Rt 631/1921
I. Obmezování osobní svobody (§ 93 tr. zák.) jest dokonáno tím, že byla odňata možnost, místo opustiti.

II. Při uzavření v místnosti stačí i zcela krátce trvající omezení svobody, jen když není zcela pomíjejícím.

III. K otázce pokusu obmezování osobní svobody.

(Rozhodnutí Kr I 125/21, 9.12.1921)
Z odůvodnění:
Zmateční stížnost uplatňuje ve směru zločinu dle § 93 tr. zák. především, že prý není zjištěn a prokázán zlý úmysl obžalované.

Než nalézací soud zjišťuje výslovně, že obžalovaná, uzamknuvši dveře na klíč, jednala u vědomí, že tím omezuje osobní svobodu řídícího učitele Františka K., a odůvodňuje toto přesvědčení zejména úvahou, že obžalovaná, uzamknuvši dvéře, rukou na ně ještě zabušila. Tím je zjištěn a odůvodněn zlý úmysl obžalované ve smyslu § 93 tr. zák.

Snaží-li se stížnost zvrátiti věcnou opodstatněnost tohoto výroku soudcovského různými protiúvahami a protiargumenty, nedoličuje tím po zákonu žádného z dovolávaných důvodů zmatečnosti, nýbrž brojí jen nepřípustným způsobem proti přesvědčení soudcovskému, založenému na volném hodnocení průvodů.

V objektivním směru soustřeďují se vývody zmateční stížnosti v námitce, že k skutkové podstatě zločinu dle § 93 tr. zák. nestačí tak nepatrné obmezení osobní svobody, o jaké jednán se prý v tomto případě. Na důkaz správnosti svého názoru dovolává se stížnost praxe (rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni č. 366, 364) i theorie (Lamasch, str. 79, Finger, II. díl str. 195 a násl., Stoss str. 200).

V zásadě jsou citovaná rozhodnutí i vědecká díla arci za jedno se stížností, zastávajíce jednomyslně stanovisko, že ke skutkové povaze uvedeného zločinu nestačí jen zcela přechodné, okamžité nebo naprosto nepatrné obmezení osobní svobody.

Než v konkrétním případě nebyla tato zásada porušena. Obžalované přičítá se k vině, že uzamkla řídícího K. ve třídě a že teprve asi po 5 minutách přišla jeho manželka a odemkla. Jde tu o svémocné uzavření, tedy o způsob, jejž uvádí zákon jako hlavní případ zločinu obmezování osobní svobody. Spatřujeť zákonodárce v uzavření v nějaké místnosti nejtypičtější, ale též nejintensivnější způsob zmíněného zločinu a dlužno proto zvláště při tomto způsobu za to míti, že i krátké trvání odnětí svobody stačí ke skutkové podstatě, jakmile není zcela pomíjejícím.

Při zjištění rozsudku, že uzavření trvalo v daném případě při nejmenším 5 minut, nelze stížnosti přisvědčiti, že omezení svobody trvalo jen zcela okamžitě a jen tak na krátko, že by pro své rychlé pominutí nebylo jako takové ani pociťováno.

Při tom je nerozhodno, že nechtěl snad napadený z uzavřené místnosti se vzdáliti a nepokoušel se tak učiniti, poněvadž záleží jen na tom, že mu byla objektivně odňata možnost z místnosti té dle své vůle se vzdáliti. Rovněž zůstává pro posouzení věci bez vlivu, že učitelova manželka výstup pozorovala a po uplynutí zmíněné doby dvéře odemkla. Nelze nahlédnouti, jak by mohla obžalované, jež svou činností naplnila vše, čeho je zapotřebí ke skutkové podstatě zločinu dle § 93 tr. zák., sloužiti k dobru nahodilá okolnost, že osoba třetí byla svědkem jejího činu.

Sdíleti též nelze náhled stížnosti, že by šlo jen o pokus. Dlužnoť považovat zločin za dokonaný, jakmile pachatel předsevezme čin, postačující k obmezení osobní svobody, jakmile tudíž osobě, ve svobodě obmezované, odňata byla možnost, opustiti místo. To se stalo v konkrétním případě uzamčením dveří a odchodem obžalované. Skutková povaha zločinu dle § 93 tr. zák. je proto jednáním obžalované jak v objektivním, tak i subjektivním ohledu stělesněna.