Rt 518/1921
Prudké hnutí mysli, vytrysknuvší z obyčejného citu lidského, není důvodem, vylučujícím trestnost.

( Rozhodnutí Kr I 647/21, 23.07.1921 )
Z odůvodnění:

Stěžovatel uvádí, že došlo mezi ním a Antonínem Z. k prudké hádce, za níž padaly četné urážky a nadávky; tyto nadávky, že se ještě stupňovaly, když obžalovaný šel na vyzvání Antonína Z. s tímto do sklepa, aby se tento přesvědčil o tom, zda tam mají P-ovi nějaké maso; rozlícen těmi nadávkami, že uchopil obžalovaný na straně ležící sekeru a udeřil jí Antonína Z. tak, že klesl do kouta sklepu, k čemuž stěžovatel při hlavním přelíčení ještě dodal, že rozčilení jeho bylo tak veliké, že si připadal jako zvíře. (Protokol zní : "Sekyrkou mi předloženou udeřil jsem Z-a do hlavy; zda čepelem či ostřím, již nevím, byl jsem tehdy úplným zvířetem").

Platná trestní zákon uvádí v § 46 lit. d) "prudké hnutí mysli", dal-li se jím pohnouti pachatel k zločinu, jako okolnost polehčující, vzniklo-li z obyčejného citu lidského. Budiž ponecháno stranou, zda hnutí mysli čistě fysiologické, nespočívající na podkladu pathologickém, vůbec může míti za účinek pomatení smyslů toho stupně, jaký předpokládá § 2 lit. c) tr. zák., aby totiž zbavilo pachatele vůbec vědomí jeho činu. Zákon sám dodatkem "vzniklo-li z obyčejného citu lidského" dává na jevo, že jen tehda neshledává v prudkém hnutí mysli něco jiného, než pouhou okolnost polehčující, jestliže nevzniklo "z obyčejného citu lidského", nýbrž jde-li o afekt chorobný, nebo snad stupňovaný vlivem zevnějším, na př. nemírným požitím alkoholu.

V tomto případě dovolával se obžalovaný ve svém zodpovídání toliko rozčilení vzniklého vztekem po předchozí hádce. Dodatek, že byl obžalovaný tehdy úplným zvířetem, naznačuje jen, že rozčilení dostoupilo dle jeho tvrzení stupně tak vysokého, že veškerý cit lidský v něm překonalo. Že by však obžalovaný nebyl býval sobě vědom svého jednání, toho při svém výslechu vůbec netvrdil, ba vyvrací to přímo tím, že dosti přesně líčí jednotlivosti provedení svého vražedného útoku na Antonína Z.

Tomuto zodpovídání stěžovatelovu zajisté úplně dle zákona vyhověl soud porotní tím, že z moci úřední položil porotcům eventuelní otázku na zločin zabití, maje patrně na mysli, že snad člověk u vysoké míře rozčilený neuvědomuje sobě jasně, zda jde právě o to, aby odpůrce svého usmrtil. Než ku zodpovědění této otázky porotci vůbec nedošlo, poněvadž tito zodpověděli již kladně otázku na vraždu. Skutkový stav, který by opodstatňoval stav bezvědomí ve smyslu § 2 lit. c) tr. zák., příčetnost vylučujícího, nebyl ani stěžovatelem samým ani kýmkoli jiným za porotního přelíčení tvrzen, ba ani napověděn.