Rt 586/1921
I. K pojmu podílnictví.

II. Pouhé trpné chování se pachatelovo nestačí.

III. Dolus superveniens prospívá pouze tomu, kdo již nabyl za předpokladů § 367 obč. zák. vlastnictví věci kradené.

IV. Není třeba, by podílník měl zištného úmyslu.

V. K poměru nadržování a podílnictví.

(Rozhodnutí Kr II 337/20, 24.10.1921)
Z odůvodnění:
Nalézací soud zjistil, že Amalie E. donesla ve 3 kufrech ukradené věci v ceně asi 9600 Kč, jež koupila od zlodějů jednou odpoledne (6. března 1920), do bytu svého švagra, stěžovatele, že mu při tom řekla, že koupila věci v L. a že má strach, by V., s nímž žije, toto zboží jí neprodal a výtěžek neprohrál a že proto prosila obžalovaného, by zboží u sebe schoval, což týž učinil. Když pak v neděli na to (7. března 1920) stěžovatel se dozvěděl, že u Amalie E. provedena byla domovní prohlídka a u ní nalezeny byly ukradené věci, pojal ihned podezření, že i věci, u něho uschované, pocházejí z krádeže, a odnesl ihned ony 3 kufry ku svému švagrovi W.; stěžovatel nabyl vědomosti o tom, že zboží pochází z krádeže, později, než zboží k němu bylo doneseno, a sice, jak byla provedena prohlídka u Amalie E. a uschoval zboží, věda, že pochází z krádeže, u W., by nemohlo býti u něho nalezeno.

Soud dovozuje z těchto zjištěných okolností, že stěžovatel stížil svým jednáním majitelům znovunabytí moci nad odcizenými věcmi. Stěžovatel nemůže se dovolávati toho, že by se u něho jednalo pouze o zločin nadržování zločincům dle § 214 tr. zák., neboť pomoc, zločinu poskytnutá (§ 6 tr. zák.) u krádeže tím, že pachatel věci ukryje, spadá pod specielní ustanovení § 185 tr. zák. i v tom případě. když pachatel ukrývá ukradené věci nikoli v úmyslu ziskuchtivém, nýbrž pouze v úmyslu, by zatajil pátrající vrchnosti vypátrání zločinu nebo pachatele, tedy v tomto případě, by chránil Amalii E-ovou; neboť zde jde o přímé jednání, týkající se ukradené věci samé, a jednání takové podléhá jedině ustanovení § 185 tr. zák.

Zmateční stížnost napadá rozsudek, dovolávajíc se zmatečních důvodů § 281 čís. 9 lit. b) a čís. 10 tr. ř. Stížnost uvádí: pojem podílnictví na krádeži předpokládá samostatnou, přímo na ukradenou věc se vztahující činnost, stěžovatel však prý vůbec nepředsevzal žádné činnosti, neukryl vědomě kradených věcí, nepřevedl jich na sebe, aniž je prodával; trpěl pouze, že švagrová věci u něho uschovala. Skutková podstata podílnictví na krádeži vyhledává "pohnutky" ziskuchtivé, jedinou pohnutkou stěžovatelovou však bylo, že chtěl nějak pomoci své švagrové.

Zločin je spáchán úmyslně jen tehdy, když pachatel již při činu jeho znal a chtěl veškeré, pro ten který zločin charakteristické příznaky; stěžovatel však v době, kdy věci byly přineseny do jeho bytu, nevěděl, že jsou kradené. Okolnost, že nabyl této vědomosti později, nemůže mu býti na újmu; ovšem donesl pak věci k W-ovi, avšak nechtěl je tím ani ukrýti, ani převésti na sebe, nýbrž chtěl je "odkliditi od sebe", když slyšel, že četnictvo po nich pátrá. Na trestný skutek pachatelův, bylo tedy použíti nikoliv ustanovení § 185 tr. zák., nýbrž ustanovení § 214 tr. zák. a stěžovatel měl jakožto švagr Amalie E-ové vzhledem k ustanovení § 216 tr. zák. býti sproštěn z obžaloby.

