Rt 653/1921
I. Pod pojem nedbalosti ve smyslu § 335 tr. zák. spadají i případy, ve kterých si pachatel neuvědomil neopatrnosti svého počínání.

II. Příčinná souvislost není přerušena tím, že smrt poškozeného nastala nedbalým ošetřením.

(Rozhodnutí Kr I 91/21, 19.12.1921)
Z odůvodnění:

Stěžovatel byl uznán vinným přečinem dle § 335 tr. zák., ježto nalil Richardu L-ovi místo vína z láhve stejně vyhlížející louhu, z čehož L. onemocněl a po nějaké době zemřel.

Dle rozhodovacích důvodů rozsudku spatřuje nalézací soud trestné zavinění stěžovatelovo jednak již v tom, že uschovával jed ve stejné láhvi, v jakých uschovával i potraviny (víno), a se přes to, když byl láhev s louhovou trestí domů přinesl, omezil na pouhý příkaz služkám, "aby tu věc odklidily", aniž by se byl dále přesvědčil, bylo-li jeho rozkazu také skutečně uposlechnuto. Vzhledem pak k tomu, že stěžovatel dle výslovného zjištění rozsudkového věděl, že se v jeho domě ve stejných lahvích nachází nejen víno, nýbrž i jed, spatřuje nalézací soud další zavinění jeho v tom, že obsahu láhve před tím, než z ní L-ovi domnělého vína nalil, nezkoušel, a za tohoto stavu věcí ukládá mu soud právem povinnost, která by se snad za jiných okolností mohla zdáti příliš dalekosáhlou, aby se byl totiž přičichnutím přesvědčil, že to, co hosti podává, jest opravdu víno.

V porušení všech těchto požadavků povinné opatrnosti shledal nalézací soud trestné zavinění stěžovatelovo, vycházeje ze správné zajisté zásady, že je samozřejmou povinností hostinského, aby ohledně toho, co svým hostům podává, dbal náležité opatrnosti a aby se byl tudíž stěžovatel, uschovával-li ve stejných nádobách vedle potravin i jed, při podávání prvějších přesvědčil, že podává skutečně potravinu.

Nepodřadil tudíž nalézací soud skutkové podstatě přečinu dle § 335 tr. zák. pouze, jak by se dle slovného znění rozsudkového výroku snad zdáti mohlo, nalití louhové tresti místo vína L-ovi, nýbrž vše to, čím stěžovatel dle rozhodovacích důvodů z neopatrnosti přivodil, že došlo k tomuto konečnému úkonu, v němž jeho neopatrné počínání vyvrcholilo, a zároveň i následek, dodávající počínání stěžovatelovu povahy přečinu, bezprostředně v zápětí mělo.

Nepřípadným je proto důkaz, který klade stížnost na okolnosti, rozsudkem ostatně výslovně nezjištěné, že totiž jednak láhev s louhovou trestí stávala vždy ve sklepě, jednak že se na kuchyňském stole, na němž stěžovatel láhev postavil, když ji byl domů přinesl, žádná jiná láhev nenacházela.

Na konci oněch svých vývodů uplatňuje stížnost názor, že byl-li stěžovatel toho mínění, že láhev byla dle jeho příkazu skutečně uklizena, nebylo by na místě na něm požadovati, aby se byl - zejména přičichnutím k láhvi před tím, nežli z ní nalil - přesvědčoval o jejím obsahu, že tudíž v dotyčném opomenutí a nalití z láhve nesluší spatřovati jednání, trestné dle § 335 tr. zák.

Stížnost vychází tu zřejmě ze zásady, že ten, kdo je přesvědčen, že z jeho jednání nebezpečí vzniknouti nemůže, smí se odvolávati na nepředvídatelnost nastalých pak následků a není tudíž trestným.

