Rt 520/1921
Pokud jest třeba znovu vyšetřiti duševní stav obžalovaného, pokud se týče vyžádati si dobrozdání lékařské fakulty.

( Rozhodnutí Kr I 694/21, 30.07.1921 )
Z odůvodnění:

Zmateční stížnost vytýká, že obžalovaný byl zkrácen v právu obhajoby tím, že porotní soud zamítl průvodní návrh, podaný obhájcem při hlavním přelíčení, by byl vyšetřen duševní stav obžalovaného na psychiatrické klinice v Praze a vyžádáno o něm dobrozdání lékařské fakulty. Posudek, podaný soudními lékaři, prý nestačí, poněvadž byl podán na základě nedostatečného vyšetření obžalovaného (trestný čin byl spáchán dne 28. března 1921, posudek byl podán u okresního soudu v Děčíně již dne 8. dubna 1921, tedy bez nutného opětovného vyšetření obžalovaného), není sepsán vědecky, a přehlíží zejména nepoměr mezi osobností pachatelovou, který je líčen jako člověk dobromyslný, a reakcí, která se projevila v jeho činu.

Soudní znalci měli prý uvážiti, že se jedná o člověka slabomyslného, který se nerozhoduje volně, nýbrž jedná pudově, poněvadž chorobné poruchy činnosti mozkové nedopouštějí, aby u něho vznikly nebo volně se vyvinuly protipředstavy jako u lidí normálních.

Zmateční stížnost jest odůvodněna. Stanovisko nalézacího soudu, který návrh obhájcův na dožádání dobrozdání fakulty lékařské o duševním stavu obžalovaného zamítl, není správným. Dle zásady § 134 tr. ř., jíž třeba dbáti dle § 248 tr. ř. i při hlavním přelíčení, jest soud povinen naříditi vyšetření duševního stavu obžalovaného, vzejdou-li mu pochybnosti o tom, zda pachatel netrpěl v době spáchání činu trestného takovými poruchami duševními, které byly způsobilými činiti jeho příčetnost pochybnou. V případě, o nějž jde, byl ovšem duševní stav obžalovaného po návrhu veřejného obžalobce za přípravného vyšetřování prozkoumán soudními lékaři okresního soudu Děčínského, aniž by byli konstatovali na obžalovaném známky nějaké duševní poruchy.

Další průběh trestního řízení vynesl však na jevo objektivní momenty, jež jsou s to vzbuditi pochybnosti o duševním zdraví a tím i o příčetnosti obžalovaného. Názor soudu nalézacího, že jde o případ jednoduchý, nezavdávající příčiny k opětnému nálezu a dobrozdání znalců, ježto obžalovaný činil i na soud nalézací dojem člověka normálního, třeba duševně těžkopádného, nelze sdíleti. Chování se obžalovaného před i po spácháném činu, jež i nejbližší příbuzní obžalovaného, jeho matka, bratr i sestra nedovedou blíže objasniti, jest nápadné a těžko pochopitelné tím spíše, když obžalovaný, pohádav se s otcem pro malicherné založení pláště, přichází až teprve druhého dne ráno znovu za otcem, dohoduje se s ním opět o zmíněný plášť a když otec uléhá, mrští po něm dvakráte kamenem, takže ho zabije, na to mrtvolu umyje, uvaří si klidně kávu a odchází z domu na ulici, kde svým neklidným, nejistým chováním upozorňuje na sebe svědka, jemuž se beze všeho doznává, že otce zabil.

Již toto právě vylíčené chování se obžalovaného je s to vzbuditi pochybnosti o jeho duševním zdraví, nehledíc ani k tomu, že obžalovaného líčí zprávy četnictva jako člověka duševně méně cenného, zpráva průmyslové školy jako málo chápavého, dle zprávy školy špatně prospíval, byl slabého nadání, svárlivým a vzdorovitým. Momenty tyto pochybnosti zmíněné ovšem ještě stupňují. Tyto okolnosti, ze zpráv zmíněných vyplývající, nebyly ovšem soudním lékařům, kteří duševní stav obžalovaného prozkoumali jedenáct dnů po spáchání trestného činu, známy, a nemohly k nim proto tito vzíti náležitého zřetele. Jejich dobrozdání jest proto také s těmito okolnostmi, dodatečně na jevo vyšlými, v rozporu (§ 126 tr. ř.) a bylo proto povinn ostí soudu nalézacího, by ve smyslu ustanovení § 126 tr. ř. zmíněné soudní lékaře znova pozval k hlavnímu přelíčení a je vyslechl anebo vyžádal si dobrozdání fakulty lékařské. Soudní lékaři, kteří posudek o duševním stavu obžalovaného podali, nebyli vůbec k přelíčení voláni.