Je zřejmo, že těmito vývody stížnost uplatňuje věcně jediný zmatečný důvod § 281 čís. 10 tr. ř., ježto by otázka, jsou-li zde okolnosti, pro který trestný skutek stěžovatelův nemůže býti trestán, vzhledem na ustanovení § 216 tr. zák. přišla v úvahu jen tehdy, kdyby v činnosti stěžovatelově při správném použití zákona spatřoval se jiný trestný čin, než který v něm shledal nalézací soud, totiž zločin nadržování zločincům dle § 214 tr. zák.

Přisvědčiti jest však stížnosti pouze potud, že skutkovou podstatu podílnictví na krádeži nevyčerpává pouhé pasivní chování se pachatelovo, nýbrž že k této skutkové podstatě vyhledává se činnosti pachatelovy, týkající se věci samé, a to v případě ukrytí ukradených věcí činnosti, kterouž se znemožňuje neb aspoň stěžuje, by majitel sám nebo prostřednictvím vrchnosti, jejíž pomoci se dovolal, znova nenabyl moci nad věcí odcizenou; za takovou činnost však nepochybně dlužno považovati jednání stěžovatelovo, nalézacím soudem zjištěné, že odnesl věci ze svého bytu do bytu W-ova, by nemohly býti u něho nalezeny. Vědomosti o tom, že věci jsou ukradené, nabyl před touto činností, byť později, než věci přišly do jeho bytu.

Tato okolnost jest v této trestní věci bezvýznamnou; dolus superveniens, pozdější nabytí vědomosti o vlastnosti věci jakožto věci ukradené má právní význam toliko u osoby, pro niž věc v době, kdy nabyla tohoto vědomí, již není věcí cizí; kdo za předpokladů § 367 obč. zák. nabyl věci, byť byla ukradena, o čemž však v době nabytí neví, stane se jejím vlastníkem; pro něho nestane se tato věc, i kdyby se později dověděl, že byla ukradena, věcí cizí; on drží věc i na dále z důvodu svého vlastnictví a původní majitel nemůže žádati na něm vrácení věci.

Takovýchto předpokladů však u stěžovatele nebylo; vždyť držel věci nikoli z důvodu vlastnictví, nýbrž z důvodu, že u něho byly uschovány, neměl více práva než jeho švekruše, která věci u něho uložila. Pro něho byly věci věcmi cizími a proti němu měl majitel věcí veškerá práva, která plynou z vlastnictví, zejména právo, žádati vrácení věcí.

Pro názor, jakoby skutková podstata účastenství na krádeži vyhledávala zištného úmyslu, neposkytuje zákon opory; takový požadavek příčil by se ostatně účelu zákona, který ustanovením § 185 tr. zák. hledí zameziti, by nebylo znemožňováno nebo stěžováno pátrání po ukradené věci oddálením věci od osoby stěžovatelovy neb od osoby, které ji zloděj svěřil anebo předal. Ustanovení § 214 tr. zák. nemůže se stěžovatel dovolávati, poněvadž ukrytí ukradené věci, stalo-li se i v úmyslu, by zatajením jejím byly zatajeny půtahy, kteréž by mohly vésti k objevení pachatele, jest zvláštním druhem pomoci, poskytnuté po spáchání zločinu, pokud se týče nadržování zločincům, upraveným zvláštním ustanovením § 185 tr. zák., před kterýmžto specielním ustanovením ustupuje všeobecné ustanovení § 214 tr. zák.

K tvrzení stěžovatelovu, že věc nechtěl ukrýti, nýbrž jen se jí zbaviti ("ji odkliditi od sebe"), budiž jen podotknuto, že se mohl, aniž by se střetl se zákonem, věci zbaviti tím, že by ji byl vrátil švekruši nebo donesl pátrající vrchnosti. Právem proto shledal nalézací soud v činnosti stěžovatelově skutkovou podstatu zločinu podílnictví na krádeži.