Toto právní stanovisko je zřejmě mylné. Spadajíť pod pojem nedbalosti ve smyslu § 335 tr. zák. nejen takové případy, kde si byl pachatel neopatrnosti svého počínání vědom, pokládal však za to, že z těch či oněch příčin nedojde k ohrožení tělesné integrity jiných, jemuž nechtěl, nýbrž případy, ve kterých si pachatel neopatrnosti svého počínání ani neuvědomil, neuváživ možné kausality svého jednání neb opomenutí pro škodný výsledek buď vůbec nebo ne dosti pečlivě.

Nestačí proto k vyloučení příčítatelnosti kulposního jednání, že pachatel subjektivně, totiž se stanoviska oněch pozorování, jež předsevzal, a závěrů, k nimž svými úvahami dospěl, bezprávného účinku nepředvídal, byl-li bezprávný účinek přes to seznatelným, nepostřehl-li pachatel příčinného vztahu svého jednání neb opomenutí k onomu účinku jen proto, že nevynaložil větší pozornosti a náležité dbalosti předpokládané § 335 tr. zák. v tom smyslu, že škodný účinek mohl býti seznán buď jako přirozeně nutný snadně kýmkoli, buď dle zvláště vydaných předpisů nebo dle stavu, úřadu, povolání, živnosti, zaměstnání nebo dle zvláštních poměrů jednajícího.

Skutečnosti zjištěné dle toho, co shora na základě rozhodovacích důvodů rozsudku zde nastíněno bylo, ukládaly stěžovateli zcela nepochybně onu zvýšenou pozornost a zvláštní bdělost při nalévání tekutiny z láhve; zanedbal-li jich, shledal nalézací soud v jeho počínání právem skutkovou podstatu činu trestného ve smyslu § 335 tr. zák.

Stížnost konečně namítá, že v jednání stěžovatelově bylo shledati pouze skutkovou podstatu přestupku, nikoli přečinu dle § 335 tr. zák., jelikož prý ze znalcovy výpovědi vychází na jevo, že smrt L-ova nenastala následkem onoho doušku, nýbrž následkem nevhodného léčení, a vytýká zároveň, že se rozsudek, pokud zjišťuje příčinnou souvislost mezi stěžovatelovým jednáním a smrtí L-ovou, nachází v rozporu se spisy, zakládajícím prý jeho zmatečnost ve smyslu § 281 č. 5 tr. ř.

Námitka, kterou se podrobně obírá již napadený rozsudek, je v obojím směru bezdůvodna. Znalec sice usoudil, že kdyby se bylo věci (t.j. L-ově nemoci) od počátku dostalo náležitého ošetření, byla by spálenina sice měla těžké následky, ale že by nebyla musila nastati smrt, která prý pravděpodobně byla přivoděna způsobem výživy a které předejíti by jinak bylo možno bývalo.

Znalec prohlásil však zároveň, že příčinná souvislost mezi zraněním a těžkým výsledkem (kterým znalec mínil zřejmě smrt) je nepopíratelna.

Rozsudek tudíž věcně zcela správně dospívá k závěru, že L. zemřel následkem onoho doušku, tudíž na následky toho, že mu stěžovatel nalil, že je tady dána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelovým a smrtí L-ovou. Závěr ten se opírá přímo o hořejší úsudek znalcův, není tudíž mezi rozsudkem a spisy, zejména výpovědí znalcovou rozporu, vytýkaného stížností a nemůže tedy býti řeči ani o zmatku dle čís. 5. Že však naprosto nesejde na tom, mohl-li L. při náležitém ošetřování býti na živu zachován, dovozuje již rozsudek, vycházeje při tom ze správného hlediska, dle něhož dlužno otázku příčinné souvislosti mezi jednání (neb opomenutím) a výsledkem v případech § 335 tr. zák. posuzovati dle zásad, vytčených § 134 tr. zák., dle nichž pachatel zodpovídá za výsledek (smrt) mimo jiné také tehdy, nastal-li jen následkem mezipříčin, nahodile se přidruživších, byl-li k nim jen jednáním pachatelovým samotným dán podnět. Tomu bylo tak zřejmě i v tomto případě.