Rt 624/1921
Podvod spáchaný tím, že bylo dosaženo přijetí do československé armády v určité hodnosti lstivým předstíráním hodnosti v bývalé armádě rakouské.

(Rozhodnutí Kr II 149/21, 3.12.1921)
Z odůvodnění:
Vůči přesnému předpisu § 197 tr. zák. nemůže býti pochybnosti a neprávem hledí stížnost bráti v odpor stanovisko rozsudku, že podvod ve smyslu platného trestního zákona není omezen na pouhé zúmyslné poškození majetkové, nýbrž pojímá i činy, čelící ku poškození státu neb kohokoli na právech imaterielních. Ve zjištěném úmyslu stěžovatelově. Lstivým předstíráním, že před převratem v bývalé rakouské armádě měl hodnost ohňostrůjce, vymoci si převzetí do čsl. armády v téže hodnosti spatřovati jest poškození státu v jeho právu, udíleti hodnosti v armádě jen osobám dle platných předpisů kvalifikovaným, což nazývá výrok rozsudečný právem "na udržení pořádku ve věcech vojenských". S tohoto hlediska nelze rozsudek, pokud shledává v stěžovatelově jednání podvod ve smyslu § 197 tr. zák., vůbec shledati právně pochybeným.

Avšak i odsouzení pro zločin podvodu vzhledem ke škodě, převyšující 200 K, jest odůvodněno. Vždyť nalézací soud zjistil, že stěžovatel po dobu svého neoprávněného konání služby jako ohňostrůjce bral též plat tohoto na místě platu prostého dělostřelce, ačkoliv jak při první výplatě, tak i při pozdějších výplatách, byl si toho vědom, že svým jednáním poškozuje stát na hmotném majetku, z čehož zřejmě vychází na jevo, že jeho úmysl směřoval též k neoprávněnému braní platu, při čemž škoda, jak rovněž prvním soudem bezvadně bylo zjištěno, převyšuje 200 K. Tím není snad vysloven, jak zmateční stížnost má mylně za to, pouhý nepřímý zlý úmysl, nýbrž přímý zlý úmysl, jelikož nejde jen o účinek, který ze skutku obyčejně pochází nebo snadno povstati může, nýbrž o zlo, které ze skutku jak pachateli bylo povědomo, nevyhnutelně povstati musí.

Zjištěním svým vylučuje rozsudek toliko, že by poškození vojenského eráru bývalo konečným cílem, jedinou pohnutkou jednání obžalovaného, čeho však ze stanoviska § 1 tr. zák. není potřebí. Budiž proto, pokud se týče výše škody hmotné, 200 K pře vyšující, poukázáno na to, že již ze znění § 203 tr. zák. vyplývá, že ohledně tohoto momentu, kvalifikujícího skutek na zločin, stačí s hlediska přičitatelnosti již pouhý dolus eventualis.

Neprávem poukazuje však stížnost i na okolnost, že majetkové poškození státu vyloučení jest skutečností, že stěžovatel konal státu službu jako ohněstrůjce. Neboť hmotněprávní nároky veřejného úředníka proti státu nejsou pouhou odplatou za konanou práci ve smyslu soukromoprávním, nýbrž výronem jeho veřejnoprávního poměru vůči státu, nezávislým přímo na skutečně konané práci, nýbrž na postavení ve státní službě, založeném aktem jmenovacím. Proto nemůže pro posouzení výše hmotněprávního poškození státu přijíti v úvahu kvalifikace práce, stěžovatelem skutečně konané, nýbrž toliko akt jmenovací, stěžovatelem podvodně vylákaný.