bylo podle § 3 odst. 3 písm. d) ZKOS na návrh ministra spravedlnosti ČR uloženo kárné opatření - odvolání z funkce soudce.

Uvedený výrok ad II. napadl v zákonné lhůtě odvoláním kárně obviněný soudce. Rozhodnutí kárného soudu prvního stupně vytýká nedostatečná skutková zjištění, nesprávné zhodnocení důkazů a z toho vyplývající i nesprávné posouzení věci. Spáchání skutku ad 1) JUDr. H. nepopřel ani v řízení před kárným soudem prvního stupně ani v podaném odvolání. Své jednání vysvětloval nervovým selháním, které způsobilo podle jeho mínění provokativní chování JUDr. Š., jíž se, stejně jako ostatním účastnicím konfliktu, ihned druhý den za své jednání omluvil. Před odvolacím kárným senátem uvedl, že ho tato událost bude neustále mrzet. Domnívá se však, že zjištěným jednáním nebyla naplněna skutková podstata kárného provinění podle § 2 odst. 1 ZKOS. Pokud jde o skutek ad 2) JUDr. H. od zahájení kárného řízení nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů (předsedy Městského soudu v Praze a ministra spravedlnosti ČR), že by vědomě vyhotovil nepravdivý protokol o neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 1999. Je sice pravdou, že uvedený protokol byl vyhotoven dodatečně a jako takový i dodatečně zapsán do pomocné evidenční pomůcky, avšak je přesvědčen, že otázka peněžité záruky byla zmíněného dne v pankrácké věznici s členkami senátu JUDr. J. Ť. a JUDr. V. Š. projednána a došlo k dohodě o výši kauce 500.000,- Kč. V tomto směru se opakovaně dožadoval výslechu advokáta JUDr. M. a provedení důkazu trestním spisem obviněného D. Š., kde mělo být postupováno obdobným způsobem. Dále poukázal na to, že pro stanovení kauce nestanoví zákon žádný postup a z komentáře vyplývá, že jde o neformální postup. Samotné propuštění z vazby pak bylo provedeno naprosto v souladu se zákonem a není nijak zpochybňováno. Domnívá se, že závěr kárného soudu prvního stupně o tom, že se tímto jednáním dopustil závažného kárného provinění není správný. Žádal, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Při ústním jednání o odvolání obhájce kárně obviněného soudce navrhl, aby v případě, že jeho mandant bude přesto shledán vinným, mu bylo uloženo mírnější kárné opatření než odvolání z funkce soudce.

Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu ČR podle § 18 odst. 4, věty první a § 24 ZKOS (za přiměřeného použití ustanovení trestního řádu) správnost postupu kárného řízení a napadeného rozhodnutí a shledal odvolání JUDr. H. částečně důvodným. V té souvislosti je nutno připomenout, že nebyl přezkoumáván výrok ad I. napadeného rozhodnutí, který jak již bylo zmíněno, nabyl právní moci.

Nejvyšší soud shledal, že kárný soud prvního stupně provedl zákonným způsobem ve věci úplné dokazování, jímž zjistil skutkový stav nevzbuzující důvodné pochybnosti. Pokud jde o skutek ad 1) výrokové části napadeného rozhodnutí, ten odvoláním kárně obviněného soudce v zásadě není zpochybňován. Právní hodnocení tohoto skutku jako kárného provinění ve smyslu § 2 odst. 1 ZKOS je přiléhavé a odpovídá zákonu. Chování JUDr. H., jak je ve skutku ad 1) popsáno, bylo způsobilé narušit důstojnost soudcovské funkce. Námitky vztahující se ke skutku ad 2) pak rovněž nejsou důvodné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je vysvětleno proč námitky odvolatele, které jsou v podstatě shodné s těmi, jež uplatnil v řízení před kárným soudem prvního stupně, nebyly akceptovány. V tomto směru se odvolatel pro stručnost odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ani odvolací senát nevyhověl návrhům na výslech svědka JUDr. M. a provedení důkazu konstatováním obsahu trestního spisu obviněného Š., protože je stejného názoru jako kárný soud prvního stupně, že těmito důkazy není možno, ani nepřímo, zjistit obsah a rozsah jednání senátu dne 10. 12. 1999, jež jsou pro závěry o správnosti protokolu o neveřejném zasedání z tohoto dne směrodatné. Ostatně ani z vlastních projevů kárně obviněného soudce nevyplývá, že by obsah protokolu plně odpovídal popsanému průběhu jednání (podání zprávy čtením spisu, vyhlášení usnesení s podstatnými důvody). Je zřejmé, že neveřejné zasedání v takové podobě, jak je v protokolu uvedeno, se nekonalo a proto jej je nutno označit jako falzifikát. Takový postup soudce je v příkrém rozporu nejen s trestním řádem ale i etikou soudcovského povolání bez ohledu na to, zda tak JUDr. H. postupoval i v jiné věci, či tak postupovali i jiní soudci Městského soudu v Praze. Kárný senát Nejvyššího soudu se proto ztotožnil se závěrem kárného soudu prvního stupně, že takové jednání je nutno posoudit jako závažné kárné provinění podle § 2 odst. 2 ZKOS.

Přes uvedené skutečnosti však kárný senát Nejvyššího soudu nesdílí závěry napadeného rozhodnutí o splnění podmínek pro uložení nejpřísnějšího kárného opatření jež zákon o kárné odpovědnosti soudců připouští. Předně je nutno důrazně odmítnout argumentaci, použitou kárným soudem prvního stupně při zdůvodnění uloženého kárného opatření, že jde o druhé kárné řízení proti JUDr. J. H. v průběhu dvou let". Jak sám kárný soud prvního stupně v průběhu ústního jednání zjistil, jmenovaný vykonal dříve uložené kárné opatření přede dnem vydání napadeného rozhodnutí. Podle § 21 ZKOS po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí o uložení kárného opatření se hledí na soudce, jako by nebyl pro kárné provinění nebo přestupek stíhán. Jestliže výkon kárného opatření do té doby neskončil, kárný postih se zahlazuje vykonáním kárného opatření nebo právní mocí rozhodnutí o upuštění od výkonu zbytku zákazu činnosti (§ 20 odst. 3). Citování předchozího kárného rozhodnutí (včetně popisu spáchaného skutku a uloženého kárného provinění) kárným soudem prvního stupně za uvedených okolností není tedy v souladu se zákonem.

Dále při posuzování přiměřenosti uloženého kárného opatření vycházel kárný senát Nejvyššího soudu z toho, že podkladem pro uložení kárného opatření může být jen skutek, pro něj je kárně obviněný soudce stíhán, nikoli další skutky, jichž se případně rovněž dopustil, které však nebyly předmětem kárného řízení a nebyly tudíž ani odpovídajícím způsobem prokázány. Totéž se týká obecných výtek k práci kárně obviněného soudce, přednesených předsedou Městského soudu v Praze jak v řízení u kárného senátu vrchního soudu, tak při ústním jednání u Nejvyššího soudu. Kárný senát Nejvyššího soudu přihlédl rovněž k tomu, že rozhodování o určení peněžité záruky soudem a způsobu jejího složení v trestním řádu (§ 73a odst. 2) není upraveno dostatečně srozumitelně a proto může docházet k různému výkladu i postupu jednotlivých soudů. Přehlédnuta nebyla ani skutečnost, že jednání kárně obviněného soudce nemělo škodlivý následek. K vlastnímu propuštění obviněného M. z vazby na základě přijaté peněžité záruky došlo zákonným způsobem po hlasování senátem dne 4. 1. 2000, o čemž existuje ve spise protokol.

Za těchto okolností uložení kárného opatření - odvolání z funkce soudce považoval kárný senát Nejvyššího soudu za postih neodpovídající závažnosti projednávaných kárných provinění. V souladu s oprávněním daným mu ustanovením § 18 odst. 4, věty druhé, ZKOS proto zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o uložení kárného opatření a sám uložil kárně obviněnému soudci kárné opatření - odvolání z funkce předsedy senátu, t.j. předsedy senátu Městského soudu v Praze, které považuje prokázané povaze a závažnosti kárného provinění i osobě soudce přiměřenější, protože je zřejmé, že JUDr. J. H. náročnější řídící činnost předsedy senátu profesně ani povahově nezvládl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. března 2001

JUDr. Oldřich J e h l i č ka, CSc., v.r.

předseda kárného senátu

JUDr. Oldřich senátu

JUDr. Oldřich dřich